Skip to main content

Full text of "Nábytkové Umění Vybrané Kapitoly Z Historie"

See other formats


N Á BYT KO V€ UMĚNÍ 




PITOLť 7 HISTORIE 



STANISLAV DLABAL 




v / 




VYBRANÉ KAPITOLY Z HISTORIE 

Stanislav Dlabal 



© Grada Publishing, spol. s r.o., 2000 
© Stanislav Dlabal, 2000 

Recenze: PhDr. Květa Křížová; prof. Ing. arch. Věkoslav Pardyl, CSc. 

Náziy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami 
nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. 

ISBN 80--169-655-2 



OBSAH 



Úvod 7 

Kapitola o prvopočátcích tvorby nábytku 9 

Kapitola o nábytkovém uměni starověké Mezopotámie 11 

Kapitola o nábytkovém uměni starověkého Egypta 17 

Kapitola z historie krétského nábytku 23 

Kapitola z historie starověkého řeckého nábytkářského umění 25 

Kapitola o etruském nábytkovém umění 31 

Kapitola o nábytkovém umění starověkého Říma 33 

Kapitola o nábytku počátku středověku 41 

Kapitola o románském nábytkovém umění - období raného středověku 45 

Kapitola o gotickém nábytkovém umění 51 

Kapitoly z historie nábytkového umění renesance 63 

Kapitola o nábytkovém umění baroka 87 

Kapitola o nábytkovém umění slohu Ludvíka XIV 103 

Kapitola o nábytkovém umění rokoka 113 

Kapitola o anglickém nábytkovém umění 18. století 133 

Kapitola o americkém nábytku v počátcích kolonizace a slohu velké jednoduchosti 143 

Kapitola o nábytkovém umění slohu Ludvíka XVI. a přechodu ke klasicismu 145 

Kapitola o nábytkové tvorbě klasicismu a o stylu, který je nazýván copovým 155 

Kapitola o nábytkovém umění a Francouzské revoluci 157 

Kapitola o nábytkovém umění empíru 159 

Kapitola o lidovém nábytku 167 

Kapitola o nábytku a nábytkovém umění v období biedermeieru 173 

Kapitola o Michaelu Thonetovi a ohýbaném hranolku dřeva 179 

Kapitola o nábytkové tvorbě ve druhé polovině 19- století 185 

Art and craft - umění a řemesla a tvorba nábytku 195 

Kapitola o nábytkovém umění secese 197 

Kapitola o české moderně a nábytkovém umění 205 



Kapitola o českém kubismu a tvorbě nábytku 207 

Kapitola o tvorbě nábytku a českém rondokubismu 211 

Kapitola o stylu Art deco a tvorbě nábytku 213 

Kapitola o 1'Esprit nouveau, purismu, Le Corbusierovi a tvorbě nábytku 215 

Kapitola o Bauhausu a tvorbě nábytku 217 

Kapitola o mašinistické estetice a hnuti' De Stijl 225 

Kapitola o tvorbě nábytku v období první československé republiky 227 

Kapitola o české nábytkové tvorbě a funkcionalismu 237 

Kapitola o nábytkové tvorbě v USA před druhou světovou válkou 245 

Kapitola o tvorbě nábytku v době druhé světové války 249 

Kapitola o nábytkové tvorbě po druhé světové válce 253 

Kapitola o šedesátých letech, bruselském stylu a heslu „Je méně více?" 269 

Kapitola o tvorbě nábytku pod heslem „Méně je nuda" aneb „Možné je všechno?" 279 

Kapitola poslední o postmoderně v tvorbě nábytku 285 

Použitá a doporučená literatura 290 

Citovaná literatura 292 

Rejstřík 295 

Jmenný rejstřík 304 



ÚVOD 



Publikace „Nábytkové umění - kapitoly z historie" je 
pokusem o syntézu, při které bylo pro jednotlivé kapi- 
toly čerpáno z mnoha prací historiků umění, kterým 
mohu poděkovat jen na tomto místě. Díky jejich dílům 
jsem mohl zpracovat textovou část, která si nečiní vět- 
ších nároků než být skromným vyplněním půlstoleté 
absence v české odborné literatuře, ve které doposud 
chybí přehled o vývoji nábytkového umění. Publikace, 
která je čtenářům předkládána si nečiní nárok na nic 
víc než na poznámky architekta, které jsou textem do- 
provázejícím kresby. Poznámkami utříděnými do jed- 
notlivých kapitol a svým subjektivním pohledem na 
lidskou činnost jsem měl v úmyslu vyjádřit obdiv nad 
díly bezejmenných truhlářů a stolařů, mezi které se ne- 
směle a přitom hrdě hlásím a kteří nám svoji prací za- 
nechali velký kulturní odkaz. 

Stejně tak jako byla architektonická stavební díla vý- 
razem celých epoch, byla a dodnes je i tvorba nábytku 
zrcadlem své doby. 

Po tisíciletí byla vrcholná díla nábytkového umění 
odrazem způsobu života společenské elity, pro kterou 
pracovali vynikající umělečtí řemeslníci. Pracovali pro 
menšinu, která svým vytříbeným vkusem harmonovala 
s dobou. Změny v dobovém vkusu, nové výrobní me- 
tody i změny v užívaných materiálech byly po celé 
věky svědectvím o vývoji společnosti. Teprve na po- 
čátku dvacátého století byla postavena výroba nábytku 
před úkol vyplnit požadavky široké obce spotřebitelů. 



To již vznikla velkosériová výroba a tvůrci nábytku se 
stali návrháři - architekty zcela nového zaměření - de- 
signéři, pracující pro anonymní uživatele a na základě 
požadavků výrobců. 

Architektura, tvorba interiéru a jeho mobiliář odjak- 
živa tvořily jeden celek a jestliže je možné z gotického 
interiéru, renesanční architektury nebo z předmětů 
francouzského rokoka vyčíst nejen stylovost-slohotvor- 
nost, ale i myšlení představitelů společnosti toho kte- 
rého období, týká se to nemenší měrou i nábytkových 
předmětů dneška. 

Nábytek - nejdůležitější složka našeho předmětného 
světa se vyskytoval již v hlubokém dávnověku, proto je 
tento přehled vývoje nábytku v prvních kapitolách vě- 
nován dosavadním poznatkům o nábytkových před- 
mětech starověku. Vždyť egyptská lůžka či starořecký 
sedací nábytek „klismos" a „tronos" se od dnešních židlí, 
lehátek a křesel odlišovaly jen nepatrně. 

Pohled na starověký nábytek je uváděn především 
z přesvědčení, že bez poznání minulosti není možná 
rozumná cesta do budoucnosti. Příklady nábytkových 
předmětů našeho století jsou uváděny proto, abychom 
zdůraznili špičkovou tvorbu návrhářů a to nejen aby- 
chom upozornili na jejich existenci, ale abychom pou- 
kázali i na cestu, kterou se ubírala tvorba nábytku, až 
po současnost. 

Autor 



PODĚKOVÁNÍ 



Páteři' celé publikace „Nábytkové umění - Vybrané 
kapitoly z historie" je několik set kreseb, které dopro- 
vázejí text. Byly shromaždovány po dobu dvaceti let, 
a vznikaly na základě soukromé záliby, která se ne- 
přesně nazývá „koníčkem". Byly to především návště- 
vy muzeí, památkových objektů a výstav nábytku, kde 
jsem sbíral poznatky o vývoji nábytku, kde jsem foto- 
grafoval a kreslil předměty, které byli schopni pro 
svoje objednavatele vyrobit truhláři a stolaři v celé té 
předlouhé době. 

Zde je potřebné poděkovat všem pracovníkům mu- 
zeí a památkových objektů, kteří měli se mnou trpěli- 
vost a poskytli mně nejen informace o exponátech, ale 
kteří umožnili i detailní prohlídku všech těch nádher- 
ných kusů nábytku. Rád bych alespoň tímto způsobem 
poděkoval za shovívavost, se kterou odborní pracov- 
níci těchto institucí vycházeli vstříc při poskytování de- 
tailních informací, při fotografování a především při za- 
kreslování jednotlivých artefaktů. 

Pro grafickou část jsem využil grafické záznamy ex- 
ponátů, které jsou ošetřované v expozicích pražského 
Uměleckoprůmyslového muzea, v Moravské galerii 
v Brně, v Severočeském muzeu v Liberci, v Západo- 
českém muzeu v Plzni, ve Vlastivědném muzeu v Olo- 



mouci, v Gruuthusemuseu v Bruggách, v Musée Cur- 
tius et ďAnsembourg v Lutychu, v Egyptském muzeu 
v Káhiře, v Staatliche Museen v Berlíně, v Museum 
fiir Kunst und Gewerbe v Hamburgu, v Cyprus Museu 
v Nikosii, ve Focke-Museum v Brémách, v Museu fůr 
Kunsthandwerk ve Frankfurtu nad Mohanem, v Natio- 
nalmuseet v Kodani, v National museet ve Stock- 
holmu, v Kunstindustrimuseet v Oslu, ve Vestlandske 
Kunstindustrimuseet v Bergenu, v Nordensfjeldske 
Kunstindustrimuseet v Trodheimu, v Musée des Arts 
décoratifs v Paříži, v Musée de Čluny v Paříži, v Musée 
de Louvre v Paříži, v Museo Municipal de Industrias 
v Barceloně, v R'ohss Museet v Goteborgu, v Royal 
Scottish Museum v Edinburghu, v Dumbarton Oaks 
Collection ve Washingtonu, v Metropolitan Museum 
of Art v New Yorku, ve William Morris Gallery v Lon- 
dýně, v Archeological Museum v Heraklionu, ve Vic- 
toria and Albert Museu v Londýně, v Mussée Aleoui 
v Tunisu, - v muzeu v Suse, v Beyoglu v Istanbulu 
a na českých, moravských a slezských zámcích 
i v městských a regionálních muzeích. Nebýt laska- 
vosti pracovníků těchto kulturních zařízení, nebylo by 
možné fotografovat a nakreslit nábytkové předměty, 
které jsou základem této publikace. 



Tuto knihu věnuji své mamince. 



Stanislav Dlabal 



KAPITOLA O PRVOPOČÁTCÍCH 
TVORBY NÁBYTKU 



Ve srovnání s ostatními tvory nebyl náš prapředek 
vybaven žádným přednostním uzpůsobením tělesné 
schránky. Jeho tělo nebylo vhodně stavěné ani vyba- 
vené pro život v tvrdé přírodě. Nebylo dobře vyvinuté 
pro lov a sebeobranu, ani pro rychlý útok. Člověk ne- 
měl huňatou srst a kdybychom chtěli hodnotit schop- 
nosti člověka přirovnáním jeho tělesné schránky 
k ostatním tvorům stejné velikosti, nedopadl by nej- 
lépe. Přitom nebyl velmi dlouho schopen pro sebe vy- 
robit a postavit ani střechu nad hlavou - o výrobě 
předmětů, které by zpříjemňovaly život v primitivních 
příbytcích, ani nemluvě. Dříve než přestoupil práh své 
pasivní a absolutní závislosti na přírodě, žil v úkrytech 
nuzných a víc jak jednoduchých. 

Je pozoruhodné, že mnoho tvorů - současníků na- 
šich prapředků - vytvářelo svoje obydlí dokonalejší, 
než to jaké dokázal ve svých prvopočátcích vytvořit 
člověk myslící - homo sapiens. V období, kdy lidé 
doby kamenné nacházeli svoje první úkryty ve skalních 
ieskvních, stavěli například termiti svá sídliště, tvrdá 
oko beton. Tyto stavby dokázali budovat již před 
dvěma sty miliony let. Termití stavby členěné na množ- 
ství nepravidelných místnůstek, ke kterým vedly „za- 
střešené" komunikace, mohly být pro našeho pra- 
předka jen utopií - snem o pohodlném bydlení. 
A přece se člověk dokázal přes všechny své nedostatky 
přizpůsobit složitým přírodním podmínkám a to daleko 
lépe než pták, dravec či zmínění termiti. 

Za chudé, oproti mnohým tvorům nedokonalé tě- 
lesné vlastnosti, byl odškodněn mozkem. Tento dar mu 
umožnil vytvořit vlastní kulturu. Člověk dokázal posta- 
vit města, propojil je železnicemi, průplavy a dálni- 
cemi, naučil se létat a pronikl do vesmíru. Mozek s ce- 
lým jemným nervovým systémem mu poskytl možnost 
dobře koordinovat pohyby a těmito pohyby vytvořil 
nejen ochranu proti nepohodě, ale i nástroje. Oproti 
ostatním tvorům zhotovil nástroje dokonalé, kterými 
dokázal dát předmětnému světu potřebné tvary. 

Ve starší době kamenné (paleolitu) vytvořil nejrůz- 
nější nástroje, kterými dokázal zhotovit i úpravy svého 
primitivního bezprostředního okolí a které při troše 
obrazotvornosti můžeme již považovat za primitivní 




Obr. 1 V přírodě bylo možné objevit množství vhodných větví a částí 
stromů, které poskytovaly možnost s nevelkou námahou vytvořit před- 
mět dobře sloužící každodenním potřebám. Archeologové objevili se- 
dačky totožné s těmi, které byly ještě nedávno používány v evropských 
vesnických chalupách. Obr. 2 Ve skanzenech jsou uchovávána i lůžka 
podobná těm, které zhotovili naši prapředkové. 



PRVOPOČÁTKY TVORBY NÁBYTKU 




Obr. 3 Když se pří rozděláváni ohné zcela náhodné podařilo vytvořit 
otvor, vznikl nechténě prvopočátek pro první pevný spoj. Byl vyroben 
otvor. Vznikl tak předpoklad pro základní konstrukční spoj - čep. Mohla 
tak být rozšířena elementární konstrukce, při které pomocí přírodních 
vláken, kožených řemínků nebo lián byly k sobě svazovány části před- 
mětu. Oba tyto konstrukční spoje - čep i oplétaný spoj - jsou použí- 
vány dodnes. Obr. 4 - Obr. 5 První .truhlářský stroj" a prvni truhlářské 
nářadí starověku. Technika vrtání dér pomoci luku dospěla do stadia, 
kdy byla použito váhy kamene, která usnadnila práci. 



předchůdce nábytkových předmětů. I když mnozí tvo- 
rové jsou schopni používat přírodních látek, nejsou 
schopni vynalézat. A tak nejenže člověk dokázal vyu- 
žít materiály, které mu příroda poskytovala, ale doká- 
zal vymyslet nástroje a především pomocí nástrojů vy- 
robit předměty, které s ním byly bytostně spjaté. 

Vytvořil sekyry, nože, pily, dřevěné paličky, škra- 
badla (jakési předchůdce hoblíků), šídla a dírkovací 
nástroje i jehly. Vznikl i první stroj na opracování 
dřeva - smyčcový svidřík. (Pozn. - Svidřík byl uváděn 
do rychlého otáčivého pohybu obtočeným provazcem, 
jehož konce napínal jakýsi luk, kterým člověk pohy- 
boval dopředu a dozadu.) 

Náš prapředek tak na počátku prvních civilizačních 
kroků začal rozvíjet svoji hmotnou kulturu. Mnohdy to 
ve svém dalším vývoji pořádně přehnal a jak říkal Ka- 
rel Čapek: „Místo toho, aby člověk sám ze sebe vytvořil 
- jako každý poctivý měkkýš svou pohodlnou ulitu, 
omezil se často jen na to, že ji vyzdobuje". 

Trvalo ještě drahnou dobu, než byly první nábyt- 
kové předměty vyráběny nezávisle na pouhých fyzic- 
kých potřebách a nábytek byl „vyzdobován" a podři- 
zován zákonům krásy své doby. Čím byl člověk 
usedlejší, tím více času mohl věnovat i svému uměle 
vytvořenému prostředí. 

Již kdysi hluboko v pravěku člověk postavil kryt proti 
nepřižni počasí a proti nepříteli. A to nejen z proutí 
a kůry stromů - ale i z kamene, se schody uvnitř a se 
základním vybavením. Člověk byl přinucen bránit se 
a hledat různá zajištěni, chtěl-li se vůbec udržet na ži- 
votě. Dělo se tak v mnoha místech na Zemi - současně 
nebo i v dobách od sebe značně vzdálených. Ale vý- 
sledky se nakonec staly základem, na němž budovali 
a budují lidé celé doby dějinné. " Bohuslav Syrový. 

Od nejstarších dob lidé usilovali o stvoření staveb, 
aby v nich mohli vytvořit prostor oddělený od přírody, 
uzpůsobený jejich potřebám, upravený a vybavený byť 
primitivními předměty, ale předměty, které poskyto- 
valy pohodlnější žití. Prvopočátky cílevědomé tvorby 
těchto předmětů, které je možné nazvat nábytkem, je 
podle archeologických nálezů možné předpokládat 
v době před deseti tisíci lety. 

To již ve svých příbytcích dokázal člověk vymezit 
a upravit jejich část pro odpočinek, vystlat lůžka su- 
chými travinami či chvojím a před chladem se chránit 
kožešinami. Zhotovil i stůl, který nebyl ničím víc, než 
do potřebné polohy vyvýšená část podlahy i sedadlo 
a vytvořil tak první cílevědomě vyrobené nábytkové 
předměty. 




KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMĚNÍ 
STAROVĚKÉ MEZOPOTÁMIE 



Člověk stvořil svůj první vlastní, rozlehlý svět - vy- 
budoval město. Tento čin byl vzhledem k vývoji lidstva 
„urbanistickým převratem". Jižní Mezopotámie byla již 
ve třetím tisíciletí př. Kr. poseta řadou městských států. 

Zkoumání zaniklých měst na březích Eufratu a Tig- 
ridu bylo započato již v devatenáctém století (objev 
Chorsabadu a města Ninive). Odborný svět se s pře- 
kvapením a obdivem dozvídal o palácích Asyřanů, 
o dílech Babyloňanů. Zde byl podle bible ráj na zemi. 
Hospodin zde podle bible stvořil Evu z žebra Ada- 
mova. Byl objeven Babylon - jak čteme v bibli „peleš 
lotrovská", ve kterém trpěli v zajetí Židé pod asyr- 
skými vládci. Bylo zde město, o kterém řecký dějepi- 
sec Hérodotos při své návštěvě kolem roku 450 př. Kr. 
poznamenal: 

„Babylon překonává nádherou každé město ve zná- 
mém světě. " 

Před více jak sto lety odkryli pracovníci Pensylván- 
ské university sumerské kultovní centrum Nippur. 
V roce 1998 byla dokonce objevena zřícenina věže, po- 
važovaná za biblickou věž babylónskou. 

Teprve však archeolog Charles Leonard Woolleye ve 
třicátých letech dvacátého století vykopal město Ur 
a odkryl jednu z nejstarších civilizací světa - kolébku 
světových dějin - kulturu starých Sumerů. Odkryl 
město, které v době mezi rokem 4000-3000 př. Kr. pa- 
třilo mezi nejmocnější města jižní Mezopotámie. Bylo 
to zřejmě i místo biblické potopy, jak o ní hovoří kniha 
Genesis, kap 6-8. 

Jistou, ale nedoceněnou skutečností zůstává po- 
znání, že se všechny velké kultury zrodily ve městech. 
Města jako základní politické jednotky, obehnaná hrad- 
bami, obklopená vesnicemi uprostřed polí zbrázdě- 
nými kanály, zastavěná paláci, chrámy, ale i chatrčemi, 
poskytovala možnost soustředování celých struktur su- 
merské společnosti. Panovníkem počínaje, přes různé 
skupiny vládnoucích osobností - chrámových a vlád- 
ních úředníků, až po svobodné i osobně nesvobodné 
výrobce - řemeslníky a obchodníky, byly všichni sou- 
částí městských celků. 

„Založení měst nebylo od samého prvopočátku ně- 
čím víc než seskupením jednotlivých lidí ... bylo to ale 




Obr. 1 Kresba Urnamuova zikkuratu v Uru, kterou na základě svých ar- 
cheologických výkopů a průzkumů zpracoval Charles Leonard Woolley. 
Obr. 2 Kresba Části průvodu z .Královské standarty', nalezená 
CH. L Wolleyem při archeologických vykopávkách v Uru, která je ob- 
rázkovou výpovědi o životě Sumerů, o jejich vojenské výzbroji ve druhé 
čtvrtině 3. tisíciletí před Kr. Obr. 3 vládce Lagaše, jednoho ze sumer- 
ských mést UrnaS, zobrazený sedící na trůně, který má i zádové opěra- 
dlo. Obr. 4 Bůh Ci osobnost sumerské společnosti zobrazená na pe- 
četnim váleCku na sedadle se zádovým opěradlem. Obr. 5 V horní 
Části .Královské standarty" byla vyobrazena hostina panovníka. Král 
a jeho nejbližšíjsou zobrazeni sedící na stoličkách. Na obdélníkových 
deskách je v bohaté výzdobě z lazuritu, perleti a červeného vápence 
vytvořena mozaika osazovaná do asfaltu (Britské muzeum - Londýn). 



11 



STAROVĚKÁ MEZOPOTÁMIE 



víc než pouhá soustava institucí. Město již od samého 
svého vzniku ve starověku nebylo jen pouhým fyzickým 
mechanismem a umělou konstrukcí ... město bylo spíš 
stavem mysli, souhrnem zvyků, tradicí a organizova- 
ných názorů i pocitů". Robert E. Park 

Podle dosavadních archeologických objevů byli prv- 
ním z národů doposud historicky poznaných Sumerové. 
Vynořili se v deltě řek Tigris a Eufratu z předdějinosti 
a vytvořili zde s překvapující rychlostí městské státy. 

Z okolní přírody vyčlenili Sumerové potřebné části 
země, která na březích veletoků byla dobrou živitel- 
kou. Dostatkem vláhy, kterou se naučili regulovat, ro- 
dila půda několikrát ročně. Řeky byly plné ryb a tak 
pro městské celky zde bylo ideální zázemí. 

Více jak tisíc let udrželi Sumerové obdivuhodnou 
kulturní úroveň. Akaddská říše, Asyřané, Babyloňané, 
ale posléze i Peršané pak mohli navázat na vyzrálou 
kulturu. Navázali na ni bez rozdílu. Dokázali se zmoc- 
nit nejen vlády, zlatých pokladů, ale přisvojili si i svými 
předchůdci dosažené civilizační vymoženosti. I když se 
zde střídali nejen panovníci, ale i etnické skupiny, byla 
kultura přejímána v Mezopotámii od prvních Sumerů 
až po Peršany. 

Dobyvatelé mezopotámských měst přebírali nejen 
koncepci výstavby zikkuratů, domů, chrámových sta- 
veb a paláců, ale i tvorbu nábytkových předmětů. Vý- 
voj nábytku pak byl vývojovým řetězcem z generace 
na generaci, od podrobených k vítězům. A tak dnes 
můžeme onen řetězec poskládat do jakéhosi celku. 
Horní vrstvy obyvatelstva již před pěti tisíci lety rozvi- 
nuly překvapivou úroveň bydlení. Pravda, chudí byd- 
leli v primitivních podmínkách, bídně přežívali ve měs- 
tech po celá tisíciletí. Byly zde vystavěny paláce - 
přepychová sídla o mnoha místnostech. Rozlehlé stí- 
něné ochozy se sloupovím a bohatou výzdobou. Byly 
zde archeology objeveny paláce vybavené koupel- 
nami, ze kterých kanalizace odváděla vodu. Honosné 
prostory byly vybavovány pozoruhodnými předměty. 

„Kdekoli byly vykopány zříceniny starověkých 
chrámů nebo paláců, nalezli archeologové překvapující 
doklady o přepychovém způsobu života, jakého moderní 
civilizace ani nedosáhla. Nádherné vykopávky z baby- 
lonského města Ur (dnešní El Mukažár), jejichž nejkrás- 
nější ukázky jsou v Britském muzeu, pocházejí sice již 

Obr. 6 Kresba půdorysu přízemí a vnitřního prostoru patrového domu podle sira Roberta Woolleyho (konec 3.tisicileti př.Kr.). Centrum domu ob- 
klopovaly místnosti přístupné a osvětlené z atria. Protože uvnitř hradbami obklopených mést bylo stavební místo vzácností, bývalo využíváno i první 
patro, které bylo zpřístupněno schodištěm. Střechy byly ploché nebo mírně svažité. Obr. 7 - Obr. 1 0 Pečetní válečky z neo-sumerské periody jsou 
skromnými, ale usvědčujícími důkazy o schopnosti řemeslníků vytvořit pevná sedadla. Na válečcích, kterými byl označován majetek, byíi zobrazo- 
váni nejen bohové, sedící na trůnech a sedadlech, ale i běžný život obyvatel Mezopotámie. Etnika, která se střídala a mísila v celé oblasti Mezopo- 
támie, si osvojovala sumerské písmo a vyzrálou kulturu svých předchůdců. 




STAROVĚKÁ MEZOPOTAMIE 



z 3. tisíciletí př. Kr., svou dokonalostí musí ohromit kaž- 
dého dnešního uměleckého řemeslníka. "Julius Lips 

Na nábytkové předměty, na díla truhlářských mistrů 
jedné z nejstarších kultur celé mezopotámské civiliza- 
ce, se nám však nedochovaly žádné konkrétní pa- 
mátky. Klima na březích Eufratu a Tigridu a stavby 
z hliněných nepálených cihel neumožnily přetrvání 
dřevěných předmětů. 

Nezbývá než základní informace o tvarech nábytku 
vyčíst z dochovaných reliéfu, hliněných tabulek a pečetí. 

Nalezené předměty a nábytek na reliéfech zobra- 
zený vlastnila ale jen špička společnosti. Životní úro- 
veň rozhodující většiny obyvatelstva měst byla velmi 
nízká. Chudí obyvatelé města se tísnili v malých dom- 
cích uplácaných z nepálených cihel. Ze stejných cihel 
byla i jejich lůžka pokrývaná rohožemi. Jediným vyba- 
vením těchto příbytků byly rohože z rákosu, které po- 
sloužily také jako stůl a sedadlo, ale zakrývaly i vstupní 
dveře do obydlí. 

Náročnějšími příbytky byly domy obdobného cha- 
rakteru, se kterým se dodnes můžeme setkat v celém 
Středomoří. Je to typ domu - jeden z možných způ- 
sobů obydlí, u kterého obytné místnosti obklopují ne- 
krytý dvůr. Zde se odehrávala podstatná část života do- 
mácnosti. Místnosti kolem dvora sloužily jako ložnice 
a spíže. Tuto formu obydlí, typicky orientální, převzali 
od Sumerů Asyřané, Babyloňané i Peršané, konečně 
tak jako podstatnou část kultury starých Sumerů. Byly 
to prvopočátky atriových domů, dodnes na tomto prin- 
cipu stavěných, které jako samostatné bloky byly 
z vnější strany uzavřené. Do ulice vedly zpravidla jen 
jedny dveře. 

Tak jako všechna města po celá tisíciletí, byla 
i města v Mezopotámii obepínána a tísněna hradbami. 
Ty pak měly chránit před loupeživými přepady, které 
byly vždy spojovány se zkázou dobytých sídel. A tak 
nezbývalo, než aby se z důvodu úspornosti místa sta- 
vělo i patro s přízemím propojované schodištěm. Do 
horních místností se vcházelo z verandy obíhající ko- 
lem dvora. 

Obr. 1 1 - Obr. 12 Na babylonských destičkách z terakoiy, pocháze- 
jící zřejmě z počátku 2. tisíciletí př. Kr, jsou znázorněny harfenistky se- 
dící na sedačkách. Jedna stolička je patrně skládací se sedací plochou 
z látky nebo kůže. Druhá harfenistka byla zobrazena sedící na pevné 
sedačce, která měla zřejmé sedací plochu opatřenu výpletem a pev- 
nost její konstrukce byla jeStě posílena trnoží. Obr. 13 Muž, který při- 
tesává dřevo, sedí při své práci na pevné sedačce. Hliněné destičky 
byly archeology časové zařazeny do období konce 3. tis. př. Kr Kon- 
strukce sedačky byla zesílena trnoži. Sedící muž opracovává plochu 
před sebou zřejmě teslicí. 




STAROVĚKÁ MEZOPOTÁMIE 




Oproti tomu letní palác asyrského Sargona II. měl 
209 místností, v královském okrsku byly také dva 
chrámy a třicet nádvoří. I když teplé klima nevyžado- 
valo přemíru mobiliáře, na který jsme zvyklí dnes, lze 
předpokládat, že tyto prostory byly vybavovány pozo- 
ruhodnými předměty, kterými se vládci mezopotám- 
ských celků obklopovali. 

Významným ukazatelem civilizační úrovně každé 
kultury jsou nepochybně jak výrobní nástroje a výrobky, 
tak i předměty každodenní potřeby. O vysoké kulturní 
úrovni pak svědčí i to, že Sumerové a následující kultury 
Asyřanů a Babyloňanů vytvořili prakticky všechny zá- 
kladní typy nábytku. Starověk předurčil nábytkové před- 
měty, jejich základní tvary, a dosáhl vysoký stupeň do- 
konalosti i v jeho detailním propracování. 

Nábytek v Mezopotámii byl zpravidla vyráběn ze 
dřeva, i když se vyskytují názory, že některé části ná- 
bytkových předmětů v pozdějším období byly kovové, 
nebo kovovými pláty zdobené a zpevňované. Značný 
pokrok ve zvládnutí metalurgie by tomu nasvědčoval. 
Poznanou technologií lití do „ztraceného vosku" byly to- 
tiž z kovu vyráběny drobnější lidské postavy a zvířecí fi- 
gurky. Při tomto způsobu předmět, který měl být vyho- 
toven z kovu, byl nejprve vymodelován z vosku 
a obalen hlínou. Otvorem, který byl vynechán při vypá- 
lení vosk vytekl, a místo vosku se do takto vzniklé formy 
nalil roztavený kov. Po vychladnutí a odstranění kera- 
mické hliněné formy byl kovový výrobek dopracován. 

Dobrého dřeva bylo v deltě veletoků Tigridu a Eu- 
fratu velmi málo, tak jako rud. Jednoduše dostupné 
dřevo poskytovala pouze palma, která není vhodná pro 
náročnější práce. Vědci vyčetli na hliněných destičkách, 
že teakové a ebenové dřevo bylo dováženo až z Indie. 
Získávání kvalitního dřeva bylo stejně náročné jako do- 
vážení mědi z oblasti Omanu, nebo ze sinajského po- 
hoří. Lze proto usuzovat, že i části ozdob nábytku byly 
vyráběny kovové. V Mezopotámii především však bylo 
vytvořeno z hlíny všechno, co bylo možné. 

Při archeologických pracích se podařilo odkrýt 
i prostor školy, ve které byli vychováváni písaři. Nejen 
zdi objektu školy, stejně tak jako zdi paláců, chrámů 
a prostých obydlí byly z hliněných, na slunci usuše- 
ných cihel, ale z hlíny byl i školní mobiliář. 



Obr. 1 4 Kresba rekonstrukce Babylonu Obr. 1 5 Kresba rekonstrukce vstupu do asyrské rezidence - Sargonova paláce - v Chorsabadu. Palác byl vy- 
budovaný koncem 8. stol. př. Kr. Byl samostatným stavebním útvarem vybudovaným na dvou rozlehlých nádvořích a obsahoval 209 místností ve 
kterých byla vedle reprezentační části [nazývané serail), část hospodářská (khanj, harém a soukromé prostory panovníka. V asyrské a novobabylon- 
ské paláce obsahovaly i rozlehlé knihovny s tisíci klínopisných tabulek. Kromé urbanistických a architektonických památek odkrytých v poloviné 
1 9. stol. P E. Bottou zde byly nalezeny reliéfy a nástěnné malby s vyobrazením dvorského života i nábytkových předmétú Obr. 1 6 V odkryté pro- 
stoře školy bylo objeveno celé vybaveni třídy vytvořené z hlíny. 



STAROVĚKÁ MEZOPOTÁM1E 



Nedostatek vhodných dřevin, rudy i kamene vypro- 
vokoval před tisíciletími dálkový obchod. Dřevo a rudy 
putovaly do dílen řemeslníků stovky kilometrů. Je za- 
jímavé, že obyvatelé Mezopotámie na hliněných tabul- 
kách zaznamenávali poznatky z matematiky, z medi- 
cíny i z pozorování vesmíru. Popsali na nich údaje, 
které nám umožňují nahlédnout do způsobu jejich ži- 
vota. Zůstává pak překvapením, že mezi pozoruhod- 
nými sděleními chybí záznamy o pracovních postu- 
pech a technologiích při výrobě předmětů, kterými se 
ve svých příbytcích obklopovali. Technologické po- 
stupy, poznání vlastností materiálů a principy výroby, 
byly zřejmě výrobním tajemstvím, předávaným jen 
v úzkém kruhu rodiny. Řemeslo zde totiž bylo děděno, 
a tak poznání technologických postupů bylo rodinným 
tajemstvím - rodinným pokladem. Vládla zde zásada, 
že otec předával své řemeslo synovi, aby v něm po- 
kračoval. Na jednom ze sumerských textů byl přiřčen 
původ tohoto pravidla nejvyššímu bohu Enlilovi. 

„Enlil stanovil pro lidi, že syn pokračuje v řemesle 
svého otce". 

Tak byly děděny rukodělné schopnosti a poznání 
technologií z otce na syna. Když prorok Jeremiáš ká- 
ral obyvatele Mezopotámie, pronesl slova zazname- 
naná v bibli: 

„Ustanovení zajisté těch národů jsou pouhá mar- 
nost. Neboť setna dřevo sekerou v lese, dílo řemeslníka 
stříbrem a zlatem ozdobí je. Hřebíky a kladivy utvrdí je, 
aby se neviklalo. " 

Prorok měl na mysli především výrobu model. Jeho 
slova byla však přiléhavá i k vytváření běžných dřevě- 
ných předmětů. Bylo stejně tak jako pro vyrobení mo- 
del potřebné porazit stromy, opracovat kmeny, a to až 
do konečné podoby, a důkladně zpevnit všechny jejich 
spoje. Byly to zřejmě především čepy, které se i v Me- 
zopotámii staly základní konstrukcí dřeva. 

A tak dnes s úžasem můžeme konstatovat, že 
všechny základní práce se dřevem zvládli řemeslníci ná- 
rodů, které žily v Mezopotámii již před tisíciletími. 
V průběhu tisíciletí př. Kr. se vyskytovala náročně zpra- 
covaná křesla, u kterých byly spoje vytvářeny čepová- 
ním a která byla vybavována područkami z ohýbaného 
dřeva. Náročné řezbářské práce se objevují na reliéfech 
znázorňující nejen sedací, ale i lehacía stolový nábytek. 




Obr. 1 7 Na stéle krále Chammurabiho, který vládl 1 790-1 750 př. Kr., byl do černého bazaltu vytesán panovníkův zákon*. Stéla je uložena v pa- 
řížském Louvrů. V homi části je vyobrazen trůn, na kterém sedí Bůh slunce, kterému panovník vzdává hold. Stéla vysoká přes 2 metry je dokladem 
nejen o stavu starověkého zákonodárství', ale i o schopnostech starověkých řemeslníte. Obr. 1 8 Reliéf vytvořený asyrským umělcem zobrazuje stůl 
na reliéfu AšSurbanipalova paláce v Ninive (Britské muzeum). Obr. 1 9 Stůl sloužící obřadu při úlitbě posvátného oleje nad ulovenými Ivy, který je 
zde středem kompozice, odpovídá stolku znázorněném na reliéfu nazývaném .odpočinek pod vinicemi". Obr. 20 Rekonstrukce interiéru asyrského 
domu Vlevo nika s kultovním oltářem, vpravo lůžko a v pozadí sedačky. 



15 



V městských celcích dokázali přivést řemeslnou 
práci k úrovni, kterou dnes považujeme za uměleckou. 
Xenofontés jako voják ve 4. stol př. Kr. prošel Mezo- 
potámii, v tu dobu již pod vládou Peršanů, a obsáhle 
popsal specializaci tehdejších řemesel: 

Jako byla ve velkých městech i jiná umění přivedena 
na vysoký stupeň dokonalosti, právě tak je vynikající 
i řemeslo u královského dvora. V malých městech dělá 
totiž jeden a týž řemeslník lehátka, dveře, pluhy, často 
staví i domy a je rád, najde-li dost zákazníků aby se 
uživil Je samozřejmě nemožné, aby člověk který, vyrábí 
mnoho věcí, uměl vše dobře. Ten, kdo je činný ve velmi 
úzkém oboru, dopracuje se nejlepších výkonů". 

Řemeslníci v městských celcích, na březích Eufratu 
a Tigridu, se k nejlepším výkonům dopracovali. Nábyt- 
kové umění se rozvíjelo ve vztahu k potřebám vlád- 
noucích dvoru a k centrům náboženského života. Po- 
skytovalo v široké míře vše, co vyžadovala politická 
a náboženská moc. 

Na dochovaném zobrazení sedacího nábytku pro 
panovníky byly zcela realisticky zobrazovány symboly 
moci. Křesla a trůny vládců Mezopotámie těmito sym- 
boly „hovořily" o síle, moci, ale i osudu panovníka. 
Stály na malých plochách špiček piniových šišek, 
plodu stromu „života", který v jejich mytologii byl stro- 
mem prvního stvoření. Zvířecí symboly vyřezané na 
nosných částech vyjadřovaly sílu a pokoření silného 
zvířete, byly i symbolem obratnosti. 

Úrodný půlměsíc - území rozkládající se od Per- 
ského zálivu, táhnoucí se přes dnešní Irák, Libanon, Iz- 
rael, Turecko a pobřeží Středozemního moře, nazý- 
vaný historiky kolébkou dnešní civilizace se stal před 
pěti tisíci lety i kolébkou nábytkového umění. 



Obr. 21 Na části reliéfu .Odpočinek pod pergolou" byla asyrským 
umělcem vyobrazena siesta manželského páru. Panovník A&r-bani- 
pal s královnou A5šur - šarrat odpočívají ovíváni služebnou. Kresba vy- 
chází z dochovaného reliéfu ze 7.stol př. Kr, uloženého v londýnském 
Britském muzeu. Stolek před panovníkovým ložem bychom mohli na- 
zvat stolkem servírovacím. Jeho nohy, stejně jako nohy lůžka i křesla 
královny, byly ukončeny piniovými Šiškami, která symbolizovaly zrození. 
Obr. 22 - Obr. 25 Asyrský a perský dvorský nábytek Obr. 26 Při vy- 
kopávkách v Suse byl nalezen plochý reliéf, na kterém je zobrazena 
dáma sedící na nízké sedačce. Za pozornost stoji nejen sedačka ukon- 
čená lvími prackami, ale i orientální způsob sezení. 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMĚNÍ 
STAROVĚKÉHO EGYPTA 



„Egypt je darem Nilu." Touto prostou a výstižnou vě- 
tou Egypt charakterizoval řecký cestovatel Hérodotos 
již v pátém století před Kristem. Od nepaměti každý 
rok přinášel Nil svými záplavami desítky milionů tun 
úrodné prsti na pole egyptských rolníků. Není proto 
divu, že si staří Egypťané představovali za tímto pravi- 
delným zázrakem dílo bohů. Dodnes tato mohutná 
řeka ovlivňuje dění celého Egypta, vyrostlého na cizí 
půdě, přinášené z Etiopie. Bez blahodárných povodní 
by nevznikla rozlehlá města, nebylo by paláců ani 
chrámů. Nebyly by ani náročně vybavované mastaby 
a hrobky, nebyly by pyramidy. Úrodnost nilských po- 
břeží, pravidelně zaplavovaných a zanášených úrod- 
nou prstí, umožnila, aby se značná část Egypťanů mo- 
hla věnovat rozsáhlým a honosným stavbám, ale 
i cílevědomé výrobě nábytku. 

Před tisíciletími vtiskla řeka obyvatelům Egypta ryt- 
mus i řád života. Řád, kterému se postupně přizpůso- 
bili původní lovci a nomádi - protože tento řád zajiš- 
ťoval usedlým zemědělcům jistotu pravidelných 
a dobrých sklizní. Nil prostoupil myšlením starých 
Egypťanů. Obyvatelé jeho břehů pojmenovali svoji kra- 
jinu Kemet (černá zem) a dokázali se o toto bohatství 
Egypta vzorně starat. Oproti vyprahlým pouštím 
v okolí bylo údolí Nilu zemí nadmíru úrodnou. Příroda 
zde poskytla již v pátém tisíciletí před narozením Krista 

Obr. 1 Nástupní část chrámu a část cesty, která spojovala Amónův 
chrám v Kamaku s chrámem v Luxoru. Obr. 2 Búh Nilu. Nad plodností 
úzkého pruhu úrodného údolí Nilu podle víry starých Egypťanu bdéla 
'ada regionálních bohů, přitom včasný začátek a dostatečnou výší zá- 
Dtev mél zajišťovat Búh Nilu. Obr. 3 Kresba středu Echnatonu (Telí el 
•Vnarny - podle E Bruéryho). Rekonstrukce zobrazující mésto v letech 
~zkvétu egyptské metropole kolem roku 1370 př. Kr, kdy sloužilo jako 
"lavní mésto faraóna-krále reformátora Amenophise IV, který jej zalo- 
ží Jeho zástavba se táhla podél Nilu v délce 9 km a v Šířce I km. Cent- 
em vedla nejživějšT ulice, nad kterou byl zbudován most spojující rezi- 
se^ci panovníka se státním palácem. Obr. 4 Rekonstrukce rezidence 
: Echnatona - výlučný typ obydlí velmožů. V přízemi patrových domů 
bývaly situovány řemeslnické dílny v prvním patře byly prostory pro při- 
rnáni návStěv a případná agenda pána domu. V dalším patře bývala 
Xjcvána soukromá část s jídelnou, ložnici, nékdy i s koupelnou a s ha- 
•émem. Schodištěm byla spojená i plochá střecha, která sloužila jako 
xad topiva, sýpka a často zde byl i přístřešek služebnictva. 




STAROVĚKÝ EGYPT 




základy k rozvinutí kultury natolik vyspělé, že Egypt 
byl od dávného starověku až do doby nových archeo- 
logických objevů pokládán za ctihodného předka ce- 
lého lidstva. Kultura starých Egypíanů ovlivnila nejen 
starověká vědecká poznání a umění, ale i technolo- 
gické postupy a řemeslnický um. Staroegyptské nábo- 
ženství prostoupené utkvělou myšlenkou na smrt nám 
poskytlo možnost poznání vyspělé kultury starověkých 
obyvatel nilských břehů. Od počátku období střední 
staroegyptské říše měl totiž každý Egypťan právo, udě- 
lované kněžími, podílet se na blaženosti posmrtného 
života. Tato představa vedla žijící především k povin- 
nostem a starostem o posmrtný život. Byla to před- 
stava, že duše zemřelého, zvaná Ka, pokračuje v zá- 
hrobí životem pozemšťanů. 

Proto již za života pozemského bylo potřebné při- 
pravovat a zabezpečit pohodu v životě na onom světě. 
Podle postavení v egyptské společnosti byly budovány 
pyramidy, mastaby, hrobky a prosté hroby. Na cestu 
posmrtným žitím byly vybavovány tak, aby zesnulým 
na jejich pouti záhrobím nic nescházelo. Ve víře starých 
Egypťanů bylo totiž zakotveno přesvědčení, že stačí 
knězem pronesená magická formule, a zobrazené 
scény - reliéfy, malby i modely ožijí a zesnulému po- 
slouží v jeho posmrtném životě. Byly to pak právě 
malby na stěnách hrobů a předměty vnášené do hro- 
bek, které nám umožnily plněji pochopit každodenní 
život starého Egypta, historii nábytkového umění i vy- 
spělost staroegyptských tvůrců. Objevy při vykopáv- 
kách pomohly archeologům přinést ucelené svědectví 

0 důmyslnosti člověka a schopnosti lidské ruky. Staly 
se dokladem toho, že lidé již před tisíciletími vytvořili 
vysokou kulturu a dospěli i k jasnému názoru na své 
potřeby sezení, ležení, na potřebu stolu a vhodného 
ukládání předmětů. Staří Egypťané obdobně jako oby- 
vatelé Mezopotámie vytvořili židli a křeslo, pevnou 

1 sklápěcí sedačku, stolek i stůl, lůžko, lehátko a úložné 
prostory. Snad navždy tyto staré kultury určily základní 
tvary nábytku. Proměny, které následovaly v celém dě- 

Obr. 5 0 bydleni, o typech domu, o tvarech a druzích nábytku se do- 
zvídáme současně s archeologickými vykopávkami. Ve Staré říši byly do 
hrobů vkládány i modely domů a tak bylo možné vypracovat nejen pů- 
dorysy, ale i řezy dávno zaniklých stavení. Faraón, vrstva jeho nejbliž- 
sích, nejvySSi úřednici, veleknéži, vysocí velitelé vojsk obývali výstavné 
vily, honosná obydlí mnohdy až o třiceti' místnostech. Obr. 6 Lehaci 
nábytek Obr. 7 Úložný nábytek Obr. 8 Sedací nábytek Obr. 9 Stolový 
nábytek, vyobrazené nábytkové předměty sloužily ve staroegyptských 
příbytcích horních vrstev obyvatelstva. I závislí a méně movití Egypťané 
ale vlastnili a ve svých příbytcích používali mobilní prosté, při tom dů- 
myslné vyrobené nábytkové předměty. 



STAROVĚKÝ EGYPT 




jinném vývoji nábytku, bychom mohli nazvat pouhými 
modifikacemi prapůvodních tvarů. Nálezy jednotlivých 
předmětů a nástěnných maleb v hrobkách faraónů nám 
poskytly poznání vysoké úrovně řemesel starého 
Egypta. Umožnily rozšíření znalostí o vyspělosti staro- 
egyptských technik nejen při zpracování kovů a ka- 
mene, ale i dřeva. Práci staroegyptských výrobců ná- 
bytku nám objasnily i nalezené modely dílen. 

O technologických postupech, o vztazích při pra- 
covních úkonech promluvily záznamy na četných do- 
chovaných papyrech. 

Vyobrazení pracovních postupů při výrobě ná- 
bytku byly v hrobkách namalovány v období, kdy již 
původní výroba, ještě primitivní, byla soustředována 
do větších dílen. I když se v těchto dílnách pracovalo 
s velmi jednoduchými nástroji, staly se výrobky z to- 
hoto období dokladem obdivuhodné zručnosti. 

Počátky kultivovanější práce se dřevem, používání 
základních spojů, stejně tak jako počátky historie pře- 
kližky a intarzií musíme hledat ve starém Egyptě. Staří 
Egypťané ovládli spojování jednotlivých dřevěných 
částí nábytku. Jednotlivá prkna navzájem spojovali po- 
mocí hmoždinek - dřevěných, asi centimetr silných 
a několik centimetrů dlouhých válečků. Tyto hmož- 
dinky, které jsou běžně používány do dnešních dnů, 
byly osazovány do protilehlých zaklížených otvorů. 

Při svých pracích používali staroegyptští nábytkáři 
i rybinových spojů a vymysleli rohový spoj - ozub. Po- 
mocí čepů a drážek, pomocí hmoždinek i čepů klíno- 
vých vytvořili nádherné nábytkové předměty. Z akáci- 
ového, sykomorového, cedrového a ebenového dřeva 
vytvořili všechny základní druhy nábytku. Přitom ale 
dobrého dřeva byl v celém egyptském povodí Nilu ne- 
dostatek. Dovážené dřevo z Přední Asie bylo vzácné, 
stejně tak jako africký eben, který byl dopravovaný ze 
středu Afriky. Tato dřeva byla proto používána jen pro 
výrobu nábytku královského, pro sídla velmožů a k vý- 
robě předmětů sloužících v chrámech. Ze vzácných 
dřev, do Egypta dovážených, byli schopni staroegypt- 
ští řemeslníci vyrobit překližku, složenou až ze šesti 
vrstev dýh. Uměli vyrobit dýhy o síle dvou milimetrů 
a dovedli je k sobě klížit tak dokonale, že jejich slepení 
drží dodnes. Tenké listy dýh byly přitom | 



Obr. 10 Základní zpracováni - příprava dřeva řezáním na prkna. Aby řemeslnici nemuseli kmen přidržovat, byl přivazován pevně několikrát obto- 
čeným provazem ke kolmo zaraženému kůlu. Hrubé opracováváni povrchu dřeva. Obr. 1 1 Opracování povrchu teslicí a tesla - nástroj, kterým bylo 
~»žné vyrovnávat plochu. Tesla byla primitivnějším předchůdcem hoblíku, u kterého byl břit pevné osazený ve vhodném sklonu v korpusu hoblíku. 
Obr. 1 2 Výroba židle. Na vyobrazeni první řemeslň* vyvrtává otvor tzv. smyčcovým vrtákem /svidříkem/ do sedáku polotovaru židle, druhý řeme- 
siník vyřezává a finalizuje nohy židle. Obr. 1 3 Práce se dřevem vyobrazená na reliéfu v mastabě Ti v Sakaře. Při práci dva řemeslníci vytvářejí dláty 
a palicemi otvory pro čepy. Obr. 14 Truhlářská dílna. V hrobce vezira Rekhmirého v Thébách ÍXVIII. dynastie) byla zobrazena výroba části staroe- 
gyptského nábytku. 




STAROVĚKÝ EGYPT 




zdokonalení povrchů přepychových předmětů. Řeme- 
slníci starého Egypta ovládli nejen umění dřevořezby, 
ale i intarzie. 

Tehdejší nástroje byly velmi jednoduché. V údiv nás 
uvádí především malé množství druhů nástrojů, kterými 
byly zhotovovány i náročné kusy nábytku. Všechny ty 
překrásné předměty byly zhotovovány pouze pomocí 
sekyry, pily, nože, teslice, palice a dláta. Při pohledu na 
dokonale vyrobené předměty uložené v muzeích udi- 
vuje zjištění, že až do období třetí dynastie využívali ná- 
bytkáři pro výrobu břitů svých nástrojů jen štípaný ká- 
men, který nahrazoval vzácnější kovy. Železo bylo totiž 
ve starém Egyptě velmi pozdním objevem. 

Kamenné čepele nástrojů byly vystřídány za bron- 
zové až v období Střední říše. Archeologové dnes zů- 
stávají překvapeni nad tvrdostí kovových částí nářadí, 
které byly v době Staré říše vyráběny z mědi a posléze 
z bronzu. Škrabadla, kterými byly dokončovány kva- 
litně opracované povrchy, byly vytvářeny z pazourku. 
K jemnému vybrušování ploch a vyhlazení povrchů 
sloužil na drobný prášek rozdrcený křemen a upravené 
dřevo bylo po dokonalém vybroušení napouštěno von- 
nými oleji. Náročnějším nářadím, nástrojem s dlouhou 
historií, byl smyčcový vrták - svidřík, který umožnil vy- 
vrtávat potřebné otvory. Dělníci, kteří vyráběli nábytek, 
byli v Egyptě zaměstnáni především v královských 
a chrámových dílnách. Je pochopitelné, že zde půso- 
bili ti nejzdatnější řemeslníci. Další dílny, ve kterých 
pracovali nábytkáři, patřily příslušníkům vyšších staro- 
egyptských vrstev. V truhlářských specializovaných díl- 
nách byl vyráběn nejen nábytek pro horní vrstvy spo- 
lečnosti, ale i inventář pro náboženské obřady. 
Z těchto dílen vycházel nábytek, který bychom mohli 
bychom nazvat zádušním, a který byl při pohřebním 
průvodu vnášen do hrobek. Tak jako ostatní předměty 
byl do hrobek ukládán i nábytek lehací - stejných 
tvarů, které Egypťané používali denně ve svých příbyt- 
cích. Na malovaném reliéfu v sakkarské hrobce Ni- 
anchnuma a Chnumhotepa jsou na stěně hrobky zná- 
zorněni dva truhláři. Jeden vydlabává otvory do 
základního rámu lůžka, druhý upravuje jeho povrch 
teslicí. Muž, který je vyobrazen jako příchozí, je zřejmě 
jejich představený. Na rameni přináší úhelník a v ruce 

Obr. 1 5 výroba lůžka zobrazená v hrobce Nianchnuma a Chnumhotepa v Sakkáře (Vdynastie). Obr. 1 6 Dřevěné lůžko. V domech zámožnějších 
sloužila dřevěná lůžka s vypletenou ložní plochou pokrytou matracemi. Obr. 1 7 Podhlavník. Používání podpěry hlavy při spánku vycházelo z pra- 
starého afrického zvyku. V Egyptě od prvních kapitol historického období, až do pozdní ptolemaiovské doby byly podhlavníky umné vyřezávány 
a často i bohaté zdobeny. Na mnohých, které byly nalezeny v hrobkách panovníků, byly i velmi jemné dřevořezby Obr. 1 8 Jedním ze zachovalých 
a přitom nejstarslch nábytkových předmětů je dřevěné lůžko z období I. dynastie, objevené archeology v Tarchanu u Mennoferu. Lůžka náročné 
zdobená sloužila vysoce postaveným představitelům Egypta a bývala zdobena reliéfy, které zobrazovaly bohy Besa a Tvereta - ochránce klidného 
spánku. Obr. 1 9 Nohy lůžka vyřezávané ze dřeva ve tvaru zvířecích tlap a kopyt. 




STAROVĚKÝ EGYPT 



drží olovnici. Je zde znázorněn i podhlavník, který byl 
běžným vybavením lože. Staří Egypťané místo polštářů 
podkládali před spaním týl dřevěnými, kostěnými, ale 
i kamennými podhlavníky, které svým vytvarováním 
umožňovaly pohodlné spočinutí. Používání podhlav- 
níků bylo zvykem obyvatelů Afriky, který se mnohde 
udržel až do současnosti. Pro pohodlné podepření 
hlavy ležícího byla horní část srpkovitě vykroužena, 
tak, aby netlačila. Horní část byla nesena dříkem, za- 
kotveným v široké spodní části. 

Panovnická lůžka byla nesena na nohách vyřeza- 
ných do podoby lvích pracek. Tvarování nohou postelí 
do tvaru lvích pracek nebo býčích paznehtů přinále- 
želo především faraónovi a jemu nejbližším velmožům. 

(Pozn. - Káhirské muzeum uchovává ve velké vit- 
ríně prototypy i konečné podoby nohou lůžek takto 
vyřezávaných.) 

Je zajímavé že se vyskytovala na nohách ve tvaru 
lvích pracek i lůžka rozkládací. Nad postelemi bývaly 
zavěšovány moskytiéry. 

Dřevěná čela lůžek velmožů byla potahována zlatou 
fólií. Staří Egypťané totiž ovládli velmi dobře i tuto ná- 
ročnou technologii a často ji na nábytkových předmě- 
tech vyráběných pro panovníky používali. 

Na podzim 1920 objevil archeolog Howard Carter 
hrobku mladého faraóna Tutanchamóna. 

Předsíň, vedoucí do středu hrobky s uloženými 
ostatky faraóna, byla doslova napěchovaná nábytkem. 
Na pokraji odkrytého prostoru to byla lehátka a množ- 
ství různorodých předmětů. Ale podle záznamů Cartera 
největším překvapením byl faraónův sedací nábytek. 

Dnes můžeme konstatovat, že nálezy archeologů 
posunuly poznání historie všech druhů nábytku o celá 
tisíciletí a doložily i rozmanitost jednotlivých typů ná- 
bytku. Je tomu tak i u stolů a stolků které sloužily sto- 
lování, práci i zábavě. 

V Egyptě byly oblíbeny a velmi rozšířeny stolní hry. 
Byla to především hra nazývaná „sehet", podobná naší 
„dámě". Stolek, který uvádíme, byl dokonce vybaven 
i zásuvkou pro uložení hracích kamenů a byl vytvořen 
jako jednoúčelový předmět sloužící jen jako hrací sto- 
lek. U tohoto stolku je zajímavé, že jeho nohy, vy- 
řezané do tvaru zvířecích tlap, byly připevněny na ly- 
žinách. V neporušeném stavu se zachoval soubor 
nábytku objevený v thébské hrobce architekta Chá 
a jeho manželky Merit. Mezi těmito předměty, které 
dnes opatruje turínské muzeum starožitností, je i stůl. 
Jednoduchá jeho konstrukce připomíná dnešní ratta- 
nový nábytek. Ve starém Egyptě to nebyla neobvyklá 
konstrukce. Na chrámových reliéfech i v hrobkách po 




Obr. 20 Stolička (Střední a Nová říše). Obr. 21 Stolička z Tutanchámo- 
nova hrobu. Obr. 22 - Obr. 23 Křeslo a zlatý trůn z Tutanchámonova 
hrobu [XVIII. dynastie). Zádová opéradla byla bohaté zdobena. Na 
trůně pokrytém zlatými foliemi je zobrazená scéna ze života faraóna. 
Obr. 24 Křeslo princezny Sitamony |I4. stol př. Kr.) Obr. 25 Skládací 
sedačka. Součást pokladu z Tutanchámonova hrobu. 



STAROVĚKY EGYPT 




celém Egyptě byly tyto stoly a stolky zobrazovány již 
v nejstarším období starého Egypta. Velká péče byla 
věnována i úložným prostorům. Od drobných šper- 
kovnic, bohatě zdobených, až po objemné truhlice, 
které byly obkládány i zlatými fóliemi, je i tento náby- 
tek dokladem, že civilizace vzniklé na březích Nilu 
ovlivnily následující kultury. Pravda, ve starověku z kul- 
turních center Egypta pronikaly zkušenosti a poznání 
do ostatních míst tehdejšího kulturnějšího světa jen 
velmi pomalu. Zatímco vzkvétal život kolem Nilu, Eu- 
fratu a Tigridu, žili obyvatelé na mnoha ostatních mís- 
tech vpravdě barbarsky. A přesto pronikání a pozná- 
vání kulturních hodnot postupovalo nezadržitelně. Je 
zajímavé, že vedle drastických způsobů, jakými bylo 
loupení a zajímání zdatných řemeslníků do otroctví, 
sloužily k poznávání i výměny. V egyptském archivu 
úřadu, v Tell el Amarně, který bychom dnes mohli na- 
zvat úřadem zahraničních záležitostí, byly nalezeny 
záznamy z let kolem roku 1350 př. Kr. o výměně ne- 
jen lékařů a astrologů, ale i vysílání řemeslníků, kteří 
ovládali výrobu náročných předmětů i do vzdálených 
míst. A tak postupně se kultura práce a nábytkové 
umění stávaly vlastním i následujícím civilizacím ce- 
lého starověku. 



Obr. 26 Hrací stolek vyrobený z gabonového dřeva pra hru „sehet". 
Součást předmétú z Tutanchámonovy hrobky. Obr. 27 Stolek z thébské 
hrobky architekta Cha. Obr. 28 - Obr. 30 Stolový a stolkový nábytek 
patřil k béžným pfedmétúm. Obr. 3 1 - Obr. 32 Truhly Obr. 33 Truhly 
z Tutanchámonovy hrabky 1 1366-1 357 př. Kr.) v Údolí Králů. Při otev- 
ření Tutanchámonova hrobu byla objevena řada truhel a truhliček, které 
sloužily k ukládání předmétú a které nestávaly na zemi, ale byly neseny 
na nohách. Mnohé z nalezených truhel byly kryty stříškovými víky. 



KAPITOLA Z HISTORIE KRÉTSKÉHO NÁBYTKU 





„Krétského ostrova země, uprostřed třpytného moře, 
krásná a úrodná. Lidé tam bydlí mnozí a nesmírně 
četní, a měst je tam devadesáte... Knóssos, veliké město, 
tam jest, v němž slovutný Mínos... kraloval..." Homér 

Zemědělci, mořeplavci a obchodnici na Krétě, na 
nejjižnějším evropském ostrově v Egejském moři, 
podle Homéra vytvořili desítky městských celků do- 
pravně pospojovaných silnicemi. Vytvořili zde v letech 
3400-1200 př. Kr. pozoruhodnou městskou kulturu 
a křižovatku námořních obchodních čest mezi Orien- 
tem, Egyptem a Řeckem. O této civilizaci, která se tak 
podivuhodně rozvinula, stejně jako překvapivě zanikla, 
víme doposud velmi málo. O nábytkových předmětech 
Kréťanů období této mínojské kultury, vinou pomíji- 
vosti většiny použitých materiálů, ještě méně. Přitom 
jejich obydlí je nezbytné zařadit mezi pozoruhodná 
díla. Vedle městských celků, jakými byla například 
městečka Gurnia s šedesáti domy, byl vybudován i roz- 
lehlý Knóssos s 80 000 obyvateli. Knóssoský královský 
palác stojící uprostřed města, uprostřed několikapo- 
schodových i jednopatrových domů, byl spletitým 
a náročným stavebním dílem. Stavba palácového are- 
álu byla vybavena kanalizací, vodovodem, koupelnami 
a splachovacími záchody. Všechna podlaží vícepo- 
schodových objektů spojovala pohodlná schodiště 
a kolem početných nádvoří byly obytné a reprezen- 
tační místnosti. Z mobiliáře, kterým byl palác vybaven, 
se zachoval jen královský trůn. Pochází z doby rozk- 
větu mínojské kultury, která je archeology datována 
roky 1580-1400 př. Kr. Trůn, o kterém se proslýchá, že 
je v Evropě nejstarším zachovalým sedadlem panov- 
níka, vypadá na první pohled jako trochu lepší křeslo. 
Nebudí pocit vznešenosti, úcty a velmocenské důstoj- 
nosti. Je to zcela prosté sedadlo. Nenavozuje představy, 



Obr. 1 Nákres představy o vzhledu průčelí západního křídla paiácové stavby panovnického areálu v Knóssu. Obr. 2 Krétská krasavice nesoucí drob- 
nou kazetu. Obr. 3 Kresba podle fresky, uložené v heraklionském muzeu - žena sedící na skládací sedačce. Obr. 4 Kresba keramických kachel, které 
jsou uložené v archeologickém muzeu v Heráklionu, prozrazuje vzhled obytných domu na Krétě v období vyspělé mínojské kultury. (Styl občanských 
staveb odhalily především vykopávky v Gurnii.) Obr. 5 Ilustrace z knihy .The Paláce of Mínos at Knóssos" Arthura J. Evense, kterému vděčíme za ob- 
jeveni starověkého Knóssu. Kuita demonstruje i jeho představy o interiérech královského paláce. Podle autorova názoru přebývala v těchto míst- 
nostech královna. Stěny byly zdobeny freskami s ornamenty a idylickými scénkami. Nástěnné malby se podařilo rekonstruovat. Nejsou na nich zo- 
brazovány válečné bitvy, ale hry, pohoda a životní radost. Prostor byl podle představ A J. Evense lemován pohodlnými lavicemi. 



I III 



m ■ m ■cn 

:ul li ! .ni 
uu _ tu _m 

I M I MB LU 



BDS 



mra: 




23 



KRÉTSKÝ NÁBYTEK 




Obr. 6 Panovníkův trůn na kterém sedával kdysi král Mínos, v sále mi- 
nojského paláce (kol roku 1 650 př. Kr.J. Chybí na něm znaky moci a síly, 
které béžné zdobily sedadla všech orientálních vládců. Obr. 7 Dřevěné 
lůžko, rekonstruované podle sádrového odlitku z Akrotiri. Obr. 8 
Kresba sádrového odlitku tvaru sedačky otištěného v lávě [ostrov San- 
torini). Obr. 9 Sarkofág z Hagie Tríady [kol. 1 400 př. Kr] s vyobrazením 
pohřebního průvodu je nepřímým svědectvím o schopnosti krétských 
řemeslníků vytvořit náročný úložný prostor. 



že na něm usedal neomezený a despotický vládce, ale 
moudrý představený. 

„ Vlastní sloh krétské kultury, ve kterém byl člověk mí- 
rou všech věcí, byl prost gigantických a bombastických 
prvků, které jsou Evropě tak cizí". Ernst Sitting 

Krétský panovník, který na tento trůn usedal, aby 
vládl a řídil běh života na ostrově, nemohl mít posta- 
vení nadčlověka, tak jak tomu bylo po tisíciletí na bře- 
zích Nilu i v deltě Eufratu a Tigridu. Chybí na něm 
znaky moci a síly, které zdobily sedadla orientálních 
vládců. Oproti ostatnímu světu, který se po dlouhé 
věky rodil v bolestech naplňovaných ukrutnostmi, 
mírný a kultivovaný lid mohl žít na prosluněném ost- 
rově v klidu. Nástěnné malby na stěnách v trůnním 
prostoru, které se podařilo rekonstruovat, jsou plné vý- 
jevů naplněných radostí. Nejsou na nich zobrazovány 
válečné bitvy, ale hry a pohoda. Podle náznaků na do- 
chovaných předmětech je možné předpokládat, že 
předměty vyráběné ze dřeva byly zdobeny. Teprve 
díky vykopávkám na přilehlém ostrově Théře (dnes 
Santorini) mohly být vylitím sádry do dutin ve vrstvách 
lávy identifikovány tvary stoliček a zřejmě i zcela běžně 
používaných lůžek. Z předmětného světa, z prostředí 
ve kterém byly věci užívány a kterými se Kréíané ob- 
klopovali vědci usuzují, že: 

„...všechno má zde jemnou strukturu, kterou se vy- 
značuje náš evropský světadíl, na rozdíl od Asie 
a Afriky s jejich mohutnými, zdrcujícími prostorami" . 
Ernst Sitting 

Je známo, že Kréťané nejen v městských palácích, 
ale i v městských domech běžně užívali základní ná- 
bytkové druhy. V poměrně malých místnostech, které 
se podařilo archeologům odkrýt v Gurnii, byla zřejmě 
používána nízká lůžka, stoly a sedačky. Uvnitř obytných 
domů sloužily truhlice a skříňky všeho druhu, některé 
byly i pomalované. Kromě úložných mobilních schrá- 
nek na vzácnější předměty byly v krétských domech 
do zděných nik vsazovány police sloužící k ukládání 
nádobí. Pro ukládání zásob byly v krétských domech 
do podlahy osazovány truhlice a používány keramické 
nádoby. Mezi nářadím, které souviselo s opracováním 
dřeva, byly nalezeny nebozezy, dláta a kladiva, sekery 
i pily rozmanitých délek. O nábytku mínojské kultury, 
tak jako o mobiliáři užívaném v tehdejších obydlích 
celé oblasti egejské kultury, toho zatím víme velmi 
málo. Dřevěné předměty se nezachovaly. Nezbývá než 
čekat, jestli nové objevy při archeologických výzku- 
mech, které na Krétě i na přilehlém ostrově Santorini 
stále pokračují, umožní objevení a rekonstrukci většího 
množství mobiliáře mínojské kultury. 



KAPITOLA Z HISTORIE STAROVĚKÉHO 
ŘECKÉHO NÁBYTKÁŘSKÉHO UMĚNÍ 



V malé kolébce městských států zrál po dlouhé věky 
plod génia řeckého lidu - nesmrtelná kultura staro- 
věku. Pravda, středomořské oblasti, včetně řecké, byly 
ovlivněny egejskou kulturou, kulturami Mezopotámie 
a starého Egypta. Výsledky jejich vědeckých poznatků, 
stavitelství i řemeslné práce byly známy po celém po- 
břeží Egejského moře dávno před tím, než se Řekové 
vynořili ze svého šerověku. Přicházely odtud nejen ob- 
jevné myšlenky, ale i vytříbené pohledy na každodenní 
předměty. Výrobky řemeslníků z delt řek Tigris a Eu- 
fratu, z údolí Nilu byly totiž i dobrým obchodním zbo- 
žím. Nejen to, tyto výrobky byly honosnými dary 
i zdárnou kořistí. Příklady spolu s migrujícími řemesl- 
níky ovlivnily vývoj technik i tvarů. 

Byla to však teprve svébytná kultura Řecka, která po- 
ložila pevné základy evropské kultury. Zatímco se jed- 
notlivé slohy po další staletí vyvíjely v přímé či nepřímé 
závislosti na vývoji společnosti, odkaz kultury starého 
Řecka zůstal věčnou studnicí inspirace až do dnešních 
dnů. K němu se často obracely celé generace a to ne- 
jen v obdobích tvůrčích krizí. Byla to renesance, klasi- 
cismus včetně empiru a především pseudohistorismus 
devatenáctého století. Ať to byla moderna na počátku 
dvacátého století, Le Corbusierův purismus či postmo- 
derna - z pramenů antiky bylo možné čerpat kdykoliv. 

Návštěvníkům trosek a zbytků chrámů na athénské 
Akropoli se tají dech před krásou a dokonalostí děl an- 
tických Řeků. Sochaři a architekti spolu se zástupy bez- 

Obr. 1 Koláž sestávající z pohledu na průčelí řeckého chrámu, typic- 
kého mužského a ženského oblečení a Řekyné spočívající na židli klis- 
mos. Obr. 2 Schéma předmětů používaných v řeckých domácnostech. 
I když se starořecký nábytek až na výjimky nezachoval, můžeme na re- 
liéfech a především na kresbách, zdobících starověkou keramiku, na- 
cházet dostatek poučení o tvarech řeckého nábytku. Schéma předmětů 
nám poskytuje základní přehled o tvarech a zdobení sedacího a stolo- 
vého nábytku, opatřeného náročnější ornamentikou. Obr. 3 Nejlépe 
zachovalé domy z klasického období je možné identifikovat na polo- 
ostrově Chalkidiké. Americkými archeology zde byl odkryt celý půdorys 
řeckého města. Seskupeny do pravoúhlých bloků, vždy po pěti ve dvou 
řadách, vytvořily pravidelnou uliční sít. Toto obchodní město Oíynthos 
je jednou z nejvýznamnéjšich památek starořecké městské architektury, 
a je často nazýván řeckými Pompejemi. 




STAROVĚKÉ ŘECKO 




Obr. 4 Pohled na soubor domů. Městské celky byly budovány, ale i re- 
konstruovány na základě promyšlené urbanistické koncepce, která vy- 
cházela ze zkuSenosti řeckých architektu 5. století. Vycházela z pravo- 
úhlého rastru méstských ulic. Tyto zásady byly uplatněny při 
rekonstrukci města Milétu, při výstavbě přístavu Peiraiea, osady Thúrioi 
aj. Obr. 5 Rekonstrukce domu v Priené v Seleukei na Tigridu vystavěný 
okolo ústředního dvora. Obr. 6 Zena při domácích pracích- při kropeni 
prádla. K jeho uloženi na tomto výjevu posloužila zavěšená sedačka. 
K běžným pracovním úkonům v starořeckých domácnostech sloužily 
i židle .klismos" na kterou je prádlo ukládáno. Perokresba z athénské 
vázy z let 430-420 př. Kr Obr. 7 Symposion - hostina, při které účast- 
níci leželi na lehátkách .klíně". Misky s jídlem byly stavěny na stůl, nebo 
byly přineseny spolu se stolní deskou. Na závěr byly otroky přinášeny 
nové stolky |deuterai trapezai] s ovocem a se sýry. 



ejmenných řemeslníků zde vytvořili díla, před kterými 
se s obdivem sklání celý kulturní svět. 

Většina Athéňanů žila v těsných uličkách s domy na- 
lepenými jeden na druhém. V domech, které byly po- 
staveny z lepenic a z hrázděného zdiva. Většina obydlí 
byla prostá, skromná. Tato nenáročnost vycházela pře- 
devším ze způsobu života, z klimatických podmínek. 
Řečtí muži trávili většinu času mimo své domácnosti 
veřejnými záležitostmi. Život mužů, žen a celých rodin 
neprobíhal odedávna pouze v soustředěném rodinném 
obydlí. Proto byl dáván tak velký význam a takový dů- 
raz na umělecké vybavení veřejných staveb, městských 
prostranství, chrámů, divadel či gymnasií. 

To teprve v roce 476 před Kristem vypracoval Hip- 
podamus z Mileta plány na výstavbu Pirea. Vzniklo tak 
sídliště pro dva tisíce občanů. Architektem zde byly na- 
vrženy vzorové domy, které bychom mohli podle 
dnešního slovníku nazvat „typovými". Domy pro ro- 
dinu byly stejně velké a postavené na stejně rozlehlých 
pozemcích. 

V každé dispozici domu byla část obytná, prostory 
pro dílnu nebo obchod, a část určená hostům. Řecký 
dům byl „obrácený" do dvora (atria), kolem kterého 
byly soustředěny všechny místnosti. Z ulice byl dům 
přístupný jedinými dveřmi. Oddělení místností urče- 
ných ženám od místností určeným mužům bylo v at- 
hénských domech základním rysem dispozičního 
uspořádání. Je nutné poznamenat, že řecký dům byl 
především světem žen, dětí a služebnictva, ve kterém 
vládla žena, jako „otrokyně na trůně". Místnost mužů 
(andron), nejlépe vybavená, měla poloveřejný charak- 
ter - byla „návštěvním" prostorem. Podél stěn zde stála 
lehátka, která sloužila při hostinách nazývaných sym- 
posia. Dnes bychom taková společenská setkání mohli 
nazvat piknikem a některé starořecké symposion se 
zvrhlo i v bohapustou pitku. Řekové při hostině leželi 
a zábavu při těchto hostinách obstarávali pěvci a he- 
téry. Zábavě přispívali i hosté recitací básní a účastí na 
vážných diskusích. 

Rodinný život se soustředoval v atriu a v další větší 
místnosti nazývané oikos, kterou bychom mohli nazvat 
obývacím pokojem. Zbývající prostory byly určeny pro 
práci, pro ženy, děti a otroky. 

Některé domy byly i patrové. V patře pak byly lož- 
nice a přízemí sloužilo běžnému, každodennímu ži- 
votu. Na dvoře bývalo domácí zvířectvo včetně drů- 
beže, psů a prasat. Xenofón, starořecký vojevůdce 
a spisovatel, nám o starověkém řeckém domě, poskytl 
několik upřesnění a svůj dům vylíčil jako jeden velký 
úložný prostor: 



STAROVĚKÉ ŘECKO 



„Náš dům nehýří pestrou výzdobou, Sokrate, jednot- 
livé místnosti jsou však postaveny tak, aby se v nich daly 
co nejpohodlněji uložit zásoby, pro které jsou určeny. 
Každá jakoby zvala co do ní patří. Komora umístěná 
na nejbezpečnějším místě volala po uložení toho, co je 
nejcennější, a( šlo o tkaniny nebo nářadí, suché míst- 
nosti po obilí, chladné po víně, světlé po takových čin- 
nostech a takovém nářadí, které potřebují světlo" . 

Pro uloženi' předmětů, včetně oděvů, používali staří 
Řekové truhlice (řecky kibótos - také larnax) a vý- 
klenky s policemi. 

Skříně (armarium) se zřejmě v řeckých domácnos- 
tech vyskytovaly až v době římské. 

K zařízení domů patřil především lehací nábytek. 
Lůžko Řekové nazývali lechos. Bylo vyrobeno z dřevě- 
ného rámu, do kterého byly vypleteny řemeny nebo 
provazy. 

Změkčení lehací plochy bylo vylepšováno rozlože- 
ním kožešin, houní i koberců. 

V řeckých příbytcích bylo používáno lehátko bez 
opěradla, stojící na čtyřech nohách. Bylo nazýváno 
kliné. Tato lehátka sloužila především při hostinách - 
symposiích a jejich výzdoba byla i reprezentací maji- 
telů domu. V užší části byla lehací plocha zvýšena pro 
spočinutí hlavy ležícího. V pozdější době bylo toto le- 
hátko opatřováno i zadním opěradlem a tak připomí- 
nalo naši dnešní pohovku. V luxusním provedení bý- 
valo ozdobeno řezbami a snad i bronzovými, zlatými 
a stříbrnými ozdobami. Vyskytovala se lehátka zdo- 
bená i slonovinou. 

Sedací nábytek zastupovala ve starořeckých domác- 
nostech skládací stolička a lehká židle - provizorní 
a snadno přenosný sedací nábytek. 

Vedle pevného mobilního sedacího nábytku slou- 
žily v řeckých domácnostech i v oficiálních prostorách 
skládací sedadla, která byla vytvořena ze zkřížených 
dřev uprostřed spojených kloubem. 

Čtyřnohá sedačka (diphros) byla nejběžnějším před- 
mětem používaným nejen v domácnostech. Sloužila 
řemeslníkům při jejich práci, žákům ve školách, hu- 
debníkům při jejich produkci. Na vnitřním vlysu Part- 
henónu na athénské Akropoli jsou vytesáni i olympští 
bohové, sedící na sedačkách, které jsou obdobné těm, 
jaké byly používány v běžných příbytcích. 

Oblíbené byly židle s prohnutým opěradlem, po- 
skytujícím větší pohodlí. Staly se představitelem a snad 
i symbolem starořeckých domácností. Tato typická sta- 




Obr. 8 Na reliéfu z terakoty objeveném v Lokroi je vyobrazená truhla 
(kibótos nebo larnax), která sloužila v řeckých domácnostech k úschově 
a k ukládáni předmětů. Skříň byla v antice součástí vybaveni interiérů 
až v době římské. V řeckých domácnostech byly také používány i drob- 
nější skříňky, vkusné zdobené jemnými ornamenty které sloužily k uklá- 
dáni toaletních potřeb - líčidel a drobných cenných předmětů včetně 
šperků. Obr. 9 Truhly sloužící v řeckých domácnostech byly konstruo- 
vány systémem nárožních sloupků. Obr. 1 0 Výjev ze symposia na číši 
vytvořené okolo roku 480, na kterém je zobrazeno lehátko .kliné", 
vedle kterého stojí stolek „trapezai". Ležícímu účastníkovi symposia 
hraje na pišfaíu hudebník, což bylo u hostin běžným zvykem. Obr. 1 1 
Lůžko .lechos" bylo vytvořené jako lehací plocha, vytvořená z výpletu 
z provazcú nebo řemenů, které byly vypínány v dřevěných, kovových 
i kamenných rámech. 



rořecká židle (klismos) svými ladnými křivkami při po- 
vrchním pohledu navozuje dojem jakoby snad ani ne- 
souvisela s přísným řeckým tvaroslovím. Je jedním 
z mnoha dokladů o smyslu pro tektoniku - dokladem 
řemeslné vyspělosti a tvarového cítění starořeckých 
truhlářů. Lehce vyhnuté nohy spolu s prohnutou zádo- 
vou opěrkou poskytovaly pohodlné spočinutí a pevné 
opření zad. Klismos byla typickou židlí běžně používa- 
nou v domovech i v dílnách. 

Řečtí tvůrci tuto židli vytvořili ze zkušeností a po- 
znání vlastností použitého materiálu, z pochopení zá- 
kladních vlastností dřeva. Do tvaru přenesli poznání 
technologických vlastností a vytvořili její ladné křivky, 
které potvrzují statické zákonitosti. V umění starého 
Řecka se setkáváme právě zde s potvrzením, jak tekto- 
nika spolu s tvarovým řešením a plastičností zaujala 
důležité místo v řadě kompozičních prostředků. 

Mnoho autorů opěvujících krásu řeckých žen po- 
znamenalo, že jejich prosté a přitom vznešené ošacení 
vytvářelo s tímto sedadlem líbezný celek. Tuto židli ne- 
používaly pouze ženy. Stala se běžným nábytkovým 
předmětem, který posloužil při práci řemeslníků, při 
domáckých pracích i při zábavě. Tvarově jasná a po- 
hodlná potvrdila smysl antických tvůrců pro proporci, 
pro eleganci a dokonalost forem. Stala se vpravdě ty- 
pickým starořeckým sedacím nábytkem. Její tvar byl 
přejímán z generace na generaci. 

To, že se řemeslník dlouho učil v dílně svého mis- 
tra, vysvětluje i značný konzervativní ráz nejen celého 
řeckého umění - včetně tvorby nábytkových před- 
mětů, ale i mnohaleté opakování tvarů při výrobě 
i této židle. Pro zvýšení pohodlí sedících byly na se- 
dací plochy pokládány látkové přehozy a matrace, 
které byly plněny především vlněným rounem nebo 
lnem. Čalounění sedacího nábytku, v dnešním slova 
smyslu, vycpávání čalounů jako pevné součásti sedá- 

Obr. 12 Čtyřnohá pevná sedačka „diphros" byla oblíbeným sedacím 
nábytkem používaným nejen v řeckých domácnostech. Sloužila také 
řemeslníkům, při jejich práci v sedé, hudebníkům i žákům ve školách 
(kresba detailu na číši - kol roku 480 př. Kr.|. Obr. 13 - Obr. 14 Se- 
dačky - příklady sedaček, vyskytujících se v kresbách na keramice. 
Obr. 15 - Obr. 17 S vyobrazením židle .klismos" se setkáváme na 
náhrobních stélách (Hegesy) a na keramice, například na amfoře, vy- 
tvořené okolo roku 440 s kresbou múzy Terpsichore hrající na harfu 
nebo na detailu hydrie z let 490-480 př. Kr., na které byl zobrazen 
malíř zdobící keramickou vázu .kantharos". Vedle židle byl namalován 
stolek u kterého byly jeho nohy také tvarovány do mírného prohnutí. 
Obr. 18 Stůl zobrazený na peliké, na kterém pracuje obuvník kráje- 
jící podrážku a sedící na pevné sedačce - detail z celého výjevu z let 
kolem 470 před Kr. Obr. 19 - Obr. 20 Trůn „tronos" krále Kroisose. 
zobrazený na amfoře z doby kolem roku 480. 



STAROVĚKÉ ŘECKO 



ku, ve starém Řecku používáno nebylo. Přehozy a po- 
krývky na sedací plochy ukládané byly často zdobeny 
vlnovkami, hvězdicemi a rozmanitými ornamenty. Se- 
dák byl mnohdy vyroben jako rám a jeho plocha pak 
vypletena koženými řemínky. 

Na přední místo v starořeckých interiérech i exterié- 
rech byla řazena honosná křesla a trůny. Pravda, v oby- 
čejných starořeckých domácnostech byla používána 
zcela výjimečně. 

Tento typ sedacího nábytku si dopřávali jen přísluš- 
níci nejvyšších vrstev. Sloužil především při zasedá- 
ních. I v Řecku jsou ve starých literárních pramenech 
trůnní křesla uváděna zpravidla jako symboly moci. 
Trůny byly vyrobeny ze vzácných materiálů a bohatě 
zdobené patřily i k chrámovým pokladům. Starořecký 
spisovatel Pausaniás, žijící ve 2 stol. po Kr., při svém 
popisu kultovního trůnu sochy Dia Olympského, ho- 
vořil o díle vznešeném, vyrobeném z drahocenného 
dřeva. Trůn tak jako celá socha měl být vykládán slo- 
novinou a zlatými plátky. Celý památník byl postaven 
jako díkůvzdání za přízeň při vítězství nad Peršany. Na 
jeho vzhled dnes můžeme usuzovat pouze z reliéfu za- 
chovalých kovových mincí. 

V řeckém domě nebylo mnoho nábytku. Dřeva, 
které bylo základním materiálem pro výrobu nábytku, 
nebylo ani v helénském období nazbyt. I když ve sta- 
rověku nebyly řecké hory tak holé jako je tomu dnes, 
bylo i tehdy dřevo vzácným materiálem. Snad právě 
proto si ho starořečtí řemeslníci dokázali vážit. Znali 
vlastnosti jednotlivých dřevin a uměli je ve prospěch 
svého díla zdárně využívat. Na jednotlivé výrobky, ale 
i na jednotlivé části dokázali vybrat vhodné dřeviny, 
posoudit a využít jejich pružnost, pevnost, snadnost 
ohybu. Tam, kde byla potřebná vyšší odolnost, doká- 
zali zvolit dobré tvrdé dřevo. Konečnou úpravu povr- 
chů prováděli pomocí pemzy, kterou poskytovalo 
moře v dostatečném množství. Leštěním naolejovaných 
ploch dřeva jemnými kožkami docilovali hebkosti po- 
vrchů. Nábytkové předměty byly nejen povrchově 
upravovány, ale byly na nich uplatněny i řezby. 

Vedle dřevořezby byly dřevěné části nábytku často 
soustruhovány. Starořečtí nábytkáři poznali a ovládali 
soustružení. Soustruh přináležel k pracovním pomůc- 
kám starověké antiky a snad i prvním jeho zhotovite- 
lem kolem roku 532 před Kristem byl Řek - matematik 
a technik Theodorus ze Samu. Tento „stroj" poháněný 
ručně umožnil opracování nohou jak sedacího, stolo- 
vého tak i lehacího nábytku. 

Řekové, jak jsme se již zmínili, zřejmě dobře poznali 
možnosti různých dřev. Dovedli je uplatnit při výrobě. 




Obr. 21 Trůn na elidské minci, na kterém byla zobrazena sedící socha 
boha Dia. Obr. 22 Diův chrám v Olympii |5. stol. př. Kr), rekonstrukce 
řezu východním průčelím. Zeus zde byl sochařem Feidiem posazen na 
monumentální trůn. Působivost celého památníku či oltáře zvyšovala 
výzdoba trůnu, na kterém byla zobrazená mytologická témata, oslavu- 
jící jeho moc a slávu. Obr. 23 Čestné sedadlo pro návštěvníky Dioný- 
sova divadla v Athénách. Divadlo včetně sedadel bylo ve 4. století pře- 
stavěno na kamenné a současné byla vyrobena i čestná sedadla pro 
vybrané návštěvníky. Obr. 24 Hellénistická scéna s rampami v Oropu 
vAttice. V hledišti jsou mramorové lavice. Na kraji orchestry křesla která 
sloužila váženým občanům. 



STAROVĚKÉ ŘECKO 




Obr. 25 Ve vnitřku číse byl zobrazen truhlář při opracovávání povrchu 
prkna (kol. 500 př. Ke) Obr. 26 Truhlář dohotovující truhlu, zobrazený 
na keramickém hrnci s poklici |5. stol. př. Kr.| Obr. 27 Satyr nesoucí židli 
s vypleteným sedákem a svítící si na cestu pochodni. Malba na kera- 
mickém hrnci, 2. pol. 5. stol. př. Kr. Obr. 28 Terakotová soška, znázor- 
ňující muže, který řeže pilou [4. stol. př. Kr). 



Zvládli při tvorbě nohou sedacího nábytku nejen sou- 
stružení, ale i ohýbání dřeva pomocí naparování Jed- 
notlivé díly dovedli spojovat rohovými spoji, které při 
dohotovování díla klížili kostními klihy. 

Staří Řekové ovládli zpracování kovů, avšak kovové 
hřeby používali vzácně - především jako hřeby 
ozdobné. Vedle dřevěného nábytku vyráběli nábytek 
kovový a jejich kovolijecké práce představují velký 
vklad do kulturní pokladnice lidstva. 

Nářadí, které používali k výrobě nábytku, se 

0 mnoho nelišilo od nářadí, které je doposud „kme- 
novým" vybavením každé dnešní truhlářské či stolař- 
ské dílny. Pro hrubší opracování používali sekyry 
a hrubé pily. Jemnějšími pilami připravovali dřevo 
k hoblování. Existovaly i pilníky, které se v Řecku 
používaly i bronzové, dláta, vrtáky a škrabky. Pro 
přesnost výrobků byla používána pravítka, kružidla 

1 vodováha. Ovládali vrtání a uměli hoblovat. A tak jak 
poznamenal prof. Julius Lips: 

„Ačkoliv se technika zpracování ve vyspělých kultu- 
rách zdokonalila, zvláště vynalezením hoblíku a spojo- 
váním do sebe zapadajících dílů, přece se ve svém zá- 
kladním principu nezměnila. " 

Řecký nábytek byl vyráběn nejen ze dřeva. Mramor 
a bronz - materiály, které uměli starořečtí řemeslníci 
vynikajícím způsobem zpracovávat, přetrvaly až do 
dnešních dnů. Korintští a sikyónští kovolijci vedle 
bronzového náčiní, nádob, kráterů a šperků vyráběli 
trojnožky, drobnější stolky, které byly vyváženy do teh- 
dejšího velmi rozsáhlého řeckého světa. 

Homér ve svých básních hovoří o tom, že v jeho 
době si potřebné předměty vyráběli sami i vážené 
osobnosti. To teprve po oddělení řemeslné práce od 
zemědělství, po dalším rozvinutí tehdejší společnosti, 
začala být považována práce řemeslníků za nedůstoj- 
nou dobře postavených svobodných občanů. 

Velmi často však byla nezbytná kolektivní spolu- 
práce. A tak například spolu s Feidiem, tvůrcem snad 
nejkrásnějšfch starořeckých soch, spolupracoval truhlář 
Kolotes, který ovládal dokonale nejen svoje řemeslo, 
ale i zlatnictví Na tom nebylo nic zvláštního. Většina 
řemeslníků zvládala totiž své činnosti velmi mnoho- 
stranně. Do jedné řady s řemeslníky byli stavěni nejen 
malíři a sochaři, ale i lékaři, to zřejmě proto, že jejich 
obživa vycházela z výsledků práce jejich rukou. Umě- 
lecká práce byla považována za řemeslo. Ještě v pátém 
století před Kristem platilo poněkud hanlivé označení 
„banausos" i pro umělce - tvůrce děl, která nás dnes 
udivují svojí dokonalostí, děl, před kterými dodnes stojí 
celý svět s obdivem. 



KAPITOLA O ETRUSKÉM NÁBYTKOVÉM UMĚNÍ 



Kolébkou pozoruhodné kultury, která ovládla v prů- 
běhu prvního tisíciletí př. Kr. západní část střední Itá- 
lie, se stalo dvanáct etruských městských států, volně 
mezi sebou spojených v kultovní federaci. Jak pozna- 
menal Livius Titus, významný římský historik: 

„Dokud neexistovala římská říše, sahala moc 
Etruská široko daleko na zemi i na moři. " 

V 8. století př. Kr., na samém prahu skutečné histo- 
rie Evropy, dosáhli Etruskové v krajině mezi Arnem 
a Tiberem významného postavení. Rozvinuli zde pozo- 
nihodnou civilizaci, převyšující tehdejší středoitalské 
kmeny a vytvořily, souběžně s Řeky, také základ ev- 
ropského nábytkového umění, které je středem našeho 
zájmu. Ve svých domech, o kterých se předpokládá, že 
měly atriové dispoziční uspořádání, dávali přednost ná- 
ročně vypracovaným a dokonalým uměleckým výrob- 
kům. Svědčí o tom i časté nálezy trojnožek, ohřívadel, 
svícnů a zrcadel. 

Základní etruský nábytek byl velmi jednoduchý, 
ovšem vzhledem ke klimatickým podmínkám se dře- 
věné nábytkové předměty nedochovaly. Bylo to však 
především dřevo, ze kterého byly nábytkové předměty 
vyráběny. Tento názor je logický z prostého důvodu - 
v místech, které Etruskové obývali, v dnešním Toskán- 
sku, je dodnes dřeva dostatek, bylo by tedy nelogické, 
kdyby nevyužili dostupného materiálu. 

Svědectví o tvarech nábytku a úrovni jeho zpraco- 
vání poskytují malby v hrobkách. Komorové hrobky to- 
tiž napodobovaly místa, ve kterých Etruskové žili 
a měly nebožtíkům nahradit prostory i s jejich vybave- 
ním, ze kterých je vyrvala smrt. Interiér hrobek simulo- 
val interiéry živých s tím rozdílem, že celé vnitřní zaří- 
zení bylo vytvořeno z kamene. Mezi nejznámější patří 
hrobka s malovanými reliéfy v Cerveteri, která je ja- 
kýmsi přepisem života živých Etnisků. Z originálů, které 
byly používány v běžném každodenním životě, se do- 

Obr. 1 Etruskové zařizovali své hrobky tak, aby vytvořili prostředí obdobné pozemskému životu. V péči o posmrtnou existenci zesnulých obklopo- 
vali nebožtíky dúvérné známými předměty a zobrazovali je v jejich každodenních situacích. Obr. 2 a Obr. 5 Etruskové jako zruční řemeslníci vyrá- 
běli jemně opracovaná bronzová zrcátka (průměr 1 5 cm| se zadní stranou ozdobenou gravírovanými scénami z mytologie. Florentské archeologické 
muzeum uchovává zrcadla z Volterry (ze 3. stol před Kr). Na jednom je znázorněna Héra sedící na sedadle s podnožkou. Na druhém je vyobrazen 
něžný milostný vztah. Obě zrcadla jsou svědectvím nejen o vysoké kultuře Etruskú, ale znázorňují i etruský sedací nábytek. Obr. 3 - Obr. 4 Kresby 
stoliček podle rytin na rubu zrcadel. 




ETRUSKÝ NÁBYTEK 




Obr. 6 Etruské hostiny se odehrávaly vleže. Lůžka byla pokrývána bo- 
haté vyšívanými přehozy Byla značné vysoká. Pro servírováni pokrmů 
sloužily nízké servírovací stolky.Na násténné malbě v Tomba del Tric- 
lino je znázorněna pohoda takové společenské události, která je také 
svědectvím, že Etruskové při jídle spočívali na pohodlných lůžkách. 
Obr. 7 Gregoriánské muzeum v Římě opatruje bronzové lůžko 
z hrobu Regulina Gallassa II. [6. stol před Kt), u kterého rámová kon- 
strukce lehací plochy byla vyplétána koženými řemeny. Obr. 8 Stůl 
z Chiusi uložený ve Philadelphii - Museum of Art. Stolek se zkříženými 
nohami, uložený v Boulortském muzeu. Obr. 9 Bronzové křeslo s pod- 
ručkami. Chiusi 6.stol př. Kr. [Museum of Art; Philadelphia) a kádovité 
křeslo. Obr. 10 Kádovité křeslo Obr. 1 1 Stolek se skříženými nohami 
z bronzu zrestaurovaný v Boloňském muzeu. 



chovaly jen kusy nábytku vyrobené z kovů. Ty jsou pak 
v pravém slova smyslu skvostnými výrobky etruských 
řemeslníků. Hojná ložiska rudy v okolí Populonie, Ve- 
tulonie a na ostrově Elbě vedla zřejmě Etrusky k tomu, 
že současně s velkým technickým mistrovstvím ve sta- 
vitelství zvládli již v 6. stol př. Kr. zpracování bronzu 
a to tak dobře, že tato technologie byla použita i pro 
výrobu všech základních druhů nábytku. 

Několik století př. Kr. vyráběli kovový nábytek logic- 
kých proporcí a zajímavých tvarů. O velké úrovni a ře- 
meslné dokonalosti při jeho výrobě hovoří především 
vyobrazení zachovalé v hrobkách. Do dnešních dnů se 
ale zachovalo i několik předmětů uložených v muzeích. 
Z maleb a reliéfu jsou známy lavice, stoličky a skládací 
sedačky s nohami do tvaru X. Vědečtí pracovníci, kteří 
se zabývají pozoruhodnou civilizací Etrusků, soudí, že 
původním kusem jejich nábytku byla křesla vyrobená z 
bronzu. V hrobkách v Chiusi se uchovala do dnešních 
dnů v terakotovém, kamenném i bronzovém provedení. 

V hrobkách byly na křeslech postaveny urny (ka- 
nopy), vytvarované do podoby lidského těla. 

Běžně používaná křesla v etruských domech byla 
pravděpodobně vyráběna vyplétáním z proutí a stala se 
základem starořímského vyplétaného sedacího nábytku. 

Na rubových stranách zrcadel, ale i na freskách 
v hrobkách, se dochovalo vyobrazení sedacího ná- 
bytku, který je podobný řeckým a římským sedačkám. 
Základním předmětem v etruských příbytcích byl ale 
nábytek lehací. Byl zřejmě stejně tvarován a zdoben 
jako lůžka pohřební, se kterými se dodnes můžeme se- 
známit na náhrobních malbách. Lehátka sloužila nejen 
dlouhodobému odpočinku, ale stejně dobře i při jídle. 
Etruskové totiž na lehátkách při svých hostinách leželi. 
Tento způsob stolování posléze přijali Řekové i Římané. 

Opřeni o loket pojídali pokrmy servírované na níz- 
kých stolcích. Tyto servírovací stolky stály na třech 
nohách, přitom stolní deska, na kterou se pokládaly 
pokrmy, byla čtyřhranná. 

Sarkofág, na kterém je vymodelované jedno z nej- 
krásnějších etruských lůžek, uchovává pařížský Louvre. 
V polychromované terakotě je zobrazeno bohatě zdo- 
bené lože, které má ornamenty nejen na nohách lůžka. 
Jeho postranice jsou zdobeny palmetami, které se stří- 
dají s květy lotosu. 

Do dnešních dnů bylo uchráněno i několik bron- 
zových servírovacích stolů, dochovala se i jejich vý- 
zdoba. Jeden z těchto stolů, nalezený v Chiusi, pochá- 
zející z 6. stol. př. Kr., je na svých čtyřech širokých 
nohách z kovových desek pokryt tepanou geometric- 
kou výzdobou. 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMĚNI 
STAROVĚKÉHO ŘÍMA 



Podle starých pověstí město Řím, snad přesněji ře- 
čeno vesnici, založil Romulus roku 753 před Kristem. 
Pomocí důmyslného státního zřízení, pomocí svých le- 
gií a otroků, tohoto zlatého dolu pracovní síly, vyrostl 
v mocnou říši, po celá staletí nepokořenou. 

Záhy poté, co Řím setřásl nadvládu Etruskú, podro- 
bil své moci všechna okolní království. Na sklonku tře- 
tího století před Kristem počal ovládat celý Apeninský 
poloostrov. Druhá punská válka mu umožnila získat 
nadvládu nad poloostrovem Pyrenejským. Římské legie 
pronikly do Británie a po válce s Kartágem opanovaly 
i severní Afriku. To již říše římská sahala od Afriky až 
po Skotsko. Armády otroků umožnily vybudovat sil- 
nice po celém impériu. Přemostily řeky a údolí a pro- 
vázaly tak celé impérium v jeden celek. 

Řím - nevelké městské centrum se tak rozrostlo 
v milionovou aglomeraci, vydobylo a upevnilo si roz- 
sáhlé državy. Vznikl mocný mnohonárodní státní útvar. 
Po silnicích pronikala civilizace antiky na sever Evropy, 
do přední Asie a severní Afriky. Řím převzal to nejlepší, 
co předcházející etruská kultura vytvořila a vyšel k vr- 
cholům své slávy opřen o tvorbu starých antických 
Řeků. Všude tam, kam dospěl římský legionář, byla při- 
nášena římská kultura. 

Je pochopitelné, že v impériu, které se rozkládalo 
od západního oceánu až po řeku Tigris na východě, od 
afrického Atlasu na jihu po Dunaj a Rýn na severu, byla 
rozdílná úroveň bydlení a bylo odlišné i nábytkové 
umění. Na jedné straně byly budovány rozlehlé, ho- 
nosné a náročně vybavované paláce. Byly to panské 

Obr. 1 Kopie Betschettiho rekonstrukce Kapitolu podle obrazu z 19. 
století. Centrum císařského-imperátorského Říma, uprostřed se zlatým 
•nilníkem (miliarium aureum| a řečnickou tribunou. Obr. 2 Trevírské 
zemské muzeum opatruje náhrobní reliéf z Neumagenu [okoio r. 240 
po Kr.), na kterém se odehrává ranní toaleta. Dáma, které je věnovaná 
péče služebnictva, sedí na křesle, podobnému plážovému křeslu, vy- 
plétaném z přírodních materiálů. Proutěná křesla podobná dnešním 
Dlážovým křeslům sloužila zcela běžné v domácnostech po celém řím- 
ském impériu, až do období ranného křesťanství. Obr. 3 Vnitřek domu 
bohatého starořímského občana. Mozaiková dekorace podlah í stěn, 
a jejich bohaté architektonické členění vytvářely velkolepý dojem již od 
vstupu do domu. 




STAROVĚKY RIM 





Obr. 4 Architekt Gismondi vytvořil model Říma z císařského období 
Konstantina Velikého, který je vystavený v Museo della Ovitá Romana. 
Je na něm vymodelován i typickým pětiposchoďový nájemní dům in- 
sule, který stával na úpatí Kapitolu. Obr. 5 Domus. Zákres modelové re- 
konstrukce jednoho z nejhezčích domů v Herkulaneu. Obr. 6 Pohled 
do ulice v Pompeích (Via dell'Ammondanza|. Na levé straně uličky jsou 
pozůstatky po obchodech. 



domy s obytnou plochou často i o osmi stech metrech 
čtverečních, obklopené zelení. Ty pak byly v ostrém 
protikladu k několikapodlažním činžovním domům, 
které se tísnily na drahých a nevelkých městských par- 
celách centra římského impéria. Malé prostory v hor- 
ních patrech sloužily mnoha rodinám chudých Římanů. 

Na venkově stály vesnické prosté domky z cihel, su- 
šených na slunci, ale i luxusní a honosně vybavené le- 
tohrádky, obkládané mramorem. 

Přes tyto obrovské rozdíly je možné rozlišit dva zá- 
kladní druhy obydlí a zamyslet se nad nábytkovým 
uměním antických Římanů. V samotném centru impé- 
ria, v Římě, bylo v první polovině 4. století po Kr. 1797 
soukromých domů, které byly nazývány domus 
a 46 602 nájemních domů zvaných insuale. Jak rychle 
přibývalo obyvatel v metropoli impéria, přibývala i po- 
třeba bydlení. A tak se Řím již ve třetím století př. Kr. 
„vytáhl" do výšky velkým množstvím několikapatro- 
vých nájemních domů. Cicero k tomuto nárůstu již 
v prvním století př. Kr. poznamenal: 

„Řím se svými patry vztyčil do výše a visí ve vzduchu ". 

To jen potvrzovalo skutečnost, že většina obyvatel 
neměla prostředky na svůj soukromý „domus". Ná- 
jemní domy průčelím fasád, jejich členěním, okny, lo- 
džiemi a balkóny byly podobné dnešním činžovním 
domům. Stavěli je stavební podnikatelé, většinou spe- 
kulanti, kteří na nájemném chtěli co nejvíce vyzískat. 
Nájemné bylo vysoké a jak poznamenal satirik Juvena- 
lis - roční nájemné malého římského bytu rovnalo se 
ceně domku na venkově. 

Přízemí těchto nájemních domů bylo často využí- 
váno pro „nebytové prostory", které i tehdy vynášely 
nejvíce. V nich pak byly zřizovány obchody, řemesl- 
nické dílny, hospody či lazebnické provozovny. V prv- 
ních patrech pak bývaly zřizovány byty zámožných ob- 
čanů, které zabíraly častokrát celé podlaží. Čím vyšší 
podlaží, tím byl byt levnější. V horních patrech se tís- 
nila chudina. Problém byl s hygienou. Voda přiváděná 
jen do přízemí a absence kanalizace byla hrubým hy- 
gienickým nedostatkem. 

Domus byl domem atriovým, obydlím bohatších 
a bohatých. Vyvinul se z prosté, jednoprostorové stav- 
by se střešním otvorem, kterým původně mohl odchá- 
zet dým z ohniště v jeho středu. 

Již sám název „atrium" znamenal prostor, který v na- 
šich pojmech nazýváme „černou jizbou". 

Ve středu atria při dešti zachycovala nádrž stékající 
vodu ze střech. Jednoduše řečeno - nezastřešený střed 
atriového domu byl obklopený prostorami se sklonem 
střech do jeho středu. Tímto středovým otvorem při- 



STAROVĚKÝ ŘÍM 



cházel do domu čerstvý vzduch i světlo. Vzhledem 
k exteriéru byl „domus" přísně uzavřený a život v něm 
se odehrával především v jeho centru - v atriu. Exteri- 
éry těchto domů vytvářely ze slepých obvodových 
stěn pro nás nezvyklý vzhled ulice. Jakoby se domy 
svými fasádami otočily k ulici zády. Staří Římané a Ita- 
likové se raději obešli bez oken. 

V městských celcích byla ale věnována péče i fasá- 
dám a mnohdy bylo honosnější přízemí, sloužící jako 
krám nebo dílna, obráceno plně do ulice. 

(Pozn. - K tomu, že na uliční fasádě bylo okenních 
Dtvorú poskrovnu, vedla také okolnost, že okenní sklo 
bylo velkou vzácností.) 

Život v „domusu" měl být svými zdmi chráněn před 
cizími zraky i před případnými vetřelci, takže šlo o ja- 
kousi malou pevnost jedné domácnosti. V dalším vý- 
voji docházelo k rozmnožení místností „domusů", které 
nabývaly na honosnosti. 

Součástí vstupu byl především vestibul, který sloužil 
jako veřejnější prostor, určený především návštěvám. 
Intimní, rodinný život se odehrával kolem peristylu, za- 
hrady obklopené sloupovím a krytým ochozem. Kolem 
ceristylu byly soustřeďovány ložnice a prostory sloužící 
hostům. Mnohé tyto římské domy se rozrostly do veli- 
kosti rozlehlých paláců. Byly komfortními sídly vybave- 
nými koupelnami, se studenou a teplou lázní, se spr- 
chami, oblékárnami a odpočívárnami. 

Snad jediná prostora, která nebyla honosně vybavo- 
vaná, byla kuchyně, která tvořila zázemí pro časté a ná- 
ročné hostiny rozmařilých Římanů. Bývala poměrně 
malá, vybavená ohništěm s píckou, pracovním stolem 
a zpravidla i vodní nádržkou. Odtud byly přinášeny 
pokrmy a nápoje do jídelny. 

Na jihu Evropy lidé rádi stolují pod širým nebem. 
Bylo tomu tak i ve starověku. V pozdním odpoledni, 
tedy v čase, kdy zámožní Římané uléhali k jídlu, se 
v bohatších domech odbývala každodenní hostina, tr- 
vající často i mnoho hodin. 

Letní jídelny byly zřizovány v zahradních besíd- 
kách, obrostlých vinnou révou, která vytvářela zelenou 
klenbu a poskytovala příjemné zastínění. Umisťované 
s rozmyslem pod širým nebem, byly situovány v pů- 
vabném rámci květin a keřů i s ohledem na světové 
strany. Letní jídelna na stranu východní, zimní na 
stranu západní. 

Jídelna, triclinium (z řeckého slova tries - tři a cline 
- lehátko), ať již byla umístěná pod širým nebem nebo 
v samostatné místnosti, byla vybavená stolem. Stůl se 
nazýval mensa, býval obklopen třemi lůžky. Situován 
byl zpravidla ve středu triclinia - jídelny, která se stala 




Obr. 7 Triclinium (jídelna) v pompejském domě se zabudovanými sto- 
lem obklopeným lehátky. Obr. 8 Půdorysné schéma triclinium. Obr. 9 
Lůžko vykládané slonovinou a skleněnou mozaikou, uložené dnes 
v Metropolitním muzeu v New Yorku. 



35 



STAROVĚKÝ ŘÍM 




součástí každého honosnějšího domu. Jídelna byla pů- 
vodně určena pro devět stolujících. Podle starých pra- 
videl měl totiž počet pozvaných hostů odpovídat počtu 
Grácií (tj. tři), spočívajících na jednotlivém lehátku. Po- 
čet devíti stolujících, uléhajících k hostině na třech le- 
hátkách, pak odpovídal mytologickému počtu Múz. 

Jídelny nebyly prostorami velkých rozměrů, a tak 
mnozí Římané ve svých „domusech" zřizovali hned ně- 
kolik jídelen. 

Teprve v pozdější době, v době plného rozkvětu 
římského impéria, se „triclinia" rozvinula v prostorné 
sály ústící do peristylu. 

Počátkem císařství přišlo do módy poloobloukovité 
lehátko, kterému se říkalo sigma. Místa na lehátkách 
měla svoji posloupnost. Nejčestnějším místem bylo 
místo „konsulské", které bylo nabízeno nejváženějšímu 
hostu. Sousedilo s místem hostitelským. Stolovníci ulé- 
hali napříč lehátka, poněkud šikmo, tak aby hlava kaž- 
dého, níže ležícího byla přibližně v úrovni prsou sou- 
seda, ležícího výše. Lehátka (lectulus) hrála tedy 
v domácnostech starověké Itálie důležitou roli a patřila 
k reprezentačnímu nábytku. 

Původně staří Římané stolovali vsedě. Tento pra- 
dávný způsob zanikl pod vlivem řeckých zvyků 
a muži začali u stolu uléhat. Při jídle sedávaly pouze 
ženy a děti. 

Ložnice zpravidla mívaly vchod do atria, lůžka v lož- 
nicích byla širší a vyšší. Proto před ně byly přistavo- 
vány stoličky pro pohodlnější ulehnutí. V domech byly 
používány i nízké pohovky se zadními a bočními ope- 
rami, které sloužívaly ve vstupních částech obydlí. 

Staří Římané na lehátkách také četli, studovali, dis- 
kutovali, ale i psali. Proto se psací stoly ve starověkém 
Římě vůbec nevyskytovaly. V mnoha domácnostech 
byly pro ulehnutí vytvořeny kamenné palandy, vyvý- 
šené nad podlahou. Na ně pak byly pokládány rohože, 
matrace, pokrývky a polštáře. Žíněnky a polštáře bý- 
valy vycpávány vlněnými výčesky. Častěji se ale spá- 
valo, hodovalo, diskutovalo či četlo na lůžkách a le- 
hátkách vyrobených ze dřeva nebo i z bronzu. 

Základní lehací plocha byla vytvořena z rámu, vy- 
pleteného koženými řemeny. Matrace pokládané na le- 
hací plochu byly pokrývány měkkými kožešinami a vy- 



Obr. 1 0 Pohovkové lůžko podobné tém, která byla používána v palácích vládnoucích vrstev. Náročné vypracovaná lůžka byla pokrývána hedváb- 
nými vySřvanými poduSkami. Bronzové hlavy lůžek byly bohaté zdobené a formované do podob hlav koni, jelenů nebo náročných ornamentů. 
Obr. 1 1 Bronzové lůžko nalezené v Boscoreale nedaleko Pompejí. Vedle honosného lehaciho nábytku vétJiné Římanů musely posloužit slamniky 
nacpávané travinami. Zámožný Říman, který si mohl dovolit vlastní lůžko, mél nékolik možností výběru mezi rozličnými typy. Vedle obyčejné postele 
s jedním místem pro spaní existovala manželská postel .lectulus genialis". Obr. 12 Bronzová lavice |subsellium). Obr. 13 Pohovka z pompejského 
domu, která sloužila ve vstupní části. I když některé rodinné domy byly drobnéjSi, vyskytovaly se v nich vSechny potřebné druhy nábytku. 



sívanými přehozy. V záhlaví byla zvýšená čela lůžek 
pobíjená bronzovými či stříbrnými plechy, které byly 
zdobeny reliéfními ornamenty. V zámožných domác- 
nostech byla lehátka zdobená drahými materiály. 
Z bronzu, slonové kosti, želvo viny a stříbra byly na po- 
stranicích a čelech lůžek vytvářeny náročné dekory. 

Římané nechávali často „obyčejné" dřevo obkládat 
drahými dýhami. Výztuže záhlaví byly formovány do 
podob hlav koní a jelenů. 

Lůžko a stůl (mensa) se staly důležitými nábytko- 
vými předměty vybavení jídelen. Krásně vypracovaný 
stůl byl především dekorativním nábytkovým před- 
mětem. Umísťován uprostřed atria byl hlavní a repre- 
zentační součástí jeho vybavení. Kartibulum, jak se 
tento, honosný mramorový stůl nazýval, připomínal 
dobu, kdy se v mnohých atriích připravovalo a serví- 
rovalo jídlo. V náročně upravovaných atriích měl 
zcela výjimečné poslání. Stavěly se na něj různé vzác- 
nější předměty, nádoby a vázy vystavované na odiv 
hostů. Byl tak současně s fontánou a impluviem (ná- 
drží na vodu a vodotryskem) centrální ozdobou 
domu. Na podnožích kartibulů, nesoucích mramoro- 
vou stolní desku, se skvěly skvostné kamenořezby 
s figurativními motivy zvířat. 

Ve starořímských interiérech bývaly používány 
i menší pevné stolky o třech nohách. Jejich nohy, vy- 
modelované jako nohy laní nebo koz, ozdobené bá- 
jeslovnými figurami a hermami, se staly typickým sta- 
rořímským nábytkem. Vedle pevných trojnohých 
stolků se zachovaly i stolky skládací. Jejich nohy za- 
pouštěné do kloubů, upevněných zespodu na stolní 
desce, byly spojovány pohyblivými a křížícími se příč- 
kami. Toto zařízení umožňovalo stahovat a roztahovat 
i zvyšovat nebo snižovat výšku stolku. Těchto pev- 
ných, přenosných a lehkých stolků, ale i stolků s roz- 
tahovacími nohami bylo používáno při hostinách 
a sloužily jako jakési přístavné, snad bychom mohli 
říci servírovací stolky, na které byly stavěny nádobky 
s vínem a s pokrmy. Jejich stolní desky bývaly mra- 
morové. Pevné trojnohé stolky byly používány nejen 
v příbytcích starých Římanů, ale i v hostincích, jak do- 

Obr. 14 V neapolském muzeu archeologických vykopávek uchovávají 
zonzové třínožky [1 . stol. po Kr.|, které byly často konstruovány lak, že 
se daly snižovat nebo zvyšovat. Obr. 15 Noha stolu z domu Kornelia 
čřa v Pompejích, vyrobená z mramoru. Do masivní mramorové nohy 
vytesány figury okřídlených oblud, přičemž meziplocha byla vypl- 
-éna ornamentikou akantu a akroteriemi. Obr. 16 Mramorový stůl, 
cerý byl předevSím ozdobou atria. Mramorové stoly sloužily i v tricliniu. 
Obr. 1 7 Kresba scénky z pompejské hospody, na které je zobrazen tři- 
"oný stolek a sedačky. 



STAROVĚKÝ ŘÍM 




kladuje scénka na jedné z mnoha fresek v Pompej- 
ském domě. Hosté při stolováni' sedávali na prostých 
lavicích nebo na stoličkách. 

Přestože Římané u mnoha činností uléhali a nepo- 
ciťovali tím pak ve svých obydlích velkou potřebu se- 
dacího nábytku, vytvořili celou řadu odlišných seda- 
del. Bylo to především množství sedadel sloužících 
veřejnosti. Na konci republikánské epochy bylo 
v Římě 170 lázní. Pro návštěvníky zde byla připravena 
sedadla. Jen v římských lázních císaře Diokleciána, 
které pojaly 3200 návštěvníků, bylo 1200 mramoro- 
vých sedadel. Římské Koloseum, které svým objemem 
překonalo sportovní stavby dvacátého století, poskyto- 
valo možnost k sezení tisícům návštěvníků. V době cí- 
sařství působilo jen v Itálii šedesát divadel a devadesát 
amfiteátrů. Nemá význam počítat, kolik na jednoho ob- 
čana připadalo míst k sezení. Bylo jich mnoho a byly 
dobře tvarované. 

Římané používali rozličná křesla s područkami na- 
zývané „solium". Oblíbené bylo křeslo „kathedra", 
sloužící nejen učitelům ve školách, ale i v mnoha do- 
mácnostech. Kathedra tvarováním připomínala plážo- 
vou košatinu. 

Prostá sedátka „scamnum" byla vyrobena jednodu- 
chým způsobem z desky, do které byly začepovány 
čtyři nohy. Pro pohodlnější sezení se na sedadla po- 
kládaly polštáře. 

Polštáře byly ukládány i na mobilní lavice, o které 
Římané oproti Řekům obohatili sedací nábytek. 

Dalším pozoruhodným typem, který v méně nároč- 
ném provedení sloužil i v domácnostech, se stalo 
úřední sedadlo. Spolu s odlišným oděvem se stalo ja- 
kýmsi společným odznakem římských úředníků - ma- 
gistrátů. Prostá lavice „subselium" sloužila tribunům 
lidu. Sedátko „sella" - mohli používat nižší úředníci. Li- 
vius v knize k tomu ve své páté knize poznamenal: 

„Každý, kdo dosáhl na společenském žebříčku vyšší 
hodnosti, která takové poctě příslušela, měl vlastní sto- 
lici ze slonoviny. " 

Obr. 18 Stolek s kulatou stolní deskou nesenou třemi nohami v po- 
době Iva o jedné noze. Obr. 19 Stolek, na kterém je patrný systém 
podpory stolní desky umožňující proměnu výšky stolku. Obr. 20 Náh- 
robní reliéf uložený v trevírském muzeu znázorňuje učitele sedící na 
katedrách, křeslech se zvýšenými zádovými opěradly (2. stol po Kr.) 
Obr. 21 - Obr. 22 Na křesťanském sarkofágu z období císaře Kon- 
stantina, který je uložen v Lateránském muzeu v Římě, jsou znázor- 
něny děje ze Starého a Nového zákona. Mezi ostatními výjevy jsou 
zde znázorněny biblické postavy sedící na proutěných vyplétaných 
křeslech, které jsou i vhodnou a výstižnou dokumentaci starořimského 
sedacího nábytku. 



Nejvyšší poctou byla tedy možnost používání křesla 
bez lenochu, vybaveného poduškou, bohatě zdobe- 
ného slonovinou nazvané sella curulis. Toto „kurulské 
křeslo" směli ale používat jen nejvyšší úředníci. 

(Pozn. - Mezi výsady nejvýše postavených Římanů 
patřilo i právo na sochařský portrét. Jejich busty pak 
byly ukládány do zvláštních skříní, které se jmenovaly 
.tablium", zabudované v domě poctěného na čelním 
místě atria.) 

Staří Římané nepotřebovali tolik skříní a skříněk (al- 
maria) k ukládání obleků jako naše domácnosti. Skříní 
se používalo velmi málo. Oblečení - římská „tunica" 
podobná košili i bohatá „tóga", náročný typický oděv 
Římanů, ale i ženská „štola", to vše bylo vhodnější sklá- 
dat a ukládat do truhel. 

Při vykopávkách sopečnou erupcí zasypaného 
statku u Bascoreale byl v popelu objeven tak jasný ob- 
tisk skříně, že jeho odlitek poskytl názorný pohled na 
skříň s dvoukřídlovými dveřmi a vykládáním. Bylo v ní 
nádobí a toaletní potřeby. Při dalších - tzv. „Nových 
••ykopávkách" - se podařilo zrekonstruovat skříň čle- 
něnou na spodní část s menšími úložnými prostorami, 
a část horní, uzavíratelnou dvoukřídlovými dveřmi vy- 
tvořenými rámy a vyplněnými výpletem. 

Truhla také sloužila k úschově cenných předmětů 
a byla zpravidla i pokladnicí. Zpravidla byla vyrobená 
ze dřeva a obložená železnými nebo bronzovými pláty, 
opatřená zámky a úměrně ozdobená rytinami. V kaž- 
dém rohu bývala opatřena dvojitými nožkami, které 
obepínaly kamenný podstavec. Truhlice byla jakoby 
navléknuta na tento podstavec a byla připevněna ko- 
vovým svorníkem, který procházel dnem skříňky. 

V obchodech a řemeslnických dílnách naplněných 
množstvím rozmanitého zboží a nářadí používali ob- 
chodníci a řemeslníci různé police a pulty. Ty pak vy- 
bavovali i zásuvkami. 

Pro ukládání osobních drobných předmětů vyrá- 
běli řemeslníci ušlechtilé miniatury, sloužící běžně 

Obr. 23 Kurulské sedadlo. Císař Marcus Aurelius zobrazený na reliéfu 
na Konstantinově oblouku sedí na kurdském sedadle a rozdává dary. 
•jrulská sedadla /lectus tricliniaris/ byla ryze římským přínosem do tva- 
rování nábytku a byla zavedena po taženi do Asie v roce 187. př. Kr. 
„ako čestná sedadla legionářů byla používána oslavovanými válečníky 
oředevším při vojenských přehlídkách. Obr. 24 Mramorové křeslo. De- 
crace mnohých křesel situovaných ve veřejných interiérech měla za 
„ol zdůrazňovat vznešenost uživatele. Tento sedací nábytek byl ná- 
"čnou kamenickou prací a byl zpravidla zdoben symboly římské moci. 
Obr. 25 Kazeta na dámské kosmetické potřeby, kterou ošetřuje Nea- 
:ciské archeologické muzeum, byla vyrobená z kovu a bohaté zdo- 
bená slonovinou. Obr. 26 Dvoudveřová skříň rekonstruovaná podle 
-áiezu v Bascoreale. 



STAROVĚKÝ ŘÍM 




Obr. 27 Dřevéná truhla, obložená železnými plechy, kterou bychom 
mohli pojmenovat nedobytnou pokladnicí, byla nalezena při vykopáv- 
kách v Pompejích (je uložena v neapolském Národním archeologickém 
muzeu). Obr. 28 Nízká skříňka se zásuvkou, která sloužila v I . stol po 
Kr. zřejmě jako prodejní pult, je součástí náhrobku římského nožiře Cor- 
nelia Atimeta uloženého v Britském muzeu v Londýné. Obr. 29 Police 
pro ukládání kuchyňského nádobí. 



v bohatších domácnostech. Neapolské muzeum ucho- 
vává kazety, ve kterých byly ukládány kosmetické to- 
aletní potřeby. 

Pro skladování zásob, nádobí, rozličných domácích 
potřeb bývala ve starořímských příbytcích k dispozici 
malá místnost, ve které bylo ukládáno nádobí a také 
pokrývky. Ve výklencích a nikách knižní svitky a na 
čestných místech portréty význačných předků. Vedle 
skříní měly římské domácnosti k dispozici jakousi ko- 
moru pro uložení předmětů, kterými nebyly zatěžo- 
vány ostatní místnosti. 

Výrobci nábytku od nepaměti přináleželi spolu se 
zlatníky, barvíři, obuvníky, hrnčíři, výrobci fléten, kot- 
láři do osmi cechů „Numu Pompilia". 

Řemeslný um byl předáván jako rodinná tradice 
z otce na syna po celé věky. 

Jak s bohatstvím mnohých Římanů rostly nároky, 
byli řemeslníci schopni vytvářet stále náročnější před- 
měty, které se staly skvosty starořímského nábytko- 
vého umění. 



KAPITOLA O NÁBYTKU POČÁTKU 
STŘEDOVĚKU 



„Středověká Evropa se zrodila na troskách římského 
r.éta" Jacques le Golf 

Od druhého století našeho letopočtu stagnoval vývoj 
římského impéria. Samotný rozvrat římské říše byl za- 
příčiněn barbarskými nájezdy, poničením Říma a jeho 
%-nitřní ochablostí. Dlouho před tím se zde hladovými 
bouřemi a sílícím útěkem z půdy ozývala stále bouřli- 
t p krize otrokářské společnosti. Po zániku centra teh- 
dejšího světa - Říma - se římská kultura uchýlila do By- 
zance pod tlakem Germánů. Zbytky antického umění 
se pak po několik století udržely na byzantském císař- 
ském dvoře. Od té doby se již Evropa nerozdělovala na 
západní a východní, ale na severní, obydlenou po- 
:omky barbaru, a na Evropu jižní, která přece jen pře- 
vzala, byí jen v troskách, část dědictví starého Říma. 

Evropa se formovala v době, kdy křesťanstvím obo- 
hacené, ale i otřesené středomořské civilizace se po- 
stupně přesunuly k severu. Její východní část v po- 
době byzantské říše se začínala odpoutávat, až 
nakonec po dobytí Turky v 15. století zůstala zcela od- 
l od evropské civilizace. Druhá polovina prvního 
' po Kristu představovala postupné rozmetání 
; - pohanské civilizace. Přitom již čtvrté a páté 
století, poznamenané v Evropě přesuny obyvatel, bylo 
naplněné míšením kultur. Vpád barbarů, trvající až do 
konce osmého století, změnil politickou tvář Evropy. 
Ono rozmetání a zapomínání klasické kultury mělo 
i v jeho bývalém středu hluboké psychologické a ide- 
ologické důvody. 

První křesťané nejenže odmítali, ale přímo se děsili 
klasické kultury antického světa jako díla pohanů. 
Do svých děl, do svých staveb, maleb a soch přinášeli 
zcela odlišné ornamentální náměty ze zcela jiných in- 
spiračních pramenů. 

Čtvrté a páté století bylo v Evropě poznamenané pře- 
suny obyvatelstva, ale i pronikáním trosek římské kultury 
do civilizačních proudů Franků, Anglosasů, Gótů. V po- 
lovině prvního tisíciletí se nové kmeny a národy daly do 
pohybu. Se zbraní v ruce proudily celou Evropou. 

Barbaři hledali vhodná místa pro usídlení - bojovali 
se všemi a proti všem. Brutalita, hlad, nepřízeň přírody 
a epidemie zmítaly celou západní Evropou. Evropa se 




Obr. 1 - Obr. 2 Panovník Konstantin II. (kol. roku 340) sedící stejné 
jako jeho dva bratři na starořímských sedačkách, které byly béžné pou- 
žívány ve starém Římě. Na byzantském dvoře se udržely zbytky tvarů 
antického nábytku. Obr. 3 Knihovní skříň zobrazená mozaikou vytvo- 
řenou v 5. století ve hrobce Galia Placidia v Ravené. Obr. 4 Kamenický 
mistr předrománského oltáře z 8. století po Kr. zobrazil v kostele sv. Mar- 
tina v italském Cividale Pannu Marii, sedící a držící na klíně Ježíška. Vzo- 
rem sedacího nábytku byla židle soustruhovaná a opatřená na sedací 
plose polštářem. Nohy Panny Marie spočívají na podnožce, tak jako 
nohy většiny ostatních zobrazovaných osobností. 



POČÁTEK STŘEDOVĚKU 




Obr. 5 Střed nejmonumentálnéjší římské ranné křesíanské mozaiky 
v apsidě kostela Sta Pudenziana [počátek 5. stol. po Kr.|, na které byl 
zobrazen Ježíš sedící na honosném trůně východního stylu. Obr. 6 Jan 
Evangelista píšící a sedící na polštáři, uloženém na truhle pokryté tex- 
tilním přehozem. Nohy má na podnožce. (Ilustrace z Lorschského 
evangeliáře - okolo roku 800 po Kr.| Obr. 7 Truhla vydlabaná z jed- 
noho kusu dřeva. Obr. 8 Výřez z anglické knižní malby narození Páně, 
na které bylo zachováno vyobrazení lůžka [z roku 1 006-1 023). 



rodila v utrpeních. Výstižně o tomto předlouhém ob- 
dobí plném hrubostí napsal v sedmém století do svých 
pamětí kronikář Fredegar: 

„Chceš-li vykonat hrdinský čin a vydobýt si jméno, 
znič všechno, co druzí postaví, a pobij celý národ nad 
kterým zvítězíš, nebot neumíš vytvořit stavbu, která by 
převyšovala tu, kterou postavili tví protivníci. Nebude 
pak skvělejšího činu, kterým bys povznesl své jméno." 

Proto bylo zcela přirozené, že stavby příbytků byly 
uzpůsobovány především bezpečnostním hlediskům. 
Při jejich budování z hlediska možného ohrožení ne- 
přítelem byl vlastní účel pohodlnějšího bydlení pova- 
žován za druhořadý často i za podružný. Stísněnost 
a nepohodlnost byla přitom zcela přezírána. 

Pocit neustálého ohrožení vyvolával potřebu mobil- 
ního zařízení. Laická obydlí, včetně knížecího paláce 
a příbytků členů jeho družiny, měla prostý a velmi pri- 
mitivní charakter. Byla to dřevěná, roubená, částečně 
i z hlíny uplácaná stavení, nejvýše s kamennou pode- 
zdívkou. 1 když historikové hovoří o pevném usídlo- 
vání obyvatel Evropy, měl tehdejší nábytek po notnou 
část středověku nomádický charakter. Proto také truhla 
provázela člověka po celý středověk jako základní 
nábytkový předmět a úložný prostor, který bylo v oka- 
mžiku ohrožení možné co nejrychleji přemístit do bez- 
pečí. Těm předmětům, které nebyly snadno přemísti- 
telné, nebyla věnována větší pozornost. 

Truhla byla vytvořena tak, aby mohla být kdykoliv 
při opuštění ohroženého příbytku odnesena. Vydla- 
baná z kmene stromu, pro zpevnění opásána železy, 
provázela středověkého člověka a uchovávala v sobě 
ty nejcennější předměty. 

Období barbarských vpádů přetrvávalo skoro až do 
posledních století prvního tisíciletí. To již bylo zničeno 
téměř vše, co ještě z odkazu antiky zbývalo. Byly zpře- 
trhány staré tradice a obyvatelstvo tehdejší především 
západní Evropy mohlo na starověké vyspělé kultury 
Řeků a Římanů navázat jen ojediněle. Bylo by ale ne- 
místné myslet si, že kmeny, Galů, Germánů, Franků či 
Durynků neměli svoji vlastní kulturu. Tato společenství 
zvládla v době nájezdů nejen výrobu textilu, zpraco- 
vání kůže, kovů, zbraní, ale i dekoračních předmětů. 

V dlouhém období v čase rozkvětu Říše římské 
mnohé z těchto kmenů byly v přímém styku a pod vli- 
vem nejen římských legií ale i v přímém područí a tedy 
i v přímém kontaktu s centrem tehdejšího světa - Říma. 
Poznání a poučení z jiné kultury má ale jednu společ- 
nou a základní podmínku, platící od pravěku až do 
dnešních dnů. Posun a nový kulturní podnět z jiné kul- 
tury může být přijat a přejímán jen tehdy, je-li společnost 



POČÁTEK STŘEDOVĚKU 



5 2žší kulturní úrovni svým vývojem schopna nové im- 
přijmout. Pravda, nesmíme opomenout, že v době 
■čtu onoho honosného Říma žili obyvatelé západní 
a mední Evropy v zemnicích. Spávali u ohnišť na zemi 
- vrstvou větví, trávy či kožešin. Na vyzrálou 

. rřezrálou civilizaci antického Říma navazovala 
i tvorba nábytkových předmětů jen velmi spoře. Je 
: catmé na všech nábytkových předmětech. 

Kusá dochovaná poznání svědčí o tom, že časný 
cedověk svým odlišným životním stylem vytvořil v se- 
-rf::h částech Evropy postel jako základní vyba- 
7" cnmitivních obydlí. Lůžko sloužilo více osobám 
se ve středověkých příbytcích nejtlůležitějšíni 
vým předmětem. Pro truhly, lůžka, stoly i se- 
nábytek, které byly vytvářeny pro představitele 
společnosti, byly přejímány tvary antického ná- 
rracu. přeplňované ozdobami, zatímco většina obyva- 
rfetva neměla sílu věnovat větší pozornost základním 
ffcdměrům v jejich obydlích. Středověký nábytek byl 
rss onen velký civilizační propad vytvářen na základě 
rn zrání pozdní antiky. 

Překvapením pro návštěvníka chrámu sv. Petra 
t íímě se může stát setkání se stolicí, uchovanou zde 
:c ó. století po Kr. Je to předmět, který byl považován 
až do objevení egyptských křesel v Tutanchamonově 
kobce za nejstarší dochované křeslo. Pochází z ob- 
dobí kdy se již technická úroveň nábytkových před- 
■ětů ocitala v hlubokém úpadku, který se rovnal po- 
supné ztrátě technologické paměti. Toto křeslo bylo 
wjtvořeno v počátcích časů, kdy bylo zapomínáno i vy- 
?Fíření nářadí a jeho běžné používání. Jako zázrak 
aebo jako jakýsi záblesk byl vytvořen předmět hodný 
obdivu. Pokles řemeslné zručnosti oproti antickému 
čtu byl totiž tak hluboký, že byly zapomenuty nejen 
rvrobní postupy a konstrukce staveb, ale i tvorba 
raodných nábytkových předmětů. 

Zapomenuta byla řemeslná zručnost, která byla lid- 
srvem nabytá při zpracovávání dřeva a která byla zdo- 
konalovaná ve svém dlouhém vývoji - od nejstarších 
sezopotámských a staroegyptských kultur až k vrcho- 
:_t. antického nábytkového umění. Zapomenuty zů- 
aary tvary nábytkových předmětů a především jejich 
vhodně volené proporce. Vytratily se základní vzory 
-ákchtilých tvarů. Přes neuvěřitelné primitivní způsob 
:.. však existovaly předpoklady pro další vývoj - 
r-ro vzkříšení a rozkvět evropské kultury. O tvarech 
rúbvtkových předmětů z období více jak sedmi století 
e dnes možné získat představu jen z knižních ilumi- 
nací, ilustrovaných manuskriptů či z drobných reliéfů 
a sochařských děl. Je to sice jen skromná výpověd 




Obr. 9 Mozaika v presbyteriu kostela S. Vítale v Ravené (532-547 po Kr) 
s vyobrazením stolu, ke kterému byli Abrahámem pozváni andělé. 
Obr. 10 Kresba podle knižní malby v kodexu Amiatinus z konce 7.století, 
na které je vyobrazen píšící Ezru a úložný prostor, stolek , mobilní lavice 
a podnožka. Obr. 1 1 Kresba podle miniatury evangeliáře z sv. Martina - 
Trier z konce 1 0. století, na které byl zobrazen evangelista Lukáš sedící na 
skládací sedačce. Tvarové byl tento sedací nábytek převzat z antiky, kde 
skládací sedadla byla používána římskými úředníky. Obr. 1 2 Skládací se- 
dadlo představené kláštera Nonnbergu - Gertrudy II. 



POČÁTEK STŘEDOVĚKU 




Obr. 1 3 Truhlové křeslo-kostel G'ar'a (provincie Telemark). Obr. 1 4 De- 
tail ornamentu, který jako charakteristická výzdoba dřevěných před- 
mětů byl typický po několik století. Obr. 15 Křeslo z kostela v Tyř- 
d3kj.l2.-13. století. 



a sporá informace, sv-édcící však o tom, že některé 
truhlice, růžka, stoly a sedací nábytek vytvářený pro 
špičky tehdejší společnosti přece jen byl ve svých tva- 
rech ovlivněn antickými vzory, byť to byla jen velmi 
vzdálená vzpomínka. 

Bylo to však křesťanství, které přineslo nové ideje 
a hodnoty, bez kterých by nebylo možné dospět k roz- 
voji evropské kultury. Bylo to křesťanství, které do roz- 
břesku barbarské Evropy přineslo světlo. Středisky kul- 
tury a civilizace se staly kláštery. V těchto postupně 
vznikajících centrech vzdělanosti rozkvetla nejen kul- 
tura ducha, ale i kultura práce. Tyto ostrůvky měly pro 
další vývoj nesmírný význam. Po stabilizaci Evropy, po 
ukončení stěhování národů, vycházely právě odtud, 
jako jiskry z barbarsky udupaného ohně, nejen nová 
poznání víry, ale i nové kulturní podněty. 

Skandinávské nábytkové umění středověku 

Za pozoruhodnou kapitolu historie nábytkového 
umění, která by mohla být zcela samostatnou částí, mů- 
žeme zařadit výrobu nábytkových předmětů vytváře- 
ných národy na severu Evropy. Vikingové - germánské 
kmeny, které se přehnaly přes Evropu, kmeny které 
plenily a přepadaly nesly sebou hluboko sahající tradice 
vyspělého řezbářství. Naivistické řezby používali Skan- 
dinávci po dlouhá staletí při zdobení svých nábytko- 
vých předmětů. Byly ale uplatňovány především na vi- 
kingských plavidlech stejně tak jako na sedacím 
nábytku. Dřevem bohatý sever navodil spolu se sever- 
skou mystikou mnoho motivů, které byly bohatě uplat- 
ňovány na všech druzích nábytku. Truhlové stolice pře- 
plněné řezbami, z Norska či z Islandu, navozují svými 
motivy domněnku, že na severu Evropy vykrystalizoval 
zcela odlišný a svébytný dekor, virtuózně uplatňovaný. 

Práci se dřevem obyvatelé severní Evropy zvládli 
dokonale a dokázali vytvořit svérázné ozdobné umění. 
Skandinávští řemeslníci uplatnili při tvorbě předmětů 
ze dřeva zcela osobité znaky. V odlehlých končinách 
kolem Severního moře se toto „Nordické umění" ucho- 
valo nejen po značnou část prvního tisíciletí, ale přetr- 
valo i v prvních stoletích druhého tisíciletí. Uplatňovalo 
se plně ještě ve 12. století, v době, ve které severské 
země přijaly křesťanství a kdy se již rozšířil románský 
sloh. Dodnes přesně nevíme, odkud pocházely ty slo- 
žité ornamenty a co vlastně tyto vyřezávané jemně pro- 
plétané křivky a figurální náměty znamenaly. Složité 
vzory ornamentálních křivek, spletená dračí těla, dyna- 
mické stylizace zvířecích motivů a záhadně propletení 
ptáci zdobily lodice, saně, vozy či velitelské hole, ale 
i postele a sedací nábytek. 



KAPITOLA O ROMÁNSKÉM NÁBYTKOVÉM 
UMĚNI - OBDOBÍ RANÉHO STŘEDOVĚKU 



, Vletech, která následovala po roce 1000, stavěly se 
Kčtely takřka na celém světě. Přestavovaly se i tehdy, 
'távž toho nebylo zapotřebí. Každá křesíanská obec se 
nudila ze všech sil, aby postavila nádhernější svatyně 
než obec sousední. Jakoby svět chtěl setřást své hadry, 
žr. se ozdobil bílým rouchem kostelů." 

Tato slova, tak přiléhavá pro přelom prvního tisíci- 
ietí. zapsal do klášterní kroniky v r. 1045 příslušník ře- 
holního řádu mnich Raoul Glaber. Snad také proto je 
románské umění, i když bylo především službou 
3ohu. nazýváno historiky umění „slohem klášterním". 
> zcela pochopitelné, že se postupně stávalo vlastním 
. r. ětské moci. Stavbám sakrálním byla však oproti přf- 
rvtkům věnována nesrovnatelně vyšší, mohli bychom 
U náležitá péče. Uplatňovala se přitom na tehdejší 
dobu i nejnáročnější práce se dřevem a postupně se 
renovovalo i nábytkářské umění. Zatímco na řemesl- 
nou práci při vytváření chrámových interiérů byl kla- 
něn velký důraz, zůstávalo zařizování příbytků na 
eimi nízké úrovni. O románském slohu, který ve 
5vém vývoji formoval i nábytek, bychom měli hovořit 
ako o několika slozích samostatných, rozšířených po 
:-6é západoevropské oblasti. Ty pak povstaly při- 
bližně ve stejném časovém období a souběžně na ně- 
t;4ika místech Evropy. Proto název románský sloh, 
cerv jsme vložili do nadpisu této kapitoly, je spíše ná- 
zvem chronologickým, vymezujícím časovou etapu 
sředověku - tedy čas od starokřesťanského období až 
po dobu ranné gotiky. Do tohoto období pak pro naši 
rxtřebu můžeme zahrnout všechny jeho etapy, to pře- 
revším proto, že z období zrodu civilizované Evropy 
se zachovalo pramálo nábytkových předmětů. Je pak 
mes výjimkou, setkáme-li se s dochovanými nábytko- 
-.-vmi kusy, které sloužily běžnému životu. Když se 
'.-sak přece jen naskytne možnost spatřit některý z do- 
chovaných výrobků časného středověku, napadá nás, 
že jeho tvůrce nemohl být příliš zručný. 

Při pohledu na tyto výrobky vyvstává myšlenka, že 
rředmětům románského období chybí profesionální 
rutina. Bylo to především tím, že všude tam, kde pře- 
irwávalo naturální hospodářství, byly předměty sloužící 
režnému životu vyráběny co nejjednodušeji, protože 



2 




Obr. I Opatství v Monte-Cassinu z roku 1 076 -jedno z hlavních a také 
typických stavebních dél jedenáctého století. (Po jeho zničení v roce 
1 944 provedl zákres - rekonstrukci monumentálního souboru K. J. Co- 
nanta). Obr. 2 Trůn s baldachýnem, na kterém je vyobrazen Ota III. 
(Evangeliář Otty III. z Bambergu - konec 10. století] Baldachýn je ne- 
sen sloupy s korintskými hlavicemi a na stolici je panovníkovi změkčo- 
váno posezení polštářem. Pro zvýšení důstojnosti byly trůny stavěny na 
zvýšené stupně. 



ROMÁNSKÝ NÁBYTEK 



měly sloužit jen vlastní potřebě. To teprve směna za 
kvalitní protihodnotu vedla k úsilí po vyšší úrovni - od 
diletantské nemotornosti k profesionální kvalitě. 
Pravda, vyskytovala se díla, která je možné nazvat 
uměleckými. Ve vlastnictví Karla Velikého a Ludvíka 
Pobožného se podle starých pramenů vyskytovaly 
stolky provedené dokonce ve zlatě a ve stříbře. V Cá- 
chách je uchováván císařský trůn. 

Když jsme se zmínili o těchto druzích nábytku, mu- 
síme si uvědomit, že křesla i židle platily za nábytek ur- 
čený jen pro osoby ve společnosti nejvýše postavené. 
Řadoví obyvatelé středověké Evropy se ve svých do- 
movech obklopovali předměty a nábytkem velmi pro- 
stým a přitom pořízeným velmi primitivním nářadím. 
Sekyry, dláta, pily, vrtáky a nože byly jedinými nástroji 
ranného středověku, ke kterým teprve až v jeho závěru, 
ve vyzrálé gotice, přibyl hoblík. Byl to nábytek jedno- 
duchý, primitivní, který vycházel z prostého každoden- 
ního života. Nebylo také valného rozdílu mezi bydle- 
ním feudálního pána a jeho poddanými. Oběma 
chybělo komfortnější vybavení prostorů, které by zpří- 
jemnilo žití, především chybělo vybavení poskytující 
dostatek tepla. Svědectvím toho je i obydlí knížete na 
Pražském hradě. Vladaři totiž v chladných zimních 
dnech, tak jako jeho poddaným, mohla posloužit jen 
jedna jediná prohřátá místnost. Dlouhou dobu to byla 
prostora s ohništěm uprostřed (černá jizba), kde se před 
chladem a v dýmu choulila celá panovníkova rodina - 
včetně služebnictva. Hovoříme-li o době přelomu prv- 
ního tisíciletí, musíme si také uvědomit, že evropský in- 
teriér se v tomto období počal diferencovat, a to právě 
podle převažujícího způsobu topení. Zatímco na jihu 
a v západní Evropě byly postupně a stále víc používány 
krby, byl oheň ve střední Evropě „svazován" do pecí. 
Od takto rozdílných způsobů topení se také rozdílně 
vyvíjelo uspořádání a vybavení interiérů. Intenzita žáru 
vyzařující z krbu vyžadovala sezení jednoduše přemísti- 
telné do rozdílné vzdálenosti od zdroje tepla. 

Oproti tomu pece, které vydávají rovnoměrné 
teplo, umožňovaly sezení stabilní - na lavicích kolem 
stěn a posléze, když byl oheň ještě více spoután, 
i přímo kolem pece. Středoevropský způsob vytápění 
ovlivnil i běžné umístění stolu, který byl situován dia- 
gonálně proti peci. 

Obr 3 V rukopise z 10 století který obsahuje základy karolinského zákonodárství celého karolinského období, byl zobrazen Karel Veliký sedící na 
císařském trúné Pro pohodlnější sezení byly na sedací plochu ukládány polštáře. Karel Veliký, soustavné putující po své rozlehle nši převaze! sebou 
"pfeínétósS osobního mobi áře. Obr. 4 Lože bohorodičky Panny Marie s Ježíškovými .jesličkami" zobrazil v zaltar, královny Ingeborgy 
Z SCffiSEE Marie je zde zobrazena spočívající na lůžku s odhrnutými baldachýny Batóachýny se stíy zastenám, a ,zota pro 
Sadu Obr. 5 Na západním portále katedrály v Chartres z 12,toletíje znázorněna spící Panna Maria. Obr. 6 Na jedné Hmo sloupu katedrály 
vAutunu z roku 1 120-1 130 byl vytesán biblický motiv se zobrazením postele, na které spi Tři králové, kterým se zjevuje andei. 




MM 



ROMÁNSKÝ NÁBYTEK 



V období ranné evropské společnosti sehrál při vy- 
vání obydlí významnou roli i nedostatek individua- 
imu. Odráželo se to v životě celé obce i v rodině. Snad 
mohli lidé středověkého románského období spo- 
jeně bydlet v jediné místnosti a spávat v jedné posteli. 

Postel byla po celé období středověku základním 
nábytkovým předmětem. Lůžkovou plochu vyvýšenou 
-jd podlahu předcházelo ustýlání na zemi. Větší po- 
rodu při odpočinku a spánku poskytovala na podlaze 
r. zprostřená sláma, kožešiny a slamníky. S poznámkou 
z spaní na slámě, uložené na podlaze, je možné běžně 
se setkat v poznámkách historiků. 

Časný evropský středověk - odlišným způsobem ži- 
vota a životního stylu, chápáním, či spíše nechápáním 
základních principů hygieny - vytvořil oproti helén- 
skému vzdušnému lůžku postel jako samostatný bed- 
-ovirý prostor. V severních částech Evropy byl vytvo- 
řen lehací nábytek, lišící se od antického lůžka 
především tím, že se nelehalo na lože, ale do něho. 
Chladné prostředí, tuhé zimy a potřeba tepla ovlivnily 
tvar, vzhled, umístění i používání postele. 

Lůžko - postel ranného rozvoje feudalismu byla na 
severu Evropy hrubě opracovaná dřevěná „bedna" se 
stropem a s vysokými postranicemi. V prostoru míst- 
nosti byla tak vytvářena druhá prostora, tesařsky vyro- 
bená, s lehací plochou vyvýšenou nad podlahou. Po- 
stel nabývala na rozměrech a zpravidla poskytovala 
;elé rodině spaní pohromadě. Její vyvýšení nad podla- 
hou umožňovalo umístění zásuvek v její spodní části 
stupňů. I tyto zásuvky často poskytovaly místo pro 
spaní. Postel jako samostatný monofunkční předmět 
byl do značné míry kusem nábytku výlučným. Proto 
byl používán především vlastníky obydlí. Ostatní pří- 
slušníci rodiny spali na lavicích nebo truhlách, na pryč- 
nách a ve chlévech. Ve středověkém severoevropském 
lidovém domě vzniklo také vestavěné lůžko - stavebně 
přičleněné k jedné ze stěn obývaného prostoru. Po 
délce stěn bývala umísťována i dvě lůžka za sebou. Pro 
jejich minimalizované rozměry v nich bylo možné spát 
jen v zalomené poloze - v polosedě. 

Přetrvávání tvaru lůžek, který zabraňoval pronikání 
chladu ke spáčům, můžeme sledovat po několik sto- 
letí. Z románského období se nám zachovalo pouze 
zobrazení tehdejších lůžek. I těch však není mnoho. 

Obr. 7 Čelo středověké Široké postele z jedlového dřeva zdobené mélkou řezbou. Obr. 8 V románském období se zřejmé vyskytovala i pohovka, 
cerá byla vyobrazena na pamětní desce z antependia ve 12 Jol. v bolvirském kostele - Barcelona (Španělsko). Diskutující postavy zde sedí na mat- 
-aci, uložené na lehací ploSe a nesené žlábkovaným lubem a sloupkovými nohami. Obr. 9 Dvoudveřová skříň s typickými románskými prvky přeja- 
rýmí ze stavební architektury vytvořená kolem roku 1 1 76 sloužila v chrámové sakristii v Aubazine (Francie). Byly to především arkádové motivy jako 
aplikace typicky románského členěni fasád staveb. Obr. 1 0 Kování a uzávěr románské skříně. Na práci při výrobě skříní se f 
dílem pomáhali nejen při zpevnění jak truhel, korpusů a ploch dveří skříní, ale i stále složitějšími uzávěry a dveřními závěsy. 




ROMÁNSKÝ NÁBYTEK 






Napovídají nám o tom, že postel, zvláště široké man- 
želské lože, byla ve středověkých obydlích stavěna na 
čelní místo v obytném prostoru. 

Postel se stávala stále častěji místem, u kterého se 
scházela rodina s širokým okruhem přátel. Šestine- 
dělka v posteli přijímala první návštěvy a kolem lože 
nemocného či zesnulého se shromaždovala celá ro- 
dina s množstvím přátel. Lehací nábytek nebyl ale vy- 
užíván během dne, tak jako tomu bylo ve starověkém 
Řecku a Římě. Přitom se stal symbolem postavení 
a bohatství rodiny. Jako vlastní lehací plocha sloužila 
slaměná podložka - prostý slamník, který byl v mno- 
ha domácnostech používán až do dvacátého století. 
Měkké polštáře a prostěradla používaly jen bohaté ro- 
diny. V zámožných rodinách se v pozdním středověku 
leželo na peřinách. 

Nejrozšířenějším nábytkem, který sloužil nejen 
k sezení, ale i ke spaní, k nočnímu odpočinku, byly la- 
vice. Ty nejjednodušší byly vytvořeny vlastně jen 
z prkna na čtyřech nohách nebo byly vyzděné v oken- 
ních výklencích. Ve svém vývoji byly lavice zdokona- 
leny a opatřeny zádovým opěradlem a područkami. 
Pozdější lavice, které sloužily jako nejrozšířenější se- 
dací nábytek, byly konstruovány z hranolů dřeva, spo- 
jovaného čepováním. 

Pozoruhodné na dochovaných lavicích je zdobení 
nosných částí soustruhováním. V pozdějším středověku 
bylo soustruhování používáno i při tvorbě křesel, židlí 
a stoliček, používaných ve dvorských sídlech a v sak- 
rálních stavbách. Soustruh a práce se soustružením 
byla známá v Německu, Francii i ve Skandinávii. K žid- 
lím, které se vyskytovaly poskrovnu, patřila i románská 
třínohá židle. Používány byly i skládací stoličky. Nej- 
vznešenějším sedacím nábytkem bylo křeslo. Umělec- 
koprůmyslové muzeum v Oslu uchovává středověký 
skvost soustružnického umění, pocházející z Baldis- 
holu. Soustružnický um dokladuje i několik dodnes za- 
chovalých románských lavic, u kterých bylo k ozdo- 
bení primitivního tvaru výrobcem použito bohatého 
profilování a žlábkování, které je tímto opracováním 
poměrně masivních trámků velmi zdárnou ukázkou ro- 
mánského soustružnického umění. 



Obr. 1 1 Malovaná dvoudveřová skříň ze sakristie vAubazine |l 1 75). Skříň byla konstruovaná z masivních trámků a plochy dveří byly zvenčí i zevnitř 
omalovány postavami svatých. Obr. 12 Ozdoby náročnějších truhel vycházety předevšim z románských stavebních architektonických ílánkú. Mu- 
zeum S. Valena ob Sien uchovává dvé románské truhly z 1 2.století. Výzdoba jejich čel je přímým opisem románské architektury. Čela jsou zdobena 
slepými obloukovými arkádami, nesenými vyřezanými sloupy se stylizovanými hlavicemi. Byly to především arkádové motivy, aplikující typicky ro- 
mánské členěni fasád staveb. Obr. 1 3 - Obr. 1 5 Reprodukce rozmarné kresby iluminátora Hilberta -autora olomouckého horologia, které je dnes 
uložené v královské knihovně ve Stockholmu. Na kresbě autor zobrazil nejen sebe |obr. I3| a svého pomocníka Everwína (obr. 14], ale i několik ná- 
bytkových předmětů. Je zde nakreslena nízká stolička, na které sedí pomocní* Everwin i bednovitý sedák, snad truhla, na kterém uložený polštář 
zvyšuje pohodu sedícího Hilberta. Dalším předmětem je stůl [ 1 5| přikrytý ubrusem a pulpit v podobě Iva ( 1 6|. 



ROMÁNSKÝ NÁBYTEK 



Stůl v období ranného středověku, jako monolitický 
a stabilní předmět, byl v obytných prostorách vzác- 
ností. Bývala to zpravidla pouze stolní deska z fošen 
sestavená, která byla ukládána na kozové podstavce. 
Stůl byl sestavován v místnosti a sloužil pouze v čase 
stolování. U stolu stávaly lavice a to jen po jejich jedné 
straně se stěnou za zády, tak aby stolující stále viděli na 
vstupní dveře do místnosti. Po použití byl stůl rozebrán 
a odkládán stranou. Je pozoruhodné, že v prostých li- 
dových příbytcích nebyla potřeba vysokého pevného 
stolu dlouho pociťována. 

Zvláštním typem stolového nábytku byly čtecí 
a psací pulty. O jejich podobě nám podávají svědectví 
mnohá vyobrazení v teologických rukopisech. 

Zcela jistě základní roli v příbytcích románského 
středověku sehrála truhla, která byla řešena tak, aby 
mohla být co nejrychleji přenášena a převážena. V ní 
byl ukládán nejcennější majetek. Byl to také nedůleži- 
tější kus nábytku a zpravidla i jediný, který byl ve chví- 
lích ohrožení z příbytku odnášen. Byl i nadále, tak jako 
v počátku středověku, vydlabáván z kmene stromu. 
Pro zajištění pevnosti byl opásáván železy a zabezpe- 
čován železným pobíjením. Kování, které bylo osazo- 
váno na korpusy truhel vytvořených z fošen, bylo 
v ranném románském období stejně primitivní jako sa- 
motná schránka na cennější předměty. To teprve ve tři- 
náctém století, v době rozvinutého gotického řemesla, 
vycházely z dílen tehdejších kovářů železná kování, 
které je možné nazvat uměleckými díly. 

V příbytcích byly běžné věci, včetně oděvů, zavěšo- 
vány na háky, a ukládány na police a niky vytvořené 
íž při stavbě příbytků. Svoje světské obydlí si tehdejší 
obyvatelé Evropy vybavovali jen nezbytnými potře- 
bami a vybavení nábytkem bývalo velice sporé. Stře- 
dověké příbytky byly takřka prázdné a to nejen v do- 
■ícnostech prostého lidu, ale i v obydlí horních vrstev 
:ehdejší společnosti. 

Skříně sloužily především v sakristiích. V pozdním 
-manském období byly sestavované z těžkých fošen 
i často i trámků. Poskytovaly možnost uložení mešních 
rouch a chrámového nářadí. Románskou skříň, která se 
dochovala v sakristii v kostele v Aubazina, bychom 
rachli členěním a celkovým pojetím přirovnat k ro- 
truhle. 




Otr. 1 6 Vnitřek románského domu na Starém mésté Pražském. Obr. 1 7 Skříň, kterou znal ranný středověk, byla pojmenována .cista" a sloužila 
. :ř?5evSim sakristiích. Na hradé Kreuzenstein u Vidné je uchovávaná jednodveřová skříň zpevněná kovovými pásy a zastřešená Štítové jako dům. 
Ota 1 8 .Štítová truhla" z ranného středověku ze severního Německa. Obr. 1 9 Truhla pro ukládání cenných předmětu se svým zabezpečením opá- 
jím kovanými pásnicemi podobala trezoru. Obr. 20 Na vnějších plochách románských truhel byly stále častěji aplikovány ozdoby vycházející z ro- 
ornamentiky. 



4 



ROMÁNSKÝ NÁBYTEK 



To se již zřejmě i na čelech úložného chrámového 
nábytku objevovaly pokusy okrášlit tyto nemotorné 
předměty prvky románské architektury. 

Dochovaly se jednokřídlové i dvoukřídlové skříně. 
Na nich bývaly štítová zastřešení a plochy stěn sesta- 
vovaných z fošen bývaly okovány železnými pásy. 

Poznání časného středověkého nábytku, onoho ob- 
dobí několika století, nám může poskytnout jeho vy- 
obrazení z ilustrovaných manuskriptů. Je to pak pře- 
devším sedací nábytek zobrazený v teologických 
rukopisech, reliéfy a sochy v dochovaných románských 
chrámech. I na těchto předmětech je patrné, že se pro- 
stota a primitivnost staly doprovodnými prvky tehdej- 
šího života. Byli to teprve řeholníci, vysíláni římskou 
křesťanskou církví, kteří šířili nejen víru, vzdělanost, ale 
posléze i opětné poznávání řemeslných technologií. 
1 když právě oni byli hlavními nositeli odříkání - aske- 
tismu, stali se současně nositeli vyšší životní úrovně 
a výrobci kultivovaných předmětů. Kláštery byly také 
prvními stavebními hutěmi a řemeslnickými dílnami, 
které se staly ostrovy kultury ducha i práce. Zde do- 
cházelo ke specializaci řemeslného umu. Zde se sou- 
středili zdatní řemeslníci všech oborů zúčastněných na 
stavbách a vybavování románských chrámů. V klášte- 
rech bylo centrum tehdejší kultury a umění. 

Bez klášterních přepisovačů bychom dnes neznali 
jediné řádky z antické literatury. Nemohli bychom po- 
soudit ani úroveň nábytkových předmětů, se kterými 
se setkáváme na iluminacích tehdejších teologických 
knih. Nevznikly by překrásné chórové pulty a náročně 
zpracované oltáře. Přitom askeze řeholníků ovlivňo- 
vala zařizování klášterů. Oproti sakrálním stavbám ne- 
bylo ani jejich vybavování nábytkovými předměty vě- 
nována větší péče. 

Běžně používaný nábytek několika staletí stál stra- 
nou všech velkých slohových záměrů a umělecké cí- 
tění bylo podřizováno především základním potřebám 
účelovosti a bylo ovlivňováno pomalým vývojem vý- 
robních praktik. Bylo to i tím, že všechny práce při 
tvorbě nábytku vycházely z tesařských konstrukcí. 
Z tesařských praktik vycházely i základní spoje a pří- 
prava pokácených kmenů stromů, kdy fošny a trámky 
byly získávány štěpením. Přesto nám románské ob- 
dobí zanechalo byť skromné, přece jen skvostné ná- 
bytkové předměty. 

Obr 21 Truhla z konce 14 století, jeden z nejstarších nábytkových předmětu uchovávaný pařížským muzeem Carnavaletje příkladem především 
Sm^rS. 22 Nábytek zobrazený na románských iluminacích včetně faksimile dedikačniho listu románského rukop,su z roku I 
" e Jra° n sv. Řeholící na trůně s položeným polštářem. Obr. 23 Rekonsiukce P^g^fZ!^ " 
kolepou románskou stavbou na našem území. S knížecím palácem byl spojován románsky kostel a vytvářel tak symbol vlády. 




KAPITOLA O GOTICKÉM NÁBYTKOVÉM UMĚNÍ 



Zrození gotiky je historiky umění spojováno s počát- 
i přestavby chóru opatského chrámu v Saint-Denis 
i PařÉEe v letech 1132-1144. 

Vfe Francii v průběhu 12. století a počátkem století 
^sledujícího byly patrné snahy po stmelení všech 

- --očních vymožeností vrcholné románské archi- 
rfaury. Muselo to pak být silné křesťanské zanícení, 
ceré dalo podnět ke vzniku tak ojedinělých děl, ja- 
CTmí byly stavby katedrál, které svými přesnými tvary 
ríirvstalizovaly v ohromující díla, přeplněná gotickým 
- -. vím a bohatou dekorací. 

deformovaná odnož řádu benediktýnů - cisterciáci, 
V3 jnisionáři gotiky" se svými souputníky, stavitel- 

- :-;>try a s jejich hutěmi, rozšířili během jednoho 
aietí gotiku ze srdce Francie po celé křesťanské Ev- 

*opé- Při výstavbě monumentálních staveb katedrál 
Z-urtres, Remeši a Amiensu, v Magdeburku a Hal- 
ícsadtu, Kolíně nad Rýnem, v Praze i v Miláně, 
t Yoáu i v Canterburry nezůstalo pouze u stavebních 
I a jejich sochařské výzdoby. 
Poté, co gotické tvarosloví zobecnělo, tesaři a po- 
séze truhláři, stolaři a lavičníci přejímali při vybavování 
-rámových prostorů do svých prací gotické prvky. 

'■e pravdou, že tvarosloví gotického slohu ovlivnilo 
rtně řemeslnou tvorbu až v pokročilejším stadiu jeho 
wroje. V počátcích, v období nástupu gotiky, nebyly 
což ještě vyzrálé podmínky ani pro rozvoj těchto ře- 
■esei, ani pio šiiší kuitWari nábytkových předmětů. 
Livbychom neznali úchvatná díla oltářů gotických řez- 
mohli bychom konstatovat, že zpracovávání 
. pokulhávalo za díly gotických kameníků. 



: 1 Průčelí katedrály v Remeši Stavba katedrály na místě kostela zni- 
) požárem byla započata v roce 121 1 |vysvécena 1241). Kated- 
: ioužila až do počátku 19. století korunovačním obřadům fran- 
i králů. Obr. 2 Náročně vyřezávaný chrámový sedací nábytek 
Q. století v San Clemense v Tahullu. Obr. 3 Výzdobu chrámového 
; tvořily nejen dekorativní motivy s rostlinnými ornamenly, ja- 
i je řezba čela uvedené lavice. Vedle námětů ze Starého a Nového 
raoTa byly na bočnicích lavici vyřezávány motivy z každodenního ži- 
ica VAmiensu například místní řezbáři na katedrálních chórových la- 
,cr zobrazili práce řemesel, ale i zcela světské a veselé scénky Hus- 
rJa přísloví a oblíbená vyprávěni. 




51 



GOTICKÝ NÁBYTEK 



4 m 







V podstatné části středověku byl nábytek vytvářen 
tesařsky - tesařským nářadím, tesařskými konstrukcemi 
a velmi účelově. Postupně ale sílily vlivy principů go- 
tické architektury, které vyžadovaly náročnější a pře- 
devším jemnější práce. 

Gotika se svým charakteristickým tvaroslovím se 
posléze stávala nejen architektonickým slohem chrá- 
mů, klášterů a sídel feudálú, ale i vznikajících měst- 
ských útvarů. 

Oproti románské epoše, kdy v rozptýleném osídlení 
byly charakteristickým rysem osamocené dvorce, se 
lidé v období gotiky začali spolčovat v městských cel- 
cích. Přitom zařízení raně gotických obydlí v zakláda- 
ných městech bylo v celé Evropě velmi skrovné. 

Archeologové na základě vykopávek dokládají, že 
ve všech evropských městech po podstatný čas gotic- 
kého období existovalo bezpočet zemnic a polozem- 
nic. Časté požáry a nedostatek bezpečí nevedly totiž 
člověka středověku k větší péči o své soukromé pro- 
středí. To teprve 14. a 15. století se stávalo dobou pro- 
měny měšťanského obydlí. Světských staveb se tehdy 
počínali ujímat i talentovaní architekti. 

Velká část Evropanů se postupně stěhovala do měst. 
Vývoj výrobních sil při polních pracích pokročil již na- 
tolik, že se mohlo odloučit řemeslo od zemědělství. 
Stále menší počet lidí byl zaměstnán opatřováním po- 
travy a značná část populace se tak mohla věnovat ob- 
chodu a řemeslům. Příbytky, které v předcházejících 
epochách sloužily jen jako úkryty před nepohodou, 
byly postupně vybavovány se stále větší péčí. Přede- 
vším sebevědomá šlechta začínala budovat svoje sídla 
s jistým přepychem, který vedle obranného hlediska 
vyhovoval stále více se zjemňujícímu způsobu života 
feudálního panstva. Poddaní ale ještě dlouho neznali 
vědomou kultivaci obytného prostředí. 

Nesmíme zapomínat, že v 16. století většina domů 
neměla komíny, a to nejen na vesnicích, ale i v men- 
ších městech. V zimě se topilo na otevřených ohništích 
nebo v pecích bez kouřovodů. Také teprve v období 
pozdní gotiky nastal zlom ve společenské funkci 
umění i řemesel a estetické principy začínaly plněji 
idol 



Obr. 4 Uber viaticus - druhá polovina 1 5. století. Ve scéné 2 
Ježíšovy matky na honosné tvarovaný trůn. Pohodlnější sezení na trůnu autor iluminace dokumentoval zobrazením polštáře, kterým byla zpravidla se 
dadla změkčována. Obr. 5 V zámecké kapli ve Villeneue |Francie| bylo od 1 5. století používáno chrámové křeslo určené dvěma osobám. Obr. 6 Chrá- 
mová křesla a chrámové lavice byly po zavedení vodou poháněných pil vyráběny na principu deskové konstrukce. Počátkem 1 5. století tato zména 
v konstrukci navodila zménu i ve vnějším vzhledu nábytku. Deskové části bývaly střídmé zdobeny řezbou. Reprezentačním sedadlem zůstávalo křeslo 
truhlové s vysokým lenochem. Obr. 7 Biskupská kovová židle ze 1 4. století, uložená v katedrále v Bayeuxu jCalvados - Francie). Obr. 8 Drobné tři- 
nohé křeslo z první poloviny 1 5. století (Alsasko). Zádové opěradlo a područky jsou u tohoto sedacího nábytku vytvořeny ze souvislého do půlkruhu 
ohnutého masivního dřeva a jsou svědectvím o tom, že i středověcí řemeslníci dokázali ohýbat dřevěný masiv. 



ičátku to byli tesaři, kteří zvládali veškerou práci 
• em a vyráběli prostý mobiliář do nových gotic- 
:r.rímových staveb a měšťanských příbytků. Při 
pracích používali po celá staletí osvědčené zá- 
' tesařské konstrukce, ze kterých pak vycházely 
iednoduché tvary. Jednoduché bylo i nářadí. 
2:o;kém období ale došlo k radikálnímu posunu při 
nábytku. Přípravu materiálu štípáním, strouhá- 
i ručním rozřezáváním kmenů poražených stromů 
na trámky a fošny nahradil „stroj" - pila, 
silou proudu řek. Z hlediska středověkých 
se stalo spřažení vodního kola s pilou a vyu- 
rvergie vodního toku převratným objevem. 
?-.ní vodní pila byla sestrojena francouzským stavi- 
. Villardem de Honecourt v roce 1245. Trvalo pak 
soletí, než byly vodní pily rozšířeny po Evropě. 

- U nás jsou první vodní pily doloženy až na 
• 14. století na severní Moravě v Raškovicích 

- '.' roce 1305 a v Zubří u Valašského Meziříčí 
*-if-m roku 1310.) Dokonalejší přípravou základního 
■Bsiálu - dřeva - byla ovlivněna konstrukce všech 
feňů nábytku. 

řoíny a trámky, základ konstrukcí nábytku raného 
sfeiověku, nahradil rám s výplní. Toto nahrazení je 
- :ír- ríirovnat k převratnému kroku, jakým byl pří- 
ats gotických žeber a gotických podpůrných systémů 
pň budování staveb katedrál. Rámová konstrukce 
flqaě jako gotická žebra a podpůrné systémy staveb 
■■ožnila odlehčení celé stavby nábytkových před- 
mč&i Ovlivnila nejen konstrukci truhel a skříní, u kte- 

- zpevnění byly do té doby používány železné 



: 9 ZXxtobi gotiky bylo nejen časem zakládání mést, ale i prvním ná- 
i probouzejícího se vědomí vlastní důstojností měšťanů. V čase 
.•• : . a něsta nejen zakládána, ale rozrůstala se v obchodní centra 
; oohodlí. 1 Šlechta již nechtěla žit v ponurém ústrani na Qpev- 
-aaech a tvrzích a stěhovala se na své dvory do středu .nést. 
»eert významní patricijové, ale i králové a příslušnici jejích rodin kupo- 
■a ony a budovali v sídelních městech své .královské dvory". Obr. 1 0 
tďta zpevňovaná železnými pásy, které jsou jedinou ozdobou a sou- 
sré zabezpečovacím zaňzením. Aby byla zajištěna pevnost kon- 
■ute. bylo při tvorbě i zcela primitivních truhel v ranné gotice použí- 
•anc železné kování. Bylo zprvu stejné jednoduché jako celá středověká 
tsíč Teprve ve třináctém století vycházejí i z dílen tehdejších kovářů 
zrače, které je možné považovat za díla umělecká. Obr. 1 1 Severoné- 
-eoé gotická truhla ze Stralsundu náročně zdobená mělkou řezbou 
: ř: ":- : motivy ze stavební chrámové architektury (15. století). 
Obe 12 Drobná truhla z roku 1292 (uložená v kláštere ve Weinhau- 
sx. Čela mnohých dochovaných truhel byla zdobena gotickými ob- 
djt. aplikacemi zdobných prvků z architektury staveb. Základní prvky 
jy<. byly často obohacovány i gotickými růžicemi. 



GOTICKÝ NÁBYTEK 




Obr. 13 - Obr. 16 Kovové úchytky z 15. století svým vypracováním 
jsou svědectvím, že práce kovářů povýšily v období vyzrálé gotiky na 
úroveň prací cizelérú. Z kovářských dílen vycházely i zámky a petlice, 
jemné výrobky specializovaných kovářských dílen, stejné tak jako žele- 
zem pevné okované bednové truhly, které sloužily jako pokladnice 
k uschovávání cenných předmétú. Obr. 1 7 Štíty zámku byly kovářskými 
mistry vyrábény s notnou dávkou výtvarné péče. Kován vyráběli nejen 
okováni korpusů truhel, ale i složité mechanismy zámků. Mechanismus 
se zamykal západkami , které zapadaly do ok upevněných zevnitř na 
víku truhlic. Obr. 1 8 Kované dveřní závěsy. Pečlivá kovářské práce byla 
věnována i dveřním závěsům skříní a poklopů truhel. Obr. 19 Fran- 
couzská truhla ze 1 4. století zdobená dvojicemi postav bojujících rytířů. 



pásy, ale poskytla možnost ' 
sel, náročněji provedených lavic a čel ] 

To se již do dřevěných rámů mohly vkládat výplně 
ze slabších prken nařezaných vodními pilami. Byl také 
zdokonalen ozub, zprvu prostý rohový spoj, který se 
stal dodnes nepřekonaným pevným konstrukčním spo- 
jením masivního dřeva. 

Objevené konstrukce umožnily kultivaci nábytko- 
vých předmětů. Obydlí, které v předcházejících epo- 
chách sloužily jen jako úkryty před nepohodou, mohly 
být přece jen vybavovány s větší péči a architektura 
měšťanských domů, i nábytek se začaly stávat výraz- 
nými činiteli zdůrazňujícími společenskou nadřazenost. 
Byla to pak nádhera chrámů i kapitulních sálů, která 
poskytovala inspiraci a příklady k napodobování i při 
utváření příbytků a při tvorbě jeho mobiliáře. 

Neměli bychom opomenout, že poučení o vyšší ži- 
votní úrovni nacházeli již na počátku našeho tisíciletí 
křižáčtí rytíři při svých prvních taženích do Palestiny 
(1095). S úžasem museli stát před arabskými městy, ve 
kterých očekávali barbary, a nacházeli vysoce civilizo- 
vané měšťany. Určitě museli s úžasem hledět na po- 
hany, kteří se v palácích a mnohaposchodových do- 
mech dokázali zařídit prakticky a přepychově. 

Arabský svět byl v mnohém pokročilejší, zejména 
pak v úrovni bydlení. Domy, často až šestiposchodové, 
mnohé s tekoucí vodou a s velkými komnatami pokry- 
tými bohatými koberci, byly obklopeny uměle zavod- 
ňovanými a pěstěnými zahradami. V úžasu museli stře- 
dověcí rytíři stát nejen před komfortem arabských 
příbytků, ale i v městských ulicích, které byly v noci 
osvětlovány olejovými lampami. 

Tehdejší islámský svět v porovnání s křesťanskými 
zeměmi rozhodně nebyl zaostalý. Zatímco ve středo- 
věké Evropě kultura bydlení stagnovala po celá dlouhá 
staletí, v arabském světě to byl čas nebývalého rozk- 
větu. Rozvoj civilizace, umění a řemesel znamenal 
i pokrok v tvorbě nábytku. Islám totiž uchoval antické 
dědictví, přebíral moudrost starých Indů a zdařile vyu- 
žil i poznatky starého Egypta. Křesťanský Západ se 
k antice choval odmítavě jako ke světu pohanů a o vý- 
chodních kulturách nevěděl nebo nechtěl vědět. 

A tak jedním z pramenů rozvoje středověkého ev- 
ropského bydlení, který si dodnes plně neuvědomu- 
jeme, byly i poznatky z křižáckých výprav. 

Po celý středověk byla hospodářská moc převážně 
v rukou feudálních pánů, kteří ji udržovali vlastnic- 
tvím půdy a samozřejmě i „vlastnictvím" lidí, kteří 
pozemky obdělávali. Teprve ve městech se řemeslníci 
stávali svobodnými a plnoprávnými občany měst- 



GOTICKÝ NÁBYTEK 




íivch celků - součástí městských stavů. V budova- 
- . ;h urbálních - městských celcích se řemeslo obje- 
vovalo v několika formách. V podhradí pracovali ne- 
Tolní řemeslníci, kteří byli poddanými panským 
domům. Tento stav přetrvával zřejmě až do 14. století. 
Postupně ve městech začali působit svobodní řemesl- 
nici, vyrábějící předměty ze dřeva. Své výrobky zho- 
:;vovali pro přímé odběratele a část svých výrobků 
učali prodávat i na trzích. 

Města byla místem směny - obchodním uzlem. Je- 
*± podstatnou funkcí byla výroba, kde ve vyzrálém 
sředověku začalo docházet k dělbě práce. Teprve až 
re stabilizování nově založených měst, až po dosažení 
iaišího stupně specializace řemesel mohly být uplat- 
ňovány vyšší nároky i na náročnější zpracování nábyt- 
kových předmětů. Současně s rozvrstvením ve městech 
ra kupce a řemeslníky vznikaly cechy. 

Cechy byly podle dnešního slovníku „kartely" a je- 
pch základním posláním bylo především potlačování 
tonkurence. Dbaly přísně, aby nikdo mimo cech pro 
šyou obživu neprovozoval řemeslo. Půl tisíciletí, až do 
roku 1850, se udržely cechy, které střežily, aby mimo 
rjfganizaci nikdo nemohl vyrábět a prodávat svá díla. 
Pravda, střežily také poctivost řemeslné práce. Dbaly 
rad kázní a často i trestaly ty, kteří nedbali cti. Cechy 
podporovaly i své potřebné členy a vdovy po zesnu- 
;-. ; ch mistrech řemesla. Z cechovní pokladnice byli pod- 
porováni sirotci po zesnulých řemeslnících. Tovary- 
kteří šli vandrem na zkušenou, poskytovaly stravu 
i nocleh. Měly svoje předpisy, které se dotýkaly zkou- 
šek tovaryšských a především mistrovských, a vydávaly 
vvuční listy - doklady o složení těchto zkoušek jak to- 
varyšských tak i mistrovských. Byl stanovován i počet 
učňů, které mohli mistři řemesla přijímat do učení. 
V cechovní truhlici byla ukládána tzv. cechovní statua, 
pečeť cechu, cechovní peníze, písemnosti mistrů i to- 
varyšů i cechovní archiv. Jednání cechu bývalo slav- 
aostně zahajováno přinesením a otevřením truhlice, ve 
ceré bývaly uloženy i cínové korbele a cechovní dž- 
:in zdobený znakem cechu. 

Historické prameny dokládají, že v českých zemích 
mě! každý cech nejpozději v 15. století svůj znak. Pod 




Obr. 20 Symboly měsíců vyřezané na čele truhly zdobily čelní stěnu mělce řezanými reliéfy. Druh dřeva měl vliv nejen na konstrukci, ale i na vý- 
re ynamentiky. Na truhlách se objevovaly nejen geometrické vzory a arkády s lomenými oblouky, ale i figurální vyobrazení. Obr. 21 Dubová 
r_rsa ze 1 4. století, na které byly vyřezány symboly měsíců. Druh dřeva, který byl v jednotlivých částech Evropy k dispozici, ovlivnil možnost řez- 
-jťm práce a určoval i celkový vzhled nábytkového předmětu. Obr. 22 Kružby - ornamenty přejaté ze stavební ornamentiky, konstruované kru- 
-7Í" 1 l.vykroužené") ale i vzory přejímané z textilní ornamentiky jsou příznakem gotického smyslu pro geometrickou pravidelnost a uspořádáni 
>:čn Obr. 23 Čelo truhly pozdně gotického období, zdobené řezbou kružeb a pozdně gotických motivů. (Porýní, 15. stol.) Lomené oblouky 
ícl .'e cvikelech vyplňovány mělce vyřezanými kružbami. NejoblíbenéjSÍ ozdobou byly pravidelné se opakující architektonické motivy. Obr. 24 
oozdním období gotiky byl úložný nábytek zdoben i náročnými motivy vytvářenými z propletených úponků. 



55 



GOTICKÝ NÁBYTEK 




Obr. 25 Skříň. V sakristiích byly pro potřeby uložení potřeb pro církevní 
obřady stále častěji místo truhel umísťovány skříně, které zdomácněly 
právě nejdříve v sakrálních interiérech a trvalo dlouhý čas než se staly 
stabilnějším vybavením měšťanských domů. Vedle sakristií byly použí- 
vány v klášterních a kapitulních skriptoriích. Svými zásuvkami, kterými 
byly některé skříně v období pozdní gotiky vybavovány předznamenaly 
další vývoj úložného nábytku. Obr. 26 Truhla sloužící k úschově cen- 
nějších předmětu bývala často i nevěstiným věnem. To již nebyly pro- 
sté bedny, zpevněné kovářsky opracovanými železnými pásy, ale ná- 
ročné řezbářsky zdobené nábytkové předměty. Vedle motivů 
přenášených ze stavební architektury se objevoval motiv svitku plátna 
více nebo méně rozvinutého zvaný .faltwerk'. Obr. 27 Buffet - Mar- 
gueritevonYorkzlet 1478-1497. 



cechovními korouhvemi a prapory se mistři cechů zú- 
častňovali církevních slavností. (Korouhev měli pražští 
truhláři zpočátku společnou s tesaři, soustružníky 
a koláři. Na bílém podkladě byly symboly - znamení 
všech těchto řemesel - truhla, hoblíky, štospán, vo- 
zové kolo, sekyra.) V chrámech měli často i své oltáře 
a své patrony. 

Ve městech pracovala řemesla především pro uspo- 
kojování místních potřeb. 

Snaha po soběstačnosti měst - po specializaci jed- 
notlivých řemesel, byla důsledkem nejen ekonomic- 
kých skutečností, ale i rysem mentality nově vznikají- 
cích středověkých měst. 

Obracet se „navenek" a nesnažit se vyrábět vše, co 
potřeboval široký městský kolektiv, bylo považováno 
za slabost a hanbu. Proto byl vývoz mnoha druhů ře- 
meslných výrobků po celý středověk velkou vzácností. 

Města přitom vzkvétala a hlavními úkoly již nebyly 
jen stavby chrámů. V rostoucích městech bylo potřeba 
postavit městské brány, mosty a opevnění, radnice, ale 
i paláce šlechty a domy bohatých měšťanů. 

Základním nábytkem ve středověkých evropských 
staveních byla truhla (arta). Provázela člověka po celý 
středověk jako nepostradatelný a nezastupitelný úlož- 
ný prostor. Sloužila jako cestovní zavazadlo, pro svoji 
vhodnou výšku i jako sedací nábytek a často jako 
lůžko. V gotice byla truhla jedním z mála zařizovacích 
předmětů, kterému byla věnována i větší řemeslná, ně- 
kdy i náročná umělecká péče. 

Truhla byla často omalovávaná pestrými, velmi ži- 
vými barvami a její povrchy bývaly zdobeny náročnými 
dřevořezbami. V době gotiky začala nacházet své 
uplatnění také intarzie. Ta pak v severních evropských 
zemích byla střízlivě používána pro lemování ploch 
a vyplňování malých políček. Nejstarším motivem pro 
dekoraci výplní rámových konstrukcí bylo tzv. řasení - 
sestavování plochy z oblých profilů a dřev se žlábkem. 

Truhla bohatě vypravená, často i monumentálních 
rozměrů, byla v domech zámožných měšťanů chlou- 
bou domácnosti a stávala se postupně i velmi oká- 
zalým kusem. Oproti starogermánské truhle (trog), 
vydlabané z kmene stromu, zpevněné železným opá- 
sáním, nabývaly gotické truhly na ušlechtilosti. Od 14. 
století bylo dřevo, jak jsme se již zmínili, spojováno 
ozubem a postupně pak odpadalo spojování a zpev- 
ňování korpusu truhel železnými pásy. To se již také 
vyskytovaly truhlice s plochami pokrytými vyřezáva- 
ným předivem úponků, propletenců komponovaných 
do krásných vzorů. Na truhlách se objevovaly nejen 



GOTICKÝ NÁBYTEK 



.irsky vypracované geometrické kompozice, kružby 
. figurální motivy, ale i vyobrazení bájeslovných zvířat, 
iisto i arkády s lomenými oblouky. 

Vedle gotických oblouků a základních gotických 
prvků převzatých ze stavební architektury byly plochy 
úložných prostorů obohacovány plošně vyřezávanými 
gotickými růžicemi. Základ řezeb byl často vymalován 
: výraznými barvami. Struktura měkkých dřev, ze kte- 
byly truhly většinou vyráběny, umožňovala 
: zdobu jen rytím nebo plochým vrubováním. Pro 
dbuhá vlákna bylo možné řezbářsky zpracovávat 
měkké dřevo jen plošně - plochým řezem, tzv. „vybí- 
ráním". Při této řezbářské práci byl ornament po vy- 
dlabání základních obrysů při jeho detailním zpraco- 
vání řezán tzv. „kozí nožkou". Obdobně byly zdobeny 

Jiné, které sloužily především v sakristiích k uložení 
mešních rouch. 

Dveře a boky skříní byly často zdobeny i malbami fi- 
gur světců. Jejich korpusy byly v počátcích středověku 
sestavovány z hrubých fošen a trámků. V sakristiích se 

,-;\tovaly i skříně vybavené zásuvkami, které se staly 
pravzorem pozdějších komod. Truhlu jako úložný pro- 
stor v pozdní gotice doplnila v severní a západní Ev- 
ropě i skříň na podpěrách - předchůdce příborníku 
■dressoir) a kredence (credenza). Sloužila především 
k ukládání náročného, zpravidla stříbrného náčiní. 

Základním nábytkem středověkých příbytků bylo 
Kižko. Lehací nábytek z raného gotického období se 
nezachoval. Postele z doby před patnáctým stoletím 
známe jen z vyobrazení, které jediné nám podává svě- 
dectví o tvarech a velikostech lůžek z tohoto období. 
Na nich je pak patrné, že lůžka byla prostorná a byla 
završovaná nebesy, která byla zprvu zavěšovaná na 
trámy. Postel se stala jedním z nejdúležitějších nábyt- 
ko\ych předmětů gotických domácností. Již v román- 
ském období začala být lůžka považována i za symbol 
bohatství Ve 14. a 15. století byly postele vybavovány 
v záhlaví opěrnou deskou - prknem a sloupky. Na 
nich pak byla upevňovaná nebesa vytvořená z prken 
a tvořila jakousi stříšku. Gotické postele sloužily více 
osobám a jak poznamenal Zikmund Winter: 

„ Urození spáči se počali oddělovat až v 16. věku, ale 
konservativní měšíané zůstávali při zděděném zvyku 
ještě dlouhá léta..." 

Také poznámkou doktora Guarinuse můžeme dopl- 
nit poznání lůžka pozdní gotiky: 

„Nebylo velikého lože, aby v něm dole nebyl vpraven 
jeden nebo více truhlíků... Vím to a viděl jsem sám, že 
lidés takových loží a stupadel padali a uráželi se hrubě. 




Obr. 28 Jednoduchá postel z 15-16. století. Jedna z variant gotic- 
kých postelí s otevřenou konstrukci. Kromě těchto typů se vyskytovaly 
typy uzavřené prkennou konstrukcí, které měly nízké postranice 
a vysoká čela. Existovaly také postele vestavěné do výklenků a nik. 
Obr. 29 - Obr. 30 Detail řezby - úponky vinné révy a záhlaví lůžka 
se stříškou nahrazující baldachýn. Plochá řezba zdobila postranice zá- 
hlaví. Ve Francii, Flandrech a v Porýní užívali nábytkáři dřevo s krát- 
kým vláknem |např. javoru nebo dubu), které umožňovalo vytvářet 
jemnou sít reliéfních řezeb. V alpské oblasti, Jižním Německu a také 
u nás se užívalo měkkého dřeva , které bylo možné vyřezávat jen 
plošné. Obr. 31 Gotická postel z hradu Reistein [15. století - Ně- 
mecko). Lehací plocha je zastropena baldachýnem obroubeným zu- 
bořezem a plošné vyřezávanými rozvilínami. Volně stojící postel byla 
na severu Evropy zastírána látkovým závěsem. 



GOTICKÝ NÁBYTEK 




Obr. 32 Kresba částí iluminace francouzského manuskriptu z 15. sto- 
letí, uchovávaného v londýnském Britském muzeu. Družina francouz- 
ského krále při hostině za přenosným stolem, vytvořeným z prostřené 
stolní desky uložené na prostých .kozách", vyrobených z prken do 
tvaru A- Hodovnici sedávali jen u jedné strany stolu, takže obsluha 
stolu mohla snadno přistupovat k tabuli. Obr. 33 frínohé polokřeslo 
přetrvávající z pozdně románského období. Obr. 34 Psací stul (alpské 
země). Obr. 35 Psací pult s nakloněnou horní plochou sloužící pro 
psaní. Obr. 36 Židle s podruckami zkonstruovaná z dřevěných trámků. 
Obr. 37 Lavice. Kresba podle obrazu Roberta Campina (1375—1444). 
na kterém vymaloval sv. Barboru sedící na lavici s překlápécím zádovým 
opěradlem. Obr. 38 Dřevěná židle. 



Nač ta ohromnost a výška postelí? Či jsou to hradby 
proti blechám a štěnicím!' Vždyí právě v těchto velikých 
a neohrabaných posadách největší hnízdo jich bývá. 
Též naplňuje taková dřevěná stavba celou komoru. 
A což bývá taková nemotora doktoru, nemocnému 
a ošetřujícím na překážce! Skoro všude bylo mi léztipo 
stupadlech nahoru, tam pak lézti k nemocnému, abych 
ohledal tepnu, celým svým tělem a šatem musel jsem se 
dotýkati peřin a lecčehos jiného." 

Doktor Gaurinus při této své poznámce nebral na 
zřetel skutečnost, že lože se v příbytcích vyšších spo- 
lečenských vrstev stávalo středem dění. 

Prostor, ve kterém bylo situováno lůžko, byl místem 
kolem kterého se odehrával často i náročný společen- 
ský program. 

Byl to zřejmě právě tento důvod, který si vynutil pro 
situování lože centrální umístění v prostoru. 

Lůžko bylo zastíráno (uzavíráno) zpravidla závěsy 
ze všech stran a mělo i vlastní „zastřešeni"'. Mikropro- 
střeclí vytvořené pro spáče nevznikalo jen z důvodů za- 
stření pohledu a vytvoření intimního prostoru. 

Kubus vévodící v prostoru chránil spáče především 
před chladem. Svoji základní roli sehrávala potřeba udr- 
žení teploty, ale také zamezení obtěžování hmyzem. 

Tak jako lůžko se potřebným předmětem stal i stůl. 

Na mnoha vyobrazeních se ale ještě až do 15. století 
setkáváme s přenosnými stolními deskami uloženými 
na kozách. U pevných stabilních stolů byly stolní desky 
neseny zkříženými podpěrami i plnými čelními stě- 
nami. Byly vytvořeny podstavce o jedné i více nohách 
často spojované profilovanými trnožemi. Vyskytovaly 
se i varianty skříňových stolů a stoly se sklápěcími stol- 
ními deskami. Zajímavým často vyráběným typem byl 
psací stůl se zvedací stolní deskou, spojenou s lubem 
pomocí závěsu. Závěs umožňoval zvednutí desky stolu 
a zpřístupnění prostoru pro uložení spisů. Byl to jakýsi 
stolový sekretář. V gotice byly pro psaní a čtení běž- 
nější čtecí pulty nebo jednoduché pultové nástavce na 
knihy a psací náčiní. Tyto pulty byly koncipované ne- 
jen pro psaní a čtení vsedě, ale i vestoje. 

Sedací nábytek doznal rozšíření o nové tvary. 

Při výrobě sedacího nábytku bylo v období pozdní 
gotiky na mnoha místech Evropy využíváno prken. Ne- 
jen truhlová křesla, ale i židle a sedačky byly přetvá- 
řeny ze sloupkového na tvar prkenný. Často se vysky- 
tovaly i jednoduché skládací sedačky, které byly také 
používány jako sakrální mobiliář. Až do období vr- 
cholné gotiky a v renesanci byla potřeba pohodlněj- 



GOTICKÝ NÁBYTEK 



■/-o sezení řešena prostým pokládáním polštářů na tvr- 
::u plochu sedadla. 

Gotika v Evropě 

Je pozoruhodné že gotický nábytek měl vzhledem 
? : všeobecnému užívání architektonických prvků 
v celé Evropě jednotný styl. V 15. století se od sebe li- 
šil jen nábytek severních a jižních oblastí. To teprve 
v 16. století nastal obrat, řezba se stávala převažující 
složkou a nábytek se začínal odlišovat podle místních 
zvyklostí a především podle tvůrčích individualit 
mistrů řezbářských. 

Na severu Evropy byly v Nizozemí Flandry, které se 
staly střediskem kulturního rozvoje díky intenzivnímu 
zámořskému obchodu. Gotický mobiliář byl zde rozší- 
řen o dvouetážové skříně, skládající se ze dvou na sebe 
položených truhel. 

Anglie převzala nový sloh ve dvanáctém století, při- 
čemž první realizace řídili francouzští mistři, kteří pů- 
sobili při pracích na katedrále v Canterburry. Záhy se 
i na nábytku, který naplňoval gotické novostavby, ob- 
jevovaly slohotvorné znaky a navázaly na sloh, který již 
na kontinentě vystřídal sloh románský. 

V Německu byla raně gotická nábytková tvorba po- 
znamenaná pozdně románským cítěním a z Francie 
přejímaná gotika s celým svým tvaroslovím se uplat- 
ňovala dlouho jen jako dekorativní systém. 

První stavbou podle gotické dispozice byl dóm 
v Magdeburku. Vyvrcholení německé gotiky nastalo až 
působením stavební hutě rodiny Parléřů. To již ve 
Francii dosáhla gotika svého vrcholu a rozšířila se i po 
Pyrenejském poloostrově. 

Gotika v zemích Koruny České 

I když v první polovině 13- století nebyly české 
země ničím víc než periferií křesťanské Evropy, vstou- 
pila gotika do českých zemí stavbami pozoruhodnými 
a s nimi bezesporu i s vhodným mobiliářem. Pravda, 
gotický sloh začal pronikat do českých zemí až v době, 
kdy ve Francii dozrál až ke své klasické podobě. 

V zemích Koruny České po udělení prvního privile- 
gia Přemyslem Otakarem I. roku 1213 městu Uničovu 
bylo nadáno výsadami bezpočet měst, ve kterých se 
teprve začala kultivovat práce truhlářů a stolařů. 

Zakládáním měst i u nás byly vytvořeny předpo- 
klady pro rozvoj rukodělné výroby, který se u mnoha 
řemesel rovnal explozi. W. W. Tomek uvádí, že v po- 
lovině 14. století se v Praze vyskytovalo 225 řemesel 
rozličných a specializovaných. Je pak značně zaráže- 
jící že k plnému rozkvětu řemesel vyrábějících náby- 




Obr. 39 Gotický patricijský dům v Kutné Hoře 1 1 5. století). Obr. 40 Te- 
sařská truhla ze smrkového dřeva původně z Klatovska byla zdobena 
kovovými prvky. Truhla která pochází z druhé poloviny 15. století byla 
vyrobená z měkkého, smrkového, dřeva. Obvod její čelní strany byl 
ozdoben namalovanými černými rozvilinami na červeném podkladě 
a čelní hranu víka ozdobil její výrobce plochou řezbou. Svědectvím, že 
v českých zemích byli zdatní i řemeslnici pracující s kovem je náročně 
provedené kování, rozetové hřeby, zámek a petlice. 



GOTICKÝ NÁBYTEK 




Obr. 41 Chórové lavice v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře - dílo Ji- 
řího Loreckého z Utouse. Kutnohorské chórové lavice, jejich koncepce 
a tvarování kružeb, vimperků a baldachýnů napovídají na vliv díla Petra 
Parléře - lavic ve svatovítském chrámu, které tak jako podstatná část 
mobiliáře svatovítské katedrály, zanikly při požáru Hradían v roce 1 54 1 
a které do doby jejich zničení požárem byly vzácným dílem parléřovské 
huti. Obr. 42 Konšelská lavice z Novoměstské radnice zdobená plo- 
chou řezbou. Obdobná konšelská lavice vyrobená ze smrkového dřeva 
a zdobená plochou řezbou sloužila na kutnohorské radnici. Obr. 43 
Truhlář vyobrazený s hoblíkem na nástěnné malbé v presbytáři kostela 
v Slavétíné n. Ohří. Hoblík a hoblík .macek" podstatné rozšířil paletu 
truhlářského náčiní. 



tek došlo v českých zemích až v pozdní gotice. Potvr- 
zují to především záznamy o prvním cechu, který byli 
schopni pražští truhláři na Starém Městě založit v roce 
1441. Truhlářský cech byl založen roku 1481 v Kutné 
Hoře a na Novém Městě v Praze a to teprve v roce 
1512. Přitom mistru, kteří k cechu příslušeli, bylo prý 
na Starém a Novém městě pražském, na pravém břehu 
Vltavy, jen čtrnáct. 

Bylo to pravděpodobně i tím, že podstatnou část 
středověku zámožné vrstvy upřednostňovaly oblečení 
před péčí o svá obydlí. Prestiž dávaly špičky tehdejší 
společnosti okázale najevo především šperky. Teprve 
v období vrcholné gotiky česká šlechta začala budovat 
svoje sídla cílevědoměji i s jistým přepychem. 

Nábytek byl v českých zemích, stejně tak jako v celé 
Evropě, na počátku celého dlouhého období gotiky 
konstruován a zpracováván tesařsky a ryze účelově. To 
teprve v době vrcholné gotiky se stával i v českých ze- 
mích nábytek určený pro vybavení chrámů, radnic 
a zámožných společenských kruhů uměleckým výtvo- 
rem. Bylo to v období, kdy truhláři a stolaři začínali cí- 
levědoměji spolupracovat s řezbáři. 

Byly to nejprve jen ojedinělé předměty zdatných ře- 
meslníků - nadaných jedinců. 

Teprve až ke konci 15. století, byl nábytek i v Če- 
chách hojněji okrášlován tzv. plochou řezbou s orna- 
menty, vycházejícími z gotické ornamentiky staveb. 
Truhláři, stolaři a řezbáři společným úsilím pak pozve- 
dali řemeslnou práci na dobrou úroveň. 

„Začasté pletl se truhlář řezbáři do řemesla umělec- 
kého..." 

Gotická plastika, tektonické vlivy gotické popadly 
i řemeslného truhláře a nejeden kus, z jeho dílny vyšlý 
oplýval Jtukverkem" řezaným ve tvary fial, trojlístků, 
kružeb, plamenů, nebo byla plocha dřevěná ryta a zdo- 
bena ornamenty plochými téhož způsobu gotického až 
do hrany XV. století. 

„...do truhlářských prací dostal se ornament nový, 
nám již z kancionálů povědomý, zdoba bodláková, vl- 
nitá, květovaná, zdoba pozdní gotiky vladislavské jejíž 
zdárný vzor zachoval se na vyřezávané lavici radnice 
kutnohorské. " 

Bylo logické, že tvarosloví gotiky, jak o tom hovoří 
Zikmund Winter, ovlivnilo práce řemesel obrábějících 
dřevo. Svědectvím dobrého díla jsou lavice v chrámu 
sv. Jakuba v Kutné Hoře, vyrobené Jakubem Nymbur- 
ským, a především pak pozoruhodná, mistrovská 
práce, dochovaná do dnešních dnů - chórové lavice 
(stally) pro městskou radu v chrámu sv. Barbory 
v Kutné hoře. Truhlář Jiří Lorecký ze Lkouše zde 



GOTICKÝ NÁBYTEK 



:xe 1484 odvedl pozoruhodný kus uměleckého ře- 
nesla. Tvůrci kutnohorských lavic se podle historiků 
.néní mohli poučit na tvarování i v řezbářské vý- 
:j:bě chórových sedadlech pražské svatovítské ka- 
i-irilv a dále rozvést ornamentální podněty parléřov- 
ské huti. Mezi několik v Čechách zachovalých pozdně 
Ktických nábytkových předmětů patří i konšelská la- 
ňce z Novoměstské pražské radnice. Běžným potře- 
bám v měšťanských domech ještě dlouho sloužily jen 
rr:íté nábytkové předměty. Přitom však v panských 
adkch, ale i v měšťanských obydlích, ve 14. a 15- sto- 
ieá byly již v té době používány všechny základní 
y nábytku. 

Z práce pozdně gotických truhlářů se v českých ze- 
xnch dochovalo jen několik předmětů. A tak chceme- 
; s vytvořit představu o vybavení měšťanských domů, 
■usúne si vypomáhat archiváliemi a analogiemi ze 
jousední ciziny. Ze starých záznamů, které jsou do- 
aupné, se dozvídáme, že například lehací nábytek 
. :eských zemích často býval zasunován do výklenku 
se zdi a obvykle na lůžku spávala celá rodina. V takové 
jtolektivnf posteli se vedle hospodáře, hospodyně 
i dětí vyspala i čeled a často i host. Postele bývaly ově- 
fovány závěsy (koltrami) a lůžka se postupně stávala 
sžpadnějšími svými baldachýny než vlastním truhlář- 
•. -:. dílem. Z. Winter o postelích uvedl: 

Nepochopitelnou, velikou hrůzu a ošklivost pocito- 
.<£: naši předkové před pavouky, jež kladli za zvířata 
■eóovatá. Je tedy zcela přirazeno, že spící člověk chtíval 
mti od všech v oněch dobách se všech stran kryt a bez- 
:e:en jedovatých útoků asi tak jako se to děje v kraji- 
'^cb jižních, kde štípají moskytové. " 

Vedle výrobců lůžek (loculificerů), zhotovujících 
iužka, ale i rakve, existovali postelníci (spondistoři) 
a kolébčníci. Polštářníci, předchůdci čalouníků, čistili 
■xh a vycpávali „ložní šaty", ale i kůží potažené pol- 
štíře. Pro pohodlnější sezení, byly tyto polštáře kla- 
deny na dřevěné a často i zděné plochy sedadel. 

Židle byly dlouho stále ještě vzácností. V zápisech 
•aňkovské knihy) se záznam o „sydlf" (jak byla židle 
ve staročeštině pojmenována) objevuje až v roce 1518. 
Zato však lavice nechyběly v žádném příbytku. Často 
byly vytvořeny již při stavbě domu z dřevěných trámů 
r.ebo vyzděné jako součást stavebního díla. 

Od 15. století se postupně stával pevným místem 
i stůl. Měl obvykle zkřížené prkenné podpěry a obdél- 
nou stolní desku. Stolaři vyráběli také stoly kupecké, 
nazývané „stoly kupecké zavřité způsobem kupeckým" 
. hrubé stoly pojmenované „stoky". Z dubu, borovice 
i topolu byly vyráběny náročnější stoly se „štukwerky", 



44 



45 



46 




Obr. 44 Detail íela novoměstské konšelské lavice, zdobené mělkou 
řezbou. Konšelské lavice byly jedním ze symbolů .svobody" měšťanu, 
jedinečného to prvku evropského feudalismu. Měsfané, kteří zasedali 
na takto náročně zdobených konšelských lavicích, zastupovali své měst- 
ské spoluobčany, kteří byli svými .svobodami" vyděleni z prostředí pod- 
daných zemědělců a byli obdařeni privilegiem svobodných občanů. 
Obr. 45 Lůžko umístěné ve výklenku. V bibli Václava VI. z let 1389- 
1 4 1 0 byla vymalována scéna s lůžkem umístěném ve výklenku. Lože je 
posazeno na vysokém stupni a ulehnutí do postele vyžadovalo vylézt 
pomoci stoličky nebo představeného vyššího stupně. Jak umístění ve 
výklenku, tak i vyvýšení lehací plochy chránilo spáče před chladem 
Obr. 46 Ve Vladislavové bibli z poloviny 1 4. století, tedy z období rané 
gotiky, ve které byly zobrazeny především výjevy ze života Josefova, byl 
nakreslen panovnilc myjící si ruce sedící na bohaté tvarovaném trůnu. 



GOTICKÝ NÁBYTEK 




Obr. 47 Prostor krčmy, na kterém autor dřevořezu zachytil nejen at- 
mosféru v krímě pozdně gotického období, ale i stoly a lavice. Dřevo- 
řez byl ilustrací k moralistní skladbě, kterou vydal Jan Severýn z Kápí 
Hory v Praze roku 1 505. Obr. 48 V bibli krále Václava IV z doby kolem 
roku 1389-1410 byla vyobrazena hostina. Stolovnici jsou zde zobra- 
zeni sedící na lavicích. Primitivnost jídelních stolů byla překrývána vel- 
kými ubrusy dosahujícími často až k zemi. Jednoduchý dřevěný náby- 
tek byl až do období vrcholné gotiky základním vybavením v běžných 
obydlích patricijů i Šlechty. Obr. 49 Vyobrazení lékárny v evangeliáři 
Jana z Opavy (scény z legendy evangelisty Lukáše) z roku 1 368, na kte- 
rém je vyobrazena skříň [police), ve které jsou zavěšeny plátěné sáčky 
Ipusky] a na policích jsou uloženy nádoby s léky. 



zdobené plochými řezbami. Vedle stolů pevných se vy- 
skytoval i stůl psací. U nás byl nazýván kupeckým. 

Největší péče byla věnována truhlicím a skříňkám - 
„stolenšraňkám", na kterých se řezby a práce z kovu 
uplatňovala ve své plné kráse. 

Truhly sloužily jak k ukládání, tak k sezení a spaní. 
Jejich povrchy byly zdobeny mělkou řezbou nebo ma- 
lováním, jak uvádí jedna z nejstarších písemných zpráv 
o malované „písané" truhle v Čechách z Prahy z roku 
1462. Současně s truhlami začaly v pozdní gotice po- 
stupně pro ukládání sloužit skříně. 

Materiál - dřevěná prkna a hranolky pro celý okruh 
řemeslníků - připravovali „pilaři", „prknaři", nebo „stru- 
haři", obchodníci s prkny, ale i mlynáři. Mlynář ze Ští- 
tovského mlýna, Václav (1529), nejenže strouhal a pro- 
dával prkna, ale vyráběl i šindele a žlaby. Specializace 
na přelomu 15. století totiž dosáhla při výrobě nábytku 
pozoruhodného členění. Diferenciaci řemesel si vyžá- 
dala rozsáhlá stavba domů v nově zakládaných městech 
a budování kostelů. Výroba, která se do tohoto období 
soustředovala na venkovských usedlostech a v klášte- 
rech, obchod, který se odehrával v podhradí přecházel 
do měst opravňovaných k pořádání trhů. Tesaři ale stále 
ještě zvládali i náročnější výrobu. Chrámový mobiliář, 
výroba stolic a kostelních „jarmar", truhel i dřevěných 
částí oltářů, byla přece jen náročnější a nové úkoly vy- 
žadovaly specializované úsilí. Vznikaly radnice, které 
měly reprezentovat nově ustanovená města. 

I když tesař Mikuláš udělal „krásným dílem" oblo- 
žení na Novoměstskou radnici (1451), věnovali se te- 
saři spíše práci se dřevem na stavbách a v období vy- 
zrálé gotiky se již tolik nepletli do výroby nábytku. 
Často ale i truhláři (truhličníci - cistátoři) konstruovali 
stoly, a vyráběli to co jím podle názvu nepříslušelo, 
zatímco stolaři (menstátoři) zhotovovali často i ná- 
ročné truhly. Ve starých záznamech jsou uváděna 
jména zcela specializovaných řemesel. Pod cechovní 
korouhví staropražských mistrů zpracovávajících 
dřevo (1441) se sdružili truhláři s koláři, tesaři a sou- 
stružníci, ale i lištaři. Na bílém podkladě cechovní ko- 
rouhve byly pak znaky všech těchto řemesel. Vedle 
truhlice, hoblíku, štospánu a vozového kola byla zná- 
zorněna i tesařská sekyra. 

Nábytek byl zdoben vedle ploché řezby a omalo- 
vání ploch ještě kováním. A tak k „dílu" byli zváni ne- 
jen řezbáři, ale i zdatní kováři. Závěsy a štíty zámků 
byly kováři a zámečníky často náročně zdobeny vy- 
krajováním, prořezáváním a vykováváním. V Praze 
v období vyzrálé gotiky přibývalo tak mistrů oborů, 
které do té doby nebyly v našich zemích známé. 



KAPITOLY Z HISTORIE NÁBYTKOVÉHO 
UMĚNÍ RENESANCE 



Pro Itálii, kolébku renesance, byl počátek patnác- 
tého století „zlatým věkem". Počal zde klíčit a po celé 
období italského tracenta dozrával sloh, kterým se lidé 
na počátku novověku pokoušeli navázat na kulturu an- 
tického světa. Hospodářským úspěchům italských měst 
se v tehdejší Evropě nemohl hned tak nikdo rovnat. 
Před koncem předcházejícího století se totiž z mnoha 
členů předních rodů italských měst stali „bankéři 
Evropy". Ovládli obchod dováženého přepychového 
zboží z Orientu a úspěšně rozvinuli řemesla. Není jed- 
noduché v krátkosti postihnout šťastné roky italských 
center, které její současníci nazvali časem úsilí o ob- 
novu zašlé slávy antické tradice - a francouzský histo- 
rik 19. století Jules Michelet renesancí. 

Téměř tisíc let uběhlo od rozkladu římského impé- 
ria. Pravda, duch antiky přežíval na Apeninském polo- 
ostrově, byť jen ve zlomcích, po celé toto tisíciletí. An- 
tická kultura zde nepotřebovala nové narození. Nebylo 
to totiž poprvé, kdy od úpadku Říma byla nalezena 
antická socha, kdy byly odhaleny další fragmenty sta- 
rořímské architektury. Teprve však člověk tohoto ob- 
dobí - člověk renesanční byl schopen pochopit a do- 
cenit všechny přednosti antické kultury starověku. 

Bylo to zřejmě teprve myšlení člověka patnáctého 
století, které se přiblížilo k myšlení tvůrců oněch antic- 
kých soch, staveb a nalezených literárních děl. Vzdě- 
lanci italské společnosti, obklopeni zbídačenými tros- 
kami starověké kultury, byli naplňováni úctou 
k dochovaným pokladům. Byla to pak nadšená snaha 
vzkřísit styl starověkého Říma spojená s geniem ital- 
ských umělců, která vedla až k vrcholům renesance. 
První její fáze vyvrcholila v době, kdy městské státy sta- 
nuly na tehdejší vysoké hospodářské a kulturní úrovni 
tak pevně, že mohly vykročit do nové doby. 

Soutěžení politicko - hospodářských středisek bylo 
doprovázeno okázalou výstavbou a vybavováním pa- 
láců vládnoucích rodin. V rozdrobené a rozvaděné Itá- 

Obr. 1 Předobraz renesančních aristokratických sídel florentských rodů, palác Davanzati ze 14. století, byl vybudován v historickém centru Floren- 
cie, která se stávala nejvétším peněžním trhem Evropy. Přetrval v něm charakter pevnostního slohu, který těmto palácům byl vnucen již v první po- 
oviné středověku nepřetržitými občanskými bouřemi. Obr. 2 Ložnice ve florentském paláci Davanzati'. Obr. 3 Křeslo vykládané zvláštním druhem 
mozaiky, nazývané .certosina" podle klášterů v Lombardii. Mozaika .certosina" byla plošnou geometrickou dekorací, vytvářející hvězdicové a růžicové 
ozdoby vyskládané z destiček bílých (ze slonové kosti) a černých [z ebenového dřeva). 




NÁBYTEK RENESANCE 





lii se prvním plánem renesančních proměn stal plán 
politický a jeho náplní byla technologie moci. Sou- 
časně se odehrávalo probuzení, které bychom mohli 
nazvat duchovní revolucí. Byl to čas, ve kterém se roz- 
padala jistota, kterou byla církev v období křesťan- 
ského středověku. Nový stav vyplynul z rozšířených 
obzoru, z nových zeměpisných objevů a ze stále se 
prohlubujících vědomostí. 

I když se zdálo, že jde o pouhé hledání kompromisu 
mezi filozofií antiky a filozofií scholastickou, stala se 
renesance především osvobozením od náboženských 
dogmat do té doby nevyvratitelných. Byl to i životní 
názor zpochybňující víru člověka ve zjevené a až do té 
doby neměnné pravdy. Člověk renesance se nezříkal 
víry, ale Boha si posunul do nebeské říše a snažil se 
nacházet smysl v radostech života. Rozpadala se stará 
idea křesťanského světa a renesanční společnost po- 
čala objevovat proradné „štěstí" konzumu. Renesanční 
člověk však přicházel o absolutní jistoty. Ztrátu víry po- 
čal kompenzovat vyhledáváním radostí v plnějším svět- 
ském životě. V renesančních palácích se rodily nejen 
myšlenky, ale i nové způsoby chování a pochopitelně 
i nová umělecká díla. 

Světový názor se odrazil ve všech životních oblas- 
tech - v umění právě tak jako v politice, v literatuře, ve 
filozofii, ale i v bydlení. Lidé renesance vědomě pocí- 
tili víru ve své schopnosti. Ve společenské elitě čím dál 
tím víc narůstala touha po nádheře. Lidé se začali stále 
víc obklopovat přepychovými předměty. Milovali ho- 
nosné odívání a šperky a svá sídla začali cílevědomě 
vybavovat reprezentačním nábytkem. 

Obr. 4 Výřez pohledu na Fórum Romanům z Kapitolu, zaznamenaný 
v roce 1 535 Maetrtenem van Heemskerckem. Rozvaliny Říma byly sym- 
bolem slavné minulosti, která začala být humanistickými vzdělanci 
upřímné obdivována a studována ze všech tehdy dostupných a do- 
chovaných materiálů. Obr. 5 Drobnější křeslo z roku 1520, nazvané 
podle florentského malíře Andrea del Sarto, které patřilo také do mobi- 
liáře paláce Davanzatti. U tohoto křesla je područka tvarovaná jako půl- 
kruhové obíhající loketník a současné vytváří zádové opěradlo. Rene- 
sanční výrobci při výrobě tohoto opěradla zvládli náročnou techniku 
ohýbání hranolku dřeva. Obr. 6 Typické renesanční křeslo 1 1 6. století]. 
Čalouněný sedací nábytek přináležicí do jednoho prostoru byl zpravi- 
dla potahován stejným potahem a zdoben stejnou řezbou. Obr. 7 De- 
korace nábytku - řezba listovce v záhlaví sedací truhly. Řezbáři italské 
renesance používali javorové, hruškové, cypřišové, modřínové a pře- 
devším ořechové dřevo. Mořením do tmavohnědých tónů docilovali 
stejnoměrné barevnosti. Po provedeni úpravy povrchů fermežováním 
decentně vynikly jemné reliéfy, zakomponované do ploch nábytkových 
předmětů. Mezi nejstarši zdobení nábytku, především truhel, patřil i ná- 
těr a malba. Obr. 8 Drobný toskánský kredenc z roku cca 1580, pro- 
vedený pro vybavení paláce Davanzatí. 



NÁBYTEK RENESANCE 



Stále se rozvíjející výroba, současně s rozšířeným tr- 
. nejen evropským, ale i hojně naplňovaným přepy- 
chovým zbožím z Orientu a posléze i z Ameriky, nabí- 
zela předměty dostupné nejen úzké vrstvě šlechticů 
i prelátu. Renesance byla výsledkem vítězství obchodu 
mančního nad středověkým obchodem výměnným. 
3ez rychlého blahobytu, bez politické a sociální prestiže 
sředních vrstev by renesance nebylo. To se již mohl na 
vyšší hmotnou úroveň zařadit i kupec, řemeslník, měš- 
tan a mnohdy i lépe situovaný sedlák. Umění renesance 
bvlo ale především aristokratické a kultura, zejména 
wšší kultura bydlení, zůstávala záležitostí pouze spole- 
čenských elit. Vesničané a většina městského obyvatel- 
ova ve svých domácnostech používala skromný mobi- 
iiář děděný po několik generací, který byl užívaný až do 
«ho úplného opotřebování. Zato však v předních do- 
mech italských měst s hospodářským rozvojem vzrůstaly 
stále větší nároky na osobní pohodlí a komfort. 

Úcta ke kultuře a vzdělání prostoupila vládnoucí 
vrstvy společnosti se stejnou samozřejmostí a stejně 
silně jako záliba v honosnosti a přepychu. Obchodníci 
dosáhli svých cílů a stali se vládci ve svých městech. 
Zvýšená potřeba reprezentace v městských rodinných 
sídlech a v patricijských palácích vyžadovala i rozlišení 
obytných místností. K sálu - jídelně, ložnicím a světnici 
žen přibyly v nově budovaných sídlech oddělené po- 
koje pána a paní domu, pokoje dětí i osobního slu- 
žebnictva. V renesančních palácích i v mnoha zámož- 
ných měšťanských domech bylo místo pro knihovny. 
V městských palácích nechyběly stříbrníce a především 
nádherně vypravené sály, ve kterých nesměl chybět 
bohatě zdobený nábytek. 

Italská renesance 

V Itálii se z každého honosného šlechtického paláce 
a patricijského domu stal svět sám pro sebe. Teoretik 
italské renesance - architekt Alberti, který se při svých 
pracích opíral o antického autora Vitruvia, přijímal 
mnohé zásady z rad tohoto starořímského teoretika ar- 
chitektury. Zásadou se stalo typické členění, při kterém 
dvůr v centru objektu byl obklopen jednotlivými míst- 
nostmi, a to v přesném sledu. Byl vymezen jejich účel, 
který pak předurčoval i formu života. Snahou při 
tvorbě interiérů bylo úsilí o rozdělení jednotlivostí - 
rovnoměrně a harmonicky. Zásady nového slohu na- 
vodily smysl pro řád. Symetrie a harmonie, obdivovaná 
současníky na starém antickém umění, se staly základ- 
ním principem tvorby. 

Jednoduchost, snad bychom mohli volit i vhod- 
nější slovo „přímočarost", a především důstojnost se 




Obr. 9 Kredencovýstůl (buffeto, kredenzone, credenca) -dvoudveřová 
polovysoká skříň ze 1 6. století Plochy dveří a čela zásuvek byly zdůraz- 
ňovány růžicemi a řezanými výplněmi. Podnoží, na které byly stolové 
kredence osazovány, bývala bohatě profilovaná a také často byla vytvá- 
řena řezbářsky, zpravidla v podobě Meh pracek. Obr. 10 Skříňový kre- 
dencový stůl ozdobený volutami, které podpírají horní zásuvkovou část 
(serittoio armadío) - palác Davanzatti z období kolem roku 1580. Pro 
ozdobu průčelí kredenců bývaly používány i ozdobné prvky, které zdo- 
bily fasády staveb - pilastry a hermy. Obr. 1 1 Kabinetní psací skříň (ar- 
madío štípo studolo), sestávající te dvou etáží. Psací plocha byla 
u těchto typů vysunována nebo sklápěna, vlastní prostor kabinetu byl 
dělen na přihrádky a tak jako čelo kabinetní skříně zpravidla náročné 
a bohatě vyřezáván a zdoben zdrobnélými architektonickými prvky. 



NÁBYTEK RENESANCE 




staly hlavními znaky renesance. Každý nábytkový 
předmět v interiérech právě tak jako každý kámen na 
fasádách renesančních domů byl jednotlivým samo- 
statně působícím předmětem - solitérem. Zatímco 
nábytek předcházejících vývojových etap byl kon- 
struován tesařsky a především účelově, stával se re- 
nesanční nábytek v panských sídlech čím dál tím víc 
uměleckým výtvorem. 

Architektura nábytku a její tektonický řád vycházel 
z principů architektury stavebních děl. V ranné rene- 
sanci bylo členění spolu s plastickou dekorací nábytku 
vytvářeno v přísné rovnováze. Můžeme konstatovat, že 
renesance přenesla v plném rozsahu tvarosloví antické 
kamenné architektury do dřeva. 

Architektonickým členěním každá část nábytku 
vzhledem k celku symbolizovala svůj význam. Vyjad- 
řovala tíhu a její podporu, zvedání i uložení nesené 
části. Antickým tvaroslovím inspirované římsy, pilastry 
a ozdobné nástavce odlišily renesanční úložné prostory 
od předcházejícího nábytku gotického období. 

Odstupňované profily říms a členění ploch na pra- 
voúhlé výplně a pásy vytvořilo z truhel, kabinetů, skříní 
i kredenců důstojné předměty, které jako solitéry kráš- 
lily prostory renesančních paláců, zámků a vil. 

Nábytek byl vytvářen podle principů renesanční ar- 
chitektury a i když vycházel z gotiky, nabyl v rene- 
sanci zcela nový výraz. Přitom ale k zařízení italských 
paláců ještě i v období vrcholné renesance patřilo jen 
několik typů nábytkových předmětů. 

Vznikaly i nové typy nábytku pro ukládání nádobí - 
kredence (bufety) a kabinety, které se postupně stávaly 
běžným vybavením renesančních sídel. Stolové kre- 
dence se stupňovitými policemi vytvořili řemeslníci již 
v pozdní gotice. Na počátku renesance byly čtyř- 
hranné, ale i šestiúhelníkové, s prolamovanou základ- 
nou, bohatě zdobené vyřezávanými balustrovanými 
sloupky, podpěrami, římsami i karyatidami. Stávaly se 
ozdobou jídelen. V období vyzrálé renesance byly vy- 
tvářeny ze dvou dílů. Horní část byla na spodní části 
umístěna tak, že poněkud ustupovala a umožnila vy- 
tvoření opěrné desky. 

Jednoduché kredence pak postupně nahrazovaly 
skříňové policové kredence. S oblibou byla používána 
i kredenc s policemi upevněnými na zadní stěně. Na 



Obr. 1 2 Čtyřdveřová kredenc (z roku 1 502 - Toskánsko]. Bohaté zdobená zdvojenými sloupy zakončenými iónskými hlavicemi, perlovci, drobným 
zubořezem a bohatou římsou. Obr. 1 3 - Obr. 1 4 Florentská cassapanca - truhlová lavice, která byla domovem především v severní Itálii. Přidáním 
područek a truhlářskrxezbářskou dekorací zadní stěny vznikl trůn. Vytvoření zadní stěny si vynutilo umistováni lavic u stěn, které nebyly běžné ob- 
kládány. Obr. 1 5 Trůn s područkami a s postranními sloupky, které na svých hlavicích nesou římsoví', zdobené úzkým pásem s vyřezávaným přírod- 
ním motivem. Tvarové byl tento typ sedacího nábytku, používaný i pro dvorské příbytky, odvozen z chrámových sedadel církevních hodnostářů. 




NÁBYTEK RENESANCE 





plochách polic pak bylo vystavováno nádobí a při hos- 
tinách pokrmy. 

Pro renesanci se stal typickým nábytkovým před- 
mětem kabinet. Mezi hojně používaným stolovým ná- 
bytkem vytvořili italští nábytkáři také několik mezitvarů 
kabinetů. Byly to stoly vzniklé jako nízké skříně (kre- 
dence), sloužící nejen stolování, ale i jako stoly psací. 
I když byly vybavovány, zásuvkami, skřínková nosná 
část ustupovala pod stolní deskou natolik, že tento ná- 
bytkový kus mohl sloužit i pro sezení kolem čela stolu 
nebo i kolem jeho všech čtyř stran. 

Psací stoly - kabinety se začaly užívat již v raném 
období renesance. Byly to zpočátku kufrovité či truh- 
lovité bedny, které byly ukládány na stolové podnoží. 
Na jejich kratších stranách bývala často osazována ko- 
vová madla, usnadňující jejich přenášení. V dvorských 
obydlích byly v oblibě i psací skříně - kabinetní skříně. 
Psací plocha byla vysunovací nebo sklopná a úložný 
prostor býval členěný na celou řadu zásuvek, přihrá- 
dek a poliček, které sloužily k ukládání vzácnějších 
předmětů a psacích potřeb. Přihrádky a zásuvky bývaly 
viditelné na čele kabinetu nebo zakryty dvířky či vý- 
klopnou deskou. V pozdní etapě vývoje architektonic- 
kého tvarosloví byly při stavbě kabinetů používány 
i velmi složité plastické dekorace, inspirované článko- 
váním fasád renesančních paláců. Řemeslníci, kteří se 
specializovali na výrobu kabinetů, byli pro náročnost, 
ke které výrobu tohoto stále žádanějšího nábytkového 
kusu přivedli, velmi váženými řemeslníky. 

Základním úložným nábytkem zůstaly truhly, které 
až do šestnáctého století sloužily i v honosných palá- 
cích často jako jediné schránky pro uložení oblečení 
a současně také jako sedací nábytek. V renesančních 
palácích se truhla stávala okázalým předmětem, bohatě 
zdobeným řezbáři a často i význačnými malíři. Svým 
bohatým vypravením a monumentálními rozměry byla 
předmětem, pro který bylo v interiérech voleno vy- 
brané umístění. 

Současně s běžnými truhlami byla vyráběna truhla 
nazývaná archibanco, sloužící současně jako sedací la- 
vice. Její výška byla uzpůsobena pohodlnému sezení. 

Oproti této úsporně zdobené lavici byla její násle- 
dovnice, nazvaná cassapanca, pocházející z Toskánska, 
bohatě zdobená řezbami a často i intarzií. Pro pohodl- 
nější sezení byla vybavena přidáním bočních opěradel 

Obr. 16 Truhla cassone - svatební truhla zdobená technikou gresso. Kruhové medailony s antickými motivy maloval benátský malíř Bartolomeo 
Montagna. Obr. 17 Truhla cassone, vyrobená v Římě v druhé polovině 16. století, ve které byla uložena nevěstina výbava. Ozdoby těchto truhel 
vycházely především z rodového znaku novomanželů. Často byly tyto truhly zdobeny vyobrazením svatby, ale také výjevy z antických pověsti. 
Óbr. 18 Toskánská truhla z poloviny 16. století. Obr. 19 Takzvaný boloňský stul se soustruhovanými - balustrovanými nohami a zásuvkami. 
Obr. 20 Stůl s osmihrannou stolní deskou a pohled na střední část kruhového stolu podpíraného systémem na sebe navazujících volut. 





NÁBYTEK RENESANCE 




Obr. 21 Středový stůl. V italské renesanci byla při stavbě stolů dávána 
přednost řezbářsky náročnému zpracováni celé spodní části podpér 
(sostegni), nesoucí téžké stolní desky. Svojí koncepci tato část stolu na- 
podobovala základní tvarování spodních části starořímských stolů, které 
byly ale vyráběny z mramoru. Obr. 22 Stůl s arkádovou středovou 
podporou-galerií. Dílem mistrů řezbářského uméní byly nosné části 
stolů, náročné tvarované z fošen masivního dřeva. Svým ztvárněním 
podpěry lapidárně vyjadřovaly podporu a nesení hmotné stolní desky. 
Obr. 23 V italské renesanci byla dávána při vybavováni dvorských in- 
teriérů přednost stolům s náročné vyřezávanými podpěrami, které 
svým pojetím vycházely i v motivaci výzdoby ze starořímských vzorů. 
Obr. 24 Podpéra vytvořená kombinaci voluty (vytvořené z listu akantu] 
a postavy vycházející z antického bájesloví. 




a opatřená područkami. Její předchůdce - vznešené se- 
dadlo „trono" přetrvávalo i v renesanci z předcházejí- 
cích období. 

Archibanco či cassapanca byty, jednoduše řečeno, 
truhlice opatřené zádovými opěradly. Povrchy truhel 
byly zkrášlovány řezbářsky provedenými ornamenty, 
plošnými reliéfy, figurálními kompozicemi, ale i mal- 
bou. Pro motivy se obraceli jejich tvůrci zpravidla k an- 
tickému bájesloví. 

Malba patřila k nejstarším způsobům výzdoby tru- 
hel. Na jejich čelech a víkách bývala malována celá vy- 
právění - děje zasazené do rozličně členěných polí. Je 
pochopitelné, že mnohé truhly byly vypravovány i uv- 
nitř. Byl to především textil, který posloužil k úpravě 
vnitřků truhel. Jejich zajištění proti vyloupení zabezpe- 
čovaly zámky - mistrovská díla renesančních řemesl- 
níků. Péče bývala věnována i dírce pro klíč, ztvárňo- 
vané často jako otevřená ústa nebo tlama zvířete. 

Samostatnou pozornost zasluhuje i truhla nazývaná 
cassone. Tyto truhly sloužily jako svatební dary. Zdo- 
bené byly symbolikou vyjadřující partnerský vztah. Vý- 
zdoba zdůrazňovala kouzlo mládí, krásu nevěsty, sym- 
boly ctnosti, či mužné síly. 

Existovaly též zmenšené druhy truhliček pro uložení 
šperků (casseta), uzavírané víkem v podobě střechy. 
V pozdní renesanci byly tyto šperkovnice tvarovány 
obdobně jako relikviářové schránky. 

Renesanční móda odívání předznamenala konec 
používání truhel pro ukládání, přesněji řečeno skládání 
šatstva. Truhlu začínala nahrazovat skříň. 

Skříň byla v renesanci používána nejen v sakristiích, 
ale začala sloužit ve dvorských stavbách. Z počátku 
byla zdobena velmi úsporně a zřejmě proto byla sta- 
věna do vedlejších prostorů a předpokojů. Postupně 
nahrazovala truhly a stavební výklenky vyplněné poli- 
cemi. Byla vytvořena i skříň dvouetážová. 

Dalším ze základních nábytkových předmětů vedle 
úložných prostorů byl stůl. V počátcích renesance 
z předcházejícího období přetrvávalo používání stolu 
provizorně sestavovaného ze stolní desky a „koz" 
(„šráků"), které byly nazývány „cavalleti". U takto sta- 
věných stolů byly jejich spodní části překrývány ubru- 
sem, který zakrýval pohled na provizorní část stolu, 
i když tyto podpěry stolní desky v dvorském „mobili- 
áři" byly často zdobeny i náročnými řezbami. Teprve 
v 15. století se začaly používat pevné stoly, které se 
staly vzácnými a honosnými předměty a také nositeli 
mnohých architektonických prvků přejímaných ze sta- 
vební architektury. Spodní části jídelních stolů se staly 
odrazem monumentálních mramorových antických 



NÁBYTEK RENESANCE 



vzorů, které byly renesančními řezbáfi provedeny ve 
dřevě. Rozměrné stolní desky byly neseny umělecky 
ztvárněnými podstavci, které vyjadřovaly podpírání. 
Vznešenost těchto mohutných stolů byla především vy- 
jádřena dvěma honosně vyřezávanými podpěrami. Na 
podstavcích stolních desek byly vytvářeny pravé kle- 
noty řezbářského umění. Na podpěrách byly uplatňo- 
vány nejen vykroužené voluty, stylizované vázy, ale 
i zvířata, andělé a postavy z bájesloví. Ve vyzrálé rene- 
sanci byla nosná část doplňována balustrádovými pod- 
pěrami. Také tento motiv navazoval vznosnými ob- 
louky na architekturu renesančních staveb. Řezbářské 
umění se uplatňovalo i na profilovaných a zesílených 
hranách stolních desek. Monumentální stoly vzniklé 
v Itálii se brzy staly oblíbenými kusy nábytku po celé 
Evropě. Renesance byla také počátkem tvorby stolů 
roztahovacích, tvořených ze spodní pevné a hojně 
zdobené části a stolní desky, která byla skládací nebo 
wsunovací. Vedle čtyřhranných stolních desek byly vy- 
robeny i stoly kruhové, šestihranné či osmihranné. 
Takto tvarované stolní desky byly podpírané jednou 
středovou nohou, ale často i čtyřmi, šesti a také osmi 
bohatě řezanými nohami. 

Stále větší důležitost byla v prostorách renesančních 
paláců a patricijských domů kladena na sedací náby- 
tek. Tvůrci sedacího nábytku pro zpříjemnění sezení 
nepoužívali ještě čalounění, které by bylo spojené se 
sedací plochou. Na tvrdé sedáky se prostě pokládaly 
volné polštáře. Tak jako v prostých měšťanských pří- 
bytcích, i v šlechtických sídlech byla vedle náročnějších 
sedadel používána především tvarově jednoduchá 
židle. Současně vedle této židle opatřené zádovým 
opěradlem byla v měšťanských domácnostech nejpou- 
žívanější sedadlo - stolička „sgabello". Přidáním zádo- 
vého opěradla vznikla židle, u které se plocha spodní 
části a plocha zádového opěradla staly místy pro velmi 
náročné řezbářské výtvory. 

Výjimečnou židlí byl vybaven florentský palác ro- 
diny Storzziů. Tato tzv. toskánská židle byla ozdobená 
heraldickým znakem rodu a svým úzkým a převýše- 
ným zádovým opěradlem se vymykala z řady tvaro- 
vých typů renesančních sedadel. 

Z antiky byly převzaty základní tvary skládací se- 
dačky „faldistotia", ve starověkém Římě byl tento typ 




Obr. 25 Toskánská židle, byla vytvořena v roce 1 480 pro florentský palác rodiny Storzziů. Obr. 26 Lombardská židle s řezanými výplněmi z 1 6. sto- 
feg se stala oblíbeným sedadlem nejen na Apeninském poloostrově, ale i severně od Alp. S lombardskou židlí se můžete setkat i u nás, například 
I telčském zámku či v Německu v interiérech norimberského hradu. Obdobné bohaté řezaná trnož a zádové opěradlo bylo používáno i pro la- 
.-ce. Obr. 27 Nůžkové sedadlo .danteska". Obr. 28 Křeslo .certosina", zdobené na dřevěných částech náročnou technikou. Obr. 29 Křeslo s ča- 
louněným sedadlem. Obr. 30 Sedadlo používané jako biskupské [chrámové sedadlo], které ve svém tvaru přetrvávalo po celý středověk a sloužilo 
- v období renesance. Obr. 31 Toskánské křeslo s úložným prostorem. 



NÁBYTEK RENESANCE 




zhotovován z bronzu a ze železa. V renesanci to byly 
dřevěné sedačky jednoduchého a účelného tvaru. 
Rovné zkřížené latě propojené trnem umožňovaly jed- 
noduché složení. 

Snad nejrozšířenější po Evropě a také nejtypičtějším 
renesančním křeslem se stala „danteska" - křeslo Dante, 
pojmenované po básníkovi Dante Alighierim. Danteska 
tvarově vycházela ze starořimského kurulského - úřed- 
nického a čestného křesla, které v antickém Římě mohli 
používat jen vyvolení a zvolení občané. (Tuto pečeť dů- 
stojnosti si zachovala do dnešních dnů jako vznešený 
kostelní - liturgický nábytek.) Danteska spočívala na 
dvou masivních zkřížených žebrech - nohách, spojených 
sedadlem a zádovým opěradlem, které bývalo i z kůže 
nebo sametu. Ztvárněním spodní nosné části do pís- 
mene X, vytvořené dvojitými křivkami, bylo podobným 
sedacím nábytkem nůžkové křeslo „savonarola". Vyře- 
závané zádové opěradlo bylo propojené pevně s po- 
stranicemi, zpravidla také vyřezávanými. Čelní strany 
zkřížených nohou (žeber) bývaly často zdobeny nároč- 
nou řezbou. Na severu Itálie tyto plošky bývaly zdobeny 
jemnými vzory složitou technikou vykládání „certosina". 

Na prvním místě jsme měli hovořit o renesančním 
lůžku. Lůžka totiž byla reprezentačními předměty ne- 
jen v sídlech feudálního panstva, ale i v domech zá- 
možných měšťanů. Lůžko zastřešené baldachýnem, za- 
střené závěsy z vzácných látek, vytvářelo mohutný 
kubus vévodící svým objemem celému prostoru lož- 
nice. Pro spícího pak takový intimní miniprostor po- 
skytoval větší teplo. Lůžka bývala často vysazována do 
prostoru kolmo ke stěně. Umístěním na zvýšené pó- 
dium byla ještě víc zdůrazněna jejich důstojnost a zvý- 
razněna monumentálnost. I postele umístěné ve vý- 
klencích bývaly stavěny na vyvýšené stupně (estrády). 
Pod lehací plochou v oné estrádě bylo možné umístit 
vysunovací lůžko, nebo použít tento utajený prostor 
pro uložení cenných předmětů. Nika lůžka vloženého 
do výklenku po zatažení závěsu splynula se stěnou. 
Když byla v palácových stavbách ložnice obložena dře- 
vem, pak zpravidla tvůrce interiéru zakomponoval lože 
do celého interiéru. 

Tektonický řád tvorby renesančních mistrů vyplýval 
z dokonalé znalosti použitých materiálů, ze zkušeností 



Obr. 32 „Sgabello", židle vytvořená z desek. U tohoto sedacího nábytku byl nečalounéný sedák nesen dvéma deskovými podpěrami. Sedák a zá- 
dové opěradlo bylo bohaté řezbářsky opracovávané. Z čelní strany byly desky z masivního dřeva srdcovitě vyřezané a bohaté zdobené řezbou. 
Obr. 33 Ze starořimského nůžkového křesla |sella curulis] bylo vyvinuto núžkové sedadlo. Obr. 34 Postel, u které nohy přecházejí ve žlábkované 
sloupky (přelom 16. a 1 7. století, horní Itálie). Obr. 35 1 když se do dnešních dnu z doby renesance zachovalo velmi málo postelí (letto, tetttera) 
je možné z tohoto vyobrazení na obrazu .Sen sv. Vorsily" (1495, Vittore Carpaccio) získat informace o jejich tvarech, výzdobě i umístěni v ložni- 
cích. Postel na Carpacciové obraze má na čele v záhlaví lože vyvýšenou stěnu, zakončenou lunetou a vlastní plocha lůžka je zde vyvýšena ne pó- 
diu. Baldachýn nad plochou lůžka měl tak jako v mnoha případech jen dekorativní význam. 



NÁBYTEK RENESANCE 




a z poznání jejich vlastností. Při tvorbě dvorského ná- 
bytku byla většina náročnějších předmětů zdobena 
malbou, řezbou nebo vykládáním celých ploch. Sou- 
běžně s mistrovskými pracemi obohacenými řezbář- 
ským uměním dosáhla úspěchů díla nazývaná v rene- 
sanci tarsia pittorica. Při nich byly využity techniky 
vykládání ploch různobarevnými dřevinami. 

Byli to zřejmě řehqlníci severoitalských klášterů, 
kteří dokázali navázáf na technologie staré třináct sto- 
letí, zejména techniky mramorové mozaiky a inkrus- 
tace. Ty pak byly v severní Itálii hojně rozšířeny při 
tvorbě výplní dveří v sakristiích a presbytářích a to již 
ve 14. století. Tyto způsoby dekorativních úprav povr- 
chů pojmenované podle klášterů „lavoro certosa" nebo 
„tarsia a secco" byly posléze využívány i na dekorace 
světských nábytkových předmětů. Italští výrobci ná- 
bytku uplatnili při zdobení desek stolů, čel skříní 
a skříněk i náročnou mramorovou mozaiku, sestavova- 
nou z malých komolých jehlanů, naštípaných z různo- 
barevných mramorů. 

Další výzdoba, která byla oblíbenou plastickou de- 
korací, se nazývala gresso. Základní hmota byla smí- 
chaná ze sádry, mramorové moučky, klihové vody, že- 
latiny nebo škrobu. Po nanesení vrstvy této hmoty na 
zdrsněný povrch nábytku (především truhly), po vy- 
modelování výzdoby a po jejím zatvrdnutí byla celá 
plastická dekorace vybrušována a v detailech dopraco- 
vána tak, že mohla být v konečné fázi zlacena plátky 
zlata nebo dotvořena polychromií. 

Nejčastěji používanou plošnou dekorací byla ale 
především intarzie - technologie zdobení ploch, která 
po svém zdokonalení dosáhla v renesanci vrcholu. Dí- 
len intarzistů bylo ve Florencii v období představitele 
onoho zlatého věku Florencie Lorenza Magnifica, 
okolo osmdesáti pěti. Mistři této technologie nepraco- 
vali pouze pro potřeby klášterů a chrámů. Dodávali 
stále více intarzovaného drahocenného nábytku do re- 
nesančních paláců. To se již umění intarzie postupně 
rozšířilo na všechny nábytkové druhy a začalo překra- 
čovat hranice Itálie. Tato technika se stala oblíbenou 
dekorací nábytkových ploch po celé Evropě a italští in- 
tarzisté nacházeli uplatnění svého umění na evrop- 
ských dvorech. 

(Pozn. Další rozšíření intarzie a její zdokonalení 
usnadnil v šestnáctém století vynález řezačky dýh. 
Ulehčil přípravu tenkých plátků dýh, které byly při 
Obr. 36 Náročně sestavované intarzie vytvořené na chrámovém mobiliáři ze 1 6. století v severní Itálii. Obr. 37 Motivy intarzií, ve kterých bylo 
zpravidla zobrazováno listoví a bájeslovní tvorové. Obr. 38 Pohled do truhlářské dílny 16. století. Mezi nářadím byly již od období pozdní go- 
tiky používána celá řada nářadí, patřící dodnes k běžnému vybavení dílny vyrábějící nábytek. Vedle hoblíků, dlát a vrtáků byla běžným vybave- 
ním i rámová pila. 




-1 



NÁBYTEK RENESANCE 



skládání do obrazců vyřezávány speciálními nožíky 
a posléze lupenkovou pilkou.) 

Po prostých geometrických páscích, rozetách a hvěz- 
dicích, kterým postačovala přírodní barevnost dřev, 
byla práce s intarzií rozšířena o objev Benátčanů - bra- 
trů Lendinarových. Byli to snad oni, kteří uplatnili způ- 
sob obarvování plátků dřeva namáčením v různých 
olejích. Při obarvování a jejich tónování žhavým pís- 
kem byly připravovány i jemné odstíny dýh. 

Vedle jednoduchých geometrických vzorů mohly 
být sestavovány na plochách nábytku i figurální mo- 
tivy, zátiší, veduty a náročné ornamenty. Mezi techni- 
kami, které obohatily zdobení nábytku, byla i tzv. 
„benátská mozaika". Byla to velmi jemná práce s per- 
letí, kterou byly mnohé nábytkové plochy obohaceny. 
Tenké, často i nestejnoměrné úlomky perleti byly vtla- 
čovány do křídového, mastného nebo lakového 
tmelu. Po zaschnutí a zatvrdnutí se přebytečný tmel 
setřel, jemně přebrousil a perleťová mozaika byla vy- 
leštěna. Benátská mozaika byla doplňována intarzií 
a ušlechtilými kovy. Paleta povrchových úprav ná- 
bytku byla natolik obohacena a technologie jemného 
vykládání natolik zdokonalena, že bylo možné, aby se 
těchto úkolů ujali i slavní florentští malíři. Podle ná- 
vrhů Sandra Botticelliho, Lorenza Lotta, Filipa Lippiho 
byla provedena nejedna intarzie. Virtuózním zvládnu- 
tím této techniky bylo umožněno přiblížit se techni- 
kou vykládání dřeva až k vrcholům malířského umě- 
ní. V období renesance vytvářelo řemeslo a umění 
ještě jeden celek. 

(Pozn. Na přelomu čtrnáctého a patnáctého století 
provedl intarzista Baccio Pontelii podle návrhů Botti- 
celiho obložení stěn pracovny urbinského vévody Fre- 
derica Montefeltra. Florentský palác Vecchio byl v této 
technice obohacen na dveřích audienční síně intarzo- 
vanými portréty Petrarky a Danta. Návrhy intarzií ne- 
byly cizí ani Michelangelovi - největšímu géniovi vr- 
cholné renesance.) 

Je ale nezbytné poznamenat, že ještě počátkem šest- 
náctého století nebylo v renesanční společnosti činěno 
valných rozdílů mezi umělci a řemeslníky. Přitom teh- 
dejší mistři řemesel byli odborníky a umělci ve své pro- 
fesi. I když renesance navodila v tomto směru zásadní 
změnu, je jedna z prvních zmínek o výjimečnosti umě- 

Obr. 39 Zdvojené iónské sloupy, vytvořené na kredenci z počátku 1 6. století. Na nábytkových předmětech byly uplatňovány nejen pilastry ale i řez- 
báři důsledně vytvořené sloupy včetně dokonale vyřezaných patek a hlavic se všemi náležitými detaily. Obr. 40 V období vrcholné renesance byla 
na nábytkových předmětech řezbářskými mistry vytvářena náročná díla, která sloužila jako nosné články. Obr. 4 1 Řez římsou bufetové skříně z po- 
loviny 1 6. století. Obr. 42 Motiv ozdoby vytvořené řezbou, vycházející jako voluta z akantu a z bájeslovné figury. Obr. 43 Palác Ugoccioni na ná- 
městí Signorie ve Florencii postavený v roce 1 550 podle plánů Michelangela, který vedle svých malířských sochařských a velkých architektonických 
úkolů měl vliv i na tvorbu nábytku a to jak pozoruhodnými podněty, tak i samotnými návrhy. 




NÁBYTEK RENESANCE 



.ecké práce datována teprve z roku 1779- Svoji důleži- 
tou roli svým významem sehrály v celém období rene- 
sance v tomto směru cechy. Od svého vzniku ve stře- 
dověku poskytovaly skoro půl tisíciletí řemeslníkům 
a kupcům ochranu. Když tato potřeba ochrany začala 
mizet, stávalo se cechovní ochranářství stále víc autori- 
úřským organismem, který poskytoval bohatým mist- 
rům často i neoprávněné výhody. 

V průběhu 16. století se renesance stala mezinárod- 
ním slohem. I když Římská říše byla v sutinách, udr- 
žela si z duchovního hlediska své vůdčí postavení zá- 
padní Evropské civilizace. S příchodem renesance měla 
opět možnost diktovat nový sloh, podle něhož všichni 
.moderně cítící"' výše postavení v celé Evropě stavěli 
veřejné stavby a své domy vybavovali nábytkem v du- 
chu doby, nebo platili za beznadějné zaostalce. Rene- 
sance se tak stala slohem celé Evropy a pronikla do 
všech koutů starého kontinentu. 

K vítěznému postupu napomohl nový zjev v oblasti 
umění - profesionální architekt, který se především 
zabýval „zákony a pravidly dokonalého klasického 
slohu", shrnutých v deseti knihách o architektuře, 
které byly nalezeny v klášteře sv. Gala ve Švýcarsku 
a které sepsal Vitruvius, velký architekt starořímského 
císaře Augusta. Nový sloh se stal módou a italští ar- 
chitekti a s nimi řemeslníci nacházeli uplatnění všude 
po Evropě. 

I když byla Itálie studnicí a základním zdrojem in- 
spirace, byly renesanční formy přetavovány a přizpůso- 
bovány místním tradicím a odlišnostem. Mohutný proud 
životního slohu, nesoucí stopy italského vlivu, byl v celé 
Evropě přijímán, ale i místně přetvářen. Složitou otáz- 
kou jsou dodnes nevyřešené hranice renesance, její te- 
ritoriální rozsah a především národní specifika. 

Francouzská renesance 

Renesance ve Francii nacházela nejprve svoje místo 
vlivem „kontaktu" při vojenských taženích do Itálie. 
Francouzský král Karel VIL, veden svými dědickými 
nároky na Království neapolské, zahájil výboje v Itálii, 
ve kterých pokračovali i jeho následovníci Ludvík XII., 
František I. i Jindřich II. Pravda, nebyla to tažení moc 




Obr. 44 Na Avenlinově rytině je zobrazený Lucemburský palác (1615-1625), postavený podle vzoru florentského paláce Pitti. Autor Sollmon de 
Brosse vytvořil prostředí královně Marii Medicejské, které ji mělo připomínat její rodnou Itálii. Obr. 45 Drobné křeslo se sníženým zádovým opěra- 
dlem a šesti nohami, nazývané „chaire á femme". Obr. 46 Křeslo ze čtyřhranných dřevěných sloupků s vyřezávanou trnoží, s pevným čalouněním 
ozdobeným třásněmi. Obr. 47 Křeslo z období pozdní renesance (1575) s převýšeným útlým zádovým opěradlem, nazývané caquetoire, což do- 
slova přeloženo zní .křeslo pro tlachání". Obr. 48 Vyřezávaný sokl truhly z období vyzrálé francouzské renesance / kolem roku 1 540 /. Obr. 49 Na 
rytinách Abrahama Bosse ( 1 602-1 676) je mezi vyobrazením jednoduššího nábytku zobrazena prostá čalouněná sedačka, podobná těm, které v běž- 
ných domácnostech sloužily souběžně s taburety (placet) a které byly vyráběny se zkříženými nohami. Obr. 50 Čalouněné křeslo. Koncem 16. sto- 
letí docházelo při tvarování křesel k proměně celkové stavby, poskytující pohodlnější sedění. 



NÁBYTEK RENESANCE 




Obr, 52 Čela stolů v dvorských interiérech byla zpravidla náročným 
'ezbářským dílem. Podpěry stolní desky v podobě chimér, mořských ko- 
níků, figur zvířat v různých variacích byly doprovázeny bohatě zdobe- 
ným podnožím, stejně jako masivní hrany stolních desek. Obr. 53 Stůl 
s řezbářsky tvarovaným čelem s vyztužením pomocí podnoží a arkádo- 
vým podepřením stolní desky. Obr. 54 Základním typem lůžek fran- 
couzské renesance se stala sloupková postel, vycházející z italských 
vzorů. Celá koncepce vyplývala z architektonického tvarosloví, tak jak 
oylo aplikováno na fasádách staveb. Místo sloupů nesoucích dřevěný 
baldachýn byly používány i karyatidy a nesená část byla skládána ze zu- 
bořezú, vejcovcú i perlovců a především z bohaté profilovaných říms. 



úspěšná, ale tento vojenský kontakt a přímý styk s ital- 
skou renesancí navodil ve francouzské šlechtické spo- 
lečnosti smysl pro krásu a pro umělecká díla, kterými 
Itálie oplývala. Když se pak politická váha postupně 
přesunula z Itálie do západní a severní Evropy, pro- 
nikla renesance především do Francie - přesněji 
řečeno do jejího centra Paříže (íle de France) a do ji- 
hozápadní části země. Bylo to šťastné spojení fran- 
couzského a italského umění. Renesance totiž ve Fran- 
cii ovlivnila záhy celou francouzskou kulturu. Bylo to 
pak za vlády Františka I., kdy započala v pravém slova 
smyslu renesanční éra i ve Francii. Její ranné období, 
počínající rokem 1528, je spojováno s přestavbou 
a rozšířením starého hradu Fontainebleau. Panovník 
pro jeho výzdobu povolal Rossa Fiorentina a k tomuto 
dílu přizval i Francesca Primaticcia současně s nejlep- 
šími italskými řemeslníky. František I. obdivoval italské 
malíře, architekty i tvůrce nábytkových předmětů. 

Ke stavebním dílům přicházeli nejen stavitelé, ale 
i mistři nábytkových řemesel. S přičiněním Jeana Gou- 
jona, Piera Lescota, Philiberta Delorna vznikly další 
spanilé stavby zámků na Loiře. Přitom se i francouzští 
architekti ponořili do studia antiky a to snad ještě hlou- 
běji, než jejich italští kolegové. Na širší evropskou scénu 
tak nový sloh nastoupil imponujícím způsobem a ve 
Francii se podivuhodně rozšířil. Nejprve však tato nová 
„móda" zasáhla na dlouhou dobu pouze Paříž a budo- 
vaná královská sídla v údolí Loiry, v Lyonu a Rouenu. 
Nejen tato místa, ale následně pak i mnohé venkovské 
zámky ve Flandrech a Bretani byly postupně ovlivněny 
renesančním tvaroslovím. Z počátku francouzští nábyt- 
káři zjednodušovali italský náročný ornament. Přitom 
do tvorby vnášeli ryzost, prostotu a úměrnost. K tra- 
dičnímu tvarování přidávali prvky, kterými francouz- 
skou renesanci zdomácněli. 

Když se Kateřina Medicejská provdala za francouz- 
ského krále Jindřicha II., otevřely se dveře italské rene- 
sanci naplno. Renesance ve Francii vyvrcholila v období 
vlády Ludvíka XIII. To již vývoj nábytku od prostých 
původních forem dospěl k vysoce náročnému rene- 
sančnímu tvarování. Řezané a soustruhované části 
nábytkových předmětů ustoupily bohaté řezbářské vý- 
zdobě, kterou svými návrhy i vlastní účastí zdokonalo- 
vali přední umělci. A tak francouzské nábytkářství, 
které bylo především ve službách královského dvora, 
dosáhlo záhy po osvojení základů renesanční tvorby 
i ve Francii vysokých kvalit. 

Velkého rozšíření nabyla čtyřdveřová skříň, která 
poskytovala možnosti bohatého členění dveřních 
ploch pomocí pilastrů, sloupů, jemně profilovaných 



NÁBYTEK RENESANCE 



říms i vyřezávaných girland. Čela zásuvek a plochy 
dveří úložných prostorů byly vykládány pestrobarev- 
nými mramory. U stolů byly mohutné stolní desky 
osazovány na náročně vyřezávané hermy, sloupy a ar- 
kády. I židle a křesla se vyráběla na sloupkových no- 
rách. Mimo tyto typy se uplatnila i trůnu, křesla s bed- 
novitou spodní částí a s vysokým bohatě vyřezávaným 
rudním opěradlem. 

Autorem mnoha přepychových kusů byl ve Francii 
především dekoratér Ducerceau, který svoji práci 
ropularizoval vydáním rytin svých návrhů. Koncem 
16. století se staly dekorativismus a dynamičnost vý- 
tvarného zpracování nábytku signálem přechodu rene- 
sance v typický francouzský klasicistní barok. 

Mezi sochaři vynikal Hugues Sabin pocházející z Di- 
onu. Vlastní řezbářskou práci podle rytin prováděli 
řezbářští mistři. Mezi dobovými ornamentalisty vynikal 
především Jacques Androuet Cerceau, který svými ryti- 
nami ovlivnil i práce nizozemských nábytkářů. 

Nizozemská renesance 

Nizozemí - podnikavé a bohatnoucí námořním ob- 
chodem, se jako jediné mohlo v tehdejší Evropě rov- 
nat mimořádnému postavení italských měst. V Gentu, 
3ruggách, Ypresu, v nejlidnatější oblasti burgund- 
ského vévodství rozkvetl kulturní a společenský život. 
\ Vnikala zde střediska textilní výroby a obchodu. Tato 
centra byla natolik bohatá, že si mohla dovolit „pře- 
ovch vyspělé kultury". Mecenášem se stal vévoda Filip 
Dobrý (1419-1567), který přenesl svůj dvůr z Dijonu 
do Nizozemí a vtiskl celé „dolní zemi" lesk svého 
skvělého sídla. 

Vlámský a holandský renesanční nábytek dosáhl 
pozoruhodné úrovně ve 2. polovině 15. století. Vychá- 
zel nejen z italských vzorů. Renesanční sloh se i v Ni- 
zozemí částečně diferencoval a vytvářel i zde regio- 
nální okruhy, které se lišily od renesance rozkvedé na 
Apeninském poloostrově. Jeho vyzrálost navodily i gra- 
fické návrhy, které publikoval především Hans Vrede- 
man de Vnes (1527-1604 ?), který se stal lexikografem 
nábytku celého rýnsko-nizozemského území. 

Svými návrhy ovlivnil Vries nejen tvorbu nábytku 
v Nizozemí, ale i v Německu, Anglii, Dánsku a ve Švéd- 
sku. Do svého vzorníku (Differento Pourtaicts de Me- 
nuiserie), ve kterém zpracoval návrhy na všechny 
druhy nábytku, převzal v plné míře i italské podněty. 
Byly mu vzorem také předlohy Francouze Ducerceaua. 

0 popularizaci nizozemského nábytku se zasloužil 

1 Vriesův následovatel Crispiaen van Passe, který v roce 
1642 vydal grafické listy s návrhy nábytku (Boutique 




Obr. 55 Výobrazení části obrazu Bartholomea von Bassena, na kterém 
je vyobrazen vlámský renesanční interiér. Vedle zadního pohledu na 
křeslo a čelního pohledu na část skříně je zde zobrazena lavice s ba- 
lustrovanými nohami. Obr. 56 Křeslo .Caquetoire" z druhé poloviny 
1 6. století. Nohy a především podpory podniček vycházely z inspirace 
klasických sloupů antické stavební architektury. Tvarové řešeni, které 
bylo typické pro francouzskou renesanci, našlo svoje uplatněni i v Ni- 
zozemí. Obr. 57 Jedno z řady křesel, které navrhoval Paulus de Vries 
(z roku 1630). Obr. 58 Stul z roku r570. Motiv nohou typických pro 
navrhovaný nábytek H. Vredemana de Vriese. 



NÁBYTEK RENESANCE 




menuiserie). Vzhledem k tomu, že měšťanský vkus byl 
značně konzervativní, vynasnažil se ve svém díle zvý- 
raznit i nové směry v tvarování, které odpovídaly men- 
talitě nizozemských měšťanů. 

Oproti bohaté italské renesanční tvorbě, která uplat- 
ňovala náročné řezbářské práce, připravili Vries i Passe 
pro nábytkáře návrhy mobiliáře intimně působícího, 
který byl oproti italskému nábytku střídmě zdobený. 
Základními prvky byly členěné výplně a arkádové mo- 
tivy, vroubkované oblouky a prolamované ornamenty. 
Kolem roku 1600 začali nizozemští nábytkáři používat 
nový dekorativní prvek pro výplně dveří. Nebyla to 
řezba, ale složitě krepované profilované lišty, které 
v pravoúhlých sestavách vytvářely v rámových kon- 
strukcích dveří složité obrazce. 

Byly to také bohatě profilované a mohutnější římsy, 
které současně s římsami soklovými byly osazovány na 
kulovitých nohách. Římsy nizozemští nábytkáři mno- 
honásobně krepovali, zejména v pozdním období, kdy 
přecházela nizozemská renesance do baroka. 

Na počátku 17. století vyráběli nábytek z masivního 
dubu. Teprve koncem 17. století začal převládat náby- 
tek dýhovaný. Živý kontakt se zámořím zpřístupnil 
v průběhu století vlámským a holandským nábytkářům 
dovoz exotických dřevin, které svoji různorodou ba- 
revností napomohly k výrobě zajímavých dýh. Exotické 
dýhy pak umožnily vytváření bohatě vzorovaných in- 
tarzií. To se již na plochách úložných prostorů a stolů 
uplatňovaly vedle šachovnicových vzorů i ornamenty 
s různorodými motivy kytic, ptáků a motýlů. 

I v Nizozemí se ujalo zavěšování těžkých šatů do 
skříní, tak zde byla pro tyto účely vyráběna celá řada 
šatních skříní, které sloužily v měšťanských domácnos- 
tech a ukončily staletou éru truhel. Čela skříňového ná- 
bytku, ať to již byly šatní skříně nebo příborníky, kabi- 
nety či kredence, byly zdobeny žlábkovými pilastry, 
římsami, ozdobnými lištami ale i figurálními motivy. Byl 
to přitom nábytek prostě členěný na jednotlivá pole. 

Pevný stůl se stal nejpoužívanějším nábytkovým 
předmětem měšťanských domácností. Svými kulovi- 
tými nohami ve tvaru zaoblených balustrádových pod- 
pěr či podpěr ve tvaru váz vyjadřoval pevnost. Stabilitu 
těchto stolů zajišťovaly čtyři obíhající trnože, které byly 
později vystřídány trnožím zkříženým, poskytujícím 
přitom pohodlnější usednutí ke stolu. I když byl sedací 



Obr. 59 Lůžko s dřevěným bakJachýnem. jeden z mnoha návrhů nábytku Vredemana de Vriese, které vydal v roce 1 580 pod názvem Differents 
pourtraicts de menuiserie. Touto publadovfcfnl Vtíes tvary i ornamenty nejen v Nizozemí, ale především v Anglii, severním Německu i ve Švédsku. 
Obr. 60 ČryfdveftNárriandtósWz období kolem ra^ 1650, u které je horní část oddělena od spodní části vypouklou římsou. Obr. 61 Na gra- 
fickém listu /\brahama Bosse f I602-I676J autor zobrazil milostnou scénku odehrávající se v měšťanském interiéru pozdní renesance. Zobrazil zde 
prostSí měšťanský nábytek včetně jednoduchých židli a měšťanského lůžka. 



:ek konstruován a také tvarován jednoduše, bez 
větší tvarové rozmanitosti, byly nohy soustruženy do 
f-3ubovitých forem. 

Počátkem 17. století byly v Nizozemí, obdobně jako 
ve Francii, renesanční balustrové nohy nahrazovány 
nohami vřetenovými. V místech, kde byly trnože do 
noh začepovány, byly soustruhované části prostřídány 
hranatými prvky. Jednoduché židle měly sloupovité 
nohy zakončené u podlahy koulí. Byly vyráběny i židle 
se zkříženými nohami do tvaru X. Náročnější rene- 
sanční sedadla byla potahována kůží nebo sametem. 
Tam, kde výrobci nábytku pro čalounění sedáků pou- 
žívali kůži, bývala k luhům přibíjena hřeby s ozdob- 
nými hlavicemi. 

Německá renesance 

Renesanci v Německu v jeho počátcích naplnili 
a ovlivnili především italští mistři nábytkového řemesla. 
Renesance vlivem těsného sousedství nastoupila nej- 
prve v jižních částech Německa, které od severního 
Německa bylo odloučeno již v období pozdní gotiky. 
Tak jako po celé Evropě, i v Německu vznikala oh- 
niska, která působila na své široké okolí a převáděla 
renesanční tvarosloví do místních podmínek. Byla to 
tehdy již velmi honosná města Augsburg a Norimberk, 
která se v 16. století stala středisky, odkud vycházely 
proudy nového slohu. Historik Augsburgu, Paul von 
Steten, ve svých „Pamětech" k tomu poznamenal: 

„Byla tu především vyhledávána práce z mnohoba- 
revného dřeva a tu poznali na málo místech Německa 
tak dobře, jako zde. Isem přicházeli za prací italští ná- 
bytkáři". 

Špičky společnosti návrhy a vybavování svých sta- 
veb svěřovaly italským architektům, kteří na pozvání 
působili na mnohých panstvích. Italové pak odjížděli 
domů, do své jižní vlasti: 

„...aby si na různých vznešených místech zazna- 
menali všechny zvláštnosti pro lepší občerstvení a osví- 
cení předsevzaté práce... " 

Přiváželi pak nové vzory, ale i nové technologické 
postupy. Renesanční principy záhy přejali do své práce 
i místní mistři. 

Obr. 62 Postel z počátku 17. století je svědectvím o kvalitní práci hor- 
nobavorských nábytkářů, kteří byli schopni vyrábět nejen v duchu re- 
nesance občanský nábytek, ale i nábytkové předměty pro šlechtická 
sídla. Obr. 63 Severoněmecká skříň z radnice v Buxtehude z roku 
1 544. Obr. 64 Dřevorytiny s návrhy nábytkových předmětů z období 
kolem roku 1 53 1 , provedené mistrem H.S., jehož činnost spadá do let 
1534-1569, představují první pokusy tvořit v Německu nábytek v du- 
chu nového slohu. 



NÁBYTEK RENESANCE 




H^S 



NÁBYTEK RENESANCE 




Obr. 65 Jihonémecká pozdně renesanční židle s náročné ořezávaným 
zádovým opěradlem. Obr. 66 Stůl z druhé poloviny 16. století. U stolů 
se v Německu u stavby stolů udržela jednoduchá forma gotizujicich 
srákovitých podpér Nohy byly zpravidla soustruhované do různých 
y:niú. Obr. 67 Čtyřdveřová skříň z roku 1541, Norimberk, návrh Pe- 
:er Flótner. Obr. 68 O velké kresličské zručnosti' a výtvarném talentu 
_-ednoho z nejzdatnéjšlch mistrů truhlářských z období renesance 
svědčí návrh výzdoby nábytku vypracovaný Peterem Flotnerem. 



Mezi nimi vynikal a svým dílem jihoněmeckou re- 
nesanci proslavil norimberský řezbář a zdatný kreslíř 
Peter Flotner, který jako jeden z prvních řemeslnických 
mistrů použil italské výtvarné motivy na svých truhlách 
a skříních. Svými návrhy a zdárnými realizacemi doká- 
zal proniknout do principů antické architektury, která 
se i v jižním Německu stala výchozím pro nový dvor- 
ský sloh. V Německu, především na severu, se v měš- 
ťanské kultuře udržely gotické prvky, mnohde až do 
vrcholného baroka. 

Na jihu ale ovládli vývoj tvarosloví augsburgští 
a norimberští nábytkáři natolik, že se postupně stali 
proslulými svými výrobky i v okolních zemích. Do 
popředí zájmu přicházely v gotice uplatňované čtyřd- 
veřové skříně součastně se skříněmi dvoudveřovými, 
se zásuvkami v soklové části nebo mezi oběma etá- 
žemi. Renesanční truhly a skříně byly obohacovány 
zcela jinými řezbářskými motivy, diametrálně odliš- 
nými od gotických. 

Po stranách zdobené lezénami s jemnou řezbou, 
s akantovými motivy, často i s figurálními profily zvý- 
razňovaly celou stavbu honosných truhel i skříňového 
nábytku. Římsy byly zdůrazňovány zubořezy a vej- 
cová Bylo to zcela nové pojetí nábytkové tvorby, vy- 
cházející z poznání renesančních principů. 

V počátcích renesance snaha německých nábytkářů 
o přizpůsobení se novému slohu ve většině případů 
spočívala v přebírání dekorativních motivů. Velký vliv 
přitom měly vlastnosti použitelných a přitom dostup- 
ných materiálů. Skříňový nábytek jihoněmeckých 
mistrů byl zhotovován především z jehličnatých dřev. 
Plochy určené pro stavbu korpusů skříní a truhel byly 
dýhovány jasanem, přičemž k vyřezání ozdobných 
prvků bylo používáno lipové nebo dubové dřevo. 

Podobně byl vytvářen renesanční nábytek také v se- 
verním Švýcarsku. 1 zde pod vlivem Lombardie byla ve 
značné míře uplatňována na plochách nábytku intarzie 
z různobarevných a různě probarvovaných dřev. Ve 
Švýcarsku byla v oblibě intarzie ve formě arabesek, 
kdy světlé vzory byly komponovány do tmavého pod- 
kladu nebo obráceně. Nesmíme ale zapomínat, že za- 
tímco severoitalská města kvetla rozvinutým renesanč- 
ním uměním, zatímco italští nábytkáři vytvářeli v duchu 
renesance náročné nábytkové předměty, na sever od 
Alp dominovala ještě po celé 15. století pozdní gotika. 

Renesanční interiér, především v zemích severně od 
Itálie položených, byl také ovlivněn klimatem, a na 
bydlení byly kladeny poněkud jiné požadavky, než ve 
sluncem prozářené Itálii. Byla to potřeba tepla, která 
ovlivnila vývoj středoevropské a tím více i severské- 



NÁBYTEK RENESANCE 



skandinávské renesance. Potřeba tepla nejenže ovliv- 
nila utváření interiérů, ale měla vliv i na osobitý vzhled 
nábytkových předmětů. Této základní biologické po- 
třebě, potřebě tepla a pohodlného spánku, se podřizo- 
vala na severu Evropy i stavba renesanční postele. 

Základním typem byla postel se sloupkovým balda- 
chýnem, umisťovaná na vyvýšeném pódiu. Postel byla 
zpravidla umisťovaná u zdí a v rohu místnosti, které 
byly obkládány dřevem. Teprve následným typem byly 
postele odpojené od stěn a jako samostatné solitéry 
volně umisťované v místnosti. 

Anglická renesance 

Anglie si renesanci osvojila až v letech 1520-1550, 
v době, kdy po ukončení vyčerpávajících válek poně- 
kud posílila královská pokladna. Přestaly být ztenčo- 
vány finanční prostředky investičními náklady, na 
stavby fortifikací a válečných lodí. Bylo to již v období 
panování královny Alžběty, ve kterém Anglie docílila 
značného hospodářského rozkvětu. Nástup renesance 
v Anglii byl ale především obdobím počátků vlády tu- 
dorovců, obdobím požehnaným nadčasovými díly Wfl- 
liama Sheakespeara a ovlivněným německou reformací. 

K odklonu od gotiky přispěl již panovník Jind- 
řich VII. Do svého ostrovního panství pozval tehdy ar- 
chitekty a řemeslníky přímo z Itálie. Ve větší míře se re- 
nesanční vlivy v ostrovním království uplatnily až za 
Jindřicha VIII. (1520-1550). Teprve ale za vlády krá- 
lovny Alžběty (1558-1603) se renesanční umění rozvi- 
nulo naplno. 

Přitom angličtí tvůrci nábytkových předmětů pře- 
vzali jen to, co vyhovovalo mentalitě konzervativních 
Angličanů. Při tvorbě nábytku zůstávala gotika v celé 
ostrovní říši ještě velmi dlouho hluboce zakořeněná. 
Gotika svými základními prvky ovlivňovala tvorbu ná- 
bytku skoro až do doby pozdního baroka. Je pravdou, 
že vliv italské renesance značně pozměnil dekorativní 
části nábytku. Gotika ale zůstávala na dlouhou dobu 
základní součástí architektonických prací. Na anglic- 
kých panstvích se dlouho udržel i konzervativní pří- 
stup k vybavování interiérů. 

Vliv drsnějšího severského klimatu navodil postup- 
ně propojení renesanční reprezentace s útulností. Již 
tehdy v anglických sídlech šlechty a domácnostech 
měšťanů sehrál významnou úlohu pohodlný sedací ná- 

Obr. 69 Londýnský přístav v roce 1 600. Obr. 70 Servírovací stůl - Stuartovci, Elizabeth II. Obr. 7 1 JednoduSe zdobené křeslo s mírně profilovanými 
područkami pevným nečalouněným sedákem a dílčím způsobem soustruhovanými nohami. Zhlavi zádového opěradla bylo zpravidla bohatéji 
vyřezávané a jeho vlastni plocha ozdobena intarzií. Obr. 72 Křeslo s čalouněným sedákem, náročné vyřezávanou trnoží a podpérkami loketnikú. 
Obr. 73 - Obr. 74 Stolička a židle z období poloviny 1 7. století, vyrobené pomocí soustruhovaných noh. 




NÁBYTEK RENESANCE 




bytek včetně křesla nazvaného „ušák". Ten nesměl chy- 
bět před krbem v žádném honosnějším domě. 

Velkou módou se v tomto čase stávala intarzie, se 
kterou seznámili Anglii italští nábytkáři. Byly to přede- 
vším intarzované něžné květinové vzory, které spolu 
s geometrickým členěním ploch zdobily truhly a po- 
sléze i ostatní úložné prostory. Na plochách nábytku, 
který byl vyráběn pro šlechtická sídla, vznikaly vedle 
šachovnicových vzorů ornamenty s různorodými mo- 
tivy kytic, ptáků a motýlů. 

Po celém království byly již za královny Alžběty vy- 
sázeny vlašské ořechy, které začaly svým kvalitním 
dřevem sloužit anglickým nábytkářům, a to daleko 
lépe než do té doby běžně používané dřevo dubové. 
Krása této dřeviny pak navodila jistou proměnu i ve 
vzhledu nábytku. 

Živý kontakt se zámořím zpřístupnil i exotická 
dřeva, která svoji různorodou barevností napomohla 
k vytváření bohatě vzorovaných intarzií. Vynález jemné 
pily, která umožňovala řezání tenkých dýh i z velmi 
tvrdých dřev, rozšířil možnosti dýhování i ve velkých 
plochách. Materiálové možnosti a ruce zdatných ang- 
lických truhlářů umožnily vznik kvalitních nábytko- 
vých předmětů ušlechtilého vzhledu, který byl přitom 
znásobovaný klasickou jednoduchostí. Tak jako tomu 
bylo v konzervativní Anglii po celý středověk běžné, 
zůstaly i po celé šestnácté století truhly, příbornfkové 
skříně, stoly, lavice, křesla, stoličky a postele základ- 
ními typy nábytku. Přesto spojení bytového komfortu 
s účelností získávalo postupně dobrou úroveň. 

Období pojmenované po vládnoucím rodu Tudo- 
rovců se pak stalo dlouhodobým přechodem k rene- 
sanci. Bylo to v době, kdy na jihu Francie a především 
v Paříži byl nábytek tvarován a zdoben již ve stylu vy- 
zrálé pozdní renesance. To se tvorby nábytku v Anglii 
vedle italských mistrů ujímali i němečtí a nizozemští 
nábytkáři. Přitom se po celém ostrovním království 
v nábytkářských dílnách ujalo používání grafických 

Obr. 75 Kredenc uzavřený (cupboard) z přelomu 16. a 17. století. 
Spodní část tvoří dvoudveřová skříňka a vrchní díl, kterou vytváří troj- 
stranný drobnější úložný prostor, má čelní stěnu posunutou dozadu. 
Římsoví je neseno sloupky, které bývaly tvarovány u mnoha těchto ná- 
bytkových typu i vázovitě. Obr. 76 Otevřený kredenc vyrobený v Exe- 
teru v roce 1606 z ořechového dřeva, které se stalo oblíbeným materi- 
álem, a to jak pro dýhování ploch, tak i pro řezbářskou výzdobu. Police 
uvedeného otevřeného kredence, který patřil k vybavení sídel Tudo- 
rovou, byly neseny figurami zvrat, Ivem a okřídleným drakem, jako sym- 
boly, které pa% do rodového erbu. Obr. 77 Anglická postel ze 1 7. sto- 
letí se zvýšeným zadrim čelem a s dvěma předními sloupky, které spolu 
nesou trámkový baldachýn. Prostor lůžka byl uzavírán závěsem. 



NO 



NÁBYTEK RENESANCE 



předloh. Grafické listy především Holandana Vrede- 
mana de Vrise, ale i ostatních nizozemských autorů, 
ovlivnily nábytek vyráběný v novém pojetí natolik, že 
i v truhlářských dílnách ve zcela zapadlých částech ost- 
rovní říše byl vyráběn nábytek v renesančním slohu. 
Snad díky vlivu nizozemských předloh neprojevili ang- 
ličtí nábytkáři ve svém uměleckém řemesle žádnou 
zvláštní a osobitou tvořivost. Vývoj nábytku zpomalily 
i občanské války a období anglické buržoazní revoluce 
ovlivnilo nejen vývoj společnosti, ale i vývoj anglic- 
kého renesančního nábytku. Když pak vůdce revoluce 
Oliver Cromwell v roce 1658 zemřel, skončila i výroba 
prostších a jednodušších nábytkových předmětů, 
a dvorský nábytek se opět počal vyrábět se vší nádhe- 
rou, tak jak tomu bylo na kontinentě. 

Španělská renesance 

Plodné kontakty středomořské oblasti Španělska 
s Itálií a na severu vlivy burgundské, otevřely cestu no- 
vým proudům. Italskou renesancí byla na počátku 
16. století napájena i jedna z nejkonzervativnějších ev- 
ropských zemí - Španělsko. Iberský poloostrov se v té 
době naplno otevřel evropským vlivům včetně rene- 
sance. I když před koncem patnáctého století zvítězili 
„katoličtí králové" - Isabela Kastilská a Ferdinand Ara- 
gonský - nad maurskými sultány, byl nový sloh, při 
tvorbě nábytku ovlivňován téměř až do konce šestnác- 
tého století orientálními prvky. Bylo to zcela logické, 
vždyť geometrické vzory vytvářené z perleti, slonoviny, 
a vzácných dřev - práce spočívající v náročném vyklá- 
dání ploch nábytku perletí, slonovinou a vzácnými dře- 
vinami vycházely především z dílen maurských řeme- 
slníků. Ti ve Španělsku ovlivňovali svojí produkcí 
tvorbu nábytku od samého počátku působení na Iber- 
ském poloostrově. Vnesli tak i do výroby renesančního 
nábytku orientální motivy a obohatili jeho výrobu do té 
doby v ostatní Evropě neznámými technologiemi. 

Jejich dílem byl například i typický způsob ozdoby 
kůží. Řezáním, pozlacováním a cizelováním byly opra- 
covány kožené kupóny, které jako náročně dekorované 
potahy obohatily vzhled sedadel a opěradel křesel 
i židlí. V období vyzrálé renesance se tato móda deko- 
rovaných potahových kůží ujala v celé Evropě. Záhy se 
kožené potahy staly výhodným artiklem španělských 
řemeslníků. Kožené kupóny - vpravdě umělecká díla, 
vyrobená především ve španělské Cordobě - byly pou- 
žívány v celé tehdejší Evropě také jako tapety stěn. 

I když maurská kultura přinášela bohaté dekorativní 
motivy, byl španělský nábytek až do počátků rene- 
sance poměrně prostý. Sestával na prvním místě z jed- 




Obr. 78 Vargueňo - přepychový, typicky španělský nábytkový předmět 
byl v 1 6. století vyvinut z truhly postavené zpravidla na podstavci ze sou- 
struhovaných sloupků, vytvářejících sanicové nohy (puente) a opatřené 
malými držáky. Sloužil jako kabinentní skříň a sekretář. Obr. 79 Výzdoba 
čela zásuvky včetně úchytky. Obr. 80 Takzvaný „španělský stůl" ze 
17. století se střední železnou podpěrou. Obr. 81 Aragonský stůl vy- 
tvořený v pozdních letech 1 6. století. Spodní část stolu, vyztužená trnoží 
a arkádou, nese zásuvku zdobenou mělkou řezbou na čele. 



81 



NÁBYTEK RENESANCE 




noduchých truhel. Nábytek pro sídla španělských feu- 
dálů, náročné kusy nábytku, počaly být proto dová- 
ženy z Německa. 

Z norimberských dílen putoval do Španělska v tako- 
vém množství, že král Filip II. přistoupil k vydání zákazu 
dovozu tehdy velmi populárních sekretářů. Panovník 
tak současně vytvořil předpoklad k rozvinutí domácí vý- 
roby. Tak prý vznikl i typický sekretář vargueňo. Byla to 
vlastně na bok obrácená truhla osazená na podstavci ze 
soustruhovaných a kanelurovaných sloupků. 

Ve výzdobě tohoto, pro španělské nábytkářské 
umění tak typického nábytkového předmětu, se vedle 
náročných řezeb uplatnilo i umění stříbrotepců - „pla- 
teros", kteří dokázali vytvářet především pro vargueňa 
náročné a umělecky ztvárněné kování. Po ovládnutí 
velkých území ve střední a jižní Americe proudily z Me- 
xika, Peru a Chile do Španělska drahé kovy. V koloni- 
ích uloupené bohatství navodilo proměnu i ve výrobě 
přepychového nábytku. Zlato a především stříbro bylo 
používáno pro vytváření náročných dekorací, přede- 
vším náročně vypracovaného kování. 

Vliv maurské kultury ovlivnil i dvorský sedací ná- 
bytek. Bylo to především využívání již zmíněných ko- 
žených kupónů, na kterých byly pestré jemně vyřezá- 
vané geometrické vzory, které byly používány jako 
potahy sedadel i opěradel. Kůži na kostru přibíjeli špa- 
nělští nábytkáři hřebíky s kulatými nebo oválnými hla- 
vicemi. I tento tak typický detail pocházel z maur- 
ského pramene. 

Sedací nábytek svoji stavbou vycházel přitom z ital- 
ských vzorů. Jednoduchá trámková konstrukce byla ale 
obohacována třásněmi, často upravovanými do podoby 
bohatých střapců. Vedle židlí a sedaček rozšířilo se 
i používání vznešených křesel, které byly vybavovány 
modelovanými područkami, zakončovanými volutami. 
Také lavice (banco), vytvářené z točených nebo balust- 
rových sloupků, bývaly na zádových opěrácích potaho- 
vány kůží s ornamenty. Ve španělských dvorských 
i městských interiérech se vyskytovaly i lavice, a to ne- 
jen pevné ale i skládací. Pod vlivem portugalské výroby 
nábytku převzali Španělé tvarování lůžka, při kterém by- 
lo jako výzdoby využíváno soustružení dřeva. Lůžko, 



Obr. 82 Skládací židle, která se stala v druhé polovině 1 6. století součástí inventáře pokoje krále Filipa II. v El Escorialu. Obr. 83 Křeslo s područ- 
kami |sillon frailero), čalouněné koženými, do geometrických obrazců řezanými kupony, které byly na dřevěné části zádového opěradla a sedadla 
připevňovány hřeby s kulatými, hvězdicovými nebo oválnými ozdobnými hlavicemi. Celková konstrukce těchto křesel byla sestavována z hranolků 
prostě spojovaných jednoduchými čepy. Područky byly povětšině rovné, zakončené zaoblením a někdy i volutou. Obr. 84 Condator vargueňo 
(16. století) - tento typ měl skříňkovou spodní část, zpravidla vybavovanou i zásuvkami, na které byla osazena vlastní část sekretáře. Sklápěcí čelní 
část, která po vyklopeni sloužila jako psací plocha, byla zdobena jemně vypracovaným kováním na jednobarevném látkovém podkladě (zpravidla 
řečeném) a zámkem. Obr. 85 Čelní pohled na španělské lůžko (16. století]. Náročně soustruhované nohy u tohoto typu postele byly vytaženy 
rad vysoko nad plochu lůžka do výšky se zužujícími vřetenovými tyčemi. 



NÁBYTEK RENESANCE 




jehož lehací plocha byla nesena soustruhovanými vřete- 
novitými nebo balustrádovými sloupky, bylo překrý- 
váno baldachýnem vynášeným těmito sloupky nad ce- 
lou lehací plochou. Podle italských vzorů byl tvarován 
i stůl. Byl převzat i s pojmenováním. Jeho označení 
„mensa" používali již staří Římané. Druhá polovina 16. 
století, doba španělské vrcholné renesance byla časem 
umírněného uplatňování dekorativních prvků a zklid- 
nění ornamentální výzdoby. Období nazvané po před- 
ním architektovi Herrerovi (Pozn. - tvůrci El Escoriálu, 
valladolidské katedrály, Alcasaru v Toledu ap.) je často 
označováno slovem „desornamento". 

Renesance v Čechách 

Oproti jižní a západní Evropě se začala renesance 
uplatňovat u nás se značným zpožděním. Zatímco se ve 
Florencii plně rozvíjela, v Čechách začal velký středoev- 
ropský konflikt upálením Mistra Jana Husa na kostnické 
hranici (1416), V době, kdy v Itálii přední představitelé 
renesance dosahovali své tvůrčí vrcholy, zmítaly se Če- 
chy v husitských válkách. V českých zemích se zřejmě 
i proto začal nový sloh rozvíjet o celé století později, až 
po příchodu Ferdinanda I. Habsburského na český trůn 
(1526). Byl zde přijímán spíše s nedůvěrou než s nadše- 
ním. I když nový sloh pronikal do Čech, na Moravu a do 
Slezska rozmanitými cestami a v průběhu šestnáctého 
století se rozvinul v nespočetném množství výtvarných 
projevů, renesanční tvarosloví k nám ve třicátých letech 
šestnáctého století přišlo přímo z Itálie. 

Tvorba renesančních nábytkových předmětů v čes- 
kých zemích je však zpravidla spojována především až 
s obdobím vlády císaře Rudolfa II. Tento panovník ve 
své posedlosti po krásných předmětech otevřel doko- 
řán dveře mistrům díla, včetně tvůrců nábytku. Pražské 
dvorské dílny byly rozšiřovány a z Vlašská, posléze 
i z jižního Německa, přicházeli houfně na císařský dvůr 
i mistři řemesel. Přinášeli nejen svoji zručnost, svůj um, 
ale i nové technologie. Truhlářské práce byly obo- 
hacovány novými způsoby úpravy povrchů nábytku. 
Dosavadní, domácí způsob výroby režných a omalová- 
vaných (písaných) výrobků byl obohacen o plochy vy- 
kládané perletí a slonovou kostí v náročných kombi- 
nacích s použitím ebenu a mahagonu. 

Na přelomu 16. a 17. století již působili v Praze 
dvorští truhláři jak z Německa, tak i Z Itálie, ovládající 
nejen intarzii ale i kamennou mozaiku (commissi in 
pietre dure), která měla svůj původ ve Florencii. 
V řadě umělců na dvoře císaře Rudolfa II. působil i vy- 
nikající italský intarzista Castrucci, kterého se snažili 
napodobovat i místní výrobci nábytku. 




Obr. 86 Nejkrásnějši pražský renesanční palác - Schwarzenberský - 
byl vybudovaný v letech 1 555-1 576 nejvyšším pražským purkrabím Ja- 
nem z Lobkovic. Obr. 87 Křeslo císaře Rudolfa II., dar města Augsburgu 
císaři v roce 1 577. Podle datování bylo vytvořené Tomášem Ruckerem 
(1532-1606) v roce 1574. Sloužilo na pražském hradě až dq roku 
1 648, kdy bylo jako válečná kořist za třicetileté války odvlečeno Švédy. 
Obr. 88 Koncem 1 7. století byl augsburských dílnách zhotoven i kabi- 
net z ebenového dřeva, bohatě vykládaný slonovou kostí, patřící do 
sbírky pražského Uměleckoprůmyslového muzea. 



85 



NÁBYTEK RENESANCE 




To však již nebyla ona čistá renesance, která se zro- 
dila na apeninském poloostrově. Ono období druhé 
poloviny šestnáctého století za vlády Rudolfa II. je 
nazývané manýrismem a bylo v Čechách časem zcela 
odlišným od doby naplněné husitskými bouřemi. V ru- 
dolfínském období byly již v duchu renesance formo- 
vány nové postoje k životu i v Čechách. 

Samozřejmě, že i toto stadium renesance mělo svůj 
původ v Itálii. Odtud se rozšířilo, jak jsme již uvedli, 
opět nejprve do Francie a Nizozemí, posléze pak ovliv- 
nilo i střední Evropu. Jedním z hlavních evropských 
center zde byla rudolfínská Praha. Uměnímilovný císař 
Rudolf II., který si Prahu zvolil za svoji rezidenci, 
umožnil tímto svým rozhodnutím velký kulturní rozk- 
vět a to nejen sídelního města. Praha, hlavní město krá- 
lovství českého, se stala městem císařským a křižovat- 
kou Evropy. 

Po třicet let vlády Rudolfa II. v českých zemích roz- 
kvétal obchod, řemesla i umění, vládla zde nábožen- 
ská tolerance a klíčil zde i příslib, že se z centra Čech 
stane duchovní centrum Evropy. Úcta ke kultuře a ke 
vzdělání v době renesance pronikla i do české, mo- 
ravské a slezské společnosti. Nejen šlechta, ale i bo- 
hatší měšťané počali stavět a přestavovat své gotické 
domy v duchu renesance. Každý mladý šlechtic musel 
svoji kariéru začínat cestováním a studiem v zahraničí. 
Stovky kilometrů s desítkami zastávek, několikaleté 
pobyty v cizině absolvovali i synové těch nejchudších 
českých šlechtických rodin. Byl to zcela nový přístup 
k vzdělanosti, který se dotýkal seznamování s umě- 
ním, s věcným světem, s „módními" novinkami a no- 
vými myšlenkami. 

V palácích šlechty, na jejich zámcích i v domech bo- 
hatých měšťanů byly vybavovány interiéry nábytkem 
v novém slohu. Zámožným a dobře postaveným rodi- 
nám přitom šlo i o dodržování reprezentace. Mnohé 
měšťanské domy se tak začaly podobat malým šle- 
chtickým palácům. Přepych domácností posiloval iluzi 
o úspěšném vzestupu a dodával zbohatlému měšťan- 
stvu zadostiučinění. Gotické místnosti, které byly ještě 
v nedávné minulosti zařizovány úsporně, zaplňovaly 
zámožné rodiny nábytkem s řezbami, vyrobenými i ze 
vzácných dřev. Trámové stropy v obytných místnos- 
tech byly omalovávány a mnohdy i obkládány nároč- 
ným způsobem. Bez péče nezůstávaly ani stěny. Stěny 



Obr. 89 V biblí české, kterou vydal Jiří Melantrich v Praze 1 1 570), zobrazil knižním dřevořezem Francesco Terzio svatého Jeronýma za typickým stolem 
s deskovými podpěrkami a sešikmeným nástavcem. Obr. 90 Charakteristická zvýšená postel v měšťanském příbytku, s truhlou, na které je prostá ko- 
lébka. Obr. 91 V edici autora 1 5. století Ctibora Tovačovského z Cimburka byl vydán předbělohorský tisk .Hledání Pravdy a Lži o kněžské zboží a pa- 
nování jich", kterou vybavil nakladatel Severin mladší ilustracemi. Na jedné knižní dřevořezbě byla zobrazena „Paní Lež se radí se sestrami". Účastnice 
této porady usadil autor kresby na jednoduché lavice, které byly běžným vybavením městských obydlí v počátcích nástupu renesance v Čechách. 



NÁBYTEK RENESANCE 



pokojů byly zdobeny malbami a zateplovány zavěšo- 
váním čalounů. V domácnostech, šlechtických sídlech, 
ale i v mnohých měšťanských domech se počaly obje- 
vovat knihy a mapy. 

Pravda, vedle náročně vypracovaných a reprezen- 
tačních nábytkových předmětů se mnohde ještě 
dlouho uplatňoval pozdně gotický mobiliář. Na čes- 
kých a moravských sídlech feudálních rodů, které si vr- 
cholný komfort nemohly dovolit, byla využívána práce 
místních řemeslníků z řad poddaných a mistrů řemesla 
z nebližšího okolí. Renesance velmi záhy zdomácněla 
také zde. Na českých tvrzích a malých zámcích bývala 
zastoupena často jen několika kusy nábytku. Patřilo ale 
k dobrým způsobům mít alespoň truhlu vypravenou 
po italském způsobu intarziemi. 

V sousedství prostých předmětů vyrobených míst- 
ními truhláři byly uplatňovány i honosné, z ciziny do- 
vážené nábytkové kusy. Značná část nábytkových 
předmětů byla totiž do Čech přivážena Z ciziny. A tak 
nejen tvůrci uměleckých předmětů, ale i nábytek ce- 
stoval. Jen velmi vzácně byl označován (signován). 
Proto u většiny zámeckého a palácového renesančního 
nábytku zůstává doposud jejich původ nejistý. (Pozn. 
Pro zjištění jeho výrobců a jediným důkazem původu 
by mohly být účty a zápisy o majetku. Těch se však za- 
chovalo velmi málo.) 

Vzhledem k poloze českých zemina středoevropské 
křižovatce je obtížné zjistit a určit osobité tvary, odlišu- 
jící se od mezinárodní základny. Znalost způsobu ži- 
vota měšťanstva v českých zemích a vysoká úroveň ře- 
meslníků zpracovávajících dřevo nám však může dát 
za pravdu, že nábytek používaný v měšťanských do- 
mech byl především místního původu. 

Česká šlechta, která podporovala usazování řemesl- 
níků na panských pozemcích, mívala na svých pan- 
stvích zdatné truhláře. I když vztah feudálního panstva 
a panovníkova dvora byl k řemeslníkům, ale i k uměl- 
cům ryze zaměstnavatelský, nabývaly v této době ře- 
mesla na privilegiích. Postupně cechy nabývaly na 
vážnosti až dosáhly práv nezávislosti vycházející 
z uznání jejich díla. 

Bylo to právo „Liberte", které udělovali knížata 
a biskupové a které poskytovalo právo plné tvůrčí svo- 

Obr. 92 Renesanční postel. Dovážené nábytkové předměty, které pů- 
sobily jako vzory, a značný příliv azích umělců i řemeslníků ovlivnily 
tvorbu místních mistrů řemesel. Vzhledem k poloze českých zemí na 
středoevropské křižovatce je obtížné zjistit a určit osobité tvary, odlišující 
se od mezinárodní evropské základny. Obr. 93 Titulové stavu duchov- 
ního a světského (Praha 1534] Obr. 94 Stůl z Říšské dvorské kanceláře 
na Pražském hradě, zpevněný dvojitými trnožemi [kol roku 1 600). 





NÁBYTEK RENESANCE 




Obr. 95 Křeslo, židle a stůl. Součást tzv. zelených pokojů na zámku 
pánů z Hradce v Jindřichově Hradci na jejichž výbavě se účastnil i ji- 
hočeský truhlář Dechner. Obr. 96 Příborník situovaný v čele jídelny 
na zámku Jana ml. ze Žerotína ve Velkých Losinách. Tři etáže pří- 
borníku byly součástí stěny zdobené plochým reliéfem. Spodní část, 
sestávající z nízké skříně, sloužila jako úložný prostor pro rezervní 
stolní náčiní. Před příborníkem byla osazena prolamovaná bariéra. 
Obr. 97 Jídelní stůl a židle, které byly na sedácích i na plochách 
opěradel potaženy kůží. 



body. Umožňovalo, aby mistr: ....vše a cokoliv měnil, 
zmnožoval, či omezoval, jak se nejlépe hodí jen podle 
svého vědomí a svědomí'. 

Ve prospěch svých děl se z dovážených nábytko- 
vých předmětů dokázali místní truhláři a řezbáři velmi 
dobře poučit. Tímto vlivem byly rozmnoženy i nábyt- 
kové typy, které v předcházející gotice nebyly ještě 
známé. Nábytek vyráběny především z měkkých do- 
mácích dřevin byl podle importovaných vzorů okrašlo- 
ván italskou intarzií z různobarevných dřevin. 

Vedle osvědčených domácích druhů nábytku, rež- 
ného či omalovávaného objevovaly se kabinety, kre- 
dence, bufety, misníky, stoly řezané i vykládané štu- 
kem, ale i speciální sekretáře (šrajptiše) uzavírané 
sklápěcí deskou, které byly zpravidla dováženy z No- 
rimberka a Itálie. Z Itálie byly do Čech přepraveny 
i „cassapanky" - lavice s opěradly. 

Počaly se objevovat šrajptiše se sklopnou desku vy- 
kládanou intarzií. Intarzované kompozice z rozvilin 
a arabeskních motivů byly uplatňovány na bufetech 
a v zámožnější domácnostech se začaly používat mis- 
níky a kredence. Rozmnožily se i tvarové typy stolů 
a nový životní styl přinesl rozhojnění i sedacího ná- 
bytku. Vedle židlí, které se stávaly běžnějším vybavením 
byl na panských sídlech stále více používán pohodlnější 
sedací nábytek, křesla s vysokými opěradly, potaho- 
vané kůží, často i přibarvovanou. 

Základní proměnu zaznamenal způsob ukládání 
oděvů. Byla to renesanční móda, napodobující módu 
španělského dvora která si vynutila ukládání - zavěšo- 
vání šatstva do skříní. 

Z mobiliáře předbělohorské renesance v Čechách, 
na Moravě a ve Slezsku zachovalo jen velmi málo před- 
mětů. Následky saského a švédského drancování za 
třicetileté války způsobily velké ztráty. Zachované soli- 
téry ale dosvědčují, že předměty, kterými byly vybavo- 
vány prostory paláců, zámků, ale i bohatých měšťanů 
nezůstávaly svým provedením jak uměleckým tak i ře- 
meslným za vybavením sídel evropských feudálů 
a měšťanů. 

Podstatná část šlechty přejímala renesanční architek- 
turu jako módní vlnu. Na úroveň bydlení a vybavování 
prostorů měly značný vliv kontakty s celou kulturní ob- 
lastí Evropy. 

Ve větším množství zachovalý renesanční nábytek 
můžeme shlédnout jen na několika zámcích. Je to pře- 
devším zámek v Telči, Častolovicích, Horšovském 
Týně, Jindřichově Hradci, Moravské Třebové, Kacé- 
řově, Nelahozevsi, Litomyšli nebo v knihovně březnic- 
kého zámku. 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMĚNÍ BAROKA 




Třicetiletá válka zničila rozkvět celých území a po- 
moha středoevropská města. Evropu rozdělilo 
náboženství. Po vyčerpávající válce (skončila Vestfál- 
ským mírem roku 1648) byly v Evropě vytvořeny nejen 
dva rozdílné a odlišné přístupy politické, ale i rozdílné 
přístupy k umění. Přesto se barokní princip postupně 
stal univerzálním vzorem pro celou Evropu. Sloh, který 
renesanci vystřídal, byl jistou modifikací renesance. 

Slovo „barokní" ve skutečnosti znamená absurdní 
nebo groteskní a používali jej ti, kdo trvali na poža- 
davku, aby se klasických tvarů nikdy nepoužívalo,^ nebo 
aby se nekombinovaly jinak, než to dělávali Řekové 
a Římané. Tito kritikové se domnívali, že ti, kdo nedbali 
přísných pravidel starověké architektury, projevovali 
politování hodný úpadek vkusu a tudíž označovali 
tento sloh za barokní. E. H. Gombrich 

Barok se vyvinul z renesance v Itálii a od počátku 
17. století ovládl celou Evropu. Architekti z Evropy 
nejen vzhlíželi ale i směřovali do Říma, kde církev vy- 
chovávala své architekty mezi jezuity, teatity a kapu- 
cíny. Baroko promluvilo jasným jazykem smyslů - vý- 
mluvně a tak, aby znovu získávalo a udrželo při víře 
a v lůně církve co nejširší „stádo oveček", a současně 
aby zdůraznilo postavení vladařů a aristokracie. 

Církev v části Evropy, která přináležela pod vliv Va- 
tikánu, při rekatolizaci otevřela plně náruč novému 
slohu. Po celém kontinentu včetně Anglie byla také na- 
podobována typologie nábytku přejímaná z Itálie. 

Jako prostředek protireformace a absolutismu zůstal 
barok Anglii, Holandsku a protestantskému severu Ev- 
ropy cizí. Jestliže italský a španělský nábytek raného 
baroka se svými vzácnými dřevy a s náročným vyklá- 
dáním mramorem, polodrahokamy a slonovinou se po- 
dobal spíše hříčkám, představoval nábytek v protes- 
tantském Holandsku, Anglii a v severním Německu 

Obr. I S dostavbou chrámu sv. Petra v Římě byl spjat i Carlo Maderna [1556-1629), který je považován za prvního velkého architekta baroka 
od roku 1641 na výzvu papeže Pavla V provedl doplnění chrámu monumentálním portikem, dokonal svatopetrskou baziliku a vybudoval nové ho- 
nosné průčelí, předjímající baroko, především jako pozadí pro ceremonii papežského požehnání urbi et orbi. Nadsazením plastického zdůraznění, gra- 
dací jednotlivých ploch a architektonických článků byl vytvořen nový přístup k barokní architektonické tvorbě. Obr. 2 Ebenový kabinet z roku 1 709, 
dílo Giovanniho Battisty Fogginiho, zdobený pozlacenými mosaznými aplikami je příkladem přemrštěné dekorace, tak jak byla uplatněna i při tvorbě 
mnohých nábytkových předmětů. Obr. 3 - Obr. 4 Dvorský sedací nábytek italského baroka. Křeslo s područkami, které tak jako přední nohy nesou 
andělíčci a židle, u které byl tento motiv využit na řezbářsky vypracovaných nosných částech zádového opěradla a předních noh. 




87 



NÁBYTEK BAROKA 



produkt solidní měšťanské účelovosti. I zde byly místní 
odchylky patrné, i když z počátku jen nevýrazné. 

Nesmíme také opomenout, že při výstavbě a pře- 
stavbě mnohých zámků a paláců se stalo právě jejich re- 
prezentační působení základním posláním. Snahou pa- 
novníků bylo, aby jejich moc byla viditelná i navenek. 
Proto se šlechta věnovala rozsáhlým stavebním činnos- 
tem, rozsáhlým přestavbám svých sídel i jejich vybavo- 
váním novými interiéry v duchu baroka. Šlechta udělo- 
vala rozsáhlé zakázky na úpravu a přestavbu svých 
rezidencí všem, kteří svým dílem byli schopni přispět 
k oslavě panstva. Záliba v přepychu na panských dvo- 
rech vedla k rozvoji výroby luxusních nábytkových 
předmětů. Jakmile se Evropa vymanila ze středověké 
bídy a především pak z tragédie třicetileté války, počal 
rozkvět tvarů a povrchových úprav nábytku. 

Horečná stavební činnost se po ukrutné a vyčerpáva- 
jící třicetileté válce projevila též budováním kostelů 
a velkých klášterních celků. Stejně jako budování a vy- 
bavování rozlehlých panských sídel přinesly církevní za- 
kázky netušené možnosti pro všechny řemeslné obory. 

Katolická církev se také, spolu s panskými dvory, 
stala hlavním podporovatelem umění. I když baroko 
vyplynulo z atmosféry své doby a tak jako každý jiný 
sloh z úsilí jeho tvůrců, využila církev plně síly umění 
především k jitření, burcování a pronikání do hlubin 
lidského podvědomí. V rukou katolické církve mělo 
barokní umění za cíl působit na věřícího a nabídnout 
vykoupení ze strastí těžkého pozemského života. 

Jeho emocionální síla, jeho schopnost získávat, zno- 
vu dobývat, ale i podmaňovat lidskou duši, se stala 
v době po skončení boje s protestantstvím silným ná- 
strojem. Nástrojem, který na půldruhého století posléze 
přerostl v životní pocit, který prostoupil umění, včetně 
umělecké tvorby nábytku. Charakteristický barokní 
monumentalismus tak pro nový sloh ovlivnil a pozmě- 
nil i tvarosloví nábytkových předmětů. 

Jak jsme se již zmínili, v 16. století přispěl v jižním 
Německu k rozšíření práce s dýhami vynález na řezání 
dýh ausburgského truhláře Georga Rennera. Práce 
v ebenu byla nahrazena dýhováním, které poskytovalo 
ještě větší možnosti zdobení. Rozmnožily se i řady ře- 
meslníků, kteří virtuózně zvládali vykládání nábytko- 
vých ploch nejen drahocennými dýhami, ale i perletí 
a plátky jiných drahocenných materiálů. 

Obr. 5 Kazatelny v novostavbách barokních chrámů, ale i kazatelny budované v chrámových prostorách předcházejících slohů byly pod vlivem ba- 
rokního dynamického tvarosloví naplňovány symboličností. Společná práce truhlářů a řezbářú na tvorbě kazatelen ústila často v náročné hýření pou- 
žitými architektonickými prvky. Obr. 6 Interiér chrámu [sv. Jan Nepomucký v Mnichově). Současně s kameníky a štukatéry nacházeli své uplatnění 
i truhlářští a řezbářští mistři. Podíleli se na vytvářeni atmosféry svatého místa především spoluprací na tvorbě oltářů a realizovali chrámový sedací ná- 
bytek. Obr. 7 Kostelní pozdně barokní lavice z chrámu sv. Václava v Olomouci, které byly použity v pseudogotickém prostoru dómu. 




88 



NÁBYTEK BAROKA 



Intarzie, technika, kterou po Evropě rozšířili v ob- 
dobí renesance italští intarzisté, podléhala v baroku 
konkurenci marketerie, která našla plnou oblibu při 
tvorbě přepychových kusů nábytku. Marketerie začala 
být uplatňována již v období francouzského krále Lud- 
víka XIII. Marketem byly zdobeny jak plochy úlož- 
ných prostorů, tak stolní desky a často i čela lůžek. 
K práci na dvorském nábytku byli například do paříž- 
ské „Grande Galerie du Louvre" zváni odborníci Z celé 
Evropy již kardinálem Mazarinem. Na skříňových dve- 
řích, plochách stolů a stolků byly v této technice pro- 
vedeny bohaté květinové vzory, koše s ovocem a ná- 
ročné ornamenty. (Pozn. - Marketerii k jejímu vrcholu 
přivedl André Charles Boulle, mistr ebenista působící 
v královské manufaktuře Ludvíka XIV. - viz následu- 
jící kapitola). 

I když se v baroku setkáváme s technikami úpravy 
povrchů a architektonickými prvky obdobnými jako 
v předcházející renesanci, byl vývoj v tomto období 
posunut do zcela nových poloh. Tak jako v renesanci, 
tak i v baroku vycházelo tvarosloví ze základních ar- 
chitektonických článků, které navazovaly přímo na sta- 
rověkou řeckou a římskou architekturu. Při tvorbě ná- 
bytku i v baroku byla používána římsa, sloupy, pilíře 
a celá řada původně antických architektonických 
prvků. Jejich uplatnění a tvary se ale svým dynamic- 
kým ztvárněním zcela odlišily od renesančního pojetí. 

Společným znakem barokní architektury se stala 
křivka, která byla uplatňována na všech nábytkových 
předmětech. Kruh byl nahrazován oválem, půlkruh 
obloukem. Ovál a oblouk se staly nejoblíbenějšími for- 
mami baroka. Klidné tvary se dostaly do pohybu, hlad- 
kost byla zvlněna a linie zakřiveny. Jednotlivé architek- 
tonické články byly sestavovány tak, aby pomoci 
zvlnění vzbuzovaly dojem pohybu. Oproti přísným pro- 
porcím renesance zprohýbal barok jednotlivé části ná- 
bytku. Byla to vlastně manipulace s klasickým tvaroslo- 
vím architektury, která měla vytvářet dojem pohybu. 

Zprohýbané a klenuté tvary nábytku, tak jak to vy- 
plývalo z barokních principů, nebylo možné vzhledem 
k dřevním vláknům jednoduše ohnout. Plochy proto 
byly skládané z velkého počtu sklízených kusů ma- 
sivního dřeva. Tyto tvary vzhledem k jeho struktuře 




Obr. 8 Kartuš - v období baroka, ale i v předcházející renesanci často používaný ornament, vytvářený řezbou ve dřevě, malovaný a ve stavební 
části interiérů realizovaný ve štuku i kameni. V jeho středu byla situována plocha , která bývala využívaná pro umístění erbu, nápisu či symbolu. 
Obr. 9 Barokní ornament složený z volutové konzoly, vytvořené na principu symetrické spirály a akantu, který byl vytvořený jako nápodoba listu 
pazderníku. Obr. 1 0 Antropomorfni ornament /vycházející z lidské tváře/. Barokní nábytek byl hojně zdoben. Vedle antropomorfních ornamentů, 
na kterých byly zobrazovány i celé postavy, byly vytvářeny ornamenty ze zvířecích motivů, ale i z přírodních útvarů či jako geometrické ornamenty. 
Ozdoby byly zhotovovány nejrúznějšími technikami. Obr. 1 1 Štít zámkové zděře s detailně propracovanými figurativními motivy a symboly maji- 
telů. Štíty byly provedeny litím z bronzu a často i pozlacením. Obr. 12 Zámek 



89 



NÁBYTEK BAROKA 



a vzhledem k liniím vláken dřeva nebylo totiž tehdy 
ani možné vytvořit jinými technologickými postupy. 
Obtížné bylo i dýhování zvlněných ploch, které byly 
před dýhováním upravovány po základním vytvarování 
dláty a pilníky. Jednotlivé kousky dýh, často i dýhové 
mozaiky (zpravidla zhruba ve velikosti dlaně), byly na- 
lepovány klihem na dřevěný základ. K povrchu pak 
byly přitlačovány pomoci' pytlíků naplněných rozehřá- 
tým pískem. Větší listy dýhy nebylo možné nalepovat, 
protože by se dýhy porušily při přitlačení na zprohý- 
bané plochy. Při klížení byly také používány šablony 
vyrobené jako negativy k dýhovaným plochám. Poža- 
dované rozvolnění barokních tvarů bylo často v proti- 
kladu s vlastnostmi rostlého dřeva. 

Typickým příkladem bylo časté použití barokního 
zvlněného sloupku převzatého ze stavební architektury 
nebo zvlnění říms a profilů. Tyto prvky byly používány 
u všech nábytkových druhů. Výrobně náročné byly ve 
dřevě vytvářené štíty, kartuše, girlandy, věnce a festony. 
Charakteristickými znaky baroka se stala rozkošatělost 
forem, vedoucí často až k neukázněnosti a libovůli. Bo- 
hatost a dynamika tvarů, současně s přemírou orna- 
mentiky, měly udivovat. Klasickou jednoduchost rene- 
sance vystřídala tvarová rozmanitost a složitost, typická 
pro všechny druhy dvorského nábytku. 

Přitom starostlivost tvůrců barokní architektury 
spočívala ve stmelení rozevlátých kompozic v jeden 
celek. Mohli bychom poznamenat, že i když se ba- 
rokní nábytkové tvarosloví vyvíjelo postupně a zpo- 
čátku navazovalo na renesanční prototypy, nahradilo 
záhy svojí náročnou dynamičností renesanční strohou 
spekulativnost. 

Tvůrci nábytkových předmětů jakoby si libovali 
i v naturalistické plastické výzdobě a současně i ve 
složitých řezbách. Základní změna oproti renesanci se 
dotkla nejen proporcí jednotlivých nábytkových před- 
mětů, ale i jejich umisťování v prostoru. Truhla, příbor- 
ník, postel, stůl, lavice, křeslo, stolička - nábytek, který 
se stával zcela běžným vybavením i měšťanských pří- 
bytků, nabýval ve dvorských interiérech stále víc na 
svém reprezentačním poslání. Cílem vybavovaných 
prostorů bylo vytvoření povznášejícího dojmu. 

Nábytek neměl jen prostě sloužit základním funkcím 
obývání. Jeho úlohou byla i služba náročné ideologii 
barokní doby. Jeho úkolem bylo iluzivní působení 
a jeho posláním se stala reprezentace. Vlastní výtvarný 
barokní princip a především rytmus architektury, vyža- 

Obr. 1 3 Úchytka Obr. 1 4 Kování - štítky zámkových zděří a úchytky. Obr. 1 5 Stůl vyrobený ve Flandrech v první polovině 1 7. století, u kterého 
nohy a trnoží bylo vytvořeno vřetenové vytvarovaným soustruhováním. Obr. 1 6 Vřetenové sloupy byly aplikovány i na úložný nábytek, často i jako 
zdvojené sloupky. Bufet provedený z ořechového dřeva, práce Johana Kellera z Basileje z roku 1 664. 




90 



NÁBYTEK BAROKA 



doval vytvoření celku vybavovaných interiérů - sladění 
nábytku v jeden neměnný prostorový celek. Tomuto 
požadavku napomáhalo i sjednocení vzhledu použi- 
tých materiálů, způsobu použití dekorativních prvků. 

Život na šlechtických panstvích se stal jednou vel- 
kou a nepřetržitou podívanou - jakousi jednotnou di- 
vadelní scénou a interiéry měly za cíl působit na ohro- 
meného návštěvníka. 

I když byl mobiliář v dvorských rezidencích po- 
stupně doplňován menšími kusy, které byly často zís- 
kávány i nákupem v zahraničí, byly zpravidla zámecké 
a palácové interiéry zařizovány jednorázově a byly 
právě proto řešeny jako nedílné celky. Detaily, výtvarné 
motivy, řezby, výběr stejných dřevin a barevnost nábyt- 
kových předmětů byly jejich výtvarnou spojnicí. Tento 
princip tvorby barokních interiérů přejímali i zámožní 
měšťané. Baroko na panských dvorech inscenovalo ne- 
jen celé interiéry, ale celý způsob života. Byla to podí- 
vaná, řízená přísně dodržovaným ceremoniálem. Snad 
nejvíce nápadné to bylo u sedacího nábytku. 

Tak jako se nám dnes obtížně chápe funkce byd- 
lení v barokních zámcích, tak náročné je pro dneš- 
ního člověka pochopit i základní funkci barokního 
sedacího nábytku. Dnešní židle, křeslo, či lavice má 
za cíl nabídnout maximální pohodlí. V sedmnáctém 
století se na honosný sedací nábytek v aristokratic- 
kých sídlech usedalo na znamení společenského po- 
stavení. Dvorský i církevní sedací nábytek musel pře- 
devším plnit v prostorách paláců, zámků i chrámů 
reprezentativní funkci. 

Náročné architektonické působení interiérů bylo vy- 
tvářeno mj. stabilním řazením jednotlivých předmětů 
v neměnné celky a sedací nábytek přitom sehrával 
svoji zcela nezastupitelnou roli. Reprezentačního 
vzhledu bylo, vedle výtvarného řešení, docilováno pře- 
devším stupňováním jeho rozměrů. Výška zádových 
opěradel vyjadřovala důstojnost osoby, která směla se- 
dadlo používat. 

Dvorský sedací nábytek, tak jako ostatní mobiliář, 
byl utvářen především tak, aby navozoval pocit ma- 
jestátnosti a vznešenosti. Celkový vzhled byl umocňo- 
ván náročnými řezbářskými detaily na všech dřevěných 
viditelných částech. Hojnost dekorativních motivů 
a přeplněnost ornamenty nebyly znaky pouze baroka. 
Bohatost forem na dvorském sedacím nábytku s pře- 
mírou řezbářských detailů byla běžná již v období vy- 
zrálé renesance. V baroku ale nebylo snad na dvor- 
ských nábytkových předmětech místa, které by nebylo 
pokryto ornamentem. Podničky vytvarované prohnu- 
tím byly zakončovány volutami, zdobenými jemným 




Obr. 1 7 Vyobrazení návrhů stolového a sedacího nábytku na mědiry- 
tinových grafických listech, které byly vydány pražským truhlářem Mar- 
kem Nonnenmachrem v roce 1 7 1 0. Obr. 1 8 - Obr. 1 9 Mezi dvorským 
nábytkem se v druhé polovině 17. století rozšířila obliba křesel s vyso- 
kým zádovým opěradlem, která byla v jeho horní části opatřena boč- 
ními opěrkami hlavy. Tato křesla byla předchůdci čalouněných křesel 
nazývaných „ušák", které se v následujícím století staly v intimních sou- 
kromých částech dvorských staveb velkou módou. 



91 



NÁBYTEK BAROKA 



dekorem. Detailní řezbářská práce byla věnovaná pře- 
devším nohám sedaček, židlí, křesel a pohovek. 

Nebyly to však jen řezbářské práce, které zvyšo- 
valy tvarový účin barokního sedacího nábytku. Uplat- 
nily se i bohaté tvary vytvářené soustruhováním. I ča- 
lounění zvyšovalo jeho vznešenost. Křesla, židle, 
lavice i sedačky byly opatřovány potahovými látkami, 
které stejným potahem, se stejnou barevností a stej- 
ným dekorem vytvářely jeden celek. Práce čalouníka 
byla stále náročnější. Už několik století před obdobím 
baroka byl např. ve Francii „tapezarius" důležitým 
pracovníkem u královského dvora. Staral se tehdy 
o textilní dekoraci králových interiérů při jeho stěho- 
vání z jednoho sídla na druhé. 

Textilu se používalo jako nejúčinnějšího dekorativ- 
ního prostředku. Bohaté závěsy, zejména kolem lůžka, 
napomáhaly vytvářet pompézní architekturu. Čalouní- 
kovi zůstalo mnoho práce i při ustálení panovníkova 
pobytu. Stalo se zvykem každého půl roku vyměňovat 
textilní vybavení místností. Za vlády Ludvíka XIV. se 
dokonce textil na dvoře obměňoval čtyřikrát do roka. 

Svým výtvarným řešením náročně tkané gobelíny 
mnohdy potlačovaly i působení dřevěných částí. Byly 
to vedle gobelínů hedvábné látky s vytkávanými nebo 
vyšívanými vzory. Takto vypracované dekory se staly 
plnohodnotnou součástí i náročných řezbářských 
prací. Na plochách zádových opěradel i na sedacích 
plochách byly komponovány náročné ornamenty. Sou- 
časně při kvantitativním vzestupu evropské textilní vý- 
roby byly na vysokou úroveň rozvinuty techniky tkaní. 

Francouzská výroba začala již jako výroba manufak- 
turní před polovinou sedmnáctého století. Barokní 
způsob zařizování pak vedl k rychlému vývoji tkalcov- 
ských technik. To již i náročné ornamenty mohly být 
vytkávány na vysoké výtvarné úrovni. 

Na takto náročně působící sedadla bylo možné 
usednout jen podle přísně dodržovaného ceremoniálu. 
Způsob usednutí, způsob sezení i vlastní umístění se- 
dacího nábytku byly součástí symbolické procedury. 
Přitom i pro vrchnost a pro nejmocnější platila ne- 
měnná pravidla. Privilegované osoby svou předem da- 
nou roli i při sezení doslova hrály. Právo na použití 
židle, usednutí na křeslo, na vyšší nebo nižší sedadlo, 
nebo na obyčejnou sedačku bylo v panských sídlech 
striktně dodržováno. Posadit se na jednotlivý typ se- 

Obr. 20 Čalouněné barokní křeslo 5 vřetenově soustruhovanými nohami a trnoží. Nohy byly ukončovány zploštělými koulemi. Obr. 21 U barok- 
ního sedacího nábytku byly vždy jednotlivé části samostatnými prvky. Nohy, opěradla, luby a trnože vznikaly jednotlivé. Obr. 22 Křeslo s tvarova- 
nými loketníky a bohatě vyřezávanou trnoží. Obr. 23 Čalounění náročné vyšívanou potahovou látkou. Nosná (spodní] část barokového křesla byla 
často vytvářena s bohatě vyřezávanými ornamenty. Obr. 24 Italské chrámové křeslo pro církevního hodnostáře Guardiagrele S. Maria Maggiore 
z doby kolem roku 1 700. Girlandy obepínající zádové opěradlo a voluty na loketnících a nohách křesla zdůrazňovaly honosnost tohoto sedadla. 




92 



NÁBYTEK BAROKA 



žídla, bylo možné jen podle řádu, který se stal závaz- 
ným postupně na všech evropských dvorech. 

Rozdíl mezi použitím židle, taburetu nebo křesla vy- 
jadřoval vznešenost a zařazení jeho uživatele. Polyant 
byla nízká skládací sedačka s poduškou, která byla 
volně ukládaná na sedací plochu. (Zkřížené nohy do 
X připomínají sedátko „placent", s oblibou používané 
tíž v renesanci.) Taburet byl oproti polyantu vyšší 
s pevnými nohami. Oválné nebo čtvercové neodníma- 
telné čalounění sedací plochy bylo nesené čtyřmi no- 
hami, zpravidla vyztuženými bohatě řezaným trnožím. 
Při návštěvě vévodkyně u princezny mohly například 
usednout obě do křesel. V přítomnosti panovníka 
mohly však obě použít jen taburetu nebo polyantu. 
Židle „chaise" a především křesla „fautuil" přináležely 
pouze vyvoleným. 

Je pravdou, že vedle své reprezentační složky byla 
barokní křesla, lavice a židle oproti renesančním se- 
dadlům rozmanitější a především pohodlnější. Na první 
místo ale bylo kladeno jejich reprezentační působení. 
Okázalost baroka ovlivnila i sedací nábytek. Nejenže se 
stal reprezentačním vybavením palácových a zámec- 
kých prostorů, ale především zmohutněl. I židle byly 
zvětšeny, to jak do šířky, tak i do výšky. Stejně jako re- 
nesančních sálech byly židle stavěny podél stěn a stá- 
valy se jejich dekorací. Čelní strana byla proto bohatěji 
zdobena náročnými řezbami. Na mobiliáři byly uplat- 
ňovány stejné dekorativní prvky, které tak propojovaly 
celý interiér. Barokní princip byl spojený s gradováním 
forem a se stupňováním barevného účinku. 

Do arzenálu tvorby byl také cílevědoměji zakompo- 
nován účinek světla a stínu a to nejen v monumentál- 
ních prostorách, ale i při výstavbě nábytkových před- 
mětů. Na jednotlivých nábytkových plochách usilovali 
jejich tvůrci o vyniknutí kontrastů. Napomáhalo tomu 
zdůraznění jednotlivých prvků a článků, na kterých se 
střídal stín se světlem. 

Novinkou baroka bylo i čalounění. Polštáře, které 
byly dříve pokládány na tvrdé dřevěné plochy sedadel, 
byly pro pohodlnější sezení nejen spojeny s dřevěnou 
částí sedacích ploch v jeden celek, ale čalouněním byly 
opatřovány i zádová opěradla, podničky a mnohdy 
i postranní opěradla. 

Jako potahové látky sloužily samety s plasticky se- 
střihovaným vlasem, zdobené honosnými květinovými 

Obr, 25 Taburet z období raného baroku a vyrobený v Čechách v poslední čtvrtině 1 7. století. Bohatě vyřezávané trnoží s motivy listoví i náročně 
vyřezávané nohy jsou svědectvím o vyspělém řezbářském řemesle ve střední Evropě. Obr. 26 Židle podle návrhu Daniela Marota, jednoho z mistrů 
francouzského baroka, který ve svých pracích s oblibou používal figurálních motivu ornamentů vytvářených z akantových listů. Obr. 27 Čalouněné 
křeslo, u kterého byla na potahové látce použita kompozice velkých květinových vzorů na zádových opěradlech a plochách sedadel. Obr. 28 Nízká 
sedačka s pevným čalouněním z roku 1685. 




93 



NÁBYTEK BAROKA 




Obr. 29 Kabinet vyrobený v Augsburgu ve druhé polovině 1 7. století 
především z ebenového dřeva. Horní část byla postavena na stolovou 
konstrukci ze soustruhovaných vřetenových noh, vybavena zásuvkami 
vykládanými na čelech barevnými kameny byla zakončena nástavcem. 
Mezery mezi zásuvkami a drobnou skříňkou byly ozdobeny sloupky 
z alabastru a ukončeny pozlacenými hlavicemi. Obr. 30 Komoda na 
vysokých nohách, pocházející z roku 1715, byla zdobena marketerií 
a mosazným pozlaceným kováním. Obr, 31 Komoda vytvořená na po- 
čátku 18. století byla ozdobena arabeskami podle návrhu Jeana Bera- 
ina. Marketerie, které vévodily především křivky, úponky a arabesky na- 
hradily ve výzdobě nábytkových předmětů plastickou řezbu. 



dekory. Často bylo používáno i hedvábí s vyšitými 
plasticky působícími vzory. V období baroka vyvstaly 
ještě více rozdíly, kdy na jedné straně bylo bydlení po- 
važováno za reprezentační symbol a na straně druhé 
zůstávalo pouhým nástrojem k uhájení základních lid- 
ských potřeb. Baroko zcela odlišilo svět panstva od 
světa poddaných a ovlivnilo i oblékání dvořanů. Se 
španělskou módou, kterou přebíraly evropské dvory již 
od doby renesance, vznikla potřeba ukládat oděvy 
zcela jinak, než tomu bylo doposud, kdy pro uložení 
šatstva, které se nevěšelo, ale skládalo, dostačovaly 
truhly. Dlouhé dámské šaty, bohatě vypracované a vyz- 
tužované, tak aby vytvářely dojem vznešenosti, bylo 
nutné věšet do úložných prostorů, poskytujících volný 
vnitřní prostor. Truhly byly nahrazeny jednodílnými 
a především dvoudílnými skříněmi. 

Pro barokní střední Evropu se stala dvoudveřová 
skříň typickým nábytkovým předmětem. Velkými pi- 
lastry členěná skříň na šaty s dvojitými dveřmi si podr- 
žela po celé barokní období svůj základní barokní tvar. 
Cela skříní, architektonicky členěná, přejímala snad 
všechny ozdobné prvky z fasád stavebních děl tehdej- 
ších barokních staveb. Truhla, která byla součástí mo- 
biliáře po celá tisíciletí, která poskytovala možnost 
ukládání osobního a rodinného prádla i šatstva, byla 
postupně vytlačována i z měšťanských domácností. 

Ve dvorském nábytku nabyla truhla nového uplat- 
nění. Sloužila jako truhlice pro uložení cenností. Byla 
vyzdvižena na vyšší podstavec a vypadala jako drob- 
nější kabinetní skříň. Tento ozdobný předmět se stal 
také nedílnou součástí výbavy vznešených šlechtických 
nevěst. Bylo to pokračování truhel svatebních (cassone 
da nozze), které našly své uplatnění v období rene- 
sance. Tyto barokní truhlice byly drobnějších rozměrů 
a sloužily především jako schránky pro uložení klenotů. 

I kabinetní skříně dostávaly ještě okázalejší vzhled. 
Vybavené množstvím zásuvek a přihrádek, které bý- 
valy kryté dvířky a výklopnou deskou tvořící uzávěr, 
s mnoha ozdobnými prvky, byly ozdobou barokních 
interiérů. Truhlu pak v dvorském mobiliáři zastoupila 
komoda (prádelník - bureau commode), sloužící 
k ukládání prádla, která byla vybavená velkými zá- 
suvkami, širokými na celou šířku čela. Postupný po- 
čátek vytvoření komody je možné sledovat v plné 
míře již v renesanci a v Německu dokonce v období 
pozdní gotiky. 

Můžeme ji považovat hned po truhle za nejstarší typ 
úložného nábytku. Je ale pravdou, že její konečná po- 
doba se ustálila teprve až v době vrcholného baroka. 
To již také zcela zevšeobecněla v dvorském i měšían- 



94 



NÁBYTEK BAROKA 



5kém prostředí' evropských domácností. Z ní se vyvi- 
nula jednak komoda s psacím pultem - komodový se- 
kretář, ale i z části prosklená skříň na porcelán, která 
byla předchůdcem skleníku. Komodový sekretář, který 
se stal v baroku velmi oblíbeným nábytkovým před- 
mětem, vycházel z účelového spojení komody, vý- 
klopné desky, která sloužila jako psací plocha a skří- 
ňového nástavce. 

S rozšířením vzdělanosti se na panských dvorech 
začaly objevovat i knihovny, kterým byla v období ba- 
roka věnována náležitá péče především v klášterech. 
Knihovny ale nechyběly ani na zámcích a v palácích. 
Vlivem zvýšených reprezentačních nároků ocital se 
i stolový nábytek stále víc ve středu pozornosti umě- 
leckých řemesel. 

Konzolový stůl, „table console", který se stal oblíbe- 
nou součástí komponovaných úprav stěn především 
v následujícím rokoku, byl součástí kompozice již ve 
vznešených barokních interiérech. Náročným zpraco- 
váním plnil svoje poslání - být především reprezentač- 
ním předmětem. Sloužil totiž pouze pro postavení 
svícnů a rozličných dekorativních předmětů. 

Stoly jídelní, stavěné do středů jídelních sálů, měly 
své ustálené místo již v období renesance. Velká péče 
byla věnována stolní desce, která byla zdobena náročně 
vykládanými dýhami do zajímavých „figur". Největší 
péče byla věnována nohám stolů. Jejich řešení mělo 
v baroku celou řadu tvarových i dekoračních variant. 

Současně s honosnými velkými jídelními stoly byly 
vyvinuty i drobnější stolky a stolky hrací. Byly to také 
stolky s trojúhelníkovou a především kruhovou stolní 
deskou a s drobnými zásuvkami. Novinkou v řadě sto- 
lového nábytku se v baroku stal i speciální stolek toa- 
letní. Své pojmenování dostal podle francouzského 
slova „toile" - plátno, které bývalo na stolku rozprost- 
řeno tak aby na něm mohly být rozestavěny toaletní 
potřeby. Toaletní stolek vybavený přihrádkami oboha- 
til skladbu stolového nábytku a posléze se stal nedíl- 
nou součástí vybavení ložnic. 

Ložnice nepozbyla na svém významu ani v baroku. 
Právě naopak. Tomuto intimnímu prostoru bylo odňato 
všechno soukromí. Došlo to tak daleko že se ložnice 
stala středem dění celých panovnických dvorů. Zá- 
važné návštěvy přijímali nejen feudálové, ale i jejich 
dámy vleže v posteli. Přitom středověký typ postele 
s nebesy nesenými čtyřmi sloupy přetrvával až do 
17. století. I když se renesanční princip nezměnil, 
i u lehacího nábytku byly místo rovných sloupků ne- 
soucích honosný baldachýn vytvářeny bohatě barokně 
tvarované a točené sloupy, nesoucí náročné drapérie. 




Obr. 32 Kabinet na stolovém podstavci se zásuvkou stojící na pěti 
soustruhovaných vřetenových nohách, vyrobený v období kolem 
roku 1675. Obr. 33 Stolový antverpský kabinet, vytvořený v období 
kolem roku 1 625. V horní části byl umístěn skříňkový úložný prostor, 
jehož dvířka stejně tak jako čela zásuvek byly ozdobeny scénkami ze 
života v Cupidu. Spodní část byla vytvořena náročným způsobem ze 
sochařsky ztvárněných postav černochů, nesoucích na svých hlavách 
pokrytých turbany základovou část kabinetu. Obr. 34 Detail kabi- 
netu. Řezbou z ebenového dřeva částečně zlaceného sochařsky vy- 
tvořená postava mouřenína. 



95 



NÁBYTEK BAROKA 




Byl to ale opět kubus vytvářený z látky, jakýsi domek 
vymezený závěsy splývajícími z baldachýnu. 

Barokně architektonicky členěná s balustrádovými 
podpěrami a s nákladnými textilními závěsy byla postel 
monumentálním nábytkovým kusem. Byla i jakousi di- 
vadelní scénou. Její rozměry tak jako rozměry ostat- 
ního barokního nábytku zvyšovaly okázalost a repre- 
zentativní nádheru. Pompézní výtvarné řešení a přísná 
vázanost nábytkových předmětů s prostorem se staly 
i zde hlavní zásadou tvorby barokního interiéru. 

K základním typům nábytku přibyly v ložnicích 
nejrůznější doplňky. Stalo se zvykem uchovávat zde 
menší zásoby jídla a nápojů. Proto k tomuto účelu 
sloužily malé bufety „buffets de lit". Lůžku pak bylo 
podřizováno umístění ostatního nábytku. Ať to byly to- 
aletní či konzolové stolky, sedací nábytek nebo skří- 
ňové hodiny. Svoji bohatou architektonickou členitostí, 
balustrádovými podpěrami a nákladnými závěsy se 
stalo výrazným architektonickým dílem, na kterém měl 
nejvíce práce čalouník. 

Je pozoruhodné, že Itálie, která v barokní architek- 
tuře, malířství a sochařství sehrála tak zásadní roli, ve 
tvarování nábytku zůstávala postupně pozadu za tvor- 
bou nábytkářů ostatních evropských zemí. Od polo- 
viny 17. století začala Itálie v kulturním světě ztrácet 
své vedoucí postavení a opoždovala se především za 
Francií, která získala náskok a to nejen v politice a eko- 
nomice, ale i v tvorbě nábytku. Zůstala pozadu také za 
měšťanským nábytkovým uměním severní Evropy. 
V těchto zemích si měšťanstvo udrželo nejen prestiž, 
ale jeho vkus se stal směrodatným ukazatelem i pro vý- 
voj a charakter slohu. 

Francouzské baroko 

Byla to pak především Francie, která se při tvorbě 
oslnivých předmětů dvorského nábytku v duchu klasi- 
cistního pozdního baroku stala vůdčí silou v celé Ev- 
ropě. Francie, která byla v umění ještě do počátku ob- 
dobí 17. století stále závislá na Itálii, Nizozemí, ale i na 
Německu nejenže dosáhla při tvorbě nábytku samo- 
statného výrazu, ale stala se svým vystupňovaným úsi- 
lím o samostatný výraz vzorem pro všechny evropské 
dvory. Dosáhla vrcholů při tvorbě nábytkových před- 



Obr. 35 Lůžko, které navrhoval Daniel Marot, jeden z předních mistrů ornamentálních rytin na dvoře Ludvíka XIV, autor mnohých výtvarných ře- 
šení, uplatněných při tvorbě nábytku ve slohu francouzského baroka. Obr. 36 Detail područky (loketníku), ukončené tělem anděla, kterou na svém 
rameni nese černoušek tvořící přední nohu křesla se zakončením lví tlapou. Čalouněné křeslo s profilovanými područkami a soustruhovanými no- 
hami s potahovou látkou s geometrickým dezénem bylo vyrobeno v letech 1675-1700 na severu Itálie. Obr. 37 Křeslo z ořechového dřeva, čás- 
tečně polychromované s motivy černoušků a andílků, vytvořené pro jednu z předních benátských rodin. Křeslo pochází z okruhu sochaře Andrea 
Brustona 1 1 662- 1 732), který jako vynikající řezbář vytvořil řezaný nábytek u kterého uplatnil figurální plastiky umisťované na běžně nezvyklých mís- 
tech a pojaté jako sochařská díla. Obr. 38 Křeslo. 



NÁBYTEK BAROKA 



— ětů, které nebyly překročeny. Uměni, včetně umění 
nábytkového, bylo ve Francii propojováno jako jeden 
:e služebníků politiky absolutismu a to již 2a panování 
Jindřicha IV., kdy byly založeny umělecké dílny v ga- 
lerii Louvre a kdy byla založena Akademie (1635). Ná- 
r.tkovými předměty byly vybavovány početné šle- 
chtické paláce stavěné na přání panovníka a princů 
pocházejících z královské krve. To doznívala pozdně 
renesanční tradice a do té doby silné italské vlivy. Zá- 
roveň se rýsovaly principy specificky francouzské s pl- 
r.vm pojetím reprezentativnosti a okázalosti. Mezi před- 
staviteli této střízlivé elegantní architektury na cestě 
k baroknímu klasicismu stál v popředí architekt Fran- 
cois Mansart. Období pozdního baroka stylu Ludvíka 
XTV. jsme věnovali celou následující kapitolu. I když 
nábytkové umění neslo s sebou až do zralého baroku 
říedověké prvky, nabylo i v ostatních částech Evropy 
v období vrcholného baroka i při tvorbě nábytku no- 
vých specifických rysů. 

Anglické baroko 

Osobitým způsobem se projevilo baroko v Anglii. 
Po znovunastolení Stuartovců (1660) do čela ostrov- 
ního království - po jejich návratu z exilu na konti- 
nentě, našlo baroko uplatnění i na panovnickém 
dvoře. Stuartovci se snažili uvést na svůj královský dvůr 
onen lesk a onu nádheru, kterou mohli obdivovat při 
vnuceném pobytu ve Francii. Angličtí nábytkáři oproti 
francouzským „ebenistům" vyrábějícím skříňový náby- 
tek i tvůrcům sedacího nábytku „chaisier" vytvářeli ná- 
bytek méně honosný. Oproti okázalosti francouzského 
dvora Ludvíka XIV. byl anglickými truhláři vyrobený 
nábytek jednodušší a především pohodlnější. Dekor na 
nábytkových předmětech byl spíše klasicistní než ba- 
rokní. I dezény potahových látek, kterými byl potaho- 
ván sedací nábytek, vyráběný v Mortlake od počátku 
17. století, byl decentní a střízlivý, odpovídající kon- 
zervativnímu vkusu Angličanů, byť byly dezény navr- 
hovány francouzskými a vlámskými umělci. 

Baroko v severní Evropě 

V severní Evropě se sloh baroka uchytil ve zcela 
osobité a značně zjednodušené podobě. Holandská va- 
rianta tohoto nového slohu zde našla své uplatnění 
a stala se také inspirací jak pro nábytkáře v Anglii, tak 
následně i v sousední části Německa. A i když napří- 




Obr. 39 - Obr. 40 Kabinety patřily i v anglických interiérech šlechty a bohatých měštenú k oblíbeným předmětům. Masivnost a temnou barvu dřeva, 
které určovalo vzhled náročného dvorského nábytku, se snažili umělečtí řemeslníci zmírnit technikami intarzie a marketerie. Obr. 41 Židle z počátku 
1 8. století, u které již i angličtí nábytkáři začali tvarovat zádová opěradla, změkčované stejně jako sedáky pedikovými výplety. Obr. 42 Celočalouněný 
.ušák", nabízející jeho uživatelům pohodlné sezení se v Anglii stal součástí vyráběného sortimentu anglického nábytku již v počátku barokního období. 



97 



NÁBYTEK BAROKA 




Obr. 43 Dvoudveřová skříň „Schapp". Tento tvarový typ skříně se stal 
oblíbeným nábytkovým předmětem měšťanských domácností v letech 
přibližně 1680-1720. Krajově se v detailech tyto skříně lišily. Schapp 
z Gdaňská měla zploštělý štít s mohutně řezanou klínovou výplní v orá- 
movaných polích. Lůbecký typ byl naproti tomu vybavován zvlněným 
štítem. I zde měly velký vliv rytinové předlohy vypracované několika 
autory. Obr. 44 Hamburská barokní čtyřdveřová skříň s vřetenovými 
sloupky, vytvořená na principu rámové konstrukce a vybavená ve 
spodní části dvěma zásuvkami, byla objemným kubusem skoro dva 
a půl metru vysokým, dva metry širokým a hlubokým více jak devade- 
sát centimetrů.z doby kolem roku 1 680. 



klad našel barok v Holandsku své uplatnění až po roce 
1640 a to ve značně zjednodušené podobě, byl svými 
charakteristickými rysy svébytným projevem měšťan- 
ského baroku. V Holandsku, ve Skandinávii i v severní 
části Německa, tedy v protestantské části Evropy, byl 
vliv feudálního baroka a jeho francouzské varianty - fe- 
událního klasicismu, daleko menší, než v oblastech, 
které byly pod přímým vlivem tohoto „jezuitského" 
slohu. V protestantském rajonu, včetně Anglie, se ba- 
roko prosazovalo pomalu a omezovalo se zpočátku jen 
na ornamentiku. Pojetí baroka v protestantismem oddě- 
lené Evropě prošlo oproti katolickým zemím zcela od- 
lišným vývojem. Bylo to i tím, že do těchto částí Evropy 
přicházel z uměleckých středisek barokní sloh se znač- 
ným zpožděním. Přitom severozápadní Německo, od 
Hamburgu až po území kolem Gdaňská, vytvořilo v 17. 
století při tvorbě nábytku pozoruhodnou jednotu. Byl 
to pak především Hamburg, který se proslavil v letech 
1660-1680 svými typickými čtyřdveřovými skříněmi, 
které předcházely ještě oblíbenější skříně dvoudveřové. 

V Holandsku, Anglii i v severním Německu byl ná- 
bytek produktem solidní účelovosti. V těchto zemích se 
totiž směrodatným ukazatelem pro charakter tohoto 
nového slohu stalo především měšťanstvo, které si udr- 
želo své postavení i prestiž, a svým vkusem ovlivnilo 
tvorbu barokního nábytku. Typickým zde bylo uplat- 
ňování soustruhovaného dřeva. Dubový nábytek z ma- 
sivního dřeva byl teprve ve vyzrálém baroku nahrazo- 
ván výrobky z ořechových dýh. Ořech se ale stal 
oblíbeným materiálem především v Anglii. Zde byl za 
tímto účelem vysazován na celém ostrově. V hansov- 
ních městech na březích baltického moře byly z oře- 
chového dřeva vyráběny mohutné skříně, které svým 
objemem a náročným barokním členěním vévodily 
prostorám měšťanských domů. 

V období baroka byla mezi měšťanský nábytek 
z dvorského mobiliáře přijata psací skříň. Vyšla ze spo- 
jení komody, která se již stala běžným kusem v příbyt- 
cích měšťanů, psací části a kabinetu. Spodní část byla 
řešena jako stůl a měla část pod stolní deskou a horní 
část byla v podobě kabinetu. 

Tento typ se potom v drobných obměnách udržel až 
do počátku dvacátého století. 

Baroko v Čechách a střední Evropě 

Ve střední Evropě byl nástup baroka dobou ukon- 
čení třicetileté války. Bělohorské vítězství císařských ar- 
mád nad českým stavovským vojskem nastolilo drastic- 
kou proměnu života společnosti i životního stylu. 
Skončily hrůzy válečných bitev, které si nezadaly s ple- 



m 



NÁBYTEK BAROKA 



3ěním usedlostí vesnic a měst. Skončily hrůzy veřej- 
ných poprav, hrůzy ze stromů ověšených lidskými těly. 
Zůstala rozvrácená hospodářství, bída a strach. 

Katolická církev dobývající zpět své kdysi ztracené 
pozice využila v plné míře baroko jako výtvarný projev 
:éto nečekané proměny. Nástup baroka se stal přede- 
vším v Čechách nástupem nástroje církevní propa- 
andy. V nastalém míru pak šlo o to připomínat velko- 
;epými stavbami chrámů, klášterů a sídel panstva, které 
zbohatlo konfiskacemi jmění, onu velkou společenskou 
proměnu. Nejen cizáci, ale i česká katolická šlechta byla 
stržena proudem kořistnictví a potřebou velkolepé re- 
prezentace. Stavby i nábytek v předcházejícím století 
Tvořený tak, aby odpovídaly svému základnímu funkč- 
nímu poslání, začaly být monumentalizovány. 

V čele těchto počinů ještě v průběhu třicetileté války 
a jako příklad velikášství byl v Praze postaven mo- 
nutný komplex Valdštejnova paláce. Celý tento monu- 
mentální kolos byl nazýván „vrcholným zjevením 
nastupujícího baroku". V paláci, který byl naplněný 
orientálními koberci a koženými tapetami, vévodily 
z Itálie dovážené kabinety vykládané slonovinou a ná- 
ročný nábytek, vyrobený v jižním Německu. 

Valdštejnovi krása předmětů, kterými se obklopo- 
val, ať to byla architektura nebo umělecká díla, byla 
především „skvělou folií" k jeho ohromnému hmot- 
nému rozmachu. 

Z období českého baroka jsou známy a dochovány 
překrásné kusy nábytku svědčící o vysoké úrovni ná- 
vrhů i kvalitě řemeslné práce. Známé jsou návrhy chrá- 
mového mobiliáře pro klášterní baziliku v Kladrubech 
a oltáře v kostele v Novém Hradci vypracované archi- 
tektem Janem Blažejem Santinim Aichelem. 

Z návrhů dalšího velkého barokního tvůrce Fran- 
tiška Maxmiliána Kaňky jsou známé především reali- 
zace vybavení knihovny pražského Klementina i úpra- 
vy a interiéry Černínského paláce. 

Z oltářů, které Kaňka navrhoval, to byly hlavní ol- 
táře v kostele P. Marie ve Staré Boleslavi a v kostele sv. 
Václava na Zderaze. Byl to i oltář v zámecké kapli 
v Jindřichově Hradci a boční oltáře v pražském chrámu 
sv. Salvátora, ale i v pražském staroměstském Týnském 
chrámu. Kaňkův spolupracovník F. I. Prée dodával ná- 
vrhy pro několik kostelů na Mladoboleslavsku. Jeho 
návrhy ve vysoké kvalitě realizoval kosmonoský tru- 
hlář Prokop Vyšohlíd. 

Z prací Kiliána Ignáce Dientzenhofera, dalšího před- 
ního tvůrce tzv. „českého baroka", který po svém otci 
Kryštofovi pokračoval v pracích pro pražský břevnov- 
ský klášter, je známý mobiliář klášterního kostela. 




Obr. 45 Barokní zámek v Jemništi u Benešova, jehož stavba byla za- 
končena v roce 1 724, byl postaven architektem F M. Kaňkou jako jed- 
nopatrová stavba. Obr. 46 Barokní stolový kabinet patřil v 18. století 
k oblíbeným typům nábytkových předmětů, kterými byly prostoty 
zámků a paláců postupně doplňovány. Geometrické vyskládání intarzie 
z ořechového dřeva propůjčovaly těmto kabinetním stolům na důstoj- 
nosti. Obr. 47 Komoda vybavená třemi zásuvkami, na jejichž čelech 
byla vytvořena náročná výzdoba z bohatě provedené intarzie. Komody 
v průběhu období baroka nahrazovaly i v městských domácnostech 
truhly a stávaly se ozdobou méštanských interiérů. 



99 



NÁBYTEK BAROKA 



Z uvedených prací, u kterých bylo zjištěno autorství je 
patrné, že ani velcí architekti Kaňka, Dientzenhofer, 
Santini nepohrdly navrhováním nábytku. Realizace 
svých návrhů svěřovali předním truhlářským dílnám. 

V období baroka patřil k významným realizátorům 
truhlář Jan Drobner, spolupracující se sochařem a řez- 
bářem Matoušem V. Jácklem. Truhlářská dynastie rodu 
Drobnerů byla v Praze založena již v 17. století. Po ně- 
kolik generací děděná truhlářská dílna byla pověřo- 
vána řadou zakázek na výrobu chrámových lavic, ka- 
zatelen i oltářů. Vedle církevních zakázek uspokojovala 
širokou poptávku při vybavování šlechtických i měš- 
ťanských objektů. Dílem této dílny byly dva oltáře 
v kostele Narození Páně na Loretě a celé vybavení ka- 
ple sv. Voršily ve strahovském kostele. 

Vážným konkurentem Drobněním byl truhlář Jan 
Ignác Unmuth, který přišel do Prahy v polovině 
17. století z Essenska. Z roku 1708 je známé jeho větší 
dílo - hlavní oltář kostela sv. Voršily v Praze a z ná- 
sledujících let truhlářské práce pro staré děkanství na 
Pražském hradě. Jeho syn Václav převzal již zavede- 
nou otcovu dílnu. 

Podle návrhu K. I. Dientzenhofera provedl další vý- 
znamný pražský truhlář Kristián Kovář hlavní oltář kos- 
tela sv. Tomáše na Malé Straně. Mistrovské dílo rámové 
stavby pozdně barokního oltáře bylo završené bohatou 
sochařskou stafáží Ferdinanda M. Brokoffa, Ignáce 
Můllera a Jana Antonína Quitainera. Truhlářské řemeslo 
stále víc splývalo se sochařskými a řezbářskými pra- 
cemi v jedno ucelené dílo. Tato spolupráce se stala 
běžnou nejen u kostelních zakázek. Při tvorbě nábytku 
našli své uplatnění i práce soustružníků. Když pak 
zvládli náročnou práci při soustruhování vřetenových 
sloupků, začali spolupracovat s truhláři jako rovno- 
cenní partneři. 

Na náročných dílech byli součástí spolupracovníků 
i nesčetní štafíři. Jejich účast spočívala na zlacení a po- 
lychromování kostelních interiérů a samozřejmě i tru- 
hlářských i řezbářských prací'. 

Nezůstávalo ale jen u povrchových úprav chrámo- 
vého mobiliáře. Štafíři v období baroka pozlacovali 
a lakovali nábytek palácových a zámeckých interiérů. 
Docilovali tak nádherného vzhledu celých interiérů 

Obr. 48 Návrh postele s přebujelou barokní řezbářskou výzdobou - Ilustrace ze vzorníku Marka Nonnenmachera „Pragerisches Sáulen- Buch", 1710. 
Svými nákresy M. Nonnenmacher ovlivnil tvorbu soudobých truhlářů. Jeho kresby jsou potvrzením cílů barokní tvorby, která měla vytvářet dojem 
pohybu a zároveň ponechávat nejistotu o přesných hranicích navrhovaných předmětů. Obr. 49 Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze ve své 
sbírce opatruje sekretář dýhovaný ořechem, který byl vyroben podle návrhu K. J. Dientzehofera. Intarzovaný sekretář byl vyroben kolem roku 1 730 
v pražské dílně Josefa Drobnera. Sekretáře, komody, a kredence, pro 1 8. století příznačné nábytkové předměty, stejně tak jako skříně, byly na zvl- 
něných plochách zdobeny páskovou intarzií. Obr. 50 Kresba prostoru knihovny hraběte Jana Rudolfa Šporka z poloviny 1 8. století. Velká aristokra- 
tická sídla bývala vybavována knihovními kabinety, pro které byly vyráběny speciální knihovní skříně. 




NÁBYTEK BAROKA 



kombinací zlacených detailů a barevně lakovaných 
ploch. Ovládali fládrování, kterým imitovali nejen mra- 
mor, ale i náročnější dřeviny. Výzdoba, realizovaná šta- 
fíři, povyšovala díla truhlářů na mistrovská díla. 

Vedle dýhovaných a intarzovaných nábytkových 
předmětů se i v českých interiérech vyskytovaly ná- 
ročné nábytkové předměty s povrchy upravenými la- 
kovými pracemi „po indiánském způsobu" - jak byla 
nazývána díla štafířů - lakýrníků, kteří usilovali o imi- 
tace náročných povrchových úprav, napodobujících la- 
kové práce dálného východu. 

Štafíři byli schopni v období pozdního českého ba- 
roka podle vzorů z Anglie a Holandska vytvářet žán- 
rové náměty „a la chinoiserie a japonerie". Český ře- 
meslník Jan Václav Kratochvíl se této technice naučil 
na počátku 18. století v Německu a uplatňoval tento 
způsob úpravy povrchů i v Praze. Podařilo se mu na 
tuto technologii získat dočasné právo monopolu. A tak 
můžeme u všech interiérů vzniklých v období prvních 
desetiletí 18. století touto technikou přesně určit autor- 
ství řemeslníka, který dokončovacími pracemi vtiskl 
českým truhlářským výrobkům obdivuhodný vzhled. 

Touto technikou byl upraven například tzv. čínský 
salonek v pražském arcibiskupském (Šternberském pa- 
láci) na Hradčanech. 

To se již nábytkové předměty vymaňovaly z těžko- 
pádnosti, které navodilo ranné baroko. Nábytkové 
předměty byly vypracovávány stále náročněji a stávaly 
se okázalými reprezentativními předměty, především 
svou symetrickou výzdobou, vyvážeností proporcí, 
a bohatstvím použitých materiálů. U všech druhů ná- 
bytku se vedle intarzie uplatnily především práce 
řezbářské a formoval se tak osobitě český barokní mo- 
biliář, který nabýval v polovině 18. století svou speci- 
fickou podobu. Osobností mezi pražskými truhlář- 
skými mistry byl bezesporu Marek Nonnenmacher. 
Zapsal se do historie nábytkového umění jako autor 
knihy předloh pro řezbářské práce „Pragerisches seu- 
lenbuch - der architektonische Tischler" z roku 1710. 

V Čechách vzniká v tuto dobu ornamentální a figu- 
rální řezba a stává se velmi oblíbenou. 

Krajovou zvláštností je vykládání ploch, především 
skříní, barevným dřevem. Tato tzv. chebská technika, 
kterou uplatňovali chebští nábytkáři jako krajovou spe- 
cialitu, našla své zákazníky i daleko za hranicemi. Za- 
jímavá technika, jejíž podstatou se stalo vykládání 
dřeva s řezbou, našla své uplatnění i mezi pražskými 
truhláři. V baroku se v sortimentu mnohých truhlář- 
ských dílen v Čechách objevila i řada nábytkových 
předmětů, které bychom mohli nazvat zcela novými 




Obr. 51 Barokní postel v honosné ložnici velmistra řádu německých ry- 
tířů na hradě Bouzově. I když byl hrad Bouzovv letech 1895-1910 re- 
konstruován v duchu romantické regotizace, ložnice velmistra zůstala 
vybavena náročně vyřezávaným barokním mobiliářem. Obr. 52 Stůl - 
součást vybavení matematického sálu v pražském Klementinu (vyro- 
bený okolo roku 1 722). Obr. 53 Bohatě vyřezávané čalouněné křeslo, 
vyrobené v Čechách ve druhé polovině 1 7. století. 



101 



funkčními typy. Byly to především stolky, ale i nově 
pojímané úložné prostory a nové typy tehdy již ná- 
ročně čalouněného sedacího nábytku. 

Vytváření mobiliáře se mnohdy zúčastňovali i vý- 
znamné umělecké osobnosti, mezi kterými nechyběl 
ani představitel českého baroka Ignác František Platzer. 

Vše, co se odehrávalo v tehdejší tvorbě předních 
tvůrců barokní architektury v Čechách, mělo svůj ohlas 
nejen ve vybavení chrámů, ale i interiérů vytvářených 
v barokně přestavovaných nebo nově budovaných pa- 
lácích a zámcích. Byl to odklon od inspiračních ital- 
ských vzorů a současně příklon k francouzskému klasi- 
cismu. I když byly v českých zemích v 18. století desítky 
truhlářských dílen, rozsetých po celém království ko- 
runy České, jejich jména dodnes nebyla v archivech ob- 
jevena a podle autorů nebyl zachovalý nábytek identi- 
fikován. Je ale známé, že se řezbářským dílem zabývalo 
několik vynikajících dílen, mezi kterými například zau- 
jímala přední místo řezbářská dynastie rodiny Jelínků. 

Málokdy ale bylo s konkrétní truhlářskou prací, 
často i vynikající úrovně, spojeno jméno truhláře. A tak 
je nezbytné spokojit se pouze s několika jmény z desí- 
tek truhlářů, kteří realizovali v Českých zemích velmi 
kvalitní barokní nábytek. Bylo pak pozoruhodné roz- 
hojnění a soustředění truhlářských dílen v jedné loka- 
litě, jako tomu bylo v Ledenicích a v Lišově u Českých 
Budějovic, kde vznikla již v roce 1717 jakási kolektivní 
výroba, která si vyžádala i ustavení prvního truhlář- 
ského společenstva. Truhlářští mistři v Ledenicích a Li- 
šově dokázali vyrábět vysoce kvalitní nábytek, se kte- 
rým se můžeme setkat v mnohých zámeckých 
a palácových expozicích na celém území Čech, Moravy 
a Slezska. Svoje zákazníky nacházel i v Rakousku 
a Prusku. Baroko hluboko poznamenalo české nábyt- 
kářství stejně tak jako mnohé vesnice a města. Barokní 
je totiž v českých zemích svým způsobem nejen většina 
dvorských a sakrálních staveb a jejich interiérů, ale ba- 
rokní je svým způsobem i celá lidová kultura. 



Obr. 54 Stolek, u kterého byl barokní motiv nohou a trnoží vytvořen 
vyřezáním křivek z plochých prken. Obr. 55 Intarzovaný barokní stolek 
vyrobený v Čechách v polovině 18. století. Obr. 56 Kování barokních 
úložných prostorů - úchytka a kryty zámkových zděří. 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMĚNI SLOHU 
LUDVIKA XIV 



Vestfálský a pyrenejský mír poskytly francouzskému 
království dosažení mocenského postavení v Evropě. 
Světová politika státní moci francouzského království 
jvlivnila evropské poměry natolik, že se jeho střed 
I Itálie přesunul do Paříže. Když pak dosedl na fran- 
couzský trůn mladý král Ludvík XIV. a ujal se vlády ab- 
solutisticky řízeného státu, všechny síly země, ekono- 
miku i umění, podřídil své vůli. 

Na trůnu zůstal plných dvaasedmdesát let a záhy 
r.abyl přesvědčení, že zastupuje Boha na zemi. Jako 
zástupce Hospodina osoboval si právo být nejen jako 
Všemohoucí uctíván, ale i obklopován tím nejlepším, 
:o byl schopen lidský um pro jeho slávu vytvořit. 
A tak umění, a to i nábytkové umění, bylo plně zapo- 
eno do služeb panovníka. Je to jistě zjednodušené vy- 
idření absolutismu vlády Ludvíka XIV., ale ve svém 
principu právě tento stav byl podstatou sociální myš- 
lenky baroka, které bylo v sedmnáctém století ve Fran- 
cii plně uplatněno. 

Okázalost, honosnost a přepych měly vyjadřovat 
panovníkovu moc. Malý zámek nedaleko Paříže, vy- 
budovaný pro Ludvíka XIII., nechal Král slunce, roz- 
šířit o „nekonečné budovy", do kterých se v roce 1681 
z Paříže přestěhoval celý panovníkův dvůr. Pro členy 
této bezpočetné a uzavřené společnosti platil řád 
dvorského ceremoniálu. Ve versailleském zámku, 
který byl magnetem francouzské šlechty, vytvořil 

Obr. 1 Koláž, na které jsme soustředili pohled na areál Versailleského 
zámku a krále Ludvíka XIV ve slavnostním oblečení a v paruce s .mili- 
ony kadeří". Versailleský zámek se stal pod vládou Ludvíka XIV a za Le 
Brunovy diktatury vkusu normou pro oficiální umění celého evrop- 
ského kontinentu. Obr. 2 Obrácený pohled na část uměleckých ře- 
meslníků, kteří předkládají panovníkovi svá díla, kresba podle části go- 
belínu ze série „LHistire du Roi" který navrhl Charles Le Brun. Obr. 3 
Detail marketerie středu komody, kterou navrhl a realizoval André 
Charles Boulle. Obr. 4 - Obr. 5 Komoda „bureau commode", dílo, 
které pro Trianon vytvořil v letech 1707-1709 André Charles Boulle. 
Na podkladě z ebenového dřeva byly technikou marketerie vytvořeny 
jemné ornamenty, předčící všechny do té doby používané techniky 
zdobeni ploch nábytku. Nároží komody zdůrazněné zlatobronzovými 
plastikami, které byly nejen základním dekorativním prvkem při tvorbě 
nábytku ve slohu Ludvíka XIV, ale současně zvyšovaly pevnost kor- 
pusu i celé komody. 




SLOH LUDVÍKA XIV. 




Obr. 6 Psací stůl, který vytvořil v letech 1 723-1 725, pro bavorského 
kurfiřta Maxmiliána Emanuela A. Ch. Boulle. Na čelní ploše stolního 
lubu, čele zásuvek a ploše dvířek skříňky, I na stolním nádstavci byly vy- 
tvořeny ornamenty marketerií. Horní části nohou stolu byly zdobeny 
mosaznými aplikami. Nadstavba nad stolní deskou byla vybavena zá- 
suvkami, které byly od sebe odděleny kyrioditami znázorňujícími čtvero 
roční počasí. Obr. 7 Část výzdoby středu lubu psacího stolu z dílny 
arch. Boulla z let 1710-1715. Obr. 8 Komoda zdobená markaterií, 
která v období slohu Ludvíka XIV zcela zatlačila intarzii. 



Ludvík XIV. jakési noblesní a přitom nucené vězení 
francouzských šlechticů. 

Kdo chtěl být v centru dění, musel ze svého panství 
přesídlit a žít u panovníkova dvora. Přitom panovníkův 
dvůr představoval svět sám pro sebe. Byl to svět, ve 
kterém se i v řeči používaly při konverzaci vlastní vý- 
razy a obraty. Platil zde bezpočet pravidel, které bylo 
nezbytné dodržovat. Dvůr byl jevištěm, na kterém se 
jednotlivé scény odehrávaly podle přísně dodržova- 
ného „scénáře". Všechny ty rozlehlé zámecké stavby, 
vodotrysky uprostřed ozdobných záhonů v rozsáhlých 
parcích, zlato a křišťál, skvostné nábytkové předměty, 
schodiště z růžového mramoru ostře kontrastovaly s bí- 
dou prostých venkovanů. 

Dvořané se chovali a oblékali zcela jinak než ostatní 
obyvatelé země. Zámecké prostory zářily honosným 
vybavením a k versailleskému zámku vzhlížela celá Ev- 
ropa. Tisíce feudálů se zde těšilo nepřetržité slavnosti. 
Róby pošité drahokamy, uniformy, livreje, svícny, ekvi- 
páže, sametové záclony, brokátová křesla, brilantně vy- 
kládané plochy nábytku - to vše činilo i z nejprchavější 
chvíle pohádku barev a světel. Ve Versailles byla i kra- 
jina stvořena pro zámek a zámek pro krále. 

„Stát jsem já". Tuto větu prý ale Ludvík XIV nikdy 
nepronesl - idea vlády monarchy ale duchu této věty 
plně odpovídala. Generální stavy, které měly s panov- 
níkem vládnout, se nescházely a z ministrů se stali 
„velcí pffručf. Přesto právě jeden z nich, průbojný 
a podnikavý ministr Jean-Baptista Colbert, dokázal vyu- 
žívat nově se přetvářející barokní sloh jako módu a sou- 
časně jako mocenský nástroj i prostředek politické 
a ekonomické expanze. S vážností prohlašoval: „...mó- 
dou si podmaníme svěť. Byla to součást merkantilismu 
(latinské mercari - obchodovat) - jednoho z teoretic- 
kých pravidel tehdejší ekonomie, podle kterého měl být 
povznesen obchod a zejména vývozem zboží hroma- 
děn kapitál ve státní ekonomice. 

Colbertovým úsilím bylo zavedení nových, ob- 
chodně zajímavých odvětví výroby - rozšiřování 
a zřizování nových manufaktur. V nich pak byla sou- 
středována výroba přepychových výrobků, která do- 
zrála na nejvyšší úroveň i v umělecké tvorbě ná- 
bytku. V královských manufakturách bylo možné 
docílit dělbou práce vysoké kvality. Snahou bylo do- 
cílení do té doby nevídané prosperity nejen při vý- 
robě gobelínů, hedvábí, fajánse, porcelánu, ale i skla 
a nábytkových předmětů. 

Ministr Colbert v sedmdesátých letech 17. století zří- 
dil manufakturu specializovanou na výrobu dvorského 
nábytku (Manufacture royale des meubles de la cou- 



104. 



::rine - 1667). Působili zde velcí mistři nábytkového 
umění, mistři barokních intarzií, řezbáři a kovolitci, 
odporovaní na tehdejší dobu vysokými finančními 
::: středky. V nebývalé míře se rozšířilo dýhování 
a dovoz cizokrajných dřevin. Byl to počátek období vý- 
::by výhradně dvorského nábytku. 

Dvorský nábytek svojí uměleckou výpravou byl di- 
ametrálně odlišný od předmětů používaných v domác- 
rostech „třetího stavu". Až do období baroka byl vy- 
tvářen pro svůj účel, pro svoji funkci, pro každodenní 
použití, a to i ten, který byl vyráběný pro panská sídla. 
Mobiliář, který vycházel z královských dílen Ludvíka 
XIV., měl jeden jediný základní účel - byla jím na prv- 
ním místě reprezentace. Byl to nábytek, který měl osl- 
ňovat. Královské manufaktury vybavovaly nejen fran- 
::uzský panovnický dvůr, ale dodávaly své skvostné 
rredměty předním dvorům Evropy. 

Mnohé návrhy připravoval Charles Le Brun (1619- 
LÓ90), který se stal vedoucí osobností královských dí- 
■en. Jako nejvyšší správce panovníkových sbírek a rek- 
::: Akademie byl i hlavním dekoratérem královských 
zámků a paláců. Stal se jakýmsi zákonodárcem vkusu. 
Ve jménu panovníka spravoval všechny obory umění. 
3vl zastáncem efektní, mnohomluvné tvorby, kterou 
jvchom mohli nazvat divadelní. Jeho návrhy, jeho díla 
i jeho vliv se přitom nevymykaly vznešené rozumové 
vážnosti a přísnosti - klasickým formám. Křivky tak 
rríkladné pro baroko jakoby byly ve francouzském ba- 
:;ku zapovězeny. I když byl na první nejvyšší místo 
stavěn výtvarný projev, byla Brunem ovlivňovaná 
-■ Drba pojímaná a řízená rozumem. Po jeho smrti ve- 
lení královských manufaktur převzal Jean Berain, 
íterý tak jako jeho předchůdce barokní sloh přizpůso- 
zoval zásadám francouzského klasického umění. 

Tvorba dvorského nábytku byla považována Za 
velmi vážený obor. Stalo se tak především zrovno- 
právněním truhlářských mistrů s ostatními umělci. Ebe- 
rusté, jak byli oficiálně tvůrci nábytku nazýváni, směli 
r-i svých dílech realizovat nejen náročné úpravy povr- 

Obr. 9 Detail nohy stolu a stůl s obdélníkovou stolní deskou z mra- 
-ooi. Základní koncepce a provedeni detailů odpovídá tvorbě Le 
5-jna. Obr. 10 Konzolový stůl ve stylu návrhů malíře Beraina [kolem 
(oku i 700 - Versailleský zámek). Konzolové stoly francouzského baroka 
: ,y zřejmě inspirovány italským pojetím. Náročné tvarováni a detailní 
zapracování nosné části, které bylo ornamentálně vytvořené, vychá- 
zí o z balustrového tvarování. Přepychový nábytek byl tvořen ve spo- 
tcráci ebenistú a sochařů. Obr. 1 1 Detail - noha konzolového stolu 
:í zámku Bercy, který byl vytvořený kolem roku 1715. Subtilní části 
-■:ny stolu, propojované květinovými závěsy, vzbuzují pocit odhmot- 
-ění a navozují pocit nestability. Svoji něžností a přitom řezbářskou vir- 
itozitou jsou dokladem vysokého umění tehdejších řemeslníků. 



chů nábytku, ale i navrhovat a realizovat všechny 
druhy sochařských prací. Na přední místo hlavního 
uměleckého truhláře královského domu se záhy vy- 
pracoval André Charles Boulle (1642-1732). Když ho 
ministr Colbert v jeho třiceti letech představoval Lud- 
víkovi XIV., měl prý prohlásit: Jmenovaný Boulle je 
ve svém oboru nejobratnějším v celé Paříži." Měl určitě 
pravdu. Jeho umění plně zapadlo do potřeb tvorby 
honosného nábytku. 

Pro panovníkův dvůr vytvářel zpracování nábytko- 
vých unikátů nejvyšší úrovně, která se vymykala zvy- 
klostem své doby. Plastické řezby nahradil jemnou in- 
tarzií. Zdokonalil povrchové úpravy nábytku a dokázal 
předčit své předchůdce. Před Boullem (od roku 1576) 
byl královským mistrem marketerie Hans Kraus. Kraus 
byl vynikajícím nábytkářem a talentovaným grafikem, 
který byl do dvorských dílen pozván z Německa. Na 
počátku 17. století pracoval pro pařížský dvůr vedle vel- 
kého množství vynikajících odborníků i Jean Macé de 
Blois z Nizozemí, Alexander Jean Oppenordt, Eugen 
Doirat. V Paříži byla vydána Cochinova kniha „Livre des 
fleurs" - praktická příručka předloh pro tvůrce nábytku. 

Ovšem práce, které odevzdával Boulle, byly nedo- 
stižitelné. Základní tvary nábytkových předmětů, které 
ve stylu Ludvíka XIV. tvořil, byly sice tvarově jednodu- 
ché, mohli bychom říci až strohé, ale charakteristické 
pro sloh Ludvíka XIV Vycházely z rovných linií 
úsporně propojovaných malým počtem křivek. Zato 
však zpracování povrchů hýřilo bohatostí, barevností 
a především nezvyklostí ornamentů. Tektonické čle- 
nění bylo zvýrazněno ozdobami. Přitom nejvýrazněji 
byly zdůrazňovány hrany. Nábytek byl zdoben sochař- 
sky tvarovanými zámky, zděřemi, úchytkami, římsami 
a bohatě ztvárňovanými nárožími. Na nárožích komod, 
skříní a skříněk, kabinetů, stolků a stolů byly umisťo- 
vány těžké bronzové plastiky. Do základních ploch, 
skříňového a skříňkového nábytku a na plochy stolů 

Obr. 1 2 Detail horní části dvoudveřové skříně se závěsem. Na Boul- 
lově nábytku současně s marketérií byly ozdobou reliéfní bronzy, které 
i na nábytkovém kování byly zdobeny arabeskami a jemnými úponky 
Obr. 1 3 Dvoudveřová skříň. Mobiliář, který vycházel z královských dí- 
len Ludvíka XIV měl jeden jediný základní účel - byla jím na prvním 
místě reprezentace. Při tvorbě ornamentu pomocí techniky marketerie 
jednotlivé částečky dekoru byly vsazovány do stejně slabé podložky 
a společné nalepeny na část nábytku, který měl být ozdoben. Kon- 
trasty barev jednotlivých materiálů a jemnost provedení vytvářely z ná- 
bytkových předmětů zcela jednoduchých tvarů velmi náročné vypra- 
cované reprezentační kusy. Obr. 14 Komoda ze zámku Montagris 
vytvořená kolem roku 1660, postavená na vykrojených nohách, bo- 
hatě zdobená marketérií s květinovými motivy. 



byly zasazovány ornamenty ze slonové kosti, mramoru, 
drahých kovů, cizokrajných dřevin a želvoviny. Byly to 
-. podstatě intarzie z různorodých materiálů, vytvářejí- 
cích oslnivé kontrasty. Boulle použil ke své práci 
i zcela nezvyklé materiály, které byly považovány do té 
doby za neslučitelné. Pro svoji práci používal cín, mo- 
5iz, probarvovanou želvovinu a vybrané vzácné dře- 
viny. Protože byl i talentovaným grafikem, zvýrazňoval 
Drnamenty rytinou. Na černém podkladě z ebenového 
;feva vynikaly stříbrné a kovové pozlacené orna- 
menty. Ptáci, motýli, papoušci spolu s akantovými listy 
podrobně a přepečlivě ryté dotvářeli bohatou výzdobu. 

Tenké společně vyřezávané destičky z rozličných 
materiálů byly nalepovány na povrchy nábytku do ná- 
ročných, složitých a přitom ušlechtilých kompozic. 
Exkluzivní dekorací - tímto novým stylem kovové ink- 
rustace s umírněným barokním tvarováním jednotli- 
vých předmětů bylo dosahováno vrcholů noblesy 
všech nábytkových předmětů. 

V průběhu své tvorby založil Boulle svoji proslulost 
především na těchto složitých výzdobách nábytkových 
povrchů. Oblíbenými se staly kombinace světlé mosazi 
v kontrastu s tmavší želvovinou i negativní vzorování 
se světlým podkladem. Podle toho, který materiál pře- 
vládal, byla stanovována i cena výrobku. Oproti běžné 
intarzii, kdy základním materiálem bylo dřevo a ostatní 
materiály byly v menšině, u této techniky „Boulle" 
tomu bylo opačně. Nejdražší byla prima versa, kde zá- 
kladem byla želvovina, do které byly vkládány cínové 
a mosazné ornamenty. Seconda versa stála o stupeň 
níže. Při této technice byl základním materiálem cm 
a vlastní ornament byl vytvářen z mosazi a želvoviny. 
Při uplatnění techniky tercia versa byly na mosazném 
základě ornamenty vytvářeny z želvoviny. 

Doménou André Charlese Boulla se staly markete- 
rie, cizelérsky prováděné z kovových plíšků, želvoviny, 
kovu, perleti a vzácných cizokrajných dřevin. Dřevěná 
část pak byla potlačena na minimum. Boulle výzdobu 
marketerií se svými pětadvaceti spolupracovníky uplat- 
ňoval skoro na všech druzích nábytku. Byl také nada- 
ným sochařem a nábytkové předměty opatřoval pře- 

Obr. 15 Dvoudveřová skříň z počátku 18. století, černé Ebenové 
dřevo vytvářející základ marketerie bylo koncem sedmnáctého století 
z módních důvodů opouštěno, i když barevné vložky na něm dobře 
vynikaly. Slonovina, která v období renesance byla málo užívána, na- 
byla v baroku na důležitosti. Obr. 1 6 Skříň se zlacenými aplikami, zdo- 
bená bohatou marketerií. Plastické řezby byly nahrazeny jemnou mar- 
keterií. Ve výzdobě vévodily křivky, arabesky a úponky. Nábytek ve 
stylu Ludvíka XIV přestal být ovlivňován architekturou stavebních děl 
a dekorativními prvky, které byly používány na fasádách staveb. 



SLOH LUDVÍKA XIV. 




108 



krásnými detaily z litého bronzu. Jako ebenista byl 
hlavním autorem a organizátorem každého díla, které 
vycházelo pod jeho vedením z královské manufaktury 
vyrábějící nábytek. Sekretáře, bohatě zdobené, vyrá- 
běné z cizokrajných dřevin (především z ebenu), vy- 
kládané perletí, slonovinou, cínem a mědí a komody 
byly zdobeny kovovými ozdobami. Často byly použí- 
vány motivy mušlí, girland a kytic. 

Ludvík XIV. neváhal objednávat u Boulla nábytek, 
kterým byly vybavovány zámecké a palácové interiéry 
pařížského dvora, ale i nádherné kusy nábytku, kte- 
rými obdarovával evropské monarchy. Skvostně prove- 
dené předměty posloužily také jako svatební dary 
a pozornosti zahraničním diplomatům, kteří prokazo- 
vali francouzskému království dobré služby. A tak je 
možné se s pracemi ve stylu Boulle setkat v Londýně 
i Petrohradě, v Mnichově i ve Vídni. Svoje návrhy shro- 
máždil ve sbírce návrhů, ve vzorníku nábytku a orna- 
mentů („Nouveaux dessins des meubles et ouvrages 
des bronses et marqueterie"). I tímto způsobem rozší- 
řil popularitu svého stylu. 

Velká oblíbenost této techniky ovlivnila díla jeho 
následovníků. Při výzdobě nábytku se mnoho nábyt- 
kářů pokoušelo zvládnout techniku marketerie De 
Boulle. Přímí pokračovatelé byli Boulleho synové, ti se 
ale svými pracemi nikdy umění svého otce nevyrov- 
nali. Tvorba A. Ch. Boulla ovlivnila díla nábytkářů na 
mnoha místech Evropy. Technika byla ale stále více 
ochuzována a tak vznikaly pouze nedokonalé nápo- 
doby. Znovu teprve v polovině 18. století okrášlila tato 
technika dokonaleji práce nizozemských nábytkářů. 
I zde se tehdy život a pobývání na panských dvorech 
proměnil ve velkolepou podívanou, v monumentální 
ceremoniál, rámovaný přepychem. 

Vedle mistrů ebenistů pracovali na výrobě dvorského 
nábytku specializovaní řemeslníci vyrábějící sedací ná- 

Obr. 1 7 - Obr. 20 Křeslo „fauteuil". Vznešený, okázalý a luxusní sedací 
nábytek dokonale reprezentoval .Velké století" francouzského absolu- 
tismu. Okázalost křesel byla docílena zvýšením opěradel a zvětšením je- 
jich celkového objemu i volbou potahových látek. Na opěradlech byly 
potahové látky s výšivkami ornamentálních motivů i figurálních scének. 
Obr. 21 Odpočívadlo Jit de repos" bylo výchozím typem sedacího 
a současně lehacího nábytkového předmětu, který se plné rozvinul 
v následujícím rokoku jako „chaise longue". .Lit de repos", jak bylo toto 
lehátko nazýváno, bylo stavěno na osmi i více krátkých nohách. Vznikla 
i celá řada pohodlnějších čalouněných lavic, které byly nazývány „ca- 
napé". Obr. 22 Židle, které ve velkém množství variant vytvářeli židlič- 
káři „chaires", byly součástí salonních souprav. Obr. 23 Čalouněné se- 
dačky „placet" stejně jako ceremoniální skládací sedačky byly zpravidla 
stavěny do řad vedle stěn. 




bytek. Židličkáři nazývaní „chaires" nebyli tehdy tak vá- 
ženými umělci jako „ebenisté". Přitom i oni odevzdávali 
výtvarně dokonalá díla, odpovídající plně dvorskému 
způsobu života. I sedací nábytek byl na panských dvo- 
rech proměněn v prostředek reprezentace. Sehrál zde 
svoji nezastupitelnou roli ve dvorském ceremoniálu. 
Ludvík XIV. zdůrazňoval svoji nadřazenost tím, že při 
všech ožehavých jednáních seděl, zatímco ostatní zú- 
častnění museli stát. Tak jako ostatní mobiliář byly židle 
a křesla vytvářeny tak, aby navozovaly majestátnost 
a vznešenost. Přepychový sedací nábytek byl čalouněn 
a potahován náročně vyráběnými potahovými látkami, 
tkanými v královské textilní manufaktuře. 

Vyšívané hedvábí, benátská brokatela a samet do- 
tvářely honosný vzhled sedacího nábytku, který byl se- 
stavován do salónních souprav. Soupravy se sestávaly 
i pohovky, židlí, fauteuil (křesel) i taburetek. Tabu- 
retky bývaly zpravidla současně s ceremoniálními sklá- 
dacími sedačkami stavěny ve větším množství podél 
stěn. Vedle křesel, židlí a lavic byla používána nízká se- 
dačka (polyant) s odnímatelnou poduškou. 

Tvary a rozměry sedadel předurčovaly použití jed- 
notlivým osobám podle přísně dodržovaných řádů 
a přesně i přísně tak, jak to určoval řád dvora. Výška 
opěradel zad charakterizovala důstojnost osoby, která 
při dvorských ceremoniálech mohla usednout jen na 
vyhrazené místo a na vyhrazený typ sedadla. Čím vyšší 
bylo zádové opěradlo, tím bylo sedadlo pokládáno za 
vznešenější. (Pozn. - Zvyšování zádového opěradla 
umožnila i proměna módy. Široké renesanční límce, 
které v módě předcházely sloh Ludvíka XIV, si vynu- 
covaly nižší opěradla zad.) 

Novinkou oproti sedacímu nábytku předcházející 
renesance bylo čalounění. Úspěšně nahradilo volné 
polštáře, které byly pokládány ještě po celé období re- 
nesance na tvrdé plochy sedadel. Přepychový sedací 
nábytek byl potahován sametovými látkami, benát- 
skými brokately, hedvábím i náročnými výšivkami. Pro 
barokní sedací nábytek, který byl vyráběn s pevně ča- 
louněnými sedáky, opěradly a područkami, byly v pro- 

Obr. 24 Část ložnice Ludvíka XIV podle návrhu Charlese le Bruna, 
který ve Versailleském zámku v osmdesátých letech 1 7. století vyzdobil 
značnou část hlavních prostorů, navržených architektem Julesem Har- 
douinem Mansartem, hlavním projektantem celého areálu. Obr. 25 
Postel Ludvíka XIV ve Versailleském zámku byla podle vkusu panovníka 
zdobená bohatými drapériemi. Na lůžku král přijímal svůj dvůr, své mi- 
nistry a přední šlechtice Francie. Z postele vynášel rozsudky Jit de jus- 
tice". Celé obřady vstávání a uléháni panovníka byly do největších po- 
drobností rozpracovány s etiketou, pomoci které Ludvík XIV 
autoritářský ovládal od rána až do večera feudální aristokraty. 



SLOH LUDVÍKA XIV. 



26 



27 



28 




Obr. 26 Při výzdobě čelných nábytkových ploch byla používána dře- 
věná marketerie s ustálenými vzory. Byly to především kytice bohatě 
členěné ve vázách. Růže, tulipány a jasmíny byly doplňovány orna- 
mentálními úponky a často i zobrazenými ptaly. V roce 1645 vydal 
v Paříži dekoratér Cochin předlohy, které posléze rozmnožili svými před- 
lohami grafických listů Jean Vauquer a I. B. Monnoyer Obr. 27 Ko- 
moda ve slohu A Ch. Boulla z přelomu 1 7. a 1 8. století (v opatrování 
pražského Uměleckoprůmyslového muzea). Autor černě lakovaným 
dřevem, vyzdobeným mosaznou marketerií výzdobou a bronzovým 
pozlaceným kováním, zdařile navázal na tvary i povrchové úpravy pa- 
řížské mistrovské školy. Obr. 28 Psací stůl bohatě zdobený marketerií 
s převládajícími kovovými vložkami, vytvořen kol roku 1680 podle ná- 
vrhu dekoraci, které vypracoval Jean Bérain. 



slulých francouzských královských textilních manufak- 
turách vyráběny náročné potahové látky. Z hedvábí 
s vetkávanými nebo vyšívanými vzory, z vlněných go- 
belínů a textilií vynikajících kvalit vznikaly vynikající 
výtvarná díla. 

V období druhé poloviny 17. století se začaly plochy 
zádových opěradel a sedáků vyplétat rátaném. Materiál 
nazývaný „španělský rákos" byl dovážen holandskými 
a anglickými východoindickými společnostmi. 

(Pozn. Typická křesla a židle z doby tvorby Krá- 
lovské manufaktury jsou uložena v pařížském Muzeu 
dekorativních umění.) 

Dvorský mobiliář byl rozmnožen nově koncipova- 
ným stolovým nábytkem. Především psací stůl nabyl na 
důležitosti, která se odrazila i v jeho vzhledu. Typic- 
kým příkladem se stal přepychový psací stůl, který 
zhotovil A. C. Boulle pro bavorského kurfiřta Maxe 
Emanuela. Architektonické články zde byly zdůrazněny 
figurální ozdobou. Svoji základní koncepcí se tento stůl 
stal předchůdcem stolů, vypracovaných následovníky 
slavného mistra A. C. Boulla, především Cressentem, 
který sloužil i dvoru Ludvíka XVI. 

V období slohu Ludvíka XIV. byla vytvořena řada 
konzolových stolů, které byly opatřeny jen předními 
nohami a které se opíraly o stěnu. Tyto konzolové 
stoly byly odvážně navrhovány s ornamentálními nos- 
nými prolamovanými prvky, které byly pojímány jako 
umové tvary. I když řezbářské práce na nábytku slohu 
francouzského baroka nebyly využívány tak jako tomu 
bylo při tvorbě francouzského renesančního nábytku, 
nezůstávali se svým uměním řezbáři pozadu za ostat- 
ními uměleckými řemesly. 

Lůžko v barokních palácích se stalo místem zcela 
nového významu. Každý den se v panovníkově ložnici 
odehrávaly obřady vstávání a uléhání. Ležení bylo po- 
važováno za vznešenou polohu. Král přijímal v posteli 
své ministry. Panovník z postele vynášel své rozkazy 
a rozsudky, rozhodoval o osudu Francie. Nejvyšší ze 
šlechticů se zde střídali, aby podávali panovníkovi 
noční košili, stahovali královské punčochy, podrželi 
nočník. Ceremoniály vstávání a uléhání „lever - cou- 
cher" byly stroze dodržovanými obřady. Vstávání a ulé- 
haní se odehrávalo ve světle veřejné pozornosti. 

Důkazem vznešenosti bylo již vlastní situování krá- 
lovské ložnice ve Versailleském zámku. „Král slunce" 
uléhal na loži, kterému byla podřízena celá koncepce 
výstavby areálu, včetně rozlehlých budov a parků. Lož- 
nice byla situována v základní ose celého komplexu, 
se všemi zahradami a přilehlými křídly zámku. 



110 



SLOH LUDVÍKA XIV. 



Nebesa nesená čtyřmi sloupky spolu s baldachýny 

lem lože vytvořila v prostoru ložnice kubus. Výší- 
me závěsy stavěly postel na odiv svým vypracová- 
--i Postel, která byla základním předmětem v pro- 
::rj ložnice, byla také reprezentačně vybavovaná 
jnbrekýny, vyšívanými závěsy. Je pak samozřejmé, 
:í vedle práce truhlářů se stala důležitou především 
rrice čalouníků. 

Lože nabylo na důležitosti nejen ve versailleském 
tiráku. Umistování postele „krále slunce" v centru dění 
:vio vzorem pro mnohá ostatní panská sídla evrop- 
;?r.xh paláců. Postel ve svém vývoji nabývala v pan- 
~vch sídlech, v období baroka, stále větší důležitosti. 
Postele v panských ložnicích měly onu část, která stála 
a stěny, vybavenou sloupovými nosiči podpírajícími 
konstrukci, ke které byly připevněny pojezdnice pro 
pohyblivé závěsy. 

V barokních zámeckých interiérech byla lůžka situo- 
vána na vybraném - čestném místě. V ložnicích býval 
mimo postele umisťován nábytek, který sloužil k serví- 
-vání pokrmů, nezbytný byl úložný prostor pro uklá- 
iíní nočníku. Hlavní zásadou tvorby barokního interi- 
éru ve stylu Ludvíka XIV. se stala ještě přísnější vázanost 
-Jbytkových předmětů s prostorem. Každý nábytkový 
rredmět měl své přesně určené místo a vytvářel tak ar- 
chitektonickou vyváženost celého prostoru. Na tento 
rrincip zde upozorňujeme znovu, protože v 19. století 
íe stal základem pro vznik tzv. „kompletů" a zatěžoval 
: logické a moderní bydlení skoro až do konce druhého 
tisíciletí. S náročně vypracovanou zadní plochou a s ná- 
kladnými textilními závěsy se stala postel výrazným ar- 
chitektonickým dílem. Okázalost a reprezentativní nád- 
hera byly docilovány nejen pompézním výtvarným 
řešením, ale především stupňováním rozměrů. 

Jednotlivé druhy nábytku při veškeré péči o jejich 
vzhled zůstaly ve srovnání s předchozím obdobím co 
do složení a základního vzhledu jednotlivých funkcí 
téměř beze změny. Jen truhlu nahradila komoda se 
zásuvkami, k sedacímu nábytku přibyla pohovka 
a skříňový nábytek byl rozšířen o polovysoké skříně 
a knihovny. 

V královské manufaktuře bylo také vyrobeno něko- 
lik skříněk pro uložení medailí. Byly to první vážné 
kroky ke specializovaným nábytkovým předmětům, 
které zde byly vyráběny z velkou pečlivostí. Mincovní 
skříňka vyrobená pro vnuka Ludvíka XIV. Maxe Ema- 

Obr, 29 Nohy stolu utvořené i s figurálními ozdobami byly zpravidla společným dílem ebenisty a sochaře. Charakteristickým znakem se staly nohy 
umového tvaru. Obr. 30 Všechny prostory ve Versailleském paláci byly vytvořeny proto, aby každého návštěvníka omráčily a přivedly ho do stavu 
obdivu k panovníkově velikosti. Zrcadlová galerie [Galerie des Glaces) jako předsálí panovníkovy li " ' 
cit posvátné bázně. Obr. 31 Stůl reprezentující sloh Ludvíka XIV Svým architektonickým řešením reflektuje práce Le Bruna. 




lil 



SLOH LUDVÍKA XIV. 




nuela je nábytkovým skvostem honosně zdobeným do- 
konalou marketerií. 

Století vlády Ludvíka XIV. bylo ve Francii dobou 
mistrovských děl a vrcholem nábytkářského umění. 
Celá tato doba jakoby představovala jedno rozsáhlé 
umělecké dílo, rozvržené kolem jediného centra - ko- 
lem monarchy Ludvíka XIV. 

Versailleský zámek se všemi jeho honosnými pro- 
storami a s nábytkovým vybavením je možné považo- 
vat za symbol lidské pýchy. Odezva jeho nádhery 
a rozlehlosti byla v celé Evropě značná. Všude, kde 
monarchové usilovali o absolutní moc, byl zámek 
Ludvíka XIV. vzorem. Byl nejen napodobován sloh 
Ludvíka XIV a nábytek, který byl pro tento sloh tak 
charakteristický, ale i techniky marketerie, které k vr- 
cholům umění přivedli ebenisté působící v Královské 
manufaktuře. 

Knížecím dvorům se stal versailleský panovnický 
dvůr vzorem. 

Z Dráždan učinil August Silný, král polský, nejvý- 
znamnější barokní město Evropy. Ať to byla Wůrtsbur- 
ská rezidence, vídeňský Schónbrunn budovaný Habs- 
burky, Ermitáž v Petrohradě, kterou Romanovci 
postavili jako hrdý protipól Versaillského zámku, či zá- 
mek v moravských Jaroměřicích, snahou i těch ne- 
jmenších šlechtických rodů bylo vyrovnat se nádheře 
pařížského královského sídla. 



Obr. 32 Stoly vytvořené podle návrhů malíře Béraina v době kolem 
roku 1 700 byly řezbářsky zdobeny i na lubu, který byl zpravidla ve svém 
středu zdůrazněn náročnější dřevořezbou. V období slohu Ludvíka XIV 
zevšeobecněla tvorba noh a to jak u sedacího, tak i stolového nábytku 
, které byly přeplňovány ornamentikou. Obr. 33 Kabinet s výklopnou 
psací plochou, kombinovaný s komodou a s plochou zrcadla na dve- 
řích horní části, vytvořený v letech 1 745-1 749 Christianem Reinowem. 
Obr. 34 Psací stůl bohatě zdobený marketerií podle techniky „Boulle". 



112 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMĚNÍ ROKOKA 



Francouzské rokoko 

Smrt Ludvíka XIV. v roce 1715 ukončila vládu pa- 
novníka a uzavřela jednu z velkých epoch francouzské 
historie. Byl to také počátek proměny největší slávy 
francouzského nábytkářského umění. I když nikdy na 
královském dvoře velká gesta nepozbyla na své ho- 
nosnosti, začala končit doba složitých dvorských cere- 
moniálů. Francouzské společenské horní vrstvy pocítily 
potřebu uvolnění. Po století absolutismu na králov- 
ském dvoře pozvolna nastoupily i nové společenské 
vztahy. Ceremoniál, úzkostlivě dodržovaný po celý čas 
vlády Ludvíka XIV., se počal vymaňovat z předimen- 
zované okázalosti a důstojný přepych francouzského 
baroka byl vysťřídáván střízlivější noblesou. Nové po- 
eti nábytkových předmětů a zcela odlišnou koncepci 
oři členění zámeckých a palácových prostorů bychom 
mohli nazvat něžnou revolucí hravé elegance. 

Období rokoka ve Francii, která je jeho kolébkou, 
můžeme vymezit lety 1720-1760. Francouzi těchto čty- 
řicet let ještě rozdělují a nazývají jeho první a poměrně 
krátkou část slohem régence. Byla to doba, kdy nezle- 
tilého následníka trůnu, jediného přímého dědice 
a pravnuka Ludvíka XIV, který byl králem od svých 
pěti let, zastupoval vévoda Filip Orleánský. Toto ob- 
dobí bylo obdobím přechodu z baroka k rokoku. 

Sloh Ludvíka XV., vymezený dobou jeho vlády 
1715-1774, bývá nazýván pro svou zjemnělost „Femi- 
nin Rococo". Doba přechodu z baroka k rokoku byla 
jakýmsi odlehčením života špiček francouzské společ- 
nosti, které se odrazilo i v tvorbě interiérů. Histori- 
kové tvrdí, že prvopočátky nového slohu navodil sám 
král Ludvík XIV. Okouzlen krásou, svěžestí a něhou 
třináctileté snoubenky svého vnuka, vévodkyně de 
Bourgogne, dal prý pokyn, aby vybavování nových 
prostorů v zámku de la Ménagerie bylo méně bom- 
bastické. „De la jeunesse seme parout - mládí ať je 
všude rozptýleno." 

Nástup rokoka byl dobou, ve které se feudální 
vrstvy společnosti počaly obracet zády k nábytkovým 
předmětům předcházejících generací. 

Francouzští výrobci nábytku - ebenisté, intarzisté, 
řezbáři i kovolijci - byli v té době ovlivněni návrhy, 




Obr. 1 Louis Michael van Loo - Portrét panovníka Ludvika XV, jehož ko- 
pie je součástí výzdoby i tzv. Zlatého salonu kaštělu Antol. Na středním 
Slovensku se ocitl jako součást nákupu při dražbě nábytku pro rodinu 
Coburgú. Obr. 2 Psací stůl Ludvíka XV („Bureau du Roy"), vrcholné dilo 
důmyslné konstrukce, vytvořené v letech 1 750-1 769, dílo J. F Oebena, 
dokončené po jeho smrtí J. H. Riesnerem v roce 1769, patří ke skvos- 
tům sbírek pařížského Louvrů. Marketerie provedl Wynant Stylen, bron- 
zové kováni navrhl C- T. Duplessis a odlil i cizeloval T. Hervien. 



113: 



které vypracovali ornamentisté, jako například Justin 
Auréle Meissonnier (1693-1750), který dosáhl posléze 
i postavení dvorního návrháře. Svými grafickými listy, 
které se staly předlohami všech odvětví řemesel, při- 
spěl i k nástupu nového stylu. 

Výrobci nábytku zpravidla všestranní umělci, povět- 
šinou výborní kreslíři, sochaři, zlatníci, ale i architekti 
vytvořili základní impulsy pro rokokovou tvorbu. Vy- 
skytly se obsáhlé sbírky rytin, do kterých byly zahrnuty 
návrhy nových dekorativních prvků. 

Mnozí historici umění považují Meissonniera za jed- 
noho z hlavních strůjců proměny honosného francouz- 
ského baroka v lehké rokoko. Když se seznámíte s jeho 
návrhy, dáte za pravdu tehdejším špičkám společnosti, 
že se s obdivem obrátila k novým proudům rokoka. 

Nepohodlné lavice, robustní truhly, stejně tak jako 
monstrózní barokní křesla, židle, či objemné skříně 
byly vystřídány nábytkovými předměty drobnějších 
měřítek a ladných tvarů. Vzniklo mnoho nově a origi- 
nálně pojatých nábytkových předmětů. Jemně vyřezá- 
vané obložení stěn nahradilo studený mramor. Těžké 
barokní drapérie z brokátů a sametů vystřídalo hed- 
vábí. Látkám vyráběným v Lyonu začaly stále víc kon- 
kurovat damašky a jemné hedvábí dovážené z Číny. 
Po stěnách sálů, budoárů a kabinetů, na nábytkových 
předmětech splývaly linie rokokových křivek. Proměna 
se dotkla i tvarování komod, skříní a skříněk, sedacího 
nábytku i lůžek. Bělostné zářící barvy, krémové a sně- 
hobílé, se odrážely ve spoustě zrcadel, která umocňo- 
vala lesk interiérů. Oslnivou nádherou se feudální spo- 
lečnost zcela odlišovala od třetího stavu. 

Způsob života, oblečení a vybavování interiérů se 
staly nižšími společenskými vrstvami nenapodobitel- 
nými. Životní styl šlechty byl již natolik rozdílný, že 
jeho napodobení vyžadovalo dlouhodobé pěstění. Kri- 

Obr. 3 Bohatě zdobené luxusní rokokové lože zobrazil P. A. Baudouin- 
J. Massard na obraze nazvaném „Le Lever". Lůžko bylo rafinovaně za- 
stíráno bohatě řasenými závěsy, které splývaly z baldachýnů. Obr. 4 
Pohled do pařížské kavárny Café des patriots [autor Janinet). Fran- 
couzským vzdělancům a středním společenským vrstvám pro spole- 
čenský život, k setkávání a k vznětlivým diskusím sloužily i kavárny. Váš- 
nivé se zde diskutovalo především o stavu společnosti. Bylo zde 
možné číst noviny a to i francouzsky psané listy vydávané v zahraničí. 
Obr. 5 Komoda. Nábytek období nazývaného „regence", které bylo 
přímým pokračováním pozdního baroka. Odlehčením tvarů, dodržo- 
váním symetrie nejen v základních tvarech, ale i v dekorativní vý- 
zdobě, se nábytkové předměty odlišily od výrobků, které vznikly v ob- 
dobí vrcholného baroka, ale i následujícího rokoka. Řezbářské práce 
byly většinou nahrazovány litými i tepanými bronzovými prvky. Kovové 
apliky byly často pozlacovány a podkladem bohaté dekorace byly ne- 
jen místní, ale i dovážené exotické dřeviny. 



Doliny, pozlacené ekvipáže, paruky a lesk rokokových 
interiérů byl zcela jiným světem, zcela odlišným od 
světa měšťanů. Do tohoto vyumělkovaného světa utf- 
£jlív špičky společnosti před skutečným životem. Mo- 
rálkou této společenské třídy bylo, jak říkal Voltaire, 
.klidné hýřeni". Přitom ale i do této společnosti proni- 
ijjy stále hlouběji osvícenecké myšlenky, které se tří- 
bily v rokokových salonech i ve vznikajících kavárnách. 

Osvícenství, vzrušující téma, naplňovalo i salony 
rroslulých dam, jakými byla například paní de Tencin, 
;-j Deffand či madame de Goffrin. Zcela nový způsob 
myšlení, který si v polovině 18. století razil cestu od 
-etafyziky k rozumovému kritickému realismu, se 
projevil především v Diderotově a ďAlembertově 
Encyklopedii", která se stala revolučním dílem své 
doby. Nesmíme opomenout, že období hýřivého ro- 
koka bylo ve Francii časem zpracovávání tohoto mo- 
numentálního díla, které zahrnovalo vše, co lidské vě- 
dění do té doby poznalo. Encyklopedie byla dílem 
snažícím se dokázat vládu člověka nad světem. (Pozn. 
První ze sedmnácti svazků tohoto symbolu „století ro- 
zumu" vyšel v roce 1751.) 

V protikladu s rozmařilostí, hýřivostí a okázalou 
bezstarostností panských sídel nás při pohledu na osm- 
nácté století překvapí všechny tyto nové myšlenkové 
proudy, formulované předními literáty a filozofy 18. 
století. Neklidná rokoková linie se stala v jistém slova 
smyslu odrazem tehdejší společnosti. Vedle šlechty při- 
náleželi k vyšší třídě nejen zbohatlí měšťané, ale i fi- 
nančníci, filozofové, básníci a spisovatelé. 

Období rokoka bylo časem nástupu velkých osvíce- 
neckých myšlenek a osvícenecká filosofie počala ovlá- 
dat evropské myšlení. Kolébkou rokoka byly, současně 
s rozmařilým francouzským panovnickým dvorem, 
přední pařížské salony. 

Samozřejmě, že hlavní tón udával panovnický dvůr. 
V něm pak především madame de Pompadour, pa- 
novníkova milenka. Společnou zálibou Ludvíka XV. 
a madame de Pompadour bylo zařizování zámků 
a venkovských sídel. Přestavovány byly rezidence 
Brimboriom, Bellevue, La Celle, Crécy. Madame de 
Pompadour svým vrozeným a vytříbeným vkusem na- 



NÁBYTEK ROKOKA 




Obr. 6 Výzdoba podle návrhu G. Boffranda 1 1 735). Dekorace panelů, kterými byly obkládány stěny, vytvářeli specializováni řemeslníci - deko- 
ratéři. Panely byly lemovány plastickou lištou vymezující jejich střed. Byly zdobeny rozetami, vytvářenými jako rozviliny, akantové úponky a často 
i symboly charakterizující určitou činnost [výtvarné umění, hudbu, astronomii, geometrii apod.j. Plastická lišta ohraničující střední část panelu 
byla v rozích zaoblena a prohnuta do středu. Z nárožního zakončení ve tvaru písmene C pak směřovaly dekorační motivy do středu panelu. Ná- 
ročnější ornamenty a malířská výzdoba byly umisťovány v plochách nadpraží nade dveřmi. Obr. 7 Rokokový salon vévody z Choiseul. Miniaturní 
malba na tabatěrce, uložená v pařížském Louvrů - autor A. Leffere ( 1 757). Ve formě i v barevnosti interiérů vládl dokonalý soulad a to nejen ná- 
bytku se stěnami, ale i s dekoračními předměty, hodinami, vázami, plastikami, obrazy, koberci, závěsy i záclonami. Obr. 8 Návrh stěny ložnice 
z let 1737-1738 -autor Jacques-Francois Blondel. 



NÁBYTEK ROKOKA 




Obr. 9 Komoda z královské komnaty Ludvíka XV ve Versailles, kterou 
podle návrhu bratří Slodtzových zhotovil A-R. Gaudreauxvroce 1739. 
V počátcích třicátých let počaly komody „bachratět" a jejich nohy byly 
tvarovány v lehkém prohnutí. Plochy čel a boků poskytovaly možnost 
uplatnění jemným intarziím, které se na zvlněných plochách krásně 
vyjímaly. Obr. 10 Ornament - medailon vytvořený z mušle (období 
Régence). Obr. 1 1 Detail nároží komody, které bylo vytvořeno v Krá- 
lovské manufaktuře v roce 1 739 Philipem Caffieriim. Pomocí zdokona- 
lených technik odlévání bylo na mnoha komodách vytvářeno orámo- 
vání bohatými plastikami ze zlaceného bronzu. Obr. 12 Dvoudveřová 
skříňka, zdobená na nárožních hranách hermami a na plochách dvířek 
zvláštními ornamenty - aplikami ze zlaceného bronzu v podobě kade- 
řavých větviček. Autor Pierre II. Migeon. 

116 



pomáhala při těchto úkolech a to nejen výběrem au- 
torů. Každá nově zařizovaná místnost se stávala samo- 
statným uměleckým dílem - všechno bylo elegantní, 
lehké a především ženské. 

Rozkošně působící rokokový nábytek byl bohatě 
zdobený a na každém kusu bylo patrné, že při jeho 
tvorbě byla cílevědomě spojována účelnost s krásou. 
Na váženém a čelném místě mezi tvůrci interiérů stáli 
i v období rokoka mistři ebenisté, kteří již od času 
velké nábytkářské barokní epochy vyráběli nábytek 
v duchu Charlese Andrého Boulla. Následovatelé 
těchto technik se snažili udržet tradici na vysoké úrovni 
po několik generací. 

I když byly užívány techniky marketerie, ustoupilo 
ebenové dřevo povrchům z ořechového dřeva a ze 
vzácného, jemně žilkovaného dřeva růžového. Mistři ro- 
kokového nábytku používali velmi často i mahagon, 
který byl dovážen ze zámoří Pro francouzský královský 
dvůr pracoval bezpočet vynikajících osobností a velké 
množství mistrovských nábytkářských dílen. Byla by to 
dlouhá řada jmen, která zde ani nelze v plném množství 
uvést. Omezíme se proto na několik nejvýznamějších 
osobností. Mezi předními tvůrci tohoto období se svými 
dokonalými díly, bohatě zdobenými marketeriemi a na- 
plňovanými květinovými motivy proslavil Jean Francois 
Oeben (1720-1763). Předností jeho prací byla jemnost 
provedení všech částí každého nábytkového předmětu 
a vysoká míra elegance. "Většina jeho prací byla doplňo- 
vána kováním a aplikami z pozlaceného bronzu. 

Svým dílem ovlivnil přední tvůrce, kteří vytvořili vr- 
cholná díla rokokového nábytku. Většina z nich se 
u Oebena vyučila a spolupracovala na náročných 
dvorských zakázkách. Mezi nejvýraznější a nejzná- 
mější jeho dílo patří psací stůl pro Ludvíka XV. Tento 
skvost byl společným dílem s jeho žákem Jeanem 
Henri Riesnerem (1734-1806), který jej dokončil až po 
Oebenově smrtí. 

Reisher zůstal i v následujícím období klasicismu - 
slohu Ludvíka XVI. - předním tvůrcem nábytku vyrá- 
běného pro pařížský královský dvůr. Pro svoji precizní 
práci byl jmenován královským ebenistou a stal se 
autorem sekretářů, psacích stolů a komod, které si 
u něho objednávala královna Marie Antoinetta. 

Další velkou osobností byl ebenista, cizelér a řezbář 
Charles Cressent (1685-1768), který byl nazýván tvůr- 
cem rokokového nábytku. Jako vynikající slévač kovů 
a cizelér doplňoval nábytkové předměty s oblibou po- 
zlacenými aplikami z litého bronzu. Ornamentika pře- 
růstala na každém jeho díle v dílo vpravdě umělecké, 
založeném na plastickém působení. 



Již od poloviny 17. století cizeléři dokázali z hru- 
:vch odlitků jemným zpracováním jejich povrchů vy- 
tvářet ušlechtilá díla a vytvořili tak samostatné řeme- 
slné odvětví. Bronzové a mosazné odlitky zpevňovaly 
konstrukci a zdůrazňovaly místa tektonického vý- 
znamu. Po vybroušení surových odlitků do ušlechtilých 
forem se stávaly na podkladě z exotických nebo míst- 
ních dřevin honosnou ozdobou. 

Při nástupu celého nového období stylu rokoka to 
pak byl především Pierre Lepautra, který zbavil vý- 
zdobu architektonického charakteru a svým dílem se 
stal představitelem stylu régence. Ve svých pracích po- 
zadí barokní klasicistní řád slohu Ludvíka XIV. 
a změkčil, zjemnil a zintimnil působení jednotlivých 
předmětů i celků. 

Kresbami rokokových ornamentů vynikl Nicolas Pi- 
neau. Charakteristickým znakem jeho návrhů byla 
přísně dodržovaná asymetričnost. Svými díly z velké 
řidy vynikajících tvůrců dvorského nábytku se vyzna- 
menali především Pierre Bernard, M. Carlin, A. De- 
orme, P. Garnier, J. F. Leleu, Pierre II. Migeon, C. C. 
Saunier, C. Topino, R. Vandercruse a mnoho jiných. 

Základním prvkem ornamentu jejich návrhů se stala 
křivka, která nahradila přímku všude tam, kde to jen 
bylo možné. Ladné linie jakoby se usmívaly. Byly 
uplatňovány s naprostou lehkostí na návrzích, stejně 
zak jako na nábytkových předmětech. 

Rocaie - mušle byly s oblibou zařazovány nejen 
mezi raritní předměty v kabinetech pozoruhodností, 
ale staly se součástí dekorací stěn. Byly uplatňovány na 
obložení a štukaturách, na dekoracích skříňkového, se- 
dacího, stolového i lehacího nábytku. Rocaie a ladné 
linie se staly hlavními ornamenty. Byl to jakýsi přechod 
mezi přírodní formou mušle a ornamentem. 

K podstatným rysům rokoka patřila pozoruhodná 
slohovost, která vycházela ze zvládnutí rytmického po- 
nybu. Po stěnách salonů, budoárů, kabinetů a poko- 



Obr. 13 Návrh řešení stěny se zrcadlem, konzolovým stolkem 
a dvěma křesly , který vypracoval ve svém pitoreskním stylu Justin Au- 
réle Meissonier. V návrhu řešení stěny byly autorem zakomponován 
sedací nábytek jako nedílná součást celku. Ve svých návrzích Meisso- 
nier využíval snad všechny ornamenty, které jako novinky přinášeli 
jeho vrstevníci. Znovu je propracovával a ve svých rytinách používal 
zcela osobitým způsobem. Obr. 14 Skříň s bronzovými aplikami, vy- 
pracovaná pod vlivem Charlese Cressenta v období kolem roku 1 738. 
3ronzové apliky byly jemně cizelovány a vypracovány s klenotnickou 
jemností. Základní plocha korpusu skříně byla dýhovaná, konečně 
jako všechen dvorsky nábytek a to již od dob Ludvíka XIV, kdy dýho- 
vání povrchů bylo dokonce předepsáno. 



NÁBYTEK ROKOKA 




Obr. 1 5 Dvorskému sedacímu nábytku, včetně židlí, se ve Francii vě- 
novali specializovaní řemeslníci - židiičkáři „chairsiers". Křivky které se 
staly základní charakteristikou celého slohu rokoka se staly výchozími 
i pro všechny typy sedacího nábytku. Byla to právě tato souhra vzá- 
jemně na sebe navazujících křivek, ze kterých byl vytvářen jednotný or- 
ganický celek i u židlí. Obr. 1 6 Přední a zadní noha sedacího nábytku, 
tzv. kozí nožky. Obr. 1 7 Křesla ve stylu Ludvika XV byla tvarována tak, 
že linie nohou, lubú, loketníkú a dřevěných částí zádových opěradel 
mizely v záplavě náročně vyřezávaných květinových stuh a mušlí. 
U přepychového sedacího nábytku byla zdůrazňována místa tektonic- 
kého významu vhodně umístěnou řezbou dekorativních motivů. 



jíčků i na nábytkových předmětech splývaly lehké linie 
jemně profilovaných křivek, které mizely v rokajích. 

V interiérech, které byly svázány s madame de 
Pompadour, se často objevovaly jako dekorační prvky 
ryby, připomínající její dívčí jméno (Jeanne-Antoinette 
Poisonová - česky Rybová). 

Ornament uplatněný na nábytku přerostl v jeho zá- 
kladní tvarování a splynul v jeden nedílný celek. 
Tvůrci rokokového nábytku, ještě více než mistři před- 
cházející epochy baroka, upřednostnili plastičnost. 
Tvary a jednotlivé prvky, které byly v předcházejících 
slohových obdobích inspirované architekturou staveb, 
byly vystřídány tvary, které především poskytovaly po- 
hodlí a zcela se vymykaly snahám po okázalé vzneše- 
nosti. Místo honosných sloupových řádů nastoupily 
„nižší" náměty. Křivky vykružované do podoby pís- 
men C a S, ale i volně plynoucí linie navozovaly at- 
mosféru uvolněnosti. Nesmíme opomenout, že záliba 
v přírodních motivech patřila k dobrému tónu celé 
dvorské rokokové společnosti. Byl to však vztah k vy- 
umělkované přírodě. 

Jak jsme již v úvodu této kapitoly poznamenali, ro- 
kokové prostory paláců a zámků spolu s nábytkovými 
předměty přestávaly sloužit pompézním ceremoniím. 
Architekti a výrobci nábytku pak měli za úkol vytvářet 
interiéry, které se stávaly místy setkávání překultivo- 
vané společnosti. 

Nábytkové předměty byly vytvářeny s ohledem na 
poslání, kterým měly sloužit, ať to byla společenská 
konverzace či poslech komorní hudby. Snaha po leh- 
kosti žití rokokové dvorské společnosti se ve šlechtic- 
kých palácích, díky talentovaným tvůrcům, mohla 
odrážet v celém pojetí interiérů. Cílevědomě kompo- 
novanou dramatickou nádheru barokních zámeckých 
interiérů doby Ludvíka XIV. nahradila intimita. Centrem 
bydlení se stal intimní budoir. Stoly a stolky byly cíle- 
vědomě stavěny do středu salonů a vytvářely tak spolu 
s křesly a čalouněnými pohovkami sedací soupravy. 

Byli to teprve tvůrci v období rokoka, kteří vytvořili 
sedací nábytek zpracovaný s pozoruhodnou nápadi- 
tostí, účelností a ladností. I při tvorbě sedacího nábytku 
se nejdůležitějším kompozičním základem stala křivka. 
Již raně rokoková křesla byla tvořena bez trnoží, s opě- 
radlem ve tvaru oslího hřbetu (tzv. španělského ob- 
louku), zatímco postranice byly tvarovány rovně. Často 
byl na středové - nejvyšší části zádového opěradla 
vyřezáván drobný ornamentální motiv. Nohy měly elas- 
tický tvar, který byl nazýván „kozí nožka". Byly zpravi- 
dla stavěné na roh, v horní části mírně kyjovitě rozší- 
řené a u země zakončené drobnou volutou. Podničky 



I JS 



NÁBYTEK ROKOKA 



netvořily pokračování předních nohou a částečně ustu- 
: cvaly - ve styku se sedákem pak byly nálevkovitě roz- 
šiřovány. Po roce 1750 se začalo na zádových opěra- 
dlech sedacího nábytku objevovat prohnutí, které se 
cřizpůsobovalo prohnutí zad. Všude, kde přicházelo 
tělo do styku se sedadlem, opěradlem nebo plochou 
podniček, bylo vypracováno měkké čalounění. 

Pohodlným sedacím nábytkem byly zařizovány pře- 
devším salony, ale i budoáry, které se stávaly místy 
vhodnými pro rozmařilý život, pro koketérii a svádění. 
Rokoko se stalo obdobím, ve kterém vzniklo množství 
nových typů sedadel, poskytujících možnost pohodl- 
ného a příjemného užívání. 

Sedací nábytek byl vyráběn specialisty v oboru se- 
dacího nábytku, kteří byli pojmenováni „chairsiers" 
Cmenuisiers ď assemblage"). Uměleckých řemeslní- 
ků, kteří se zabývali výrobou sedacího nábytku, byla 
v Paříži celá řada. Vedle Nicolase Quiniberta Foliota 
(1708-1776), který se vypracoval na hlavního dodava- 
tele pařížského dvora, vymýšleli a vyráběli židle, 
křesla a mnoho druhů čalouněných lavic a lehátek žid- 
ličkáři, kteří byli schopni vytvořit vrcholná díla seda- 
cího nábytku. Nejlepší z nich, mistři řemesla J. Avisse, 
L Delanois, J. B. B. Demay, J. Gourdin starší, G. Jacob, 
či C. E. Michard vytvořili celou řadu nově pojatých 
typů sedacího nábytku. 

Snahou tvůrců rokokového nábytku bylo potlačení 
tektonické stavby u všech nábytkových druhů, které 
byly v rokokových interiérech používány. Bylo tomu 
tak i u sedacího nábytku. Cílem bylo nejen vytvoření 
maximálně pohodlných kusů, ale i přetvoření základ- 
ních tvarů v líbivou ornamentiku. V rokokových interi- 
érech byl sedací nábytek tvarově odlišován i podle jeho 
umístění v prostoru. Tvarově byl například vyjádřen 
rozdíl mezi sedadly, která byla umisťovaná u stěn a se- 
dadel která byla rozestavovaná v prostoru. Tvůrci roko- 
kového sedacího nábytku vytvořili nízké čalouněné se- 
dátko (taburet), se čtvercovým, i oválným čalouněným 

Obr. 1 8 Židle vyráběné pro šlechtická sídla se Bily od křesel tím, že ne- 
byly vybaveny loketníky. Základní materiál - dřevo bylo při tvorbě dvor- 
ského rokokového nábytku potlačováno dekorativními úpravami a do- 
končovacími úpravami povrchů. Židle byly nejen na sedadle a zádovém 
opěradle čalouněny, ale často i vyplétány pedikem. Obr. 19 Křeslo. 
Oproti těžkým a objemným barokovým křeslům byla křesla vzniklá v ob- 
dobí rokoka vytvořená na základě elegantních křivek. Křivky zádových 
opěradel vycházely z linie noh a v přední části bylo tvarování ukončeno 
podporou područek v lubu, aby bylo možné usednout dámám i s je- 
jich krinolinami. Obr. 20 Vliv Dálného východu a především Číny se od- 
razil v počátcích první poloviny 18. století v tvorbě francouzských vý- 
robců sedacího nábytku a obohatil tak rokoko svými proporcemi i celým 
výtvarným pojetím. 




119 



sedákem. Velké oblibě se těšilo měkce čalouněné 
křeslo (bergere), vybavené volně položeným polštářem. 

Mnoho křesel mělo sedáky a zádová opěradla vy- 
plétaná pedikem. Koncem osmnáctého století byl velmi 
oblíbeným sedacím nábytkem i „ušák" (bergěre en 
gondole). To již čalouněni rokokového sedacího ná- 
bytku doslova objalo proporce celého lidského těla. 
V období rokoka se ustálily typy většiny dnes známých 
sedacích nábytkových předmětů a byly opuštěny mo- 
hutné rozměry barokních křesel s převýšenými zádo- 
vými opěradly. Vedle snahy nabídnout sedacím nábyt- 
kem pohodu bylo základní premisou i zdrobnění jeho 
základních tvarů. 

Zmenšování objemů spolu s úsilím o vytváření kři- 
vek a ploch vedlo k rozmnožení tvarových variant. 
Byla také vymýšlena sedadla pro zcela speciální účely. 
Vytvořena byla například speciální židle k psacímu 
stolku a židle „česacf. Sedací nábytek k psacímu stolu 
měl svoji zvláštnost. Nejen, že měl nízké a zaoblené zá- 
dové opěradlo, ale lišil se proti běžnému sedacímu ná- 
bytku tím, že jedna noha byla umisťovaná vpředu 
a další dvě po stranách. Salony určené společenským 
hrám byly vybavovány židlí nazvanou „voyeuses", 
která sloužila hráčům a současně i divákům stolních 
her stojícím za jejich křesly, a to tak, že zádové opěra- 
dlo bylo ukončeno očalouněnou plochou. Očalouně- 
ním plochy nad zádovým opěradlem křesla hráče byla 
vytvořena možnost pohodlného opření pro kibice. 

V rokokových salónech byly s oblibou používány 
pohovky. Širší sedák poskytoval možnost usednutí ne- 
jméně dvěma osobám. Pohovka s pohyblivou matrací 
se nazývala sofa. Menší pohovka byla nazývaná mar- 
quise. Oblíbeným sedadlem se v období régence stala 
lenoška s prodlouženým sedákem (chaise longue), 
o kterou byl rozhojněn sedací nábytek v mnoha roko- 

Obr. 21 Sofa nebo také „denní postel" byla vytvořena v první polovině 
1 8. století pod vlivem Orientu a stala se inspirací francouzských i ang- 
lických nábytkářů. Později se z tohoto typu vyvinulo „canapé", které se 
lišilo otevřenými opěradly. V dalším vývoji vznikla pohovka, která do- 
stala pojmenování otoman a která byla opatřena opěradlem ve tvaru 
gondoly, ale i lenoška bez zádových a loketních opěradel pojmeno- 
vaná divan, který se objevil kolem roku 1 730. Obr. 22 „Chaise lon- 
gue", lenoška s protaženou sedací plochou. Pokud měl tento typ le- 
nošky malou opěru pro nohy, byla nazývána „duchesse". Zatímco 
dvořané při vzájemném styku za doby vlády Ludvíka XIV stáli, ná- 
vštěvníci rokokových salonů nejenže sedali, ale často při společenské 
konverzaci spočinuli na různých typech pohovek a lehátek. Obr. 23 
Dvoudílná „chaise longue - duchesse brisée", kterou vytvořil Louis De- 
lanois. K základnímu křeslu přidal očalouněnou podnožku, vybavenou 
opěrou pro nohy. Obr. 24 Pohovka „ottomane", vytvořená před kon- 
cem první poloviny 18. století. 



NÁBYTEK ROKOKA 



iDvých salonech. Chaise longue bylo dlouhým sedad- 
iem, u kterého převládaly vyrovnané dekorativní 
rrvky. Náročně tvarované čalounění bývalo často na- 
nrazováno výpletem. Existovaly i lenošky, sestavené ze 
dvou částí, zvané „duchesse brisée". Pohovky byly 
zpravidla měkce čalouněné. Vyskytovaly se i pohovky 
í tvrdším čalouněním a s výpletem. Pod vlivem obdivu 
? : orientu vznikla pohovka se dvěma opěradly „sultáne" 
^ „otoman", Byl také vytvořen otoman bez opěradel, 
nazvaný „paphose". 

Koketním sedacím nábytkem byl bezesporu zvláštní 
rvp - pohovka „vis-á-vis". Nabízela dvěma osobám se- 
zení proti sobě a poskytovala tak možnost intimních 
rozhovorů. Sedací části zde byly spojeny a byly umís- 
Eěny proti sobě. Esovitá část lenochu přitom obepínala 
:bě sedadla. (Tento typ sedacího nábytku byl také na- 
zýván těte a téte). 

Mezi různými typy se vyskytovala pozoruhodně 
razývaná pohovka „confidente". Po obou stranách 
měla připojená menší sedadla, poskytující usednutí 
dalším osobám. 

Stoly drobnějších rozměrů se staly středy intimněj- 
ších prostorů. Jejich rozměry značně ovlivnil styk Ev- 
ropy s Orientem a s orientálními kulturami. Odtud byl 
zo Evropy přenesen i způsob stolování, při kterém 
sloužily velmi nízké stolky nebo podnosy. Nechuť 
•: hmotným a reprezentačním stolům byla taková, že se 
vytratily i rozměrné stoly banketní. Místo ztrnulé dů- 
stojnosti byl pomocí ornamentů stůl vytvářen jako je- 
;en ucelený ornamentální organismus, při kterém byla 
potlačena přísnost tektoniky vystřídaná ladností a leh- 
kostí rokokových křivek. Při hostinách byly často se- 
stavovány pro servírování jen malé odkladní stolečky, 
navozující intimitu i náročným společenským akcím. 

Velké oblibě se těšily rozmanité drobné stolky sklá- 
pěcí (tables de lit), přístavné pro servírování jídel (se- 
rvantes) a odkládací stolky (guéridons), ale i stolky 
hrací (tables á jeu). Tyto stolky byly uzpůsobeny pro 
jednodivé stolní hry. Byly vytvořeny stolky pravoúhlé 
pro vrhcáby a šachy, trojúhelníkové pro tři hráče, pěti- 
úhelníkové pro ferbla. Vznikly i šicí stolky se stolní 
deskou ledvinového tvaru. 

Velkou zálibou se v rokoku stalo psaní dopisů a tak 
z této „potřeby" dam vznikl i dámský psací stolek (bon- 
heur-du-jour-bureau-á-rente) se spoustou zásuvek 
a tajných skrýší. Sloužíval často současně jako stolek 
toaletní. Stolky na vysokých nohách byly koncem ro- 
koka vyvinuty jako nové tvary toaletek, které byly vy- 
bavovány sklápěcí střední deskou, sklápěcím zrcadlem 
a značným počtem zásuvek. 




Obr. 25 Michel Moreau le Jeune zobrazil v roce 1775 intimní scénku 
dvou hodujících párů. Zaznamenal na svém obraze „Le souper fin - 
The Elegant Supper", vedle kruhového jídelního stolu nižší servírovací 
přístavný stolek. Obr. 26 Noha konzolového stolu [zámek Bruchsal). 
Obr. 27 Drobný přístavný stolek z roku 1 763. Obr. 28 Psací stolek 
zdobený kovovými aplikami a intarzií z let kolem roku 1750. 



121 



Přemrštěná péče o vzhled rokokových dam každý 
den trvala i několik hodin. V době, kdy pudr a růž byly 
neodmyslitelnými kosmetickými prostředky, v čase 
velké spotřeby parfémů a toaletních vodiček, neobešel 
se bez toaletního stolku žádný dámský budoár. 

Plochý psací stůl, nazývaný „bureau-plat", byl nahra- 
zen stolem s žaluziovým uzávěrem (bureau-á-cylindre), 
kterým bylo možné stůl, vybavený v nástavci zásuv- 
kami a přihrádkami, jedním pohybem pohodlně uzavřít. 
V polovině osmnáctého století začaly být ve velké ob- 
libě tyto žaluziové sekretáře a rozměrné psací stoly, ob- 
vykle vybavené třemi zásuvkami. Zdobily je četné po- 
zlacené bronzové apliky, štíty zámků, cizelované 
úchytky, náročně sochařsky řešená nároží i patky noh. 

Sekretář vznikl spojením komody s kabinetem, vy- 
baveným uprostřed výklopnou deskou, sloužící psaní 
při jeho vyklopení. Plochy korpusů byly především na 
čelních částech komody zprohýbané se zkosenými 
rohy. Sekretář byl zakončován nad horní partií římsou 
vzpínající se vzhůru a často končící volutami. Za dvířky 
kabinetu bylo množství zásuvek, přihrádek a tajných 
schránek. Plochy čel zásuvek byly zdobeny intarziemi, 
často i marketeriemi, sestavovanými do figur v té době 
oblíbených kostek. 

Součástí dekorací stěn v salonech šlechtických sídel 
se stal konzolový stůl, umisťovaný zpravidla pod velké 
zrcadlo. Tyto stoly byly komponovány jako nedílná 
součást ornamentálního řešení stěn. Zapřeny o stěnu 
stály pouze na dvou nohách, které překypovaly roka- 
jovými ornamenty. Vykružované křivky odpozorované 

Obr. 29 Konzolový přístěnný stůl (autor J. A. Meissonier). Konzolové 
stoly byly umisťovány pod zrcadla, dosahující zpravidla až k fabiónové 
římse. Z vyřezávaného stolního lubu s kartušovým středem se celá or- 
namentální řezba v bohaté plastice uplatňovala až do bohatě a složitě 
vyřezaných noh. Na lubu a trnoží byly zpravidla vyřezány ornamenty 
z akantových listů a z mušlí. Konzolové stoly vytvářely s řešením stěn ne- 
dílnou kompozici. Obr. 30 Psací stůl z dílny Charlese Cressenta, nazý- 
vaný „diplomatický", vybavený třemi zásuvkami. Ozdobu těchto stolů 
tvořily zlacené bronzy krytů zámkových zděří, úchytek a především ná- 
roží, na kterých byly vymodelovány figurální motivy. Obr. 31 Sklápěcí 
stůl vytvořený v dílnách Abrahama Rontgena v sedmdesátých letech, 
nesený na prohnutých a kyjovité rozšířených nohách, byl zdoben vlož- 
kami ze slonoviny, perleti a mosazi. Obr. 32 Toaletní stolek [„Toilette 
á transformations") - kombinaci psacího a toaletního stolku vytvořil Jean 
Francois Leleu 1 1729-1 807], vynikající ebenista, který se vyučil u Oe- 
bena. Ušlechtile intarzovaný stůl byl zdobený zlaceným kovem. Důmy- 
slný systém bočních zásuvek, při kterém zvednutím části stolní desky 
byla odkryta střední zásuvka a zrcadlo mohlo být postaveno do po- 
třebné polohy. Pozdní rokoko přineslo řadu technických vymožeností, 
uplatněných především na stolkovém nábytku. Objevovaly se skryté zá- 
suvky a žaluziové uzávěry, které byly ve velké oblibě. 



NÁBYTEK ROKOKA 



z přírody navozovaly především u konzolových stolů 
atmosféru uvolněnosti. Ladností rokokových křivek se 
ejich nohy tvarované do S vznášely nad zemí a naleš- 
těných parket se jen tak dotýkaly. Na jejich bohatě zdo- 
bných lubech a trnožích byly vytvářeny pravé skvosty 
rezbářského umění. 

Velká řemeslná péče byla věnována jídelním stolům, 
které byly často opatřovány kruhovou bohatě zdobe- 
nou stolní deskou. Nesmíme při výčtu rokokových 
stolů opomenout ozdobný stolek pro každou potřebu 
.vide-poches", který byl stolkem přístavným, bez sta- 
bilnějšího místa v prostoru. 

Rokokové postele byly zakrývány splývajícími zá- 
věsy z nebes tak rafinovaně, aby mohla být koketně od- 
halována lehací plocha. Bohatě dekorované pozlacené 
ornamenty poskytovaly galantní a noblesní podívanou. 
Byla to přemíra tvarové rozmanitosti a jak se o rokoku 
vyjádřil Johan Wofgang Goethe „...doba přeplněná 
množstvím nadbytečných dekorací, kudrlinek a mušlí. " 

Vznikaly rozmanité tvary baldachýnů, které ovlivnily 
pojmenování jednotlivých tvarových variant. Vznikaly 
postele „lit á la chinoise, polonaise, duchese, italinnese, 
anglaise, francaise..." Byly to variace - výtvarné hříčky 
- odlišující se podle nejrůznějších míst v Evropě, dik- 
tované chvilkovou módou. V počátcích rokoka sloup- 
ková postel z ložnic vrchnosti vymizela a byla 
nahrazována lůžkem bez baldachýnu. Ale v polovině 
18. století se baldachýn objevil znovu a především 
podle jeho vzhledu byl typ lůžka pojmenováván. 

V zásadě se ale lůžka dělila do dvou skupin. Postel 
nazývaná „á la francaise" byla vybavována zvýšeným 
čelem a umisťována v centru ložnice. Do druhé sku- 
piny patřily postele „á la polonaise", pojmenované prý 
podle původu královny - Marie Lesczynské. Tato po- 
stel byla zabudovaná do výklenku a byla vybavená 
třemi vyvýšenými postranními stěnami. 

Rokokové linie se uplatnily i na čelech lůžek. V ro- 
koku se stal také lehací a odpočívací nábytek hříčkou 
při tvorbě interiérů. Pohovky umožňující odpočinek 
byly rozmnoženy o čalouněný nábytek, který poskyto- 
val spočinutí v pololeže. Rozlišení lehacího a odpočin- 
kového nábytku diferencovalo denní odpočinek od le- 
hacího nábytku, určeného pro spánek. 

Dekoračními prvky čel lehacího nábytku, stolních 
desek a ploch skříňkového nábytku zůstávala i nadále 
intarzie a marketerie. Byly to techniky úprav povrchů, 
které začaly obohacovat nábytek již v renesanci a do- 
sahovaly vrcholů v období baroka. V rokoku pak byly 
vytvářeny ještě subtilnější ornamenty, v detailním vy- 
pracování náročnější, které bychom mohli označit jako 




Obr. 33 Část návrhu rokokového interiéru který vypracoval Jusin Au- 
réle Meissoner (1693-1750), v Paříži naturalizovaný Ital. Obr. 34 Lu- 
xusní rokokové lože, které vyobrazil Moreau le Jeune v roce 1 770 pod 
názvem „Le coucher de la mariée". 



intimní záznamy své doby. Plochy nábytku zdobily ga- 
lantní scény vykládané z drahých dýh a slonoviny, na 
kterých byly vyobrazováni lichotníci lásky, diskrétní 
scénky a poetické pohledy na romantickou přírodu. 
Současně jako dekorace byly používány květinové ná- 
měty provedené v marketerii, které se střídaly s chino- 
seriemi - čínskými náměty. 

Zde bychom neměli opomenout, že horování pro 
orientální náměty se stalo jakousi velkou módní vlnou. 
Zatímco francouzské baroko bylo ve svém základu 
ryze evropskou kulturou, rokoko přejímalo ochotně 
mimoevropské výtvarné vlivy. Tvůrcům nábytkových 
předmětů se tak rozšířil repertoár námětů a do evrop- 
ských interiérů pronikl exotismus. Zpočátku to byly fe- 
tiše a suvenýry, které se objevovaly jako kuriozity v zá- 
meckých a palácových salonech. Do Evropy byly spolu 
s kořením, tkaninami, porcelánem a vějíři již od konce 
16. století přiváženy z Dálného Východu drobné dře- 
věné předměty, zejména jako obaly dováženého zboží. 
Nebylo snad lodi, která by mezi svým nákladem ne- 
měla jemně lakované skříňky a truhly. 

Za rozvojem orientálního vlivu stála touha po po- 
znání „jiného" způsobu života. A tak se nábytek dová- 
žený z Dálného Východu stal velkou módou. Exotické 
umění v osmnáctém století ovlivnilo na dlouhou dobu 
i tvorbu nábytku. Aristokraté si zařizovali své salóny 
v exotickém stylu. Bylo pak zcela logické, že pro ros- 
toucí zájem byl orientální nábytek stále žádanějším. 
A je ještě logičtější, že byl často napodobován. Roko- 
kové budoáry byly doplňovány a často i přeplňovány 
fantastickými, často až bizarními předměty a malbami 
s výjevy z „indického", „čínského" i „tureckého" pro- 
středí. Velkou módou se stal nábytek s úpravou povr- 
chů „orientálními" laky. 

„Umění laku" vzniklo v Číně již kolem roku 2850 př. 
Kr. (před vládou dynastie Šang, za doby císaře Ču). 
Svého vrcholu dosáhlo za dynastie Chan. Koptovou 
čerň, rumělkovou červeň a jiné barvy uměli Číňané tr- 
pělivě nanášet pomocí 20 až 25 pracovních pochodů. 
Povrchová úprava sestávala až z třinácti vrstev laků vy- 

Obr. 35 Ložnice. Rokoková lůžka byla rafinovaně zakrývána drahými 
a volné splývajícími závěsy, aby přitom byla koketně odhalována lehací 
plocha. Bohatě dekorované pozlacené ornamenty poskytovaly galantní 
a noblesní podívanou. Rokoko i při tvarování lehacího nábytku oplývalo 
přemírou tvarové rozmanitosti. Obr. 36 Grafika vypracovaná Danem 
Chodowieckým v období kolem roku 1 782. Židle či křeslo, tak jak to zo- 
brazil autor, byly pravidelným příslušenstvím lůžka. K němu příslušel 
i noční stolek, který sloužil k uložení nočníku a byl stavěn k nohám spí- 
cího. Na stolku byla umisťována malá lampa, která slabým plamenem 
hořela po celou noc. 



NÁBYTEK ROKOKA 



robených z výronu stromu (Rhus vermificera), který byl 
smíchán s oleji a pigmenty. Když bylo imitováno in- 
dické zboží (Indián goods), jak byl i nábytek z Dál- 
ného Východu pojmenován, musel být napodobován 
i jeho povrch. 

V Paříži z této potřeby v roce 1748 vznikla dobře 
rrosperující velká firma Vernis Martin, kterou založil se 
svými bratry Robert Martin (1706-1765). Imitace čín- 
íkvch laků, vyráběné z šelaku, umožnily zdařile napo- 
:?bit klasické čínské úpravy nábytkových povrchů. Ne- 
existovalo snad panství, nebyl snad ani jeden zámek, 
kde by čínský salonek scházel. Chinoserie jako velká 
móda exotik se rozletěla po Evropě. Orientální interiéry 
našly své uplatnění ve vídeňském Schonbrunu, v Mni- 
chově, v Nymphenburku stejně jako v italských zám- 
ach, kde byly budovány „cabinetto chinesse". 

V Evropě byl přijímán rokokový nábytek s nadše- 
nfin. Přitom si Paříž mezi všemi panovnickými dvory 
po celou dobu udržela primát v tvorbě náročného 
;vorského nábytku Evropy a pařížský rokokový náby- 
:ek našel své uplatnění i v předních domech vzmáhají- 
cích se měšťanů. Rokoko zrozené ve Francii ovlivnilo 
výrobu nábytku na celém území tzv. Svaté říše římské 

Německo , Rakousko i Země Koruny České). 

Svoji cestu si rokoko do střední Evropy a do Ně- 
mecka našlo teprve v šedesátých letech 18. století, tedy 
v době, kdy již ve Francii ustupovalo. Tento stav vy- 
plýval i ze skutečnosti, že ve střední Evropě dlouho 
níezívaly požadavky ovlivněné barokním myšlením. 

Před polovinou 18. století dosáhlo rokoko ve Fran- 
cii svého vrcholu. V 60. letech se však objevil soustře- 
děný odpor proti jeho nevázané hýřivosti. Rozevlátá 
stavba nábytkových předmětů, přebujelá rokoková or- 
namentika, která jakoby neznala hranic, vyústila v po- 
sledních letech vlády Ludvíka XV. v manýrismus. Pře- 
bujelý dekorativismus rokoka se dostal do slepé uličky. 
Nesčetné kudrlinky už nebylo možné dále rozmnožo- 
vat a jejich účin stupňovat. 

Německé rokoko 

Opožděný nástup rokoka v Německu byl zapříčiněn 
i rozdrobeností území, které bylo složeno z řady kní- 
žectví. Rokoko se ale ve střední Evropě zakořenilo 
hluboce a ještě počátkem devatenáctého století byl 
rokokový nábytek s úspěchem vyráběn v Německu 

Obr. 37 Lakovaný kabinet s reliéfní zlacenou dekorací, vytvořený v letech 1725-1730. Prohlubované vazby s Čínou a Japonskem představovaly 
ovlivňování evropských tvůrců orientálními motivy pří navrhování nábytku, ale i převratný přístup k povrchovým úpravám, které původně při tvorbě 
evropského nábytku spočívaly jen ve voskováni ploch včelím voskem. Dovážené laky z Dálného Východu byly postupně nahrazovány evropskými 
výrobky. Obr. 38 Knihovní skříň (sekretář) lakovaný a zdobený zlatou dekorací z počátku 18. století, je příkladem malby imitující japonskou kresbu 
s čínskými subjekty. 




NÁBYTEK ROKOKA 




i v Rakousku. Přitom ve Francii, přesněji řečeno v Pa- 
říži, v kolébce tohoto slohu, netrvala jeho vláda déle 
než jeden lidský život. 

Rokoko se uplatnilo především v rezidencích stře- 
doevropských knížat. Stalo se výchozím stylem i pro 
tvarování nábytku měšťanských domácností. I když 
občanský nábytek nebyl tak náročně vyřezávaný jako 
nábytek zámecký a nebyl zlacený, jeho rokokové tvary 
se nadlouho udržely i v prostých obydlích. 

Nejvytříbenější rokokové interiéry vznikaly na 
území Pruska, kde Bedřich II., pruský panovník a vy- 
znavač Voltaira, nadšený novými myšlenkami fran- 
couzských filozofů, nechal vystavět královský palác 
v Postupimi a letohrádek Sanssouci. 

Bedřich Veliký byl považován za dokonalého znalce 
směrů soudobého umění. I když si francouzského 
umění velmi vážil, ke svému dvoru francouzské 
umělce nepovolal. A tak tvůrci berlínského rokoka - 
řezbáři bratři Hopenhauptové, sochař a „direkteur des 
ornaments" Jan August Nahl a rytec J. W. Meil, se svými 
spolupracovníky vytvořili na přání panovníka světle 
modré, žluté růžové dekorace, barevný nábytek zdo- 
bený pozlacenými postříbřenými bronzovými aplikami, 
jednoduše řečeno vytvořili „bedřichovské rokoko". 
Bylo pak paradoxem, že vladař rokokovému okouzlení 
zcela propadl. 

Intendantem královských staveb byl jmenován Ge- 
org Wenceslaus Knobelsdorf, který svým vytříbeným 
vkusem přispěl k vytvoření „bedřichovského rokoka". 
Poblíž Berlína vystavěl zámek Sanssouci jako pů- 
vabný útulek pro Bedřicha II. Inspiroval se přitom 
Velkým Trianonem ve Versailles. Byla zde vytvořena 
i čínská čajovna, která se prý stala velmi oblíbeným 
místem panovníka. 

V období, kdy německá aristokracie své prostory na 
panstvích, v zámcích a palácích nechávala upravovat 
v duchu vrcholného rokoka, byl v tomto slohu dosta- 
věn i dráždanský Zwinger, „stavba bez praktického 
účelu", která měla za cíl sloužit pouze radovánkám 
dvorské smetánky. Po celé „rokokové období" byl ná- 

Obr. 39 Pavilon Zwinger v Drážďanech (Mattháus Daniel Póppelmann] 
- barokní stavba s bohatě plastickou fasádou, která dodává tomuto let- 
nímu pavilonu rokokový vzhled. Interiéry sloužily pořádáni dvorních 
plesů, a komorních divadelních představení. Obr. 40 Interiér hudeb- 
ního salonu zámku Sansoucci - 1 745-1 75 1 . Výzdobné systémy rokoka 
byly spojeny s čínskými motivy. Plynulé linie byly záměrně výstředn 
a podle odborníků, kteří posuzovali hudební salonek v době před jeh: 
zničením za 2. světové války, působily ušlechtile a napomáhaly vytváře: 
tajemnou atmosféru. Obr. 41 Konzolový stůl vyrobený pro zámek BrO- 
u Kolína nad Rýnem. 



: :ek v nemalém množství dovážen přímo z Paříže a to 
: r ména do zámků a paláců v Porýní a kolem Mohanu. 
E 1 1 dovážen i do Postupimi. Podle těchto vzorů Zpra- 
;ovávaly německé, rakouské i české dílny své velmi 
Jokonale provedené výrobky. 

Ve svém prvopočátku bylo středoevropské rokoko 
iřejmou výpůjčkou francouzského rokoka. Mohli by- 
r.om poznamenat, že v Německu představovalo spíš 
akousi formu zmodernizovaného baroka. Na tvůrce 
::koka v Německu měly značný vliv Meissonnierovy 
předlohy. Rokoko ve střední Evropě záhy zdomác- 
nělo a v období svého vrcholu vytvořilo i své osobité 
irianty a docílilo značné rozmanitosti. Bylo to pře- 
livším v pozdním období rokoka, kdy vedle dílen 
Jibrahama Róntgena a jeho syna Davida vynikly dílny 
Melichora Kambly a bratrů Špindlerových. M. Kambla 

'.' roce 1752 jako zkušený a úspěšný dekoratér otev- 
ři! rozsáhlou manufakturu i na výrobu bronzových 
::dob. Stal se výrobcem podstatné části výzdoby 
zimku Sanssouci, provedl výzdobu „bronzového 
•í.u" berlínského zámku. 

Další osobností byl velmi talentovaný Johan Michael 
Hrjppenhaupt, který oživil rokokové formy francouz- 
ského rokoka novými plastickými prvky, provedenými 
s vytříbeným citem pro jemnou práci. Typickou roko- 
kovou ornamentiku obohatil prvky čerpanými Z pří- 
rody. Vedle květin, ovoce a ptáků to byly především 
-udební nástroje, které rozšířily dekorativní ornamen- 
tu německého rokoka. Těmito motivy obohatili své 
rríce i bratři Špindlerovi, kteří naturálními motivy 
v mušlovitém orámování zdobili nábytek především při 
vybavování postupimského zámku. 

Díky této zálibě v ornamentálním dekorativismu se 
zde ještě víc prohloubila spolupráce řezbářů s truhláři. 
Bývala to ale spolupráce často velmi složitá. Tím, jak se 
mnohé nábytkové kusy proměňovaly v řezbářsko-so- 
chařské dílo, dovršoval se i spor mezi těmito dvěma 
specializacemi. Byl to spor, který trval po celé století. 

Obr. 42 Adam a David Róntgenové, nejlepší němečtí ebenisté pozd- 
- -o rokoka vytvořili ve své manufaktuře v Neuwiedu na Rýně pro kur- 
iřta z Trevíru Jana Filipa z Waldersdorfu psací stůl s pultem dokončený 
v roce 1 768. Stůl byl vybavený velkým počtem tajných zásuvek a dů- 
myslných skrýší. Nejhonosněji vybavená práce Abrahama Róntgena 
: ,ia zdobena slonovinou, perleti a bronzovými ozdobami, ze kterých 
: ,iy komponovány alegorie lásky a spravedlnosti. Obr. 43 Pro Postu- 
cmský zámek (Nový palác) byla v Kamblových dílnách vytvořena ko- 
~oda zdobená bohatou výzdobou. Nohy komody přecházející do 
ozdob nároží a čelo i boky břichaté komody byly bohatě ozdobeny 
: r onzovou výzdobou. Obr. 44 Interiér rokokového kabinetu na zámku 
Wiihelmstha! u Kaselu navrhoval J. A. Nahl kolem roku 1760. 



NÁBYTEK ROKOKA 




Truhláři si velmi často stěžovali na řezbáře jako na kon- 
kurenci svého řemesla, kterou tehdy platná cechovní 
pravidla nepřipouštěla. A tak řezbářům nezbývalo nic 
jiného, než skládat před představenými cechu truhlář- 
ského mistrovské zkoušky a vypracovávat návrhy i sa- 
motná „mistrovská" díla. Pro přijetí do cechu bylo od 
adeptů na mistra požadováno navržení i vyrobení na- 
příklad sekretáře, který byl typickým nábytkovým ku- 
sem pro celou středoevropskou oblast. 

Italské rokoko 

Zajímavým způsobem se v 18. století rokoko uplat- 
nilo v Itálii. V onom období byl Apeninský poloostrov 
rozdělen na velký počet malých států, kterým vládly 
především zahraniční dynastie. Bylo pak zcela logické, 
že jejich vkus ovlivnil a pronikl i do interiérů, a zcela 
logicky i do tvorby nábytku. Pro větší rozvinutí nového 
slohu nebyly přitom v Itálii příznivé podmínky. Bylo 
tomu tak především proto, že se v Toskánsku ještě 
v 18. století udržela při mnoha realizacích v plné své 
kráse italská renesance a v Římě typické italské baroko. 

Církev byla velmi konzervativní, a tak se vrcholný 
barok jen pozvolna proměňoval do rokokové podoby. 
Ve spojení s rokokovými prvky byly posléze, i při vlivu 
tradičního tvarování, přece jen vytvořeny osobité 
formy italského rokoka. Zajímavý byl vývoj rokoka 
v Neapoli, kde pod vlivem Bourbonů byly uplatňovány 
anglické nábytkové předlohy. Tyto předlohy ovlivnily 
tvorbu tehdejšího stolového nábytku, u kterého byly 
přejímány tvary kyjovitých noh a také systémy sklápě- 
cích a roztahovacích stolů. Přitom ale konzolové stoly 
vycházely i zde plně z francouzských vzorů. Byl to pak 
sedací nábytek, u kterého je patrný jak anglický vliv, 
tak i ovlivnění francouzskými příklady. 

Šlechtická sídla byla ale vybavována v nemalé míře 
dováženým nábytkem, především z Paříže. Současně 
anglické předlohy Chippendaleových návrhů zapůso- 
bily především v Benátkách. Přitom je zde možné ho- 
vořit jako o rokoku zcela typickém pro Itálii. Pod patr- 
ným vlivem anglického nábytku byly vyrobené kusy 

Obr. 45 Rohová pohovka, kterou jako součást svých prací pro wůrz- 
burskou zámeckou rezidenci současně s židlemi vyrobil Hans Kóhler. 
Rohová pohovka je zajímavá svojí originalitou, a to nejen pro své ur- 
čení místa v zakulaceném rohu interiéru, ale i řešením celého obrysu, 
područkami a nohami, které byly vyřezány jako spletené palmové listy. 
Obr. 46 Detaily dekorativních prvků - rokaje z baroko-rokokového ob- 
dobí, které byly používány jako základní rokokové ornamenty ve 
střední Evropě. Obr. 47 Interiér bruchsalského zámku, který svoji vy- 
tříbenou výzdobou i vybavením rokokovým mobiliářem patři do ob- 
dobí největšího rozkvětu německého rokoka. 



128 



NÁBYTEK ROKOKA 



: ;.-cázalé a svoji jednoduchostí velmi elegantní Z fran- 
:uzských vzorů byly převzaty příklady noblesy sou- 
_Li_-ě i s rozmařilostí tak typickou pro „pařížský styl". 

V Itálii francouzské rokoko našlo svou odezvu 
ro ize v Benátkách a Piemontu. U ostatního nábytku 
--vořeném na území Itálie je patrné, že se jednalo jen 

ikysi příklon a přizpůsobení se novému slohu. 

Oproti lehkému stylu Ludvíka XV. byl rokokový ná- 
mele vytvářený v Itálii mnohem pompéznější. Tehdejší 
r^iký nábytek svými formami připomíná barokní ná- 
bytkové kusy, těžkých a předimenzovaných tvarů, 
ceré byly při vybavování dvorských interiérů bohatě 
-učené. Mnohé řezbářské prvky přestávaly být sou- 
iiia' celkové kompozice a byly na nábytkové plochy 
rcostě nalepovány. 

Typickým příkladem italského dvorského nábytku 
■č ítala díla Andrea Brustolona (1662-1732), na které 
sr.e upozorňovali již v kapitole o baroku. Jeho práce 
v období rokoka vycházela z jeho sochařské zdat- 
-:5ti, kterou uplatňoval svým velmi originálním způso- 
:čoi. Řezbářské dílo na italském především sedacím 
-.ibytku je přímým dokladem o neustálé barokizaci ná- 
rokové tvorby. 

Dalším klasickým příkladem jsou i práce Pietra Pif- 
:>tiho, který působil v centru italské nábytkové tvorby, 

Turíně v Piemontu. Při své práci důsledně uplatnil 
znalost marketerie, ve které pak vynikl při aplikacích 
>í slonovinou. 

Anglické rokoko 

Rokoko v konzervativní Anglii bylo oproti evrop- 
skému kontinentu přijímáno zdrženlivě a projevilo se 
t oblastech užitého umění, v pracích místních tvůrců 
zcela osobitým způsobem. Bylo to i tím, že Anglie byla 
jčlší dobu pod vlivem stylu nazývaného Palladiovým 
a tvorba význačných architektů se opírala o antiku (na- 
příklad William Kment 1694-1753). 

Jako vědomě přepychový a palácový sloh se styl Lud- 
víka XV. v ostrovním království nikdy pevně neuchytil 

Obr. 48 Nákres mistrovského díla - sekretář vypracovaný Josefem 
lOerem (Mohuč 1 754). Mistrovský nákres, který byl součástí přijí- 
~a:í zkoušky do cechu, byl prvním velmi náročným prubířským ka- 
-enem. V druhé části zkoušky musel budoucí mistr uměleckého ře- 
mesla svůj návrh realizovat. Obr. 49 Rokokový příborník. Vršek 
: dvoukřídlovými prosklenými dvířky byl u tohoto nábytkového před- 
-zjj posazen na zásuvkovou komodu. Kombinací komody a pro- 
;• ené vitríny vznikla vitrína s prosklenou horní částí, která sloužila 
i ukládání ozdobného a náročného jídelního porcelánu. V komo- 
:cvé spodní části byla v objemných zásuvkách poskytnuta možnost 
pro uložení stolního textilu a příborů. 




NÁBYTEK ROKOKA 




i když ve čtyřicátých letech 18. století především pod vli- 
vem sbírek ornamentiky M. Copelanda a M. Locka zde 
našlo rokoko své uplatnění. O jeho popularizaci se svoji 
sbírkou rytin nazvanou „Sto padesát nových vzorů" za- 
sloužil i Thomas Johnson. 

Mezi představitele rokoka je možné uvést Thomase 
Chippendalea, o kterém budeme hovořit v kapitole 

0 anglickém nábytkovém umění 18. století. Chippen- 
dale především při navrhování sedacího nábytku vyu- 
žíval rokokové motivy. Chippendalem navrhovaný ná- 
bytek pro svoji účelnost a pohodlí, pro nevtíravou 
eleganci, ale i pevnost byl produkován a napodobován 

1 po značnou část 19. století. 

České rokoko 

Rokoko v Čechách se ohlásilo až kolem poloviny 
18. století. Byly to především interiérové prvky, které 
se počaly uplatňovat na nábytkových předmětech, 
stejně tak jako na štukaturách zdobících stropy zámec- 
kých a palácových prostorů. Zdrobnělostí a hravostí fo- 
rem reagovalo na patetickou tíži vrcholného baroka. 
Architekti v Čechách uplatňovali barokně klasicistní zá- 
sady i při tvorbě nábytkových předmětů s plnou silou 
po podstatnou část 18. století. Do českého prostředí 
bylo rokoko uvedeno v letech 1755-1765 v paláci hra- 
běte Gloze na pražském Staroměstském náměstí, který 
se ale nedochoval. 

Příkladnou ukázkou se stal teprve pražský arcibis- 
kupský palác, jehož přestavbu v letech 1763-1764 je 
možné považovat za špičkové dílo rokoka v Čechách. 
Rokokové dílo vzniklo v době, kdy ještě pokračovala 
barokizace Prahy. V salónech druhého patra autor díla 
Jan Josef Wirch dal celým prostorům vskutku knížecí 
vzhled. Prosvětlil interiéry a mohutné barokní křivky 
v novém slohu nabyly na hravosti. 

Zcela nová harmonie vycházející Z bělostných ploch, 
vytvářená z odstínů růžových, světle modrých a zelen- 
kavých barev střízlivě doplňovaných zlacením vytvořila 
novou atmosféru vznešeným prostorům arcibiskup- 
ského paláce. 

Obr. 50 Čalouněná lavice (divan - pantchettino). Prolamované a vy- 
kružované opěradlo bylo jednou z mnoha „rozverností" italského ro- 
koka. Obr. 5 1 Psací stolek vyrobený v Turíně z ebenového dřeva podle 
návrhu a za výtvarné spoluúčasti Pietra Peffetiho. Stolek byl bohatě zdo- 
bený vložkami ze slonoviny. Jako zdatný kreslíř ozdobil Peffeti válečnými 
výjevy čelo, boky i výklopnou plochu korpusu. Pro psaní u tohoto stolku 
sloužila výklopná plocha při uzavření zešikmená. Obr. 52 Italský psací 
stůl s nástavcem, kterým Pietro Pieffetti obohatil interiéry turínského pa- 
láce Chiabese. Do podkladu z ořechového dřeva byly vloženy složité or- 
namenty z perletě. 



130 



NÁBYTEK ROKOKA 



edno z nevýznamnějších a pozoruhodných vyha- 
sni rokokovými interiéry v Čechách získal v letech 
1760-1767 lovecký zámek Hořín u Mělníka. Současně 
i malířskou výzdobou, kterou realizoval malíř Ondřej 
: íšina a se štukatérskými pracemi Carla Giuseppeho 
3ossiho, byly v prostorách zámku vybaveny zámecké 
;^:ny rokokovým sedacím a stolovým nábytkem. 

Ve stavebních dílech se sloh Ludvíka XV. v Čechách 
.platňoval vzácně. Zato však v interiérech paláců 
. zámků byl tento styl v druhé polovině 18. století pou- 
žíván běžně, stejně tak jako jemný ornament Dálného 
".Vchodu. Stalo se módní záležitostí, která vyzněla jako 
nezbytnost, že v duchu Orientu byl vybaven na zám- 
-± jeden pokoj. Krásným příkladem může být napří- 
£Íad Čínský sál na zámku v Červeném dvoře. 





Obr. 53 Židle z krátkého období anglického rokoka.V Anglii po celé 
18. století se stala židle standardním sedacím nábytkem. Již za vlády 
královny Anny začal být nábytek stále víc zjednodušován a oprošťován 
od přemíry dekoračních prvků. I když v ostrovním království našlo ro- 
koko v letech 1 740-1 750 jistou odezvu a načas zde i zdomácnělo, ne- 
stalo se tak jako tomu bylo ve Francii, či ve střední Evropě slohem, který 
by byl typickým pro Anglii 1 8. století. Obr. 54 Rokoková postel, bohatě 
zdobená intarzií byla importována z Rakouska (vyrobená kolem roku 
1750). Stala se středem ložnice Veltruského zámku. Obr. 55 Rokokový 
interiér zámku Hořín u Mělníka před jeho vyvlastněním v roce 1 948. 




131 



Pohledy do dílny francouzských nábytkářů, jak jsou uvedeny ve francouzské EncyttopedS iEncyciopédie ou dictionnaire raisonné des sciences, de: 
arts et des métiers "), vydané v letech 1 75 1-1 772 D. Diderotem a J. ďAlemtetem spolu s francouzskými osvícenskými filozofy a vědci. 



132 



KAPITOLA O ANGLICKÉM NÁBYTKOVÉM 
UMĚNÍ IV 18. STOLETÍ 



V době, kdy Francie prožívala vrchol dvorského ná- 
bytkového umění, ve století, kdy se vystřídaly tak dia- 
metrálně rozdílné barokní a rokokové slohy dvou Lud- 
víků, kdy i klasicistní sloh Ludvíka XVI. naplňoval 
dvorské interiéry náročnými dekoracemi, usilovali ang- 
jčtí nábytkáři o tvorbu distingovaného prostředí mes- 
iánských anglických domácností. 

V osmnáctém století Anglie, ostrovní království, na 
samém okraji Evropy, nabývala v tehdejším světě stále 
větší vliv a stávala se rozhodující sílou. Ještě nikdy 
předtím neměla Anglie v Evropě takovou prestiž jako 
v tomto věku. Sto padesát anglických válečných lodí 
oslabilo všechny soupeře, získalo nadvládu nad oce- 
ány a napomohlo nejen upevnit, ale i rozšířit koloni- 
ální panství. Anglie přitom válčila nejen v Evropě, ale 
i v Kanadě. A i když ovládnutí Indie bylo provázeno 
neustálým soupeřením o moc, bylo toto století pro 
Anglii stoletím značných úspěchů. Z Indie byly dová- 
ženy poklady, srovnatelné s těmi, které kdysi přiváželi 
Španělé Z Jižní Ameriky. 

Pařížské smlouvy (1763) přiznaly Anglii Senegal, 
Kanadu, Svatého Vavřince, Tobago. Přitom anglická 
šlechta v tomto čase prožívala svůj život na svých rezi- 
dencích mimo Londýn. Rozhodování o státních záleži- 
tostech přešlo na parlament a anglická šlechta se vzda- 
lovala ze svých venkovských sídel jen tehdy, když 
parlament zasedal. Na svých panstvích budovala ven- 

Obr. 1 Obytný dům na hlavní třídě v Mountsorreíu (LeicestershireJ 
podle návrhu Roberta Adama s fasádou nesoucí všechny stopy klasi- 
cismu, ve kterém byl zakotven vliv antické architektury helénského ob- 
dobí. Helénské období se stalo inspirací i pro práce nábytkářů ve dru- 
hém pololetí 1 8. století. Obr. 2 Sedací nábytek ve stylu královny Anny. 
V počátcích 18. století byiy nohy sedacího nábytku ukončovány tzv. 
ptačí nohou nebo koulí. Kyjovité zakončeni noh „dub foot" bylo pře- 
jato pod vlivem čínského nábytku 16. století. Obr. 3 Mezi raritní před- 
měty, které vytvořili angličtí nábytkáři v 18. století, patří pánská čalou- 
něná židie určená pro psaní „cockfighť, která sloužila nejen k sezení, 
ale i k psaní Její uživatelé na ní usedali rozkročmo jako na koně 
a opřeni o čalouněné „uši" mohli psát na ploše, která byla po použití 
sklonná za zádové opěradlo. Při sklopení této desky mohli tuto židli 
běžně používat i k normálnímu usednutí. Obr. 4 - Obr. 5 V pohodl- 
ných měšťanských domech již v počátku 18. století nechyběl před kr- 
bem „ušák" a nízká čalouněná sedačka, která sloužila ijako „podnožka". 




ANGLICKÝ NÁBYTEK 




kovská sídla, bytelná a pohodlná. V období rokoka, 
které se stalo v ostatní Evropě slohem palácovým, ne- 
měla anglická šlechta o městské paláce velký zájem. 
Anglie se nestala dvorskou společností, tak jako tomu 
bylo ve Francii. Nepředcházel zde absolutismus versa- 
illeského dvora a výkvět šlechty z celé země nemusel 
opustit svá venkovská sídla a žít v přímé závislosti na 
panovníkovi, tak jako tomu bylo ve Francii. 

V Anglii po zlomení královského absolutismu, sou- 
časně s přechodem na parlamentní systém, byl ovlivněn 
i umělecký vývoj společnosti, která nastoupila svoji ce- 
stu k demokracii. A tak i složení společnosti Anglie 
v 18. století bychom mohli nazvat měšťanským a poli- 
tické zřízení korunovanou republikou. V celé anglické 
společnosti tato proměna ovlivnila politický vývoj, 
posílila národní uvědomění, vedla k rozvoji bydlení 
a ovlivnila i tvorbu nábytku. Jeho vývoj se počal ubírat 
zcela odlišnými cestami než tomu bylo na kontinentě. 

Typický anglický nábytek na počátku 18. století byl 
jednoduchý, bez náročných okras. Rokoko, jako vě- 
domě přepychový sloh, v Anglii nikdy nezdomácnělo. 
Angličané byli vůči rokoku velmi zdrženliví. Tvorba an- 
glického nábytku vycházela z protestantské střízlivosti 
a současně ze snahy po útulnosti obytného prostředí. 

Návrhářů, kteří se plně inspirovali typicky francouz- 
ským rokokem, bylo poskrovnu. Z kontinentálního ba- 
roka a rokoka převzaly do svých děl angličtí nábytkáři 
jen nevýrazné prvky. V Anglii sebevědomá statkářská, 
kupecká, ale i silná podnikatelská vládnoucí vrstva usi- 
lovala o vytvoření pohodlných měšťanských domovů 
a útulných venkovských sídel. Ty se pak značně lišily 
od přepychu a strojenosti paláců a zámků na evrop- 
ském kontinentě. Bylo logické, že v celém tomto sto- 
letí byl v Anglii vytvářen nábytek občansky prostý. Od 
koketního a honosného rokoka se anglický nábytek 
odlišil především svoji jednoduchostí. 

Anglický nábytek 18. století, je možné rozdělit a po- 
jmenovat je podle slavných anglických nábytkářů - 
Chippendalea, Adama, Sheratona a Hepplewhita. 
Všechny jejich náročné a výrobně složité návrhy by ne- 
bylo možné realizovat bez kvalitního dřeva. Byl to pře- 
devším mahagon, který pro svoji hustotu vláken, tvr- 
dost a snadnou leštitelnost pomohl povýšit umění 
nejen Chippedalea, ale i všech tehdejších anglických 



Obr. 6 Hrací a nízké (přístavné) stolky z období kolem roku 1715. Angličtí stolaři rozšířili nebývalou měrou v 1 8. století typy stolového nábytku, které 
byly svými tvary a velikostí určovány rozmanitým a specializovaným účelům. Obr, 7 Sekretář sestávající ze zásuvkové části, z mezičlánku, z výklopné 
psací plochy a z horního proskleného nástavce. Obr. 8 Toaletní stolek (z počátku 18. století], vybavený výkyvným zrcadlem, výsuvnou deskou a úlož- 
ným prostorem, ze kterého bylo možné po otevření výklopných dvířek vyjmout toaletní potřeby a rozložit na vyklopenou plochu. Obr. 9 Sklápé: 
stůl s kulatou stolní deskou „tip top - table" Tyto typy sklápěcích stolů byly nazývané „pembroke-tables"z a byly ve značné oblibě v období „módy' 
podle Sheratona. 



134 



ANGLICKÝ NÁBYTEK 



vtkáni na vysokou úroveň. Na dlouhé období, 
-:z je nazýváno věkem mahagonového dřeva, plně 
- střídalo dosud používané dřevo ořechové a usnad- 
-_: anglickým mistrům nábytkářského umění docílit 
-evyšší úrovně svých výrobků. 

Celá etapa gregoriánské mahagonové módní vlny 
: v;a nazvaná „Age of mahagony". Práce s mahagonem, 
:c váženým především ze střední Ameriky (Cuba-ma- 
-j.gon) se stala výsadou nejen anglických, ale posléze 
iských nábytkářů. Tato vlna přetrvala v plném roz- 
sahu téměř celou polovinu 18. století. To se již běžně 
používaly vedle masivního dřeva i dýhy připravované 
: Kmenů stromů. Mahagonové dřevo, kterého se v tro- 
:ech a subtropech vyskytuje skoro na sto druhů, zů- 
stalo v Anglii dodnes oblíbenou dřevinou. V nábytkář- 
ích dílnách byly z mahagonového dřeva vytvořeny 
rvary nábytku nejen půvabné, ale i účelné. Ladnosti 
: subtilnosti, kterou angličtí nábytkáři virtuózně zvlá- 
dali, bylo možné docílit jen s pevným a homogenním 
raceriálem, jakým je právě toto dřevo. 

V osmnáctém století byly v Anglii vytvořeny tvary, 
_-::eré jsou v mnoha nábytkářských dílnách dodnes 
-ipodobovány a aplikovány. Časem, kdy nastal onen 
přechod k nábytku s typickými a osobitými rysy ang- 
lických tvůrců, bylo již poslední desetiletí 17. století, 
'.vráběný nábytek byl v onu dobu ještě pod silným vli- 
vem holandské tvorby. 

Charakteristickým znakem se stala velká novinka - 
prohnutá noha „cabriole leg", která pak byla používána 
:řes půl století u všech druhů nábytku. U sedacího ná- 
rvtku bylo zúženo zádové opěradlo a na těchto rov- 
ných prknech zádových opěradel byly vytvářeny bo- 
haté křivky, které byly pro náročnější zákazníky 
vyřezávány do složitých obrysů. Zúžená plocha zádo- 
vého opěradla poskytovala v dalším vývoji možnost 
: velmi vznešené ornamentální výzdoby. 

Snad nejvhodnějším příkladem anglické tvorby ná- 
bytku v 18. století se stala windsorská židle. Zcela ano- 
nymní nápad na její vytvoření se zrodil před polovinou 
18. století v blízkosti chilternských bukových lesů. 
(První zmínky o počátcích její výroby pocházejí z roku 
1730.) Svým rustikálním pojetím, které vyplývalo zcela 
z konstrukce, se stala nadčasovým tvarovým a přede- 




Obr. 1 0 Windsorská židle - její typická konstrukce určila charakteristický rys tomuto sedacímu nábytku s nadčasovým tvarem. Od samých počátků 
jejího zrodu byla vyráběna s cílevědomou péčí o materiál. Tato typická a charakteristická židle byla vytvořena jako nadčasový předmět. Dodnes je 
vyráběna, a to nejen v Anglii. Obr. 1 1 Windsorská židle používaná v knihovně a v čítárnách Kolumbijské univerzity v New Yorku prý patří k zá- 
kladnímu vybavení a slouží zde od času jejího založení. Obr. 1 2 - Obr. 1 3 .Cabriole leg", prohnutá noha, která se pro anglický nábytek od po- 
sledního desetiletí 1 7. století stala oblíbenou novinkou tvarování noh u všech nábytkových druhů. Obr. 1 4 Sekretář - psací stůl s knihovnou, který 
byl součástí Thomasem Chippendalem vypracovaného „vzorníku". í zde odlišení od francouzského rokoka spočívalo v jednoduché eleganci, pro- 
stotě a solidnosti. 



ANGLICKÝ NÁBYTEK 




vším konstrukčním principem, dodnes využívaným ná- 
vrháři nábytku, a to nejen v Evropě. Tento princip si 
osvojili i američtí nábytkáři a ve Spojených státech se 
s windsorskou židlí můžeme setkávat nejen v domác- 
nostech, ale i ve veřejných prostorách včetně modlite- 
ben a knihoven. 

Georgiánský sloh, pojmenovaný po čtyřech Jiřích, 
který ovládl tvorbu anglických nábytkářů po podstat- 
nou část osmnáctého století, byl pokračováním slohu 
královny Anny. Počátek 18. století naplněný slohem 
Queen Anne (vládla 1702-1714) patřil k velmi šťast- 
nému období tvorby anglického nábytku. Jeho trvání je 
možné sledovat po celou první polovinu 18. století. 

Sloh Queen Anne přetrval vládu panovnice skoro 
do poloviny osmnáctého století. Bylo to francouzské 
rokoko, čínské a gotické prvky v pracích architektů 
Johna Bradburna a Benjamina Goodisona, ale přede- 
vším Thomase Chippendalea (1718-1779), který doká- 
zal drobnějším dekorem obohatit nábytek o rokokové 
dekorativní prvky a přitom se vyhnout jeho rozmařilé 
hýřivosti. Anglický nábytek byl totiž tvořen především 
pro pohodlné žití a to tvůrce nábytku zavazovalo. 

Období „umírněného" rokoka je v Anglii oprávněně 
spojováno s Thomasem Chippendalem. Mohli bychom 
tohoto nábytkáře dokonce nazvat významným souput- 
níkem rokoka a v Anglii hlavním strůjcem jeho typicky 
anglické odnože. Současníci Chippendalea, který byl 
původně řezbář, znali jako schopného výrobce nábytku 
s truhlářskou dílnou v londýnské St. Martuťs Lane. 

Přestože byl spjat s tehdejším tvaroslovím a vkusem 
doby Jiřího I. - s georgiánským slohem - vžil se i do 
rozevlátého ducha rokoka. Ovládl celou techniku fran- 
couzské rokokové tvorby a dokázal detaily ve Francii 
vzniklého slohu nově a přitom bravurně uplatnit. Vy- 
tvořil tak jakousi vlastní odlišnou formu. Chippenda- 
lem byl sloh Queen Anne přetvořen v graciézní tvary. 

Základy Chippendaleovy tvorby a hluboké prameny 
jeho inspirací je však nutné postihnout nejen v rokoku, 
ale i v přímém působení vzorů holandských. Chippen- 
dale dokázal v rámci svého osobitého stylu využít i teh- 
dejší novinky, které přinesl vliv Dálného Východu. Do 
návrhů nábytku zakomponoval prvky z čínské nábyt- 
kové tvorby. Inspirací nábytkářů, a to nejen Chippen- 



Obr. 1 5 Katalogový list firmy Sadgrove. Styl Chippendale byl oblíbeným nejen v Anglii a nejen v 1 8. století. Svoje uplatnění našel v celé kontinen- 
tální Evropě 19. i 20. století i v USA. Obr. 16 - Obr. 18 Židle uvedené v katalogu Thomase Chippendalea. Rokoko se ve tvorbě nábytku v Anglii 
neprojevilo výrazněji, i když Thomas Chippendale se při zpracování svých návrhů rokokovými motivy inspiroval. Přitom však neporušil pravidla svého 
osobitého stylu a vyhýbal se zvýšené dekorativnosti. Prostřední část zádového opěradla se stala místem dekorací. Obr. 1 9 Komoda vytvořená v roce 
1773 Thomasem Chippendalem pro Harewood House, Yorkshire. Obr. 20 Židle podle návrhu T. Chippendalea vytvořená pod vlivem dalekého vý- 
chodu a židle s vlivy gotické architektury. Podle autorových představ jak o čínském tak i o gotickém sedacím nábytku byla členěna zádová opěradla 
a nohy byly provedeny jako rovné sloupky. 



136 



ANGLICKÝ NÁBYTEK 



ialea, byly nábytkové předměty které vyzrály v období 
'.4. až 17. století v Číně. Tzv. mingský nábytek dová- 
žený do Evropy se stal předlohou pro svoji funkční 
i estetickou vytříbenost. 

Pravda, obdiv k orientálnímu umění vycházel tehdy 
z neznalosti čínského nábytkového umění. Chinoserie, 
která se stala módou, měla totiž velmi málo co společ- 
ného s čínskou kulturou. Chippendale tak ale vyhověl 
evropské módě, která i v Anglii byla naplněna roman- 
tikou a s ní i touhou po exotice. Gotickými motivy na 
navrhovaných nábytkových předmětech odpověděl 
Chippendale i na tehdejší nostalgickou vlnu obracející 
se do minulosti. A tak jeho návrhy nábytku nesou 
stopy jak gotických prvků, tak znaky rokoka a sou- 
časně i stopy značných vlivů východoasijského deko- 
rativismu. Tyto tři inspirační prameny - rokoko, Dálný 
Východ a gotika, obohatily jeho tvorbu, která nakonec, 
po roce 1760, vyústila v klasicismus. 

Základní vlastností jeho tvorby se ale stala přede- 
vším noblesní jednoduchost. Chippendale snad nej- 
větší popularitu docílil svoji knihou „The gentleman 
and cabinet makeťs direktor" („Džentlmen a nábytká- 
řův katalog"), která byla poprvé vydána v roce 1754. 
Jak už napovídá titul knihy, měla sloužit nejen pánům 
zákazníkům i výrobcům nábytku. Byla sestavena tak, 
aby jednomu pomáhala při výběru a druhému při rea- 
lizaci vybraného návrhu. Tato publikace obsahovala 
dvě stě mědirytinových předloh, které byly vymyšleny 

k zlepšení a zjemnění současného vkusu...", a byly 

určeny „...pro milovníky umění a životní poměry kaž- 
dého, nechť je stavu jakéhokoliv". Nákresy nebyly 
předkládány jako ultimativní řešení, ale spíše jako ná- 
vrhy, kterých se mohli zájemci ujmout a přizpůsobo- 
vat si je podle svých zálib i prostředků. Kromě typů 
nábytku, židlí, stolů, příborníků, které vyjadřovaly 
jeho osobní styl, Zahrnul do této publikace příklady 
i stylů zahraničních. Byly to především francouzské 
židle ve stylu Ludvíka XV. 

Tato publikace ovlivnila nábytkovou tvorbu anglic- 
kou, následně i americkou a do značné míry i holand- 
skou. Inspirací se stala i při výrobě náročnějšího ná- 
bytku až do dnešních dnů. Rozšíření a především ohlas 
těchto předloh byl neobyčejný a podle Chippendaleo- 
vých návrhů byl vyráběn nábytek i v těch nezapadlej- 
ších částech Anglie. Grafické předlohy inspirovaly 
skandinávské výrobce nábytku a zapůsobily na tvarový 
vývoj po celém severu Evropy. Stopy jejího vlivu je 
možné nacházet i na Apeninském poloostrově. 

V Irsku byla vytvořena varianta tohoto stylu „Irish 
Chippendale". Anglické vzrůstající a rozmáhající se ma- 




Obr. 21 Pánský toaletní stolek, který T. Chippendale uvedl ve svém ka- 
talogu v roce 1 754 jako stolek pro holení. Obr. 22 Dámský psací sto- 
lek, který nese stopy inspirace francouzským rokokem. Obr. 23 Ko- 
moda, kterou T. Chippendale zařadil do třetího vydání svého katalogu 
v roce 1762, je návratem ke klasicismu, kterým byla poznamenána 
jeho tvorba v druhé polovině 1 8. století. 



nufaktury rozesílaly zákazníkům své katalogy a stále 
víc úspěšně vyráběly i pro export. Dodnes celá řada 
anglických firem vyrábí nábytek v tomto stylu a kata- 
logový prodej se stal běžnou součástí obchodu s ná- 
bytkem. V 18. století poprvé a ve větší míře byl uplat- 
něn tento princip a zákazník si mohl vybírat nábytek 
z hotových výrobků. K velkému rozkvětu došlo 
u všech typů sedacího nábytku. Zádové opěradlo bylo 
vytvářeno s bohatými a náročnými ornamenty, které 
přecházely bez přerušení do zadních noh a byly za- 
končovány prohnutými tvary, na konci zatočenými 
nebo ukončenými obloukem. 

Stolový nábytek procházel značným vývojem a byl 
v Anglii rozmnožen o mnoho nových vkusných 
a funkčních typů. Velmi oblíbenými se staly malé sto- 
lečky s kruhovou nebo čtvercovou stolní deskou, které 
sloužily jako střed společenských souprav. Kruhová 
stolní deska byla zpravidla používána především u jí- 
delních stolů. Ke konci 17. století stolní desku nesly to- 
čené nebo balustrové nohy, které byly u oválných 
a kruhových posléze nahrazeny obdobně vyhnutými 
nohami „cabriole leg", jaké byly používány u sedacího 
nábytku. Oblíbenými byly i různé sklápěcí, přístavné 
a odkládací stolky. Stále častěji byly navrhovány 
a uplatňovány hrací stolky. V žádné vznešenější do- 
mácnosti nesměly chybět psací stoly a stolky toaletní. 

Lehací nábytek se stával intimním vybavením do- 
mácností, stejně tak jako ložnice, která byla oproti 
Francii přece jen jakýmsi odděleným prostorem. I tak, 
byly v ložnicích často přijímány návštěvy. V ložnicích 
se také snídalo a na otevřeném ohni v krbu byla při- 
pravována i drobná jídla. Lůžka byla vybavována ne- 
besy a často bývala zasunována do výklenků. Oblíbe- 
ným kusem nábytku se stal gauč (couch) navazující 
svým tvarováním na představy o řeckém tvarování a do 
módy přišla i pohovka inspirovaná Orientem. 

Velký úložný prostor - šatní skříně - byly stále čas- 
těji přemisťovány do přilehlých chodeb a vyřazovány 

Obr. 24 Postel podle návrhu Hepplewhita. Obr. 25 Psací stolek podle 
návrhu T Sheratona. jednoduchým cylindrickým uzávěrem psací plo- 
chy našel své poučení v pracích francouzských ebenistů a v Anglii do- 
spěl k velké oblibě. Sheraton ve svých návrzích uvedl celou řadu inspi- 
rujících příkladů, které se posléze staly vlastními v anglické skladt; 
vyráběných typů stolového nábytku. Byly to například přístavné st*, 
stejnorodého tvaru, které bylo možné do sebe zasunovat, či stolky to- 
aletní a šicí, vybavené rafinovaně umisťovanými zásuvkami a polička," 
Obr. 26 Knihovna v Chippendaleově stylu. Obdobné typy knihoven se 
v 18. století v anglických měšťanských domech stávaly běžnějším rr:- 
biliářem. Jejich vrchní část bývala zasklena a prosklené rámové dve ; : 




ANGLICKÝ NÁBYTEK 



: vlastních obytných prostorů. Zato však knihovnám 
malým skříňkám, komodám a skříňkám určeným 
:to psaní (sekretářům) byla věnována zvýšená péče 
nábytkářů. 

V době, kdy francouzští ebenisté dosahovali svými 
Dracemi pro pařížský dvůr vrcholů, kdy francouzský 
r.-orský oslnivý nábytek byl přeplňován dekorativností, 
iaíší významní angličtí tvůrci tvořili nábytek bez složi- 
rvch a náročných dekorů. Jejich tvorba, časově souběžná 
i obdobím francouzského stylu Ludvíka XVI., se stejně 
sak jako tento francouzský sloh vyznačovala symetrií 
i uplatňováním pravoúhlosti. Tak jako v době rokoka 
i za éry klasicismu odpoutávala se tvorba anglických ná- 
bytkářů od kontinentálních tradic. A. Hepplewhite, 
7. Sheraton i R. Adam vydali obsáhlé předlohy návrhů, 
áo kterých zahrnuli vyobrazení krásných a účelných fo- 
rem občanského nábytku. Navrhované nábytkové před- 
měty byly zdobeny jednoduchými intarziemi nebo byly 
:kromně pomalovávané. Především nohy sedacího ná- 
bytku tvořily jednoduché přímky, zatímco zdobnost se 
rozvíjela při členění zádových opěradel. 

Sheraton uplatnil svoji vynalézavost v celé široké roz- 
manitosti ve své knize „Náčrtník uměleckého truhláře 
a čalouníka" („Cabinet Maker 's and Upholstereťs Dra- 
wing Book", vydáno 1794). V publikaci uvedl nejen své 
originální nápady, ale zdárně rozvedl i návrhy svých 
předchůdců včetně současníků (Chippendalea, Darlyho, 
johnsona, Chamberse či bratrů R. a J. Adamových). 

Sheraton navrhoval nábytek, který se nejvíce přibli- 
žoval tvarování nábytku ve stylu Ludvíka XVI. Stal se 
pokračovatelem v rozhojnění pro svoji dobu typického 
stolového a stolkového nábytku. Pokračoval tak ve 
snaze Chippendalea a navrhoval drobnější stolky 
s oválnými a kruhovými stolními deskami. Stolky čtver- 
cové řešil jako rozklápěcí s postranní částí sklopnou, 
a tím se mohl stolek zmenšit. Byly vytvořeny stolky 
podle velikosti zasunovací do sebe. Velké a těžké jí- 
delní stoly nebyly v Anglii v oblibě, a tak vznikla celá 
řada drobných, sklopných a skládacích stolků, jemně 
provedených buffetů na štíhlých nohách. 

Typické pro období tvorby velkých mistrů anglic- 
kého nábytkového umění byly rozlehlé knihovny, 
které byly v horní části zasklené. Rámy dveří byly dě- 
leny menšími tabulkami skla, často členěných v duchu 
gotiky. Další pozoruhodnou osobností anglického ná- 

Obr. 27 - Obr. 28 Mezi návrhy T. Sheratona byla i řada stolů a stolků s rafinovaně výsuvnými a výklopnými prvky, které zvětšovaly stolní plochy 
a do potřebných poloh stavěly jak zrcadla, tak i plochy pro psaní či čtení. Obr. 29 - Obr. 31 Návrhy zádových opěradel židlí a křesel z práce uve- 
dené v katalogu T. Sheratona. Sedací nábytek navrhovaný Sheratonem byl soustavně zjednodušován a řešen stále víc jako střízlivá geometrická kom- 
pozice. Obr. 32 Toaletní stolek se zrcadly - návrh T. Sheratona s tajnými zásuvkami a mechanickými hříčkami uvedený v jeho náčrtníku pro umě- 
lecké truhláře a čalouníky. 




139 



ANGLICKÝ NÁBYTEK 




Obr. 33 Výplň prosklených dveří knihovny s charakteristickou kompo- 
zicí Hepplewhitova stylu. Obr. 34 Čelní pohled na hovorové křeslo 
s područkami. Obr. 35 Židle navrhované Hepplewhitem byly vytvo- 
řeny jako jednolité celky u kterých jednotlivé části, nohy, lub či opěra- 
dla loktů a zad vytvářely plynulé vazby. Obr. 36 Postel s nebesy podle 
návrhu Hepplewhita z roku 1 788. 



140 



bytku osmnáctého století, který pracoval ve stylu klasi- 
cismu, byl Georges Hepplewhite. Proslavil se přede- 
vším rytinami, které vydala jeho manželka až v roce 
1788 v díle nazvaném „Rádce uměleckého truhláře 
a čalouníka" (Cabinet-maker and Upholstereťs Guide). 
Navázal tím i na práce bratří Adamů a především na 
tvorbu T. Chippendalea. 

Je náročné určit přísnou dělicí linii mezi dílem She- 
ratonovým a Hepplewhiteovým. V jejich pracích přímé 
a jasné linie, včetně rovných ploch, byly uplatňovány 
s nevtíravou noblesností. Celek vždy působil velmi 
lehce a jemně, což umožňovalo výborné zpracování 
a především vynikající materiál, již zmíněný z kolonií 
dovážený mahagon. 

Styl „Adam" 

Bylo-li předcházející období příznačné především 
pro nábytkové umění Chippendalea, pak pro druhou 
polovinu osmnáctého století byl velkým anglickým 
tvůrcem Robert Adam (1728-1792), se kterým úzce 
spolupracoval jeho bratr James (1730-1794). Jejich pří- 
nos pro směr, který byl připravován již od 17. století 
ve stavebních dílech architektů Christophera Wrena 
a Inigema Jonese v duchu „paladianismu", byl natolik 
silný, že jménem Adam je označován další anglický 
styl 18. století. 

Byl to především Robert Adam, který se svým bra- 
trem a s jejich spolupracovníky přivedl v Anglii nový 
klasicismus k dokonalosti. I v tvorbě interiérů a ná- 
bytku byl styl vyvěrající z úcty a obdivu antiky dove- 
den do zcela originálního pojetí. Robert Adam již za 
svého dlouhodobého pobytu v Itálii nabyl přesvěd- 
čení, že prvořadým cílem architektů musí být vzkříšení 
antiky. Po svém návratu do své ostrovní vlasti ve svých 
pracích po celých čtyřicet let tvůrčí činnosti, usiloval 
o naplnění této své představy. Přitom se snažil vychá- 
zet z domácí tradice a z protestantské střízlivosti, která 
v tvorbě takto zaměřené mohla být snadno uplatni- 
telná právě v Anglii. Tradice zde totiž nebyla zasažena 
rokokovým hýřením. 

Nebyla zde popřena klasická tektonika. A tak 
mohly vznikat bez velkých překážek nábytkové před- 
měty a celé interiéry v duchu antiky. 

Inspirací a pramenem námětů se stal nejen Adamův 
pobyt v Itálii, ale i sbírka britského velvyslance v Ne- 
apoli sira Williama Hamiltona, který ji věnoval v roce 
1772 Britskému muzeu. Na starořecké keramice, která 
byla tehdy považována za etruské nálezy, nachází 
Adam motivy, které dokázal bravurně využívat při de 
koracích navrhovaných prostorů. 



3yla to zřejmě také pozoruhodná práce Adamova 
[alského přítele, architekta Giovani Battisty Piranesiho 
1720-1778), která měla velký vliv nejen na jeho 
- :rbu, ale ovlivnila i ostatní jeho současníky a to ne- 
en anglické. Piranesiho lepty a rytinami naplněná pub- 
ce o římských antikách se stala pramenem tvůrčí 
žnnosti mnohých návrhářů nábytku a architektů tvoří- 
:.;h stavební díla v duchu klasicismu. 

K okruhu Adamových spolupracovníků patřila řada 
znělců i řemeslníků, kteří společně vytvořili vrcholná 
dUa anglického klasicismu. K úspěchům dél vycháze- 
jících z atelieru bratří Adamových napomohla předě- 
sím malířka Angelika Kaufmannová a Adamovi italští 
spolupracovníci Columbani, Zucchi, Pergolesi, Cipri- 
=ni, Bartolezzi. 

Z mnoha prací je zřejmé, že Adam nedodržoval 
-řísně klasická pravidla. Proto také působí jeho interi- 
éry tak malebně. Při své tvorbě se opíral o starověké 
vzory, o kterých byl přesvědčen, že jsou etruského pů- 
vodu. Mnohokrát také použil motivy z tzv. „etruských" 
váz, které byly v té době objeveny v jižní Itálii a na Sí- 
dlil. Ironií a paradoxem bylo, že vědci později proká- 
zali, že jsou to díla řecká. Tyto tzv. „etruské" motivy 
spojil s prvky doprovázejícími nástěnné malby obje- 
vené při archeologických vykopávkách v Herculaneu 
a s prvky antického grotesku. Tímto propojením vznikl 
typický, složitý a originální Adamův styl. 

Na brilantních kresbách ve sborníku „Work in Ar- 
chitecture", který byl vydán v roce 1773, Adam doku- 
mentoval svůj osobitý projev. V těchto rytinách sou- 
středil návrhy, ve kterých akantové rozviliny, rozety 
a celou řadu architektonických prvků zpracoval podle 
svých slov „nově a rozmanitě". V úvodu knihy pak 
hrdě mohl uvést: 

„Máme-li nárok na pochvalu, pak pouze s tím vědo- 
mím, že jsme spojili ve všech svých pracích s určitým ús- 
pěchem krásu antického ducha s novotami a střída- 
vými změnami naši doby. . . " 

Jako odpůrce hmotných forem a náročného profilo- 
vání vytvářel nábytkové předměty odlehčené, mohli 
bychom říci útlé a přitom přísně dodržující základní ká- 



ANGLICKÝ NÁBYTEK 




Obr. 37 Robert Adam navrhl i honosné lůžko, u kterého vytvořil náročný baldachýn, a v hlavě postele řezby vycházející z antické architektury. 
Na celé koncepci je patrné, že tvorba R. Adama nebyla nikdy zasažena rokokovým hýřením a nikdy nedošlo k popřeni klasické tektoniky a ode- 
pření symetrie , jako tomu bylo ve francouzském rokoku. Obr. 38 Židle, u které rovné a zašpičatělé nohy, opěradlo s přísně komponovaným de- 
korem, jemná a značně redukovaná ornamentika harmonují s celkem tzv. etruského pokoje (Sterley Park, Middlesex - 1 775). Vybavení tohoto in- 
teriéru je dokladem klasicistní tvorby, odpovídající celému klasicistnímu hnutí v době posledních desetiletí 1 8. století. Obr. 39 Židle. Adam dokázal 
i na těchto druzích nábytku využívat struktur a jemného žilkování světlých dřevin. Zádové opěradlo v oválné podobě bylo vyplněno příčlemi jako 
u kola. Obr. 40 Návrh haly Kedleston 1 1 768]. Interiéry vybavované v Adamově stylu byly nazývány, á la grecque". Převládaly zde charakteristické 
čtvercové a obdélníkové formy a přísně symetricky komponovaný geometrický ornamentPro ornamentální výzdobu stěn, ale i nábytku byla bra- 
try Adamovými používána umělá masa, která se stala náhražkou za dřevěnou tapetu. 



ANGLICKÝ NÁBYTEK 




nony klasicismu. Při dodržování těchto principů Ada- 
mův nábytek vynikal logikou celé výstavby jednotli- 
vých předmětů, elegancí a přitom i přísností tvarů. 

Lehkostí a útlostí konstrukce je Adamův nábytek 
srovnatelný s francouzským klasicismem slohu Ludvíka 
XVI. Povrchy nábytku vybavoval ornamenty vycházejí- 
cími z antiky a aplikoval je na všechny druhy nábytku. 
Zvláštností byly jemné ornamenty a časté pomalování 
dýhovaných světlých ploch pestrými tóny. Při výzdobě 
nábytkových ploch Adam užíval nejen intarzii a mar- 
keterii, ale i zmíněné malby na dýhovaných plochách. 

V intarziích se objevují křehké ornamenty, čerpající 
z pompejských motivů. Adam tak zjemňoval i geome- 
trické obrysy skříňového nábytku. Ušlechtilé interiéry 
vytvořené Robertem Adamem a jeho bratrem Jamesem 
byly spojovány lineární přesností s výzdobou připomí- 
nající svoji bohatostí hýření rokoka. 

V době, kdy se po francouzské revoluci na konti- 
nentě rozvinul císařský Napoleonův empír, v Anglii na- 
cházel své uplatnění styl, který byl nazvaný regent- 
ským. Poprvé se plně uplatnil v pracích, které provedl 
pro své sídlo v Deepdene (Surrey) Thomas Hope 
(1769-1831). Hope byl natolik očarován architekturou 
starověkého Egypta, Řecka a především Říma, že jeho 
práce byly výrazně a jednoznačně inspirované klasic- 
kou archeologií. 

Nábytek, který Thomas Hope navrhoval, byl vyro- 
bený z brazilského růžového dřeva i mahagonu a byl 
hojně zdoben aplikami ze zlaceného bronzu. Strohá 
architektura byla zvýrazňována etruskými palmetami, 
palmovými listy, liktorskými sekyrami a egyptskými 
sfingami. 

Své práce T. Hope přizpůsobil francouzskému em- 
píru natolik, že můžeme hovořit o protipólu anglického 
klasicismu. Také on své vypracované návrhy publikoval 
v knize nazvané „Housahold Furniture and Interior De- 
coration". To se již ale psal rok 1807 nového století. 



Obr. 41 Návrh interiéru, který T. Hope zahrnul do své knihy s kres- 
bami dekorací prostorů se sochami J.Flaxmana z Hopeovy publikace. 
Obr. 42 Nárys polokřesla, které navrhl T. Hope v roce 1807 s prvky 
navazujícími na starořeckou architekturu. Obr. 43 Křeslo, u kterého 
byly T. Hopem použity v části podpěr nesoucí područky motivy s drob- 
nými staroegyptskými sochami. Obr. 44 Výřez z perspektivy vyobra- 
zením křesel, stolků a podstavců. 



142- 



KAPITOLA O AMERICKÉM NÁBYTKU 
V POČÁTCÍCH KOLONIZACE A SLOHU 
VELKÉ JEDNODUCHOSTI 



V prvopočátcích kolonizace zdomácněly v severní 
Americe prvky, které vycházely ze slohů uplatňované 
e Španělsku, Německu, Holandsku či Francii, v rod- 
-vch zemích, odkud do nové vlasti přicházeli přistěho- 
valci. Nábytek byl v počátcích kolonizace Ameriky tvo- 
řen podle oněch vzorů, které byly přivezeny přes 
Atlantik. V období příchodu prvních kolonistů Evropa 
procházela stále rychlejšími slohovými proměnami. Při- 
:om se přistěhovalci přidržovali svých vzorů, které si 
-úvodně přivezli ze svých evropských domovů. 

Praktické předměty, tak jako například truhla, která 
bvla od středověku základním kusem rodinného mobi- 
liáře, byla i pro „novopečené" Severoameričany zá- 
padním nábytkovým předmětem. Záhy však kolonisté 
začali vyrábět vedle obyčejných truhel i truhly zásuv- 
kové. Byl to jakýsi osobitý druh komody. 

Od jednoduchých truhel pro uložení nepotřeb- 
nějších předmětů, šatstva a potravin, až po náročný 
mobiliář byl ale severoamerický nábytek vždy jen re- 
miniscencí tvarů vycházející z evropských slohů - 
z evropského, přesněji řečeno anglického pozdního 
baroka, regence a rokoka. 

Ve druhé polovině 18. století vznikal i nábytek vy- 
tvořený v osobitém americkém stylu Chippendale a po- 
stupně byl vytvořen i americký Sheraton, Hepplewhit, 
Adam, či americký empír. Místo náročných řezeb, kte- 
rými byl zdoben evropský nábytek, náročnější povr- 
chovou úpravu zastoupily zajímavě skládané dýhy. 

Evropské židle s volutovými nohami nahradily nohy 
v podobě točených sloupků a balustrád. Typů nábyt- 
kových předmětů nebylo mnoho. Mimo truhel, lůžek, 
stolů, stoliček, židlí a lavic to byly jen psací stojany 
a stolky, komody a kredence. Severoameričtí nábytkáři 
na počátku 18. století, tak jak nabývali na hospodářské 
síle, rozmnožily i typy skříňového nábytku. Byla to 
především komodová skříň „high-boy". 

S narůstajícím blahobytem se začaly v domácnos- 
tech objevovat i rozmanité servírovací, roztahovací 




Obr. 1 Pohled na nábřeží Manhattanu. Obr. 2 Kresba koutu interiéru s typickým nábytkem sekty kvakerů. Židle, psací stůl a police pro uložení běž- 
ných předmětů. Kvakeři ve svých domácnostech dodržovali přísný pořádek a všechny každodenní předměty byly ukládány přehledné na svá stabilní 
místa. Obr. 3 Truhla sloužila k uložení bílého i hnědého cukru a často i kávy. Pro výrobu nábytku posloužily místní dřeviny. 



POČÁTEK KOLONIZACE 




Obr. 4 Kresba pohledu na typický interiér Prostory kvakerú byly zba- 
vovány vyhraněnými nábytkovými předměty. Na stěnách byly po 
celém obvodu osazovány lišty s věšáky, které sloužily k pověšení židlí. 
Základním nábytkovým předmětem byla truhla. Péče o kvalitu a doko- 
nalou konstrukci byla věnována sedacímu i stolovému nábytku. Obr. 5 
Sedací nábytek - židle. Obr. 6 Houpací křeslo z počátku 19. století. 
Sedák byl u všech sedadel vytvořen výpletem zpravidla z bavlněného 
tkalounu. Obr. 7 Servírovací stolek. 



a rozkládací stolky. Tak jako mnoho Evropanů, přestě- 
hovala se v roce 1770 z Anglie do Ameriky i nábožen- 
ská sekta Kvakerů. Jejich kolonie se stala samostatným 
a pozoruhodným střediskem. Byla to hrstka příslušníků 
protestantské sekty založené v roce 1650, vedená G. 
Foxem. Pro jejich obřadný tanec je lidé Záhy překřtili 
na třesavce (shaker). Usadili se na americkém východě 
v Pensylvánii v Nové Anglii. V založené osadě si sami 
ze dřeva vyráběli všechno, co potřebovali. Vymysleli 
sklápěcí postel, jednoduchý a příkladný kus nábytku, 
židli s vysokým zádovým opěradlem, houpací křeslo 
i skladné úložné prostory. 

Každá obec kvakerů byla soběstačnou jednotkou 
a její příslušníci dokázali vyrobit všechno, co pro svůj 
život potřebovali. Prakticky a logicky vznikaly sedadla, 
jednoduché police, prostý nábytek tvarově čistý zdů- 
razňující čistotu duše i těla. Opřeni o svou víru vytvořili 
svůj zcela osobitý sloh velké jednoduchosti. Pro po- 
třeby vyráběli nábytek účelný, mohli bychom říci „křes- 
ťansky pokorný" a prostý. Hlásali, že prvním zákonem 
nebes je pořádek na zemi, spravedlivý vztah k lidem, 
ale i k věcem. Jejich účelně a moudře řešený nábytek 
umožňoval tento pořádek vzorně udržovat. Vše, co pro 
svoje potřeby vyrobili, bylo praktické a funkční. Je po- 
zoruhodné, že nábytek nebyl ovlivněn evropskými sty- 
lovými vlnami. Čistotou tvarů jakoby o celá století před- 
stihli úsilí Williama Morrise a jeho druhů nebo ještě 
pozdější školu Bauhausu. Řídili se hesly: 

- Pravidelnost je krása. Velká krása je' v harmonii. 

- Krása spočívá v užitkovostí. Krása, která není zalo- 
žena na použitelnosti, se rychle znechutí a je ji třeba 
nahradit. 

- Co v sobě má největší užitkové hodnoty, chová nej- 
větší krásu. 

- Cokoliv tvoříš, budiž prosté a jednoduché, bez zby- 
tečné výzdoby, která znemožňuje jakost a trvanlivost. 
Každý kus vyrobeného nábytku byl vyráběn pro jed- 
noznačnou potřebu, byl vyroben proto, aby prostě a cc 
nejlépe sloužil. Byl tvarově jednoznačný, bez ozdob 
dřevěných i kovových, vyrobený z masivního dřeva bo- 
rovic, ořechu, javoru nebo třešně. 



14-1 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMĚNI 
SLOHU LUDVIKA XVI. A O PŘECHODU 
KE KLASICISMU 



.Mvý sloh je nazýván neprávem podle krále Lud- 
vika XVI. - stejně tak jako je Amerika pojmenována 
:mylem po Amerigovi Vespuccim." 

Tyto pochybnosti o tom, zda by sloh Ludvika XVI. 
-eměl být přiléhavěji pojmenován po Marii Antoinettě, 
'.yslovil Stefan Zweig v monografii věnované této něž- 
-i. elegantní a rozmařilé královně. Ke svému pochy- 
rovačnému výroku ještě dodal: 

Jento sloh potvrzuje, jako žádný jiný předtím, vítěz- 
kou vládu ženy, vybraného ženského vkusu ve Francii. " 

Stefan Zweig měl zřejmě pravdu. Svědectví o tom 
rodává dodnes vybavení trianonského zámečku u Pa- 
řfie, který stojí nedaleko versailleského zámeckého 
kolosu. Petit Trianon, který se stal intimní hračkou 
rozhazovačné královny, vypadá spíš jako zahradní le- 
:: hrádek. Toto královnino útočiště, které není větší 
než honosnější měšťanský dům, se stalo jedním ze 
vzorů nové slohové vlny. Zámeček Petit Trianon byl 
připravovaný ještě za vlády Ludvíka XV. v letech 
''62-64 pro jeho favoritku markýzu de Pompadour. 
Ta také byla nakloněna k opuštění nespoutané roko- 
kové zdobnosti. 

Petit Trianon byl připravován jako hnízdečko taj- 
ných lásek - dům zábav a rozkoší pro Ludvíka XV. 
a jeho milostnice. Nejvíce se však ono utajované místo 
stalo známým díky mladičké královně. Zámeček byl 
postaven s tvary dokonalých proporcí. Byl zcela opro- 
štěn od rokokového hýření. V jeho prostorách bylo 

Obr. 1 Petit Trianon, vytvořený v jasných a jednoduchých tvarech, 
nroze navazujících na tvarosloví anglického palladianismu, byl posta- 
,en pro favoritky Ludvíka XV architektem Jacquesem-Angre Gabrielem 
i letech 1 762-1 968, dlouho před korunovací Marie Antoinetty, které 
se tento zahradní letohrádek stal osobní hračkou. Obr. 2 Estetika klasi- 
cismu přijala oproti estetice rokoka zcela opačné principy i ve stavbě se- 
dacího nábytku. Typické křeslo, které obklopují postavy tehdejší společ- 
nosti, zakreslil ve své grafice i Jean Michel Moreau le Jeune /l 776/. 
Obr. 3 - Obr. 6 Křesla a židle. Sedací nábytek především z dílen G. Ja- 
coba, D. Róntgena, J. B. Demaye a Delanoise postupné nabýval oproti 
skokovému sedacímu nábytku klidnějších tvarů. Nohy sedadel byly 
oproti rokokovým narovnány a jako kulaté či v kónickém provedení 
oyly často kanelované. Zádová opěradla byla budto čtverhraná nebo 
oválná. Dřevěné kostry sedacího nábytku byly zlacené nebo bíle lako- 
vané a zlacené byly pak jen řezby. 




vnitřní zařízení vytvořeno v dokonalé jednotě. Od po- 
stele po krabičku na pudr, od křesel, pohovky, psacích 
stolků, až po vějíř ze slonoviny, vše zde bylo vyřešeno 
v křehkých a půvabných tvarech. Samotná stavba, její 
fasády a vnitřní zařízení, které se stalo jedním ze vzorů 
nového slohu, ničím nepřipomíná tučného a hřmot- 
ného Ludvíka XVI. a jeho hrubý vkus. Stavba vycházela 
z klasicismu, tak jak jej prosazoval jeho průkopník An- 
drea Palladio již v 16. století. Všechny předměty a celé 
interiéry zde byly navrženy v kultivovaných a přitom 
nenápadných proporcích, ve kterých byla umocňována 
antická linie spojená s francouzským půvabem. 

Byla to záliba a obdiv k antice - záliba pojímaná po 
francouzsku, poznamenaná půvabem rokoka. Když 
jsme se zmínili o antické linii - o antickém tvarosloví 
které navodilo nový sloh, musíme se vrátit o třicet let 
zpátky před korunovaci Marie Antoinetty. 

Archeologické objevy v letech 1738-48 odkryly 
italská města Herculaneum a Pompeje. Byla to antická 
města, která koncem osmdesátých let po Kristu zničila 
erupce Vesuvu. Výpravy za archeologickými objevy 
a uveřejňování dokumentačních sborníků přinášejí- 
cích podrobné informace o vykopávkách přispěly 
k triumfu „pompejského dekoru". Vykopávky přinesly 
nové pohledy na zničený svět. Nálezy těchto kam- 
panských měst se staly silným upomenutím klasic- 
kého řádu. Vzpomínka na antický svět znovu ožila. 
A ožila velmi silně. 

V polovině osmnáctého století posílily tyto objevy 
rozklad rokoka. Všechno to nové - klasické bylo in- 
spirováno znovu objevovanou civilizací, která se stala 
předlohou. 

Přes všechno nadšení pro starověké umění byla však 
skutečná znalost starověké antické kultury sporá, mohL 
bychom poznamenat, že i naivní a často zmatená. 

Obr. 7 Postel královny Marie- Antoinetty v interiéru Petit Trianonu. '\~- 
celkové koncepci lůžka královny Marie Antoinetty je patrná elegance 
a střízlivost klasicismu - nového slohu, který nahradil ve Francii rokokc 
Obr. 8 Ebenový „víceúčelový" stolek vytvořený v roce 1 778 J. H. Be- 
senerem s bronzovými dekoracemi byl vybaven i rafinovanou tecrn- 
kou, pomoci které bylo možné stolní desku zvyšovat. Celý mechar :- 
mus vytvořil A. Merklein a stolek byl určen na místo proti lůžku Mč r t 
Antoinetty. Obr, 9 Obloženi stěny s dvoukřídlovými vstupními dveřn 
Dřevěné obklady stěn se vyznačovaly strohostí, která byla v průběrL 
období klasicismu stupňovaná. Pravý úhel a přímka byla záklace - 
kompozice členění. Vyřezávané ozdoby byly střídmé a vycházely z řec- 
kých antických motivů [z perlovce, vejcovce, meandru atd.j, ze starc- 
římských ozdobných prvků (delfíni, beraní hlavy, orli], florálních mo:v. 
|akantové a olivovníkové listy, květiny a do girland uspořádané liste , 
Obložení stěn bylo natíráno perlově šedou barvou. 



SLOH LUDVÍKA XVI. 




?ravda, byly to nejprve publikované poznatky o za- 
lidé kultuře, které vyprovokovaly návrat ke klasické 
nise a jednoduchosti. Předcházející slohy baroka 
i především rokoka začaly být považovány za vý- 
vrdní, pokřivené, úpadkové a pošetilé. Klasicistní 

- ::ba nejenže vycházela oproti tvorbě v duchu rokoka 
:= zcela opačných principů, ale zásadně skoncovala 

estetikou rokoka. Bylo to zřejmě především tím, že 
' rokoka začaly uživatele dvorských interiérů una- 
vovat a tato nechuť otevírala cestu k tvarově jednoduš- 
jhu slohu se střízlivými a jednoduššími dekorativními 
rtvky. Je ale pravdou, že při vlastní tvorbě nového 
s.:hu vznikaly často i zkomolené prvky antických mo- 
-tú. Ty ale pak byly přes toto zkomolení s velmi vy- 
robeným vkusem přenášeny do tvorby nábytku a ar- 
roitektury staveb. Onen vztah k jednoduchosti byl totiž 
rrovázen francouzskou graciézností. 

Byla vytištěna dokumentace o objevených městech 
rod nánosy vulkanického popela a lávy. V roce 1755 
rydal osvícenec a představitel klasické archeologie Jo- 
idiim Johan Winckelmann (1717-1768) jeden ze zá- 
padních spisů klasicismu. Byl to slavný manifest klasi- 
cismu „Myšlenky o napodobení řeckého malířství 

- sochařství' (Gedanken uber die Nachahmung der gri- 
echischen Werken in der Malerei und Bildhauerkunst). 
V tomto spisu postavil J. J. Winckelmann antické tva- 
rosloví proti stále ještě převládajícímu rokoku. Sou- 
časně se i mnohé obdobné práce staly teoretickou plat- 
formou nastupujícího slohu. 

Bylo to v jistém slova smyslu opojení a triumf ukáz- 
něného, jednoduchého a klidného „pompejského de- 
koru", a to jak ve Francii, tak i v Anglii. Klasicistická 
generace dovršila sjednocení nových myšlenek. Ře- 
mesla přebírala ornamentiku a antika se stala velkou 
módou. Melchior Grimm již v roce 1763 k tomuto 
stavu poznamenal: „...vkus antiky se přenesl nejen do 
vnější a vnitřní dekorace staveb, ale také na nábytek 
a klenoty- i dámy jsou v tomto stylu učesány..." 

Antika se stala nejen klasickou uměleckou předlo- 
hou a uměleckým vzorem, ale i výrazem doby, přiklá- 
nějícím se při tvorbě nábytku k prostším výtvarným 
prostředkům. Klasicistní tvorba skoncovala s estetikou 
rokoka. Byla to nechuť ke všem kudrlinkám rokoka, 
která otevírala cestu k jednoduššímu, přísnějšímu a při- 
tom elegantnímu slohu. 

Obr. 1 0 - Obr. 1 5 Drobné kování. Hlavním materiálem pro tvorbu aplik a kování byl bronz. Obr. 1 6 Pod těžší nábytkové předměty byla osa- 
zována drobná kolečka, usnadňující přemisťování. Obr. 1 7 Rozeta - oblíbený ornamentální motiv ve tvaru stylizovaného květu růže. Obr. 1 8 
Interiér a členění stěn na zámku Malmaison. Podstata klasicistní tvorby, tj. vertikály a horizontály členící stěny, vycházela oproti tvorbě v duchu 
rokoka ze zcela opačných principů. Kontrasty vytvářené dynamikou rokokových křivek, které přeplňovaly rokokové místnosti, byly nahrazeny sy- 
metrií, úměrností a klidným členěním jak stěn interiérů, tak ploch nábytkových předmětů. 




14" 



Proměna rokokové zdobnosti byla přijímána již 
v období vlády Ludvíka XV. Klasicismus jako etický 
ideál prostoupil celým slohem Ludvíka XVI. Ten pak 
nejen ve Francii, ale i v Anglii ovládl tvorbu jako pro- 
tiklad rokokové dynamiky a vystřídal jeho přebujelou 
ozdobnost. Při tvorbě interiérů nastoupila vznešená 
jednoduchost. To se již nábytek nevznášel v prostoru 
a zprohýbané rokokové tvary ustoupily čistotě klasi- 
cistních přímých linií. 

Po rozvernosti rokoka se klasicismus stal očistným 
procesem. Úsilí po jednoduchosti vycházela z obdivu 
ke klasickým, čistým tvarům, k přirozenému vkusu, 
který byl oživený antikou. Jedním z mnoha silných im- 
pulsů byl i pokus o návrat k prostému životu - k pří- 
rodě. Hlásán filozofy, v jejichž čele stál Jean Jacques 
Rousseau, našel své obdivovatele i u poživačného krá- 
lovského dvora, který si ale nové myšlenky vysvětlil po 
svém, jako velmi rozmarnou a nákladnou „hru na při- 
rozenost". Při tvorbě nábytku všechny tyto impulsy na- 
vodily zásadní proměnu. Tvary a dekorace nábytko- 
vých předmětů byly ušlechtile zjednodušovány. Byly 
zjemněny proporce nábytku a složité formy byly vy- 
střídány jednoznačnými liniemi kubických tvarů. 

Rokokové propojování a splynutí nábytku se stěnou 
bylo vystřídáno jednotným opakováním dekorativních 
motivů. Rokokové tvarosloví, které bylo postavené na 
kontrastu, nahradila střízlivá, přísně dodržovaná symet- 
rie. Místo rozevlátých rokokových křivek nábytek zdo- 
bily prosté řadové a pásové motivy, vejcovce, perlovce, 
klasické akantové úponky, zkrátka dekorace drobných 
měřítek. Vedle těchto dekorativních prvků vytěžených 
z řeckého umění to byly orli, delfíni či beraní hlavy in- 
spirované starořímskými motivy a girlandy z listí, květy, 
listy olivovníku i akantu. Prostý život venkovanů, kte- 
rému se pod vlivem filozofů zhýčkané panstvo obdi- 
vovalo, připomínaly motivy z venkovského života. 

A tak se na přepychových předmětem vyskytovaly 
srpy, hrábě, proutěné košíky. Novinkou nábytkářů se 

Obr. 1 9 Komoda vytvořená J. H. Riesnerem v roce 1 775 pro ložnic 
Ludvíka XVI. I na tvarech nábytku tohoto spolutvůrce rokoka bylo pa- 
trné, že křivky začaly uživatele dvorských interiérů unavovat a tato ne- 
chuf otevřela cestu k jednoduššímu a přísnějšímu slohu. Trvalo ještě ně- 
kolik let, nežli nový směr prošel fázemi svého vývoje i v pracích J. H 
tonera. Obr. 20 Rohová skříňka, vytvořená J. H. tonerem v roce 
1 780. Klidné a vyrovnané proporce antiky se již staly trvalým vzorem 
a předlohou jak tehdejší architektuře tak i uměleckému řemeslu 
Obr. 2 1 Sekretář na vysokých nohách s výklopnou psací plochou - díle 
J. H. tonera. Hladké plochy korpusu byly zdobeny marketerií. \ e 
středním poli pak byla situována vykládaná - naturalisticky zobrazr: 
kytice, vytvořená z jemně odstíněných barevných dřev. 



SLOH LUDVÍKA XVI. 



ulo vykládání ploch sévreskými porcelánovými dě- 
tičkami s květinovými motivy. Dekor a kování členily 
ribytek v horizontálních liniích. Ornamentika přestala 
-vt dominantní, převzala úlohu doprovodu. Vytvářela 
aředevším orámování hladkých dýhovaných ploch. I to 
:vl protiklad rokokové ornamentiky, která svými tvary 
-ábytkových předmětů srostla v jeden nedělitelný ce- 
.ek. Plochy nábytku z domácích dřev, ale i dřevin exo- 
-::kých ušlechtile zdobily cizelérsky prováděné drobné 
rronzové ozdoby - květinové úponky, větvičky či gir- 
jtndy, pečlivě propracované, jako by šlo o šperky. 

Tyto bronzové ozdoby byly uplatňovány jako spo- 
ovací a členící prvky. Aby byl nábytek v souladu 
s obložením stěn, byl často i natírán, především v tó- 
nech slonoviny či světle modrých a svědě šedých bar- 
vách. Byl to nábytek jemný, ladných odstínů a svým 
--.•pracováním velmi náročný. Zlatě vyvedené linky 
r.ebo linky modré zdůrazňovaly symetrickou kompo- 
zici. Rafinovaná jednoduchost a prostota byla ve sku- 
tečnosti výsledkem pečlivě promyšlené, drahocenné, 
náročné a draze zaplacené práce předních architektů 
i uměleckých řemeslníků. 

K práci na nábytku pro panské dvory byli zváni zla- 
totepci, cizeléři a řezbáři nejen z Francie. Pro pařížský 
dvůr pracovali umělci různých národností. V roce 1785 
bvla v pařížském cechu celá jedna třetina nábytkářů ci- 
zího původu. Pojila je tvorba v duchu klasicismu. 

Na přední místo vyhledávaného ebenisty se svými 
pracemi nejen se dřevem, ale i litím kovů a opracová- 
ním bronzových ozdob, prosadil snad nejlepší ebenista 
18. století Jean Henri Riesner (1734-1806). Do Paříže 
přišel z Německa jako žák J. F. Oebena. Svojí precizní 
prací v marketerii docílil výsostné místo a přední posta- 
vení dvorského umělce. Dvorním dodavatelem se stal 
roku 1774. S nábytkem, který vyráběl a sám i navrhoval, 
se můžeme setkat na mnoha místech v Evropě. {Porn. - 
především v pařížském muzeu Nissima de Comondo, 
v Muzeu dekorativních umění, v Louvrů, na zámcích 
Compiégne, Chantilly, Trianonu, Versailles, ale i v se- 
verní Americe). Riesner svůj nábytek zdobil náročnými 
bronzovými dekoracemi, především alegorickými posta- 
vami antických bohů, které vytvářel litím z bronzu. Na 
čelní místo mezi značným množstvím realizací je možné 
jmenovat proslulý psací stůl „bureau du roy", vypraco- 
vaný spolu s Oebenem, o kterém jsme se zmínili v ka- 
pitole o rokoku a obdobný stůl „bureau du roy Stanis- 
laus" pro polského krále Stanislava Poniatowského. 
Koncem 18. století se do popředí zájmu aristokratické 
společnosti dostaly práce neuwiedského tvůrce a vý- 
robce nábytku Davida Roentgena. 




Obr. 22 Honosné lůžko podle návrhu Georga I. Jacoba (vyrobeno 
v roce 1785). Nábytek časného klasicismu zůstával ještě dlouho přepy- 
chovým mobiliářem, navozujícím svým tvarováním radost ze života 
a notnou dávku poživačnosti. Uvedené lůžko je toho svědectvím svojí 
členitosti, náročným a přitom rafinovaným začleněním závěsů. Obr. 23 
Interiér v St. Cloud, zařízený nábytkem Jeana Henriho Riesnera. 



149 



SLOH LUDVÍKA XVI. 




David Rontgen (1743-1809) působil do roku 1791 
jako návrhář a výrobce nábytku na dvoře krále Lud- 
víka XVI., později odešel do Neuwiedu v Porýní, kde 
měl jeho otec svoji živnost a stal se dvorním nábytká- 
řem pruského krále Fridricha Viléma II. Byl to podni- 
katel velkého stylu. Mezi jeho klienty nepatřil pouze 
pařížský královský dvůr, ale dodával nábytek na pan- 
ská sídla tehdejších nejvyšších vladařů po celé Evropě. 
Mezi jeho odběrateli byla i ruská carevna Kateřina Ve- 
liká a především Friedrich Pruský. Kateřina Veliká se 
stala velkou zákaznicí. Při své návštěvě v Petrohradě 
prodal carevně nábytek za mnohatisícové sumy, kter/ 
dodal do Ruska osobně při sedmi objemných tran- 
sportech nábytku. 

Ve spolupráci s malířem fresek Januariem Zicken: 
byl nábytek tvořený v jeho manufaktuře a zdobený 
velkými kompozicemi - scénami z antické mytologie 
a složitými žánrovými loveckými výjevy. 

Rontgen byl na tehdejší dobu velkopodnikateler: 
a přitom talentovaným výrobcem vysoce kvalitnřh: 
nábytku. Ze své továrny, kterou vybudoval v Neuwie- 
denu, nechával v letech před Velkou francouzskou re- 
volucí dovážet do Paříže polotovary, které zde byly se- 
stavovány a dohotovovány ve vysoce honosné 
předměty. Skoro všechny figurální motivy, dekorui:e 
plochy nábytku, navrhoval jeho přítel a spolupracov- 
ník, malíř fresek a architekt Januarius Zick (1731— 
1797). Z jeho ateliéru vycházely návrhy na náročné vy- 
kládání nábytkových ploch. Do Paříže byly pak d:- 
pravovány dýhované a intarziemi a marketerií dekor:- 
vané desky, které zde byly vkládány do základní;: 
rámových konstrukci'. Bronzové ozdoby Rontgen ku- 
poval v Paříži jako hotové kování. 

V Berlíně v duchu slohu Ludvíka XVI. tvořil dvom 
dodavatel krále Bedřicha Viléma II. David Hacker, ve 
Stockholmu Gottlieb Iversson a v Kodani Jan Jách™ 
Pengel. V' Brunšvicku založil velkou manufakturu 
výrobu nábytku Kristián Hárder. 

Další z francouzských mistrů ebenistů Georgeí I 
Jacob (1739-1814) se stal mistrem v roce 1765, k~ 
vytvářel čistě rokokový nábytek. Ve svém díle přeše 
na styl Ludvíka XVI. a pracoval pro jeho celý dvs 

Obr. 24 Trojdílně členěná komoda, vytvořená J. V Benemanem, \ :: 
časnosti ošetřovaná Zámeckým muzeem v Berlíně. Obr. 25 Nrc 
skříňka signovaná A. Weisweilerem, vytvořená v duchu strohého s : " 
Ludvíka XVI. v roce 1 780. Obr. 26 Dámský psací stolek na polygor- ^ 
nohách s figurální marketerií na lubu i na stolní desce, vytvořený. . 
esnerem pro Petit Trianon v roce 1 777. Obr. 27 Prádelník z dílny J - 
esnera 1 1 780), zdobený marketerií a bronzovými aplikami. Celkc ,;. 
jem byl stupňován povrchovou úpravou východoasijskými laky 



150 



_ samozřejmě především pro královnu Marii Antoi- 
nettu. Se svými dvěma syny, Georgem a Francoisem 
Honorém, se v průběhu času podřizoval plně spole- 
čenským proměnám. 

(Pozn. - Jacob jako vynikající řezbář přešel v ob- 
dobí direktoria k přísnému klasicismu a v období re- 
voluce vytvořil mahagonový nábytek podle návrhů ma- 
S:e Davida. Podle návrhů Precierových a Fontainových 
vybavil nábytkem „Konvent" v antickém stylu.) 

Také G. I. Jacob založil rozsáhlou manufakturu, která 
zaměstnávala víc jak sto odborníků všech uměleckých 
řemesel. Vedle kreslířů a truhlářských mistrů, to byli od- 
.évači bronzu, cizeléři, intarzisti i mechanici. Nábytek 
rvi dodáván předním dvorům celé Evropy. V řadě rea- 
lizátorů pod vedením Jacoba pracoval návrhář J. D. Du- 
gourca, oddaně tvořící v duchu antického vkusu. 

Po smrti zakladatele firmy G. I. Jacoba a jeho mlad- 
šího syna George se starší syn Francois Honoré stal 
majitelem velkomanufaktury, která v počátečních le- 
tech devatenáctého století zaměstnávala kolem 900 za- 
městnanců a dodávala nábytek panovnickým a šle- 
chtickým dvorům po celé Evropě. Mimo přepychové 
kusy nábytku vycházely z jeho dílen i předměty jed- 
nodušší, které se ale také vyznačovaly vkusem a byly 
velmi kvalitně provedené. 

Dodavatelem a dvorním ebenistou královny Marie 
Antoinetty byl i René Dubois (1737-1799), který byl 
tvůrcem svatební truhly mladé královny, provedené 
v přísných a náročně koncipovaných proporcích. Byla 
to jakási mahagonová komoda na vysokých nohách. 

Úsilí po umělecké úrovni dvorského nábytku v du- 
chu klasicismu je možné zaznamenat právě při hodno- 
cení proporcí úložných prostorů, které byly dále zjem- 
ňovány a odlehčovány a přitom jejich jednotlivé plochy 
byly zdobeny s vytříbeným vkusem. Dvorský nábytek 
se stal ukázkou vyvinutého francouzského ebenistic- 
kého umění. Oplýval bronzovými ozdobami, které se 
uplatňovaly jako zdůrazňující - spojující a současně 
i členící prvky. Kovové prvky - vytvářené v módním 



29 



30 



31 



Obr. 28 „Chaise longue", sestavovací ze dvou křesel (fauteuil) a ča- 
louněné sedačky. Obr. 29 Malý otoman z 80. let 1 8. století Obr. 30 
Sofa. Na čalouněných zádových opěradlech byly i v klasicismu pou- 
žívány potahové látky s vytkanými scénkami. Obr. 31 Křeslo z let 
1 775-1 780, vyrobené v manufaktuře Georga Jacoba, takjako ostatní 
sedací nábytek doby Ludvíka XVI. bylo nejen tvarově dokonalé a po- 
hodlné, ale i přepychové vypracované. Obr. 32 Voyeuse - židle pro 
hráče stolních her a současně i pro .kibice" - součást mobiliáře na 
zámku Fontainebleau. Obr. 33 Křeslo s hranatým ukončením zádo- 
vého opěradla. Dřevěné části byly lemovány bíle; u náročně vypra- 
covaných kusů zlatými linkami. 



Pili 5 



r 



SLOH LUDVIKA XVI. 




stylu nazývaném „Louiséz" květinové girlandy či 
úponky květů cizelérsky provedené nevtíravé kontra- 
stovaly s geometricky uplatňovanou marketerlf a zjem- 
ňovaly strohost kubických forem. 

Při uplatňování dekorativních prvků bylo upuštěno 
od zakřivených rokokových linií a to jak čel, tak 
i boků korpusů. Prádelníky a nízké skříňky byly i na- 
dále stavěny na nízké nebo protažené nohy, zpravidla 
balustrových, posléze kónických tvarů. Vrchní deska 
komod a nízkých skříněk byla prováděna z mramoru. 
Hladké plochy korpusů byly zdobeny marketerií v ge- 
ometrickém vzoru a střed čelní plochy skříňového 
a skříňkového nábytku zdobily motivy kytic nebo 
i motivy figurální. 

I u náročně zdobených kusů v celém období vývoje 
slohu Ludvíka XVI. byly dodržovány základní zásady 
nového slohu. Byla to především přísná tektonika 
a jasné oddělování podpěr od konstrukčně důležitých - 
neutrálních částí. Zásadou bylo jednoznačné dodržo- 
vání pravoúhlosti i když byly hrany zkoseny nebo za- 
kulaceny. Prokazatelnou charakteristikou bylo dělení 
ploch skříňového nábytku na pole a pásy. 

Sedací nábytek již v období rokoka reagoval nejen 
na novou estetiku, ale i na některé znaky módy, pře- 
devším na změnu oděvů. Sedací nábytek jako před- 
mět úzce spojený s uživatelem musel respektovat odí- 
vání. Nošení krinolín si vynutilo odlišné tvarování 
sedáku, jeho rozšíření, především tam, kde byly 
uplatňovány podničky. 

Tento požadavek musel být respektován u původ- 
ních typů židle, křesla, lenošky, „bergěre", široké židle, 
ale i „voyeuse" - židle, která byla upravena i pro di- 
váky stolních her, i u nových funkčních typů. Koncem 
sedmdesátých let se například objevila ve šlechtických 
salonech trojdílná pohovka nazývaná „confidente", 
vedle pohovky „chaise - longue" a „téte-a-téte", které 
byly v oblibě již v období rokoka. Současně pak i la- 
vice bez zádového opěradla. Vedle otomanu byly pou- 
žívány i drobné sedačky. 

Tvarové zjednodušení bylo patrné na nohách seda- 
cího nábytku. Bylo upuštěno od rokového prohnutí 
do tvaru „kozí nožky" a nohy sedadel byly zúženy tak, 
že působí dojmem, jakoby se sotva dotýkaly země. 
Křesla, židle i lavice měly rovné nohy, ubíhající do 
zašpičatění. Byly výrazně připojené k lubu sedadla 



Obr. 34 Stůl, který v sedmdesátých letech osmnáctého století vytvořil původně pro Ludvíka XV René Dubois, byl panovníkem věnován carevné Ka- 
teřině II. Své jméno „stůl Tylžský". dostal poté, co na něm byl v roce 1807 podepsán mezi Francií a Ruskem Tylžský mír Náročně modelované karya- 
tidy na nohách stolu vytvořil sochař Etienn Falconeti. Obr. 35 Cylindrový psací stůl se žaluziovým uzávěrem, vytvořený v dílnách Davida Róntgena 
pro Versailleský dvůr Obr. 36 Další cylindrový psací stůl, jehož autorství je připisováno Davidovi Roentgenovi, byl vytvořený v roce 1 780 a po pěti 
letech darován Ludvíkem XVI. ruské carevné Kateřině II. Obr. 37 Dámský stolek vytvořený v duchu neoklasicismu. 

i:V2 



SLOH LUDVÍKA XVI. 



a zcela se odlišily od splývajících a zprohýbaných no- 
::OU rokokového sedacího nábytku. Jejich strohost 
byla zjemňována točenými žlábky - na způsob žláb- 
kových balustrových sloupků. 

Stolový nábytek zastupoval především jídelní stůl, 
vybavovaný často i dvěma deskami nad sebou. Psací 
stoly byly rozšířeny o několik nových typů. Z nich byly 
snad nejzajímavější psací stoly s pohyblivou deskou. 
Uplatnil se i dámský psací stolek (bonheurdu jour) 
a mezi novinky s zařadila tzv. athénská trojnožka. Byl 
to stolek umývači, či spíše podpěra nesoucí misku 
k opláchnutí rukou. 

V Róntgenově manufaktuře byly vytvořeny i drobné 
stolky s oválnými stolními deskami, zdobené intarzií 
i jemnými bronzovými ozdobami. 

Současně s vlivy antické kultury vzrostla a mohut- 
něla obliba výtvarných představ o Dálném Východě. 
Stále víc narůstaly sympatie s orientálními kulturami. 
Ve výtvarném umění se častěji objevovala témata s mo- 
tivy zemských světadílů a v literatuře nacházely svoji 
oblibu obdobné spisy jako „Guliverovy cesty" (vydané 
v roce 1726). Také při tvorbě interiérů a jednotlivých 
kusů nábytku byly používány motivy z Dálného Vý- 
chodu. Jak jsme již upozornili v předcházejících kapi- 
tolách, byly již v období rokoka do Evropy dováženy 
čínské nábytkové předměty, které se staly kuriozitami 
při přepychovém vybavování šlechtických sídel. Ma- 
lebné čínské motivy zdobily psací stoly, hrací a toaletní 
stolky, typické klasicistní polovysoké skříně, ale i ho- 
diny. Na plochách nábytku s objevovaly vymýšlené 
motivy ze života Číňanů. Krotitelé hadů, pištci lovci se 
sokoly se prolínali s vyobrazením papoušků. 

Klasicismus ovlivnil tvorbu nábytkářů nejen ve Fran- 
cii a Anglii. Ovlivnil tvorbu skandinávských nábytkářů 
a pod vlivem anglického a francouzského klasicismu 
vznikla syntéza nábytkových předmětů, se kterými se 
můžeme setkat v Nizozemí. Klasicismus zajímavě za- 
sáhl i do prací italských nábytkářů i když sloh, který 
měl za východisko architekturu starověkého Říma, se 
do Itálie dostal zprostředkovaně, a to paradoxně přes 
Anglii. Práce italského umělce Giovanni Battisti Pirane- 
sima, zejména jeho rytiny vydané v roce 1769, výrazně 
ovlivnily anglickou tvorbu. Zpětně se pak vzorníky 
anglických architektů staly výchozí inspirací italským 

Obr. 38 Kanelované iónské pilastry ukončené iónskými hlavicemi, přísné členění polí, symetricky situovaný baldachýn a výzdobu nad ložem včetně 
dvojice Erótú, nesoucích vázy, zakomponoval do návrhu ložnice J.C. Delafoss. Obr. 39 Úchytka zásuvky - dekorativní prvky klasicismu vycházely 
z antických předloh. Obr. 40 .Modrý salon", zřízený v roce 1 794 pro Abrahama z Hartu [dnes sídlo holandské královské akademie| - výstavný obytný 
dům v Haarlemu, je typickým příkladem vlivu francouzského slohu Ludvíka XVI. a anglického neoklasicismu na sousední země. Klasicistní nábytek, 
štukové lemování s palmetovými ornamenty a členění stěn pilastry spolu s jemnou modrobílou barevností vytvořilo noblesní odezvu anglicko - fran- 
couzského klasicismu. Obr. 41 Klasicistní stůl z interiéru Wůrzburské rezidence. 




SLOH LUDVÍKA XVI. 




Obr. 42 Klasicistní skříň (filozofický sál Strahovské knihovny). Obr. 43 
Ložnice s lůžkem ve výklenku. Na kresbě Jana Kutálka z konce 1 8. sto- 
letí autor zobrazil zámeckou ložnici, na které je lůžko umístěno v nice 
zastřené závěsem. Obr. 44 Ferdinand Coburg, madarský šlechtic, který 
se stal bulharským car em, vybavil svoje sídlo na Slovensku - kaštěl An- 
tol - sedací soupravou nákupem v jedné z pařížských dražeb. Sou- 
prava, která je součástí tzv. Zlatého salonu, patřila do souboru mobili- 
áře Marie Antoinetty. 



nábytkářům. Přes tyto silné vlivy vznikly v období po- 
sledních desetiletí 18. století v duchu italského klasi- 
cismu nábytkové předměty vysoké úrovně. 

Ve střední Evropě se centrem výroby stala Vídeň. 
Z vídeňských nábytkářských dílen byl dodáván náby- 
tek jak do šlechtických paláců, tak do občanských 
obydlí. Z období slohu Ludvíka XVI. se zachovaly 
velmi vkusné a hodnotné kusy nábytku, který byl do- 
brým provedením srovnatelným s úrovní prací fran- 
couzských nábytkářů. Do Čech nový sloh pronikal 
velmi zvolna, protože tradice baroka v českých zemích 
hluboce zakořenila a byla zvláště na venkově velmi 
silná. Značná část rakouských architektů byla zatížena 
barokní orientací, a tak klasicismus do Čech pronikal 
především prostřednictvím sousedních severoněmec- 
kých oblastí - z Pruska a ze Saska. První stavbou vy- 
bavenou nábytkovými předměty v duchu klasicismu 
bylo zámecké divadlo v Teplicích. Johan August Gies- 
ler (1751-1822), saský architekt a dekoratér, zde navrhl 
divadelní prostor a to včetně jeho zařízení. I když Gi- 
esler při svém pobytu v Paříži byl ovlivněn novým, 
oproti rokoku zcela odlišným stylem, můžeme o rané 
fázi klasicismu v Čechách hovořit jen jako o záměně 
dekorativních prostředků. 

Výrazově pokročilejší se stala klasicistní stavba Sta- 
vovského divadla (1783), ve kterém z nábytkových 
předmětů vynikal sedací nábytek. Podstatný rys orna- 
mentiky i zde spočíval v návratu k symetrii, v užívání 
jednoduchého abstraktního ornamentu a především 
v kompozici založené výhradně na přímkách. Zprohý- 
bané nohy sedacího nábytku byly narovnány a vý- 
zdoba oproti rokoku byla značně omezena. Záliba 
v hladkých plochách a úměrné - graciézní, byť náročné 
dekoraci, se projevila na všech plochách mobiliáře. 
Když hrabě Longueval Buquoy po roce 1791 Zařizoval 
svůj nový dům na Kampě, dal vtělit do interiéru svého 
obydlí jednotnou malířskou parafrázi pompejských 
motivů a interiéry nechal vybavit nábytkem odpovída- 
jícím dobovému názoru. 

Podobně malostranští manželé Duškovi při moder- 
nizaci barokního statku Bertramka na Smíchově dali in- 
teriéru usedlosti důsledný klasicistní ráz v nástěnných 
malbách, ale i v jeho vybavení ušlechtilými nábytko- 
vými předměty. To se již vídeňsko-francouzský, ale 
i anglický klasicismus svými noblesně vybavovanými 
interiéry stával běžnějším slohem i v našich zemích. 



154 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉ TVORBĚ 
KLASICISMU A O STYLU, KTERÝ 
JE NAZÝVÁN COPOVÝM 



Německý a rakouský raný klasicismus, který se roz- 
vinul především v Německu, Rakousku a Uhersku za 
vlády Josefa II. (1780-1790), byl nazván poněkud iro- 
"icky „copovým stylem" (Zopfenstil). Plně odpovídal 
osobnosti pokrokově smýšlejícího císaře a právem byl 
ve Vídni, kde vystřídal tereziánské rokoko, pojmeno- 
váván josefínským. Josef II. byl švagrem francouzského 
Ludvíka XVI., sdílel sice shodný názor výtvarný, ale 
měl rozdílný ideologický postoj. 

Nazývat ale tento sloh po francouzském slohu Lud- 
víka XVI., kterým byl „Zopfenstil" ovlivněn a ze kte- 
rého také vycházel, bylo by přinejmenším nevkusné. 
To proto, že tento styl se plně rozvinul v Německu 
a Rakousku v době Francouzské revoluce, tedy v ob- 
dobí, ve kterém Ludvík XVI. přišel nejen o trůn, ale 
i o hlavu, stejně tak jako o hlavu přišla jeho manželka 
i sestra monarchy Josefa II. Marie Antoinetta. 

Vídeňský nábytek si udržel i v této vývojové etapě 
svůj význam a stal se typickým projevem osvícenství. 
Vymýcení barokních stylizací plně odpovídalo předsta- 
vám absolutistického racionalisty a celému období 
vlády Josefa II. Toto období josefínské se tak stalo po- 
slední fází tzv. barokního klasicismu. 

Musíme ale připomenout, že v Německu i v Ra- 
kousku bylo rokoko ještě v počátcích 19. století hlu- 
boce zakořeněno. Svoji barvitostí zřejmě odpovídalo 
německému naturelu. A tak klasicismus, který se radi- 
kálně prosadil ve Francii, byl ve střední Evropě uplat- 
ňován jen pozvolna. Byl to ale klasicismus od fran- 
couzského graciézního slohu Ludvíka XVI. značně 
odlišný. Nebyl tak rafinovaný a nebyl tak graciézní. 
Byl prostší a především méně nápaditý. Přitom v sobě 
stále ještě nesl mnohé přežité barokní formy. Rozvinul 
se v období, které bychom mohli nazvat časem zápasu 
mezi klasicismem a romantismem. „Copový styl" byl 

Obr. 1 Interiér pracovny racionalisty císaře Josefa II. v Hofburgu |au- 
tor Josef Kovatsch) je příkladem účelného „zopfenstilu", který se stal 
oficiálním úředním stylem, plně odpovídajícím mentalitě panovníka. 
Obr. 2 Sekretář z alba předloh Hanse Karla Haisiga vydaného v roce 
1780 vAusburgu. Klasicismus, který na přelomu 18. a 19. století ovliv- 
nil nábytkovou tvorbu, přinesl oproti rokoku klidnější rovné linie a stříz- 
livější dekor. Obr. 3 Sofa 




155 



naplňován osvícenským puritánstvím a byl současně 
ovlivňován anglickou produkcí nábytku. Anglické 
vzory „exportované" ve vzornících předních anglic- 
kých návrhářů sehrály totiž i v ostatních částech Ev- 
ropy svou významnou roli. 

A tak se zde nábytkářská produkce stala nejen sym- 
biózou baroka a francouzského slohu Ludvíka XVI., ale 
i anglického klasicismu. 

Přes tyto vlivy němečtí a rakouští nábytkáři do 
tvorby nábytku vnášeli své osobité formy. Pravda, tyto 
formy vycházely mnohdy z klasicismu zcela osobitým 
způsobem. U řady architektů, kteří ve svých návrzích 
usilovali o archeologickou přesnost, vrcholil tento styl 
strnulým akademismem. Současně je možné pozoro- 
vat, že nejen ve stavebních dílech, ale i při tvorbě in- 
teriérů se onen barokní klasicismus stával uměním ofi- 
ciálním, dalo by se říci i v jistém slova smyslu úředním. 
Tím se právě německá a rakouská tvorba odlišila od 
francouzského vzoru. 

Ale němečtí a rakouští truhláři se přidržovali fran- 
couzských vzorů stále častěji. Luxusně vypracované 
předměty podle těchto vzorů se začaly svým vzhledem 
stále víc přibližovat komodám, stolům, sedacímu ná- 
bytku i psacím sekretářům, tak jak jsme je poznali v ka- 
pitole o slohu Ludvíka XVI. Charakteristickým znakem 
„Zopfenstilu" bylo pečlivé zpracování detailu. Kon- 
strukce vycházela z principů rámové konstrukce s vý- 
plní a nenáročná elegance z jednoduchého tvarování. 
Jemné plastické členění, současně s tradičním pozdně 
barokním dýhováním, při kterém byla uplatňována ša- 
chová mozaika, dávaly vyniknout kráse jednotlivých 
předmětů. Při vší prostotě a přísnosti působily interiéry, 
zařízené v duchu copového stylu, příjemně především 
svými jemnými liniemi a vybranou barevností dřevin. 



Obr. 4 Dvoudílná skříň se skosenými rohy. Rámová konstrukce 
dveří a postranic byla vyplňována hladkými plochami bez ozdob. 
Jedinou ozdobu tvořila prolamovaná římsa a profilované lišty kolem 
výplní. Obr. 5 - Obr. 6 Sedací nábytek s čalouněnými sedáky byl 
ovlivněn anglickou nábytkovou tvorbou a především grafickými 
předlohami. Obr. 7 Sedačka z roku 1790 s vypleteným sedadlem 
Obr. 8 Postel z roku 1 780, dýhovaná třešňovým dřevem a leštěná 
šelakovou politurou. 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMĚNI 
A FRANCOUZSKÉ REVOLUCI 



V historii lidstva bylo mnohokrát během krátké 
doby rozmetáno do základů vše, co se současníkům 
zdálo být neměnným po celá tisíciletí. Bylo tomu tak 
i ve Francii koncem osmnáctého století v letech 
1789-1794. Uspořádání společnosti, které přetrvávalo 
věky, bylo otřeseno v základech. Francouzská revoluce 
radikálně smetla privilegovanou šlechtu a monarchie, 
která vyrostla ze systému „král a kněz", stanula před 
svým koncem. Byla rozložena staletá feudální pyra- 
mida. Velkou revoluční proměnou byl uskutečněn pře- 
sun moci šlechty do rukou občanů. 

Jedním z mnoha způsobů, kterými se snažila buržo- 
azie šlechtu zdiskreditovat, byla i nová estetika. Buržo- 
azní revoluce a boje s kontrarevolucí zničily celý rozk- 
vět krásného klasicismu. Životní styl, doklad 
o prostopášném životě šlechty, byl radikálně odmítnut 
a francouzská revoluce vyhlásila požadavek prostého 
života. V revoluční době, kdy pod gilotinou padaly 
hlavy nosící napudrované paruky, které vévodily na- 
blýskaným zámeckým salonům, bylo opouštěno 
všechno, co připomínalo nenáviděnou monarchii. Svěd- 
kové vysoké umělecké úrovně, drahocenná zařízení 
královských a šlechtických zámků, pokud nebyla zni- 
čena, byla za směšné ceny rozprodávána v aukcích. 
Tím Velká francouzská revoluce zasadila tvrdou ránu 
všem uměleckým řemeslům. 

Je nelehké identifikovat přesně tvarosloví Direkto- 
ria. Detaily vyráběného nábytku byly totiž stále svazo- 
vány s předcházejícím slohem. Ale čím tvrdší byla 
doba, tím tvrdší byla i architektura. Pravda, rozmařilé 
rokoko, které rozhýbalo stavbu nábytkových před- 
mětů, bylo opuštěno již v předcházejícím období. 

Revoluční nálady času Velké francouzské revoluce 
výrazně ovlivnily nábytkovou tvorbu. Nově pojatý kla- 
sicismus se stal slohem nové doby a nové společnosti. 
Strohý ornament, inspirovaný pompejskými malbami, 
nahradil v krátkém období revolučního vření náročné 
zpracování nábytkových předmětů. 

Obdiv republikánů ke starověké antice - k římské 
republice, byl posilován vším, co bylo ve starověku vy- 
tvořeno. V krátkém úseku konzulátu Napoleona Bona- 
parta byly na nábytkových předmětech používány mo- 




Obr. 1 Jedním z vrcholných okamžiků Velké francouzské revoluce byla 
poprava krále Ludvíka XVI. Obr. 2 Prostá police. Symboly revolučního 
smýšleni, jednoduchost a skromnost, ovlivnily i tvorbu nábytkových 
předmětů. Obr. 3 Stůl, vyrobený jako nábytek každodenní potřeby, 
většinou z buku, který byl natírán bíle nebo šedé. Povrchy byly úsporně 
zdobeny zelenými nebo zlatými linkami. Obr. 4 Taburet se zkříženými 
nohami a čalouněným sedákem, vyrobený v dílnách bratří Jakobů. 
Souběžně s prostým nábytkem byl vyráběn nábytek zdobený a tvaro- 
vaný bohatěji. 



tivy vlajek, frygických čepic, římských svastik. Antická 
kultura se stala vzorem nové estetiky a módou revo- 
luční Francie. Prvky klasicismu, které byly inspirací 
snad ve všech epochách, byly i v této poměrně krátké 
revoluční době očišťujícím pramenem. Řemesla přebí- 
rala antické tvarosloví a ornamentiku, která se stala li- 
neárnější. Jednoduchým starořeckým dekorem byly le- 
movány zásuvky. Meandr a perlovec střízlivě zdobily 
rovné plochy a střídmému klasicismu byla podřízena 
i tvorba nábytkového kování. 

Revoluce ve snaze začít na čistém stole zrušila, ba 
mnohdy přímo smetla všechny minulé instituce. Byly 
zrušeny i cechovní řády, současně se všemi předpisy 
o ochraně řemesel. Neuwiedskému výrobci bohatě ře- 
zaného a intarziemi vykládaného nábytku Davidovi 
Rontgenovi bylo oznámeno, aby vzal na vědomí, že vý- 
roba přepychového nábytku je nežádoucí, a to s odů- 
vodněním, že každý občan má právo zařídit své obydlí 
nábytkem pořízeným za cenu desetkrát menší. 

Nábytkové tvary byly účelně zjednodušovány a de- 
korativní prvky omezeny na minimum. Bohaté intarzie 
byly zredukovány na geometrické ornamenty, šachov- 
nice a prostorové propletence, doplněné emblémy 
rohů hojnosti nebo odznaky věd a umění. Nejčastěji 
vyráběným nábytkem byly komody a praktické skříně 
kubických tvarů. Z postelí zmizely náročně řasené dra- 
périe a jejich čela byla lehce prohýbána. Obdobné tva- 
rování bylo aplikováno i na pohovkách a lehátkách na- 
zvaných meridiene. Lehké židle opatřené čalouněním 
s prohnutými zádovými opěradly, byly oproštěny od 
přemíry dekorativních motivů. Prohnuté nohy se obje- 
vovaly především u stolů. Opuštěny byly náročné 
úpravy ploch stolních desek bohatými intarziemi. 
Skončila slavná doba mistrů ebenistů - mistrů minulé 
velké epochy nábytkového umění. Přitom myšlenky 
o rovnosti, svobodě a bratrství podstupovaly nerovno- 
měrný boj s každodenní skutečností. 



Obr. 5 významným spolutvůrcem revolučního umění byl Jacques 
Louis David, vynikající malíř, který svými rozměrnými plátny oslavil ne- 
jen revoluci, ale i Napoleona císaře a navrhl i nábytek, který byl věrnou 
kopií antických nábytkových předmětů. Výřez z obrazu „Liktoři přinášej ' 
Brutovi mrtvoly jeho synů". Obr. 6 Kovové lůžko Obr. 7. - Obr. 9 Se- 
dací nábytek. Výrobci nábytku se začali zaměřovat především na uži- 
tečnost. Obr. 1 0 Dekorativní motiv. Obr. 1 1 Dřevěné lůžko. V obdob' 
krátkého trvání direktoria se v tvorbě nábytku objevily náznaky nového 
směru, který posléze vyústil ve sloh oslavující císařství. Detaily ve tvaro- 
vání byly svázány se slohem Ludvíka XVI. i přes odpor, který navodila 
k tomuto aristokratickému slohu revoluce. 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMEÍ 



„Samson", pověstná gilotina Francouzské revoluce, 
setla spolu s hlavami tisíců monarchistů i hlavu krále 
Ludvíka XVI. a královny Marie Antoinetty. Následující 
události umožnily, aby si bývalý malý korsický poručík 
Napoleon Bonaparte v pařížském chrámu Notre Dame 
vložil sám na svoji hlavu císařskou korunu a posadil se 
na trůn jako císař. 

Pravda, celý tento historický zlom nebyl tak jedno- 
duchý, jak zní předcházející věty. Vystihují ale oněch 
několik let, které navodily ve Francii císařství i nový 
sloh, oslavující Napoleona. Císař Napoleon byl pře- 
svědčen, že jeho moc může také upevnit přepych na 
odiv vystavovaný. A tak následně po své korunovaci 
nechal vybavovat svůj císařský dvůr s honosnou oká- 
zalostí a zavedl v něm velkolepý dvorský ceremoniál. 

Interiéry a nábytkové předměty, které vytvářely ná- 
ročné kulisy, měly nejen reprezentovat porevoluční 
Francii, ale současně zakrývat plebejský původ těch, 
kteří po nastolení císařství představovali novou moc. 
Napoleon dobře věděl, že evropské panovnické dvory 
vzhlížejí k Paříži nejen s obavami, často i se strachem, 
ale také jako ke svému vzoru. 

André Maurois k novému slohu vystižně poznamenal: 

„Výtvarné umění empíru bylo císařské, pompézní 
a alegorické, ale nechyběla mu velikost. Dekorativní 
motivy připomínaly Napoleonova válečná tažení, před- 
stavovaly císařskou včelu, orly, karyatidy, vavřínové 
věnce. Velké „N", císařova iniciála, byla všude, jako 
podpis epochy stvořené k jeho obrazu". 

Napoleon pochopil sílu umění. Pochopil, že umění 
je jedním z mocenských nástrojů - že má schopnost 
symbolizovat velikost a věčnost. Jacques Louis David 

Obr. 1 Velké „N" ve vavřínovém věnci bylo hlavním symbolem a or- 
namentem, který se třpytil na mnohých vyleštěných plochách ná- 
bytku. Obr. 2 Napoleonův pracovní stůl. Císař ve své pracovně na 
zámku Tuileriíon [kresba detailu podle J. B. Isabeye -1806). Obr. 3 
Noha pracovního stolu s bronzovou a pozlacenou aplikou a dvě styli- 
zované figury Ivů - symbolů síly. Obr. 4 Příklad apliky z bronzu. Ná- 
měty vycházely nejen z flóry, ale i z antického bájesloví, z představ 
o egyptských dekoračních motivech a z renesančních ornamentů. 
Obr. 5 Sedačka (taburetj v zámku Malmaison, u které byla vojenská 
symbolika vyjádřena zkříženými šavlemi. 





EMPÍR 




(1748-1825), člen Konventu a „první malíř revoluce", 
doporučil Napoleonovi, aby přijal do svých řad archi- 
tekty, kteří by se ujali přetváření interiérů v pařížském 
Louvrů, v La Malmaisonu, Grand Trianonu, Tuilleriích, 
Fontainebleu, v Saint Cloudu a Compiegne. 

David řídil všechny státní umělecké podniky a stal 
se jakýmsi arbitrem vkusu - cenzorem umění. Napo- 
leonovi doporučil architekty, kteří byli schopni naplnit 
jeho tužby a podpořit svoji tvorbou postavení nového 
vládce Francie. Architekti při řešení svých úkolů pro- 
kázali, že to byli právě oni, kteří položili základy k no- 
vému uměleckému stylu. 

Proti předcházejícímu slohu krále Ludvíka XVI. byl 
empír těžkopádný. Snad by si vysloužil i přívlastek - 
suchý. Nescházelo mu však na honosnosti. Graciéznost 
dvorského slohu Ludvíka XVI. se proměnila v přísnost. 
Nábytek byl v empírových interiérech oproti předchá- 
zejícím slohům zcela odpoután od stěn, se kterými 
v baroku a rokoku tvořil nedílný celek. 

Prostory byly vytvářeny pomocí jednotlivých výraz- 
ných kusů nábytku, přísně na sebe navazujících. Zvět- 
šeny byly proporce nábytku, který byl redukován do 
jednoduchých, základních a kubických forem. Svými 
širokými lesklými plochami působil monumentálně. 
Napoleon toužící po slávě a nesmrtelnosti měl v oblibě 
mohutné tvary a materiály, symbolizující sílu. 

V čele francouzských architektů, kteří naplnili poža- 
davky císaře, stanuli především Charles Percier (1762- 
1853) a Pierre Fontaine (1764-1838). Tyto tvůrce vedla 
horečná touha po napodobení antiky, která v minulosti 
oslavovala císařský Řím. Byla jim cizí mnohost barok- 
ních forem i rozpustilých rokokových tvarů. V pře- 
svědčení, že zásadní principy antiky mají obecnou 
platnost, utvrzovali se, že právě tyto principy zůstanou 
živé na věčnost. Jejich ideou bylo vytvoření děl v du- 
chu reprezentačního klasicismu, který povětšině ústil 
až ve strnulém akademismu. Právě pak tato architek- 
tura inspirovaná stylem císařského Říma vyhovovala 
především i potřebám Napoleonovy okázalosti. 

Pro pochopení empíru je nezbytné zmínit se i o ně- 
kterých stavebních dílech oné epochy. Po vítězné bitvě 
u Slavkova byl v centru Paříže postaven padesát metrů 
vysoký triumfální oblouk, podobný starořímským ví- 
tězným obloukům. Další vítězný oblouk Carrousel byl 



Obr. 6 Vítězný oblouk na pařížském náměstí .Pláce de L' Étoile" z let 1 806-36, oslavující vítězství francouzských vojsk pod Napoleonovým vedenírr 
Monument byl navržený architektem G. E Chalgrinem. Svoji koncepcí a sochařskou výzdobou, provedenou E Rudeanem, se stal typickým dílem er- 
píru, před kterým měl každý člověk zůstat stát v obdivu k hrdinským činům Napoleona. Obr. 7 Bronzová aplika s vymodelovanou postavou Venuše. 
Aplika byla umístěná na ploše dveří komody, kterou navrhl Jacobs Fréres v roce 1800. Obr. 8 J. L. David navrhl .antický" nábytek, který používal i ve 
svém ateliéru. Obr. 9 - Obr. 1 1 Dekorativní prvky, inspirované slohovými dekorativními prvky starořímského impéria, které tak jako egyptské mc- 
tivy vyhovovaly Napoleonovy okázalosti zdůrazňovaly na vyleštěných mahagonových plochách důstojnost celé epochy empíru. 



160 



. dován v zahradě Tuilerií V té době rozestavěná 
vilika sv. Maří Magdalény byla přestavěna na „chrám 
aávy", a to i s impozantním římským průčelím. Upro- 
síed Paříže na Vendomském náměstí byla vztyčena 
;:oie Trajanova římského sloupu. 

Pompézní empír ovládl však především tvorbu in- 
r-.érů a nábytkových předmětů. Zde bychom se ale 
j našem vyprávění měli vrátit o několik let zpět. 
Tvorbu nábytkových předmětů totiž ovlivnily nejen re- 
nmiscence na antické tvarosloví, ale i Napoleonova 
vojenská výprava do Egypta. Bylo to v roce 1798, kdy 
•_ vojenské posádce lodí směřujících do Egypta přiná- 
leželo i 167 vědců, kresliču a zeměměřičů. 

Bylo to prý proto, že se Napoleon chtěl připodobnit 
i Alexandrovi Makedonskému, kterého při jeho váleč- 
- vch taženích doprovázeli i tehdejší učenci. Napoleo- 
nův cíl, který expedice měla splnit - vyrvat Anglii 
Maltu i Alexandrii - ztroskotal. Přes nezdar celé vojen- 
:-:é expedice tito muži, byť vyzbrojeni jen tužkami a zá- 
pisníky, Francii proslavili. Bylo to totiž první cílevě- 
domé otevírání pohledu na velkou minulou kulturu 
starověkého světa na březích Nilu. Výsledky jejich 
práce, publikované v monumentálním díle „Descrip- 
ďon de tle Egypte 1809-1826", se staly dalším velkým 
r^piračním zdrojem tvůrců nového slohu. Sfingy, 
okřídlení lvi, hlavice pilastrů a sloupů podle egypt- 
ských vzorů a staroegyptské památníky posloužily ne- 
m jako motivy nábytkových dekorací, ale i tvarů sta- 
vebních děl a často i celého nábytku. 

Reminiscence na umění starého Egypta, Řecka 
1 Říma se tak staly charakteristickými znaky nového 
slohu. Symboly vítězství, vavříny a věnce, znaky Jupi- 
terovy se v přísném symetrickém rozvržení střídaly se 
staroegyptskými motivy. Zdobné prvky, umistované 
bez jakékoliv tektonické spojitosti, odlité z bronzu 
a někdy i pozlacené, tvarované do svastik a symbolů 
zbraní, vynikaly na dýhovaných a vysoce naleštěných 
plochách. Na mahagonu lesknoucím se jako zrcadlo, 
bohatě zdobeném bronzovými odlitky podle kreseb 
malíře Proudhona, byly osazovány starobylé symboly. 

Obr. 1 2 - Obr. 1 4 Vavřínový věnec, symboly vítězství a boje. Řecké, 
římské a egyptské ornamentální motivy, umisťované na plochách ná- 
bytku, byly zpravidla vytvářeny podle individuálních představ jejich 
tvůrců, často bez hlubší znalosti' antického a staroegyptského umění. 
Obr. 1 5 Dekorativní prvky. Postranice lůžka Napoleonova generála 
Serthiera zdobené mosaznými aplikami, znázorňujícími vojenskou 
přílbu, vojenskou botu s ostruhou a oštěp. Obr. 16 Podpěra spodní 
části sekretáře, inspirovaná staroegyptským uměním Obr. 1 7 Židle s lo- 
ketníkem z dílny Jacoba Desmaltera, u které je nosná část podničky 
tvarovaná do podoby okřídlené sfingy. Obr. 1 8 Motiv labutě. Věnec ví- 
těze s růžemi a symboly boje. 



Autoři těchto bronzových aplik své fantazii nekladli 
příliš velkých zábran. Byly ale schopni vytvořit kvalitní 
náhradu za intarzie a marketerie, které byly v empíru 
zcela opuštěny. Cizelérsky opracované bronzové od- 
litky propůjčovaly stolům, lůžkům, skříňkám i sedacímu 
nábytku vznešený vzhled. Funkční typy nábytku, které 
byly rozšířeny již v období rokoka, zůstávaly. Byla to 
ale proměna zásadní a francouzské mentalitě velmi 
blízká. Konstruktivní jednoduchost vyhovovala potře- 
bám reprezentace i francouzskému estetickému cítění. 

Lehací nábytek byl v období empíru komponován 
jako volný předmět. Ložnice, tak jako v době monar- 
chie, byla místem ceremonií a postel proto zůstala 
i v tomto období důležitým předmětem. V mnohých 
prostorách byla stavěna na vyvýšený stupeň a okolní 
řešení prostoru ložnice zdůrazňovalo význam lože. 
Lůžka přestala být vybavována sloupky, které v před- 
cházejících slohových etapách vynášely baldachýny. 
Přitom ale nebylo možné postel jednoduše přemísťo- 
vat, protože byla doposud stavěna pod náročně zdo- 
bená nebesa. Z nich pak splývaly bohatě řasené zá- 
věsy. Přitom to nebyla ona hojnost jako v rozevlátém 
rokoku. I postel císařova měla být strohým ložem vo- 
jevůdce. U Napoleonovy postele v Compiégne byly 
textilní závěsy obepínající vladařovu postel neseny 
zkříženým kopím. Na postranicích generálských loží 
byly jako dekorativní motivy zobrazovány vojenské 
symboly. Empír nahradil zženštilost a líbeznost před- 
cházejícího slohu Ludvíka XVI. hrdinským pathosem. 
Tak jako u ostatního nábytku měla i postel symbolizo- 
vat přísnost, střízlivost, vojenství. 

Byly vytvořeny nové tvary posteli. Propojením čela 
křivkou splývající s postranicemi představovala empí- 
rová postel lod „en báteau" jako symbol plavby po řece 
života. Její bednovitý tvar byl zdoben řeckými a egypt- 
skými prvky a nad ním se vznášel měkce nařasený bal- 
dachýn. Snad nejpozoruhodněji byly vytvořeny leží 
císařského páru - postel Napoleonova v zámku Fonu- 
inebleau a lože jeho první manželky Josefiny na zámku 
Malmaisonu. 

K pohovění přes den sloužilo odpočívadlo (réo- 
mier) - čalouněná lenoška. Byla pojmenovaná poct 
Madame Récamier, která byla velmi angažován: . 
osobností v Napoleonově společnosti. Byl to typ cc- 

Obr. 19 Návrh ložnice, vypracovaný architekty Percierem a Fontainem v roce 1801. 1 když byly postele vybavovány baldachýny, přestaly ::c 
.zastřešení" lehací plochy vynášet sloupky. Postele jako volné předměty byly pod tyto baldachýny stavěny často i na pódia. Obr. 20 Lůžko : : 
řovny Josefiny na zámku Malmaison u Paříže, navržené architekty Percierem a Fontainem a vyrobené v dílnách Jacoba Desmaltera. Zhlavť 
císařovny zdobí a nesou dvě labutě s rozepjatými křídly. U nohou je čelo zakončeno dvěma zlacenými rohy hojnosti a z horní části splý. i : 
hatě řasený závěs. Zastropení lože vrcholí orlicí s rozepjatými křídly. Obr. 2 1 Recamier - denní odpočívadlo pojmenované po Madame Ré':? ~ 
Kresba podle obrazuj. L. Davida. 




1ŮZ' 



EMPIR 



: íívadla obdobný chaise-longue, které bylo oblíbené 

rokoku. Oproti chaise-longue byl recamier opatřen 
;e dvou stran čalouněnými opěradly. Svou oblibu v in- 
_-mějších částech v empirovém stylu zařizovaných in- 
teriérech našla i pohovka méridienne, pojmenovaná 
podle slova, kterým se označuje odpoledni odpočinek. 
Empírový sedací nábytek byl strohý. Oproti rokoko- 
vým sedadlům, které poskytovaly nejvyšší možnou 
riru pohodlí a nabízely ono rokokové poživačné po- 
novění, byl i méně pohodlný. Bylo to nejen tvrdším ča- 
louněním, ale především volenými sklony sedací plo- 
chy a zádového opěradla, které nutily sedícího sedět 
ve vzpřímené, mohli bychom říci „poloze vojenské". 
: když bylo čalounění tvrdší, byla jeho povrchům vě- 
nována zvýšená péče při uplatnění potahových látek. 

Pro náročnější a dražší provedení byly voleny da- 
maškové potahy s vetkanými vzory a motivy. Ony oblé 
a měkké rokokové tvary byly ale u sedacího nábytku 
empíru zcela potlačeny. Při jeho tvarování byly zásadně 
oddělovány nosné a nesené části. Tuto zásadu orto- 
doxního klasicismu uplatňovali tvůrci empírového ná- 
bytku i u ostatních nábytkových druhů. U křesel a židlí 
pak zcela jednoznačně. Nohy, područky, luby sedáků 
a zádová opěradla byly pojímány jako tvarově uzavřené 
celky. Ono splynutí nohou, opěradel zad, včetně pod- 
niček, vytvářející nedílnou jednotu rokokového ná- 
bytku, bylo radikálně opuštěno. Zpravidla kulatý slou- 
pek předních noh byl zaústěný do lubu a zakončován 
ozdobným motivem. Tímto způsobem byl zdůrazněn 
klasický princip, vyjadřující podpěru a zatížení. 

Zadní nohy bývaly hranaté, svým prohnutím vychý- 
lené tak, aby zajišťovaly stabilitu. Tato jasná tektonická 
výstavba se jednoznačně uplatnila jak u židlí a křesel, 
tak u různých druhů lavic. Područky, přesněji řečeno je- 
jich podepření, bylo u náročněji provedených křesel 
a lavic řešeno figurálními motivy s bronzovými hlavami. 
Tak jako v rokoku a slohu Ludvíka XVI. , byly i v em- 
píru vyráběny „garnitury" - sedací soupravy, sestávající 
se ze stolku, několika křesel a čalouněné lavice. 

V oblibě byly řezbářsky provedené labutě, okříd- 
lené sfingy, lvi nesoucí na svých křídlech nejen madlo, 
ale i jeho čalounění. Zakončení podniček přináleželo 
k práci řezbářů. Vedle prostších řezaných volut se 
uplatnily náročné figurální motivy. U některých křesel 
i lavic byly přední nohy vytaženy nad sedák a spojeny 




Obr. 22 Causeuse - pohovka pro svoji krátkost určená dvěma osobám. Obr. 23 - Obr. 24 Židle. Rys harmoničnosti, který se udržel od rokoka v ce- 
lém období klasicismu a který posílil ve tvorbě sedacího nábytku i ve slohu Ludvíka XVI., ztratil v empiru svou graciéznost - proměnil se v přísnost. 
Tento charakteristický rys byl zdůrazňován rovnými opěradly, které neposkytovaly ani ono rokokové pohověni. Obr. 25 - Obr. 26 Židle s područ- 
kami a podpěry loketníků křesel byly tvarovány jako hermy, hlavy, sfingy nebo okřídlení lvi. Vyskytovalo se tvarování v podobě hlavy labutě. Obr. 27 
Křeslo Obr. 28 Sedací souprava. Stolek, židle, čalouněná lavice z roku 1 8 1 7 podle návrhu C. Rossiho. 



EMPIR 




s područkami. Přitom se zde uplatnily řezané hermy, 
balustrované sloupky a ukončeni. Polštářované lavice 
měly tak jako židle a křesla prohnutá zádová opěradla. 
Područky pak tvarováním navazovaly na ostatní sedací 
nábytek, který přináležel k soupravě. 

Mezi stolovým nábytkem byla v empíru značná po- 
zornost věnovaná psacímu stolu. Psací stůl byl pova- 
žován za důležitý nábytkový předmět a byl nedílnou 
součástí dvorského nábytku. Tvůrci empíru přejali jeho 
základní systém žaluziového uzavírání, tak jak vychá- 
zel z tvorby Riesnera a Róntgena. Empírový psací stůl 
se lišil od tvarování těchto mistrů slohu Ludvíka XVI. 
těžšími proporcemi a jednoduchostí. Percierův a Fon- 
tainův „secretaire á cylindre" měl zpravidla nosníky - 
nástavce pro knihy, zdůrazněné lvími hermami. Repre- 
zentační formu dávali jejich tvůrci stolům, nazývaným 
ministerskými „bureau ministře", u kterých byla stolní 
deska nesena dvěma skříňkami. 

V oblibě byly i sekretáře, vybavené sklápěcí deskou 
pro psaní. Čelní místo mezi stoly vytvořenými pro Na- 
poleona představoval tzv. maršálský stůl, zhotovený 
v dílnách Jakuba Desmaltera podle návrhu architekta 
Perciera, zdobený sévréským porcelánem a kovovými 
aplikami podle návrhů J. B. Isabeye a P. Ph. Thomira, 
který dodnes vévodí císařově pracovně v Malmaisonu. 

Mezi stolovým nábytkem nechyběl ani dámský psací 
stolek a stolek pro šití. Šicí stolek sloužil víceúčelově. 
Především pod odklápěcí deskou byl prostor pro ulo- 
žení šicích potřeb a stolová deska mohla být užívána 
jako odkládací stolek. 

V dámských ložnicích nemohl chybět toaletní sto- 
lek. Tento stolek (athénienne) byl v podstatě podstav- 
cem pro miniaturní umývadlo. Své místo našel v ho- 
nosných ložnicích jako jejich nedílné vybavení. Svými 
bohatými řezbami a často i mosaznými aplikacemi 
v sousedství lože byl spíše ozdobou než vybavením 
sloužícím umývání. Nad jeho miniaturními rozměry 
dnes můžeme přemýšlet, jak to vlastně bylo v onom 
přepychovém světě empírové doby s hygienou. 

V ložnicích nechyběly ani noční stolky, často vytvo- 
řené do bizardních tvarů. V náročných interiérech byly 
uplatněny i hrací a květinové stolky. Svoje uplatněr.. 
našly i konzolové stolky s vyřezávanými vázami na tr- 
noži mezi dvěma nohami nebo i ve tvaru půlměsíce. Jí- 
delní stoly si podržely jistý stupeň ladnosti a graciéz- 



Obr. 29 Napoleonův tzv. maršálský psací stůl v Malmaisonu, který navrhoval Ch. Percier, byl zdobený mozaikou ze sévreského porcelánu a mosa> 
nými aplikami. Obr. 30 Při tvorbě stolního nábytku byly používány figurální prvky, které v předcházejících slozích byly využívány jen v drobnějš s 
rozměrech, zpravidla jako centra ornamentů. V empíru byly vytvářeny v objemných proporcích a byly zpravidla užívány jako nosné prvky lubú a sto- 
ních desek. Obr. 3 1 Karyatidy (ženské postavy) jako nosné části stolového nábytku. Obr. 32 Šicí stolek Obr. 33 Toaletní stolek, vyrobený v dílná : - 
Jacoba Desmaltera v roce 1 8 1 0 pro ložnici císařovny ve Fontainebleu. 



164 



nosci. I když se vyskytovaly stoly s deskami o několika 
hranách, převládaly u běžných stolů zpravidla stolní 
desky kulaté. 

Úložný nábytek navázal svoji typologickou sklad- 
bou na předcházející slohové etapy. Je zajímavé, že 
velkými úložnými prostorami - šatními skříněmi se ve 
svých návrzích protagonisté empíru Percier a Fontaine 
vůbec nezabývali. Skříňový (šatníkový) nábytek fran- 
couzského empíru byl tedy výjimkou, a nebyla mu vě- 
nována obvyklá péče. V zámožných sídlech byly ob- 
jemné skříně odsunuty mimo hlavní prostory do 
vedlejších, účelových místností. Po stránce tvarové byly 
komody, sekretáře a drobné skříňky jednoznačnou re- 
dukcí úložného nábytku z doby Ludvíka XVI. do jed- 
noduchých kubických forem. Hladké, na vysoký lesk 
opracované plochy, dýhované mahagonem, byly v du- 
chu klasicismu zdobeny jen mosaznými ozdobami. 

Antické motivy byly na čelních plochách nábytku 
umisťovány bez ohledu na jeho funkci jako jakési ale- 
gorie, s přísně dodržovaným symetrickým uspořá- 
dáním. Dekorace měly jednotlivý předmět ilustrovat 
a dekorativními symboly informovat o uživateli. Na 
plochách nábytku vytvářely kovové apliky samostat- 
nou dekorativní část. Komoda měla zpravidla jednodu- 
chý kubický tvar a plochy dveří byly tímto již uvede- 
ným způsobem bohatě dekorovány. Nároží pak 
zdobily hranové podpěrky, které bývaly ztvárněny do 
podoby herem či svastik. 

Při tvorbě empírového nábytku se staly velmi oblí- 
benými skříně s prosklenými dveřmi. Byl to zřejmě 
nemalý vliv anglických nábytkářů, kteří čelní plochy 
skříňového nábytku tímto způsobem odlehčili a geo- 
metrické členění prosklení obohatili profilovanými liš- 
tami. Nebyly to však jen pařížské dílny, které vytvářely 
nábytkové předměty v duchu nového - císařského 
slohu. Přechod od koketního rokoka plného lehkosti 
a od kultivovanosti a graciéznosti slohu Ludvíka XVI. 
k majestátným tvarům empíru byl společný ve všech 
částech kontinentální Evropy. 

Do Německa na přelomu století nový sloh přinesli 
architekti Bedřich Gilly, Thouret, Louis Catel. Důleži- 
tým střediskem se stal německý Kassel, kde se Napo- 

Obr. 34 Nízká prádelníková skříň - součást mobiliáře v zámku Fonta- 
inebleau. Hladké mahagonové plochy, řešené s přísnou symetrií, 
spolu s bohatými bronzovými ozdobami působily majestátně i na pro- 
stém mobiliáři, který sloužil ukládání osobního prádla. Komody se již 
nestavěly na lehké a štíhlé nohy jako v graciézním slohu Ludvíka XVI., 
ale na masivní sokly. Obr. 35 Sekretář součást vybavení zařízení Fon- 
tainebleau u Paříže. Obr. 36 Sekretář (schiffonier - secretaire], Versa- 
illes, Grand Trianon. 



EMPÍR 




40 



leonův bratr Jerome, vestfálský král, obklopil novou 
nádherou. Napoleon při svých vojenských taženích, při 
kterých se zmocnil značné části západní a jižní Evropy, 
přinášel i císařský sloh, kterým se obklopili příslušníci 
jeho rodiny na dvorech impéria. 

Architekti Percier a Fontaine vytvořili v roce 1801 
publikaci s rytinami svých návrhů nábytkových před- 
mětů. Na nich pak dokumentovali principy císařského 
slohu odvozeného ze starověké antiky. Návrhy kurul- 
ských křesel se zde střídaly se stoly s egyptsko-řím- 
skými motivy a pro empír typickými lůžky ve tvaru lo- 
dic. Jak jsme již uvedli, oba architekti se zúčastnili 
adaptací císařských rezidencí a zámků. 

Realizaci návrhů převzaly především dílny Jacob - 
Desmalter a M. & E. Lignereuxe. V těchto uměleckých 
dílnách se vyráběl nábytek nejen pro pařížský dvůr 
a dvory Napoleonovy rodiny, které Napoleon dosadil 
na trůny v mnoha zemích Evropy. Jednotlivé nábyt- 
kové předměty a celé interiéry byly dodávány i do pet- 
rohradské Ermitáže a královského anglického Wind- 
sorského zámku. Byly také instalovány při vybavování 
španělského El Escorialu. Nábytkové předměty z paříž- 
ských dílen našly své místo i v Rio de Janeiru. 




Obr. 37 Pohovka. Obr. 38 Pohovka s područkami ve tvaru labutích 
krků. Obr. 39 Pohovka strohých tvarů s aplikami zkřížených mečů 
a pochodně vítězství. V duchu empíru tvořily nábytek umělecké dílny 
v Kasselu. Německý empír, i když vycházel z francouzských předlor 
a obdobným způsobem se přimykal k antickým vzorům, odlišil se od 
pařížského stylu svoji strohostí. Obr. 40 Stoličky. Celá řada tvůrců ne 
dělala rozdíly mezi velkými a drobnými úkoly a byli schopni výtvarné 
ztvárnit i drobný empírový nábytek. 



íM 



KAPITOLA O LIDOVÉM NÁBYTKU 




Dochovanými nábytkovými předměty, jejich originály 
nebo jejich kresbami, malbami, reliéfy i freskami mů- 
žeme doložit všechny vývojové etapy lidské civilizace. 
Přesněji řečeno nábytkovými předměty, které používaly 
nejvyšší vrstvy společnosti. Složitější je to s nábytkem li- 
dovým. O bydlení, o tvorbě lidového nábytku a zařizo- 
vacích způsobech prostých stavení se zachovalo ne- 
jméně dokladů, ať to byli sedláci nebo podruzi, chudí 
řemeslníci ve městech nebo námezdní dělníci. 

V českých zemích se lidový nábytek z doby před- 
bělohorské nezachoval vůbec. Na základě archeologic- 
kých a etnografických pramenů se o rekonstrukci stře- 
dověké jizby pokusili J. Langer a J. Petráň. Podařilo se 
jim vytvořit pohled do prostého venkovského příbytku 
s pecí a s otevřeným ohništěm, nad kterým býval dým- 
ník, kterým z místnosti mohl odcházet kouř. Vesnický 
příbytek, tak jak autoři kresby vystihli, byl v nejstarších 
dobách velmi prostý. Jedna obytná místnost s ohništěm 
sloužila přitom široké středověké domácnosti. 

Chceme-li se dopátrat alespoň částečného poznání, 
který nábytek se v pozdějších prostých příbytcích čes- 
kého venkova vyskytoval, nezbývá než nahlédnout 
do archivů - do tzv. „poddanských inventářů". Ve stát- 
ním oblastním archivu v Zámrsku jsou například ulo- 
ženy plné tři desítky sirotčích knih komorního panství 
Pardubic z let 1525-1734. Z nich je patrné, že bychom 
se s počátky ustálené skladby lidových nábytkových 
předmětů mohli setkat teprve až v šestnáctém století, 
kdy se skladba vnitřního zařízení venkovských sta- 
vení začala postupně rozšiřovat. Bylo to období zá- 
niku tzv. černé jizby. 

Změna způsobu vytápění a přípravy jídel přinesla 
i proměnu vnitřního zařízení. V celém vývoji lidského 
obydlí byl zdroj tepla středem života. Na přelomu pat- 




Obr. 1 Na základě etnografických, archeologických a dostupných písemných pramenů pokusili se L. Langer a J. Petráň nakreslit interiér středo- 
věké jizby. Podle této rekonstrukce byl prostor sloužící ve středověku jako příbytek vesničanů vybaven stolem, pevně zabudovanou lavicí, primitiv- 
ním lůžkem z kulatin a prken s nastlanou slámou. K odkládáni a sušení svršků sloužila bidla. Obr. 2 Dýmná jizba. Kresba z encyklopedie .Lidová 
architektura". Autoři Václav Florec, Josef Vařeka ukazují prostor tak, jak byl prostě a spoře vybaven. Vesnická stavení v nejstarších dobách byla velmi 
jednoduchá, jen o jedné obytné místnosti, s chlévem, špýcharem nebo stodolou. V pozdějším období přibyly další prostory. Nejprve síň a u nás 
v 1 8. století tzv. kleté, která vznikla „překrojením" jizby a sloužila současné jako zásobárna. Obr. 3 Kresba selské světnice ze severních Čech pochází 
z počátku 19. stol. V prostoru je zobrazen misník, pří sténé lavice a lavice u kachlových kamen. Naproti' kamnům tzv. svatý kout nad stolem, zdo- 
bený svatými obrázky, kolébka, postel. V černé kuchyni je nakreslené ústi' otevřeného ohniště, do kterého hospodyně přistrkuje hrnec. 



167 



LIDOVÝ NÁBYTEK 



4 



5 



6 




Obr. 4 Tato postel je uchovávaná v Národopisném muzeu Slánská 
v Třebízi. Malba na jednotlivých částech postele zobrazuje legendu 
o sv. Marii. Malovaná jsou nejen čela, ale i postranice. Postel je dato- 
vaná rokem 1 798. Bývala to postel pro hospodáře a spával v ní i s hos- 
podyní. Největší vliv na tvorbu lůžek měly geografické podmínky, pod- 
nebí a dosažený stupeň kultury. Obr. 5 Postel s nebesy [počátek 
19. stol.] nebyla běžným mobiliářem, i když se vyskytovala hojné 
v mnoha bohatých usedlostech. Do selského prostředí byla přijata pod 
vlivem městského bydlení. Obr. 6 Malovaná kolébka byla na vesnici 
vzácností. Vyskytovala se častěji v zámožnějších staveních malých mést 



náctého století' a především ve století šestnáctém bylo 
přeneseno otevřené ohniště do zadní části síně a dý- 
maná jizba, prostora plná kouře, se přeměnila ve svět- 
lou místnost - ve světnici. Vesnická stavení tak prošla 
převratnou proměnou. Byla změna obdobná proměně 
vytápění, která tak výrazně pozměnila život i v měst- 
ských domech. 

Pec byla posunuta ke stěně a do protilehlého rohu 
byl umístěn stůl s lavicí. Poblíž pece byla umístěna po- 
stel, na které spával hospodář s hospodyní. Děti 
a ostatní příslušníci spávali na peci, na lavicích, ale i na 
zemi, na kterou byl pokládán slamník nebo rozprost- 
řena sláma, která se každé ráno uklízela. Mládež spá- 
vala v teplých dnech na půdě a v senících. Starobylým 
prvkem vesnických světnic byly i podstropní palandy, 
nazývané „paláce", které sloužily jako lůžka především 
mladé generaci. Bylo to jakási lešení zavěšené na dře- 
věném stropě, podepřené trámkem. Podstropní palandy 
zabíraly často až čtvrtinu místa pod stropem světnice. 

K ještě hlubší proměně vytápění, která ovlivnila vý- 
voj nábytku došlo o několik století později. První zá- 
kladní proměna se odehrála v průběhu 17. století když 
byla ve vesnických staveních zaváděna „černá kuchyň". 
I v následném období bylo však nábytkových před- 
mětů ve venkovských staveních poskrovnu. Přenesení 
otevřeného ohniště a vytvoření světnice bez množství 
dýmu poskytlo možnost, aby mohla být nábytku věno- 
vána větší péče. U pece se především připravovalo 
jídlo. Na peci se spávalo a odpočívalo. Kolem pece bý- 
vala umisťovaná lavice, na kterou se také odkládala 
vědra a potřebné nádobí. V neposlední řadě bylo nad 
pecí bidlo, na kterém bylo možné sušit nejen svršky, 
ale i léčivé byliny. Revolučním krokem v devatenáctém 
století bylo použití sporáku. Sporák nahradil pec, která 
posléze bývala, v jistém slova smyslu, univerzálním vy- 
bavením každého vesnického domu. Vaření bylo plně 
přeneseno do světnice a vynutilo si další proměnu vy- 
bavení tohoto základního prostoru vesnického stavení. 

Ani světnice zbavená otevřeného ohniště se však 
nezbavila kouře úplně. Až do devatenáctého století se 
totiž na našich vesnicích svítilo loučemi. Nový nábytek 
byl pořizován především jako část svatební výbavy. Zá- 
možnější nevěsty bývaly vybavovány všemi druhy ná- 
bytku, zpravidla to ale byly jen některé kusy, které 
spíše doplňovaly stávající vnitřní zařízení. Podstatná 
část nábytku sloužila totiž ve vesnických staveních až 
do úplného opotřebování a to velmi často i po několik 
generací. Venkované svůj nábytek neobměňovali. 

Zachovávali nejen po předcích jednotlivé kusy mo- 
biliáře, ale i jeho skladbu a ustálené umístění v prosto- 



168 



LIDOVÝ NÁBYTEK 



rách stavení. Bylo to i tím, že z generace na generaci 
přetrvávaly návyky ve způsobu bydlení. Nebyla to jen 
úzkostlivá šetrnost, ale hluboce zakořeněná tradice, 
která vedla na našem venkově k používání děděných 
předmětů. Lidový nábytek vyráběli místní výrobci, 
velmi často ale i zručnější majitelé jednotlivých stavení. 
Je zcela logické, že zařízení příbytků na venkově závi- 
selo na místních tradicích, na majetkových poměrech 
a samozřejmě na výrobních a materiálových možnos- 
tech v jednotlivých regionech. 

Přitom ve svém vývoji dospěl lidový nábytek do sta- 
dia, které bychom mohli nazvat typizací. Řemeslníci 
přinášeli z vandrů za zkušenostmi nejen poznatky o ře- 
meslné práci, ale i nové požadavky vkusu své doby. Na 
nábytkových předmětech uplatnili rokokové motivy, 
na skříních barokní tympanony. Obdobně byl lidový 
nábytek dotčen i jednoduchými tvary převzatými 
z měšťanského biedermeieru. Je ale pozoruhodné, že 
vlivy městského či dvorského bydlení zasáhly do byd- 
lení venkovanů jen okrajově. Pravda, vnesly do tvaro- 
vání selského nábytku některé zdobné prvky, ale ne- 
dotkly se jeho podstaty. 

Tvorba vesnických řemeslníků byla především pod- 
míněna prostému účelu. I proto byl zdobený nábytek 
ve venkovských městech a městečkách hojnější než na 
vesnicích. Výrobky vesnických řemeslníků se dostá- 
valy při výročních trzích do konfrontace s díly měst- 
ských řemeslníků. Jejich vkus a vkus zákazníků byl 
právě na těchto „jarmarcích" ovlivňován vkusem soci- 
álně silnějších městských vrstev. Je proto často velmi 
obtížné stanovit hranici mezi nábytkem vesnickým 
a nábytkovými předměty používanými v domácnos- 
tech venkovských menších měst. Je pravdou, že ven- 
kovští truhláři a stolaři usilovali o přizpůsobení tvarů 
svých výrobků i vkusu města. 

Byla to patrně snaha přiblížit se úrovní bydlení spo- 
lečensky výše postaveným vrstvám. Tato snaha byla 
i na vesnici hnací silou a určujícím faktorem, tak jako 
tomu bylo v celém vývoji bytového prostředí. 

Obr. 7 Na našem území konec druhé poloviny XVIII. století byl dobou 
kdy byla oživena výstavba zděných statků v souvislosti s tzv Raabovou 
soustavou poddanské reformy (m. j. byla v tu dobu uskutečněna i par- 
celace vrchnostenských dvorů a především zrušení roboty). Obr. 8 Tru- 
hla nakreslená podle záznamu v náčrtnících J. a Q. Mánesových. Podle 
Renaty Tyršové (Český lid, V ročník) - Josef Mánes se svým bratrem 
Quidem první si všímali našich chalup a jejich zařízení - svícny, 
ozdobná skříňka, polštářek krajkářský ověšený, kolovrat, pec, truhla, 
stul s trnoží, vyřezávané židle, kolébky nalezeny a zobrazeny na listech 
jejich náčrtnikú.: Obr. 9 Malovaná skříň opatrovaná ve sbírkách Ná- 
rodního muzea v Praze datovaná rokem 1 797. 




169 



LIDOVÝ NÁBYTEK 




Dekor lidového nábytku je možné v Čechách, na 
Moravě a ve Slezsku sledovat od konce 17. století. Na 
lidovém malovaném nábytku se odrážel lokální vkus, 
dobové a oblastní vlivy. Období největší produkce 
malovaného nábytku u nás spadá až do let 1820-1850. 
Mistři truhlářští měli pro malování dekorací již v 18. 
století zásobu vzorů, kterou neustále doplňovali. Zá- 
kladní rozvrh malby dekorace předkresloval mistr 
z volné ruky, pomocí patrony i tiskátkem. Vlastní 
práce s malováním nábytku vykonávaly ženské pří- 
slušnice truhlářských rodin. Paleta barev byla dosti ši- 
roká, i když vycházela z přírodních hlinek a byla při- 
pravována z rostlin. 

I když vybavení vesnických stavení sestávalo zpra- 
vidla jen ze základních nábytkových kusů, vlivem 
městské bytové kultury byl mobiliář venkovských pří- 
bytků postupně od druhé poloviny 19. století rozšiřo- 
ván. Mezi nábytek selských staveb byly pod vlivem 
městské bytové kultury přejímány lavice s opěradly, ale 
i postele s nebesy. 

Byla to ale především skříň, která našla své uplat- 
nění také ve vesnických staveních, i když jich bylo ve 
vesnických chalupách poskrovnu. Jarmara" se stávala 
stále častěji běžným vybavením. Přesto se ukládalo šat- 
stvo ještě dlouho po „proniknutí' skříně na vesnici do 
truhel. Skříň sloužila především k úschově mužského 
těžšího obleku, který se špatně skládal. Ženské šaty 
a prádlo byly zpravidla ukládány jen do truhel. Oděvy 
se do skříní, které bývaly malované, věšely na háky. 
Starší typy skříní byly rozložité a konstruované v rámu 
tak, že se spojovaly ze dvou polovin. Byly to výškové 
kubusy a jejich boční stěny probíhaly často až k zemi 
zakončené jako řezaná trnož bez nohou. Skříně v lido- 
vých chalupách bývaly jednodveřové i dvoudveřové, 
mnohdy se skosenými rohy a s římsou. V dolní části 
pak bývaly vybaveny i zásuvkou. 

Na rozhraní 18. a 19. věku, tedy v době, kdy se 
hmotný stav venkovského člověka začal zlepšovat, na- 
šel svoje uplatnění i misník, který navazoval na tvar 
a členění renesančního kredence. Býval zpravidla bo- 
hatě zdoben na dveřních křídlech dolních dvířek a na 
ozdobně vyřezávané polici. Nádobí před jeho vznikem 

Obr. 1 0 Malovaná truhla. Lidový umělec zdobil svoje výrobky malová- 
ním. Oblíbeným a také nejnáročnějším motivem na malovaném ná- 
bytku byla kytice. Obr. 1 1 Malovaná skříň uložená v Městském muže- 
na zámku Jevišovice. Obr. 1 2 Litoměřické městské muzeum uchováv? 
misník z počátku 19. století. Obr. 13 Štítek na zámkovou zděř a skří- 
ňový závěs dekorativně ztvárněný do podoby rozevřených motýlích kř 
del (1812-1815). Závěs byl upevněn do dveří a bočnice, stejně jako i: 
tek na zámkovou zděř, kovanými hřeby s kulatými hlavičkami. 



170 



LIDOVÝ NÁBYTEK 



bylo umisťováno ve výklencích, na které se muselo 
myslet již při stavbě domu. Každá takto vzniklá nika 
pak byla prokládána prkénky - policemi. 

Předmětem jistého komfortu se postupně stávala 
židle, která se dlouhou dobu v českých chalupách vy- 
skytovala velmi vzácně. O židlích bychom mohli říci, 
že židle byly nábytkovými předměty s vyšším poslá- 
ním. Židle byla především čestným sedadlem vzácněj- 
ších návštěv a nestávala trvale u stolu. Tak jako nebyl 
na podlahu světnic venkovských stavení pokládán ko- 
berec, tak jako okna chalup nebyla zastírána dekora- 
tivními závěsy a stůl pokrýván ubrusem, tak také ven- 
kovský člověk běžně na židli nesedával. Obtížně 
bychom židli hledali ve světničkách děveček, po- 
druhů, výměnkářů a chudších vesničanů. Bývala sou- 
částí rychtářských světnic a bohatých selských stavení. 
I ve světnicích zámožných vesničanů stávala ale židle 
mimo stůl, zpravidla u stěny nebo vedle postele hos- 
podáře. Teprve pro posazení hostů byla přistavovala 
ke stolu. Zápisy o židli se v gruntovních knihách 
a v knihách sirotčích objevují až od prvního čtvrtletí 
16. století. Teprve v minulém století ztratily na své vý- 
lučnosti a byly ve větší míře trvaleji používány i ve 
venkovských staveních. 

Ve vesnických staveních se sedávalo na lavicích. 
Bývaly jednoduché, stavěné podél stěn, v koutě 
u stolu a u kamen. Dokud byla podlaha z dusané 
hlíny, byly často nepřenosné, s nohami zapuštěnými 
přímo do podlahy. 

U židlí byl kladen důraz na pěkný tvar. Je pozoru- 
hodné, že v Čechách na Moravě i ve Slezsku neexisto- 
valy židle, které by neměly profilované zádové opěra- 
dlo. Přitom je ale velmi obtížné určit místní či krajové 
typy a stanovit vyhraněné projevy, tak jak se vyskyto- 
valy v jednotlivých krajích. 

Na vesnicích nábytek vyráběli prostí venkovští ře- 
meslníci. Se dřevem uměli zacházet s vytříbeným 
smyslem pro jeho vlastnosti. Se znalostí charakteristik 
jednotlivých dřevin a zvládnutím čepování, svlako- 
vání či spojování dřev klínováním dokázali vyrobit 
prosté a přitom ušlechtilé předměty. Dokladem toho 
jsou především selské židle. I když vesnická židle 
byla subtilním předmětem, byla přes svoji subtilnost 
předmětem fortelným. 




Obr. 1 4 Řada židlí z moravské Hané je přehledem svědčícím o různorodosti tvarování zádových opěradel. Obr. 1 5 Verpánek. Tvorba sedacího 
nábytku se na našem venkově vyznačovala účelností a funkčnosti. Lidový tvůrce neznal vytváření předmětů bez vazeb na běžné každodenní po- 
třeby. Obr. 1 6 Dojačka Obr. 1 7 Honosně vybavená židle z druhé poloviny devatenáctého století, malovaná se soustruhovanými nohami, byla 
velkou vzácnosti a především reprezentačním předmětem vesnického staveni. Obr. 18 Židle se zádovým opěradlem ovlivněným tvarem vychá- 
zejícím z biedermeieru. ' 



171 



LIDOVÝ NÁBYTEK 



Její rozkročené nohy - pro pružnost zpravidla vy- 
robené z jasanu, byly začepovány na sucho do dubo- 
vého svlaku nebo přímo do dubového sedáku. V něm, 
pro pevnost a homogennost dubu, dobře držely. Pro 
výrobu klínů posloužilo zpravidla dřevo akátu. U ná- 
ročněji vypracovaných židlí bývalo i opěradlo vyro- 
bené z dubu, aby se nebortilo. Oproti truhlám, „jar- 
marám" a čelům postelí byl sedací nábytek zdoben 
malováním jen velmi vzácně. Malba ornamentů se na 
židlích vyskytovala poskrovnu. Byly někdy natírány 
a to mimo sedák, ale zpravidla jen jednobarevně. 
U ojedinělých exemplářů židlí je možné se setkat s vý- 
zdobou deskového opěradla. Tato výzdoba však byla 
omezena jen na drobné motivy. 

I lavice bývaly jen natírány a zpravidla také jen jed- 
nobarevně. Náročnější malby se vyskytují u některých 
lavic s opěradly, kdy na prkně sloužícím jako zádové 
opěradlo byla řemeslníkem vymalována květinová 
rozvilina. Krásné malované lavice jsou známé z jižní 
Moravy, kde ve druhé polovině minulého století vr- 
cholila největší zdobnost jizeb venkovských stavení 
Stoly, lavice židle a spížní skříně se běžně nemalovaly, 
zato však ostatní nábytkové druhy byly bohatě kráš- 
leny malbou kytic, ptáčků sedících na větvi, ovocem 
ale i krajinou, pohledem na město nebo vesnici a fi- 
gurálními portréty. Nechyběly ani výjevy ze života 
Krista a Panny Marie. 

Drobnější úložný nábytek ve venkovských domác- 
nostech plnil vedlejší a často i proměnlivé funkce. B - .; 
jistým protikladem základních nábytkových druhů, ze 
kterých byl povětšině odvozen. V chalupách se objev, 
náznak doplňkového nábytku v podobě rohové 
skříňky, a úzké poličky s lištou. Na ni se věšelo a sta- 
vělo lepší nádobí. Rohová skříňka, v Čechách nazý- 
vaná „rychtářská" nebo také koutnice byla stavěna c: 
kouta nad rohovou lavici. Sloužila k ukládání důleži- 
tých písemností, někdy i peněz. V protestantskýď 
usedlostech zde bývala po vydání tolerančního patenr. 
ukládaná i bible. 

Na mnoha místech evropského venkova setrvávala 
tradice zařizování vesnických chalup ještě do doby pc- 
čátku dvacátého století. Rozvrh místností, druhy ná- 
bytku i jeho tvary se mnohde uchovaly v takové p:- 
době, jakou jim vtiskl středověk. 



Obr. 1 9 Rohová lavice u stolu (kresba arch. SálkaJ Obr. 20 Misník z Klatovska Obr. 21 Stul se zásuvkou umístěnou pod stolní deskou ke kter; 
připevňovány vodicí lišty. Obr. 22 Obdobný stůl, u kterého bylo oproti předchozímu stolu zpevnění provedeno jen jedním párerrvtrnoží. 




172' 



KAPITOLA O NÁBYTKU A NÁBYTKOVÉM 
UMĚNI V OBDOBÍ BIEDERMEIERU 



V celé své historii byl nábytek jakýmsi seismografem 
společenských proměn. Nebylo tomu jinak ani na po- 
čátku devatenáctého století, kdy nastal čas posunu na 
stupních společnosti. Po skončených útrapách napo- 
leonských válek, v období, které se stalo zlomem feu- 
dální společnosti, objevil se v domácnostech měšťanů 
střední Evropy jednoduchý prostý nábytek, plně odpo- 
vídající své době. Oblibě se těšil nejen v c. k. Ra- 
kousku, ale i v Dánsku, Anglii a dokonce i v Rusku. 
V období klasicismu začaly se pomalu a postupně vy- 
rovnávat propastné protiklady mezi bydlením měšťan- 
stva a šlechty. Přitom nábytek biedermeieru je možné 
považovat za reakci na vzhled a výlučnost empiru. Po 
zhroucení francouzského císařství, po roce 1815, po- 
čalo totiž měšťanstvo přejímat i životní hodnoty klasi- 
cismu, které byly logicky proměňované podle potřeb 
a osobitého způsobu života měšťanů. 

Po klasicismu Ludvíka XVI. a po empíru to byla třetí 
varianta klasicismu - vznikl měšťanský biedermeier. Bi- 
edermeier se stal v pravém slova smyslu posledním ev- 
ropským slohem, odpovídajícím plně své době. Život 
na počátku devatenáctého století byl zřejmě tak spon- 
tánní, že umožnil sjednocení všech součástí věcného 
světa - sjednocení nábytkových předmětů, oblečení, 
ale i celého zařizování měšťanských domácností. 

Místo paláců a měšťanských rodinných domů do po- 
předí vstoupil nájemní dům, který byl výsledkem na- 
růstání obyvatelů měst, kteří při zakládání velkých ma- 
nufaktur a i průmyslových podniků přicházeli z venkova. 

Nábytkové předměty biedermeieru svojí přiměře- 
ností umožnily naplnit i tyto nájemní byty v nově vzni- 
kajících činžácích, ale i příbytky ve starých středově- 
kých měšťanských domech. Nábytek byl pořizován 
postupně podle finančních možností. Svým tvarováním 
a svým výtvarným řešením byl řaditelný vedle dříve 

Obr. 1 Výřez z akvarelu Julia Mildeho z roku 1 840 se sedací soupravou 
v čele se sofa. Empírem a zejména jeho měšťanskou modifikací v bie- 
dermeieru vyvrcholil klasicismus uplatněný v interiérech měšťanského 
bydleni. Obr. 2 Sekretář s výklopnou psací plochou. Mobilní bytové za- 
řízení vyjadřovalo upřímnou touhu po pohodlí. Zdrobnělé měřítko ná- 
bytkových předmětů odpovídalo lépe i lidskému měřítku a f ' 
rozměrům měšťanských bytů. 






OBDOBÍ BIEDERMEIERU 




pořízených kusů. Zřídkakdy byla domácnost vybavo- 
vána jednorázově - najednou. Svojí poměrnou lácí 
mohl nábytek vyráběný v prvních desetiletích devate- 
náctého století v duchu biedermeieru uspokojit i nej- 
širší okruh domácností. 

Výrobci se snažili vyjít vstříc požadavkům svých zá- 
kazníků. Snad nejpádnějším důkazem je na tři tisíce ná- 
vrhových kreseb, uložených ve vídeňském Muzeu uži- 
tého umění. Přitom toto množství návrhů nábytku 
přináleželo jen jediné rakouské firmě, kterou Josef Ul- 
rich Danhauser (1780-1829) založil ve Vídni v roce 1804. 

I když v českých zemích bylo bezpočet dílen, které 
vyráběly v duchu biedermeieru ušlechtilý nábytek, byla 
ve střední Evropě střediskem jeho výroby především 
Vídeň. Nejvýznamnější manufakturou byla již zmíněná 
vídeňská dílna Josefa Danhausera, který v prvním de- 
setiletí devatenáctého století zaměstnával 130 dělníků. 
Byla to tehdy množstvím Zaměstnanců největší manu- 
faktura ve střední Evropě. 

Většina měšťanstva žila ve svých bytech skromně 
a přitom domácky. Celá tato doba, vyčerpaná napo- 
leonskými válkami, směřovala už z hospodářských dů- 
vodů k prostotě a jednoduchosti a přitom k roztomi- 
losti. Láska k domovu, k domácímu prostředí, byla 
považována za jednu z předních ctností. I články 
v tehdejších časopisech zdůrazňovaly domácké útulné 
prostředí. J. E. Koula k typickému interiéru oné doby. 
k bytu Karla Havlíčka, který je instalován v brodském 
muzeu, poznamenal: Jak skromný a neokázalý byt, 
zařízený nenápadným, ale ušlechtilým nábytkem, byt 
prostý a srdnatý, urozený i přes svou obyčejnost, či 
právě pro ni tak vznešený, byt jako denní chléb. Tam 
žil muž, tam žila rodina. Žádná honorace - a tedy 
žádná honosnost". 

V novinách, ve kterých se často psalo o nábytku, byl 
zdůrazňován jeho domácí charakter. Právě také z řady 
povídek v mnichovském humoristickém časopise „Flie- 
gende Blatter" vzniklo z pera spisovatele V. Scheffela 
spojením jmen dvou populárních figurek Biedermanna 
a Bummelmaiera označení celého období. Byla vytvo- 
řena šosácká postavička a pan Biedermeier patřil své 
době. Je roztomilé, že nový styl byl nazván po osobě, 
která nikdy neexistovala. 

Novému směru ve středoevropském nábytkářství do- 
pomohla k jeho oblibě skutečnost, že vyjadřoval celko- 



Obr. 5 Úchytka Obr. 6 Kryt zámkové zděře Obr. 7 Čalouněná lavice (sofa], jídelní stůl s kruhovou stolní deskou a židle. Klasicistický nábytek bie- 
dermeieru byl účelně zjednodušen. Typickým znakem biedermeieru bylo vnikající zpracování, volba zajímavých, byt často pouze domácích dřevr 
citlivě volené linie a volba jednoduchých líbivých potahových látek. Obr. 8 - Obr. 9 Odpočívadla - návrhy vídeňské truhlářské manufaktury Joseft 
Danhausera. Obr. 1 0 List z firemního katalogu Josefa Danhausera, který se stal v letech 1 8 1 5-1 836 nejvýznamnějším producentem nábytku. Svc 
kariéru Danhauser začal tím, že ve svých dílnách zaměstnal zdatné francouzské truhláře, kteří se do střední Evropy dostali jako Napoleonovi vojác 



174 



OBDOBÍ BIEDERMEIERU 



vou atmosféru své doby. Právě toto cítění doby navodilo 
podivuhodnou stylovou jednotnost. Všechno, co bylo 
vytvářeno, bylo přiměřené i řádné, intimní a uklidňující. 
Ušlechtilost a čistota se stala až vášnivou známkou všech 
vrstev společnosti. Intimní společenský život, který by- 
chom mohli nazvat „familiárním", se rozhostil v měšťan- 
ských domácnostech. Vedle přepychového, nákladného 
empírového nábytku, který byl vyráběn v metropoli 
habsburské monarchie - ve Vídni, a který byl dovážený 
i z Paříže, posloužil nábytek biedermeieru především 
prostým měšťanům. Nebylo na něm nic, co by mělo osl- 
ňovat. Nábytek biedermeieru neposkytoval „pastvu pro 
oči", zato však poskytoval pohodlí a pohodu. 

Středem domácího života v období biedermeieru se 
stala světnice. Mohli bychom říci, že tak, jak byla uží- 
vána a vybavována, stala se v měšťanských domech 
velkou novinkou. Byl to vlastně vznik dnešního obý- 
vacího pokoje. Místo zámeckých reprezentačních 
a pompézních salonů byl v příbytcích měšťanů vyba- 
vován tento pokoj jednoduchým, pohodlným, poctivě 
vyrobeným mobiliářem. Pozoruhodným přínosem bylo 
i jeho uspořádání. Skladbu nábytkových předmětů po 
značném zjednodušení přejali měšťané do svých obydlí 
ze šlechtických, zámeckých a palácových salonů. Byly 
to útulné, dobře obyvatelné prostory. 

Základním nábytkovým předmětem těchto nově 
pojímaných obývacích pokojů byl stůl. Stal se jakýmsi 
středem života každé měšťanské rodiny. I když tru- 
hláři vyráběli stoly obdélníkové, čtvercové a oválné, 
nejoblíbenějším se stal stůl s kulatou stolní deskou, ja- 
kási napodobenina antických stolů. Stolní deska byla 
zpravidla nesena na štíhlých nohách, nebo byla po- 
depřena jednoduchým středovým, často i velmi ma- 
sivním sloupcem. 

Běžnějším vybavením domácností se stávaly i stoly 
roztahovací. Oblíbené byly stolky se zásuvkami nebo 
s odklápěcí horní deskou. Přihrádky pod ní umístěné 
poskytovaly možnost ukládat zde přehledně drobnější 
předměty. V útrobách stolku bývaly zpravidla ukládány 
šicí potřeby - právě proto byl nazýván šicí stolek. Byl 
pozoruhodný svým opakovaným tvarovým pojetím. 
Čtyřhranný kubus nesený nohami vykrouženými do 
tvaru lyry, propojenými příčkou, byl vytvářen nejen 

Obr. 1 1 Výřez z akvarelu Fr. Nerleye z roku 1823. Kruhový stůl jako 
střed rodinného života v panském domě rodiny Ranzau. Obr. 12 - 
Obr. 1 3 Kulaté stoly se středovou nohou, u kterých bývala využívána 
část pod stolní deskou i pro umístění zásuvky. Obr. 14 - Obr. 15 Šicí 
stolky, u kterých bývaly v jejich spodní části umisťovány košíky pro ulo- 
žení rozpracované ruční práce hospodyň (okofo r. 1825). Obr. 16 vy- 
soký stolek - podstavec pro drobné skleněné či porcelánové předměty. 




17.5' 



OBDOBÍ BIEDERMEIERU 




Obr. 1 7 Detail grafiky Julia Oldacha s vyobrazením sekretáře s vý- 
klopnou deskou. Obr. 18 Sekretář Obr. 19 Toaletní stolek [kresba 
z roku 1802). 



v empiru, ale měl svoji základní předlohu v samotném 
počátku klasicismu. Další jeho tvarová varianta vychá- 
zela ze sloupu nesoucího onen drobný úložný prostor. 
Sloup pak stál na třech nebo čtyřech nožkách, spoje- 
ných v nejužším místě destičkou, košíkem nebo jen 
bronzovou sponou či dřevěnou drobnou římsou. 

Obdobně tvarovaný byl i lehce přenosný stolek, 
který bychom mohli nazvat servírovací stolek. S tva- 
rově obdobným se můžeme setkávat také již v počát- 
cích období klasicismu. Tyto stolky byly používány 
k servírování drobného pohoštění. Podobné stolky 
sloužily jako podstavce pro dekorativní předměty. Šicí 
stolky byly zajímavé rozličností svých tvarů. (Pražské 
umělecko-průmyslové muzeum uchovává např: 
šicí stolek ve tvaru glóbu.) 

Do náročného tvaru vykrystalizoval i psací stůl. Byl 
vybavován zásuvkami a galerkou stojící na jeho stolní 
desce. Prostší psací stoly se vyskytovaly v obývacích 
pokojích i běžných měšťanských domácností. Honos- 
nějším psacím stolům vévodil často zásuvkový násta- 
vec a jeho pracovní plocha, potažená zeleným suknem, 
působila uklidňujícím dojmem. 

V biedermeieru se objevila i celá řada doplňkového 
nábytku. Vedle psacích stolů byly například používány 
i psací pulpity, známé již ve středověku. Z nábytkových 
typů používaných na šlechtických sídlech byl do měš- 
ťanského nábytku biedermeieru převzat sekretář. Stal se 
dokonce velmi oblíbeným nábytkovým předmětem, 
který nesměl chybět v žádné jen trochu zámožnější ro- 
dině. Jeho výklopná deska ve výšce běžné stolní desky 
nahrazovala psací stůl. Výhodou byla možnost vyčlení; 
v bytě místo a za jeho výklopnou deskou ukládat i cen- 
nější předměty nebo doklady členů domácnosti. 

Tato část bývala ovlivněna šlechtickými kabinety, 
které již v renesanci mívaly náročné členění tohoto „in- 
timního" úložného prostoru. Sekretář byl zpravidla jed- 
noduchého kubického tvaru s římsovým ukončením. 
Jedinou ozdobou pak bylo kování nebo zdůrazněné 
nároží z pilastrů či sloupků. 

Vyskytovaly se i konzolové sekretáře na dvou no- 
hách. Mezi nohy těchto sekretářů byly vkládány korpusy 
se sklápěcí deskou. Vyskytovaly se i miniaturní dámské 
sekretáře s vysunovací deskou a snímatelnou horní částí 

V biedermeierovské ložnici byl umisťován toaleta 
stolek, vybavený pohyblivým výklopným zrcadlem. 

Pokud jde o sedací nábytek, vžila se tak zvaná gar- 
nitura, kterou bychom dnes pojmenovali sedací sou- 
pravou. Byla to sestava křesel, pohovky, často i čalou- 
něných sedadel bez opěrky zad a především stú. 
Pohovky a křesla byly čalouněny stejně jako židle. 



176 



OBDOBÍ BIEDERMEIERU 



Biedermeier se vyznačoval zaoblenými tvary a jed- 
noduchými liniemi. Respektoval hodnoty minulosti. 
Vedle tvarosloví, ve kterém se po strohých formách 
empiru ozývaly reminiscence barokních křivek, přibyly 
i mnohé vlivy lidového cítění. Srdcovitá zádová opěra- 
dla židlí jakoby byla přímo inspirována selským lido- 
vým nábytkem. 

Vášeň k drobnostem a k upomínkovým předmětům 
vyvolala potřebu vystavovat je na odiv návštěvám. No- 
vým druhem nábytku převzatým z baroku byly nejen 
otevřené etažéry, ale vzhledem k prudkému rozvoji 
sklářské výroby i prosklené vitríny. Velmi rychle se 
ujalo zasklívánf skříňových dveří, které umožňovalo 
přehledné vystavení drobných předmětů. Výrobci byli 
schopni vytvořit prosklení i ze tří stran - z čela 
a z boků. Nosnou částí byla pouze zadní stěna. 

Truhláři biedermeieru rozmarným požadavkům 
svých zákazníků dokázali vyjít vstříc, dokonce i velmi 
zvláštními, často až fantastickými tvary, ve kterých 
mohly být vystaveny „poklady" měšťanských domác- 
ností. A tak se vedle prostších a normálních skříňových 
prosklených vitrín se vyskytovaly prohnuté skleníky ve 
tvaru lyry nebo vázy. 

Mezi různými skleníkovými typy byl ale nejoblíbe- 
nější tvar s jednoduchými sloupky a s prostším římso- 
vým zakončením. Na odiv návštěvám se v domácnos- 
tech ujalo vystavování porcelánu a stolního skla. Proto 
bývala zadní stěna skleníku vyplňována zrcadlem, aby 
vystavené jemné skleničky i porcelánové servisy vy- 
nikly a odrazem v zrcadle byly ještě znásobeny. 

Za prosklené dveře knihoven, které se v tomto ob- 
dobí již běžně objevovaly v měšťanských domácnos- 
tech byla totiž zavěšována zelená látka, snad proto, aby 
se tituly knih nevystavovaly na odiv. Rozšíření použí- 
vání zasklených knihovních skříní v příbytcích měš- 
ťanů souviselo s obecným růstem vzdělanosti. 

Biedermeier opustil vojenskou strohost a dal před- 
nost pohodlí, jednoduchosti a skromnosti. Tyto poža- 
davky se v plné míře uplatnily i u lehacího nábytku. 
Biedermeier byl posléze přijímán i šlechtou. I když si 
aristokracie pro svá sídla objednávala honosné a re- 
prezentační předměty, ponejvíce v duchu napoleon- 
ského empíru, stávala se postupně uživatelem dobrého 
i jednoduchého a funkčního nábytku. 

Obr. 20 Sofa Obr. 21 Židle Obr. 22 Stolek Obr. 23 Ušák Obr. 24 Pro- 
sklená vitrína. Biedermeier byl také prvním slohem, který se obešel bez 
náročných rezbářských prací, bohaté vykládaných ploch a zlatých de- 
korací. Obr. 25 Skříň s jednokřídlovými dveřmi Obr. 26 Ukončující 
římsa z časného období biedermeieru Obr. 27 Ukončující římsa z ob- 
dobí vyzrálého biedermeieru 




OBDOBÍ BIEDERMEIERU 




Docházelo k určitému vyrovnáváni mezi bydlením 
bohatnoucího měšťanstva a šlechty, která dávala před- 
nost jednoduchosti a dostatku vzduchu před nádherou 
a prachem náročných dekorací a závěsů. Šlechta se tak 
nechtěně stávala vzorem a šiřitelem, ale i významným 
podporovatelem nových tendencí, které se stále šířeji 
uplatňovaly i v bydlení. I když měl biedermeier s kla- 
sicismem společné tvarosloví, byla to především jeho 
ideová orientace, která tento sloh měšťanů zcela odli- 
šila od slohů předcházejících. 

Pravda, ve srovnání s výtvarnými kvalitami rokoka 
nebo klasicismu, včetně empíru, šlo o zjevný úpadek. 
Tímto svým slohem ale měšťanstvo počalo budovat 
svoji vlastní neodvozenou a svébytnou kulturu. Novy 
sloh nahradil přepychový empírový nábytek, který by! 
dostupný jen šlechtě a zámožným vrstvám. Přesto si za- 
řízení obydlí měšťanských domácností té doby mohl; 
zachovat přiměřenost a důstojnost. Byl to sloh vyhovu- 
jící dennímu životu. Sloh prostého občana, dodávajíc 
jeho domácnosti účelnost a útulnost. 



Obr. 28 1 lehací nábytek byl jednoduchý, prostý a účelný. Velkc. - 
hodou nového nábytku, včetně nábytku lehacího, byla i jeho 
která umožnila i Širším vrstvám měšťanstva zařizovat svoje domár : r 
kvalitním nábytkem. Obr. 29 Stolek umožňující servírování jídla v 
steli Obr. 30 V období biedermeieru se vžilo vybavování ložnic 
nimi stolky. Obr. 3 1 Náročnější postele měly tvarovaná přední a zař; 
čela a složitěji skládané dýhy, kterými byl nábytek dýhován. I když bjl 
větší péče věnována vzhledu lůžek, vlastní lehací plocha byla z x 
stého slamníku plněného slámou. Obr. 32 Akvarel E. N Neureutfi ; 
z počátku 1 9. století (uložený v Sanssouci v Postupimi). Je jedním : i- 
kladů, který potvrzuje, že biedermeier byl poslední z historie 
epoch, ve kterém životni způsob, rodinné svazky a společenské — 
podřízené tradičnímu řádu, byly v souladu s věcným prostředírr ? - 
bou prostředí obytného. 



178 



KAPITOLA O MICHAELU THONETOVI 
A OHÝBANÉM HRANOLKU DŘEVA 



Kapitola o ohýbaném hranolku dřeva může mno- 
hému připadat jako pohádka. Pohádka o muži, který 
svým úsilím, svoji myšlenkou, pílí a snad i posedlostí 
proslavil po celé zeměkouli práci moravských dělníků. 
Čtyři roky před koncem osmnáctého století, v malém 
německém městečku Boppardu, v rodině koželužského 
dělníka Franze Antona Thoneta, se narodil syn Michael. 
Nepřišel na svět v nejšťastnější době. Napoleonovy ar- 
mády tehdy táhly Evropou sem a tam a u Rýna se ko- 
lem vnuka Ludvíka XV. (hraběte ď Ártois - pozdějšího 
krále Karla X.) shromaždovali francouzští monarchisté - 
emigranti, osnující Napoleonovo pokoření. 

Když Michael vyrostl, vyučil se truhlářem. Osamo- 
statnil se poměrně mladý. Ve svých třiadvaceti letech, 
roku 1819, začal provozovat ve svém rodném městě 
stavební a nábytkové truhlářství. Ve své boppardské 
dílně (Steingasse č. 22) vymýšlel, jak nejlépe vyrábět 
nábytek s prolamovanými oblými tvary, které zákazníci 
požadovali podle tehdejšího vkusu. Abychom nezapo- 
mněli - narodila se mu celá řádka zdatných synů. Ti se 
ale pro naše vyprávění stali důležitými až později. 

Michael Thonet ve své dílně, kde okolo roku 1830 
bylo zaměstnáno již 30 tovaryšů, nevyráběl pouze ná- 
bytek jen tak z masivního dřeva, jak to bylo v té době 
obvyklé. I když zpracování dřeva bylo oproti mnoha ji- 
ným materiálům jednodušší, nebylo nikdy tak jedno- 
duché, aby výroba židlí, kterým se Thonet věnoval, 
byla nenáročnou prací. Výroba jednotlivých, z masiv- 
ního dřeva vyřezávaných dílců, které by umožňovaly 

Obr. 1 Michael Thonet se svými syny. Zakladatel moderní průmyslové 
velkosériové výroby nábytku, zakladatel důsledné výrobní typizace de- 
tailu a konstrukce. Obr. 2 Židle z ohýbaného laminovaného dřeva vy- 
robená v Boppardu v letech 1836-1842. Obr. 3 Židle s područkami 
z ohýbaného laminovaného dřeva (1836-1840). Jednotlivé částí seda- 
cího nábytku vyráběl tak, že široké listy dýh po vyvaření v kostním klihu 
vzájemně slepoval a v širokých formách lisoval do požadovaných kři- 
vek. Po zatvrdnutí a vyschnutí široké svazky rozřezával paralelně ve 
směru vláken dýh na stejnoměrné pruhy. Docílil tak vytvarování profilů, 
které ale vytvářely křivky jen v jedné úrovni. Obr. 4 - Obr. 5 Pohovka 
a lůžko s čely z ohýbaného laminovaného dřeva vyrobené v Boppardu 
v letech 1836-1840. Thonet ve své dílně v Boppardu vyráběl židle, 
křesla, lůžka, pohovky, lavice, šicí stolky, podnosy i vycházkové hole. 




179 



OHÝBANÝ HRANOLEK DŘEVA 




Obr. 6 Kresba části nástěnné malby ve staroegyptské hrobce [XVIII. dy- 
nastie). Egyptští řemeslnici znázorněni na této malbě nalepuji dýhu na 
dřevěný masiv. Sedící řemeslník nanáší klih, zatím co druhý zatěžuje při- 
klíženou dýhu. Na vyobrazení nechybí ani nádoba s klínem. Obr. 7 
Část nákresů šablon a postupu ohýbání svazku dýh technikou lamino- 
vání. Nákresy byly vypracovány jako příloha k žádosti o udělení patentu 
(cca 1 84 1 ), který objevila dr. Jaroslava Hofmanová v rodinném archivu 
Metternichů (dnes uloženo v pražském Státním ústředním archivuj. 
První podání patentu v Prusku bylo zamítnuto pro nedostatečnou 
„hodnotu inovace". Teprve druhé podání, a to u pařížské Préfecture de 
la Seině, přineslo úspěch patentového oprávnění. 



výrobu pohodlných sedadel byla náročná. Pouze ně- 
které z potřebných zakřivených tvarů jsou totožné 
s dřevními vlákny. Tu a tam je ve dřevě suk nebo 
prasklina. Při jeho zpracovávání se objevují roztodiv- 
nosti vzniklé růstem stromu. A tak jen nepatrná část 
z celého vytěženého kmene je obsažena v konečném 
výrobku. Snad to bylo právě ono „plýtvání", které při- 
vedlo Michaela Thoneta k soustředěnému hledání no- 
vých technologií. Nejprve místo ubírání z masivu dřeva 
lepil na potřebné vypouklé tvary silnější dýhy. 

Už v prvopočátku zaznamenal první úspěchy. 
A tak postupně přecházel k výrobě, při které pásy na- 
řezaných dýh vařil v klihu. Potom je v jednoduchých 
formách ohýbal do potřebných tvarů a nechával 
v těchto tvarech zatvrdnout. Boppardskou dílnu 
opouštěly židle, křesla a pohovky z překlížených dýh. 
k sobě slepených kostním klihem. Michael Thonet 
tuto technologii využíval pro tvary, které byly v oblibě 
u zákazníků. Kdybychom nevěděli, že velmi dávno 
při tvorbě staroegyptského nábytku bylo používáno 
vrstvených a slepovaných dýh, mohli bychom hovořit 

0 zrodu zcela nové technologie. Dnes je nám známé 
a na nálezech v hrobkách starověkého Egypta proká- 
zané, že základy technologie dýhování, slepování sla- 
bých listů dýh v kompaktní celek, bylo používáno již 
3 000 let před Kristem. 

V prvních kapitolách našeho vyprávění o nábytko- 
vém umění jsme se zmínili, že z dýh nařezaných z ti- 
zokrajných dřevin, složitě do Egypta dopravovaných, 
byly skládány i intarzie. Víme, že staří Egypťané vytvo- 
řili i první překližky. Starověká dochovaná literatura ho- 
voří o dýhování, které zvládli antičtí řemeslníci. Zhod- 
nocení povrchů nábytku intarziemi ovládali mistr 
renesančního řemesla a jakmile se Evropa vymanila ze 
středověké bídy, započal i rozkvět dýhování větších 
ploch nábytku. Dýhy řezané ve větších „listech" sloužily 
pak běžně již od doby tvorby barokního nábytku. Byl: 
to ovšem stále jen nalepování vrstev dýh na plochy, b T ~ 
byly prolamované, zaoblené či zborcené. 

Thonet ale z pruhů na sebe nalepených vytváří 
křivky a tvořil z nich nohy a opěradla židlí. Pravd- 
tento technologický postup prakticky neumožňoval vy- 
tváření ohybu v několika rovinách. Přes to si Thor.r: 
v roce 1841 nechal svoji technologii patentovat a :: 

1 v Anglii, Belgii a Francii. 

Výsledky svého snažení vystavil na trzích pořáda- 
ných v Koblenci. A jak to bývá s životními náhodám: - 
vystaveného nábytku si povšiml kníže Metternic 
který v tu dobu pobýval na svém rodinném zámku r 
blíž Koblence. Vystavený nábytek zaujal knížete na: 



180 



OHÝBANÝ HRANOLEK DŘEVA 



ok, že Thoneta pozval k bližšímu seznámeni na neda- 
leký zámek Johanisberg. Metternich si uvědomil mož- 
nost výhodného využití nápadu boppardského řemesl- 
níka. Nechal Thonetovy výrobky převést do Vídně 
a předvedl je i monarchovi. 

Přízeň šlechty se pak Thonetovi stala klíčem oteví- 
rajícím dveře do světa financí a průmyslu. Na podzim 
roku 1842 přesídlila celá rodina do Vídně. Císařská 
kancelář Thoneta oprávnila privilegiem dvorní kance- 
láře na „ohýbání v libovolných tvarech a zakřiveních". 
Technologii ohýbání vylepšil tak, že začal místo dýh 
ohýbat svazek tenkých hranolků. To umožnilo i druhý 
ohyb ve směru kolmém k původnímu ohybu. Thonet 
přitom prořezával původní ohyb a docílil tak šroubo- 
vité otočení celého laminovaného svazku. Pro tento 
zdokonalený technologický postup získal další ra- 
kouské privilegium, které ale uvedl již na jméno 
svých synů. Thonet totiž ve Vídni syny zapojil plně do 
svého díla. 

Posléze se stal společníkem podnikatele a továrníka 
France Lišta. Ten jej také doporučil anglickému archi- 
tektovi P. H. Devignymu, který v té době řešil renovaci 
vídeňského Lichtenštejnského paláce. Vznikly ele- 
gantní židle, dotvářející stylově neorokokové palácové 
prostory. Sedací nábytek, který je předchůdcem pro- 
slulých „thonetek", převýšil výtvarnou kvalitou ostatní 
nábytkové předměty celého rozsáhlého palácového 
komplexu. V další již samostatné praxi Thoneta pod- 
poroval, a to i finančně, architekt Devigny. 

To již Michael Thonet, pracující se svými syny a 42 
zaměstnanci, dosáhl první úspěchy při ohýbání masiv- 
ního dřeva. Původní technologie - slepování svazku 
dýh - zůstávala stále velmi náročnou. 

Nedokonalost lepidel a jejich proměnlivá kvalita ne- 
poskytovala potřebnou stálost tvarů. Když pak ohýbal 
silnější dřevěné tyče, docházelo k popraskání na vnější 
straně ohybu. Thonet při svých pokusech přišel na 
spásnou myšlenku. Na plochu propařeného dřeva před 
ohýbáním začal přikládat k protilehlé straně ohybu pás 
z ocelového plechu, který opatřil zarážkami. Mezi ně 
byl ohýbaný masivní hranolek upnut. Při ohýbání se 
dřevní vlákna blízká vnitřní straně ohybu srazila, a to 
v místech vzdálenějších od plechového pásu. Výsledek 

Obr. 8 Židle z ohýbané lamely č. 1 . pro Schwarzenberský palác Obr. 9 Židle s čalouněným sedákem, vytvořená ve vídeňských dílnách pro Lichten- 
štejnský palác, realizovaný v rakouské metropoli v letech 1 843-1 846. Obr. 1 0 Židle pro Lichtenštejnský palác, vyrobená ze sklízených palisandrových 
tenkých ryčí. Obr. 1 0 - Obr. 11 Slavný typ židle číslo I . a židle pro vídeňskou kavárnu Daum z roku 1 849 (na propagačních materiálech firmy Tho- 
net byla vedená pod 1 4). Následně byl tento typ realizován z jasanu pro peštský hotel „U královny anglické". Obr. 1 1 Křeslo s vyplétaným sedákem 
a zádovým opěradlem z roku 1873. Zjednodušená aplikace křesla z Thonetovy expozice na Světové výstavě v Londýně 1851, při které výstavní po- 
rota udělila vystavenému souboru velkou bronzovou medaili ...za novost, originalitu a eleganci". Obr. 12 Demonstrační židle, která byla vystavena 
jako ukázka schopností firmy „Gebrúder Thonet" na světové výstavě v Paříži ( 1 867). 




OHÝBANÝ HRANOLEK 



13 




Obr. 13 Stůl s patentním uzávěrem zásuvkového prostoru Obr. 14 
Květinový stolek z Thonetovy expozice na Světové výstavě v Londýně 
1851. Vystavený nábytek byl porotou poctěn vyznamenáním a firma 
„Gebrůder Thonet" se zařadila mezi světové podniky. Obr. 1 5 Pracovní 
atmosféra v ohýbárně bystřické továrny 



pak jako kouzelný proutek z pohádky otevřel cestu 
k rozvoji průmyslové velkovýroby. 

Nejenže této technologii bylo uděleno privilegium, 
a to již firmě Bratři Thonetové (Gebrůder Thonet), ale 
vznikly i první židle, které na výstavě Dolnorakous- 
kého živnostenského spolku vzbudily nemalou pozor- 
nost Ohýbáni dřeva při výrobě nábytku zvládali již 
staří Řekové. Okolo roku 1720 obdržel první patent J. 
Cumberland v Anglii. Po něm pak v polovině 18. sto- 
letí H. Jackson a následně J. Vidler. 

Teprve v počátku osmnáctého století bylo uplatňo- 
váno tvarování masivního dřeva zahříváním, naparová- 
ním a máčením ve vařící vodě při stavbě lodí. Vyskytly 
se pokusy uplatnit tuto technologii v kolářství. Kolem 
roku 1810 rakouský kolář Melchior Fink zkoušel ohýbat 
obruče pro kola formanských vozů z jednoho kusu pro- 
pařeného jasanového masivu. Angličan Isak Sargent 
v tutéž dobu změkčoval dřevo máčením ve vařící vodě 
a potom změkčený masiv zalisovával do předem při- 
pravených podložek. Kolem roku 1830 zkonstruoval 
americký občan Edvard Reynolds z Haddenfieldu 
v New Jersey stroj na ohýbání obručí a koncem čtyřicá- 
tých let minulého století trojice Francouzů (Richon, Le- 
noir a Petitjean) postavila stroj na ohýbání dřeva. Tech- 
nologii ohýbání masivu pro výrobu součásti židlí měl 
dokonce již v roce 1808 chráněnu patentem Samuel 
Gragg. Byl to však teprve Michael Thonet se svými 
syny, který tuto staronovou technologii dokázal uvést 
do života a plně ji využít pro racionálně organizovanou 
výrobu nábytku. Thonet se proslavil proto, že dokázal 
uvést v život technologii ohybů i o malých poloměrech, 
vhodných pro velkosériovou výrobu nábytku. 

První větší objednávku učinila pro svoji vídeňskou 
kavárnu paní Daumusová. Její prostory byly také prv- 
ním veřejným prostorem - lokálem - zařízeným nábyt- 
kem z ohýbaného mahagonového dřeva. Záhy násle- 
dovala další objednávka a to pro hotel „U anglické 
královny" v Pešti, která byla pro změnu provedená ze 
dřeva jasanového. 

Začala se rozbíhat sériová výroba. Bylo nezbytné 
věnovat se racionalizaci výroby. Nesmíme zapomenout 
že již v roce 1777 pracoval první Wattův stroj poháněný 
párou. Byla to pak pára, která se stala hnací silou vý- 
roby. Thonet ji využil nejen k pohánění strojů, ale pře- 
devším k naparování dřevěných hranolků. 

Výrobu nábytku začal organizovat na nových zákla- 
dech. Manufakturní organizace práce, která do té dob" 
i při výrobě nábytku nebyla ničím víc než soustředo- 
váním řemeslníků při společném díle, přestavěl n. 
průmyslovou hromadnou výrobu. Thonetův nabyté- 



byl na světě první, který byl vyráběn velkoprůmy- 
slově. Samotný princip výroby se zcela odlišoval od 
výrobních postupů po století uplatňovaných. Lišil se 
diametrálně od výrobního postupu, při kterém bylo 
z masivního dřeva řezáním, hoblováním či rašplová- 
ním neustále ubíráno až do potřebné podoby. Oproti 
tradičním truhlářským praktikám měla tato metoda 
velké hospodářské přednosti. 

Zavedení technologie ohýbaného dřeva umožnilo 
opustit vžité konstrukce. Základní konstrukční spoje 
byly minimalizovány. Místo tisíciletého truhlářského 
čepování začal Thonet jednotlivé dílce židlí spojovat 
vruty. Současně s tímto konstrukčním řešením bylo 
možné jednotlivé dílce kombinovat a vytvářet tvarové 
varianty sedacího nábytku. Vznikl tak první vpravdě 
průmyslový návrh a první průmyslová velkovýroba 
nábytku. Přitom technologie, ekonomická výroba, 
společenská potřeba a estetický výraz vytvořily har- 
monii výrobku. Uplatněná technologie ohnutím dře- 
věného hranolku umožnila vytváření křivek odpoví- 
dajícím lidskému tělu. 

Tak jak byla výroba organizovaná, nevyžadovala 
velkou zručnost truhlářských mistrů. Ve Vídni existo- 
valy materiálové problémy, vyplývající z přímé vazby 
na materiálové zdroje a byla zde i dražší pracovní síla. 
Tyto skutečnosti přivedly Michaela Thoneta po čtrnácti 
letech ve Vídni ke stráním hostýnských vrchů, plným 
ušlechtilých bukových lesů. 

První továrna byla vybudována v Koryčanech 
(1857) a byla na svoji dobu progresivně vybavena. 
Mnohé stroje musely být vymyšleny a vyrobeny jako 
originály. To již byla zvládnuta technologie ohýba- 
ného dřeva, domyšlena dílcová výroba i suchá montáž 
nejen sedacího nábytku. V prvním roce koryčanského 
provozu v továrně pracovalo 300 zaměstnanců, kteří 
byli schopni vyrobit denně 200 kusů židlí. Deset let 
před smrtí Michaela Thoneta (1861) se rozběhly stroje 
i v druhé továrně, v Bystřici pod Hostýnem. Továrny 

Obr. 1 6 - Obr. 1 9 Základní konstrukční spoje uplatněné v Thone- 
tových závodech zcela nahradily tradiční čepy, sviaky, či ozuby, které 
byly používány pfi výrobě sedacího nábytku po celá století. Umožnily 
úspornou expedici a staly se předchůdcem spojů montovatelného 
nábytku. Obr, 29 Trojdílná forma pro ohýbání dílce vkládaného do 
opěradlového oblouku židle. [W E. Exner, Das Biegen des Holzes, 
tab. I.) Obr, 20 Rozložená židle č 1 4. První model byl vytvořen v roce 
1859 a do roku 1930 bylo tohoto typu vyrobeno 50 milionů. Z mini- 
málního počtu prvků, spojovaná šrouby, mohla být v rozloženém 
stavu rozesílaná do celého světa. 36 rozložených židlí bylo možné po- 
skládat do bedny o objemu 1 m 3 . Židle č. 1 4. se stala nejlevnějSí a ve 
své jednoduchosti nepřekonanou židlí z ohýbaného dřeva. 



OHÝBANÝ HRANOLEK DŘEVA 




na základě progresivní technologie dílců vítězily 
v konkurenčním boji. 

V Thonetových židlích se zcela přirozeně snoubil tvar 
se standardizací a s průmyslovou velkovýrobou. Forma 
byla určená funkcí, technologií a výrobními postupy. 

„Byl to vlastně jeden z nejúspěšnějších počinů, na- 
plňující heslo o spojení umění se životem a o lidovosti 
kultury. Thonetka byla oproti exkluzivním stylovým 
„chrámům bydlení" s jejich těžkými nábytkovými kom- 
plety opravdovou realitou stylové syntézy." Petr Vittlich 

Od počátku výroby sedacího nábytku z ohýbaného 
dřevěného hranolku až do dnešních dnů sloužily tho- 
netky milionům domácností a to na všech kontinentech. 
Dokonale zbavené ozdob přežívaly všechny výkyvy 
módy. Základní princip tvarování spočíval v čistých li- 
niích a plochách. Bylo by však omylem domnívat se, že 
Michaelu Thonetovi i jeho nástupcům šlo o změnu stylu 
doby. Jeho první výrobky se svým tvarovým pojetím 
podobaly křeslům a židlím, které se v té době běžně 
vyráběly. Pomocí avantgardních technologií bylo nad- 
bíháno vkusu své doby. Šlo především o uplatnění eko- 
nomické technologie pro staré vzory. Výsledkem tohoto 
hledání byl sedací nábytek, který doznal zásadní změnu 
výroby a radikální změnu konstrukcí. 



22 




Obr. 20 Navrhováním nábytku z ohýbaného dřeva se zabývali Thone- 
tovi následovníci - bratři Thonetové současně s anonymními továrními 
konstruktéry. V období počátku dvacátého století spolupracovali s fir- 
mou i přední vídenští architekti. Josef Hoffmana Gustav Siegel, Marcel 
Kammerer Otto Prutschet Kolo Moser, Leopold Bauer a Josef Urban. 
Obr. 22 V roce 1 877 byly ve filiální výrobě ve Velkých Uhercích vyliso- 
vány první sedáky z dýh slepovaných klíhem, které se staly alternativou 
pedikových výpletů. Posléze bylo přistoupeno k výzdobě těchto sedáků 
a zádových opěradel pomocí vypalování a lisování ornamentů. 



184 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉ TVORBĚ 
VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ 



Když se dnes díváme na architekturu této, pro vý- 
voj civilizace tak podstatné části devatenáctého století, 
ve které byly vytvořeny nábytkové předměty jako ná- 
podoba předcházejících historických slohů, napadá nás 
myšlenka, že tvůrcům pseudohistorismu v 19. století 
snad ani nešlo o vytvoření nového slohu, který by od- 
povídal tehdejší společnosti. Přitom vliv historismu, 
kterému podlehla tvorba předmětného světa, byl tak 
silný že poznamenal celé půlstoletí. 

Tento stav je snad vysvětlitelný i tím, že se architek- 
tům a návrhářům nábytku zdálo, že slohový vývoj je 
ukončený a nové tvarové soustavy se již snad ani zrodit 
nemohou. Zdroje ze slohů vzešlých v minulosti, jejich 
dekorativní prvky, ornamenty a tvarosloví byly přitom 
velmi rozsáhlé, tak jako je rozsáhlá celá historie archi- 
tektury i nábytkového umění a poskytovaly možnost na- 
podobení. Nešlo tedy o vytvoření nového stahii r _ak. 
p_jakraisi retrospektivu. Přitom měšťané hleděli zpátky 
s romantickým obdivem a zřejmě i s lítostí na ony velké 
doby feudalismu, z nichž každá měla svůj sloh. 

Nemalý vliv na pseudohistorismus měla i skuteč- 
nost, že potvrzení svého postavení nalézala většina 
měšťanstva právě v symbolech minulosti - v symbolech 
šlechty a felidální společnosti, kterou chtěla napodo- 
bovat. Pravda, ještě do poloviny 19- století při zařizo- 
vání domácností převládala střízlivá tradice. Po revo- 
lučním roce 1848 se však v čele evropské společnosti 
postupně a hospodářsky pevně etablovala buržoazie. / 

„ Obydlí nových horních vrstev společnosti še čím dál 
tím víc stávalo měřítkem společenského postavení a ná- 

Obr. 1 Devatenácté století bylo v evropských městech nástupem ná- 
jemního (činžovního) domu jako hlavního stavebního útvaru. V ulici , 
která po zasypání hradebního příkopu mezi Starým a Novým městem 
pražským nesla pojmenování „Nové aleje" (dnes Národní třída), byl vy- 
budován v letech 1813-1822 v klasicistním stylu rozlehlý nájemní 
dům zvaný Platýz. Obr. 2 Francouzský karikaturista Lavielle v polovině 
19. století nakreslil řez činžovním domem, jako vyobrazení roztřídění 
společnosti. V prvním patře zařízeném ve stylu tehdejšího zařizování, 
v neorokoku, žije mohovitá rodina. Ve vyšším podlaží je středem zá- 
možné domácnosti lože s baldachýnem. Domovnický byt v přízemí 
a vyšší patra spoře vybavená nábytkem patří těm, na které se šťastný 
život v devatenáctém století neusmívá. 




DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ 



strojem reprezentace. Měšťanstvo si svým úsilím, svojí 
snaživostí zajišťovalo stále větší bohatství a stavělo se do 
čela tehdejší společnosti. Stavělo se i na místa šlechty, 
kterou již nekritizovalo, ale napodobovalo. Byl to počá- 
tek úsilí široké společnosti po blahobytu postaveném na 
množství vyrobeného zboží. Byl to v pravém slova 
smyslu i počátek dnešní spotřební společnosti. Stará ar- 
chitektura pobloudila v neomezené víře v minulost, ale 
nemohoucnost její a netvoňvost byly jejím osudem 
a prohrou. " Pavel Janák 

Tuto kapitolu jsme zcela záměrně proložili citáty 
z kritik pokrokové inteligence, která v počátku dvacá- 
tého století nelítostně odsoudila úsilí svých předků. 

Je pravdou, že skoro celou polovinu devatenác- 
tého století nebyl nalezen slohový výraz a tvorba ná- 
bytku vystačila s napodobováním. Je pravdou, že ne- 
byly vytvořeny tvarové soustavy a nezrodily se nové 
tvaroslovné zdroje ve stavební architektuře, ani při 
tvorbě nábytkových předmětů. Přitom s dojemnou na- 
ivitou byla vyvíjena snaha po napodobení všech před- 
cházejících slohů. Řemeslníci ale odvedli práci, před 
kterou dnes stojíme s úctou a velmi často i s hlubo- 
kým odivem. Prudce se rozvíjející průmysl, obchod 
a zemědělství umožnily v poměrně krátkém životním 
cyklu jednotlivce vyzískat značné prostředky k podni- 
kání. Velmi záhy zbohatlí měšťané a podnikatelské 
špičky pocítili palčivou potřebu vybavovat svoje pro- 
středí stále okázaleji. 

Mart Steam - jeden z předních představitelů funkci- 
onalismu, kteří se k architektuře tohoto období a k této 
problematice stavěli velmi kriticky, poznamenal: 

„Pro devadesát ze sta měšíanů se byt stal reprezen- 
JacLStalse výrazem pýchy která chce ukázat, co si ma- 
jetník může dovolit. Stal se i výrazem falešné snah: 
předstihnout jiného boháče- touhou bydleti ještě velk:- 
lepěji, nákladněji a nádherněji než soused..." 

Obdobně psal Karel Čapek: „...zmatení a bezmyš- 
lenkovití řemeslníci si s tím nevěděli jiné rady, než á: 
toho co nejvíce nalepit a nakupit, továrny do toho r - 
chrlily své tlačené řezby, své ohavné plyše, lambrekýr. 
a vlněné závěsy, své galanterní zboží z jak 
stříbra, všechny nově vynalezené druhy padělků, 
votisků, náhražek, imitací a blbostí, a v tomto desol.v- 
ním světě se zařizovala generace našich rodičů... " 

Obr. 3 Napodobování historických slohů započalo využitím gotických prvků ze středověké stavební architektury. Na všechny nábytkové druh;, : 
aplikovány vyřezávané fiály, gotické růžice a pro gotiku typické zalomené oblouky. Z jednotlivých epoch minulosti byly přebírány prvky často bez po- 
chopení základních dobových tvarů a účelu, kterému měly původně sloužit. Obr. 4 Jedním ze způsobů, jak postoupit na společenském žebro - 
bylo i zařízení prostorů měšťanských domácností nábytkem, který vzbuzoval dojem vznešenosti a starobylosti. Kresba uveřejněná v časopise „The : . 
niture Gazette" z roku 1887. Obr. 5 Průčelí úložných prostorů se stala snůškou architektonických prvků přenesených z fasád staveb. Značná :: 
ozdob byla vyráběna velkosériové a dodávána výrobcům nábytku jako katalogové zboží. 




I i 




186 



DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ 














tím 















Historizující prvky scohjeyovaljLre. všemožných de- 
tailech, Napodobováni minulosti začalo gotikou. Ná- 
slgdně-b-yia střízlivost klasicistního nábytku od počátku 
čtyřicátých kLoživována bohatými ornamenty baroka 
a v rjoloYině devatenáctého století dospělo toto přejí- 
mání předcházejících slohů až k tzv. druhému rokoku. 
Rokoko, sloh 18. století, byl obnoven v Paříži za pod- 
pory císařovny Eugenie. 

Císařovna Eugenie, která rokoko obdivovala, nachá- 
zela zalíbení i ve španělském baroku. Návrat k rokoku 
byl také návratem ke křivkám, které pak vévodily ná- 
bjtkOTýn^ředměulnvtak jako v době rokoka v osm- 
náctém století. Dynamické formy byly uplatňovány 
všude a často i tam, kde neměly vůbec žádnou logiku. 

.Typickou dobovou ukázkou je bohaté zařízení císař- 
ských komnat v Tuileriích, které jsou přeplněny zlace- 
nými ozdobami, těžkými závěsy a honosným sedacím 

• nábytkem. Byl to i návrat k všemožným rokokovým or- 
namentům. V době druhého císařství, v době druhého 
rokoka byla umělecká řemesla obrácena ještě cílevě- 
doměji do minulosti. Přitom v mnoha bohatých měš- 
ťanských domech bylo možné se setkávat s interiéry, 
které představovaly gotické prostory, rokokové zá- 
mecké salóny, či turecké harémy. Vše pak bylo v ne- 
přeberném množství pokrýváno ornamenty. 

^íalewMei-TMkkpratéři slavili čas prosperity svého 
femesla...Koncem devatenáctého století se k uvedeným 
pseudoslohům přidal ještě neorenesancismus a ve 
svých rozměrných, často přebujelých formách se stal 
slohem jídelen,Jožnic + .iiionumentálních pánských po- 
kojů. Romantické interiéry byly stále víc zařizovány 
v barvách temných a lomených. Nábytek mořený do 
hnědých a černavých tonů navozoval vznešenost ne- 
jen bytového prostředí, ale i veřejných prostorů. Stával 
se vážným komponentem, který zdůrazňoval důstoj- 
nost prostředí. Temné barvy tapet,, bytového textilu 
a temně mořený nábytek spoluvytvářely pocit honos- 
nosti. Ornamenty spolu s členitostí ploch, drapérie, 
dečky, závěsy, záclony, ale i porcelánové filigrány vy- 
tvářely romantizující prostředí. 

Chaos slohotvorných prvků byl jevem obtížně vy- 
světlitelným, po dlouhé věky ojedinělým a neznámým. 
V celé historii architektury i nábytkového umění se s ob- 
dobnou situací společnost nesetkala. Můžeme namít- 

Obr. 6 Ložnice císařovny Eugenie, vytvořená ve stylu tzv. druhého rokoka v Saint Cloud (kresba podle akvarelu Benedikta Massona z roku 1855). 
Nad ložem byl vytvořen bohatě profilovaný a zdobený baldachýn, nesený točenými sloupky. Lože bylo zastíráno drahými závěsy obdobné jako byla 
zručnými čalouníky zdobena rokoková lůžka v 1 8. století. Obr. 7 Lůžko koncipované vídeňským návrhářem nábytku předpokládá vysoce náročné 
řezbářské práce. Vídenští nábytkáři nezůstávali pozadu za „odvážným" tvarováním nábytku pařížských truhlářů, řezbářú i čalouníků. Obr. 8 Severní 
Amerika obohatila evropský sortiment nábytku v 1 9. století o patent výklopného lůžka. Jeho vyobrazeni pochází z katalogu rozsáhlé výstavy ve Phi- 
ladelphii, která se konala v roce 1 876. Vzápětí se výklopná lůžka začala vyrábět i v Evropě. 




18' 



DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ 




nout, že renesanční tvůrci v patnáctém století pro nový 
sloh, pro renesanci, našli zdroj v antickém tvarosloví 

Renesanční umění nebylo ale pouhým kopírováním 
antických uměleckých. pxincipů~ 

Napodobovat antické vzory neznamenalo opako- 
vání toho, co již bylo vytvořeno. Tvůrci renesance se 
postavili ke svému dílu se stejným zaujetím jako jejich 
antičtí předchůdci. V renesanci byl vytvořen zcela nový 
sloh, odpovídající své době. V polovině devatenáctého 
století došlo k něčemu zcela odlišnému. Bylo to roz- 
štěpení do té doby samozřejmé slohové jednoty a z his- 
torie nábytkového umění byly slepě přejímány tvary 
a prvky, které měly být svědectvím o komfortu, který 
si mohl dovolit již i třetí stav. 

Zatímco empír naplňoval honosné zámecké pro- 
story a biedermeier sloužil -běžným potřebám měšťan- 
ských domácností, nastupující romantismus se obracel 
jednou ke gotickému tvarosloví, ale i k rokoku, k ha.-, 
roku a koncem století k renesanci. Měšťanské příbytky 
jse-staly kopií, často až karikaturou obydlí feudárů. 

Tento stav bychom mohli nazvat bezradností. Ta již 
dlouho předtím (v roce 1844) vyvolala konferenci ar- 
chitektů a stavebních inženýrů, která byla pořádána 
v Praze. Architekti se tehdy radili o tom, které objekty 
v jakém slohu mají stavět - jak vlastně má pokračovat 
architektonická tvorba. Obdiv k minulým slohům vedl 
k realizování náhražek. 

Avšak řemeslo v devatenáctém století mělo stále 
ještě kvalitní kořeny. Ale-dekoracejiábytku, které byly 
v minulosti výsledkem pečlivé práce řemeslníků, byly 
státe -více nahrazovány typovými sériově vyráběnými 
ozdobami. To se již v plné míre počai uplatňovat stro 
jbyěj^rábJnýlh^i^kViterý začal postupně zaplňovat 
nově vznikající městské činžovní domy. 

Na pařížské výstavě v roce 1855 byla předvedena 
jósjayi_pJkiJcterájmiožnila vyřezávat i zakřivené části 
nájjyrJoLsirojně^ manufakturách a v prvních nábyf 
kářských továrnách se začaly používat vrtačky i frézky. 
Tento proces zprůmyslnění probíhal v jednotlivých 
odvětvích nerovnoměrně. Mimo ohýbaného nábytku 
v Thonetových podnicích spočívala výroba nábytku 
především na manufakturních dílnách. To již výrobci 
nábytku přestávali ve svých větších manufakturních 
dílnách vyrábět nábytek s přesným určením. Končil 



Obr. 9 Měšíácký byt byl levnou kopií, často až ubohou karikaturou, bytu šlechtického. Lakované a často velmi živě „fládrované" povrchy nábytkL 
měly působit podmanivě a svoji nádherou nadbíhat i chudším zákazníkům. Obr. 1 0 Psací stůl s nástavcem pro uložení knih, dokumentů a psacícr 
potřeb. Základní koncept vycházel z řešení kabinetů, které byly součásti již v období vyzrálé renesance. Obr. 1 1 - Obr. 1 2 Toaletní stolky současné 
s přenosnými toaletkami, které sloužily k uložení flakónů voňavek a péči o vzhled. Stabilní toaletní stolky byly vybavovány pohyblivým oválným neb: 
obdélníkovým zrcadlem. Do výrobního programu byly toaletní stolky zahrnuly snad všemi truhlářskými provozovnami, včetně velkovýroby nábytkL 
z ohýbaného masivního dřeva firmy Gebrůder Thonet. 



kdy řemeslníci vyráběli převážně na přímou ob- 
rdnávku - pro přímého uživatele. Podnikateli byly 
;bjeveny ekonomické výhody sériové výroby. Výrobci 
nábytku a především obchodníci s nábytkem se sna- 
žili, aby zjednodušené „komfortní" měšťanské zařízení 
mělo co nejvíce odběratelů - aby se dostalo i do nej- 
širších vrstev. 

Podnikateléjjsilovali samozřejmě i o vytvoření ná- 
rvtku v tzv. lidovém - méně kvalitním a lacinějším 
provedení. Dekorativní prvky, které byly zpočátku- re- 
ateev4ny-^liveií-řemeslaou-prací,- nahradily typové 

VXDce-^9j2lY,znakny_cechy, Tím, že ochraňo- 
valy řemeslníky proti konkurenci a měly právo vystu- 
povat proti každému, kdo mimo cech vyráběl, se staly 
anachronismem a prudce se rozvíjejícímu podnikání 
brzdou. V roce 1863 byl ve Francii založen Ústřední 
svaz uměleckého průmyslu, který měl za cíl podporu 
volného trhu a prosperitu rozrůstajíc se specializované 
tovární výroby. 

Manufaktury začaly vyrábět komplety ložnic, salónů, 
pánských pokojů. VýrobxLzačaLnabízet ucelené sou- 



pravy místo jednotlivých nábytkových solitérů. V měš- 
Táhských bytech se stalo nábytkové zařízení tradičním 
a stereotypně opakovaným schématem. Komplety^se 
svým předem stanoveným počtem kusů nábytku ob- 
tížně vyhovovaly nejen rozdílným formám života, ale 
Sioidanému prostoru. Byl to schematismus opako- 
vaný v bezpočtu domácností. Aby přece jen došlo k roz- 
dílnosti, byly jednotlivým pokojovým kompletům přisu- 
zovány odlišné druhy dřevin. vPravda, malé_ nábytkové 
ionbory dodávali čalouníci již koncem prvního pololetí 
devatenáctého století. Byly to „plyšové garnitury" - sofa, 
dvě křesla, stolek a několik židlí. To, co začali vyrábět 
čilí podnikatelé, bylo ale kompletní zařízení pro celé 
místnosti. Norimberská firma Hof - Kunst - Anstalt 
C. W . - Fleischman například nabízela zákazníkům 
možnost zkompletování gotické nebo renesanční slo- 
hové jídelny, sestávající z výsuvného roztahovacího, 
stolu, dvanácti židlí, bufetu, přístavného stolku atd. 

Obr. 13 Živelné narůstáni měst vycházející z potřeb rozvoje průmyslu 
bylo provázeno exploatací pozemků. Po obvodu měst, podél císařských 
silnic často velmi živelně vznikala předměstí. Bydleni průmyslového dél- 
nictva se zhoršilo pod snesitelnou úroveň. Obr. 14 Prohloubily se roz- 
díly v úrovni bydlení mezi vyššími vrstvami obyvatel měst a bydlením 
drobných řemeslníků, živnostníků a továrních dělníků. (Ilustrace Johana 
Michaela Voltze zobrazující život v měštanské domácnosti.) Obr. 15 
Podnikatelé se snažili aby jejich výrobky měly co nejširší okruh odběra- 
telů. Byly vyráběny kredence, které se svým základním tvarem napodo- 
bovaly vybaveni zámožnějších měšťanských domácností. V příbytcích 
chudších vrstev byly součástí vybaveni i v počátcích dvacátého století. 




DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ 
1 6 iwgmH^M^BHHi 




Tento princip v devatenáctém století vyhovoval vý- 
robcům i obchodníkům. Jakákoli změna, doplnění 
a rozšíření, ale i zmenšení bylo velmi obtížné. Zařízení 
pro jednotlivé místnosti bylo totiž řešeno jako jeden ce- 
lek. V onom slohovém zmatku, který provázel podstat- 
nou část druhé poloviny devatenáctého století, zname- 
naly pokojové komplety přece jen jediný byť nepatrný 
přínos, který spočíval ve tvarové jednotě. Současně do- 
znívala vrcholná virtuozita řemesel. 

Stále víc se rozevírala propast mezi klasickou řeme- 
slnou prací a rodícím se průmyslem. 

Společnost opojená nevídanými úspěchy jakoby ne- 
vnímala chyby, které přinášel tehdejší industriální roz- 
voj. Význačný pohled na tvorbu nábytku poskytla lqrv 
dýnská světová výstava konaná v roce 1851. V Londýně 
byl postaven pavilon „Cristal Paláce", rozsáhlý skleník 
na osmihektarové ploše, vytvořený Josephem Paxtg,- 
nem - - zahradním architektem vévody z Devonshiru. 

V avantgardním prostředí, které bylo vytvořeno ze skla 
a oceli, byla široké veřejnosti předložena přehlídka 
předmětného světa plného dekorací. Byl to podivu- 
hodný střet dvou proudů, dvou pohledů. Na jedné 
straně prudký rozvoj průmyslu, rozvoj smělých rozleh- 
lých konstrukcí, na straně druhé tvarový chaos. 

V tomto celozaskleném prostoru výstavního paláce byl 
vystavován nábytek, který snad nejvýstižněji popsal ve 
svých vzpomínkách svobodný pán von Merc: „...kolem 
dokola měkká sofa a plyšové židle tajuplných tvarů, ob- 
šité prýmky a střapci - všude tam, kde bylo místo, háč- 
kované přikrývky, papírmašé a pozlacená sádra..." 

Na londýnské výstavě předváděný způsob zařizo- 
vání se stal vzorem pro vybavování obydlí snad všem 
výše postaveným rodinám v celé Evropě. 

Ifflgjéjrj_pQs tupně ovlád l -Mcuijiíjc_a-jek)ratér. 
Stejně tak jako ornament kupil se v bytech měšťanské 
honorace text! Textilní potahy na. sofách^ fotelech, di- 
JřaaaÍLZaJjiýyjLly_d^^ 

dion poznamenal ve svém díle o estetickém názoru 
v XIX. století: „Čalouníci a dekoratéři postupně ovládli 

Obr. 1 6 Londýnský „Křišťálový palác" , postavený v roce 1851 během 
pěti měsíců v Hyde Parku pro mezinárodní výstavu poskytl pod svoji 
subtilní kovovou konstrukcí možnost vystavit především předměty sou- 
středěné z průmyslově vyspělých států. Obr. 1 7 Interiér Křišťálového 
paláce, jednoho z technických divů devatenáctého století, byl napl- 
něný tvarovým chaosem. I přes různé teorie přetrvával v podstatné 
části devatenáctého století chronický neduh - historismus a právě me- 
zinárodní londýnská výstava byla přehlídkou tohoto neduhu. Obr. 1 8 
Na čestném místě před vstupem do oddělení nábytku byly vystaven ná- 
bytek londýnské firmy Morant. U tohoto stolu podpíraly desku, na 
hraně zdobenou náročnou řezbou, figury ptáků a stvoly rostlin. 



DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ 




situaci- jejich pozornost byla namířena k divadelnímu 
způsobu výzdoby, nikoliv k původnímu tvoření. " 

Sedací nábytek byl rozhojněn o několik pozoru- 
hodných novinek. Z původního taburetu, který se vy- 
skyjxwaljiž v době Ludvíka Filipa, bylo vytvořeno 
v období druhého císařství nízké. křeslo nazvané „ro- 
pucha" (crapaud). Objevovalo ss_i velmi kuriózní se 
dadlo - čalouněné dvojmístné křeslo, které mělo opě- 
radIo~uprostřed a umožňovalo sezení dvěma osobám 
jen tak, že seděli k sobě zády. Toto dvojsedadlo .bylo 
nazyvánOjmrzoutl^^ 

nboirpóužíváno křeslo s prošívaným čalouněním na- 
zvanT .pinfgrtabk". fiblíbmtf. bylo i kfefila-^tefa- 
child", icte ré m ělojiad opěradlem prošívaný .polštář 
Ijxxfhjayu. \Lsalonech se vyskytovaly lenošlcyjozma- 
nite .tY.ar.QYaaé. 

Mezi r^mftfeeda^nábgfeLje možné uvést 
lenošku s iřemi opěradly, nazývanou „indiskrétnf '.. Ča- 
louníci a dekoratéři podle anglických vzorů zaváděli 
„íenošky lásky" a nízká sedátka „pouf". Vj)o]ovině sto- 
IetLbyla. oblíbené houpací křeslo - americký vynález, 
který sjispěchem převzaly do svého výrobního pro- 
gramuj Thonctovy továrny. StoTy byly dýhovány dře- 
vinami dováženými ze" zámoří. Na. výrobu dýh bylo 
používáno., především dřevo mahagonové a palisand- 
rové. Z místních dřevin to byla třešeň, hruška, javor, ja- 
"san, akát i tis. Strojní pila, vynalezená a používaná již 
vejdruhé polovině osmnáctého století, umožnila naře- . 
zání jtále, větších ploch dýhových listů. V nábytkář- 
ských, dílnách od té doby bylo možné využívat struk- 
tury jdýh a skládat je do zajímavých a působivých 
seskupení jednotlivé listy se uplatnily symetrie ' 
pené na stolních deskách a jDlocháclTskřínového ná^ 
" Bytků. Vélka poptávka po přepychových předmětech 
vedla ke stále intenzivnějšímu zvyšování industriali- 
zace. Byly sestrojovány různé stroje, které umožňovaly 
vyrábět rychleji a stále větší počet nábytkových před- 
mětů. Přitom základní truhlářské nářadí bylo obdobné 
jako před staletími. .Pásována, vynález, který byl od 
poloviny devatenáctého století používán při výrobě ná- 
bytku^ napomohl k vytváření rozbujelých tvarů.. .Spolu, 
^e. soustruhem umožnila pásová pila, aby nosné části 
stolů, sedacího ale i lehacího nábytku, vyráběné ve 
stále větších objemech, mohly být bohatě řezané a po- 
moci soustružení točené. .Dýhování, dřevořezba a sou- 

Obr. 1 9 Pohovky, které byly na londýnské výstavě v roce 1 85 1 součástí expozice firmy Sowerby a Castle. Obr. 20 Na výstavě „Esposizioni Riunite" 
v Miláně v roce 1 894 bylo vystaveno „čtecí křeslo". Obr. 21 Nízká čalouněná sedačka (pouffej z roku 1 860, které se stalo součástí mobiliáře na zámku 
Compiégne. Obr. 22 Sedadlo ve stylu neorokoka [chauffeuse]. Obr. 23 Vídenský nábytkář Carl Leistler pro světovou výstavu v Londýně připravil 
výrazně barokizované návrhy sedací soupravy. Vkus druhého baroka, který od třicátých let 1 9. století ovládl městskou bytovou kulturu, vedl k po- 
tlačení prostých tvarů. 




191 



POLOVINA 19. STOLETÍ 




Obr, 24 CAST-IRON - prototyp křesla se sedákem osazeným na pérech 
z roku I850. Obr. 25 V roce 185I a I862 se na londýnských Světo- 
vých výstavách mohla Široká veřejnost seznámit s houpacím křeslem, 
které bylo vyráběné v letech 1 860-1 870 v železárnách Petera Coopera 
v Trentonu - USA. Houpací křeslo bylo vytvořeno ze železných pásů 
a z čalouněného sedáku a zádového opěradla. Obr. 26 Sedací náby- 
tek - židle, křeslo a čalouněná lavice z roku 1 870. Obr. 27 Návrhy kře- 
sel a židlí vídeňského architekta Theophila Hafena. 



stražení povyšovaly nábytek na vyšší stupeň. Předmgly- 
takzvaného dobrého... vkusu, které byly přeplňované 
dekoracemi- a- ^ožir^uoraarnenty , představovaly , 
XZflešeflějšř-výrebek. , a tím i výrobek d ražší. Přejaté 
tvarosloví z předcházejících historických slohů zahalo- 
valo tak prostou pravdu věcí. 

.Čela a boky skříňového nábytku byly ^zdobeny, de- 
koračními prvky, přejímanými z fasád pseudohistoric- 
_ kých staveb. NaYýni_^hjm J ^j3řemtým z bjtfoku,^ 
byly otevřené etažéry na stolní nádobí a zasklené, kni- 
hovní sjcříně/Přěvládaí názor, že krása a vznešenost, 
estetická hodnota interiéru a s ním i hodnota nábytko- 
vých předmětů je totožná s množstvím ozdob. 

V měsíčníku Styl roce 1913, při kritice práce archi- 
tektů předcházející generace, uvedl Henry van de 
Velde ve svém článku „Amo-credo": „Stůl nesměl se 
zdili stolem, skříň sknní, váza vázou, mísa mísou; di- 
vadlo, nádraží, most měly míti takové vzezření, aby ni- 
kdo nemyslil, že je to právě stůl či divadlo, nádraží 
nebo most. " 

Karel Čapek do ankety časopisu „Kultura bydlení" 
(1925) k tomuto stavu poznamenal: „Vzpomínám-li 
dnes na tehdejší bytové zařízení a vidím-li ještě jeho 
zbytky, žasnu, jak málo upřímného pohodlí a domá- 
cího pohovu si dopřávala generace našich předků. 
Byla to doba největšího bytového úpadku, nebo správ- 
něji řečeno první a jediná doba hlubokého bytového 
úpadku, z níž jsme se nevyhojili dodnes. Snad to byl 
především náhlý úpadek řemesel, byl to první náraz to- 
vární práce v bytové technice, ale náraz byl patrně 
strašlivý, způsobil naprostý rozvrat. Tovární výroba 
vrhla do světa spoustu běžného zboží. Prosté a běžné 
věci denní potřeby byly odňaty dílnám prostých a sta- 
rých řemesel. Zdá se, že řemesla se chtěla této nové 
konkurenci ubránit výrobou pretenzivního, honos- 
ného a zkrátka „salónního" zboží, i začalo se nejed- 
nou o překot drakslovat, vyřezávat a politýrovat, za- 
čaly se dělat řezané římsy, nástavby, konsoly sloupk, 
balustrády, hlavice, akroteria a já nevím co všechnu 
na každé hloupé skříni a každém nočním stolku 
Chtělo to být hodně parádní a nesmělo to být přírJ 
drahé, a tak se čundračila práce bez péče a radosti, 
bez účelu a bez technické kázně. " 

Narodil se kýč. Zásady vkusu a úměrnosti nebyli 
totiž schopna stanovit společnost, založená jen na 
hmotném bohatství. Od počátku devatenáctého stole:, 
nezadržitelně pokračovala mechanizace manufaktur 
. výroby. Práce ruk ou, ale i vodnf síla byla cíle vědomá 
nahrazována parními stroji. Výrobní procesy.. prochá- 
zely rychlou proměnou a vyráběly stále víc pseudor 



DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ 



torického nábytku. A tak průmyslová revoluce přinesla, 
stejně jako jakákoliv revoluce, i své negativní stránky. 
S nimi pak také svoje odpůrce. Z dnešního pohledu je 
zarážející, že jich nebylo mnoho. 

Jedním z mála byl německý architekt Gottfried Sem- 
per (1803-1879). Do kontinentální Evropy přinesl jako 
první ideje průmyslového designu a i když sám tvořil 
v duchu neorenesance, přispěl k vývoji svými spisy. Je 
nezbytné zdůraznit jeho teoretický vliv. Zajímavě se 
postavil k současné tvorbě vystihující poznámkou: 
.Dnes se vyčítá architektům nedostatek vynalézavosti, 
protože se neuplatňuje nová světodějná idea provázená 
silou a sebevědomím. Jsme přesvědčeni, že ten nebo 
onen mezi našimi mladšími kolegy bude mít štěstí, že 
pro ni najde novou formu. Dokud se tak nestane , mu- 
síme se, pokud to ještě půjde, oblékati do starého. " 

I když byla koncem devatenáctého století byto- 
vému prostředí ze strany talentovaných architektů vě- 
nována stále větší péče, zůstalo bytové zařízení ve své 
podstatě tradiční. Neorenesanční interiéry, klasická 
^honosná zařízení přece jen v osmdesátých letech 
ustoupily méně honosným návrhům. Pod vlivem ná- 
rodopisného studia se v nich uplatňoval stále častěji 
i lidový ornament. Pravda, inspirace lidovými motivy 
ovlivnila mnohdy jen vnějškovou stránku nábytkových 
předmětů. Nábytek však pod vlivem lidového umění 
nabyl lidštější měřítka. 

-iLdruhé polovině ..devatenáctého- století nabývaly 
pro rozvoj průmyslu na stáje větším významu výstavy, 
pořádané v evropských metropolích s mezinárodní 
jóčasji Ohniskem těchto světových přehlídek sg. stala , 
Paříž. V roce 1869 zde byla uspořádána výstava,, na 
které byly předvedeny nejen výrobky mnohých evrop- 
ských nábytkářských firem, ale i pozoruhodné kusy 
xlosezené z Orientu. Ty pak inspirovaly nábytkářské 
podnikatele, kteří je pro značný zájem svých zákazníků 
napodobovali a vnesly tak do interiérů další prvky, ale 
i nevídaný tvarový a ornamentální zmatek. 

I Praha před koncem devatenáctého století zazářila 
výstavou a přehlídkou - vrcholnou expozicí průmyslu 
rakousko-uherské monarchie. „Všeobecná zemská vý- 
stava" zvaná Jubilejní' roku 1891 byla velkým spole- 
čenským a obchodním úspěchem. Po následných čty- 
řech letech y roce 1895 na tomtéž místě se otevřely 
brány výstavy „Národopisné". Tato česko-slovanská 
národopisná výstava byla vyvrcholením široké náro- 
dopisné kampaně a byla také přehlídkou tehdejšího 
naturalistického vkusu. Pj)d\jiyem národop isných stu- 
dií za čaly být uplatňová ny_stálečastěji motivy s lido- 
vými ornamenty. 




Obr. 28 Pod vlivem lidového mobiliáře byl nábytek zbavován klasic- 
kého tvarosloví a nabýval lidštějšího měřítka i vlídnějších rozměrů. 
Svědčí o tom nábytek navrhovaný Janem Koulou. Obr. 29 Interiér vy- 
tvořený v duchu neorenesance, nabízený katalogem. 



193 



DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ 




Obr. 30 Konvertibilní nábytek vyhovoval stísněným podmínkám v ná- 
jemních domech, šetřil místo a poskytoval možnost vlastnit co ne- 
jméně nábytkových předmětů. Vznikaly paradoxní předměty. Křesla 
bylo možné proměnit v pohovku, ale i z truhly bylo možné vytvořit la- 
vici, klavír v postel, postel v kredenc. Obr. 31 Psací stůl s kabinetním 
nástavcem z ořechového dřeva - návrh Augusta Topfera z Augs- 
burgu. Obr. 32 Pseudobarokně tvarovaná kredenc 



Tyto dvě akce bychom mohli nazvat srážkou folk- 
lóru a nové techniky - nových technologii', yycházejí- 
fifcbajassli a. litiny. Na jedné straně to byla snaha o vy : 
tvoření nového českého interiéru, spojená s hlubokým 
a opravdovým studováním odkazů minulosti. Předsta- 
vitel tohoto úsilí Jan Koula (1855-1919) při vlastní 
tvorbě čerpal z tvarosloví českého vesnického lidového 
nábytku a z českého vesnického prostředí. Inspiroval 
se lidovým dekorem, konstruktivními principy a lido- 
vou vtipností. 

Ard^ekLKoula_patřii-se.syými vrstevníky Janem Ze- 
yerem a Antonínem Wiehlem,I1846-1910) ke třetí ge- 
neraci českých neorenesancistů, kteří ve svých pracích 
při navrhování staveb a tvorbě interiéru uplatňovali 
jasný program architektury národní česko-renesanční. 
Prvním, kdo usiloval o vyjádření národního ducha i na 
nábytku, byl architekt Zeyer, který již v roce 1878 na- 
vrhl pro suchdolskou vilu A. Brandeise jídelnu a lož- 
nici. Z podnětu Zeyera vyzdobil tehdy nábytek svými 
osobitými malbami Mikoláš Aleš. Uplatnil zde motivy 
staroslovanských postav Morany a Živeny spolu s do- 
mácí květenou. Jan Koula se roku 1886 pokusil o vne- 
sení národního ducha do „česko-renesančního" zaří- 
zení jídelny dr. L. Jeřábka tím, že aplikoval typické 
a příznačné architektonické motivy česko-renesančních 
staveb i na nábytek. Odlišil tak nábytkové předměty od 
tehdy běžné pseudorenesanční a konvenční produkce. 

Při zmíněných výstavách byly předkládány i vý- 
sledky techniky. Byla to pak v pravém slova smyslu 
srážka, která nám dnes připadá krjujějšXntóJiOJ^ron- 
tace barokní a gotické architektury na fasádách stave': 
a v interiérech chrámů. Zdálo se, že průmysl nastoupí 
do rozhodující fáze svého vývoje především v českých 
zemích, kde na sklonku , devatenáctého století bylo 
v Čechách a na Moravě soustředěno 71 % průn 
starého Rakouska - Uherska. 

To se již Thofletow-továrn y ohýbaného nábytku blí- 
_ily k vyrobení padesáti n^nťUtusů židle č. líTkcht 
továrny ničily všude stará řemesía, byly předměty denr_ 
potřeby, mezi které patřil i nábytek, vyráběny řemes - 
niky s vytříbeným smyslem pro úměrnost. O tuto vyse- 
kou úroveň se pak mohli opřít tvůrci secese. Devate- 
nácté století, století průmyslové revoluce, znamenat 
v dějinách evropské kultury daleko pádnější zásah, ne: 
jsme byli dosud ochotni připustit. Průmyslová výroba 
velkovýroba spotřebních předmětů nebyly jen pron.r 
nou hmotnou a technickou. Vřadily se do kulturní stru - - 
tury společnosti - v negativním i pozitivním smyslu. Je- 
jich tvary, symbolika, hodnotové obsahy i mechanis: 
trhu a spotřeby hluboce ovlivnily estetické vnímáni 



194 



ART AND CRAFT - UMĚNI A ŘEMESLA 
A TVORBA NÁBYTKU 




Jak jsme se zmínili v minulé kapitole, v polovině 
devatenáctého století změnila vzhled interiérů přede- 
vším přemíra bujné dekorace. Nábytkové předměty 
byly pouhými napodobeninami minulých slohů. 

Hovořfme-li-však o druhé polovině 19. století je, ne- 
zbytné abychom nevynechali hlasy a činy osobností, 
které pozvedali svůj hlas na obranu řemeslné práce 
a současně usilovaly o tvorbu nábytku, oproštěného od 
přemíry pseudohistorizující dekorativnosti. Byly to 
první protesty, vyzývající k pravdivému přiznání pou- 
žívaných materiálů, k pravdivým tvarům, ale i k ob- 
nově uměleckého řemesla, které pod vlivem industria- 
lizace čím dál tím víc upadalo. Je zcela logické, že 
hlasy volající po návratu k poctivému řemeslnému dílu 
se ozývaly především ve Velké Británii. Překotný a ne- 
vídaný rozvoj průmyslu i zde produkoval přemíru ne- 
vkusu a velké množství nevzhledných výrobků. Přitom 
zanechával v otřesné bídě tovární dělníky, zaměstnané 
stereotypní a vyčerpávající prací. 

Profesor John Ruskin (1819-1900), přednášející este- 
tiku na oxfordské univerzitě, byl jednou z předních 
osobností hlásající odpor k tomuto stavu v přesvědčení, 
že právě technický pokrok zapříčinil rozbití harmonické 
společnosti. Horlil po společnosti, umožňující rozvoj 
každého člověka. Byl přesvědčen, že dělník by měl mít 
právo tak jako řemeslník ve středověku pracovat s ra- 
dostí z díla, s plným vědomím svého životního poslání. 

Mezi tyto hlasy doprovázené tvůrčími činy se zařa- 
dilo především anglické hnutí Art and Craft. Vůdčí 
osobností byl jeho zakladatel William Morris (1834- 
1896) - anglický básník, výtvarník a sociolog. Morris 
byl především úporným bojovníkem proti banálnosti 
továrních výrobků. Jako Ruskinův pokračovatel založil 
W. Morris v roce 1861 spolu s talentovanými výtvarníky 
družstvo. Jeho cílem bylo, aby řemeslná výroba před- 
mětů denní potřeby zlepšila každodenní život lidí a při- 
tom dělníkům přinášela radost z vykonaného díla. 
V přesvědčení, že tovární práce je příčinou všech hrůz 

Obr. 1 Red House, který si William Morris postavil v Bexleyheath v Kentu v letech 1 859-1 860 podle svých představ. Projekt vypracoval architekt Phi- 
lip Webb (1831-1915). Červeným domem byl vytvořen protiklad viktoriánským konvencím, které nadbíhaly představám tehdejších horních vrstev 
společností o eleganci. Obr. 2 Sedací nábytek. Jednotlivé typy byly v manufakturní výrobě od roku 1 865. Obr. 3 Nabídkový leták firmy Morris and 
company. Katalog byl zájemcům dostupný v roce 1896. 




MORRIS AND COMPAXÍ ^■^f^íSSÍď.iV" «•««• 

'-ÍMORlilS AND COMPANY 




- ■ ""Ti^n^r*.--. „ .... , . ... 



195 



ART AND CRAFT 




Obr. 4 Křeslo ze sortimentu nábytkových předmětů, vyráběných fir- 
mou Morris a spol. Ebenizované dřevo s vloženým čalouněním a se 
stavitelnou polohou zádového opěradla. Na původním vlněném po- 
tahu byl vyvzorován motiv ptáčků uprostřed květů a listů. Obr. 5 „Sus- 
sexská" židle, vyráběná od roku 1866 firmou Morris a spol., se stala 
jedním z dokladů odporu proti' povýšenému šosáctví viktoriánských 
vyšších společenských vrstev, které se obklopovaly velkosériově vyrá- 
běným kýčem. Obr. 6 Rozkládací stolek od M and Craft". Obr. 7 
Psací stolek realizovaný Arturem Haygeteem Mackmurdem v roce 
1886. Mackmurd byl tak jako celý jeho podnik „Centuiy Guild" inspi- 
rovaný Ruskinem i Morrisem. Snahou a cílem „Century Guild" byla po- 
moc uměleckým řemeslníkům. Obr. 8 Stolek s kruhovou stolní des- 
kou, uplatněný v Morrisem zařizovaném interiéru rodinného domu 
v Standenu. Obr. 9 Stůl navržený architektem Philipem Webbem, si- 
tuovaný v ranním pokoji na Standenu. 



a ohavností, začal hlásat tak jako J. Ruskin návrat 
k ruční řemeslné práci. Ve snaze poskytnout lidem pří- 
jemnější a umělecky hodnotnější prostředí, připravil 
spolu se svými spolupracovníky návrhy nábytku, tex- 
tilu a celou řadu předmětů denní potřeby. 

Svými teoretickými pracemi upevnil pozice umělec- 
kého řemesla a realizovanými návrhy nábytkových 
předmětů ovlivnil i směr vývoje nábytkových předmětů. 

Traduje se pověst o tom, že když se rozhodl posta- 
vit svůj dům „Red house", nebyl schopen, pro přemíru 
nevkusu, vybrat si na tehdejším anglickém trhu s ná- 
bytkem vhodné zařízení. Proto prý se zrodila firnu 
Morris, Marshall, Faulkner & Co. V ní pak byly nabí- 
zeny předměty oproštěné od všech zbytečností, určené 
praktickým účelům, pro práci i odpočinek. 

Prohlížíme-li si z dnešního pohledu leták jeho firmy 
nebo fotografie realizovaných interiérů, nemusí se nám 
jevit tak převratnými. Teprve při porovnání s tehdejšíni 
předměty, které naplňovaly viktoriánské domácnost 
vynikne jeho prozíravost. Na realizacích je patrné, že se 
mu podařilo přiblížit navrhovaný nábytek funkci a ma- 
teriálu. Reklamní heslo firmy: „Nemějte doma nic, co ne- 
považujete za užitečné, vše co vám nepřipadá krásné 

Nezajímal ho pouze uživatel - zákazník firmy, ale 
obracel se kriticky i k tehdejším způsobům výroby 
a k její kulturní úrovni. Usiloval o prosazení ručn 
práce v pevném přesvědčení, že: „Umění má učiní 
práci člověka Mastnou a jeho odpočinek hodnotným.'' 

Byl to odpor vůči tehdejšímu používání strojů v to- 
várnách, kdy se dělník stal stroji podřízeným a vyko- 
navatelem monotónních úkonů. Usiloval o to, aby bm 
používaná práce ruční - řemeslná. Bojoval proti pora- 
žení člověka, které strojová výroba přinášela, 
vystupoval jak proti průmyslovému vývoji, tak i p 
ošklivosti předmětů, které tehdejší průmysl produk:- 
val. Nevěřil, že stroje bude možné používat i jinak, ad 
tomu bylo při bouřlivém rozvoji anglického průmysl. 

Často se setkáváme s názorem, že toto angličtí 
hnutí s jeho představiteli Williamem Morrisem, jeho :i- 
fordským profesorem Johnem Ruskinem a s výtvr- 
níky, kteří s Morrisovou firmou úzce spolupracov— 
dalo základ při tvorbě průmyslových výrobků. Nasvěd- 
čovala by tomu skutečnost, že estetice byl přikláči: 
prvořadý a hluboký význam v celém tomto obrodnói 
hnutí. Jejich velmi výmluvná kritika se opírala o hfc 
boké znalosti umělecké historie až po soudobé urr.ř 
W. Morris se svými vrstevníky vtiskl nesmazatelnou : r 
čeť ornamentu a uměleckému průmyslu. 



1% 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉM UMĚNI SECESE 



Doba krátkého trvání secese, na přelomu devate- 
náctého a dvacátého století', byla naplňovaná novými 
objevy ve všech oborech lidské činnosti. Byly to roky 
rozzářené elektrickým osvětlením, završené zdárnými 
pokusy o překonání zemské přitažlivosti. Po ulicích 
velkoměst jezdily první automobily a k nebi se začaly 
vypínat ocelové konstrukce. Na obloze se objevovaly 
vzducholodě, oceány brázdily parolodě elegantních 
tvarů a vynález fonografu zaznamenával děje, které 
dávno minuly. Změnilo se i tempo života, měřené po 
staletí krokem koňských kopyt. Pro mnohé to byla 
doba nebývalé prosperity. V pozadí těchto proměn 
stály v Evropě sociální problémy, naplněné spory mezi 
zaměstnavateli a zaměstnanci. Byl to čas poznamenaný 
hlubokými změnami evropského myšlení, které byly 
naplněny novými postoji a projevy ve společnosti, 
v umění, i v architektuře. 

Byl to současně i čas, kdy po mnoha desetiletích na- 
plněných pseudohistorismem, ve kterém architektura 
hledala svůj výraz a nacházela pro tvorbu předlohy 
v gotice, baroku, rokoku či renesanci, přinesli mladí, 
odbojní evropští výtvarníci nový dekorativní styl. Toto 
nové hnutí, která se plně odpoutalo od všech před- 
cházejících forem, pod vlivem atmosféry onoho pozo- 
ruhodného času, vznikalo v ateliérech umělců a v díl- 
nách uměleckých řemeslníků. 

S novým názorem, se zcela novými výtvarnými činy, 
se nejprve objevil nový ornament. Ten již nebyl přejí- 
mán z jiných dob, tak jako ornamentika a tvarosloví 
v celém předcházejícím půlstoletí. Po prvním zdomác- 
nění v užitém umění nadchla tato nová orientace vý- 
tvarné umělce všech oborů, včetně návrhářů nábytko- 

Obr. 1 Při světové výstavě v Paříži , která se stala svým datem konáni 
(1900) branou do nového století, zazářily ulice Paříže girlandami žáro- 
vek. Pařížská výstava se stala přehlídkou technického pokroku, ale i pře- 
míry tvarů, dekorů a ornamentů - stala se triumfem secese. (Koláž je tvo- 
řena z kresby rozzářeného hlavního paláce, z modelu automobilu Fiat 
vyrobeného v roce 1899 a ukázky dámské módy] Obr. 2 - Obr. 3 Ně- 
kolik desetiletí neukojená touha po vlastním architektonickém stylu do- 
šla svého naplnění v práci Viktora Horta. Schodiště v bruselském sou- 
kromém domě ing. Tassela (Brusel - Rue de Turín 1893). Obr. 4 
Čalouněná lavice. Navrhl Eugéne Galliard v roce 1900. 




vých předmětů. I když náznaky nových přístupů 
k tvorbě je možné nacházet v Anglii, je jako autor první 
secesní stavby a prvních interiérů uváděn belgický ar- 
chitekt Victor Horta (1861-1947). 

V roce 1893 Horta postavil v Bruselu pro inženýra 
Tassela dům, který také vybavil podle svých návrhů. 
Ornamentikou, zcela novou, ztvárnil nejen navrhova- 
nou stavbu, ale i prostory a všechny detaily této pozo- 
ruhodné novostavby. Po prvním úspěchu realizoval ně- 
kolik desítek staveb naplněných i v podrobnostech 
novým tvarováním a novou ornamentikou. 

Pravda, dlouho před koncem devatenáctého století 
někteří výtvarníci vytvářením nové ornamentiky usilo- 
vali o nahrazení pseudohistorických romantických 
prvků novými dekorativními motivy. Po dlouhém ob- 
dobí, kdy se tvorba nábytku omezovala na přejímán:' 
historických slohů, vznikala hnutí usilující o obrodu 
nábytkového umění. K realizacím Victora Horty se při- 
řadili další belgičtí architekti. Byl to především Van de 
Velde (1863-1957), který ve svých pracích mezi prv- 
ními uplatnil principy zcela nového stylu. V kvalitnm: 
belgickém výrobním zázemí Serruriera Bovy, který za- 
městnával desítky kvalifikovaných nábytkářů - ebe- 
nistů, vznikaly nábytkové předměty s novými a objev- 
nými ornamenty. 

Ve Francii Émile Gallé (1846-1904), původem 
sklář, který se věnoval také návrhům pro truhlářskou 
dílnu v Nancy, uplatňoval na exkluzivních výrobcích 
i staré technologie - marketerii a intarzii. Jako silně 
emocionální tvůrce usiloval i o nové ztvárnění náby:- 
kových předmětů. 

Secesní architektura a tvorba nábytku, tak jak: 
ostatní umělecké obory, opřela se ve svém rejstříku vý- 
tvarných nástrojů především o bohatou strukturu obry- 
sových a ornamentálních křivek. Místo ke starým slo- 
hům minulosti obrátili se tvůrci nového sloh. 

Obr. 5 Émile Gallé v roce 1 900 vytvořil etažér. Jeho subtilní nohy v :c- 
době lodyh s plochami zdobeními marketerii a jemnou řezbou byly p ~é 
inspirovány přírodou. Z jeho dílen v Nancy, kde byla vytvořena :a 
škola známá jako „Ecole de Nancy (1884), vycházely nábytkové pf?:- 
méty navazující nejen svým tvarováním a svými křivkami na předbn 
z přírody, ale i na francouzské rokoko. Obr. 6 Mahagonová židle ::: 
bená, bronzovými aplikacemi, navržená Louisem Majorellem |I9X- 
1905). Přední představitelé architektury svými realizacemi sedacíh: -:- 
bytku v duchu secese směřovali stále více k jednoduchosti. Obr. 7 S:: ? 
- guérídon vycházející z přírodních motivů realizoval Émile Gallé v rce 
1 909. Obr. 8 Mahagonový etažér, který byl vytvořen v dílnách v Nan: 
v roce 1900 podle návrhu Louise Majorella. Obr. 9 Židle, návrh Eu&r- 
Gaillard, na úpravu povrchu sedáku a zádového opěradla využil 52 : 
maurskou technologii vzorování kůže. 



k nepřeberné studnici inspirací - k přírodě. Po dlou- 
hém období umělecké nerozhodnosti, během kterého 
se střídaly „rozředěné" nápodoby historických slohů, 
byl ve světě přírody objeven nový pramen. Tvůrci se- 
cese se obrátili k přírodě jako ke svému základnímu 
světonázoru. Byly to nejprve květinové motivy, posléze 
abstraktní ornamenty, následně i ornamenty a tvary vy- 
cházející z geometrie. Bohatství botanické říše svými 
motivy se zdálo být nevyčerpatelnou studnicí. 

Hlavním formálním prvkem se stala křivka. Dalším 
motivem secesní ornamentiky byl i éterický typ ženy - 
subtilní postava s dlouhými vlnitými vlasy. Téma flóry 
a ženy byly tak oblíbené a často spojované, že vznikl 
jakýsi hybrid, který byl posléze pojmenován „femme- 
fleur". Další velkou inspirací nového stylu se stala ja- 
ponská kultura. Po 250 let trvající izolaci se v roce 1868 
Japonsko otevřelo světu. 

Evropanům byl tak otevřen pohled i na japonskou 
kulturu bydlem. Japonské stavby a jejich interiéry mu- 
sely být velkým překvapením. Středověké evropské 
domy a jejich zařízení obtěžkané pseudohistorickými 
interiéry byly přímým archaickým protipólem lehkých, 
vzdušných a prosvětlených japonských interiérů. Rovné 
linie, hladké stěny, nízké stropy staveb působily zcela 
nově. Prostory bez zbytečných ozdob, ze kterých bylo 
patrné, že estetika bydlení je hluboce zakotvená do 
každodenního života. Překvapením bylo i to, že se v ja- 
ponských obytných prostorách vyskytovaly nábytkové 
předměty jen poskrovnu. Inspiraci tvůrcům secese po- 
skytla i barevnost japonského umění. 

Tak jako celý secesní styl byla i barevnost interiérů 
spekulativním dílem malířů a architektů. Pod vlivem 
pozdního impresionismu byly voleny jasné a světlé 
barvy, které nahradily šedé a kalné tóny pseudohisto- 
rických prostorů. Z barev se nejčastěji objevovaly 
světlé zelené tóny, sladce růžová a fialová. Působivostí 
nové barevnosti interiérů, spolu s rozevlátými liniemi 
a novým dekorem, poskytla secese ztvárňovanému 
prostředí zcela nový a specifický ráz. 

Když hovoříme o rozjasnění prostorů, nesmíme 
opomenout, že krátká doba trvání secese byla i časem 
prudkého rozvoje elektrického osvětlení. Rozzářily se 

Obr. 10 Van de Velde předvedl na výstavě mnichovské Secese v roce 
1 898 .vzorový obytný interiér", současně pak prohlašoval, že obklopení 
pseudohistorickými předměty vyráběnými moderní technikou ho donu- 
tilo, aby si sám navrhl a vytvořil vše co pro život potřebuje - od oblečení, 
přes nábytek až k jídelním příborům. Obr. 11 - Obr. 13 Psací stůl 
a drobný stolový nábytek, které navrhoval na počátku dvacátého století 
Henry van de Velde. Obr. 1 4 Křesla. Zprohýbání všech částí i sedacího 
nábytku bylo typickou součástí i těchto jeho nábytkových předmětů. 



SECESE 




nejen ulice, ale i interiéry. V elektrickém osvětlení za- 
zářil i secesní nábytek. Vynikly jeho tvary a nově po- 
jaté ornamenty. 

Ze své kolébky v Belgii tento styl ovlivnil koncem 
devatenáctého století celou Evropu a v různých zemích 
dostával různá jména. V Paříži Art Nouveau - podle 
prodejní galerie mladých výtvarníků. S úspěchem zde 
byly vystavovány nábytkové předměty G. de Feura, 
E. Gillarda a E. Collony. Prostory pro galeristu Samuela 
Binga navrhl Van de Velde. Pro Bingovu prodejní gale- 
rii vytvořil pak celou řadu návrhů a vystavoval zde svůj 
nábytek. Van de Velde po třech letech přijal pozvání 
výmarsko-eisenašského vévody a přesídlil do Výmaru. 
Z jeho podnětu se ujal vedení uměleckoprůmyslové 
školy, která se po válce stala základem Bauhausu, cent- 
rem zcela nového pohledu na předmětný svět. 

(Pozn. V roce 1896 F. Bing založil v Paříži galerii 
,,L' Art Nouveau" ke které se přidružila pětka novátorů 
Felix Aubert, Alexander Charpentier, Jean Bampt, 
Henry Noce, Charles Plumet. Posléze k těmto výtvar- 
níkům přibyl i Van de Velde, který v Bingově galerii 
často vystavoval.) 

Ve Francii vznikla dvě Základní ohniska nové vý- 
tvarné vlny. Jedna v Paříži a druhá, stejně kvalitní, 
v Nancy. Vedle již zmíněného Emile Gellého to byly 
truhlářské dílny Louise Majorella (1859-1926), který 
novému belgickému stylu vtiskl svůj osobitý rukopis. 
Rozevláté křivky, znak nového směru, uplatnil při na- 
vrhování nábytku architekt Hector Guimard (1867- 
1942), vůdčí reprezentant Art Nouveau, který se pro- 
slavil především tvorbou vstupů do pařížské pod- 
zemní dráhy. 

Na stoupence secese byla bohatá i střední Evropa. 
V Německu bylo nové hnutí pojmenované Jugendstil" 
podle časopisu „Die Jugend", založeného 1896. Hlav- 
ními představiteli byli výtvarníci Otto Eckmann (1865— 
1920), Herman Olbrist (1863-1927), Josef Maria Olb- 
richt (1867-1908), August Endel (1871-1925), Peter Be- 
hrens (1868-1940), Bernard Pankok (1872-1943), Ri- 
chard Riemerschmid (1878-1957). Secese našla odezvu 
i v Budapešti, v Polsku, ale i v pracích ruských archi- 
tektů Michaila Vrubela (1856-1910) a Feodora Shekc- 
tela (1856-1926). 



Obr. 1 5 Skříňka, kterou v roce 1 900 navrhl Hector Guimard, provedená v náročných tvarech. Art Nouveau bylo od samého počátku luxusním 
uměním, uplatňujícím náročné materiály. Obr. 1 6 Sofa navržená v roce 1 900 Georgem de Feure. Obr. 1 7 Přístavný stolek - autor Hector Gi - 
mard - 1 908. Obr. 1 8 Vyzděné lavice na terase v barcelonském parku. Guell Gaudí vytvořil současné zjejich ladných křivek i zábradlí. Lavice by; . 
obloženy střepy z keramických obkladaček. Obr. 1 9 Sedací nábytek pro vnitřní vybavení Casa Calvet v Barceloně vytvaroval Gaudi [ 1 900) systé- 
mem křivek a bizarních tvarů. Hyperbarokní temperament katalánského tvůrce s tvořivou obrazotvorností a technickou odvahou zařadil Gaudir : 
mezi průkopníky moderní architektury. 



200 



SECESE 



Secese byla novým proudem, který našel své vyzna- 
vače i ve španělské Barceloně a v Katalánsku. Zde půdu 
pro vznik prvních tvůrčích center secese připravil Anto- 
nio Gaudf y Cornet (1852-1926) v Barceloně a v Kata- 
lánsku zcela osobitým - subjektivním výrazem. Vytvořil 
dlouho před vzedmutím secesní vlny již v letech 
1885-1889 palác pro velkoprůmyslníka a rejdaře E. Gú- 
ella a řadu dalších staveb. Jeho práce předstihly časově 
nástup evropské secese. Ve svých pracích uplatnil Gaudí 
jako své niterné tvůrčí přesvědčení nejen rozvlněnou 
křivku, ale neopakovatelným způsobem realizovaný 
každý detail. Nacházel nekonvenční využití materiálů, 
které ztvárňoval jako sochařská díla a barevné kombi- 
nace neobvyklé působnosti. Nápadná odlišnost, kterou 
vtiskl stavbám i jejich nábytkovým předmětům, nás 
opravňuje k poznámce, že jeho práce je vlastně při na- 
šem řazení nezařaditelná. Vymyká se svoji originálností 
zcela tvorbě jak stavebních děl, tak i mobiliáře. 

Za protipól Gaudího tvorby můžeme považovat 
anglickou secesi, pojmenovanou Modern - Style. 

Propagátorem nového směru, v Anglii přijímaného 
velmi vlažně, byl londýnský časopis „Studio" a nevý- 
raznějším představitelem nového stylu byl Charles Ren- 
nie Macintosh (1868-1928). Originálními návrhy a rea- 
lizacemi byl severským protipólem Gaudího. Osobitým 
projevem byli diametrálně a novátorsky odlišní od 
všeho, co v té době, zatížené viktoriánským stylem, 
vznikalo v Británii. Ve spolupráci se svoji ženou Mar- 
garet MacDonaldovou a její sestrou Frances vytvořil 
Macintosh zcela nové pojetí nejen interiérů, ale i ná- 
bytkových předmětů. 

Střízlivá forma a rafinovaná kombinace barev bílé 
a černé, barvy lila s olivově zelenou, byly revolučním 
činem proti tehdejším temným viktoriánským interié- 
rům. Nábytkové předměty nejenže nehýřily křivkami, 
ale byly tvořeny bez účasti bohatých řezbářských prací. 
Mořený a často jen bílou barvou natíraný nábytek byl 
zdoben barevnými ozdobami, které připomínají draho- 
kamy. V prosvětlených místnostech, střídmě vybave- 
ných nábytkem kubických tvarů, byly všechny prostory 
komponovány jako ukončené celky. To byl konečně 
přístup všech tvůrců nového hnutí. 

Přímkový dekor a střídmý geometrický ornament, 
spolu s rozjasněnými interiéry, byl uplatněn ve všech 




26 




Obr. 20 Kabinet z roku 1 902. V celém Maclntoshově díle je patrný vliv prostoty japonských interiérů. Jednoduchost, která vzbuzovala dojem stro- 
hosti. Ve svých realizacích navodil tímto způsobem upřednostnění jasnosti a přitom expresívnosti před tehdejšími formálními zásadami akademic- 
kých škol. Obr. 21 Decentní ozdoby Maclntoshova nábytku, umisfované na hladkých plochách mořeného či bíle natřeného nábytku, působily jako 
vkusné šperky a povyšovaly tak úroveň každého nábytkového předmětu. Obr. 22 Maclntoshúv sedací nábytek připravený pro výstavou v Turíně 
v roce 1902. Obr. 23 - Obr. 25 Sedací nábytek pro interiéry realizované Maclntoshem v Glasgowě. Obr. 26 Interiér hudební síně řešené nezvy- 
kle, účelně a samozřejmě se smyslem pro míru celkového uspořádáni. 



201 



SECESE 




Obr. 27 Část interiéru vídeňského domu Štift v roce 1898. Návrh Jo- 
sefa Marie Olbrichta, asistenta profesora Otto Wagnera a opavského 
rodáka. Obr. 28 - Obr. 29 Sedací nábytek Josefa Hoffmana je dokla- 
dem toho, jak architekti chápali své poslání celistvě, jako tvorbu kom- 
plexního prostoru a považovali návrhy interiérů včetně nábytku za při- 
rozenou součást svých projektů. Obr. 30 Přístavný stolek, vytvořený 
podle návrhu Josefa Hoffmana. Dekorativní účin jeho tvorby byl za- 
měřen na sjednocení rozdílných materiálů a na jednotu uměleckého 
výrazu. Obr. 31 Sedačka (autor Josef Hoffman| Obr. 32 Vídeňská se- 
cese - návrh pokoje mladé dívky (autor Otto Struck, 1 908). 



dílech Maclntoshových staveb. Významnou stavbou 
byla ve městě stavba Výtvarné školy a několik čajoven, 
ve kterých celkové pojetí prostorů navozovalo využitím 
rastrů zvláštní atmosféru. Tvorba jeho interiérů ovliv- 
nila secesní architekty ve Vídni a v Mnichově. 

Ovlivněna několika prameny nebyla secese jednot- 
ným stylem ve smyslu minulých slohových období. 
Vedle stylizovaného naturalismu a v Belgii zrozené se- 
cesní linie vznikla ornamentika založená na geometrii, 
na přímých liniích a současně i zcela střídmém zdo- 
bení. Secese se stala pojmem, který vyjadřoval řadu 
různých, často až protichůdných výtvarných názorů. 
Stala se tím i svědectvím o generačním rozvrstvení 
autorů a specifika jednotlivých zemí. Měla tolik tváří, 
kolika národnostními prostředími a tvůrčími individua- 
litami prošla. Pro potvrzení těchto slov stačí uvést roz- 
dílnost mezi anglickým a především skotským Modern 
stylem a italskou tvorbou nazvanou Floreale. 

Zatímco skotský a anglický směr měl možnost opřít 
se o tradiční klasicismus a byl oproštěný od dekorativ- 
ních přívažků, Italové se projevili dekorativností. Se- 
cese zapustila své kořeny ve Vídni i v Praze. Ve Vídni 
v roce 1898 ve svých dvaadvaceti letech založil Josef 
Hoffmann spolu s dalšími bouřliváckými vrstevníky vP 
deňskou skupinu secese. 

K hnutí Sezesion, u jehož vzniku stáli vedle malířů 
v čele s Gustavem Klimtem i architekti Kolman Moser 
(1868-1916), Joseph Maria Olbrich (1867-1906) se 
k mladým tvůrcům svými pracemi připojil profesor ví- 
deňské školy architektury Otto Wagner (1841-1918). 
Tato osobnost byla významná i pro české architekt}", 
kteří tehdy studovali ve Vídni. Wagnerův význam spo- 
číval především v idejích, které proklamoval. 

Pod vedením Josefa Hoffmanna vznikly v roce 190? 
Wiener Werkstatte (Vídeňské umělecké dílny), které se 
staly základnou pro rozvoj nábytkového umění v du- 
chu secese. Vznikal zde formální styl, již zaštítěný prů- 
myslem. Vídeň pod vlivem výstavy Maclntoshovy glas- 
gowské školy se stala šiřitelem geometrickéh : 
ornamentu. Ten zřejmě proti rozevlátým křivkám fran- 
couzského Art Nouveau svojí přiměřeností víc vyhovo- 
val místní tradici. Nad volnou kompozicí rostlinný;:. 
motivů a křivek převládl v tvorbě vídeňských archi- 
tektů geometrický tvarový řád. Na svých stavbách 
a v návrzích nábytku uplatňoval nejen J. Hoffman í.ž 
i Koloman Moser, Gustav Seigel jemný detail vycháze- 
jící z čtverců. Výrobky Wiener Werkstatte, charakte- 
ristické převažujícím využitím geometrických forer, 
navodily u některých komentátorů poznámky, : 
v tvorbě vídeňských architektů došlo k diktatuře čv~ - 



202 



SECESE 



ce. Dalším z Wagnerových žáků byl Slovinec Josip 
Plečnik (1872-1957), který přenesl secesi do Lublaně 
a který se po první světové válce svým osobitým 
a zcela nekonvenčním dílem zapsal do historie archi- 
tektury mladého Československa. Ve Skandinávii byla 
secese pojmenována Skonvirkestil. Nové výtvarné úsilí 
proniklo i na Balkán a přeneslo se do severní a jižní 
Ameriky. Evropská společenská elita od samého po- 
čátku přijala tuto novou vlnu jako svůj životní sloh. 

Secesní ornament a secesní tvarosloví vtiskly své 
znaky i těm nejprostším předmětům. Nový názor pro- 
nikl bytovým zařízením, architekturou, ale i reklamou 
a módou. Ovlivnil i manžetový knoflík pánské košile. 
Cílem tvůrců nového stylu byla komplexní účast všech 
umění při utváření předmětů všedního dne. Typickým 
představitelem široké všestrannosti byl i Alfons Maria 
Mucha (1860-1939), spolutvůrce nového stylu, ale 
i jeho symbol. Vedle své rozsáhlé vlastní tvorby navrhl 
reprezentační Fouguetovu prodejnu klenotů v pařížské 
ulici Rue Royal, pro kterou vytvořil projekt celého in- 
teriéru. Alfons Mucha navrhl nábytek, koberce, do- 
plňky, ale i portál této prodejny. Pro Světovou výstavu 
v Paříži vytvořil i návrh pavilonu. Řešil vzhled příborů, 
jídelních lístků a vinět. Nový názor pronikl bytovým za- 
řízením, veřejnými prostorami, architekturou i módou. 
Úkolů z různých oborů se v celé jejich šíři ujímali 
umělci působící v novém stylu. 

Ještě koncem devatenáctého století většina nábytko- 
vých předmětů, kromě sedacího nábytku z ohýbaného 
dřevěného hranolku, byla vyráběna v řemeslnických 
dílnách a v manufakturách. Současně s vysokou ná- 
ročností na řemeslné zpracování navržených předmětů 
narůstal i význam jednotlivých uměleckých řemeslníků. 
Pro svůj rukopis, který do svých děl vkládali byli mnozí 
z nich hodnoceni rovnocenně s malíři či sochaři. I z je- 
jich dílen vycházela často pozoruhodná díla, svými 
tvary a ornamenty nezatížené minulostí. 

„ Ve jménu nového umění i u nás vznikla tvorba in- 
teriérová, naturalistická; v podstatě romantická, která 
měla u některých architektů ráz francouzské koketní 
lehkosti, u jiných spíše vídeňské fešnosti".]. E. Koula 

Ať byla inspirovaná pařížským Art Nouveau nebo 
rakouskou „sezecion" byla méně zdobná a také střízli- 
vější. Do Prahy pronikla secese především zásluhou 
Bedřicha Ohmana (1858-1927) - úprava divadla Vari- 
eté v Karlině, kavárna Corso, hotel Central. I přední 
představitel české architektury Jan Kotěra, vycházel ze 
secese. Směřoval však k jednoduchosti. Je to patrné na 
Národním domě v Prostějově a jeho interiérech. Je po- 
chopitelné že tento směr, jako směr romantický, citový 




Obr. 33 Návrh kabinetu - tužková kresba Alfonse Muchy z roku 1 902. 
Obr. 34 Úchytka navržená Alfonsem Muchou. Obr. 35 Detail - návrh 
na řezbářsky provedené nároží (Alfons Mucha). Obr. 36 - Obr. 37 
Psací stůl a sedačka - návrh Josef Fanta. Obr. 38 Židle navržená Ja- 
nem Kastnerem - profesorem řezbářské speciálky pražské Umělecko 
průmyslové školy, 1899. 



203 



SECESE 




Obr. 39 Kabinet z javorového dřeva, zdobený bronzovými plaketami 
a koženými výplněmi. Kabinet byl součástí interiéru na svétové výstavé 
v Paříži v roce 1 900. Autor Josef Fanta. Obr. 40 Souběžně se secesí se 
objevil u nás folklórismus. Jeden z představitelů, Dušan Samo Jurkovič, 
dokázal z motivů evropské secese, lidové architektury vytvořit osobitou 
syntézu interiérů. Jurkovičovy interiéry na Rezku byly osvobozeny od 
klasické reprezentační strnulosti a inspirovány lidovým nábytkem. 



měl blízko i k foklóru. Dotvrzuje to i Kotěrou v roce 
1902 navržená strašnická Trmalova vila, ale především 
práce Dušana Samo Jurkoviče (1868-1947), Jana Koulv 
(1855-1919) a Josefa Fanty. 

Jakmile se nový styl rozšířil z předmětů unikátních 
a výstavních do obecného užívání, počal být spojován 
s oním starým romantickým názorem na zařizování 
prostorů - na pouhou dekoraci ploch nábytku. Stejně 
tak rychle, jak celé nové hnutí vzplálo a naplnilo před- 
mětný svět, tak rychle pozbylo obliby. Je nutné si také 
uvědomit, že secese, která zasáhla výrazně nábytkovou 
tvorbu, byla často jen pouhou vnějškovou změnou or- 
namentu. Pomocí strojní výroby byly napodobovány 
výrobky, které měly mít charakter řemeslného zpraco- 
vání. Ozývaly se hlasy, kladoucí rovnítko mezi kulturm 
vyspělostí a oproštěním předmětů denní potřeby orna- 
mentu. V roce 1908 nadepsal architekt Adolf Loos je- 
den ze svých článků: „Ornament a zločin". 

Vyjádřil v něm názor, že „...lze položit rovnítko mez: 
revolucí kultury a odstraňováním ornamentu z užitko- 
vých předmětů." 

Jeho útok byl namířen nejen proti přežívajícímu 
pseudohistorickému dekoru, ale proti secesi. Na její ad- 
resu poznamenal, že jednou bude zostření trestu ve 
věznicích spočívat v tom, že cela bude zařízena se- 
cesně podle návrhů profesora Van de Velda, který se 
stal předním představitelem celého hnutí. Obrat, který 
nastal by bylo možné nazvat hysterií. Když však dnes 
pohlížíme na secesi se stoletým odstupem, uvědomu- 
jeme si, že toto hnutí bylo úvodem k modernímu na- 
vrhování nábytku. 

Otevřelo široké pole vynalézavosti a vedlo k usku- 
tečňování nových tvůrčích nápadů bez svázanosti 
s minulostí, s pseudohistorickými styly 19. století 
Z hlediska nábytkového umění byl nový proud nejen 
posílením, ale i obnovou umělecko - řemeslné tvorby. 
Přitom secese byla prvním pokusem používat práci 
strojů (přiměřeně technickému vývoji v době přelomu 
devatenáctého a dvacátého století) bez napodobování 
a nahrazování řemeslnické výroby. Byla i preferencí 
dokonalého detailu. Secese, která zdůrazňovala este- 
tické hodnoty a kvalitní práci s materiálem se stala 
v mnohém pramenem soudobého návrhářství. Toto vý- 
tvarné vzepětí bylo spojovacím článkem mezi myšlen- 
kami a činy hnutí Williama Morrise a jeho druhů 
z hnutí „Art and Craft". Navázalo na teoretické prokla- 
mace hlásané architekty Semperem a Wagnerem 
a stalo se spojnicí s tvorbou nábytku dvacátého stolet: 



204 



KAPITOLA O ČESKÉ MODERNĚ 
A NÁBYTKOVÉM UMĚNÍ 



Málokdy bylo v historii architektury i nábytkové 
tvorby v tak krátkém období' soustředěno tolik nových 
myšlenek, jako na počátku dvacátého století. Přitom ar- 
chitektura tonula svým pseudorenesančním tvarováním 
a současně rozevlátou secesí na samém pokraji všeho, 
co měla poskytovat. Moudré rady vídeňského profe- 
sora Wagnera, učitele mnoha českých architektů, a te- 
oretické práce architekta Loose, vyzývající k pravdi- 
vému uplatňování materiálů, k nezastřenému přístupu 
ke konstrukci a funkci, poskytly pevnou základnu dí- 
lům české individualistické moderny. 

Mezi mnohými kritickými hlasy se ozval i F. X. Šalda, 
který kolem roku 1900 ukazoval na východisko z kon- 
vence - na novou cestu k tvorbě prostých a účelných 
tvarů. Ukazoval směr bez nakupených ornamentů, bez 
laciné líbivosti, který mohl vyvést architekturu z pře- 
míry „ozdobnictví". 

„Nová technika stvořila i novou mluvu formovou, 
nový svět tvarů. Neznám hneá tak podivně velkého 
a drtivého architektonického dojmu, jak ten, kterým pů- 
sobí veliký železný most, holý a prostý. Jak malicherně 
vypadají vedle toho kamenné stavby našich měst se 
svými tak zvanými estetickými fasádami, se svými ku- 
polemi, sloupy uloupenými z renesančních paláců. 
Jaká podvodná maškaráda, jaká hnusná fraška a pa- 
rodie umělecké poctivosti a pravdy. Nová krása je krá- 
sou účelu, vnitřního zákona, logiky a struktury - to je 
postulát moderního estetického citu. " 

Jako reakce na přemíru secesní originality a dekoru 
projevila se již v prvních letech nového století v pra- 
cích architektů snaha po úměrnosti a střízlivosti. Byla 
to snad i snaha po odosobnění a zvědečtění, snaha po 
účelnosti, která vedla architekty k tzv. individuální mo- 
derně. To se již vývoj architektury vzdaloval od seces- 
ního romantismu, od rozevlátých křivek ke geome- 
trické vyváženosti, od folklórismu naplněném lokální 
notou k mezinárodnímu evropanství. Tvorba nábytku 
se navracela ke tvarovému klidu, zjednodušováním ná- 
bytkových předmětů až na základní tvary. 

Hranolovitost byla uplatňována u skříňového ná- 
bytku, kde měla své opodstatnění. Byla nejen účelná, 
ale vycházela i z logiky konstrukce. Tvary úložného 




Obr. 1 Fasáda v duchu individuální moderny. V řadě architektonických 
nově pojatých děl české architektury se vyjímaly práce architekta J. Ko- 
těry. Jedním z příkladů je i návrh z roku 1911 na dům M. Urbánka 
v Praze. Obr. 2 Střízlivé tvarování, oproštěné od přemíry ornamentů, 
uplatnil Otakar Novotný i na nábytku pro „vedlejší" prostory. 



ČESKÁ MODERNA 





nábytku se přitom neměnily. Tvůrci moderny ale hra- 
nolovitost uplatňovali také i u nábytku sedacího. 
Oproti často až bizarním secesním tvarům sedacího 
nábytku, který poskytoval pohodu sezení, vznikala 
křesla, židle a lavice formalisticky stylizovaná do geo- 
metrického řádu, často i na úkor jeho pohodlnosti. 
I když se individualistická moderna vymanila z pře- 
míry dekorativnosti a oprostila od pseudohistorismu. 
zůstávaly povrchy výtvarně členěny a zdobeny stříd- 
mým geometrickým ornamentem. Přitom přes zevní 
proměny nábytek zůstával ve svém složení velmi tra- 
diční. Tradiční zůstávalo i umístění jednotlivých nábyt- 
kových předmětů v prostoru. 

Ložnici vévodil manželský „katafalk", po jeho obou 
stranách noční stolky a nezbytná „toaletka", dále pak 
dvoudílná a třídílná skříň. Jídelna zůstávala vyplněna 
sestavou jídelního stolu se židlemi, situovanou ve 
středu prostoru, ve kterém nesměl chybět bufet a ser- 
vírovací stolek. Reprezentačním prostorem byl salon, 
spoře užívaná místnost se čtyřmi křesly kolem konfe- 
renčního stolku. 

Tento archaismus, přetrvávající z devatenáctého sto- 
letí, byl pozvolna měněn teprve příkladným řešením pů- 
dorysných dispozic u realizací tehdejších předních čes- 
kých architektů, kterými byli především František Roith 
(1876-1942), Antonín Engel (1879-1959) a z mladší ge- 
nerace architekti Josef Gočár, Otakar Novotný a Pavel Ji- 
rák, kteří začínali působit v atelieru Jana Kotěry, před- 
stavitele české individualistická moderny. Kotěra tehcv 
formuloval zásady nové tvorby zcela jednoznačně: „Ar- 
chitektonická tvorba má na zřeteli prostor a konstrukc. 
nikoliv tvar a výzdobu. První je vlastní pravdou arci::- 
tektury, druhá může být nanejvýše vyjádřením té:: 
pravdy. Nová forma může vzniknout nikoli z estetické 
spekulace, ale toliko z nového účelu, z nové konstrukc: 
Každé hnutí, které by nemělo své východisko v účel: 
a v konstrukci, nýbrž mělo svůj vznik ve formě, zůstat :. 
nutně romantickou utopií. " 

I když šlo vzhledem k počtu realizací o malý krl- 
ček, stala se i „individualistická moderna", jak ji p> 
jmenovali funkcionalističtí teoretici, dalším výrazným 
vykročením do dvacátého století. 

Obr. 3 Sedací souprava - interiér Jana Kotěry - věcný a střízlivý. Na - 
hované interiéry patřily mezi nejdokonaleji/, jakých bylo u nás v té dece 
dosaženo.Kotěra byl v Čechách první, kdo otevíral okna do Evropy 0: • 
4 Sedací souprava navržená J. Gočárem projeden z pražských saloa 
tak jak byly v duchu moderny vybavovány. Obr. 5 - Obr. 6 Císařste : 
královská továrna na nábytek K. V Skuherský v Hradci Králové ve r. '-r 
katalogu sloužícími propagaci výrobků v prvních letech dvacátéhc : 
letí nabízela jednoduchý a přitom elegantní sedací a stolkový ná: 
oprosténý od přemíry dekorativních prvků. 



206" 



KAPITOLA O ČESKÉM KUBISMU 
A TVORBĚ NÁBYTKU 



Pařížský kubismus s abstraktními díly Pabla Picassa 
a Georgenese Braqua nastolil ve výtvarném umění po- 
čátkem dvacátého století nové otázky. Jejich analýzy na 
plochách malířských pláten směřující k trojdimenzio- 
nálnímu prospektu navodily pro umění zcela nové 
podněty. Kubistické přetváření skutečnosti se rozšířilo 
v pracích mnoha umělců po celé Evropě. Čeští archi- 
tekti v letech zrození kubismu v malířském umění 
a v sochařství plně navázali na francouzský malířský 
směr a předběhli tak svou dobu. 

V letech, kdy individualistická moderna svoji stro- 
hostí, střízlivostí, a věcností neposkytovala nastupující 
generaci dostatek možnosti k uměleckému uplatnění, 
nastoupila svoji tvůrčí cestu i skupina mladých českých 
architektů. V krátkém období před první světovou vál- 
kou vystoupili proti racionalitě moderny Pavel Janák 
(1882-1956), Josef Gočár (1880-1945), Vlastislav Hof- 
man (1884-1964), Josef Chochol (1880-1956), ale i Ota- 
kar Novotný (1880-1958), Antonín Procházka (1882- 
1945) a Rudolf Stockar (1886-1957), ale i individualista 
Emil Králíček (1877-1930). Tito mladí architekti našli 
svůj osobitý výraz v typicky českém kubismu. Odmítli 
nejen historismy a secesi, ale i cesty racionálních tvarů. 

Český kubismus v architektuře vzešel z niterné po- 
třeby vyvolávat svými díly dramatické pocity. Byl úsi- 
lím po vytvoření předmětného světa, které by posu- 
nulo architektonickou tvorbu od racionality moderny, 
chladné a objektivní, k ryze výtvarným a vyšším hod- 
notám. Byl to především odpor proti soudobým názo- 
rům starší generace a současně i snaha po nalezení no- 
vého českého výrazu v architektonické tvorbě - snaha 
po jejím odlišení od tehdejší evropské moderní archi- 
tektury. Odpor byl vystupňován konfliktem s názory 
členů Mánesa. Po ostrých diskusích, které následovaly 
po výstavě kubistických obrazů, ostentativně vystoupili 

Obr. 1 Nájemní dům navržený roku 1 913 s důslednou modelad fasády 
v duchu kubismu Josefem Chocholem v Praze - Neklanová ulice 30. 
Obr. 2 Pohovka -Josef Gočár 1913. Obr. 3 Pohovka a křeslo - vyba- 
vení Anglického kroužku v pražském Obecním domě podle návrhu Jo- 
sefa Chochola z roku 1 9 1 1 . Obr. 4 Pohovka a křeslo podle návrhu Vlas- 
tislava Hofmana (veřejnosti předvedeno při instalaci výstavy prací 
Skupiny výtvarných Umělců v Obecním domě mésta Prahy roku 1 9 1 2|. 




z Mánesa mladí architekti a postavili se po bok socha- 
řům a malířům, kteří se ve svých dílech vyjadřovali roz- 
loženými kubistickými formami. 

(Pozn. - Architektura, tak jako kubistické výtvarné 
umění, ale i tvarování nábytku, vznikaly ze sván: 
s hodnotami uznávanými v 19. století. Realizace čes- 
kých architektů tvořících v duchu kubismu se staly do- 
kladem skutečnosti, že u nás byly v architektuře roz- 
bity konvence slohových epoch.) 

V roce 1911 založili v Praze „Skupinu Umělců Vý- 
tvarných" a Pavel Janák v „Uměleckém měsíčníku", vy- 
daném „Skupinou", vystoupil se zásadním programem 
Pod názvem „Hranol a pyramida" formuloval základní 
postoje mladých umělců: 

„...architektonická krása je stavěná jen stavbou 
hmot a její krása spočívá ve záramatizované rovno- 
váze hmot. " 

Podrobil kritice stávající moderní architekturu, která 
sice provedla očistu od pseudohistorické dekorativ- 
nosti, ale nedokázala, podle mladých architektů, při- 
nést nic víc než strohost bez hlubších duchovních 
aspektů. Na základě gotických jehlanů a egyptské py- 
ramidy Pavel Janák zdůrazňoval význam diagonál', 
a šikmých ploch. Zdůrazňoval, že právě pomocí těcht: 
přístupů k tvorbě je možné dospět k vrcholnému dy- 
namickému a plastickému účinku. Umělecký prograr.: 
který se hlásil k novému směru tvorby, byl formulová: 
současně s prvními návrhy a prvními realizacemi. Byli 
to expresivní hra - deformace tvarů - opírající se o po- 
dobu krystalů. 

Hra divoká a hra dramatická, vycházející z úsilí p: 
výtvarném překonání hmoty. Bylo to i architektonické 
vyjádření krystalů, dokazujících nenapodobitelný archi- 
tektonický princip přírody. Šikmá plocha a jednoznační 
vyjadřované úsilí po uvedení hmoty do pohybu - dy- 
namika - se staly základem celé tvorby mladých archi- 
tektů. Bylo to současně hledání čistého výrazu bez dal- 
ších přidávaných dekorativních prvků. 

Obr. 5 Psací stůl a čalouněné křeslo s područkou - Josef Gočár 19!: 
Tvůrci českého kubismu odmítali vycházet pouze z tradiční vertikály, r :• 
rizontály a pravého úhlu. Na první místo byla kladena forma a ab- 
strakce, nikoli technika a materiál. Navrhované předměty plně odpc- 
daly prohlášením a přesvědčení mladých architektů, že: „... architekt. - 
je věcí formy, nikoli účelu, materiálu a nemá - pokud je ještě myšič- 
kou v duchu a neztělesněnou hmotou - žádných hranic" /?. Jana 
1910/. Obr. 6 Psací stůl a celočalouněná židle. Autor Vlastislav ř- : 
man. Obr. 7 Nábytkové kování, podle návrhu Pavla Janáka z s 
1912-1914. Šikminy se uplatňovaly na každém kusu nábytku a ne: 
vynechávány ani na nábytkovém kování. Obr. 8 Židle, návrh Vlas: : 
Hofman, 1 9 1 1 -1 9 1 2. Obr. 9 Židle, návrh Pavel Janák, část soubc - . 



ČESKÝ KUBISMUS 



Vlastimil Hofman, který se zúčastnil formulování 
tezí nového hnutí, poznamenal: „...je nutno se omezit 
na jistý smysl hladkosti a čistoty, jež jakožto obecný 
předpoklad je vlastní všem užitkovým předmětům mo- 
derní doby. " 

Tvorba českých architektů tímto přístupem k navr- 
hování provedla konečnou očistu od pseudohistoric- 
kých forem. Český kubismus se radikálně rozešel s or- 
namentem historismu a secese. Ornamentem se stávaly 
jednotlivé předměty samy o sobě. Architekti zapojení 
do kubistického hnutí usilovali tímto způsobem o vy- 
tvoření slohové jednoty a jednotlivými tvůrci vyhlašo- 
vané programy zbavovaly architekturu předsudků. 

Koncem minulého století zaznamenala nejen Praha, 
ale i ostatní města Českého království velkou stavební 
vlnu. Zvýšená potřeba při vybavování interiérů byla vy- 
plňována nábytkovými předměty, které v té době byly 
vyráběny ve značných objemech, bez výtvarných hod- 
not, se směsicí různorodých ornamentů. Přes pozoru- 
hodnou secesní epizodu, přes snahu o moderní interi- 
éry, byly při tvorbě nábytku stále jen rozmělňovány 
dekorativní prvky. Byla to zcela rutinní produkce vý- 
robců nábytku. Za této situace bylo v Praze roku 1908 
vytvořeno družstvo Artěl, (Ateliér pro výtvarnou práci), 
stejně jako Wiener Werkstátte usilující o tvorbu vý- 
tvarně kvalitních předmětů. Ve svých inzerátech se Ar- 
těl představoval jako: „Umělecký průmysl všeho 
druhu". Jeho cílem bylo vzkřísit a probudit smysl pro 
výtvarnou práci a vkus v každodenním životě. 

Iniciátoři Ateliéru pro výtvarnou práci prohlašovali 
že: „...každý užitkový předmět je dosti cenným, aby- 
chom se snažili nalézti mu v dobrém materiálu účelný 
a krásný tvar. " 

Z iniciativy Pavla Janáka a Josefa Gočára, ve spolu- 
práci s podnikateli, byly také v roce 1912 založeny 
Pražské umělecké dílny, které vyráběly především ná- 
bytek a drobné umělecké předměty. Výtvarná práce 
v prvních letech dvacátého století byla spojována s ře- 
meslnou realizací. Přitom se technické zázemí pro vý- 
robu nábytku předních českých architektů skládalo 
z drobných dílen a z nevelkých manufaktur. 

Řemeslná virtuozita českých truhlářů poskytovala zde 
široké možnosti realizace konstrukčně složitých návrhů 
kubistického nábytku. Umožňovala stavbu i těch nejná- 
ročnějších předmětů. Jen díky jejich řemeslnickým 
schopnostem mohli čeští architekti experimentovat v du- 

Obr. 1 0 Stůl a čalouněné židle, které byly součástí první výstavy Skupiny. Jídelní souprava vytvořená podle návrhu Josefa Gočára ( 1 9 1 2) . Obr. 1 1 
Konferenční stolek podle návrhu Pavla Janáka, 1 9 1 2. Obr. 1 2 Stůl - součást exponátů na výstavě, kterou v roce 1 9 1 4 v Kolíně nad Rýnem pořádal 
Werkbund. Skupina zúčastnila m.j. návrhem Josefa Gočára. Obr. 1 3 Knihovna podle návrhu Pavla Janáka ( 1 9 1 2- 1 9 1 3) . Obr. 1 4 Knihovna s pod- 
stavcem hodin, Josef Gočár, 1913. Mnohé kusy nábytku navodily pocit sochařského díla. 




209 



ČESKÝ KUBISMUS 





Obr. 1 5 Lůžka pro ložnici dr. Borovičky podle návrhu Pavla Janáka 
|19I2). Obr. 16 Stolní zrcadlo podle návrhu Pavla Janáka (1912]. 
Obr. 1 7 Výdejní pult v kavárně prvního patra domu „U Černé matky 
Boží". Hmotný kubistický ráz nábytkových předmětů zjemňovaly šikmé 
plochy. Obr. 18 Do historického prostředí organicky vkomponovaný 
nárožní dům „U Černé matky Boží" na počátku Celetné ulice na Sta- 
rém městě pražském, vyprojektovaný v duchu kubismu Josefem Go- 
čárem v letech 1 9 1 1 -1 9 1 2. Pohled na fasádu z Ovocného trhu. 



chu kubistických teorií. Ve svých návrzích nábytku ale 
často opomíjeli těžkosti výroby. Velmi často nerespekto- 
vali ani základní technologické možnosti a vlastnosti 
materiálů. Navzdory konstrukcím a materiálům na první 
místo byla stavěna základní idea - kubismus. Samotná 
stavba mnohých nábytkových předmětů často neodpo- 
vídala ani tehdy dostupným materiálům a běžným tru- 
hlářským konstrukcím. 

Pavel Janák k tomu poznamenal: 

„Nevidíme materiálů, vidíme ve všem jen hmotu. Ve 
světě tvarů - možno říci zatím- jde vůbec o myšlenk, 
plastické a je lhostejno, v jakém materiálu - af drah ér. 
či běžnějším - jsou uskutečněny. " 

Na první místo byl především stavěn dynamický úči- 
nek působící dramaticky. V. V. Štech, teoretik uměr_ 
a mluvčí „Skupiny", ke kubistickým nábytkovým před- 
mětům poznamenal: 

„Nábytek byl stavěn jako jiná architektura - kažá; 
kus byl samostatným organismem a souvisel s ostatní r: 
tím, že vyrostl pod týmiž zásadami, tímtéž slohem, r. > 
koliv plošným a dekorativním přizpůsobováním. " 

Tato poznámka platila na všechny realizace v ducli- 
kubistické architektury. Průkazně pak o jedné z prvníc- 
pozoruhodných staveb v Celetné ulici na Starém Měsit 
Pražském. Byl to dodnes obdivovaný dům U Čeme 
matky Boží, navržený Josefem Gočárem. Kubismus zcr 
provázel celý objekt do všech detailů v celém interiér, 
včetně dnes již neexistujícího prostoru kavárny. 

Těsně před první světovou válkou (1913-1914) br_ 
z iniciativy českých umělců založen Svaz českého d:'._ 
Jeho největší zahraniční akcí, na které se tvůrci českéh : 
kubismu v architektuře poprvé a naposled prézentová 
světu, byla výstava Werkbundu v Kolíně nad Rýne~ 
Výstava konaná s názvem „Umění v řemesle, průmy-\_ 
a obchodu a architektuře" byla ale ukončena před ter- 
mínem. Začala hrůza první světové války. 

Stavby a interiéry, nábytek, keramika a ostatní pře:- 
měty jsou dnes dokladem o skutečnosti, že kubisme 
v české architektuře byl stylem. Pravda, stylem kte~ 
neměl dostatek času, aby se plně rozvinul. Přesto ku- 
bistické hnutí vytvořilo slohovou jednotu, od architek- 
tonického pojetí průčelí, přes návrhy nábytku, až p: 
drobné užitkové předměty. Český kubismus se Stá 
uceleným názorovým projevem - samostatným čest : 
hnutím. Vyrosd z české půdy, z evropského měřítki 
Byl to pozoruhodný a světově unikátní přínos i do po- 
kladnice tvarového vývoje nábytku. 



210 



KAPITOLA O TVORBĚ NÁBYTKU A ČESKÉM 
RONDOKUBISMU 



Atmosféra po první světové válce byla dobou vy- 
dechnutí a očištěni po dlouhém válečném utrpení. 

„...rodina zaujala zase své místo jako základní pr- 
vek společnosti a s ní se křísil zájem o kulturu interie- 
uru, rodinného domu, tedy architektury, která se úzce 
přimyká k intimnímu životu. Proto interieur, intimní 
architektura, drobný průmysl, které stojí novému životu 
nejblíže, lákaly stále umělce, poněvadž odtud, z no- 
vých požadavků jedině jest možno vyjiti za novou for- 
mou. "Jaromír Krejcar 

Doba po první světové válce představovala v archi- 
tektuře především hledání nové estetiky. V českých ze- 
mích to byl i čas naplněný a vypjatý nacionalismem, 
doba, kdy se stalo módou hovořit o staroslovanském 
umění, o folklóru a svérázu. Architekti v osvobozene- 
cké atmosféře první republiky svojí tvorbou vyšli vstříc 
tomuto dobovému nadšení ze svobody. Vznikla nová 
forma kubismu, který byl později pojmenován rondo- 
kubismem. 

Byla to zcela zvláštní forma kubismu, který se po 
ustavení Československé republiky stal téměř oficiál- 
ním slohem mladého státu. V pracích architektů, v ná- 
vrzích interiérů po první světové válce ještě doznívala 
ona předválečná kubistická architektura. Už koncem 
válečného období doznával kubismus změny při hle- 
dání nových výrazových prvků. Šikmé plochy a špice 
byly zaoblovány a místo trojúhelníků a jehlanů začaly 
být používány kruhy, polokruhy, polosloupy, mezik- 
ruží, koule. Vedle jehlancovitých tvarů se objevovaly 
i tvary oblé. Po válce, jak rád říkával J. E. Koula „...do- 
šlo k úplnému zválcování a zobloučkování celé české 
architektury velké i malé. " 

Válcové a kulové tvary byly jakoby „nalípány" na zá- 
kladní korpusy nábytku. Jejich účelem bylo oživit 
a ozdobit jeho povrch. Kosoúhlé tvary byly vystřídány 
nejen na průčelích staveb, ale i na plochách nábytku. 
Základním pojetím rondokubismu a arzenálem plastic- 
kých prvků se stala oblost. Novým stylem tvorby se stal 
plastický dekorativismus, ve své podstatě skoro barokní. 
Obr. 1 Fasáda Legiobanky (Praha, Na Poříčí 24 - autor J. Gočár). Rondokubismus byl stylem, který tak jako kubismus v architektuře, byl výhradně 
; v Evropě se nevyskytujícím. Obr. 2 Psací stůl, Josef Gočár, 1 922. Obr. 3 Křeslo s koženým potahem, tmavě mořený dub 




a jasan. Součást sedací soupravy, kterou Josef Gočár připravil v roce 1 922 pro první výstavu Svazu čs. díla. Obr. 4 Křeslo, Josef Gočár, 1 922. 



ČESKÝ RONDOKUBISMUS 




Obr. 5 Interiér haly Legiobanky vytvořený v duchu rondokubismu Jo- 
sefem Gočárem. Obr. 6 Pracovní stůl, židle a skříň v pánském pokoji 
v prvním patře na zámku pana Bartoně z Dobenina v Novém městě 
nad Metují - navrhl v r. 1 922 Pavel Janák. Obloučky byly nalípány na 
základní korpusy s cílem oživit a ozdobit povrchy nábytku. Obr. 7 
Křeslo, které navrhl pro Jana Masaryka v roce 1923 Rudolf Stockar. 
Obr. 8 Knihovna podle návrhu Josefa Gočára v roce 1 922. 



U jeho zrodu bylo opět, tak jako u zrodu kubismu 
v architektuře, jen pár osobností Z architektů opět Jo- 
sef Gočár a Pavel Janák, nábytkem se zabývající Fran- 
tišek Buben (1880 - ), K. Pelant, K. Oslejška, František 
Novák, malíř František Kysela (1881-1941) a z teore- 
tiků především V. V. Stech a Z. Wirth. 

Svou měkkostí výrazu a záměrným uplatňováním 
červené a bílé barvy působily stavby a nábytek folklo- 
risticky. Ve snaze vyhnout se opakování tvarosloví li- 
dového nábytku, jak ho při zdůrazňování češství pou- 
žívala starší generace, vznikla směsice kubismu 
s národním folklórem. Byla to znovu a především cíle- 
vědomá snaha nevyužívat ani tvarosloví tehdejší ev- 
ropské moderní tvorby a docílit novými prvky typickv 
českou architekturu. Bylo to úsilí po vyjádření národ- 
ního osvobození. Tento styl, Ize-li vůbec hovor.: 
o stylu, byl právě tak jako předválečný kubismus náš. 
český, nikde jinde se nevyskytující. 

„...výtvarná mluva rondokubismu se stala srozum:- 
telnou a byla přijímána národem jako výraz odpovída- 
jící jejím duchovním potřebám. Neboíje velmi málo ob- 
dobí ve vývoji architektury, které by tak odpovídalo m 
veřejnou objednávku jako je tato." Marie Benešová 

Autoři rondokubistických interiérů a navrhovaných 
nábytkových předmětů vycházeli z účelu jednotlivých 
předmětů daleko více než při tvorbě v předválečném 
kubismu. Přesto se funkce ani konstrukce nestaly vlád- 
ními základy tvorby rondokubistického nábytku. Ron- 
dokubismus vyústil ve svém vývoji přípravou a reah- 
zací československého pavilonu na Mezinárod:.. 
výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925. Účar 
na této výstavě byla konfrontací české kultury se svě- 
tem. V národním pavilonu, navrženém Josefem Gočá- 
rem, vybaveném Pavlem Janákem za spolupráce Fran- 
tiška Kysely, se Československo předvádělo světu. Ce_ 
tato mezinárodní výstava byla pozoruhodnou směskí 
futurismu, expresionismu, ale i českého rondokubism. 
Mezi vším, co bylo vystaveno, největší pozornost upou- 
tal malý pavilon Esprit Nouveau, který otevřel zcela ji- 
nou a zcela novou kapitolu tvorby nábytkových přec- 
mětů. (Viz kapitola o Esprit Nouveau.) 

(Pozn. - Svaz Československého díla byl garantem 
naši účasti na pařížské Mezinárodní výstavě moderníh : 
umění dekorativního a průmyslového. Pro mladé Čes- 
koslovensko byla tato účast přehlídkou několikaleté:. : 
úsilí o vytvoření národního stylu a o jeho prosazení : : 
všech oborů užitého umění. 

Po hostitelské zemi československá expozice získ^. 
největší počet Grand Prix a medailí, které byly údělová: 
mezinárodní porotou pavilonům zúčastněných státu 



212 



KAPITOLA O STYLU ART DECO 
A TVORBĚ NÁBYTKU 



Styl, který je takto označován, měl, jak jsme se zmí- 
nili v předcházející kapitole, své sváteční dny koncem 
dubna v roce 1925 na pařížské výstavě dekorativního 
umění „Exposition internationale des arts décoratifs et 
industriels modernes" - „Mezinárodní výstava moder- 
ního umění dekorativního a průmyslového". I své po- 
jmenování měl tento styl po této výstavě na které 21 
národů přineslo „díla pouze moderní, prostá všech na- 
podobenin", jak to požadovali francouzští pořadatelé. 
Od období secese, v poslední dekádě 19. století až do 
počátku druhé světové války, byl tento styl souhrnem 
snah po nové ornamentice a novém tvarování. Styl Art 
deco byl přímým potomkem předcházejících dekora- 
tivních stylů a současně byl i souputníkem funkciona- 
lismu. Navazoval na mnoho směrů secese a přitom 
uplatňoval a respektoval stále víc strojní výrobu. 

Jeho tvůrci nacházeli inspirace pro tento styl nejen 
v secesi, ze které čerpali mnohé prvky, ale inspirační 
zdroje nacházeli i v líbezných motivech nábytkových 
předmětů z období Ludvíka XVI. Všechny inspirující 
prvky byly interpretovány modernistickým způsobem. 
Art deco čerpalo inspirace i z mnoha dalších pramenů. 
Zdrojem byla i orientální architektura, mnohé motivy 
staroegyptského umění, ale i motivy z japonského 
a čínského umění. Byl to styl doby naplněné jazzem 
a byl s jazzem pro svoji horečnatou dynamičnost také 
často ztotožňován. Mohli bychom s jeho kritiky sou- 
hlasit - byl to i styl snobů. 

Jedním z předních představitelů v zahraničí se stal 
Francouz Émile Jacques Ruhlmann (1879-1933), spolu- 
tvůrce „Pavilonu sběratele" na světové výstavě deko- 
rativního umění. Ruhlmann je také historiky umění po- 
važován za posledního velkého francouzského truhláře 
- nábytkáře, který byl schopen s vybroušeným vkusem 
vytvářet mistrovská díla z velmi kvalitních dřevin, vy- 
kládaných slonovinou, stříbrem a perletí. Podstatná 
část nábytkových předmětů, vyráběných ve vrcholném 
období stylu Art deco, byla spojována s jeho zásadou, 
že: „ Vysoce přepychový předmět se stává měřítkem pro 
běžnou výrobu". 

Nábytek tvořený ve stylu „Art deco" byl vyráběn 
z velmi kvalitního dřeva a jeho působnost byla zdůraz- 




Obr. 1 Část návrhu výstaviště - pavilony před pařížskou Invalidovnou 
a návrh domácího oděvu dámy od J. Hóchsmanna, který byl součástí 
módních přehlídek. Obr. 2 Československý pavilon na Světové výstavě, 
navržený Josefem Gočárem. V čele reliéf českého Iva od Otto Gutfre- 
unda, završený sochou genia od J. Štursy. Naše účast na této výstavě 
byla přehlídkou několikaletého úsilí o vytvořeni národního stylu a jeho 
prosazeni do všech oborů užitého umění. Samostatnou částí byla expo- 
zice, ve které se představilo československé odborné školství Obr. 3 - 
Obr. 4 Vybavení sálu v čs. pavilonu, věnovaného školství, navrhl Fran- 
tišek Buben (realizace v odborné škole v Chrudimi). 



213 



STYL ART DECO 




Obr. 5 Sue a Mare - prádelník inspirovaný čínským uměním (1926). 
Nábytek v duchu Art deco se postupně vyprostil nejen z historických, 
ale i secesních tvarů. Tvůrci nového stylu velmi často svoji inspiraci na- 
cházeli na Dálném Východě. Obr. 6 - Obr. 7 Psací stolek a toaleta od 
J.-E. Ruhlmanna. Snahou tvůrců stylu Art deco bylo zušlechtění před- 
mětů. Obr. 8 - Obr. 9 Maurice Dufréne - křeslo a stolek. 



ňována i decentně uplatněnými dekorativními prvky, 
které byly často vytvořeny i ze slonoviny a drahých 
kovů. Tento Ruhlmannův výrok mohl být uplatněn ale 
jen tehdy, když by nábytkové předměty byly vytvářeny 
ze stejně náročných materiálů, bez ohledu na čas věno- 
vaný realizaci a samozřejmě bez ohledu na jejich cenu. 

Art deco bylo snahou o zušlechtění každého každo- 
denníhoběžného předmětu. Přepychový nábytek pro 
svoji cenu nemohl ale sloužit širokým vrstvám. Vlastnit 
nábytkový předmět od „Ruhlmanna" bylo stejné, jako 
mít doma solitér vytvořený ve slavných dílnách roko- 
kových mistrů ebenistů. 

Po určité době byly kusy nábytku, vytvořené v du- 
chu „Art deco", nabízeny v exkluzivních obchodech, 
kde se setkávaly s dobrým ohlasem. V průběhu času 
nový styl zaregistrovalo i širší publikum. V kariéře ná- 
bytkových předmětů „á la Art deco" pak nastávalo 
nové období. Z exkluzivního předmětu bylo již možné 
učinit sériový výrobek, zindustrializovat jej, zlevnit 
a výlučný nábytkový předmět se objevil v běžnější ob- 
chodní síti. Zpravidla se současně začal projevovat vliv 
četného napodobování, spojeného s vulgarizací. Ho- 
nosný model poklesl do nejnižší cenové kategorie. Vy- 
soce přepychový předmět, jak o něm hovořil É. J. Rur_- 
mann, se nestal měřítkem, ale splodinou. 

České tvůrce, jak jsme již uvedli v předcházející ka- 
pitole, ovlivnila atmosféra prvních poválečných let 
a horečná příprava na vystoupení mladého státu 
mezinárodní „přehlídce" v Paříži. České „Art deco" mů- 
žeme časově zařadit do dvacetiletého úseku trván 
první československé republiky, do let 1918-195: 
V první etapě to byl národní dekorativismus, kterým se 
české umění reprezentovalo v celé expozici. 

V Paříži se prezentovalo víc jak úspěšně. Co do po- 
čtu nejvyšších cen (58 ocenění) se zařadilo hned zi 
hostitelskou zemi. Pravda, byl to velký úspěch, i.t 
i kulminační bod. 

„Záměr nového stylu, založeného na akcentovat?:- 
dekoru, nemohl dlouho obstát a i v domácím prostře 
byl částí kritiky důrazně odmítán..." Jana Horneko: 

Ve své původní podobě sloužil styl Art deco ná- 
ročné reprezentaci. K poctě desetiletého trvání repm- 
liky byla postavena na Mariánském náměstí v Prii: 
Městská knihovna. Architekt Roit ve spolupráci s Fran- 
tiškem Kyselou v levém křídle knihovny vytvořili re- 
prezentační interiéry primátora a primátorský byt. 

(Pozn. - V designu nábytku Art Deco existovaly i . 
odlišné trendy. Byly to na prvním místě předměty ~ 
pracované v nejvyšší řemeslné kvalitě a na straně dr 
experimenty, které považujeme za moderní nát 
užívající kovy a nově se vyskytující plastické hrne 



214 



KAPITOLA O LESPRIT NOUVEAU, PURISMU, 
LE CORBUSIEROVI A TVORBĚ NÁBYTKU 



Jako protipól všeho, co bylo dosud předvedeno, 
musel šokovat návštěvníky pařížské výstavy dekorativ- 
ních umění Corbusierův pavilon, nazvaný „de 1'Esprit 
nouveau". Tímto nevelkým pavilonem byla uštědřena 
tržná rána takzvanému uměleckému průmyslu, který 
hledal svoji cestu do dvacátého století v nových deko- 
racích. Le Corbusierova expozice „Uesprit nouveau" se 
setkala s odporem pracovníků vedení pařížské mezi- 
národní výstavy, kteří ji pokládali za nepřípustnou a jak 
poznamenal časopis „Stavba" z roku 1925-26, byla re- 
alizována i proti vůli jury. 

Tímto malým pavilonem na výstavě Le Corbusier 
(1886-1965), vlastním jménem Ch. E. Jeanneret, ne- 
předkládal své zhmotnělé myšlenky široké veřejnosti 
poprvé. Od doby, kdy se spojil v roce 1918 s malířem 
A. Ozenfantem a z výsledku jejich spolupráce vznikla 
výstava puristických pláten vystavených v pařížské ga- 
lerii Thomas, od doby, kdy vydali manifest „Aprés le 
Cubisme" („Po kubismu") a kdy na Podzimním salonu 
v roce 1922 Le Corbusier vystavil urbanistickou studii 
„Město pro miliony obyvatel", uplynulo sedm let napl- 
něných intenzivní činností. Byly to roky, ve kterých vy- 
šla kniha „Vers une architecture", doba, ve které spolu 
s Pierrem Jeanneretem byly realizovány v Paříži a v Bor- 
deaux stavby domů koncipovaných v duchu převrat- 
ných myšlenek. Ve své knize, vydané v roce 1923, vy- 
slovil Corbusier svou mnohokrát diskutovanou větu: 
„Une maison est une machine á demeuer..." („Dům je 
stroj na bydleni..."). 

Jedním z hlavních cílů vystoupení na Mezinárodní 
výstavě dekorativního umění byla výzva: „Vyčistěme 

Obr. 1 Pavilon Esprit Nouveau navržený Le Corbusierem a Pierrem Je- 
anneretem, představoval jednotku z projektovaného úlového domu 
(Lotissement fermé á alvéoles). Byl to model dvoupodlažní buňky, 
s drobnou zahradou, do které pro výstavu Le Corbusier zakomponoval 
i strom, pro který vytvořil kruhový otvor ve stropu buňky. Všechny kon- 
struktivní prvky, včetně nábytku, byly standardizovány. Obr. 2 Corbusi- 
erova kresba interiéru domku Citrosan (1921). Obr. 3 Návrh vilového 
bloku z roku 1922 vytvořený z dvoupodlažních bytů. Corbusier řešil 
tímto návrhem zastavování stavebních parcel malými stavbami. Vilové 
bloky měly být vybaveny službami, prostorami pra děti a mládež a jí- 
delnami. Obr. 4 - Obr. 7 Dodnes vyráběný nábytek, navržený Le Cor- 
busierem a Charlottě Perriandovou v druhé polovině dvacátých let. 




LESPRIT NOUVEAU, PURISMUS, LE CORBUSIER 




svůj dům a v této prázdnotě vytvořme něco nového, na- 
plněného novým duchem. " 

Pavilon Esprit nouveau se stal dokladem, že: „Má- li 
být bydlení skutečně přetvořeno, je zapotřebí rozřešit 
jasně i otázku nábytku. Tady je gordický uzel, který je 
třeba rozetnout, jinak bude každá moderní myšlenka 
neplodná a bez výsledku. " 

Tento pavilon kladl otázky a současně na ně slovy 
jeho tvůrce odpovídal: 

„Co jest vlastně nábytek? Prostředek. Proto náš náby- 
tek má odpovídat každodenním, konstantním a pravi- 
delným funkcím. Všichni lidé mají tytéž potřeby v témž 
čase, každého dne. " 

Corbusier, tak jako řada mladých architektů, byl fas- 
cinován stroji a ve své základní teoretické práci uvedl: 
„...stroj nám ukazuje kruh, kouli válec z ocele, a to 
s přesností, jakou nám pňroda neukazuje. Stroj je zcela 
geometrií. " 

Jako příklady dokonalých moderních tvarů upozor- 
ňoval na novinky tehdejší techniky. 

Nesmíme zapomenout že letadlo, automobil, zaoce- 
ánský parník se staly pro nastupující generaci archi- 
tektů novodobými symboly každého všedního dne. 

Svoje návrhy velkých obytných domů pro dva tisíce 
až dva tisíce pět set osob přirovnával Le Corbusier 
k velkému zaoceánskému parníku a poznamenal 
„...zde nepanuje zmatek, nýbrž nevyšší pořádek. Sto- 
jíme před novou dimensí domů. " 

Při těchto úvahách současně vycházel z přesvěd- 
čení, že nábytek je nástroj, který má sloužit lidským po- 
třebám. 

Le Corbusier si průkopnicky plně uvědomil možnost 
zprůmyslněné, sériově vyráběné architektury a přitom 
vyžadoval, aby navrhované předměty a architektonické 
celky byly dokonale a krásně tvarované. Jeho suges- 
tivní manifesty, novátorské teoretické úvahy, které vě- 
noval i nábytku, studie a realizovaná díla ovlivnily naši 
meziválečnou architekturu. 



Obr. 8 Nové hmoty - nové konstrukce - nové tvary. Tak je možné iden- 
tifikovat prostory navrhované Le Corbusierem. Obr. 9 - Obr. 10 
Úložný prostor, který v roce 1929 navrhovala spolupracovnice Le Cor- 
busiera, Charlottě Perriand. 



HP 



KAPITOLA O BAUHAUSU A TVORBĚ NÁBYTKU 



Chceme-li sledovat chronologicky vývoj nábytkové 
tvorby, je nezbytné vrátit se z doby konání pařížské vý- 
stavy dekorativních umění v roce 1925 zpět z Paříže do 
Německa, do doby po první světové válce, do času 
„grunderských let". Do doby, kdy německé domácnosti 
byly plné plyšového, ornamenty a bohatými řezbami 
přetíženého nábytku. Tehdy se za socialistické vlády 
v německém Výmaru v roce 1919 sloučily dvě výtvarné 
školy - Vysoká škola výtvarných umění s Umělecko- 
průmyslovou školou. Vznikl institut se speciálním za- 
měřením na hmotnou kulturu. To samo o sobě nebylo 
nic zvláštního. Škol s tímto cílem bylo v tehdejší Ev- 
ropě již celá řada. Tehdy ale nemohl nikdo předpoklá- 
dat, že se právě toto učiliště stane ohniskem proti aka- 
demismu, že se stane prvním pokusem o integraci 
umění a výroby a především pak teoretickou základ- 
nou nového hnutí - funkcionalismu. 

V době počátků Bauhausu existovala v Holandsku 
skupina „De Stijl" (o které se zmíníme v následující kapi- 
tole), a o vážné slovo se vehementně hlásil Le Corbusie- 
rův purismus. Tato tři ohniska nových pohledů na před- 
mětný svět otevřela zcela novou kapitolu nábytkové 
tvorby. V nich byly prosazovány zásady zcela nového 
směrování architektury. Nejdůrazněji ale byly formulo- 
vány právě ve výmarském Bauhausu. Velmi záhy tato 
škola vystoupila proti laciné povrchnosti, a to především 
demonstrováním nově navrhovaných, zcela běžných 
předmětů. Radikálně ovlivnila tvorbu nábytku. Zasáhla 
do navrhování textilu, osvětlovacích těles, barevnosti 
prostředí a především do architektonické tvorby. 

Je pozoruhodné, jak hluboce kolektiv Bauhausu 
ovlivnil vzhled mnohých předmětů, kterými se dodnes 
obklopujeme. Je přitom zarážející, že nabídky Bau- 

Obr. I Školní budova Bauhausu v Desavě (1925-1926), kterou vypro- 
jektoval Walter Gropius v duchu ryzího funkcionalismu. Interiéry, stejně 
tak jako nábytkové předměty, vytvářené na půdě Bauhausu, vznikaly 
na nových idejích, které rozbíjely přežité konvence. Obr. 2 Na výstavě, 
kterou Bauhaus uspořádal ve Výmaru roku 1 923, byl veřejnosti' před- 
ložen návrh dámské ložnice od Marcela Breuera. Obr. 3 Židle navržená 
W. Gropiem. Zjednodušením idejí protagonistu holandské skupiny vý- 
tvarníků „De Stijl". Gropius vytvořil i u sedacího nábytku strukturu, jejíž 
prvky uchovávaly maximum .neutrality" sériově vyráběných kusů. 




hausu průmyslovým závodům v prvních letech jeho tr- 
vání zůstávaly zcela bez odezvy. Teprve když v Bau- 
hausu přišel na svět nábytek z ocelových trubek, za- 
čaly být otevírány dveře ke spolupráci s průmyslem. 
Bauhaus nebyl ničím víc než školou jen s několika 
učiteli a s hrstkou žáků. Za krátkou dobu bouřlivého 
trvání ale posunul vývoj předmětného světa do zcela 
nových poloh. 

Estetické základy Bauhausu se staly odpovědí na ak- 
tuální otázky, které se naléhavě ozývaly dlouho před 
jeho vznikem. Je pravdou, že půda pro takto zacílenou 
platformu byla připravována již dlouho na počátku dva- 
cátého století. Tehdy byl do Výmaru z popudu arcivé- 
vody sasko-výmarského povolán na místo ředitele umě- 
leckých škol Henry van de Velde, jeden z řady tvůrců 
secese, protagonista obrodného hnutí , který nerozvíjel 
jen myšlenky Art and Craft (touhu po obrodě rukodělné 
práce), ale který v onom období stále víc prosazoval 
uplatnění nových materiálů a průmyslové technologie. 

Bude také na místě poznamenat, že předpoklad;." 
pro nástup nových myšlenek Bauhausu, zásadních pro 
jeho průkopnickou tvůrčí práci, vytvořil i Werkbunc 
(zal. 1907) v čele s Hermanem Mutesiem a moravskýrr. 
rodákem a předním vídeňským architektem Josefem 
Hoffmannem. 

Bauhaus byl především na tehdejší dobu neobvy- 
klým učilištěm. Při výuce zde byl poprvé realizovár. 
pokus výchovy mladých výtvarníků, zacílený totálním 
způsobem. Každý studující se totiž musel nejprve vyu- 
čit některému z řemesel. Ve škole bylo vytvořeno zá- 
zemí s truhlářskou dílnou, textilním ateliérem a učeb- 
nami pro ostatní rukodělné práce. V dílnách Bauhausu 
se řemeslnická výchova studentů stala nenahraditel- 
ným výchovným prostředkem budoucích výtvarníků 
Studijní program sestával ze dvou vzájemně se dop.- 
ňujících směrů. Jeden byl zaměřen na poznávání tech- 
nik a materiálů, druhý se zabýval výukou formy. Ot : 
tyto směry pak na sebe navazovaly při tvorbě navrže- 
ných prototypů. 

Dílny Bauhausu byly tak nejen učilišti, ale přede- 
vším experimentálními ateliéry, mohli bychom říci la- 
boratořemi, ve kterých probíhal základní tvarový vf- 
zkum. Bez těchto dílen by nové názory nebylo možné 

Obr. 4 Plakát Bauhausu - školní semestrální práce českého štuce"" 
Václava Zralého. Obr. 5 Úložný prostor podle návrhu Marcela Bre_ř : 
Obr. 6 Křeslo navržené Marcelem Breuerem byla vyrobeno jakc . : 
ňovská práce v dílnách Bauhausu v roce 1923. Na prvním místě : 
řešení sedacího nábytku byl dodržován výtvarný názor vychází " 
z přísných geometrických tvarů. Obr. 7 Kování. Studentská práce - 
robek školní dílny z roku 1922. 



BAUHAUS 



vyzkoušet a připravovat k praktickému využití ve vý- 
robě. V dílnách se navrhované předměty denní po- 
třeby ověřovaly, zkoušely a vylepšovaly. I když se Bau- 
haus uzavíral do laboratorního výzkumu, i když chyběl 
větší kontakt s reálným procesem, dosahované vý- 
sledky začaly ovlivňovat myšlení široké odborné veřej- 
nosti. Trvalo ale dlouhý čas, než byly výsledky experi- 
mentů s novými materiály a s novými tvary přijímány 
i širší laickou veřejností. 

Již od prvopočátku si kolektiv pedagogů Bauhausu 
kladl za cíl vytváření součinnosti všech uměleckých 
a řemeslných oborů. Po vzoru hutí, které v minulosti 
vznikly při stavbách gotických katedrál, usilovali jak 
vyučující, tak studenti o souzvuk a vytváření osobitých 
děl v jednotné myšlence. 

Vyučující umělci, kteří se sešli pod střechou Bau- 
hausu se svými návrhy a teoretickými pracemi, usilo- 
vali společnou činností o nalezení této jednoty všech 
umění. „Dílo sjednocuje všechny tvůrčí pracovníky 
k dílu společnému- od jednoduchého řemeslníka až po 
nejznamenitějšího umělce. " Walter Gropius 

Na půdě Bauhausu byl vytvořen poměrně široký ko- 
lektiv pedagogů - výtvarníků, kteří usilovali ve své 
tvůrčí činnosti o tuto jednotu, o které poznamenal je- 
den z nich, Wassily Kandinski: „Naše práce je konána 
s vědomím jednoty různých, dosud přísně oddělova- 
ných oborů umění vůbec, v prvé řadě tzv. výtvarného 
umění (architektura, malířství, sochařství), a současně 
vědy (matematika, fyzika, chemie). " 

Bauhaus postupně k sobě přilákal řadu vynikajících 
osobností. Působil zde Marcel Breuer (žák W. Gropia), 
Josef Albers, Wassily Kandinski, Paul Klee, Gerhard 
Marcks, Teo van Doesburg, Mart Steam, L. Feininger, 
Lászlo Moholy - Nagy, Oskar Schlemmer, Hans Witt- 
wer, Ludwig Hilbersheimer. Přednášeli zde mnozí 
avantgardní evropští teoretici a mezi nimi v roce 1930 
i mluvčí českého funkcionalismu - teoretik Karel Teige 
(cyklus přednášek „ K sociologii architektury"). 

V čele Bauhausu stál Walter Gropius (1883-1969), 
kterého vystřídal Hannes Meyer (1889-1954). Po jeho 
dvouapůletém působení (1927-1930) nastoupil na 
místo ředitele Mies van der Rohe (1886-1969). Jejich 
snahou byla orientace výtvarné činnosti na průmyslo- 
vou sériovou výrobu, sloužící hromadné potřebě nej- 
širších vrstev společnosti. Úsilím tvůrců Bauhausu bylo 
využití nových možností techniky a nových materiálů. 
S novými přístupy byla spojená snaha po typizaci 
a normalizaci. Bylo to úsilí směřující při řešení návrhů 
nábytku a při jeho typizaci k největší rozmanitosti 
prvků, odpovídajících co nejširšímu okruhu uživatelů. 




Obr. 8 Stůl, vytvořený v roce 1923 podle návrhu Josefa Mbertse, byl 
vyroben v truhlářské dílně Bauhausu. Obr. 9 - Obr. 13 Univerzální 
židle, které vznikly v roce 1 924 v Bauhausu. Pro sedáky a pro opěradla 
byla použita tvarovaná překližka. I když technologie tvarované překližky 
byla používána již při výrobě „thonetek", širší uplatnění našla tato tech- 
nika až o deset let později. 



219 



Byla to snaha, která současně měla podněcovat prů- 
myslový pokrok a jednoduchou ekonomickou výrobu. 
Byly to však především pokusy o vytvoření předmětů 
prostých a praktických, funkčně dokonalých. Středem 
zájmu se v Bauhausu stala funkce každého navrhova- 
ného předmětu. V roce 1925 Walter Gropius formulo- 
val i tento úkol prostě a jednoznačně: „...každý pracu- 
jící člověk by měl mít možnost opatřit si pro svou rodinu 
dobré a zdravé bydlení. " 

Bauhaus vystoupil s výrazně socialistickými a často 
až utopickými podněty. Po první světové válce se ar- 
chitekti poprvé v lidských dějinách postavili před úkol 
zcela nově plnit požadavky a uspokojovat potřeby co 
nejširši obce spotřebitelů. Modelem společnosti byla 
pro všechny účastníky Bauhausu utkvělá představa 
o novém „lidském řádu". „Bauhaus se stal především 
shromaždištěm těch, kdo s vírou v budoucnost jako ti- 
tanové chtějí vybudovat katedrálu socialismu. " Oskar 
Schlemmer 

Pod vedením druhého ředitele Hannese Meyera (pc 
odchodu W. Gropia v roce 1928) byla zavedena avant- 
gardní učební osnova - vědecky orientovaná architek- 
tonická výchova na marxistickém podkladě. To se však 
nelíbilo dessavskému magistrátu a architekt Meyer byl 
proto vyzván, aby svoji ředitelskou funkci opustil. 

Uvědomělý sociální program patřil k Bauhausu od 
samého počátku. Byla to především orientace tvorby 
zaměřená na potřeby mas, snaha po ztvárňování pro- 
středí s hlubokým sociálním zaměřením - navrhován 
levných a přitom krásných výrobků pro lidovou spo- 
třebu. Jak jsme se již zmínili, cílem měla být velkoséri- 
ová a hromadná výroba prostých a dokonale funkčnfc- 
předmětů namísto výrobků luxusních. 

Tento cíl byl patrný v celé výuce, včetně oddělení 
které se zabývalo tvorbou nábytku a které vedl od jeho 
samého počátku Walter Gropius a s ním pak, v dílen- 
ské výuce jako dílenský mistr, i jeho žák Marcel Breuer 
(1902-1981). Gropius byl jednoznačně orientován 
k navrhování pro průmysl. 

(Pozn. - Účastníci Bauhausu si plně uvědomili, že 
výroba předmětů hmotné kultury je poprvé v celé his- 
torii postavena před úkol plnit oprávněné požadavky 
nejširšího okruhu spotřebitelů. To již nebyla práce pr: 

Obr. 1 4 Čalouněné křeslo, komponované jako součást pracovny fecf- 
tele školy Bauhausu ve Výmaru - návrh Waltera Gropia z roku 192: 
Obr. 1 5 Tzv. klubové křeslo, vytvořené v roce 1 922 podle návrhu V:- ■ 
cela Breuera. Obr. 16 Pracovní židle s područkami k pracovnímu stc . 
sekretáře podle návrhu Bengta von Rosena z let 1923-1924. Obr. 1 " 
Konferenční stolek - autor Marcel Breuer ( 1 924] Obr. 1 8 Interiér c : : - 
návrhu Marcela Breuera 



BAUHAUS 



„vrchnost", pro menšinu, kterou vykonávali umělečtí 
řemeslníci, ale úsilí o vytvoření množství dokonalých 
předmětů, vyráběných ve velkých objemech tak, aby 
byly přístupné co nejširším vrstvám.) 

Estetický názor, který zakořenil v Bauhausu, byl hlu- 
boce proniknut vírou v architektonický princip geome- 
trického řádu. Tímto řádem měl být postaven protiklad 
oproti rozvolněnosti, které přineslo období secese. 

Již první z Gropiových i Breuerových návrhů byly 
stylizovány do přísných geometrických tvarů. Jejich 
směrování vycházelo z představ o možnostech průmy- 
slové výroby, z představ o novém technologickém 
světě, který bude vycházet ze základu, kterým bude 
podle jejich představ pravý úhel. Moderní technika 
byla chápána jako ovládnutí přírody člověkem, jako 
výsledek lidské produktivity. Byla to představa, že 
stroje jsou sestaveny z přesných geometrických tvarů, 
a představa, že možnosti racionální strojové výroby 
spočívají pouze na pravém úhlu. 

Geometrický řád v Bauhausu nebyl jen pomůckou 
při jeho navrhování. Stal se hlavním obsahem návrhů 
nábytkových předmětů. 

Ovlivnil práce na tvorbě interiéru natolik, že vyús- 
til v myšlenku propojit celé zařízení místností základní, 
pravoúhle vázanou prostorovou sítí. Měl to být kva- 
dratický - v pravém úhlu vytvořený prostor, jako nej- 
vlastnější jednotka životního prostředí, umožňující 
skladebnost a úsporné řazení. Vazba nábytkových 
předmětů do prostorové sítě rovnoběžek a pravoúh- 
lého protínání urychlila vývoj stavebnicového - skla- 
debného systému. Do pravoúhlých rastrů byly vklá- 
dány nejen skříně a skříňky, ale i ostatní nábytkové 
druhy. Výsledkem pak byly celky, pevná architektura, 
určující pevný řád celému zařizovanému prostoru. Ma- 
tematicky propočítávané moduly, které byly odvozo- 
vány z lidského měřítka, se staly základním vztahem 
mezi člověkem a architekturou prostoru. Tento přístup 
současně nastolil nejen odmítání dekorativních prvků 
a smyslovosti prostředí, ale tím i přívětivosti navrho- 
vaných interiérů. 

Hlasy kritiků Bauhausu vyčítaly jejich představite- 
lům nejen tento formalismus, ale i skutečnost, že pod 
heslem funkcionalismu vznikaly formalismem zatížené 





Obr. 1 9 Pohled na část kolonie Wiessenhof (33 domů s 63 byty| ve Stuttgartu, která se stala vrcholným dílem v úsilí o novou kulturu bydleni. Na 
bytové výstavbě Werkbundu, která byla pořádána při této příležitosti, bylo předloženo k diskusi mj. i soudobé zařízení bytu. Kovový nábytek, který 
byl propracovaný v Bauhausu, byl dokladem možnosti využití neortodoxních materiálů. Byla vystavena i malá jídelna s vazbou na kuchyni pomocí 
podávacího okénka podle návrhu Ludwiga Hilberseimera nebo tvarově prostá ložnice Hanse Poelziga. Obr. 20 - Obr. 21 Interiéry na stuttgart- 
ské výstavě. Mnozí návštěvnici Stuttgartské výstavy „Die Wohnung"byli šokováni téměř prázdnými prostorami s minimem nábytku, který byl co ne- 
jednodušší a prostý. Byl to výsledek úsilí po dosažení maximální funkčnosti, jednoty materiálu , technického a estetického účinku současně se slou- 
čením návrhářství s potřebami industrializace. 



předměty a celé interiéry. Bylo proneseno mnoho ná- 
mitek proti činnosti Bauhausu. Vytýkaly jí přehánění 
konstruktivismu a propadání konstruktivnímu dekora- 
tivismu. Odpůrcům zřejmě vadil onen ortodoxní funk- 
cionalismus dvacátých let, který byl nejpřesněji teore- 
ticky formulován právě představiteli Bauhausu. 
Pravda, jak jsme se již zmínili, obdobné názory, ke 
kterým Bauhaus dospěl, se ozývaly v celé tehdejší ev- 
ropské avantgardě. Tato škola byla ale po válce první, 
která se snažila vytvořit širokou základnu ze svých 
obrodných činů. 

Za Gropiova vedení započal Bauhaus s utopickým 
programem všeuměleckého díla. Teorie estetiky nebyli 
formulovaná před praktickými procesy, ale vyplýval - 
Z analýz a polemik o procesech a způsobech tvarování. 
Bauhaus se stával střediskem „strojové estetiky", pro- 
lnutým hlubokým sociálním optimismem s vírou v lid- 
ský pokrok. Technika zde byla chápána jako prostře- 
dek k uspokojování masových potřeb. Aby byla co 
nejracionálněji využita, byly vypracovány standardizo- 
vané prvky nábytku a standardizované stavební prvkv 

Když agilní říšskoněmecký Werkbund uspořádá, 
v roce 1927 ve Stuttgartu rozsáhlou výstavu nazvano'- 
„Die Wohnung", bylo v kolonii Weissenhof bylo posu- 
veno šedesát bytů, demonstrujících nové myšlenkv 
v celé oblasti bydlení a nově chápaného předmětné::: 
světa. Výstava se stala revizí jednotlivých koncepcí r.:- 
vých přístupů k problémům nové architektury a re- 
formy bydlení. 

Stuttgartská výstava se stala nejen velkou ofenzívc- 
myšlenek funkcionalismu, ale i triumfem Bauhau5_ 
Sedmnáct architektů pro tuto akci vyprojektovalo tnr- 
řicet domů. Při návrzích nábytkového vybavení spcL- 
pracovali autoři z rakouského a švýcarského Teri- 
bundu. Celé dílo bylo svěřeno avantgardním tvůrců z. 
které řídil Mies van der Rohe za spoluúčasti uči- 
telského sboru Bauhausu. Současně s avantgardní 
návrhy předních evropských architektů zde byl realiz:- 
ván i rodinný dům, vytvořený z šesti typových cb- 
mových prvků, navržený Walterem Gropiem. 

Obr. 22 Pracovní stůl navržený pro kancelář školní ředitelm li. 
hausu (autor Walter Gropius, 1925). Obr. 23 .Pérovací židle", 
vyvinul Mart Steam kolem roku 1927 z ocelových trubek pro výs3£ 
Werkbundu. Obr. 25 Dlouhý konferenční stolek z ocelové tnriJp 
který autor Mies van der Rohe navrhl pro německý pavilon m 1 -r 
národní výstavě v Barceloně. Obr. 26 „Hnízdové" servírovací c* 
z ocelových trubek zasunovací pod sebe vytvořil Mies van de r : : 
Obr. 27 Křeslo Wassily |nazvané podle Wassila Kandinského, k:e^ ~ 
sloužilo vjeho ateliéru] vyvinul v roce 1925 Marcel Breuer rre: 
nimi sedadly z ocelových trubek. 



Všechny objekty byly vybaveny potřebným, spíš by- 
chom mohli říci nezbytným nábytkem. Vedle mobilních 
předmětů byl uplatněn i nábytek vestavěný. 

Odpůrci pokládali tuto školu za učiliště naplněné 
schválnostmi, neopodstatněné zvůle, přitom vycházející 
z řemesla, nikoli z potřeb průmyslu. Jednotónová malba 
stěn a stropů působila nezvykle svými výraznými tóny. 

Mimo obytné domy byly v Gewerbe-Halle vystaveny 
nové materiály, nové technologie a nové přístupy ve 
stavebnictví, bytovém zařízení, sanitární technice 
a osvětlení. Byly zde předvedeny práce textilních návr- 
hářů současně s osvětlovacími tělesy a celé interiéry. 
Všude, kde to jen bylo možné, byly použity tehdejší 
nové hmoty. Snaha po směrování k maximálnímu zprů- 
myslnění a úsilí o využití nových materiálů byly základ- 
ním motivem celé akce. Karel Teige k této výstavě po- 
znamenal: „Výstava Die Wohnung byla výstavou na 
produktivním základě: nestavěla nádherné pavilony 
z jakých, jako po pařížské dekorativní výstavě, nezbude 
za několik neděl než hromada prken a kamení, ale zří- 
zením vzorné čtvrti ve Stuttgartu , jež ostatně je celý 
městem sadů a zeleni, dala tomuto městu několik nejvý- 
znamnějších staveb moderní světové architektury. " 

Kromě oslavných slov se ozývaly i hlasy kritické. 
Vybrali jsme jeden z mnoha, Jaroslav Rossler podrobil 
ostré kritice celou výstavu. K vnitřnímu vybavení po- 
znamenal: „ Všechny proměny dob nesetřely z lidského 
příbytku rys určité přívětivosti, intimity; obydlí Ameri- 
čanů a v západní Evropě vyznačují se touto vlastností 
v míře daleko větší než příbytky ve střední Evropě. In- 
terieur nové architektury se zjednodušuje do krajnosti; 
jest to jeho ctností. Byly však na výstavách vystaveny již 
byty jednodušší (Vídeň na několika výstavách, Mnichov 
před válkou), které přes to onou intimitou byly obda- 
řeny. Interieury Weissenhofu však vyvolávají dojem 
chladné, zoufalé pustoty; připomínají živě vnitřek to- 
várny, operační síně neb podobných míst, v nichž po- 
byl snaží se každý omezit na dobu nejkratší. Jest to úko- 
lem nového interieuru? Připomínám, že onen dojem 
vystavených „nových obydlí" není vystavován formou, 
kterou již dávno vytvořili Hofmann, Van de Velde, Rie- 
merschmied aj. 

V roce 1924 Mart Steam vytvořil prototyp první sa- 
monosné židle z nepřerušené ocelové trubky. Tato židle 

Obr. 28 Pohovka, kterou vyvinul Mies van der Rone. Obr. 29 - 31 
Křeslo Barcelona. Mies van der Rohe pro výstavní pavilon Německa 
v Barceloně připravil křeslo i stoličku. Obr. 32 Servírovací nízký stolek 
z borovice navržený Marcelem Breuerem v letech 1921-1922 a vyro- 
bený v dílnách Bauhausu. Obr. 33 Chaise-longue, které v roce 1932 
navrhl Marcel Breuer. 



BAUHAUS 




nebyla tehdy ještě technicky dokonalá. Vlastní kon- 
strukce z ocelové trubky nepružila. Výhodu pružnosti 
poskytovaly pouze gumové popruhy, které tvořily opě- 
radlo a sedák. Steamova židle ještě neumožňovala to, 
co poskytly další typy vytvořené z nepřerušených oce- 
lových trubek. Ve vývoji sedacího nábytku to byl ale re- 
voluční čin, jeden z významných vynálezů v nábytkář- 
ství dvacátého století. 

O dva roky později vytvořili v Bauhasu Mart Steam 
a Mies van der Rohe další tvarovou variantu. Vznikla 
elegantní židle z jednoho kusu ocelové trubky. O dva 
roky později navrhl a provedl v modelu Marcel Breuer 
další variantu z minimálního množství materiálu. Sedák 
a opěrák byl vytvořen z rámu vypleteného rákosovým 
pletivem. Jako zdárnou alternativu vyvinul sedací plo- 
chu a plochu zádového opěradla z překližkového vý- 
lisku. Na výstavě veřejnosti předvedený nábytek z oce- 
lových trubek šokoval. Plakát výstavy, na kterém rudý 
nepravidelný kříž škrtal přepychový mobiliář v histo- 
rickém slohu, budil zdání tendenčnosti a politických 
záměrů a vedl k hlučným protestům. Podle nich stutt- 
gartská výstava byla bolševismem. Podobné hlasy se 
ozývaly i po výstavě stále častěji například v novinách 
„Dresdner Nachrichten" 13. 7. 1932: „Bauhaus byl, jak 
si vzpomínáme, vybudován jako revoluční dílo. Jet: 
styl byl návratem k primitivním formám a vyvolal v ši- 
rokých kruzích nejostřejší odpor. K tomu přístupová '.: 
výrazně marxistické a komunistické zaměření vůdci 
Bauhausu. Jestliže se na základě práva většiny skon- 
cuje s tímto bolševismem v umění, pak to bude uměr.: 
jen na prospěch. " 

V Berlíně, kam byl Bauhaus přestěhován, byl v čer- 
venci 1933 uzavřen. Dramatickou a absurdní tečkcu 
bylo obklíčení a útok jednotky SA na školní budovu 
která byla prázdná. Rozprášení Bauhausu mělo přece 
jen jednu kladnou stránku. Většina vyučujících archi- 
tektů a umělců emigrovala do USA. Zapojili se zde c: 
výuky na výtvarných školách, které pod jejich vlivec 
přijaly mnohé z metod Bauhausu a jako tvůrčí architeki 
ovlivnili architekturu i nábytkovou tvorbu v Americe. 



Obr, 34 Plakát propagující v třicátých letech sedací nábytek z oce ? : 
trubky. Obr. 35 Židle bez područky a s područkou. Autor Marce 

uer prohlásil o jeho první židli z kovových trubek: v její vnéji : : 

době, stejně jako v materiálovém výrazu je nejextrémnější. Je nejrrěí 
umělecká, nejvíce logická, nejméně útulná, nejvíce strojová." Obr. 3 : 
Židle z chromované ocelové trubky, kterou vytvořil v roce 1 926 ' - 
van der Rohe. Obr. 37 Interiér, který vyprojektoval Mies van de r : 



KAPITOLA O MAŠINISTICKÉ ESTETICE 
A HNUTI DE STIJL 



□li UiTUL." 



Popisujeme-li chronologicky všechny vážné snahy 
v nábytkové tvorbě, měli bychom zařadit tuto kapitolu 
o holandském hnutí De Stilj před všechny naše úvahy 
o nových avantgardních přístupech k tvorbě nábytko- 
vých předmětů. De Stijl - významný směr, který vyšel 
z geometrické abstrakce, vznikl totiž již za první svě- 
tové války a to v Holandsku. Zatímco Evropa byla ni- 
čena válečným šílenstvím, v Holandsku, ušetřeném 
v první světové válce politikou neutrality od všech vá- 
lečných hrůz, se zrodila jedna z velkých myšlenek, 
které ukázaly zcela novou cestu i nábytkovému umění. 
Myšlenka spočívala v opuštění dosavadní romantis- 
mem „přetížené" tvorby a započetí s tvorbou novou, 
a to novou od samého počátku, od konstruktivního 
přístupu opřeného o vědecká poznání. 

V Holandsku v oné době vznikalo bezpočet nových 
staveb, vycházejících z těchto obrodných myšlenek. 
K těmto činům poznamenal Karel Teige: „...jejich rea- 
lizace učinila z Holandska pravou vlast nového staveb- 
ního umění. " 

Přitom málokde bylo nutné podstoupit tak úporný 
boj proti vládnoucímu konzervatismu jako právě v Ni- 
zozemí. Holandané v onom období nebyli přístupni 
novotám, převratům a náhlým změnám. Novou cestu 
ukazoval mladým již na počátku století Hendrik Pie- 
terszoon Berlage (1856-1934). Svým působením, 
které mnohokrát vyjádřil i slovy: „ Věcnost je nejvyšší '■ 
čin, jakého musíme být schopni dosáhnout- Architek- 
tonické formy mohou býti jen geometrického rázu 
podle volného pojetí, ale nejjednodušším věcným způ- 
sobem vyvinuty. " 

Do popředí v oné válečné době vstoupila skupina 
De Stijl, která záhy docílila vůdčí postavení. Své mo- 
derní názory dovedla do krajnosti s obdivuhodnou 
smělostí. Skupina, v jejímž čele stál architekt Jacobus 
Johanes Pieter Oud (1890-1963) s několika mladými 
umělci, připravila v roce 1917 první číslo časopisu De 

Obr. 1 Návrh obálky časopisu De Styl, na které již jasné zakladatelé této tvůrčí skupiny deklarovali přístup k tvorbě. Grafický návrh manifestoval od 
prvního veřejného vystoupení kult pravého úhlu. Základní myšlenkou byla očista akademické architektury od „mlhavých efektů, řemeslnicky nahc- 
dilých tvarů a přebujelé ornamenty". Cílem pak bylo vytváření předmětného světa přesnými proporcemi, přímými čarami, a především pravým úh- 
lem. Obr, 2 Schéma kontra - konstrukce. Schéma proklamovaných zásad jasného vyjádření báze malířství, sochařství a báze architektury. Obr. 3 
Ztělesnění základních principů proklamovaných skupinou De Stijl ztělesňuje výrazně Schroederův dům v Utrechtu, postavený v letech 1923-1924 




MAŠINIST1CKÁ ESTETIKA A HNUTÍ DE STILJ 




Obr. 4 - Obr. 5 „Červenomodré křeslo" a stolek - nábytkové předměty 
navržené Gerritem Rietveldem. Základním měřítkem moderní krásy se 
stala metodiinost, jasnost, prostota a jednoduchost . Křeslo bylo sesta- 
vitelné a snadno smontovatelné z dvaadvaceti průmyslově vyrobitel- 
ných dílců. Obr. 6 Jednoznačně navržená soustava ploch situovaných 
k sobě v pravém úhlu. Abstraktní schéma autorů Teo van Doesburga 
a Cor van Esterena ovlivnilo značnou část nastupujícího směru archi- 
tektury dvacátého století. Obr. 7 Jídelní kout. Gerrit Rietveíd zde využil 
své typické židle „Zigzag", které navrhl v roce 1934. Obr. 8 Příborník 
navržený a realizovaný v roce 1 9 1 9. 



Stijl. Předmluvu napsal Theo van Doesburg (1883- 
193D, občanským jménem Christian Kupper - archi- 
tekt, malíř a teoretik uměni, který časopis vedl a který 
jako zákon razil pro nový přístup k tvorbě označení 
„mašinistická estetika". 

Předním členem celé skupiny se stal malíř Piet 
Mondrián (1872-1944). Jeho filozofií a základním kré- 
dem bylo redukování nekonečného a rozmanitého 
projevu přírody do pratvarů horizontál a vertikál. Geo- 
metrismus se stal jeho základním výtvarným úsilím 
Tento průkopník geometrické abstrakce, jak říkají od- 
borníci, „vycházel z platónské víry v božskost matema- 
tiky". V kolektivu, který přijal pojmenování De Stijl. 
byly zformulovány první principy abstraktní výtvarné 
tvorby, která ovlivnila do značné míry vývoj celého vý- 
tvarného poválečného dění. I když se tato spekulativr_ 
filozofie, obrodného směru, nazvaného Mondriáner. 
neoplasticismem, se zdá z dnešního pohledu přilil 
zjednodušující, přinesla pro architekturu a tvorbu ná- 
bytkových předmětů zcela nové a revoluční podněty 
Tvůrci hnutí De Stijl zpřetrhali pouta s minulostí a vy- 
tvořili jasnou geometrickou řeč těžící z matematických 
zdrojů a z hudební kompozice. 

Principy, které Piet Mondrián převedl do svých ob- 
razů, převáděli architekti důsledně také do svých dě^ 
Malířství začalo určovat zákony ostatní tvorby, včetně 
tvorby interiérů a nábytkových předmětů. Celé inter- 
éry, židle, stoly, skříně byly jakousi prostorovou vari- 
antou mondriánovského geometrizovaného obrazu. 

Tento přístup je nejvýrazněji patrný z prací Gerriti 
Rietvelda (1888-1964), který se stal koryfejem pravo- 
úhlosti především svým „Červenomodrým křeslem" 
vytvořeným již v roce 1917. Na něm ještě před založr- 
ním skupiny De Stijl kontrastoval přísně pravoúhl:. 
konstrukci diagonálami sedáku a opěradla. Přitom fi- 
nální červenou barvou zde vytvořil základní výraz: ~ 
prvek. I když následovala celá řada nábytkových před- 
mětů, vycházejících z geometrické koncepce, stalo se 
toto „červenomodré" křeslo jakýmsi symbolem. 

Při své tvorbě opustili holandští tvůrci symetrí. 
jako monotónní opakování a při svých návrzích 
cházeli z elementárních prvků. Radikálně odmítli 
koukoliv ornament. Theo van Doesburg v zásadád 
jimiž se prakticky i teoreticky řídila skupina De >~_. 
1916-1924 poznamenal: „Nová architektura 
místa pro soukromé city, požaduje úhrnný výraz 
jest: maximum výrazu a minimum prostředků c-~ 
úkoru na účelností. " 



226 



KAPITOLA O TVORBĚ NÁBYTKU V OBDOBÍ 
PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY 



„Zásadní proměna, která se odehrála v letech 1921- 
1924 v naší architektuře, je v tom, že u nás dříve než 
ve většině vyspělých Evropských zemích zapustily mo- 
derní názory hluboké kořeny. " Karel Teige 

Cílevědomou tvorbu českých architektů řešících by- 
tové prostředí záhy po první světové válce můžeme 
označit za snahu po vytváření vpravdě pokrokových 
tradic. Ideová a teoretická příprava v Čechách začala již 
v roce 1920 založením skupiny Devětsil a její architek- 
tonickou sekcí Ardev. V architektuře byla tato snaha 
naplňovaná hledáním národního slohu a současně úsi- 
lím po oproštění staveb, ale i nábytkových předmětů, 
od secesních zdobných prvků. 

Záhy po odeznění typicky českého dekorativního 
obloučkového stylu - rondokubismu - se nový směr, 
kterým vykročili mladí architekti, stával silnou opozicí 
vůči přežívajícímu akademismu a pokleslým formám 
při tvorbě předmětného světa. To zřejmě vyplývalo ze 
skutečnosti, že společnost na počátku dvacátého sto- 
letí, obklopovaná novými výtvarnými, literárními 
i technickými směry stále silněji spatřovala v technice, 
v jejím přesném vyjádření, ve strohosti a tvarové jed- 
noduchosti symbol čistoty. 

S prvními tvůrčími činy se v poválečné atmosféře 
k novému proudu připojil Klub architektů v Praze. Jeho 
čestným členstvím byli poctěni i zahraniční architekti. 
Vedle Le Corbusiera to byl i August Perret, Adolf Loos, 
Amedée Ozefant, Walter Gropius, a J. J. P. Oud. Se svým 
časopisem Stavba (vycházejícím od roku 1922), který 
přinášel zahraniční podněty, nacházel Klub architektů 
cestu k přednímu postavení české architektury v Ev- 
ropě. V roce 1925 ve stati „Předpoklady a zásady vnitř- 
ního zařízení" byly vytýčeny i hlavní zásady pro tuto ce- 
stu i při tvorbě nábytku. Vedle bodů o hygieně 
a maximálním využívání materiálů to bylo i vytyčení 
cílů směřujících k nízkým cenám, k účelnosti a lehkosti. 

Obr. 1 Obchodní dům fy E. Rohlík - „Olympic" ve Spálené ulici v Praze 
navržený Jaromírem Krejcarem v roce 1923. Obr. 2-3 Rozkládací 
křeslo - návrh Jaromíra Krejcara z roku 1 924, který uveřejnil Karel Teige 
v publikaci .Práce Jaromíra Krejcara". Kombinováno ze tří polštářů, 
které tvoří bud pohovku k sezení nebo jednoduchým rozložením 
upraví se jako lůžko. 




iitmimiiiii 




PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA 





9 


9 


0 


• r ® 


« 1 




11 




„ V mnoha seriózních rozborech je možné se setkat 
s oprávněným tvrzením, že moderní česká architektura 
v celém meziválečném období držela krok s vyspělou 
světovou architekturou. Málokdy se však uvádí, že 
i v oblasti navrhování nábytku čeští architekti předstihli 
světový vývoj. " E. Kitrichová 

Na počátku dvacátých let - v době ještě před zveřej- 
něním výsledků činnosti Bauhausu - v době kdy Ev- 
ropa tonula v záplavě opulentnfch nábytkových kom- 
pletů, byla založena architektem Janem Vaňkem a jeho 
partnery zcela výjimečná akciová společnost Spojené 
umělecko - průmyslové závody (ve zkratce U. P. zá- 
vody). Tento počin se u nás stal, vedle továren Tho- 
netů, rozhodným krokem k průmyslové výrobě ná- 
bytku. Vytvořeni tohoto podniku bylo současně 
provázeno cílevědomou snahou po oproštění předmětů 
od nadbytečnosti dekoru, spojenou s úsilím o zprůmy- 
slnění výroby a o její ekonomické zefektivnění. 

Jan Vaněk (1891-1962), vyučený truhlář, absolven: 
c. k. Průmyslové školy pro zpracování dřeva v Chru- 
dimi, po svých studijních cestách v cizině převzal 
v roce 1912 otcův podnik, který přejmenoval na „Umě- 
leckoprůmyslové dílny". Z Vaňkovy iniciativy, spoie- 
ním této výroby nábytku v Třebíči, s brněnskou stolař- 
skou firmou Karla Slavíčka, s čalounickou firmou 
Františka Plhoně a s několika dalšími menšími brněn- 
skými stolařskými dílnami vznikl podnik s šesti sty za- 
městnanci. Jan Vaněk byl v roce 1925 vybrán do ček 
U. P. závodů, který se svými spolupracovníky založí 
vyhraněný výrobní program v souladu s tehdy novými 
pokrokovými názory na bydlení. 

Jan Vaněk dal U. P. závodům velkorysý a na s; : 
dobu vlastně neuskutečnitelný program - neboť jej 
stavil na sociálně zodpovědnou bázi kvalitní výrob, 
pro co nejširší vrstvy. Jeho průmyslově organizovat 
nábytkářský podnik se jako první u nás zaměřoval •■: 
sériovou výrobu typového nábytku a současně výrzbs. 
bytových doplňků, které si vesměs dával navrhoval v - 
znamnýmí výtvarníky, a to domácími i zahranič- 
ními. " Alena Adlerová 

Morava se tak stala nejen kolébkou průmyslové vr- 
roby, ale i vznikajícího českého průmyslového náirr- 

Obr. 4 - 1 1 U. P závody od počátku svého založení začaly vyrába - - 
ový nábytek souměřitelný s výtvarné hodnotnou evropskou proGv : - 
dvacátých letech. Autoři návrhů nábytku byli z řad předních česk/r 3 
chitektú a stali se stálými externími spolupracovníky U.P závodů. . i, 
závodech v letech 1 924 se na přípravě sériové výroby typového hčd :l 
jako stálí spolupracovníci, vedle Jana Vaňka, podíleli Jaroslav Grunt i 
t .7,8, 9 /, Jindřich Friedi /obr č 1 0 /, Ernst Wiesner /obr č 5 z ~: i 
šek Plhoň /obr . č. 4, 6, 1 1 i vídeňský architekt Hugo Gorge. 




PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA 



kového designu. U. P. závody položily základ k moder- 
nímu pojetí průmyslového navrhování, které bylo v har- 
monickém souladu s pokrokovými názory na bydlení. 

Josef Gočár mimo návrhů nábytku vyprojektoval 
i stavbu nové továrny U. P. závodů v Třebíči. Byla za- 
hájena sériová výroba kvalitních předmětů, které vy- 
cházely z dobové tendence. Předmětů, které pro svoji 
výtvarnou kvalitu můžeme přiřadit mezi evropské 
špičky vytvořené v duchu Art deco. Přitom jako základ 
celé tvorby byla proklamována věcnost a účelnost. Byl 
to střídmý, elegantní, pohodlný a funkční nábytek, 
který byl značně ovlivněný názory Adolfa Loose, leti- 
tého spolupracovníka Jana Vaňka. Nábytkové před- 
měty vycházely z prověřených a tradičních forem. 
Mnohé z nich nesly na sobě znatelné stopy tvarování 
nábytku z období biedermeieru. 

Zpočátku byly jako dekorace uplatňovány i zjedno- 
dušené řezané a intarzované motivy. Brzy nastala pro- 
měna podstatnější. Nábytek vyráběný v U. P. závodech 
přestával být předmětem tvarové a barevné hry - ar- 
chitekturou v malém měřítku - a stával se účelným ná- 
strojem bydlení. Nové formy hladké a dokonalé, 
strojně zpracované povrchy a přirozená elegance vyrá- 
běného nábytku se staly základním programem. Nový 
sestavovací (lépe řečeno přistavovací) program, který 
již v prvopočátcích navrhl Jan Vaněk, se stal protipólem 
tehdy vyráběných nábytkových celků - kompletů. 

Nesmíme opomenout, že po první světové válce 
stále ještě v nábytkové tvorbě i v Čechách přetrvával 
historismus, doznívala secese a přitom se celé tvaro- 
sloví rozpadalo. U. P. závody byly zcela výjimečným 
a dlouho ojedinělým realizátorem nových myšlenek. 

I přední nábytkářské firmy, jakými byly továrny 
E. Gerstla, J. Navrátila či Strnada a Vanička produko- 
valy náročně a nákladně vypracované sestavy pro 
horní vrstvy společnosti a to výhradně v historizujícím 
provedení. 

K problematice úrovně bydlení v širokých vrstvách 
obyvatelstva poznamenal Pavel Janák v roce 1920: 
„...na poli sociálním, kdy převrat roku osmnáctého otev- 

Obr. 1 2 Jídelní souprava podle J. Friedla. Realizace U. P závody. 
Obr. 1 3 Původní přistavovací skříňky, které se staly výchozími nábytko- 
vými předměty pro následující sektorové řady vytvořené ve Spojených 
umělecko-průmyslových závodech připravil pro výrobu Jan Vaněk 
v roce 1 922. Knihovničku a sekretář posléze přizpůsobil Ivan Kadlčík 
tak, aby měly zcela nepochybně stavebnicový charakter Obr. 14 Psací 
stůl a křeslo navrhl Fr. Plhoň [1924), výroba U. P závody. Příborník 
podle návrhu J. Friedla. Obr. 1 5 Ložnice, kterou U. P závody v roce 
1924 vybavovaly podle návrhů Fr Krupky sídlo prezidenta republiky 
vTopolčiankách na Slovensku. 




PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA 




^ I y 

*~ly 



Obr. 1 6 Funkčně řešené šatníky a prádelníky navržené Františkem 
Havlíkem zdůrazňující účel a konstrukci byly navrženy v intencích snah 
nové architektury inspirované nespornými vlivy Bauhausu. Obr. 17 
Analýza běžných prostorových nároků pánského Šatníku, o kterou se 
pokusil František Havlík. 



řel nebývalé možnosti pro kulturu bydlení, shledána 
byla veliká zaostalost a nepřipravenost širokých vrstev. " 

Byly to pak především kvalitní výrobky U. P. závodů, 
které spolu s prvními sériemi sestavovacího nábytku již 
v letech 1924 otevíraly cestu k hodnotnějšímu bydlení 
široké obce spotřebitelů. 

Pravda, tento koncept zcela nového zařizovacího 
způsobu, kterým se stal sestavovací nábytek, měl již 
své předchůdce. Princip skladebnosti byl koncem de- 
vatenáctého století uplatněn v návrzích amerických se- 
stavovacích registratur vyráběných pro zařízení kance- 
láří. Byl to i nábytek německého architekta Bruno 
Paula, přítele a častého konzultanta zaváděných pro- 
gramů U. P. závodů, který vycházel z biedermeieru. 
Přinášel nová řešení poskytující oproti vžitým komple- 
tům možnost sestavování a řaditelnost jednotlivých 
skříní a skříněk vedle sebe. Pomoci průmyslové výroby 
naznačoval nábytek produkovaný v U. P. závodech ce- 
stu, jak zvýšit lacinějším způsobem úroveň bydlení ši- 
rokých vrstev obyvatelstva. 

V letech 1922-1924 navrhl Jan Vaněk sekretář a při- 
stavovací skříňku. Jejich prosté proporce byly výrazem 
dobrého pochopení vztahu mezi prostorem, uživate- 
lem a nábytkovým předmětem. Vaňkův sestavovací ná- 
bytek byl oproti nábytku Bruno Paula méně zdobný 
a přitom svoji „útulnostf předčil sestavovací řadu vy- 
tvořenou v Bauhausu. Ta totiž vycházela ze strohého 
geometrického řádu, který byl na tomto učilišti úzkost- 
livě dodržovaným zákonem tvorby. Vaňkův sestavovací 
nábytek se stal výchozí koncepcí i pro následující sek- 
torové řady H, se kterými přišel František Havlík. Tato 
řada posléze svým počtem 30 dílů poskytovala mož- 
nost variabilního zařizování bytů a umožňovala jejich 
postupné doplňování. 

Sektorový nábytek byl rozvíjen pracovníky U. P. zá- 
vodů i po odchodu J. Vaňka v letech 1928-1935. Dc 
roku 1930 na ní pracoval také Ivan Kadlčík a po roce 
1930 Albín Hadač s Vladimírem Marečkem. Byl to ale 
především Jan Vaněk, kdo jako první formuloval tyto 
zásady a prosadil je do realizací. „Objektivní předpo- 
klady (zahžení U. P. závodů) byly dány skutečností 
moderní a racionální organizace práce. To by ovšem 
bylo málo. Musíme vidět, že U. P. závody položily zá- 
kladní kámen modernímu pojetí průmyslového designu 
především kvalitním programem, který byl v harmonic- 
kém souladu s pokrokovými názory na bydlení, aktu- 
álně na ně reagoval, a tak se vlastně podílel na vytvá- 
ření moderního stylu bydlení. "Jaroslav Kadlec 

I přes tuto skutečnost ostatní české a tím víc slo- 
venské nábytkářské dílny produkovaly předměty, kterr 



230 



PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA 





se přibližovali kýči. Běžné bylo i plagiátorství a záplava 
vzájemně kopírovaného nevkusu. Bylo to zřejmě i tím, 
že spolupráce s erudovanými architekty byla jen vzác- 
nou výjimkou. Truhláři pro svoje výrobní programy ra- 
ději čerpali ze vzorníků, které byly již před první svě- 
tovou válkou vydávány ve Vídni. Ty pak našly své 
následovníky i u českých podnikavců. Je ale pravdou, 
že některé nábytkářské dílny dokázaly modernizovat 
svoje výrobky. 

Tehdejší obecná kultura bydlení a především vžité 
způsoby zařizování obydlí byly však značně závislé na 
vyhraněných tradičních formách. Ve většině nábytkář- 
ských podniků přežíval secesní, folkloristický, posléze 
i modernizovaný nábytek, který byl stále ještě zdoben 
aplikací ozdobných prvků, používaných ve „velké" ar- 
chitektuře. 

Přesto první poválečná léta můžeme označit za 
roky zcela nových proudů v tvorbě nábytku. Avant- 
gardní architekti vyrostlí a tvořící v počátcích mezivá- 
lečného období ve svých pracích odráželi atmosféru 
doby přesto, že jejich vliv byl omezen na uživatele 
s vyspělým vkusem - na tenkou vrstvu intelektuálů. 
Přílišná prostota navrhovaného zařízení a často i pří- 
lišná strohost vzbuzovaly v širokých občanských kru- 
zích zápornou reakci. Trvalo ještě hodně dlouho, než 
skromnost, věcnost a prostota předmětů byla přijí- 
mána i širokou společností. 

U. P. závody ve svých prodejnách, posaipně budo- 
vaných, zaváděly nabídku vybraných předmětů. Stolní 
sklo, bytový textil, osvětlovací tělesa, spolu s doplňky, 
které ve výrobě subdodavatelů ovlivňovali pracovníci 
U. P. závodů, vytvářely v prodejnách dobrou propagaci 
kultury bydlení. Jedním z mnoha počinů bylo i vydá- 
vání časopisu „Bytová kultura". Vedení redakce se ujal 
dr. Bohumil Markalous (1872-1952), známější pod umě- 
leckým pseudonymem Jaromír John. V redakční radě 
spolupracovali Adolf Loos, Arnošt Wiesner a iniciátor 
a vydavatel tohoto jedinečného časopisu Jan Vaněk. Je- 
dinečnost dosvědčují nejen informace z celé Evropy, ale 
i plamenné příspěvky předních evropských osobností. 

Ocitováním myšlenek z Vaňkova úvodního článku 
„Právo na obydlí - povinnost industrie" je možné vy- 

Obr. 18 Sektorová řada „H", která byla rozšířena a pracovníky U.P závodů připravena pro hromadnou výrobu. Dopracované sektorové řady „H" 
měly již jinou charakteristiku než původní přistavovad nábytek. Skříňky bylo možné přistavovat nejen vedie sebe, ale i na sebe, takže bylo možné 
vytvářet mnoho různých variací. Skříňky měly sokl, boky skříněk byly spojeny na pokos, takže byly vytvořeny plochy bez zřejmých stop propojení. 
Povrchová úprava byla u dveří řešena dýhováním ořechem a zaleštěním. Boky a horní plochy skříněk byly vyrobeny z mořeného pololeštěného 
dubu. Obr. 1 9 Sedací souprava - stolek a čalouněná křesla podle návrhu A. Wachsmanna. Obr. 20 Kuchyňský kredenc - návrh Františka Hav- 
líka z roku 1 927 I když byl zatížen běžnou zvyklostí vybavování kuchyní, je nezbytné zařadit Havlíkův návrh mezi první kroky, které napomáhali ra- 
cionalizovat práci s přípravou pokrmů . Autor podrobil ukládaný inventář kuchyňského nářadí podrobné analýze a snažil se vytvořit v té době opti- 
mální vybavení kuchyňského pracoviště. 




231 



tvořit si obraz o cílech, které si předsevzali pracovníci 
U. P. závodů. „Správného obydlí se dosud nedostává 
většině lidí; lidé nebydlí vždy, jak by jejich kulturní 
úroveň a často i pracovní a společenské postavení vyža- 
dovalo ". Jak odstranit tyto křiklavé nedostatky? Sériovou 
výrobou domů a veškerého jejich vnitřního zařízení. 
A vyvozuji z toho povinnost naší industrie-. Architekt, 
navrhující dům i nábytek, výrobce budující domy i vy- 
rábějící nábytek, nechise podřídí „standardizaci" a sé- 
riovou výrobou způsobí, že standardizované výrobky 
budou svou cenou dostupný nejširším lidovým vrstvám, 
že dům i nábytek bude sloužiti pouze účelnosti, po- 
hodlí, zdraví, hospodářským potřebám obyvatele a ni- 
koli hlavně stylu. " 

Většina nábytkových předmětů navrhovaných archi- 
tekty, kteří spolupracovali s U. P. závody, byla konci- 
pována pro hromadnou výrobu. V koncepci nábytku 
byly v těchto návrzích přijímány a našim poměrům při- 
způsobovány světové moderní proudy. Přitom jak po- 
znamenal Karel Kozelka: „U nás tehdy nešlo o funkcio- 
nalismus jakožto směr vyjadřující tuto ideu jen 
tektonickou formou, ale celá tehdejší česká avantgarda 
chápala funkcionalismus jako důležitý faktor celého ci- 
vilizačního procesu vývoje společnosti, jako součást mo- 
derního projevu architektonického konceptu a vědec- 
kého pojetí architektury vůbec. " 

Propojení s novými myšlenkami pomohla teoreticko 
výměna názorů zprostředkovaná v zimě roku 1924- 
1925 přednáškovým cyklem „Za novou architekturu". 

V Praze a v Brně tehdy vystoupili přední představi- 
telé evropské architektury Le Corbusier, A. Ozefant, W. 
Gropius, Teo van Doesburg, J. J. Oud, A. Loos ale i celá 
řada českých architektů. V tvorbě nábytkových před- 
mětů to byl čas nepřetržitého úsilí při prosazován 
účelného před neúčelným, boj výtvarného s kýčem 
Jan Vaněk se svými druhy a spolupracovníky vytvářei 
z Brna centrum úsilí o moderní nábytkovou tvorbu. 
Snažil se připravit výrobu montovaného nábytku, kten 

Obr. 2 1 Kolonie „Nový dům" vznikla pod patronací Svazu čs. díla v 5~é 
jako součást „Výstavy soudobé kultury". Byla postavená podle náv~. 
brněnských architektů B. Fuchse, H. Foltýna, J. Grunta, J. Krohy J. :.- 
řiště, J. Víška, A. Wiesnera a pražského J. Štěpánka. Tato kolonie re: -- 
ných domu se stala dokladem, že nový směr v architektuře u nás za- 
pustil pevné kořeny. Realistický standard rodinných domků odpovc:- 
tehdejším poměrům českých středních vrstev společnosti. Obr. 22 r : : 
vlivem zahraničních impulsů a pokrokových tvůrců se i v českém : 
vém prostředí objevila ocelová trubka a povrchy frekventovaných c : ~ 
podlah a nábytku začaly být opatřovány novými odolnými mate^r 
Obr, 23 Interiér „Ložnice rodičů". Jednoduchý, skladný nábytek i~- 
ných rozměrů, navržený Oldřichem Starým jako zařízení vystavovr ; - 
rodinného domku. 



PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA 




se měl stát exportním programem. Jeho velkorysost 
ohrozila chod U. P. závodů a Vaněk po roztržce s ve- 
dením podniku odešel. Po odchodu z U. P. závodů za- 
ložil bytovou společnost Standart (ve zkratce SBS), 
která vedle výroby nábytku připravila a realizovala 
malé standardizované rodinné domky. 

Vaňkovy nábytkové typy a sektorovou řadu H ve 
spolupráci s Albínem Hadačem, Ivanem Kadlčíkem 
a Vladimírem Marečkem dále rozpracoval Jindřich Ha- 
labala (1903-1978), který od roku 1930 plných dvacet 
let pracoval jako vedoucí architekt Spojených U. P. zá- 
vodů. Byla vytvořena řada E, kterou vyráběly U. P. zá- 
vody od roku 1935 až do roku 1947. Jejími tvůrci byli 
podnikoví architekti Jan Srb a František Jirák. Brno se 
stávalo v prvním desetiletí samostatnosti střediskem 
avantgardní architektury. Potvrdila to i „Výstava sou- 
dobé kultury", realizovaná již rok po slavném vystou- 
pení funkcionalistů na stuttgartském Weissenhofu. 

Brněnská výstava se stala se přehlídkou všeho po- 
krokového a nového, co se odehrálo v architektuře 
v českých zemích za deset let samostatného státu. Vý- 
stava byla prvním shrnutím výsledků z krátkého ob- 
dobí, ve kterém probíhal nástup českého funkciona- 
lismu. Vlastní výstaviště bylo vybudováno v letech 
1926-1928 na základě nejvýše oceněného návrhu Josefa 
Kalouse, přepracovaného Emilem Králíkem. Výstava se 
stala mezníkem, konečnou tečkou za dekorativismem. 

Při příležitosti výstavy pod patronací Svazu českého 
díla vznikla v Brně samostatná kolonie rodinných 
domů - „Nový dům". Šestnácti realizovanými rodin- 
nými domky zde čeští architekti demonstrovali názor 
na standard bytového prostředí. Část výstavy „Nový 
dům", která byla vytvořená jako expozice moderního 
bydlení, byla realistickým pohledem na bydlení, které 
odpovídalo českým poměrům. V katalogu této části vý- 
stavy uvedl Jan Vaněk znovu svůj revoltující článek 
„Právo na obydlí - povinnost industrie". Rok brněnské 
výstavy, 1928, otevřel cestu novým pohledům široké 
veřejnosti na bytové prostředí, na nově řešené interi- 
éry, na funkci nábytku. 

Předváděné interiéry přejímaly v plné míře nové, 
pokrokové myšlenky funkcionalistické architektury. 
Příkladem bylo bytové zařízení rodinného domku, na- 
vržené Oldřichem Starým. Technický pokrok spolu 
s architektonickým řešením, spočívajícím v prostých 

Obr. 24 Výstava .Nový dúm" v Brně [ 1 928) pod Wílsonovým lesem jako součást výstavy soudobé kultury, předvedla realizace návrhů rodinných 
domků a vil J. Víška, J. Syřiště, M. Putny, H. Foltýna, J. Krohy. Byl to realistický standard rodinných domků, které odpovídaly tehdejším českým po- 
měrům. Výstava se stala mezníkem ve vývoji naši architektury a vyvrcholením soutěže konzervativního a avantgardního pojetí architektur/. Obr. 25 
Křesla a otočná pracovní židle Obr. 26 Interiér pokoje rodinného domu podle návrhu Oldřicha Starého na Výstavě soudobé kultury. V interiérech 
převládaly přímky a čisté sterilní plochy. 




PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA 



27 




formách, byl vyjadřován čistým geometrickým výra- 
zem. Výstava soudobé kultury se stala důležitým mez- 
níkem ve vývoji architektury i bytového zařízení před- 
vedením prostého a přitom účelného vnitřního 
zařízení. Poměrně krátké období bylo provázeno nejen 
realizacemi rodinných a nájemních domů, ale i úsilím 
o průmyslovou výrobu nábytku. 

Probíhal nástup českého funkcionalismu, ve kterém 
byly založeny teoretické základy nové estetiky 
a tvorby. V bytovém prostředí se prosadil nový názor 
na úpravu povrchů. Oproštění předmětů od dekoru 
kladlo na výrobce náročnější požadavky a vyžadovalo 
daleko pozornější a vyšší péči povrchům. Pod hlása- 
ným heslem „Nové věcnosti" („Neue Sachlichkeit" 
bylo rozšířeno používání nejen nových hmot, ale i no- 
vých konstrukcí. Nábytek z kovových trubek, zrcad- 
lové sklo, bezespáré podlahy bez koberců, linoleum 
a guma se staly velkou módou. Byty v extrémním po- 
jetí pak vyhlížely jako ordinace lékaře - svým pojetfn: 
sterilní, neosobní a neútulné. 

Teoretiky zdůrazňované pravdivé přiznání materiálů 
a vyzdvižení krásy dřeva bylo ve snaze nabídnout zá- 
kazníkům líbivé předměty suplováno ve většině tru- 
hlářských dílen dekorativností. Byly nabízeny exotické 
dýhy náročně skládané do složitých figur a politurami 
leštěné na vysoký lesk. S plným vědomím choulosu- 
vosti jejich povrchů si zřejmě lidé vytvářeli zábrany 
proti neukázněnému chování ve svém intimním domá- 
cím prostředí. Lesklé povrchy a prosklené části nábytku 
se pro širokou veřejnost staly symboly modernosti. 

V období hospodářské krize třicátých let nacházeu 
mnozí výrobci možnost snadnějšího odbytu svých vý- 
robků větším „nadbíháním" novému měšťáckému cí- 
tění. Navrhovatelé nových nábytkových předmětů hle- 
dali, čím by i účelné tvary „přikrášlili". Byly vymýšlen/ 
kombinace materiálů, mnohdy násilné a vypočítané jer. 
na efekt. Vlna aerodynamismu, která při řešení karosé- 
rií automobilů, letadel, lokomotiv znamenala pokrč.-: 
byla přenesena i na nábytkové předměty. Barvotiskové 
předlohy vytvořené podnikavými stylisty zaplavily tru- 
hlářské dílny a živnostenské podniky. Na konvence 
nábytkové funkční typy byly aplikovány zaoblené „ae- 
rodynamické" tvary. Dekorativismus, kterému odzvá- 
nělo, byl nahrazen bohatostí dýh a líbivým tvarování" 



Obr. 27 - Obr. 28 Sektorová řada JE", která vznikla v U.P závodech v roce 1 935, umožňovala individuální vytváření sestav. Celý systém byi h = 
ním architektem Jindřichem Halabalou propracován a domyšlen i výrobně tak, aby poskytoval co nejvíce variací a přitom byl vyráběn co ne s 
sporněji. Boky skříněk, které byly řazeny těsné vedle sebe, nebyly opracovány a byly dodávány samostatné krycí desky. Místo horní půdy rrě 
skříňky pouze dvě úzké lifty, takže byly nahoře otevřené a otvor byl zakryt dnem horní skříňky nebo samostatnou deskou. Aby mohly dveře :, : : 
pohledově nedílný celek, byly osazovány na obvodové hrany korpusu. Pro tento účel byl vytvořen nový dveřní závěs. Obr. 29 Rohová por : 
z výroby U. P závodů. 



234 



PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA 



Módní vlna, která se zrodila ve Spojených státech ame- 
rických, byla tak silná, že ještě po druhé světové válce, 
počátkem padesátých let, byl tento nábytek s esovitě 
kroucenými dveřmi vyráběn velkoprůmyslově i ve zná- 
rodněných továrnách. 

Rozmach výroby překližek a velkoplošných desek - 
laťovek - byl provázen úsilím o průmyslovou výrobu 
nábytku. Současně s technologií vysoušení dřeva 
usnadnil cyklus využívání dřeva od těžby až po finální 
výrobek. Umožnil výrobu zaoblených rohů skříní, roz- 
vlněných ploch čel postelí a dveří úložných prostorů. 
Vedle líbivých nábytkových předmětů, které nadbíhaly 
pokaženému vkusu, byly navrhovány a vyráběny před- 
měty vedené snahou po funkčních, ušlechtilých a nad- 
časových výrobcích. 

Současně s hledáním souvislostí mezi výtvarným 
a technickým charakterem usilovali architekti i o řešení 
palčivých sociálních otázek. 

Závažnou úlohu při vzniku moderního bydlení se- 
hrála činnost Svazu čs. díla. Byl založen těsně před 
první světovou válkou (1914) na obdobných princi- 
pech jako německý Werkbund. Tak jako Werkbund tak 
také Svaz čs. díla se stal zázemím pro rozvoj nových 
názorů na bydlení. 

Svůj úkol splnila i prodejna „Krásná jizba", díky 
které nové názory na nábytkovou tvorbu nezůstaly 
pouze souhrnem teoretických postulátů, ale staly se 
existujícím konceptem bydlení. V jejich prodejních pro- 
storách krása jednoduchosti a účelovosti procházela 
úspěšnou konfrontací s reálnými požadavky každého 
dne. Krásná jizba působila od roku 1927, kdy před vá- 
nočními svátky otevřela v pražské Myslíkově ulici svoje 
první výstavní prostory. Jako přívažek nakladatelství 
Družstevní práce mohla se plně opřít o několikatisíco- 
vou základnu kultivovaných abonentů hodnotné 
knižní produkce. Ti se pak po celé republice stávali tr- 
valými zákazníky i Krásné jizby. 

Sounáležitost Krásné jizby s nakladatelstvím Druž- 
stevní práce se projevila nejen v kultivaci bytových do- 
plňků, skla, porcelánu, bytového textilu, osvětlovacích 
těles, ale i ve vzniku sektorových řad knihoven, které 
navrhli Jan Vaněk v letech 1929-1931 a J. A. Koula 
v roce 1938. J. A. Koula navrhl stavebnicový nábytek 
pro Krásnou jizbu, který pak byl propagován ve člen- 

Obr. 30 Dětská ložnice. Vítězný návrh z anonymní soutěže, vypsané 
Pražskou obcí na zařízení malých bytů typovým nábytkem. Autoři 
A. Kuthan a J. Vančura. Obr. 31 Příborník situovaný v jídelně podle 
návrhu J. Krejcara. Obr. 32 Podle návrhu Jana Vaňka byl vyroben ná- 
bytek dívčího pokoje. 




235 



PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA 





ském časopise Družstevní práce spolu s doplňkovými 
předměty vysoké estetické úrovně. 

Pokroková linie nábytkové tvorby byla v různých 
variacích a ideových návrzích zaměřována i na děl- 
nické, tak zvané „nejmenší byty". Byly to především 
soutěže vypisované Svazem čs. díla, ale i například 
Pražskou obcí, ve kterých začínal být navrhován náby- 
tek typový, sériově strojově vyráběný. Byly to i snahy 
vedoucí k vytváření nábytku, který by byl místo z tra- 
dičních materiálů konstruován z překližek a rámů. 
který by bylo možné sestavovat i suchou montáží. 

Architekti přicházeli při řešení rodinných domků 
a vil s šatnami, se skříněmi využitými jako příčky a ve- 
stavěnými až ke stropu, s nábytkovými předěly mezi 
jídelnami a kuchyněmi. Pozornost byla věnována 
funkčnímu členění kuchyňských kredencí, šatních 
i prádelníkových skříní. 

Pod vlivem úsporně řešených kuchyní jídelních 
vozů Mitropa začaly být prosazovány racionálněji ře- 
šené nábytkové předměty a jejich uspořádání v obyt- 
ných kuchyních. Tato snaha vycházela i z nové úlohy 
ženy ve společnosti. 

Úsilí po využití prostoru vedly k prosazování kom- 
binovatelných typů lehacího nábytku sloužícího ve dne 
i v noci. Doporučována byla výklopná lůžka, sklopné 
stolky a sklopná sedadla. 

Tvorba nábytku v meziválečném období nastoupil 
na správnou cestu. 




Obr. 33 Pracovní kout v obývacím pokoji, vytvořený z typového ná- 
bytku U. P závodů. Autor A. Můllerová. Obr. 34 Křeslo a stolek s pod- 
nožím z ocelových trubek a řada sektorových knihoven. Obr. 35 Pří- 
stavné stolky řešené jako hnízdové, křeslo z ocelových trubek 
a knihovna z produkce U. P závodů. 



236 



KAPITOLA O ČESKÉ NÁBYTKOVÉ TVORBĚ 
A FUNKCIONALISMU 



„Tvar sleduje funkci" - tato jednoduchá věta, kte- 
rou si vytkl za svůj cil americký architekt Louis Henri 
Sullivan (1856-1924) se stala základním vyjádřením 
úsilí avantgardních architektů po první světové válce. 
Pravda, je to heslo příliš prosté, příliš jednoduché, 
aby mohlo postihnout onen historický jev, označo- 
vaný na počátku dvacátých let dvacátého století celou 
řadou pojmenování, z nichž nejvíce se ujal výraz 
„funkcionalismus". 

Heslo architekta Sullivana, kterému nadržoval na po- 
čátku století teoretik a zakladatel německého Werk- 
bundu Hermann Muthesius (1861-1929), vedlo založe- 
ním Bauhausu k ideologizaci funkcionalismu. Jedním 
z hlavních zdrojů pro vznik nové estetiky užité tvorby 
a designu bylo i Moorisovo a Ruskinovo odmítání ná- 
ročných forem a návrhy zjednodušených až prostých 
nábytkových předmětů. Zásady svoji tvorbou formulo- 
vali i bratři Perretové a k jeho hlavním stoupencům pat- 
řili především architekti Le Corbusier, A. Loos, J. J. P. 
Oud a mnoho dalších. V Bauhausu byl pak funkciona- 
lismus formulován nejdůrazněji. 

Byla to doba naplněná často i nekritickým nadšením 
z prudce se rozvíjejícího průmyslu. Dynamický rozvoj 
vědy, průmyslu a techniky vyvolal představu, že věda 
a technika nahradí architekturu jako umění. Teoretici 
výtvarného umění a architektury nazvali tento silný 
proud na počátku dvacátého století reformací. 

Tato reformace architektury a nové tvorby předmět- 
ného světa vydala nový zákon. Ráj na zemi měla vy- 
tvořit věda. Technizací světa měla pomocí industriali- 
zace zasytit zástupy. Od rýsovacích stolů se začaly, 
současně se snahou využití na svět přicházejících no- 
vých technologií a hmot, ozývat hesla - racionalismus, 

Obr. 1 Kresba Le Corbusierova velkoměsta. Silná sociální angažovanost 
Le Corbusiera přivedla k plánům masové výroby obytných domu 
a k úvahám o problematice bydlení prostých občanů. Obr. 2 Pod hes- 
lem „Slunce, prostor, zeleň" na podzimním pařížském salónu v roce 
1922 předložil Le Corbusier projekt soudobého města pro tři miliony 
obyvatel s administrativním centrem ve věžových stavbách 250 m vy- 
sokých a s obytnou částí členěnou v blocích. V roce 1925 v pavilonu 
Esprit Nouveau předvedl Le Corbusier obdobný návrh - Pian Voisin, 
aplikovaný na přestavbu Paříže. Obr. 3 Chaise-longue 




237 



FUNKCIONALISMUS 



Da. Ve dvacátých letech se 
stroj a strojová výroba staly modlou, ke které vzhlížel: 
teoretici i architekti funkcionalismu. Přitom průkopnic: 
funkcionalismu ve svém nadšeni pro filozofii funkčních 
výrobků, která se jim otevírala díky moderní technolo- 
gii, zcela opomenuli na lidskou povahu. Modernismus 
dvacátých let urychlil další rozšíření nových myšleneii 
a rozbil zeměpisné hranice - dal podnět k vzniku me- 
zinárodního stylu. 

Tvůrci a především pak teoretici byli přesvědčeni 
že kulturní náplň a tvůrčí žeň dvacátého století nebude 
spoutána ohledy na minulost. Nabyli přesvědčení, že 
nemohou existovat žádné kompromisy ani postupní 
hledání. Usilovali o zcela nové přístupy - radikální, ne- 
odvislé a nezávislé na minulosti. „Mezinárodní st, '. 
přes všechny ctnosti, které měl jako harmonický a jed- 
notící způsob estetického projevu, vytvořil v návrháři:: 
nebezpečnou ilusi, že pracují v těsném spojení s m:- 
derní technologií stejně dokonale, jako byl od pritmy 
slové revoluce své doby izolován novoklasicistní návr- 
hář kolem roku 1800." L. Vrátník 

Funkcionalismus se odlišil od slohově vágní přec- 
cházející doby i tím, že měl zcela novou etickou r.i- 
plň. Šlo nejen o to, že se palčivé problémy řešily :- 
nak, ale že vyřešené problémy měly sloužit zce._ 
jiným sociálním skupinám. Novou orientací práce ná- 
vrhářů byla snaha po uspokojování každodenn:';: 
potřeb prostých obyčejných lidí. Již od vzniku funk; - 
onalismu byla pozornost mnohých architektů orien::- 
vána stále víc na sociální problémy bydlení a vyúsi_- 
ve snahu navrhovat nábytek dostupný co nejširší po- 
pulaci. První radikální změny v ideovém přístup, 
k řešení bytového problému, bytové dispozice a by- 
tového nábytku nastaly právě a teprve s příchodír 
funkcionalismu. 

Je pravdou, že určitou roli především v anglosasko 
světě sehrály myšlenky Ebenezewarda Howarda, ktef 
propagoval koncepci zahradních měst. Tíživá pro': r 
matika, otázka bydlení sociálně nejslabších vrstev c : - 
vatelstva, otázka, která mohla být řešena tzv. lidovýn 
bytem a lidovým nábytkem, se stala tématem soutčl 
které byly vypisovány v Čechách Svazem čs. díla ti 
v roce 1922 a posléze v roce 1927. 

Funkcionalismus ve svých základech byl ch!p..- 
jako metoda, a především jako program, který se co- 

Obr. 4 Před koncem dvacátých let byla v brněnské Černopolní ulici 45 dokončena jedna z předních realizací evropského funkcionalismu - T. : - ■ 
dhatova vila, kterou pro brněnského továrníka vyprojektoval ředitel Bauhausu Mies van der Rohe. Navrhl zde objekt, který byl vytvořen podle tžsl 
funkcionalismu jako jednotný prostor s několika dělicími prvky. Obr. 5 Křeslo nazvané „Brno", které je dodnes vyráběno jako replika, navrhl Mi?: : 
der Rohe pro vilu Tugendhat. Obr. 6 Psací stůl z ocelových trubek - produkce fy Thonet, autor André Lurcat. Obr. 7 Prádelník a křeslo se sk : : - 
zádovým opěradlem, návrh Kučerová- Záveská. 




2.W 



FUNKCIONALISV , i 



ral o utopické předvídáni vývoje celé společnosti. „Me- 
ziválečná architektonická avantgarda byla mládím 
našeho století. Vytvořila optimistický sen o novém po- 
slání architektury a urbanismu jako služby celému lid- 
skému společenství, s rovností hmotných a hygienických 
nároků na bydlení v zářících městech a s novým pře- 
pychem veřejných staveb, sadů, sportovních hňšť auto- 
mobilové dopravy a služeb. Věřila sociálnímu a kultur- 
nímu pokroku, perspektivám socialismu a zároveň 
nevyčerpatelným výrobním možnostem průmyslu 
a techniky". Otakar Novotný 

Avantgarda vznikla za zcela zvláštních okolností, 
v duchovním klimatu určité skupiny lidí ovládaných 
jednotící ideou obecného lidství a štěstí pro každého 
člověka. Architekti funkcionalistické avantgardy byli 
přesvědčeni, že svět našeho století se nezadržitelně 
a nenávratně mění - oproštěn od „balastu" minulosti 
vnitřně obohacuje a především mechanizuje a je stále 
prostupován novými vynálezy zcela netušeného vý- 
znamu a netušeného dosahu pro nově nastupující ge- 
nerace. Bylo logické, že nový směr ovlivnil navrhování 
dispozic i navrhování nábytku. 

Česká avantgarda pokrokových architektů se zařa- 
dila mezi světový předvoj a přispěla svými teoretickými 
pracemi a především zdařilými realizacemi k prohlou- 
bení zásad nového směru. Přitom zůstalo paradoxem, 
že nejdůsledněji byly zásady funkcionalismu aplikovány 
především při řešení individuálně navrhovaných staveb 
a interiérů solventních uživatelů. Architekti avantgardy 
nacházeli uplatnění při řešení náročných rodinných vil 
a při vybavování jejich vnitřních prostorů. 

Složitá situace nastala na přelomu dvacátých a třicá- 
tých let, kdy na celou společnost dolehla plně tíha hos- 
podářské krize. Krach na newyorské burze v roce 1929 
znamenal konec rozkvětu dvacátých let a stal se signá- 
lem celosvětového ekonomického propadu. Došlo k ne- 
změrnému nárůstu nezaměstnanosti. Vlády si s následky 
nezkrotného kapitalismu nedokázaly poradit. V Ně- 
mecku, Itálii a ve Španělsku vytvořila ekonomická krize 
plodnou půdu pro totalitní režimy. Přitom bylo pozoru- 
hodné, že zatímco po uchopení moci nacionálními soci- 
alisty v Německu (1933) následoval prudký útok nacistů 
i na moderní umění, v Itálii se fašistická vláda stala pro- 
pagátorem modernistické architektury a designu. 

Obr. 8 - Obr. 9 Lehátka z ocelové trubky z chromovaným povrchem 
navržené Ladislavem Žákem. Obr. 10 Striktně uplatňovaná funkciona- 
listická architektura, interiéry a funkcionalistický nábytek budily stísňujíci 
pocity kasárenského prostředí'. Obr. 11 - 12 Knihovna a křeslo podle 
návrhu Karla Straníka Obr. 13 André Lurcat - křeslo z ocelových tru- 
bek, výroba firma Thonet. 




239 



FUNKCIONALISMUS 




2-Í0 



V Německu převládla snaha vytvořit určitý sloh se 
základním cílem, kterým byla glorifikace třetí říše. 
Všechno ostatní bylo považováno za židobolševismus 
- zvrhlost a výtvory chorých mozků. Pokus vymýtit ná- 
silím myšlenky avantgardy i s kořeny se dotkl také ar- 
chitektury a nábytkové tvorby. V Berlíně byl uzavřen 
Bauhaus již v roce 1933. V tuto dobu plnou sociálního 
napětí bylo v programech avantgardy českých archi- 
tektů prohlašováno, že základní povinností architekta 
je tvorba jen racionálního a tím i levného zařízení 
které by mohlo být dostupné širokým vrstvám obyva- 
telstva. Pod tíhou hospodářské krize se u nás se stále 
naléhavěji ozývaly oprávněné kritické hlasy: „...budu- 
jeme drahé budovy na jedné straně a barákové pří- 
střešky na straně druhé a nenašli jsme, až na málo v\ - 
jimek, harmonického středu, který by reprezentoia. 
kulturní stav národa. ..tak rostou vagónové kolonie, 
dřevěné baráky a spí se v kuchyni. . . " 

Snaha po skromnosti, věcnosti a prostotě všedi 
předmětů ovlivnila návrhy mobiliáře a celého uspořá- 
dání prostorů. Byla to i snaha po omezení a odstraněn 
z bytového prostředí co neplnilo základní poslán: 
a bylo v bytovém prostředí postradatelné. Při vytvářen: 
zařízení bylo důsledně dbáno výlučně na účelnost kaž- 
dého předmětu. Le Corbusier prohlašoval: „Má-li by : 
bydlení skutečně přetvořeno, je nezbytné rozřešit jas'., 
otázku nábytku. Zde je gordický uzel, který je třeba ro- 
zetnout, jinak je každá moderní myšlenka neplodná. 

V obavě před dekorativismem, zatěžujícím bytoví 
prostředí a odvádějícím od základního poslání obyd 
k líbivosti a reprezentativnosti, byly estetické úmys: 
záměrně zcela potlačovány. Již v počátcích dvacátý:: 
let vznikla představa o tom, že přísný vědecký pffstu~ 
založený na zkoumání lidských potřeb, usnadní cesr- 
k vytvoření standardních výrobků, k typizaci, radon- 
lizaci a k vytvoření výrobků ekonomicky výhodných 
Byly to asketické požadavky, byl to současně i anties- 
tetismus. Byla to snaha usilující po zabránění návrar, 
ke starému dekorativismu, který zatížil tvorbu něk:- 
lika předcházejících generací. Při kritickém pohled- 
ná tyto postoje nesmíme opomenout, že poprvé v ev- 
ropské historii nábytkového umění byl navrhován 
a vyráběn nábytek bez uplatnění ornamentu. Na roz- 
hraní dvacátých a třicátých let, v experimentální pr:- 
jekci vznikaly návrhy bytového zařízení zcela novéhc 

Obr. 14 Rodinná vila podle projektu Josefa Havlíčka a Karla Hor: e 
Obr. 1 5 Pracovní stůl s výsuvnou částí pro psací stroj a pracovr : : 
lokřeslo s područkami- autor Ladislav Žák. Obr. 16 Perspektivn '~. 
2 dokumentace Ferdinanda Pencla - soutěž na domy s minimálnír : 
tovými jednotkami (byty Ú. S. P Praha-Pankrác]. 



charakteru. Řešení nábytku v bytovém interiéru zde 
počalo přebírat stavební dílo. Začaly mizet objemné 
skříně, které byly nahrazovány skříněmi ve zdi a šat- 
ními komorami. Součástí stavby se stával v těchto ex- 
perimentálních projektech kuchyňský nábytek a první 
místo v péči návrhářů zaujal nábytek sedací. V onu 
dobu vykrystalizovala a dozrála i myšlenka stavebni- 
cového - sektorového nábytku. Skladebný „sektorový" 
nábytek byl vytvářen na principu strohých geometric- 
kých rastrů. De Stijl, Modriánův neoplasticismus, Bau- 
haus, funkcionalismus - všechny tyto směry, které při- 
spěly k vývoji architektury první poloviny dvacátého 
století, povýšily pravý úhel na vyznání víry. 

Přitom architekti avantgardy byli přesvědčeni, že 
nábytek je pouhý nástroj, který má co nejlépe sloužit 
každodenním potřebám. Potřebám, které se s pravi- 
delností opakují a které mají všichni lidé stejné. „Naše 
potřeby jsou lidské potřeby. Máme stejný počet údů, 
stejného tvaru i rozměrů, a jestliže v těchto jsou nějaké 
rozdíly, můžeme snadno nalézti průměrný rozměr. " 
Le Corbusier 

Architekti současně usilovali o materiálovou, 
a funkční pravdivost. Hledali pravdu a současně se do- 
mnívali, že nalezli cestu jak vytvořit definitivní tvary 
předmětů. Hlásali a byli snad i přesvědčeni, že vznikne 
svět předmětů, ke kterým cokoliv přidat bude nesmy- 
slné, a cokoliv ubrat nemožné. 

(Pozn. - Kdyby se tento cíl vydařil, byla by možná 
napsána poslední kapitola užitého umění a lidský rod 
by mohl žít po celé generace v prostředí dokonalých 
a přitom „sterilních" funkčních předmětů.) 

Nejpřesnější formulace ortodoxního funkcionalismu 
u nás ve svých vystoupeních a publikacích formuloval 
Karel Teige. V teoretických úvahách dospěl až k vizi 
typizovaného bytu, který by si lidé ani nezařizovali 
sami. Dostávali by zařízení od stavebníka a z bytu by 
byly vyřazeny všechny funkce, které by pak mohly být 
přeneseny do společných zařízení. Byt by tak mohl být 
oproštěn nejen od množství funkcí, ale i od přemíry 
nábytku. V posledním domýšlení funkcionalismu autor 
vylučoval z bytu všechno s výjimkou spaní a čtení. 
Všechno ostatní navrhoval z bytu přenést do společ- 
ného veřejného zařízení. Jídlo do společných kuchyní, 
výchovu dětí do jeslí a dětských heren, osobní hygienu 
do veřejných lázní. Konečně i četba by mohla být plně 

Obr. 1 7 Interiér vily v Praze- Strašnicích - autoři Josef Havlíček a Karel 
Honzík. Obr. 1 8 Rozklápěcí stolek z ocelových trubek. Obr. 1 9 Hovo- 
rové křeslo z ocelových trubek s vloženým jednodílným prvkem, tvoří- 
cím sedák i zádové opěradlo. Obr. 20 Servírovací stolek z ocelové 
trubky - autor křesla a stolku Ladislav Žák. 



přenesena do knihoven, takže v bytě by dostačovalo 
lůžko a úložný prostor pro osobní předměty a ošacení. 
Architekti vyrostlí a tvořící v počátcích meziválečného 
období ve svých pracích odráželi zřejmě nejen atmo- 
sféru doby naplněnou protiklady, ale usilovali i o rea- 
lizaci těchto teorií. 

V domněnce, že nastává čas změny kvantity v kva- 
litu, navrhovali změnu bydlení. 

Byla to především racionalizace bytových dispozič- 
ních řešení, která podle tehdejších avantgardních archi- 
tektů a jejich přesvědčení měla vést od navrhování pa- 
láců, zámků a přepychových vil k bytovému minimu. 

A tak se kreslily a na výstavách předváděly funkci- 
onalistické byty. Holé, s minimem nábytku, krajně hy- 
gienické a krajně neútulné. Až tam totiž došlo úsilí 
zbavit byty dekorativismu. Teoretici funkcionalismu, 
a s nimi mnozí architekti, uvažovali především o fy- 
zických a biologických funkcích a zcela opomněli zá- 
ležitost dosti podstatnou, totiž rozdílný duševní život 
každého jedince. 

Ortodoxními funkcionalisty bylo mnohé opome- 
nuto. Byli především přesvědčeni, že navrhování mu. ; . 
vycházet pouze z techniky a vědy. Byla proklamován:, 
„inženýrská krása". Ta pak měla zcela zákonitě vychá- 
zet z nových technik. „Století strojů probudilo k život* 
konstruktéra; nové úkoly, nové metody, nové pro- 
středky jej porodily, je to on, kdo má nyní všude co ď. 
lat. " Le Corbusier 

Bylo především opomenuto, že shoda mezi kon- 
strukcí a krásou je pouze náhodná a tím i nejistá. Opo- 
mněli skutečnost, že pokud k tomuto stavu něk; 
dochází, nedochází k tomu automaticky. Účelně pře- 
počítaný nábytek, vědecky stanovené parametry je: 
notlivých nábytkových druhů měly najít své plné upla:- 
nění v budoucnosti. 

Neozdobené hladké plochy, odstraněný ornamen 
a vyloučený dekor byly krédem, kterým funkcionalis- 
mus manifestoval již od samého počátku. V zásadn± 
odporu ke zbytečným ozdobám opustil všechno, :: 
bylo poplatné dekorativismu. Přitom bylo opomenu:: 
že vedle praktické stránky staveb - nábytkových před- 
mětů a celého předmětného světa - je důležité i jejk 
společenské užívání. V představách a proklamac:: - 
avantgardních architektů byla zprvu zcela popírána es- 
tetická zkušenost, spoluvytvářející kulturní hodnou. 

Obr. 21 Montovaný pracovní psací stůl - autor Antonín Hayt r _- 
Obr. 22 Obývací pokoj podle návrhu J. Hesouna. Obr. 23 Ski * : 
příčka s takzvanými anglickými zásuvkami. Obr. 24 Rýsovaď r. : 
z ocelových trubek se stavitelnou pracovní stolní plochou. 



předmětů. Předmětný svět - prostředí ortodoxně vy- 
tvářené podle těchto názorů bez zřetele na estetickou 
stránku bylo značně nevlídné. 

Prostory s holými stěnami, bez dekorativních před- 
mětů, obrazů, koberců a s minimálním počtem nábytku 
nevzbuzovaly pocit útulného domova. 

Bylo to úsilí, které směřovalo od záplavy dekorati- 
vismu k čistotě forem - k funkcionalismu, který se ale 
svoji sterilitou, snad až ortodoxně vyhýbal snahám po 
přívětivosti. „Z hesla moderní architektury „účel, kon- 
strukce, poezie" jsme pochopili prvá dvě slova nepo- 
chybné dobře, ale rozvažovali jsme nad slovem posled- 
ním. Nevěděli jsme dost jasně, jak mu rozumět 
a dokonce jsme zapochybovali o jeho platnosti, jakoby 
mohlo být jakékoli umění bez poetičnosti." j. E. Koula, 
Architektura 1969. 

„ V minulosti bylo bytové zařízení živým a věrným 
obrazem života lidí oněch dob. Mohlo by se říci, že 
mnohé kusy nábytku byly tehdy téměř portréty lidí, kte- 
rým nábytek sloužil. Vmyslíme-li se a vžijeme-li se do 
celkových proporcí, až po jednotlivé detaily těchto ná- 
bytkových předmětů, máte pocit, že na vás promluví 
živá bytost - tyto předměty mají svoji fysiognomii. Ho- 
voří o svých uživatelích a o jejich životním způsobu 

0 jejich vztahu ke světu a k životu. Nevím zda je to 
možné říci o soudobém funkcionalistickém nábytku, je 
bez humanismu - postrádá fysiognomii. Není cítěný, 
ale jen chladně vyspekulovaný-abstraktně vyrýsovaný. " 
J. E. Koula 

Při tvorbě mladší předválečné generace, která se za- 
bývala jak řešením prostorů, tak navrhováním nábytku, 
nacházelo opět své významné místo emocionální pů- 
sobení. Autoři takto pojímaných nábytkových před- 
mětů navázali na pokrokovost funkcionalistických pří- 
stupů siřeji. Především tím, že dokázali zdůraznit 

1 funkci estetickou. Byl to ale zcela jiný přístup než ten, 
jehož kořeny se nacházejí již v baroku, kdy zařízení 
příbytků mělo za svůj hlavní cíl ve dvorských interié- 
rech působit především vizuálně a svým estetickým pů- 
sobením reprezentovat majitele. Byl to také zcela jiný 
přístup, než ten, kterým byla zatížená tvorba honos- 
ných interiérů v devatenáctém století. 



Obr. 25 Axonometrický pohled na lidový byt - projekt B. Kupky, který 
získal l.cenu v soutěži Svazu ís. díla v roce 1927. Obr. 26 Půdorys 
bytu včetně jeho vybavení nábytkem - autor B. Kupka. Soutěž Svazu 
čs. díla 1927. Obr. 27 Návrh ze soutěže Čs. díla na lidový byt. Autor 
Karel Hanzík ve svém návrhu uplatnil v jídelním prostoru výklopný stůl 
a sklápěcí sedadla. 



FUNKCIONALISMUS 






33 




Obr. 28 Malý městský byt (57 m 2 obytné plochy) - autor J. Slavík. Návrh vypracovaný v roce 1 927 v atelieru Pavla Janáka na pražské Uměleckc- 
prúmyslové škole. Obr. 29 Standardní nábytkový soubor [rok 1 93 1 ) podle návrhu Ladislava Žáka, který na přelomu dvacátých a třicátých let vy- 
tvořil jako puristicko-funkcionalistický architekt nábytek z ocelových trubek. Obr. 30 Návrh minimálního bytu v pavlačovém domě od F A Ubrv 
( 1 930). Obr. 3 1 Křeslo „Bibendun" - Eileen Gray po úspěšném působení při tvorbě interiérů v duchu art deco vytvořila i nábytek z ocelových tru- 
bek. Obr. 32 Křeslo - P Jeaneret Obr. 33 Křeslo, u kterého Paul Blomsted využil chromovanou trubku jako nosnou část, do které vložil dřevěná 
podložku vyjímatelného čalounění. Obr. 34 Antonín Heythum-chaise longue a přístavný stolek 



244. 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉ TVORBĚ V USA 
PŘED DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKOU 



Zatímco v Evropě návrháři od počátku dvacátého 
století usilovali o odzvonění historizujícím tendencím, 
Severoameričané se i při výrobě nábytku pevně drželi 
předcházejících slohů a stylů. V oblibě přetrvával sloh 
importovaný před sto lety z Anglie - Queen Anne, 
Chippendale, Sheraton i styl Hepplewhite hned vedle 
slohu viktoriánského či koloniálního. Přetrvávaly tradi- 
cionální tendence. Vedle tvorby nábytku, zatížené ne- 
sourodou směsicí eklektických forem, našla na pře- 
lomu devatenáctého a dvacátého století své uplatnění 
i secese. Bylo to období, kdy Spojené státy americké 
současně procházely i obdobím nového historismu. 
A tak osobností, které se vymykaly běžné produkci, 
bylo poskrovnu. 

Své pionýrské výškové stavby, mrakodrapy, naplnil 
secesní dekorací Louis H. Sullivan (1856-1924). Reali- 
zacemi svých návrhů, nezatížených pseudohistoris- 
mem, se prosadil Frank Lloyd Wright (1869-1959). Jako 
představitel tzv. prérijní školy, řešící domy a usedlosti 
situované v rámci přírody, vycházel Wright především 
z hnutí „Art and craft". Interiéry a nábytkové předměty, 
které navrhoval, považoval za nedílnou součást svých 
staveb, u kterých se snažil, aby se snoubily s přírodou. 
Dosahoval tak jednoty všech součástí prostorů, které 
řešil. Na Kolumbijské výstavě se koncem devadesátých 
let devatenáctého století poprvé setkal s japonskou ar- 
chitekturou. Bylo to pro Wrighta setkání víc jak zá- 
važné. Samotná výstava byla snůškou tradicionalismu. 
Předváděné stavby a jejich vybavení, které měly před- 
stavovat budoucnost, byly jakýmsi „novým" pseudohis- 
torickým hýřením. Výstava byla ale prvním plnohod- 

Obr. 1 „Ward Willis House" - jeden z objektů ovlivněných japonskou 
architekturou a současně jeden z Wrightových „prérijních domů" (Illi- 
nois 1 902|. Wright vytvářel „organickou architekturu", vyrůstající z po- 
třeb lidí a z charakteru země jako živý organismus. Účelná jednodu- 
chost tohoto domu ovlivnila v Evropě práce architektů již před první 
světovou válkou. Obr. 2 Stůl pro knihovnu od Frank Uoyd Wrighta 
f ) 908 — Art institut of Chicago). Obr. 3 Židle s převýšeným zádovým 
opěradlem navrhl v roce 1898 Charles Rohlfs. Obr. 4 Židle navržená 
George Grantelnisliem z roku 1900. Obr. 5 - Obr. 7 Na přelomu sto- 
letí (1898 - I902| navrhl W H. Bradley řadu originálních komorních 
úložných prostorů ovlivněných evropskou secesí. 




245 



USA PŘED DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKOU 




Obr. 8 Akvarel z roku 1 905, nazvaný „Šťastná americká rodina". Obr. 9 
Toaletní stolek, navržený Frank Uoyd Wrigthem pro Larking Building 
v roce 1 904. Obr. 1 0 Charles Sumner Greene, komorní úložný prostor 
navržený v roce 1908. 



246 



notným setkáním Američanů s japonskými interiéry - 
s japonskou kulturou předmětného světa. Na výstavě 
byl F. L. Wright očarován i ovlivněn japonským palá- 
cem Hoo-o-den. Jeho první návštěva Japonska v roce 
1905 jeho obdiv k japonské kultuře ještě posílila a stala 
se inspiraci pro práci. V tomto období Wright usilovně 
hledal a nacházel svůj výraz. 

Byl to výraz diametrálně odlišný od evropského 
funkcionalismu. 

„Architectural Record" v roce 1908 uvedl zásadu 
F. L. Wrighta „Od architektonického díla vyžaduji totéž 
jako od člověka, totiž aby bylo čestné a vnitřně prav- 
divé, a tuto základní vlastnost chci mít spojenu s půva- 
bem a oduševněním". 

Bylo pozoruhodné, jak pařížská výstava dekorativ- 
ního umění, konaná v roce 1925, ovlivnila tvorbu 
amerického nábytku. Přitom se Spojené státy americké 
výstavy nezúčastnily a traduje se omluva představitelů 
USA, kteří neúčast omluvili vysvětlením, že dekora- 
tivní umění v USA neexistuje. Přitom se v severoame- 
rických velkoměstech začala vehementně ve dvacá- 
tých letech prosazovat umírněná moderna v duchu Art 
deco a v zápětí se objevovaly i první vlivy evropského 
funkcionalismu. 

V té době ale funkcionalismus v americké interié- 
rové tvorbě nenašel odezvu. Zřejmě byl natolik cizí, že 
pod tímto novým proudem přicházejícím z Evropy 
vzniklo jen několik nábytkových prototypů. 

Studnice historických slohů byla skoro nevyčerpatelná 
a americký zákazník se ve vší spokojenosti zařizoval ar- 
chaickým nábytkem. Na konci třicátých let „ekonomicky 
stroj", který se v chodu udržoval soustavnou poptávka: 
náhle zaskřípal. Katastrofa newyorské burzy, hospodář- 
ské otřesy a krize přivedla americké podnikatele k po- 
třebě změn a větší péči při tvarování výrobků. 

Ve snaze podpořit průmyslovou aktivitu přešly Spc 
jené státy americké v souboji s důsledky ekonomick 
krize do ofenzívy. Vláda vytvářela nová pracovní místi 
formou velkých zakázek na veřejné stavby. V úsilí p : 
zvýšení odbytu předmětů denní potřeby byli ke spolu- 
práci s továrnami konečně zváni výtvarníci. Designu 
byla přiznána role nástroje, kterým je možné ovlivní: 
marketing a tím i ekonomický úspěch výrobků. Vzni- 
kaly první studie zabývající se průmyslovým designem 
které vycházely z tržních strategických záměrů jedno: 
livých podniků. Vznikl ale také „styling", který nemé. 
a nemá nic společného s designem, který usilow: 
pouze o přitažlivější - líbivější vzhled výrobků, kter 
usiloval jen o vnější podobu předmětů. Do tvoři: 
předmětů denní potřeby i do navrhování nábytku 1: 



USA PŘED DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKOU 




vnášen nový prvek - móda. Nové tvary, líbivější', přita- 
hující zájem kupujících, periodické proměny vzhledu 
předmětů měly prvořadý cíl - zvýšit odbyt. 

Bylo to úsilí po vytvoření předmětů přitažlivých 
pro oko a to tak, aby při změně tvaru nebyly nenaru- 
šeny výrobní podmínky a přitom aby nový vzhled při- 
nesl obchodní úspěch. Onen známý slogan Ray- 
monda Loewyho „Ošklivost se špatně prodává" byl 
naplňován úsilím po vytváření nových líbivých tvarů 
bez zásadních změn. Kolem roku 1929 se na scéně 
objevila nová odrůda návrhářů. Vzniklo nové povo- 
lání „stylisty", který měl za úkol v předvýrobní etapě 
vytvořit novou tvarovou a povrchovou stránku „staro- 
nových" výrobků. Byla to práce protichůdná práci de- 
signérů. Úkolem stylistů bylo pouze vylepšení 
vzhledu - „ambaláže" výrobků. Jejich východiskem 
byl vztah návrhu k zisku. Vznikající ateliéry návrhářů - 
stylistů razili pro svoji práci výraz „průmyslový návrh" 
a dokázali, že návrhu je možno využít jako účinné 
zbraně v konkurenčním boji. Novější tvarosloví bylo 
jen dobovým manifestem, bez vážnějšího zásahu do 
starých funkčních struktur. 

Vedle toho přední američtí tvůrci - Raymond Loewy, 
W. D. Teagues, Henry Dreyfus spolu se svými spolu- 
pracovníky svými návrhy názorně prokázali, že návrh 
může být rozhodujícím faktorem pro odbyt zboží. 

0 amerických výrobcích, které se vyznačovaly vyso- 
kou úrovní z hlediska návrhářského, byli přesvědčeni, 
že mají velký vliv jako součinitel nové americké kultury 
a představují novou formu amerického umění. Podle 
jejich přesvědčení jedním z nejdůležitějších úkolů ná- 
vrhářů mělo být zlepšování vkusu spotřebitelů. Posta- 
vili se také do čela prvního novodobého ryze americ- 
kého proudnicového stylu „streamline". 

Aerodynamické tvary se nejprve prosadily při navr- 
hování elektrospotřebičů. Proudnicovými liniemi byl 
však zasažen i nábytek. Dynamické formy byly uplat- 
ňovány všude, často i tam, kde neměly vůbec žádný 
praktický účel. Streamline byla považována za symbol 
pokroku. Měkké tvary jakoby se rozlily do nových fo- 
rem. Bylo to okouzlení z aerodynamických tvarů 
umožňujících zrychlení. Proudnicový styl poznamenal 

1 evropskou tvorbu nábytku, která po svém proudni- 
cové tvary uplatňovala na všemožných nábytkových 

Obr. 1 1 Interiér sídla Taliesin III ve Spring Green z roku 1925, ve kte- 
rém F L Wright volbou materiálu nerozlišoval mezi exteriérem a inter- 
iérem. Obr. 1 2 Souprava křesel ve stylu Art deco - autor Josef Urban 
|I927|. Obr. 13 Konferenční stolek podle návrhu Josefa Urbana ve 
stylu Art deco. Obr. 1 4 Knihovna navržená Paulem Franklem v letech 
1925-1930. Obr. 1 5 Kávové stolky, návrh Frederick Kiesler, 1938. 





USA PŘED DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKOU 




Obr. 1 6 Pracovní stůl. návrh Frank Lloyd Wright. Obr. 1 7 Prostá kan- 
celářská židle, kterou F i. Wright navrhl již v roce 1 904 pro Larkin Bu- 
ilding v Buffa/u z ocelových profilů opatřených nátěrem. Obr. 18 jed- 
noduchá dřevěná židle. Obr. 1 9 jídelní židle navržená F L. Wrightem 
pro interiér Darwin D. Marina v Buffalu. Obr. 20 Kancelářská židle |po- 
jízdnáj pro administrativní budovu Larkin Co. v Buffalu [1904]. 



předmětech, mnohde ještě dlouho i v době po druhé 
světové válce. 

Ve třicátých letech, kdy severoamerický chemický 
průmysl bezpečně zvládl výrobu celuloidu a bakelitu 
a na svět přišlo i plexisklo, poskytl možnost vyrábět ná- 
bytek i z těchto nových hmot. Byly to první pokusy, 
Z dnešního pohledu často absurdní, které však oteví- 
raly přístupy k zcela novému způsobu výroby. Na ná- 
bytek byly nalepovány výlisky z plastických hmot, 
tvarově navazující na historické slohy. Docházelo k ús- 
měvným situacím. Elsie de Wolfe navrhl židli z prů- 
hledné plastické hmoty, která byla velmi nemotornou 
napodobeninou biedermeieru. 

V letech 1933-1938 do USA začali z Německa emi- 
grovat před hrůzou nacismu i pokrokoví architekti. Mezi 
nimi představitelé Bauhausu Walter Gropius, Marcel Bre- 
uer, Moholy Nagy, Mies van der Rohe. V roce 1937 za- 
ložil Moholy Nagy školu nazvanou New Bauhaus, za- 
tímco Walter Gropius vedl architektonické odděleni' 
Harvardské university, kam přizval ke spolupráci Mar- 
cela Breuera. (V New Yorku postavil m. j. mrakodrap 
pro dnes již neexistující společnost PanAm.) Mies var. 
der Rohe se stal ředitelem Illioniského technologického 
institutu a realizoval proslulý mrakodrap Seagram Bul- 
ding. Do Spojených států amerických posléze emigroval 
i Josef Alberts a i on svoji tvorbou přispěl k tomu, že se 
nábytkové předměty produkované v Americe začaly od- 
poutávat od přespříliš líbivého stylingu. 

Na svá nová působiště přinášeli evropští architek:: 
nové myšlenky, především pak názor, že krásu moder- 
ního světa je možné vytvořit pomocí specifického vý- 
razu strojně produkovaných předmětů, vyráběných ve 
velkosériové produkci. 

Je pozoruhodné, že většině Američanům byl tehci 
zcela cizí ortodoxní funkcionalismus, uplatněný v inter- 
iérech a v nábytkové tvorbě. Závažnou úlohu při pře- 
konávání tohoto postoje sehrála firma, kterou těsně pře. 
druhou světovou válkou (1938) v New Yorku založil čty- 
řiadvacetiletý Hans Knoll, syn továrníka na výrobu ná- 
bytku ve Stuttgartu. Výroba nových návrhů, soustředěn, 
především ve firmě Knoll a firmě Herrmann Miller, při- 
nesla nová řešení nábytkových předmětů, aniž by 5c 
obě konkurující firmy uchýlily uplatněnými návrh 
k formalismu. Ve svých začátcích vedla firma Knoll dc - 
slova křižácké tažení za nové pojetí interiéru. 

Je pozoruhodné, že se Florenci a Hansovi Knollc- 
vým podařilo již od válečného roku 1941 uvádět v USA 
mezinárodní styl. Byli přitom v severní Americe prů- 
kopníky na trhu, který nebyl připraven na účelný ná- 
bytek prostých tvarů a zcela nových linií. 



248 



KAPITOLA O TVORBĚ NÁBYTKU V DOBĚ 
DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY 



V celé Evropě měla druhá světová válka za následek 
úplné ustrnutí kulturního života. Přední osobnosti, 
včetně mnoha architektů, z Německa odešly do emi- 
grace. Pokrokovým tvůrcům, kteří zůstali v hitlerovském 
Německu, byla znemožněna činnost. Neměli k dispozici 
nejen potřebné finanční prostředky, ani materiál k reali- 
zaci svých myšlenek. Okupaci naší vlasti představoval 
vznik Protektorátu Bóhmen und Máhren, které předchá- 
zelo vytvoření klerofašistického „Slovenského Státu". 
Přepadením Polska začala 2. světová válka. 

Přídělové válečné hospodářství a povinná výroba 
pro Velkoněmeckou říši poznamenala i tvorbu nábytku. 

Především byly všechny zdroje využívány k výrobě 
válečných materiálů, zatímco rozvoj civilních odvětví 
stagnoval. Nacisté do českých nábytkářských dílen 
hned z počátku okupace dovlekli vlnu romantického 
a sentimentálního historismu. Nábytek byl tvarován 
tak, aby vypadal starobyle. Byl vyráběn v intencích 
germánského rytířského stylu. Tento „nacistický ro- 
mantismus" spočíval ve zdobení nábytku imitacemi 
řezbářských prací a napodobováním středověkého 
kování. Rozšíření tohoto kýče napomohly i katalogy 
úpadkových návrhů, které byly vypracovány a šířeny 
i českými podnikavci. 

Snahu po zavedení falešného romantismu vystřídala 
záhy výroba povinných dodávek velmi úsporně vyrá- 
běného nábytku pro vybombardovaná města. V tru- 
hlářských novinách z té doby se můžeme dočíst: „Aby 
bylo dosaženo válečného programu, jest nábytek obhos- 
podařován a vydává se jen na osvědčení o potřebě ná- 
bytku. Osvědčení na nábytek dodává se hlavně pro 
osoby postižené leteckými nálety, válečným poškozen- 
cům a mladým manželům. " 

Přitom je pozoruhodné, že čeští architekti v atmo- 
sféře okupace a války dokázali připravit dvě závažné 
výstavy bydlení a nábytku, které měly nemalý poli- 

Obr. 1 /Bez komentáře/. Obr. 2 Reklama uveřejňovaná v Truhlářských 
listech na barvotiskové návrhy sentimentálního romantismu. Obr. 3 
Obě výstavy, „Bydlení" i „Lidový byt" byly vyvrcholením funkcionalistic- 
kého údobí u nás. Cílem výstav bylo předvedení bytů, obývaných lido- 
vými vrstvami při čemž rozhodující úlohou bylo zkvalitnění bydlení po- 
moci vhodného nábytku. 




SSíSií VÁCLAV ŽALUD, PRAHA II, KUHKYŇOVA i . lit, J3.-10 




249 



DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA 




tický význam. V těžké době okupace ukazovaly na vy- 
spělost našich architektů a výrobců i na důslednost 
pokrokové linie interiérové tvorby, která byla v Ně- 
mecku zapovězená. Autoři těchto výstav usilovali, aby 
bytové zařízeni' umožnilo postupné doplňování nábyt- 
kovými předměty. 

Navržený nábytek vyhovoval například při růstu ro- 
diny, ale i vnitřním vybavením poskytoval zvýšení jeho 
služebnosti. Cílem pořadatelů bylo vytvoření příkladů 
a ukázání cesty ke kulturnímu bydlení. Obě výstavy 
poskytly široké české veřejnosti ucelený pohled na vý- 
sledky mnohaletého pozitivního vývoje interiérové 
tvorby první republiky. Z hlediska atmosféry doby, ve 
které byly obě výstavy konány, byly akcemi velmi cen- 
nými. Byla zde demonstrována cesta k účelnému, pro- 
stému a přitom ušlechtilému bydlení, k tvorbě nábytku 
z domácích českých materiálů. „ Vystavovaný nábytek 
odpovídal předcházejícímu dvacetiletému snažení čes- 
kých architektů po zdokonalení provozu v bytě. Na 
první výstavě byl předveden standardní nájemní byt 
jaký do té doby nebyl realizován. " J. Štursa 

Obě výstavy, v roce 1942 „Bydlení' a „Lidový byt" 
roku 1943, byly vyvrcholením funkcionalistického 
údobí. Byla to současně i příprava koncepce bydlení 
pro poválečnou dobu. Přitom se ze všech stran ozý- 
valo: „ Vše pro totální válku! Co není bezprostředně dů- 
ležité pro vedení války, musí v tomto okamžiku všechno 
ustoupiti potřebám války totální. " 

Obě akce, navštívené neobvyklým množstvím ob- 
čanů, měly velký ohlas v české veřejnosti. Staly se 
účinnou reakcí na. onen nacistický nevkus, který na- 
cházel mnohde půdu i u zbohatlých českých měšťáků 
Výstava „Lidový byt", kterou pořádal Svaz českého díla 
byla snahou o zlidovění nábytku. „Na těchto podruž- 
ných výstavách bylo možné se přesvědčit i o sociální- 
povědomí českých architektů. " 

Na konkrétních půdorysech běžných malých byt 
vých jednotek bylo demonstrováno, jak je lze individ . 
álně Zařídit sestavovacím nábytkem, řešeným v z 
vazné modulové síti. Cílem autorů bylo i zmenše: 
počtu nábytkových jednotek pokud možno na ne- 
jmenší množství jednotlivých prvků a možnost použ. 
nábytku v jakémkoliv půdorysu, jaký se v praxi vysk 



Obr. 4 Axonometrický pohled na obývací pokoj, který navrhla Emanuela Kittrichová a který byl součástí výstavy „Bydlení". Ukázal možnost inte 
gentního, nápaditého a příjemného sestavení nábytku na ploše malého bytu. Obr. 5 Jiří Štursa a Vlasta Štursová navrhli řadu nábytkových pře; 
mětú. Pro výstavu „Lidový byt" připravili m. j. pracovní a kreslicí stolek a pracovní bytovou židli (výroba J.Novotný, Týništé nad Orlicí). Obr. 6 Pro 
stavu připravila Ema Kittrichová m. j. odpočinkový kout. Jistá zdobnost spolu s často používanou křivkou navozovala přívětivost prostředí a byla : 
tom v souladu s tehdy obecným vývojem emotivnosti. Obr. 7 Karel Kozelka a Antonín Kropáček založili „České umélecké dílny" a vytvořili zde v : . 
chu předválečného funkcionalismu nové tvarové typy především sedacího nábytku. Před koncem války v roce 1 944 vznikla sedací souprava, kte 
byla dva roky po válce oceněna na milánském Trienále stříbrnou medailí. 



250 



DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA 



tuje, tedy opak vázanosti nábytku na určitý, byť ideální 
půdorys. Obě výstavy ukazovaly i jednu z možných 
cest do budoucnosti v poválečné svobodné vlasti. 

Druhá světová válka znamenala úplné ustrnuti' kul- 
turního života. Tím víc pak s velkým obdivem vzpo- 
mínáme na tento čin českých architektů. 

Máme-li sledovat vývoj tvorby nábytku i v době 
druhé světové války, pak je nezbytné zmínit se i o se- 
veroamerických návrhářích. 

Po hrůzném japonském přepadení Pearl Harboru 
7. prosince 1941 vstoupily do války i Spojené státy 
americké. Americký průmysl byl neprodleně a cílevě- 
domě zaměřen na strojírenství a metalurgii. Průmysl 
USA horečně vyráběl, usilovně hledal a nacházel nejen 
nové technologie, ale i nové materiálové možnosti. Při 
experimentování s netradičními materiály, především 
s plastickými hmotami, eloxovaným hliníkem i nereza- 
vějící ocelí byly nacházeny dosud neznámé formy 
a nové tvary, které byly potřebné především pro le- 
tecký průmysl. Byly vynalézány a do výroby zařazo- 
vány další nové plastické hmoty. 

Vědeckotechnický výzkum se stal hybnou silou 
zbrojního průmyslu. Práce ve válečném průmyslu po- 
skytla návrhářům příležitost čerpat zkušenosti ze 
strojní velkosériové výroby. Vedla jejich tvorbu k ne- 
zbytné standardizaci a ke složitosti práce s nově obje- 
venými, ve zbrojní výrobě uplatňovanými materiály. 
V roce 1940 Muzeum moderního umění (Museum of 
modern art- MoMA) v New Yorku vypsalo na popud 
obchodního domu Bloomingdale soutěž na námět 
„Organický design v domovním vybavení". Samotné 
vypsání soutěže bylo z hlediska dosavadních musej- 
ních zvyklostí nezvyklé. Mnoho teoretiků umění tehdy 
prohlásilo, že tímto činem byly poprvé smazány hra- 
nice mezi uměním a obchodem. Byla to i snaha vy- 
tvořit alternativu k přísně pravoúhlým návrhům, které 
přinesli do USA tvůrci evropské avantgardy. V soutěži 
zvítězili Charles Eams (1907-1978) a Eero Saarinen 
(1910-1961). Zvítězili svými návrhy židlí, přičemž vů- 
bec poprvé využili pro plochy sedadel a opěradel pře- 
kližky vytvarované multidimenzionálním ohybem. Ná- 
vrh představoval novou koncepci a to jak po stránce 
tvarové, tak i technologické a stal se tvarovým roz- 
chodem s geometrickým názorem evropských archi- 
tektů, tvořících v idejích Bauhausu. 

To, co z této pozoruhodné soutěže vzešlo, bylo al- 
ternativou dosavadní tvorby progresivních návrhářů. 
Byla to alternativa, kterou by bylo výstižnější nazvat 
protipólem proti přísným tvarům evropské avantgardy. 
Tvary, které vycházely z použité technologie, navazo- 




Obr. 8 Prapodivný předmět, který Charles Eames v roce 1942 vytvořil 
spolu s Eero Saarinenem jato dlahu pro poraněné vojáky námořnictva 
Spojených států. Obr. 9 Židle, křeslo a stolek - vymodelované podle 
návrhu Charlese Eamise a Eero Saarinena vystavené v roce 1 94 1 v mu- 
zeu moderního umění v New Yorku. 



251 



DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA 




Obr. 10 Výkres křesla, kterými Charles Eames a Eero Saarinen obeslali 
soutěž „Organic design in home flirnishings" vypsanou newyorským 
muzeem moderního umění v roce 1940. Obr. 1 1 Při intenzivní práci 
a využívání poznatků z působení válečného průmyslu vznikaly tvarové 
kreace i ve vývojové dílně, kterou společně s Harry Bertoiou a s Johnem 
Entenzou založili manželé Eamsovi v roce 1942. 



valy na organický a proudnicový design. Ve vývoji in- 
teriéru měly obrovský význam. Tímto činem byl otev- 
řen zcela nový pohled i na tvarování a výrobu seda- 
cího nábytku. Jejich křivky a použité skořepiny 
vycházely z funkce a smyslu navrhovaných věcí. 

To, co v průběhu druhé světové války Američané 
vytvořili, představovalo otevření zcela nové cesty. Je- 
jich sedací nábytek se stal symbolem dvacátého století 
a to nejen pro Američany. Charles Eames na svých 
návrzích rozvíjel zcela nový přístup, při kterém rozdě- 
lil sedací nábytek na ergonomicky řešený sedák a zá- 
dové opěradlo osazené na podnoží, vytvořené zceh 
odlišnou technologií. 

Zkušenosti z válečných let, tvarování součástek leta- 
del z tzv. letecké překližky, byly využity příkladným 
způsobem. Skořepina vytvořená z vrstveného dřeva 
jako sedák, zádové opěradlo a područky, to vše osa- 
zené na hliníkovém podstavci ovlivnilo produkci seda- 
cího nábytku na celém světě. 

Byl to současně závažný krok ke konfrontaci mez; 
geometrickými tvary, které byly striktně prosazován;." 
v Bauhausu s tímto křivkovým, organickým a dyna- 
mickým tvarováním. 

Sedací nábytek byl připraven jako produkt ryze to- 
vární, velkosériový, odpovídající vývoji, který prová- 
zel severoamerické nábytkářství. Odpovídal stavu vý- 
roby v USA, kdy tradičně vysoká úroveň průmysh. 
s možnostmi velkosériové výroby byla protipólem tra- 
dičně nízké úrovně řemesel. 

Finského architekta Eero Saarinena, Američana Char- 
lese Eamse a jeho manželku Ray je nezbytné považoval 
za největší osobnosti amerického designu své doby. 

Nebyly to jen vynikající návrhy nábytkových přea- 
mětů, ale návrh zcela nové koncepce výroby, vycháze- 
jící z možností druhé poloviny dvacátého století. 



252 



KAPITOLA O NÁBYTKOVÉ TVORBĚ 
PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 



Druhá světová válka prohloubila v Evropě předvá- 
lečnou vleklou bytovou krizi. V šestnácti západoevrop- 
ských zemích bylo válkou zničeno 4,5 milionu bytů 
a velký počet bytů byl těžce poškozen, proto musel být 
nábytek ve většině evropských států „přidělován" jako 
nedostatkové zboží, na které měli nárok jen válkou po- 
škozené domácnosti a novomanželé. Angličané této si- 
tuace měli v úmyslu využít nejen při státním programu 
poválečné obnovy, ale současně jako způsob prosa- 
zení produkce nového směru užitkového a esteticky 
přijatelného moderního nábytku. 

Kritický nedostatek dřeva v anglickém nábytkář- 
ském průmyslu, současně s velkým množstvím zniče- 
ných bytů, vybombardovaných německou „Luftwaffe" 
a střelami VI a V2, si vynutil úsporný nábytkový pro- 
gram, který vznikl z iniciativy tehdejšího ministra prů- 
myslu Hugha Daltona již v roce 1942. Byl to ojedinělý 
příklad v celé Evropě, kdy nábytek vycházející ze státní 
direktivy (nazývaný „utility furniture"), prostý a ús- 
porně vyráběný, měl být i pokusem o výchovu ke 
vkusu britského spotřebitele. Měl posloužit snaze 
o překonání tradicionalismu jak občanů, tak i výrobců 
a obchodníků s nábytkem. 

Na otázku, proč nová estetika nenalezla nejen 
v Anglii, ale i v podstatné části poválečné Evropy před- 
pokládanou odezvu, je jediná odpověd. Funkcionalis- 
mus jako nový „mezinárodní styl" byl pro svoji prostotu 
a strohost akceptován jen úzkým okruhem intelektuálů 
a částí vyšších společenských vrstev. Ekonomická situ- 
ace, která se záhy po válce začala v západních evrop- 
ských státech rapidně zlepšovat, přinášela ve svobod- 
ném světě stále více možností. Přitom funkcionalisticky 
koncipovaný nábytek byl přijímán spotřebiteli kriticky 
a mnohde i se značným odporem. 

Obr. 1 Funkcionalismus jako mezinárodní styl poznamenal po druhé 
světové válce většinu evropských městských aglomeraci. Obr. 2 „Utility 
furniture" - nábytek, který byl pro vybombardované britské domácnosti 
po druhé světové válce vyráběn podle anglické výkresové dokumen- 
tace i v Československu. Obr. 3-5 Studie nazvaná jejím autorem Jiřím 
Štursou „Bydlení na míru". Představou o účelném, ušlechtilém ale i běž- 
ným občanům dostupném nábytku se ve svých poválečných studiích 
zabývali snad všichni sociálně cítící evropští architekti. 




253 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 




K nábytkovým předmětům jednoduchých tvarů, 
u kterých jejich funkční stránka předcházela líbivost, 
se stavěli neochotně nejen spotřebitelé, ale i výrobci, 
kteří nabyli přesvědčení, že dobrý design, který byl 
doporučován odbornými radami, nemusí ještě zname- 
nat obchodní úspěch. Stejně jako v Anglii tomu bylo 
i ve Francii. 

V meziválečném období zde byly stejně tak jak: 
v několika předcházejících stoletích vyráběny doko- 
nalé luxusní historizující nábytkové předměty, a sou- 
časně s replikami starožitných nábytkových předměri 
i naprostý brak. Neexistoval dobrý střední průměr. Pro 
Francii byl v době po první světové válce specifický vy- 
soce dekorativní a okázalý styl pařížských salon: 
známý jako „Art deco". O zavedení nábytku ve sty.: 
Art deco se pokusily záhy již po první světové válce 
velké pařížské obchodní domy, které byly vybavovánv 
kreslírnami i modelovými dílnami. 

Ve dvacátých a třicátých letech byly v těchto ateli- 
érech pod vedením architektů vypracovávány návrh: 
pro zařízení individuálních interiérů, které byly ses:-- 
vovány ze sériově vyráběných nábytkových přec- 
mětů. Pod vedením osvědčených výtvarníků vznikl 
v třicátých letech modely připravené pro firmu Prir- 
temps („Primavera"), vyrobené ve vlastních velký:: 
nábytkářských dílnách. Byl vytvořen nábytkový 5: 
bor „Pomone" který navrhli architekti pro „Bon Mr 
ché" a nábytková řada „Studium" pro obchodní d: - 
„Louver". Vznikl nábytek, vytvořený vedoucí 05: 
ností Mauricem Duresnem, vyráběný v dílnách 
Maitrise", který vystavoval a nabízel obchodní - 
„Galeries Lafayette". 

Přes toto úsilí o posunutí vývoje pokračovala n 
exkluzivně honosného nábytku, vytvářeného v : 
uměleckých řemesel francouzských Ludvíků. Je : 
dou, že před druhou světovou válkou začalo oc: 
vat zaujetí pro hýřivý ornament a do popředí se : 
val střízlivější a techničtější styl. Ale hranaté prav 
předměty a nábytek z ocelových trubek přípon:: 
funkcionalistickou architekturu veřejnost pí: 
s velkými rozpaky. 

B. Markalous v jednom ze svých článků, uw: 
v „Bytové kultuře" č. 1, věnovaném nábytkov é 
v roce 1926, poznamenal: „Anglické a francouz 
bytkářství možno míli za dva póly, mezi nimi: 

Obr. 6 Vznikaly předměty navozující pocit modernosti, kte 
povídaly jen chvilkové módě a které, jak říkával archite* : 
Koula, byly bez chuti a bez zápachu. Obr. 7 Aerodynamik 
staly módním hitem. Obr. 8 Křeslo z atelieru Primaver? : 
domu Printemps. 



254 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 



se pohybuje veškerá produkce států a národností kul- 
turně slabších." 

V poválečných padesátých letech se v tvorbě zápa- 
doevropského nábytku ale přihodilo cosi pozoruhod- 
ného, co ještě nikdo nepředpokládal. B. Markalous 
usuzoval podle svých hlubokých znalosti vývoje ev- 
ropského nábytku. Předpokládal, že tak jako anglické 
nábytkářství od 18. století, tak i francouzské slohy Lud- 
víků a „Napoleonův" empire, budou i nadále ukazovat 
další cestu nábytkové tvorby. 

B. Markalous zřejmě předpokládal, že „moderna", 
krystalizující v Anglii již v devatenáctém století, povede 
..kulturně slabší" do budoucnosti svými vzory. Vždyť 
v Anglii nástupu moderní tvorby nábytku předcházely 
již v době pseudohistorických slohů 19- století díla, 
která předznamenávaly obrodu celé nábytkové tvorby. 

Ať to byl v první polovině 19. století jeden z před- 
stavitelů Augustus Welby Northmore Pugin (1812- 
1852), či Phillip Webb (1851-1915), který dlouhá léta 
spolupracoval se skupinou W. Morrise (viz kapitola vě- 
novaná hnutí Art and Craft) nebo Edward William 
Godwin (1833-1886), který pod vlivem japonského 
umění vytvořil interiéry vysokých kvalit, vymykající se 
tehdejšímu pseudohistorismu. Markalousova poznámka 
byla opřena i o poznání prací Angličana C. F. Annesleye 
Voyseye (1857-1941), který svým dílem předznamenal 
secesi, kterou pak tak jednoznačně ve svých pracech 
uplatnil Ch. R. Mackintosh (viz kapitola o secesi). 

Uplynulo ale čtvrt století a štafetu favoritů přebral od 
těchto nábytkářských velmocí sever Evropy a na jejím 
jihu Itálie. Pravda, jak v Anglii, tak ve Francii i ve druhé 
polovině dvacátého století svými pracemi vynikly vý- 
značné osobnosti, ovlivňující vývoj nábytkové tvorby. 

Skandinávští architekti svým prostým vysoce kvalit- 
ním nábytkem docílili nové interpretace dlouholeté tra- 
dice zpracování dřeva a vytvořili svými návrhy most 
mezi modernismem a padesátými léty. Příklady dalšího 
vývoje bylo možné nacházet především v tvorbě ital- 
ských a skandinávských nábytkářů. Jak v Itálii, tak ve 
Skandinávii úspěchy nábytkářů pramenily z úzké spo- 
lupráce výrobců nábytku s architekty. Základy těchto 
úspěchů byly především ve Finsku, Dánsku a Švédsku 
budovány již před druhou světovou válkou. 

Ony dva póly se z Francie a Anglie přesunuly na se- 
ver a jih našeho kontinentu. Proto se v dalším textu bu- 
deme věnovat především skandinávské a italské tvorbě. 

Obr. 9 Buková židle s vyplétaným sedákem, kterou v roce 1936 navrhl K. Klint pro Grundtvigúv kostel. Obr. 10 Křeslo .safari" inspirované jedno- 
duchostí místního nábytku je od roku 1 933 vyráběné podle Klintova návrhu. Obr. 1 1 Příkladným způsobem v duchu „funkční tradice" vytvořil H. J. 
Wegner židli inspirovanou tvary čínského nábytku ze 1 7. stol. [1 944) Obr. 12 Soupravu sestavenou z hovorového křesla, stolku, sedačky a lavice 
přeměnitelné v pohovku vytvořil v roce 1 956 Borge Mogensen. 




255 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 



13 




Obr. 1 3 Příborník - schéma ukládání předmětů. Skandinávští architekti 
tak dokázali, že tvary skříňového nábytku je nezbytné navrhovat podle 
potřeby ukládaných předmětů. Na modelech předvedli, že určují-li se 
rozměry úložného nábytku zvnějšku, dochází k zbytečnému hýření pro- 
storem. Obr. 1 4 Prádelník z teaku navrhl v roce 1 953 Borge Mogen- 
sen, který obohatil funkcionalismus důsledným antropometrickým bá- 
dáním. Obr. 1 5 - Obr. 1 6 Křeslo houpací a křeslo s výpletem sedáku 
a opěradla v padesátých letech vytvořil H. J. Wegner 



Skandinávský nábytek 

Charakter typického skandinávského nábytku je vý- 
sledkem několika skutečností, platných pro všechny 
čtyři skandinávské země. Je to především život seve- 
řanů vycházející z bezprostředního vztahu k přírodě, 
vytříbený instinkt pro přirozené tvary i barvy a přede- 
vším význam obydlí a domova v životě Skandinávců. Je 
to i hluboký zájem o účelné vybavení obydlí a jejich 
emocionální poměr ke všem předmětům. Skandinávci 
nikdy neztratili úctu k dobré řemeslné práci. Přitom 
obyvatelé jednotlivých severských států, pro které pře- 
devším byly vyvíjeny nové nábytkové předměty, b\\: 
značně konzervativní. Vliv tradice byl ve skandináv- 
ských zemích velmi silný. Dokud dobře sloužilo něc: 
původního a vyhovujícího, přistupovali obyvatelé se- 
verní Evropy k novinkám s určitou skepsí. 

A tak skandinávští tvůrci nábytku již v pozoruhod- 
ných dvacátých a třicátých letech dvacátého století 
tedy v době nástupu funkcionalismu, pozorně a kri- 
ticky hodnotili nové proudy a prověřovali všech: 
nové avantgardní ideje. Jejich návrhy nábytku a jehc 
nové tvary se pronikavě odlišovaly od tvorby „moder- 
nistů" v ostatní Evropě. V čase, kdy avantgardní tvůr: 
odmítali vše, co bylo vytvořeno předcházejícími gene- 
racemi, skandinávští architekti se snažili při tvaroví', 
předmětů, jak z konstrukcí, tak i z tvarů nábytku ne- 
milých dob, vystopovat obecné zákonitosti. 

Byla to například i vazba na umírněnou skandir.: 
skou secesi. 

(Pozn. - Nesmíme opomenout, že secese neb 
v severských státech žádnou divokou výtvarnou re 
lucí, tak jako mnohde v Evropě.) 

V mnohém vyrůstala například „Švédská mode:" 
třicátých let dvacátého století právě z jejich tvarů. F : 
i soustavné návraty byly plynulým začleňováníir 
cesních tvaroslovných prvků do nového tvare 
vývoje. Výsledky tohoto názoru zahrnuli pod p 
funkční tradice. 

Často si jako prototyp inspirující pro pozitiv: 
rový a funkční vývoj zvolili již existující nábv 
předmět a domýšleli jeho tvarování - zdokon. 
jeho funkčnost. Podněty a inspiraci, kterou jí:, 
skytovaly cizí vzory, používali jen pro zdokor 
a oživení své tvorby s plným vědomím, že kopí: 
znamená tvůrčí stagnaci a krok zpět. Tyto 
trvale ovlivnily tvorbu především spoluprac 
a žáků dánského architekta Kaare Klinta, profe 
kodaňské vysoké škole architektury. 



256 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 



I tímto rozvážným a velmi uvážlivým přístupem se 
skandinávští architekti dokázali vyhnout radikalismu 
a současně se vystříhat formalismu. 

Všechny nové myšlenky, které přinesl kvas dvaceti 
let mezi světovými válkami, dokázali organicky zapo- 
jit do svého poválečného vývoje. Jestliže se zákazníci 
z celého světa začali skandinávskému nábytku obdi- 
vovat a skandinávské nábytkové předměty nakupo- 
vat, bylo to proto, že vycházely z tradice, a byly sou- 
časně naprosto netradiční. Celý onen pozoruhodný 
estetický „zázrak", který tak mohutně vynikl v pade- 
sátých letech - „skandinavien design" - nebyl tedy ni- 
čím jiným, než vytrvalým úsilím o udržení střízlivé 
a nekompromisní estetiky. 

Byla to soudobá tvorba a onen pojem „skandináv- 
ská" zahrnoval právě tak rustikální nábytek z masivního 
dřeva stejně jako předměty navržené z tvarovaných pře- 
kližkových lamel či z plastických hmot a ocelových tru- 
bek. Nábytkové předměty byly stejně důsledně staré 
jako důsledně nové. Na jedné straně to byla mistrovská 
díla tradičního truhlářství, a na druhé pak tvůrčí práce 
architektů s novými materiály - s překližkou, vrstvenou 
lamelou, ale i plastickými hmotami a ocelovou trubkou. 

Nábytková tvorba dosáhla nejen kulturních úspě- 
chů. V prvních desetiletích po druhé světové válce do- 
sáhl skandinávský průmyslový návrh světového 
ohlasu. Ještě v roce 1951 byl vývoz nábytku z hlediska 
národního hospodářství zanedbatelnou hodnotou. 
V Dánsku tehdy představovala pouhé dva miliony dán- 
ských korun. Po dalších dvaceti letech objem vývozu 
z padesátých let představoval jen dvě promile tehdejší 
hodnoty. Celý tento „zázrak" vycházel ze skutečnosti, 
že ve čtyřicátých a padesátých letech především dánští 
výrobci nábytku navázali permanentní spolupráci s ná- 
vrháři nábytku a výsledek se projevil nevídanou ex- 
panzí exportu. V roce 1960 ředitel dánské Společnosti 
pro užité umění a průmyslové výstavnictví Bent Sali- 
cath k tomu poznamenal: „Moderní nábytkářství se za- 
čalo v Dánsku rozvíjet teprve, když se umělečtí truhláři 
sdružili v boji proti nezaměstnanosti, která zasáhla je- 
jich povolání. 

Mistři, věrni zděděným tradicím, si ovšem vybrali 
málo tradiční řešení problému: pokusili se spolupraco- 
vat s mladými architekty. Pak vznikl nápad uspořádat 

Obr. 1 7 0 M0lqaard a Peter Hvidt navrhli křeslo AX z laminovaného buku a teaku v roce 1 950 Obr. 1 8 Vrstveným dřevem - lamelou umožňující 
varování se zabýval Arne Jacobsen [ 1 902 - 1 97 1 ). Po prvním zajímavém výsledku svých experimentů počátkem padesátých let vytvořil Mi pro kino 
Seilevue na sídlišti Bellavista u Kodaně. Sedadlo a zádové opěradlo židle, kterou pojmenoval „Mravenec', vytvořil v roce 1952 z laminovaných dyh 
3 zajímavě profilovaný korpus osadil na nohy z ocelových trubek. Obr. 1 9 V roce 1 958 navrhl Arne Jacobsen křeslo s názvem „Labut jako výlisek 
z termoplastu čalouněný pěnovým latexem. Obr. 20 Pro potřeby vybavení svých navrhovaných staveb vytvořil A. Jacobsen i kancelářsky sedací na- 




257 



PO DRUHÉ SVE 



každoroční soutěž moderního nábytku a z vítězných 
prací vytvořit výstavu. To vše přispělo k rychlému roz- 
voji dánského nábytkářství. K dosažení nebývalého ús- 
pěchu stačila cílevědomá práce jedné generace. " 

Malé a střední nábytkářské výrobny otevřely náruč 
talentovaným architektům a svými výrobky projevili cit 
pro návrhy nového stylu. Charakteristickým rysem ma- 
lých a středních dílen byla rukodělná práce a řemeslná 
výroba si zachovala vedle výroby tovární svůj nena- 
hraditelný význam. 

Výroba současně znamenala prudký vývoj nových 
strojových technik. V čase, kdy se v západních zemích 
návrháři nábytku i teoretici estetiky skláněli před neú- 
prosným vlivem mezinárodního stylu, skandinávsky 
nábytek svojí prostou elegancí dobýval svět. 

Zatímco nábytkové kusy, které vzešly z geometric- 
kého systému Bauhausu či Rietveldovy židle a křesla, 
se staly pozoruhodnými muzejními exponáty, skandi- 
návský nábytek z téže doby sloužil a slouží v prostředí 
skandinávských domácností. Seveřané oproti „mašinis- 
tické" estetice a velkému vzplanutí pro velkosériovou 
tovární velkovýrobu dokázali, že ruční výroba není 
něčím zastaralým, něčím, co by nemohlo být prospěš- 
ným na konci druhého tisíciletí. Pro skandinávské ná- 
bytkářské umění bylo ale nejdůležitější, že výrobci zís- 
kali mezi mladými architekty spolupracovníky, ku 
srostli při tvorbě navrhovaného nábytku s řemeslnil 
v tvůrčí kolektivy. 

Tvůrci skandinávského nábytku cílevědomě, 
až ortodoxně, usilovali nejen o to, aby každý je J 
předmět byl výtvarně kvalitním artefaktem, slo 
v maximální možné míře jeho uživatelům, ale také 
byl výtvarně samostatným nábytkovým 
a byl svoji výtvarnou kvalitou kombinova 
a vhodně řaditelným k ostatním nábytkovým př 
tům. Takové řešení umožnilo především postup'-; 
řizování domácností vhodnými předměty. I tc 
den z vkladů Skandinávců do kultury bydlení. UmoM| 
postupné zařizování jednotlivými kvalitními nébysz* 
vými předměty a ovlivnil i tímto přístupem tvorbu ná- 
bytku v celé poválečné Evropě. 

Ve Skandinávii se jako součást onoho skand 
ského „zázraku" rozšířila i teoretická základna spoj 
se zkušebnictvím, která přinesla celou řadou nemel 
podnětů. Současně s notnou státní podporou byli 
hloubena péče věnovaná nábytkářským školám. 

Obr. 2 1 Židle, které v roce 1 95 1 navrhl Hans J. Wegner Obr. 22 Křesla Hans J. Wegnera a B0rge Hogensena Obr. 23 Sedací nábytek, cr. 
desátých letech navrhoval Finn Juhl, byl novým pohledem na jeho základní koncepci. Přínos návrhů fina Juhla spoříval v optickém odeněi 
founěných nábytkových předmětů, které byly v poválečném období robustně tvarovány. Finn Juhl začal sedadla i opěradla ukládat na i 
příčle tak, že vzbuzují pocit „vznášejících" se části. 




Švédsko 

Ve Švédsku mělo na hmotnou kulturu a na tvorbu 
nábytku rozhodující vliv několik osobností. Byl to pře- 
devším Carl Malmsten (1888-1972), který již před první 
světovou válkou patřil k známým architektům, který 
byl mimo jiné pověřen vytvořením vnitřního zařízení 
nové stockholmské radnice. I když byl nazýván staro- 
milcem, pro návaznost své tvorby na švédský lidový 
nábytek a tradici spoluvytvářel svoji prací základy 
švédského designu. 

Švédskou novou situaci v tvorbě moderního ná- 
bytku, která se po druhé světové válce stala vzorem ná- 
bytkářů, předznamenala stockholmská výstava již 
v roce 1930. Lena Larsonová k této výstavě, která byla 
milníkem v tvorbě švédských návrhářů nábytku, po- 
znamenala: „...změna byla v tom, že mesiánský nábytek 
z předcházejících desetiletí dostal moderní linie. Teprve 
ve čtyřicátých letech se ukázalo, jak neznalí byli středo- 
evropští funkcionalisté způsobu života obyčejných lidí." 

Způsobu života a potřebám obyčejných lidí se cíle- 
vědomě věnovali jak praktici švédského nábytku, tak te- 
oretici, kteří vypracovávali pozoaihodné studie. Procesy 
bydlení a nároky spotřebitelů byly pečlivě analyzovány. 

Ve čtyřicátých letech a v letech poválečných se za- 
čal nábytek vyrábět ve světlých jilmových a břízových 
dýhách. Současně přicházel do obliby lehký nábytek 
ze světlého borovicového dřeva. 

Švédové si velmi brzy uvědomili, že obchod nábyt- 
kem hraje jednu z klíčových rolí v celém komplexu 
toho, čemu se říká „kultura bytového interiéru". Po 
celá desetiletí bez umdlení propagovali „krásu všed- 
ního dne" a to všemi prostředky. V tisku, rozhlase, 
v obrázkových časopisech, ale i školní výukou osvě- 
tově působili s cílem prosazení kultury bydlení ve 
švédských domácnostech. Ušlechtile a přitom jedno- 
duše byl každý kus tvarován tak, že mohl v interiéru 
sloužit jako samostatný nábytkový předmět, nebo být 
součástí celku, do kterého vždy dokonale zapadal. 

Na počátku celosvětového úspěchu švédského ná- 
bytku ruku v ruce s kvalitním a typickým designem se 
uplatnil obchod nabízející kulturu bydlení, který v roce 
1943 založil Ingvar Kamprad v Álmhultu. Na počátku 
padesátých let se ve Švédsku odehrálo cosi pozoru- 

Obr. 24 Klasické celočalouněné křeslo tradičního tvaru, návrh Carl Mal- 
msten. Obr. 25 Odpočinkové křeslo, které připravil pro nábytkářskou 
firmu Fritze Hansena G. A. Berg, jeden z klasiků a pionýrů švédského 
designu nábytku třicátých let. Obr. 26 - Obr. 28 Stůl, křeslo „Eva" a le- 
hátko. Bruno Mathsson svými návrhy vycházel z tvarováni laminova- 
ného dřeva, z technologie umožňující výrobu i v malých dílnách a po- 
skytující náročné tvarování. 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 




hodného. Název „IKEA - obchodu na objednávku", 
který zboží dodával pomoci pošty, byl složen z iniciál 
zakladatelova jména a jména farmy na které žil (Elmta- 
ryd) a oblasti, kde se firma nacházela (Agunnaryd). 
Velká triumfální cesta prodeje nábytku na objednávku 
byla započata v roce 1950, ve kterém byl vytištěn první 
katalog nábytku. 

Ingevar Kamprad v něm nabízel k dodání poštou 
moudře sestavený sortiment nábytku. Tento způsob 
prodeje si získal oblibu i proto, že nábytek vyhovoval 
jak životnímu způsobu, tak vkusu a módě padesátých 
let. V duchu skandinávského designu byl nabízen jed- 
noduchý, ušlechtilý a cenově dostupný nábytek. V roce 
1956 na jihu Švédska byla otevřena první prodejna 
IKEA o výstavní ploše 8000 metrů. Umožnila spotřebi- 
telům srovnávat ceny s jakostí. Podařilo se přilákat zá- 
kazníky z velmi širokého okolí. Byla zde uplatněna 
myšlenka prodávat současně s demontovatelným ná- 
bytkem také zahrádky na střechy aut, aby si lidé mohli 
přivést zakoupený nábytek domů sami. 

Možná, že namítnete, že tyto obchodní kroky a první 
úspěchy nemají co do činění s nábytkovým uměním. 
Ingvar Kamprad zavedl při obchodě s nábytkem vlastní 
vývoj, plně v tendencích skandinávského přístupu 
k tvarování. IKEA vytvořila svoje vlastní návrhářské 
a konstrukční středisko, aniž by provozovala jedinou 
truhlářskou výrobnu. Byla to strategie umožňující od- 
stranit z ceny nábytku všechny nezbytnosti. Cena a sou- 
časně výtvarná hodnota byla stále na prvním místě. 

Navrhované předměty byly dodávkami subdodava- 
telů. Byl to zcela nový přístup a úplně jiná struktura 
dodávek, než tomu bylo v praxi v celém nábytkářském 
odvětví. Tento přístup umožnil ovlivnění cen výrobků 
a nákup u výrobců za podstatně nižší ceny, než tomu 
bylo běžné tehdy, když koncepce, výtvarné řešení 
a detailní zpracování výkresové dokumentace spočř 
valo na výrobci. Architekti, konstruktéři, ale i pracov- 
níci zabývající se zkušebnictvím a zbožíznalstvím pře- 
vzali za výrobu podstatnou část jejich tradiční prá:e 
s přípravou výroby. (Pozn. - Zde je nezbytné pozna- 
menat, že jako jeden z předních architektů zde našé 
svými osobitými návrhy uplatnění i český architekt 7:- 
máš Jelínek.) 

Za padesát let trvání obchodních domů IKEA bvr 
vydáno mnoho milionů katalog ů a koncem 20. stekli 

Obr. 29 - Obr. 31 Nábytek z katalogů IKEA v padesátých letech : 
jednoduchých nábytkových předmětů , oproštěných od nános: - : i 
nich a v čase pomíjejících tvarů dokázali návrháři pracující v atefc^ 
IKEA přecházet k náročným výrobkům, které ale byly vždy vzí er ■ 
vhodně kombinovatelné a spoluvytvářely příjemné prostředí. 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 



- ve 158 obchodních domech obchodní 
-lem světě zaměstnávají prodejem nábytku 
~íc zaměstnanců. Pro skandinávské země vý- 
ku představoval v celém půlstoletí nemalý ná- 
podářský význam. 

-kO 

ti nábytkáři vytvořili na severu Evropy, v zemi 
i počtem obyvatelstva, rozsetým na obrovské 
zcela osobitou tvarovou kultům, sepjatou s pří- 
Toto sepětí se zcela logicky promítalo a promítá 
i do tvorby nábytkových předmětů. Finští ná- 
. se při jeho tvorbě postavili plně právě na tento 
ný stupeň kultury. Kultury typicky finské, která se 
-ně stala i zcela osobitou reminiscencí evrop- 
tunkcionalismu. Při hledání samostatných cest se 
návrháři nábytku opřeli o pracovní tradice lido- 
nábytkářství a při své práci vycházeli z účelu na- 
\ .mých předmětů. 

/jteriál, se kterým dokázali vytvořit předměty vy- 
:h funkčních a estetických kvalit, zhodnotil ve své 
zantní tvorbě již v předválečném čase Hugo Hen- 

Alvar Aalto (1898-1976). Aaltův nábytek z počátku 
:itých let byl typickým pro jeho přístup. Aalto apli- 
; val abstraktní tvary pomocí nejvhodnějšího materi- 
_j. který byl k dispozici. Experimentoval s překližkou 
. « vrstveným dřevem. Aby našel lepší způsob, jak vy- 
_žít struktury materiálu při průmyslovém zpracování, 
materiálu typicky finského, začal využívat finskou 
břízu. Výrobky z „dřevěných špaget", které mu umož- 
nily složitější a bohatší tvarování, přizpůsobil strojní vý- 
robě. Ve spolupráci s Ottou Korhonenem, který spolu- 
pracoval na technologických postupech, byl připraven 
:elý program sedacího a stolového nábytku z lamel, 
vyrobených laminováním dýh. 

Aby Altův nábytek našel přímou cestu k uživate- 
lům, byla založena firma Artek (v roce 1935), a ze- 
ména výstavní síň Artek, která dodnes ovlivňuje tvář 
finského nábytku. 

Finští tvůrci se opřeli o severskou přírodu, která pro 
ně nebyla jen zdrojem inspirací, ale především posky- 
tovala základní materiál - dřevo, se kterým talentovaní 
návrháři a zdatní řemeslníci uměli zacházet. Vedle 
dřeva se již na počátku šedesátých let se počaly uplat- 
ňovat stále častěji i plastické hmoty a několik výrobců 
se specializovalo i na kovový nábytek. 




36 



Obr. 32 Jednoduchost prostota, přitom funkčnost, útulnost a elegance se staly běžnými vlastnostmi skandinávských domovu. Obr. 33 Křeslo, které 
navrhl Alvar Aalto pro plicní léčebnu v Paimio ( 1 930-1 933). Obr. 34 Lehátko z roku 1 935 - Alvar Aalto Obr. 35 Se servírovacím stolkem, který na- 
vrhl Aivar Aalto v roce 1 936 je možné se setkat nejen v domácnostech, ale i ve státních reprezentačních prostorách. Obr. 36 Model koivutaru - de- 
sign Esko pajamies- 1977. 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 




Obr. 37 Koncem padesátých let zpracovali Gio Pontí s Pierem Luigi 
Nervim projekt pro firmu Pirelli v Miláně na budovu mrakodrapu, která 
byla uvedena do provozu v roce 1956. Elegantně dopředu i dozadu 
se zužující blok administrativní budovy se stal symbolem úspěchů po- 
válečné Itálie. Obr. 38 Křeslo s čalouněním vyvinutým v milánském 
koncernu Pirelli v roce 1936 - Bottoni-Puzzi. Obr. 39 Obývací pokoj 
pracovním koutem - autor Giulio Minoietti 1 1 948). 



Itálie 

Přední místo v evropské tvorbě nábytku současně se 
Skandinávií začala zaujímat Itálie. Je pozoruhodné, že 
zde i v období fašistického režimu oproti tehdejšímu 
Německu našel modernismus své místo. I když nastalo 
jisté vakuum, mohli italští návrháři navázat na před- 
cházející vývoj a intenzivně rozvíjet „italský racionalis- 
mus - neoliberty". Bylo to však až po druhé světové 
válce, kdy se italský design nábytku stal, svými prů- 
bojnými a avantgardními činy, vůdčí silou v oblasti na- 
vrhování nábytkových předmětů. Při pohledu do mi- 
nulosti italské nábytkové tvorby by bylo možné 
důrazněji upozornit na období přelomu devatenáctého 
a dvacátého století, poznamenané pozoruhodnou ital- 
skou secesí. Bylo by možné zmínit se o vlivech futu- 
rismu i při navrhování nábytku a vyzvednout příkladv 
typického italského stylu Art deco. Ale zlatá doba ná- 
vrhářů nábytku nastala až v padesátých letech. 

Při hodnocení designu, který ovlivňoval světový 
trh, byla ale Itálie ještě dlouho po celé toto poválečné 
období hodnocena především pro výraznou a osobi- 
tou tvorbu kožené galanterie. To teprve cestu k ná- 
stupu vítězného tažení italského designu nábytku uka- 
zovalo několik vůdčích osobností italské architektury, 
kteří dopomohli podnikatelům působícím především 
v severní Itálii zaujmout přední místo na světě i ve vý- 
vozu nábytku. 

Tohoto postavení dosáhli výrobci nejen díky zruč- 
nosti italských nábytkářů, ale především zcela osobi- 
tou autorskou tvorbou. Pod pojmem „Italský design'' 
se neskrývala žádná autonomní síla, ani uvědomělý 
„občan spotřebitel", tak jako na severu Evropy. Byla 
to celá řada vyhraněných osobností architektů, kteří 
původně vystudovali architektu staveb a později se 
začali plně věnovat navrhování předmětů. V padesá- 
tých letech se již celému světu představila mladá 
a průbojná generace italských designérů. Jejich spo- 
lečným krédem bylo odmítnutí povrchního estetismu 
a snaha o maximální technologickou výmluvnosi 
tvaru, která byla spojena s vynalézavostí i ve využí- 
vání nových technologií. 

„Italský styl" se již ve svých počátcích značně odlišil 
od ostatní evropské tvorby. Přehlídkou této skutečnosti 
byly milánská trienále, které se staly jakýmsi kolbištěm 
fantazie, bravury a elegance, a to po válce již roku 
1951. Jak později poznamenal jeden ze slavných před- 
stavitelů této generace V. Gregotti, byl italský design 
v oněch letech schopen zaplnit „...velkolepými estetic- 
kými návrhy prázdná místa ve výrobě, která prožívala 
zrání v technologickém ohledu". 



■2& 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 



Bylo to i tím, že jako výchozí materiály začaly být 
při tvorbě italského progresivního nábytku používány 
především nové hmoty. 

Italové se odlišili i výrobní základnou, kterou se 
stala zcela charakteristická průmyslová výroba. Nebyl 
to běžící pás velkoprůmyslové výroby, ale často jen 
soustava subdodavatelů vyrábějících v drobnějších vý- 
robnách, dobře vybavených jen jednotlivé části vý- 
robku. Důležitým střediskem se již záhy po druhé svě- 
tové válce, stal Milán se svým blízkým okolím. V kraji 
okolo Brianza, nedaleko od Milána, leží oblast s dlou- 
holetou tradicí nábytkářských výrobců. Byla zde celá 
řada kvalitně pracujících drobných truhlářských firem 
a dobře vybavených větších nábytkářských podniků. 

Jednotlivé části nábytku byly již po druhé světové 
válce vyráběny zručnými řemeslníky pomocí strojního 
parku jako prvky. Vznikaly tak jednotlivé části zpraco- 
vané vždy na vysoké úrovni, které udivují svoji preciz- 
ností. Závažným momentem v tvorbě italských návr- 
hářů nábytku se stala i skutečnost, že Italové zcela 
vědomě své návrhy neopírali a dodnes neopírají o tra- 
diční výrobu nábytku. Usilovali vždy o navrhování 
v intencích současnosti. 

V severozápadní části Itálie má mezi jinými své sídlo 
také firma Cassina. Rozrostla se zde z rodinného ná- 
bytkářského podniku ve výrobu klasických nábytko- 
vých předmětů, vycházejících z designu předních ná- 
vrhářů. Mezi ně patřil i zakladatel, tohoto dnes po 
celém světě proslulého nábytkářského podniku - Cé- 
sare Cassina. Dokázal propojit firmu v účinnou spolu- 
práci s návrháři - dnes již klasiky italského designu. 
Byla zde vyráběna i proslulá židle Superleggera, kterou 
navrhl Gio Ponti. Byly zde realizovány návrhy archi- 
tekta Albiniho, Frattiniho a celé řady zakladatelů pojmu 
„Italský design". Později zde byly realizovány návrhy, 
které vyšly z ateliérů Tobia Scarpa, Maria Belliniho 
a Vico Magistrettiho. 

Firma Cassina také poskytla možnost realizace ne- 
komformním autorům a vytvořila posléze i kvalitní 
repliky návrhů avantgardních tvůrců Z počátku dva- 
cátého století. Podmínky, které vytvořily předpoklady 
pro tak pozitivní vývoj italského designu, můžeme 
hledat i v dobrém vztahu mezi návrháři, průmyslem 
i kupujícími. 

Obr. 40 Polohovací křeslo model „P 40" navrhl Osvaldo Borsani roce 1 953 a v následujícím roce rozšířil toto křeslo v celou řadu pohodlného seda- 
cího nábytku. Obr. 4 1 Pontiho židle „Superleggera' z roku 1 95 1 byla skromnou, normální židlí, černé mořenou, se sedákem vyplétaným celofánem, 
odlehčenou subtilními trojúhelníhovými profily nohou. Ve výrobním programu fy Cassina je od roku 1957. Mohli bychom ji považovat za reminis- 
cenci na starou italskou lidovou židli. Obr. 42 Křeslo -ušák „Lady" připravil v roce 1 954 pro firmu Arflex návrhář Marco Zanuso. Obr. 43 Křeslo s pod- 
ručkami „ Fiorenza" připravil v roce 1 952 pro firmu Arflex Franco Albíni. Novou cestu italského designu předznamenalo například jeho křeslo „Tre 
pezzi" z roku 1 957. Obr. 44 Křeslo „Antropus", které vytvořil v roce 1 949 z pěnové latexové plastické hmoty Marco Zanuso pro firmu Arflex. 




PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 



Návrháři jsou v Itálii ve velké vážnosti, která jim do- 
voluje volnou tvorbu a poskytuje možnost zabývat se 
experimentováním. Průmysl v poválečných letech byl 
ochoten podporovat velmi odvážné návrhy architektů, 
i když často podstupoval značná rizika. 

Italští návrháři svým vrozeným citem pro formu 
a barevnost brzy po druhé světové válce navodili neví- 
daný rozkvět italského nábytku. Obohaceni o poznání 
výchovného působení Bauhausu, poučeni z úspěchů 
skandinávské tvorby, se zkušenostmi ze „stylingem" 
(většinou negativními) nastoupili svou vlastní linii. No- 
vost jejich tvorby spočívala v opuštění vžitých, pevných 
a přímých měřítek, která ještě v té době při navrhování 
platila jako nepřekročitelná. 

Aktivní tvorba ve stylu „neoliberty", jehož předním 
stoupencem byl E. N. Rogers (jeden z autoru paláce 
Unesco v Paříži), a kladné přijetí tohoto stylu ovlivnilo 
přední italské návrháře již v padesátých letech. Když 
pak byla v Itálii v roce 1957 založena první profesní 
asociace průmyslového designu pod názvem Associa- 
zione per il Disegno Industriale (ADI) byl vytvořeny 
pro další léta pevné základy. 

Spojené státy americké 

I když symbolem politické situace poválečných let 
byla železná opona a studená válka, výsledky váleč- 
ného průmyslu byly v Západní Evropě a především 
pak ve Spojených státech amerických aplikovány na ci- 
vilní potřeby. V roce 1948 vypsalo newyorské Muzeum 
moderního umění pod vlivem poválečné situace vy- 
plývající z nedostatku finančních zdrojů soutěž na de- 
sign nábytku za nízké ceny. V této soutěži s mottem 
„Design nábytku s nízkými výrobními náklady" získala 
ocenění židle s mušlovitým sedákem ze sklolaminátu, 
kterou navrhl Charles Eames. Byla to současně i jedna 
z prvních židlí, využívající vlastnosti plastické hmoty. 
Při návrhu Charles Eames zužitkoval znalosti, které za 
druhé světové války získal při výrobě plastových krytů 
pro radarové antény. Následný rok uvedla firma Her- 
man Miller tuto židli do sériové výroby. Novátorský se- 
veroamerický design nábytku po druhé světové válce 
utvářela především plodná soutěživost mezi společ- 
nostmi Hermann Miller a Knoll. Zatímco Hermann Mil- 

Obr. 45 Interiér podle návrhu Florence Knollové, ve kterém byl použit sedací nábytek vyráběný firmou Knoll International (.Hardoy chair" - křeslo, 
které vzniklo již v 19. století a které v kovové verzi s plátěným sedadlem a opěradlem navrhl Jorge Ferrari-Hardy spolu s Antoniem Bonetem a Jua- 
nem Kurchanem a sedací nábytek vyráběný podle návrhu Pierra Jeannereta.) Obr. 46 Křeslo „Tulip" vyrobené z lisovaného laminátu a lisovaného 
hliníku. Křeslo navrhl v letech 1 955-1 957 Aero Saarinen pro firmu Knoll International. Obr, 47 Lounge Chair z roku 1 956, jednotlivé části vyrobené 
z překližky [z palisandrové dýhy) s opěrkou hlavy s čalouněním provedeným v černé kůži. Obr. 48 Kancelářská židle, kterou v roce 1 958 navrhl Ge- 
orge Nelson Obr, 49 Prádelník podle návrhu Florence Knollové, připravený pro vybavování hotelových pokojů. Prádelník je vybavený odkládací plo- 
chou pro zavazadlo a výsuvnou psací plochou. Kovovou židli opatřenou horizontálním výpletem sedáku a opěradla navrhl André Dupré. 




264 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 



ler zaváděl do výroby návrhy Georga Nelsona a Char- 
lesa Eamese, firma Knol se zaměřila na spolupráci 
s Eero Saarinenem a Herrym Bertoiou. 

Zajímavou osobnosti zde byla Florence Knollová 
(1913-1988). Zaváděla poradenské služby, aby mohla 
prosazovat moderní - progresivní návrhy, o které lidé 
v USA pro svoji konzervativnost nestáli. Při zakázkách 
především pro administrativní a správní budovy prosa- 
zovala moderní koncepci interiéru. Navrhovala se 
svým týmem komplexní prostory. V padesátých letech 
realizovala revoluční návrh pro ústředí firmy CBS na 
Madison Avenue v New Yorku. Florence neváhala na- 
vázat pracovní spojení s celou skupinou architektů, 
průkopníků Bauhausu, kteří emigrovali z Evropy a za- 
čali působit v USA. Postarala se také o to, aby byl po 
válce do výroby zařazen kovový nábytek, který navrhl 
Mies van der Rohe pro světovou výstavu v roce 1929- 

Mezi klasické nábytkové předměty, produkované 
v rozrůstající se firmě Knoll, přibyly další Miesovy 
vzory. Záhy byla připravena pro velkosériovou výrobu 
i židle „Brno". A tak se nábytek původně vytvořený pro 
brněnskou vilu Tugendhat začal objevovat ve správ- 
ních budovách amerických podniků a bank. Stal se 
kmenovým sortimentem firmy Knoll International sou- 
časně s řadou vzorů, vzniklých v Německu na půdě 
Bauhasu. Když se k firmě Knoll přidružila milánská 
firma Gavina, která měla jako jediná licenční práva na 
výrobu v tu dobu již klasických vzorů vzniklých v Bau- 
hausu, byla produkce obohacena o celou řadu návrhů 
Mies van de Roha, Marcela Breuera a jiných. Od té 
doby se také datuje spolupráce této firmy s Hany Ber- 
toiou, Areo Saarinenem, Gae Aulentinovou, Tobiou 
Scarpou, a celou řadou předních světových návrhářů. 
Ti pak pomohli přiřadit firmu Knoll International k nej- 
významnějším propagátorům dobrého návrhu ve světě. 

Československo 

V Československu po německé okupaci s nacistic- 
kou totalitou nastoupila po krátkém poválečném na- 
dechnutí v padesátých letech totalita komunistická. Za- 
čátek studené války odsoudil práci návrhářů, kteří se 
chtěli věnovat designu jakožto svobodnému tvůrčímu 
procesu, do velmi podřadné role. (Pozn. Je nezbytné 
připomenout, že v pražské pankrácké věznici vzniklo 
1 rozsáhlé oddělení, nazývané uvězněnými architekty 
„Basoprojekt", kde jako vězni pracovali příslušníci 
české inteligence, kteří se plně neztotožnili s tzv. soci- 
alistickým řádem.) 

Výroba nábytku byla zestátněna, združstevněna 
a z menších výroben byly vytvořeny komunální pod- 



50 




Obr. 50 Lavice - sofa „Marshmallow" a stolek - tento nábytek připra- 
vil v roce 1956 George Nelson pro firmu Herman Miller Furniture. 
Obr. 51 Židle z laminovaného dřeva, kterou její autor Charles Eams 
vytvořil při experimentování s touto technologií v poválečných letech 
1944-1946. Obr. 52 Křeslo, které pro fy Knoll international v roce 
1948 připravil Eero Saarinen. Obr. 53 Drátěné křeslo .Diamond 
Chair-je od roku 1 953 je kmenovou součástí fy Knoll Associates, Inc., 
autor Harry Bertoia. 




niky. Stalo se smutnou skutečnosti, že se po druhé svě- 
tové válce nepodařilo u nás navázat na vývojovou 
předválečnou špičku a to nejen v nábytkové tvorbě, ale 
i při výstavbě nových bytů. Posedlost typizací, která 
zcela konzervativně vycházela ze schématu starého ne- 
diferencovaného bytu, ovlivnila celou hromadnou vý- 
stavbu bytů a především vývoj bytové dispozice. 

Narostl nesoulad mezi novými byty a vyráběným ná- 
bytkem. Nebylo to jenom tím že bytová výstavba a zná- 
rodněná velkosériová výroba nábytku byla orientována 
na zprůměrovaný model občana. Byly to i obtíže ve 
stavebnictví, které zabrzdilo výstavbu různorodých 
a variabilních dispozic, ve znárodněných nábytkář- 
ských provozovnách, které neustále produkovaly jak 
komplety ložnic, tak obývacích pokojů. Přitom se tm 
komplety do nově stavěných minimalizovaný;- : n 
nehodily ani svoji skladbou ani svoji objemností. 

Místo toho, aby se širokým vrstvám obyvatelstva na- 
bídly nábytkové předměty vysokých výtvarných kvalit, 
byla doba prvních desetiletí po válce poznamenána cí- 
levědomým nadbíháním pokaženému vkusu nejširších 
lidových mas pomocí maloměšťáckými kýčů. Rozsáhlé 
výrobní celky vytvořené znárodněním truhlářských 
provozů přinášely vedoucím pracovníkům, dosazeným 
komunistickou stranou, tolik problémů, že jim na zá- 
kladní poslání výroby - na výrobu hodnotného ná- 
bytku, nezbývalo sil. Výroba, ale i obchod s nábytkem 
ustrnul a vše bylo přizpůsobeno maximálnímu počtu 
vyrobených jednotek, které byly určovány minister- 
skými úředníky a direktivně zařazovány do plánů jed- 
notlivých provozů. 

Z výrobních podniků nábytkářského průmyslu vy- 
cházel nábytek, který bylo možné co nejjednodušeji vy- 
robit a vzhledem k trvalému nedostatku co nejsnadněji 
prodávat. J. E. Koula a Karel Koželka v roce 1968 k to- 
muto stavu poznamenali: „O vztahu vnitřního zařízení 
bytu a stavebního útvaru , o nějaké jednotné architekto- 
nické myšlence neměly jasno ani složky projekční, tím 
méně nově zformované národní podniky nábytkářské. ' 

Narostl nesoulad mezi novými byty a vyráběným ná- 
bytkem. Nebylo to jenom tím že bytová výstavba, a zná- 
rodněná velkosériová výroba nábytku, byla orientována 
na zprůměrovaný model občana, „...architektovo dílo se 
dále nerozvíjí a zaniká. Neexistuje zásobování trhu ta- 
kovým nábytkem, kterým by si mohl spotřebitel sám za- 
řídit byt podle svého vkusu a svých potřeb. " 



Obr. 54 Sídliště „Stalingrad" v Jihlavě. Rok výstavby 1954. Obr. 55 Kresby ložnice a kuchyňského misníku (kredence) profesora Vojtěcha Krčte 
k článku „Hříchy na které se doplácí" (časopis „Naše domácnost" č. 22. - Ústředí čs. hospodyň], ve kterém burcoval proti maloměšťáckému nevkusu 
Obr. 56 Ložnicový komplet „esovka". Vyráběný lišovskými truhláři, s plochami zadýhovanými náročnými kořenicemi, s povrchy vyleštěnými na vy- 
soký lesk a s esovitě zprohýbanými dveřmi skříní, nočních stolků, nezbytných toaletek i čei manželských posteli 



266 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 



Do nekonečna byl opakován koncept kompletů 
a sterilní sestavovací nábytek, o kterém by mohla být 
napsána samostatná kapitola. Pravda, čeští nábytkáři 
měli se sestavovacím nábytkem bohaté zkušenosti 
z první republiky a sklidili i vynikající výsledky, Za- 
tímco po válce v průmyslově vyspělých státech dochá- 
zelo k rozvoji bohatě variabilního, stavebnicového, díl- 
cového i prvkového nábytku, dostal se u nás právě 
tento zařizovací způsob do situace podřadného zboží. 
Při vývoji sektoru, v prvním vývojovém centru (ve Vý- 
voji nábytkového průmyslu v Brně - 1954) byl využit 
tvůrčí přístup a poznatky, ke kterým dospěli především 
pracovníci U. P. závodů za první republiky. 

Pod vedením Jindřicha Halabaly, který byl u vzniku 
českého nábytkového designu již ve třicátých letech, se 
pokusili navázat na stavebnicové skladebné nábytkové 
systémy, které byly v meziválečném období svěží no- 
votou. A tak vedle kýčovitých kompletů, nadbíhajících 
měšťáckému vkusu, byla po roce 1958 započata výroba 
sektoru U-l. Tímto skladebným systémem, který začal 
být vyráběn ve velkých objemech, pak byly zařizovány 
nejen byty, ale i pracoviště. Autory další, tzv. „odleh- 
čené" sektorové řady U-100 z roku 1957 byli J. Novák, 
F. Mezuláník, J. Srb, A. Prokop. 

V brněnském Vývoji nábytkářského průmyslu, který 
byl zřízen pro potřeby znárodněného průmyslu, se bě- 
hem let soustředili návrháři nábytku, jejichž jména 
jsou úzce spjata s jeho poválečným vývojem. Mezi prv- 
ními je nezbytné jmenovat M. Požára , který patřil před 
válkou ke kmenovým pracovníkům U. P. závodů. 
Dvojice autorů J. Šmídek a M. Požár připravila další 
sektorovou řadu U-500, která byla svými proporcemi 
přizpůsobená i malým rozměrům obytných prostorů 
hromadné bytové výstavby. 

J. Šmídek, který se věnoval vývoji sektorového ná- 
bytku připravil v roce 1959 progresivní montovatelný 
dílcový sektor M-100, který byl v n. p. Rousínov, vyrá- 
běný z jednotlivých konstrukčních dílců, montovaný až 
v interiérech zákazníka. 

Navrhování standardního nábytku pokračovalo, 
i když jeho prosazení do výroby bylo stále větší vzác- 
ností. Sektorový systém byl oproti kompletům jistým 
pokrokem. V minimalizovaných bytech v oněch le- 
tech stavěných ale uživatelům jen zkomplikoval situ- 
aci. Při poválečné tvorbě sektorového nábytku se to- 
tiž tento zařizovací systém změnil v rutinní a formální 
šablonu. Jak v roce 1962 na konferenci vývojových 
pracovníků nábytkářských družstev poznamenal Jind- 
řich Chalupecký: „Sektor rozbil úložné prostory na 
množství poměrně malých skříněk a rozložil je po ce- 




Obr. 57 - Obr. 60 Talentovaní architekti byli po druhé světové válce 
připraveni spolupracovat jak s velkosériovou výrobou, tak s místním 
průmyslem. V jejich pracech je možné pozorovat snahu po vyrovnání 
se s mezinárodní tvorbou zcela osobitým způsobem. Jako příklad uvá- 
díme modely připravené v roce 1947 prof. arch. Josefem A. Šálkem a 
vystavené na brněnské výstavě „pro radostný domov". 



26? 



PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE 




Obr. 61 Roztahovací dvoudílná pohovka, sekretář a čalouněné křeslo 
z katalogu připraveného pro komunální podniky v roce 1956. Obr. 62 
Sekretář z kompletu obývacího pokoje OP- 1812, který pro n. p. Jitona 
navrhl B. Landsman v roce 1954. Obr. 63 Sektor U-450, autor J. Jí- 
routek - n.p. Interiér Praha. Sektorový nábytek navrhovali i pracovníci 
působící postupně u všech ředitelství národních podniků, a základní 
princip skladebnosti se snažili aplikovat na všechny funkční typy úlož- 
ných prostorů. 



268 



lém bytě. Byty byly obestavěny kolem dokola množ- 
stvím skříněk a skříní..." 

Představitelé násilně vytvořených výrobních kolosů - 
zástupci totalitní moci, neměli valný Zájem o navázání 
na kultivovanou tvorbu první republiky. Tehdejší před- 
stavitelé neměli také zájem o spolupráci s osobnostmi 
schopnými přinášet kvalitní návrhy. Dnes můžeme 
konstatovat, že nejen poválečné období, ale celé ob- 
dobí čtyřiceti let bylo právě z těchto důvodů don Qui- 
jotovským zápasem o snesitelný výraz nábytkářských 
výrobků. J. E. Koula k tomuto stavu poznamenal; „I když 
by se mohli mnozí talentovaní architekti uplatnit ve 
znárodněné výrobě tovární, začalo se prohlašovat, že 
jich není zapotřebí, a když, tedy jen ve zcela nepatr- 
ném počtu. Průmyslová výroba se nedovedla vyrovnat 
s jejich iniciativní prací a považovala ji za téměř zby- 
tečnou. Vývojové oddělení se přestalo zajímat o vývoj, 
omezovalo se na úpravu dosavadní konfekce a postu- 
povalo vpřed cestou nejmenšího odporu. Nadbíhalo po- 
kaženému vkusu zákazníků, místo toho aby se byl vkus 
usměrňoval a zákazník školil výstavami, ilustracemi 
v časopisech apod." 



KAPITOLA O ŠEDESÁTÝCH LETECH, 
BRUSELSKÉM STYLU A HESLU 
„JE MÉNĚ VÍCE?" 



Do počátku šedesátých let vstoupila Evropa pod hu- 
manistickým heslem celosvětové výstavy „Bilance světa 
pro svět lidštější". 

Československo uzavřené na hranicích ostnatým 
drátem, dva roky před koncem padesátých let, se svoji 
expozicí na této výstavě v Bruselu pootevřelo světu. 
Účast ukázala tvůrčí životaschopnost génia našich ar- 
chitektů a Československý pavilon, vyprojektovaný tro- 
jicí architektů (František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk 
Pokorný), sklidil v Belgii překvapivé úspěchy. 

Naše účast na „Expo 58" byla mezníkem, velkým 
a pro svět překvapivým dokladem, svědčícím o schop- 
nosti českých tvůrců, v celé oblasti užitého umění, 
a ve výstavnictví. Baiselské vítězství otevřelo neo- 
funkcionalistickou éru. Účast našeho státu na celosvě- 
tové přehlídce byla oceněna „Zlatou hvězdou" za nej- 
lepší celek a vystavené exponáty získaly 56 „Velkých 
cen", 36 zlatých, 78 stříbrných, bronzových medailí 
a čestných diplomů. 

Po několikaleté absenci byla konečně tehdejším ko- 
munistickým vedením věnována větší pozornost i vý- 
tvarným otázkám. Tento úspěch byl nejen vysoce hod- 
nocen, ale stal se důležitým impulsem nového stylu. 

„Bruselský styl" konečně vystihoval i rozpor mezi 
dogmatickými představami o socialistické lidovosti 
a psychikou člověka moderní průmyslové společnosti. 
Reprezentoval technické zaměřeni, ale svou dekorativ- 
ností uspokojoval i přirozené emotivní potřeby lidí, byt 
tato cesta vedla často ke kýčovitým projevům". Milena 
Lamarová 

I když záhy bylo pojmenovávání „Bruselský styl" 
bráno jako označení pejorativní, reprezentoval tento styl 
elegantní a své době odpovídající řešení. Jeho odvážné, 
dynamické, barvou zvýrazňované tvary byly záznamem 
„ducha doby". Byl to současně i pokus o výtvarné zhod- 

Obr. 1 Atomium - symbol světové výstavy 1 958 v Bruselu „ Bilance za 
svět lidštější". Obr. 2 Pro XII. trienale, pořádané v Miláně v roce 1960, 
byla z návrhů předložených v celostátní soutěži vybrána společenská 
sestava, kterou navrhl Eugen Jindra. Sestávala se z čalouněné lavice, 
dvou čalouněných sedaček a stolku s gramofonem, rádiem a osvětlo- 
vacím tělesem. Obr. 3 Židle ze subtilních profilů jako symbol odlehče- 
ného nábytku, se kterým nábytkáři vstoupili do šedesátých let. 




269 



nocení tehdejších technologických možností výroby. 
Byli to u nás i první pokusy s praktickým využitím plas- 
tických hmot. Rozvoj laminování přinášel z technologic- 
kého hlediska nové výtvarné podněty. 

Šedesátá léta byla poznamenána uvolňováním, byť 
to bylo v krunýři totalitního režimu. Na přelomu pade- 
sátých a šedesátých let se u nás podařilo prosadit tzv. 
experimentální výstavbu bytů. Začaly vznikat výtvarné 
rady, vznikl Ústav bytové a oděvní kultury a začalo se 
stabilizovat zkušebnictví. Nové typové byty měly být 
doprovázeny celonárodní diskusí o bydlení. Tato akce 
upozornila na potřebu komplexního pohledu na 
tvorbu bytového interiéru, na potřebu funkčně a vý- 
tvarně kvalitnějšího nábytku. 

Tehdejší prezident Antonín Novotný velkohubé sli- 
boval občanům, že do roku 1970 bude u nás „v pod- 
statě" vyřešena bytová krize. 

Do bytového prostředí začaly vstupovat výrobky che- 
mického průmyslu. Nové materiály se staly určujícími 
faktory jak pro vlastní stavební dílo (panely z železobe- 
tonu), tak i pro nábytkové předměty (aglomerované 
plošné desky a pěněné izolační a pružící materiály). 

Pro minimalizované typizované bytové jednotky 
byly připravovány výrobní programy nových typů ná- 
bytku, který byl z vizuálního hlediska odlehčován. 
Místo těžkých soklů začaly být skříňky i skříně stavěny 
na zešikmené subtilní nožičky. Manželské „katafalky", 
které byly vyráběny do té doby jako nedílné součásti 
ložnicových kompletů, byly nahrazovány „válendami", 
a místo klasických materiálů byl na povrchy stolů 
a stolků používán Umakart. 

Zůstává doposud nezodpovězeno, proč ani v šede- 
sátých letech, v období jistého uvolnění , kdy již bylo 
možné plně navázat na pozitivní výsledky předváleč- 
ného úsilí avantgardních architektů, byla výroba zamě- 
řována i přes snahy tehdejších vývojových pracovníků, 
na produkci, kterou bychom mohli nazvat „kokrhely 
našich babiček". K částečnému vysvětlení může snad 
přispět výňatek z přednášky tehdejšího ředitele Vývoje 
nábytkářského průmyslu J. Reisera, který na semináři 
bytových architektů 22. dubna 1970 konstatoval, že: 
„Náročné prosazování nových programů do výroby je 

Obr. 4 Společenská sestava autora Gilvana - návrh obeslaný do vý- 
běrové soutěže pro XII. milánské trienále. Obr. 5 Křeslo z čalouněného 
sklolaminátu (autor M. Navrátil] bylo součástí naší expozice na XII. mi- 
lánském trienále. Obr. 6 - Obr. 7 V roce 1956 vynalezli M. Navrátil, 
J. Požár a J.PIhoň židli, kterou nazvali „kloubovou" u které základní 
spoje nohou a lubú byly navrženy z kovu. Příklady z prací M. Navrá- 
tila, který svoji tvorbou sedacího nábytku v různých technologiích 
obohatil českou produkci. 



zapříčiněno tím, že nábytkářský průmysl je nucen veš- 
keré zisky a akumulaci odevzdávat do státního rozpo- 
čtu a v českých zemích mu není ponecháno -přiděleno 
ani tolik, kolik by potřeboval na potřebnou prostou re- 
produkci a zoufale potřebnou modernizaci. Tvarově 
zastaralý nábytek je vyráběn v zastaralých nábytkář- 
ských továrnách, na zastaralých strojích. " 

Hromadná bytová výstavba procházela zprůmyslně- 
nún zestátněněltavební výroby. Tomuto tzv. „zprůmy- 
slnění" byla plně podřízena i tvorba dispozic. Prostory 
bytů byly ještě více minimalizovány. Návrháři nábytku 
působící ve Vývoji nábytkářského průmyslu v Brně 
zpočátku svého působení v padesátých letech ovlivnili 
nábytkový design a to nejen návrhy nových sektoro- 
vých řad, ale posléze i návrhy sedacího nábytku z plas- 
tů, laminátu, lamel. 

V kolektivu průmyslových výtvarníků působili ta- 
lentovaní tvůrci, ale jejich práce z podstatné části zů- 
stávaly jen jako výstavní exponáty. V obavě ze složi- 
tosti při zavádění nových výrobků jak do výroby, tak 
do obchodní sítě vedoucí pracovníci zestátněné výroby 
i obchodu s nábytkem projevovali velmi málo zájmu 
o obnovování sortimentní skladby. Přitom z vývojo- 
vých ateliérů vycházely progresivní návrhy, které ale 
zpravidla končily s koncem vystavení na brněnském 
jarním veletrhu. 

Mezi průmyslovými výtvarníky, kteří působili ve Vý- 
voji nábytkářského průmyslu, se již v roce 1962 jako 
výrazná osobnost prosadil F. Vrána, který pro vybavo- 
vání veřejných knihoven vytvořil racionálně koncipo- 
vanou soustavu zařízení. Svůj typicky racionální přístup 
uplatnil i v návrzích sedacího nábytku a stal se tak 
vzorem pro mladší nastupující architekty. Byla to pře- 
devším E. Moráčková, která svým řešením dětského 
nábytku Baby a A. Sedlák vytvořením dílcového sta- 
vebnicového lůžkového nábytku přinesli do tohoto br- 
něnského kolektivu současně se svým mládím i nové 
pohledy na tvorbu nábytku. 

V té době již systematicky působila u jednotlivých 
ředitelství podniková vývojová oddělení. V národním 
podniku Jitona navrhoval celý výrobní program sou- 
časně s Hubertem Nepožítkem Bohumil Landsman. 
Svými návrhy naplnili podstatnou část výrobního pro- 
gramu celého podniku. Další z tvůrců výrobního pro- 

Obr. 8 Židle připravená pra sériovou výrobu Jiřím Petřivým v roce 
1962. Obr. 9 Židle od Miroslava Navrátila [1959). Obr. 1 0 Interiér vy- 
tvořený v tzv. bruselském stylu. Obr. 1 1 Křeslo podle návrhu Leoše Ni- 
kela, vytvořené očalouněním jednodílného celku sklolaminátové části 
sedáku, opěradel a područek, osazeného na dřevěných nohách pro- 
pojených trnožemi. 



gramu n.p. Jitona Vladimír Štekl který svými návrhy ku- 
chyně Asta rozšířil tehdy velmi ubohý sortiment vyba- 
vení kuchyní. V U. P. závodech Bučovice působil Jaro- 
slav Šušák a v pražském n.p. Interiér vystřídal Jiřího 
Jiroutka Gerhard Neuser. 

Skandinávské estetické tradice 

Již v minulé kapitole jsme se zmínili o skutečnosti, 
že v tvarové oblasti, která byla charakteristická pro Ev- 
ropu, sehrály v druhé polovině dvacátého století zá- 
važnou úlohu práce severoevropských architektů. 

Skandinávská estetická tradice neztrácela ani v dal- 
ším vývoji nic z jednoduchosti, užitkovosti a krásy 
předmětů. Naopak. Vývoj nábytkářství v severských ev- 
ropských zemích byl pozitivně ovlivněn rozvojem stou- 
pající životní úrovně. Na vývoj nábytku zde příznivě 
působila i stále se rozšiřující rovnoprávnost žen a jejich 
postavení, jak v rodině, tak ve společnosti. 

Důležitý byl i plynulý vývoj výchovy dorostu oněch 
řemesel, která v ostatní Evropě byla dušena průmys- 
lem. Skandinávie byla sice stále více zprůmyslňována, 
ale řemesla zde neztratily svoji důležitou roli, tak jako 
tomu bylo ve většině evropských států. 

Pod heslem „Krásnější bydlení" byla vedena snaha 
po estetickém vývoji v celé Skandinávii již od poslední 
čtvrtiny 19. století a vysoká úroveň skandinávské by- 
tové kultury se stala výsledkem ještě intenzivnějšího 
soustředěním Skandinávců na zařízení domovů, ze kte- 
rého učinily klima i tradice střed života skandinávských 
rodin. Skandinávský nábytek se stal celosvětovým po- 
jmem. Přitom v šedesátých letech nebylo v polovině 
z nábytkářských provozoven zaměstnáno víc jak pěta- 
dvacet truhlářských dělníků. A byly to právě tyto ře- 
meslnické dílny, se „starým dobrým řemeslem", pro- 
tknuté tradicemi, které přeměnily radikálně svůj 
sortiment. Skandinávské větší průmyslové podniky sle- 
dovaly úspěchy menších řemeslnických provozoven 
a zpočátku se snažily slepě napodobovat řemeslníky. 

Obr. 12 Část obývacího pokoje - interiér pražského experimentální!-,: 
sídliště Invalidovna. Při experimentální výstavbě bytů byly veřejno:: 
předvedeny pokusně zařízené bytové jednotky, vybavené archite-:. 
z Ústavu bytové a oděvní kultury. Design sestavovacích různobarev- 
ných stolků a celek interiéru navrhla Eva Hrúzová. Obr. 13 Sektor M;- 
difik, vytvořený J. Šmídkem ve spolupráci s K. Srpem, byl vyráběn : : 
roku 1966 v n. p. Rousínov. Obr, 1 4 Studie skladebnosti sektorové^ : 
nábytku - autor L Vrátník. Obr. 1 5 Úložné prostory z nábytkové' : 
programu „Intertekta", který byl navržený koncem sedmdesátých let - : 
sefem Macholánem za spolupráce Marie Trpkošové, Jana Koukala, 2ž 
ralda Neusera [autor kresby). Obytné stěny se staly módním přec - ; 
tem, ale bohužel ukrojily nemalý kus malých obývacích prostorů 



Pro nábytkářské uměni bylo důležité, že i průmysl 
našel své spolupracovníky mezi talentovanými archi- 
tekty. Mezi nimi vynikali Jorg Utzon (m. j. autor pro- 
jektu výstavby opery v Sydney), Verner Panton (kte- 
rému byl v roce 1968 fy Bayer svěřen návrh pro 
„plovoucí" exposici Visiona na kolínském nábytkovém 
veletrhu), Nana Dietzerová s řadou mladých architektů. 
Kvalitní práce dánských řemeslnických provozů nutila 
průmyslovou výrobu, aby zaváděla stále náročnější 
technologie a zpracovávala každý kus nábytku tak, aby 
se mohl rovnat řemeslnickým výrobkům. 

Po druhé světové válce získali finští architekti světo- 
vou proslulost, jmenujme například manžele Sirenovi, 
Reima a Timo Pietila, Yrjo Kukkapuro, z mladších pak 
Eero Aarnio. V jejich dílech našli Finové výraz sebe 
sama, svou národní identitu a jejich architektura a ná- 
bytek se staly součástí životního stylu finských rodin. 
Nemohlo být pak lepší výchovy ke kulturní úrovni byd- 
lení a k formování vkusu nejširších vrstev obyvatelstva. 

Byla-li kdykoliv v minulosti vedena diskuze o skan- 
dinávském nábytku, byl v ní míněn především přínos 
tvarové kultuře vycházející z Dánska, Švédska a Fiska. 
Norové sami o sobě dlouho říkali s trochou zatrpklosti, 
že tak jako obyčejně, Švédové a Dánové byli před 
nimi. Dnes, půl století potom, co se prosadily myšlenky 
skandinávského návrhu, je možné konstatovat, že se 
norští návrháři vyrovnali svým sousedům, ale co víc, 
prosadili se ve světě zcela osobitou a přitom typicky 
skandinávskou tvorbou svých návrhů. Snad je to tím, 
že právě norští návrháři si ve svých návrzích uchovali 
podstatnou část oné filozofie, která byla základem 
tvorby po druhé světové válce. 

Norští nábytkáři dokázali, že i jejich výrobky již 
několik desetiletí představují stále důležitější součást 
pojmu „skandinávský nábytek". Norští výrobci začali 
především moudře podporovat a využívat spolupráci 
s architekty. Od konce šedesátých let soustavně, cíle- 

Obr. 1 6 Nejen nábytek, ale i tvary a kostrukce rodinných domků opa- 
kují ve Skandinávii strukturu přírodní' scenérie svého okolí. Úcta k místu 
a k přírodě je snad i součástí národního myšlení a cítění. Obr. 1 7 Křeslo 
„Egg" (vajíčko] na otáčivém aluminiovém podnoži z roku 1 957. Sedací 
část navrhl autor Arne Jacobsen jako celek z očalouněného sklolami- 
nátu, potaženého textilem z umělých vláken. Obr. 18 Čalouněné 
křeslo se základní konstrukcí z ocelové chromované trubky - autor 
Jorn Utzon. Obr. 1 9 1 když Verner Panton svými originálními tvarovými 
kreacemi vybočil z řady klasické tvorby dánských nábytkářů, zůstala 
jeho tvorba plně součástí skandinávského designu 1 1 958). Obr. 20 Ce- 
loplastová židle - navrhl autor Verner Panton v letech 1960-1967. 
První celoplastovou židli vyrobila v roce 1968 německá firma Vitra 
GmbH z plastické hmoty Luran S. Obr. 21 Svébytně tvarované sedadlo 
architektem Utzonem. 



60. LÉTA 20. STOLETÍ 





vědomě a velkoryse investovali do tehdejších mladých 
výtvarníků a poskytovali jim prostor k experimento- 
vání. Zaměřili se na využití všech novinek ve zpraco- 
vání dřeva, a současně uplatnili své dlouholeté a tradicí 
prověřené zkušenosti s lamelovanými profily, které 
byly používány při výrobě kvalitních norských lyží. 
Dnes pracuje pro norský nábytkářský průmysl celá 
řada kvalitních návrhářů. V oněch šedesátých letech to 
byly nejprve tři osobnosti. Byl to především Ingmar 
Relling (nar. 1920), který se stal průkopníkem návrhů 
pro technologii lamelového dřeva. 

Sven Ivar Dysthe (nar. 1931), původem sochař, který 
nejraději vyřezával ze dřeva se již jako letitý vyučil tru- 
hlářem a nakonec své odborné přípravy absolvoval 
studim na škole bytové architektury. 

Neposlední v řadě pramenů, ze kterých bylo čer- 
páno pro úspěšnou práci nábytkářů, byla i systematická 
spolupráce, kterou nabídl dánský ortoped A. C. Mandal 
(nar. 1927) vrchní lékař a plastický chirurg na Finsenově 
ústavu v Kodani. Z Norska přišla do světa koncepce se- 
dačky Balans - klekosed, který navrhl Peter Opsvik 
(nar. 1939), což znamenalo velkou revoluci v tradičních 
představách na sezení. Norští architekti překvapili i po- 
můckami „pro sezení vstoje" od Torstena Nilsena. 

Italská návrhářská avantgarda 

Jedním z hlavních cílů, které si předsevzala italská 
návrhářská avantgarda šedesátých a posléze i sedmde- 
sátých let, bylo hledání nových výrazů předmětům kaž- 
dodenní potřeby a současně i opozice proti tradičnímu 
zařizování a tradičním tvarům nábytkových předmětů. 
Návrháři byli při tomto úsilí štědře podporováni vel- 
kými výrobci a to snad ve všech oborech průmyslu. 
Oprávněně je při zpětném pohledu na onen čas možné 
konstatovat, že v celém poválečném období nebylo 
zde tolik odvahy k experimentování, jako v druhé po- 
lovině šedesátých let. Ve Florencii vznikla pod vedením 
A. Nataliniho skupina, která přijala pojmenování Su- 
perstudio. Architekti sdružení pod tímto názvem se 
snažili vtisknout každému objektu vedle jeho praktické 
funkce i funkci kontemplativní. Byl to signál konce 
mýtu sterilní racionálnosti, který přetrvával i v navrho- 

Obr. 22 Obývací pokoj Obr. 23 dřevěné domy norských měst a je- 
jich prosté fasády s logickým členěním. Obr. 24 Houpací křeslo, vy- 
cházející z ergonomických studii vhodnějšího sezení. Obr. 25 Dět- 
ská židle, která může „růst" současné s dítětem a přizpůsobuje se 
velikosti dítěte v každém jeho věku (oh sedmého měsíce po plnou 
dospělosti Obr. 26 Klekosed „Balans" zdokonalený o možnost dy- 
namického sezení. Autor Peter Opslik. Obr. 27 Proslavená norská 
křesla fy Venstofa - Falcon a Siesta 



274 



60. LÉTA 20. STOLETÍ 



viní nábytku po celá desetiletí. Pod heslem „Design 
jako vynález, design jako únik" postavili svoje proto- 
typy jako alternativu ke klasickému designu. 

Superstudio výrazným způsobem přispělo k opě- 
tovnému formování italského designu. Další skupina 
architektů a návrhářů, která působila v letech 1961- 
1974 pod názvem Archizom Associati záhy po svém za- 
ložení vyvolala ve veřejnosti vystavenými návrhy po- 
zdvižení. Autorům předmětů, (A. Branži, G. Coretti, 
Paolo Deganello, M. Morozzi, D. a L. Bartolini, Gaetan 
Pesce) se podařilo otřást konsolidovanými postoji a to 
jak odborného tak i spotřebitelského okruhu. Bylo to 
hnutí radikálního italského designu, utvořeného na zá- 
kladě utopických projektů. Prvním z cílů, který si pří- 
slušníci tohoto radikálního designu předsevzali, byl 
odklon od pravoúhlosti a narušení dogmatičnosti funk- 
cionalismu, který byl při navrhování nábytku dodržo- 
ván v celé poválečné tvorbě nábytku. Byla to snaha 
přiblížit se při navrhování k rozmanitosti. Mezi provo- 
kativními sociálně utopickými projekty konce šedesá- 
tých let se vyskytovali návrháři jejichž práce směřovala 
k identifikaci inovačních procesů, které by umožňovaly 
průmyslovou masovou výrobu. 

Vznikaly také pokusy, aby nábytkové předměty 
mohly být vytvářeny z průmyslových polotovarů a byly 
současně řešeny tak, aby mohlo být dosaženo nižších 
výrobních nákladů. Vystoupením na Trienále v Miláně 
(1968) otevřeli „Centrum pro eklektickou konspiraci" 
a jako svůj protest zde prezentovali tzv. „Miesovu 
židli". Objekt zbavený jakékoliv užitkovosti, který nesl 
jméno architekta Miese van der Rohe, posledního ředi- 
tele Bauhausu a zapřísáhlého protagonisty funkciona- 
lismu. Skupina vytvořila mnoho vizionářských návrhů, 
ale i ironizující nábytkové předměty. Jakoby očarovaní 
možnostmi, které nabízely plastické hmoty, vymýšleli 
nábytkovým předmětům zcela nové tvary. Nadšeni 
možnostmi barevnosti a barevného účinu - transpa- 
rencí, lehkostí, ale i lácí přinášeli italští návrháři zcela 
nové - do té doby nevídané nábytkové kreace. 

Nové hmoty poskytovaly návrhářům nábytku rafi- 
novanou hravost a umožnily nevázanost tvarů. Mezi 
těmi, kteří v šedesátých letech formovali italský design 
nábytkových předmětů a kteří se mistrovsky vypořádali 
s novými materiály, přinášené průmyslem do jejich ate- 
lierů byli především Joe Colombo, Etore Sottsass, Ma- 
rio Bellini, bratři Castiglioni či Gae Aulentiová. 

Plastické hmoty umožňovaly dramatickou a hravou 
rafinovanost. Využití nejnovějších materiálů a ultramo- 
derních technologií umožňovalo hromadnou-masovou 
výrobu předmětů , které mohly být přitom nositeli vy- 




Obr. 28 Hovorové křeslo s područkami „Carimate" z produkce fy Cas- 
sina které v roce 1 963 navrhl Vico Magistrem. Obr. 29 Křeslo „Sgarsul", 
které navrhla pro výrobce Poltronova Gaetano Aulenti v roce 1 962 bylo 
jednou z prvních prací, která zařadila Gae Aulenti mezi čelní představi- 
tele italského designu. Přiřadilo se k nábytkovým předmětům, které při- 
pravovaly cestu pro vítězné tažení italského designu. Obr. 30 Skládací 
židle navržená pra podnik Zanotta Gae Aulenti |1964| Obr. 31 Celo- 
čalouněná sofa podle návrhů Eleny a Massima Vignelliovýchv roce 
1964 vyráběla fy Poltronova. 



60. LÉTA 20. STOLETÍ 




Obr. 32 Lůžko s dalSřm pod lehaci plochou podsunutým lůžkem, 
které v roce 1 963 vyráběla fy Tečno podle návrhu Osvalda Borsa- 
niho. Obr. 33 Nízký stolek „Tavolino =784=" se skleněnou stolní des- 
kou nesenou ocelovými trubkami design Giafranco Frattini (1969) 
Obr. 34 Servírovací stolky - design Giotto Stoppino - výroba fy Kar- 
tel. (1968) Obr. 35 Stůl „Tavolo =4997= design Anna Castelli Ferri- 
eri - výroba fy Kartel. 



sokých uměleckých hodnot. A zde se prokázalo, že 
snad víc než klasické materiály právě nové plastické 
hmoty si vyžádaly zcela odlišné tvarování Situace byla 
velmi svízelná. Nebylo totiž na cokoliv předcházejícího 
navázat. Byla to v pravém slova smyslu novátorská 
a průkopnická práce a to nejen v oblasti technologií, 
ale i při tvarování jednotlivých nábytkových předmětů. 
Lákavou výhodou, přitažlivou právě pro italské návr- 
háře, byla snadná obarvitelnost plastických hmot (po- 
lyesteru nebo polyamidu). O vývoj nábytku z plastic- 
kých hmot se v Itálii nejvýrazněji zasloužily firmy 
Kartel a Artemide. I když v šedesátých letech to byl 
pouze jen částečný rozchod s ortodoxním mezinárod- 
ním stylem, i ten měl zásadní vliv na budoucí úspěchy 
typického italsky svébytného designu. 

Koncem šedesátých let Koncern Bayer, který se m.j. 
zabývá dodnes velkovýrobou vláken, začal připravovat 
náročnou reklamní akci. Firma Bayer se nesoustředo- 
vala pouze na uplatnění novinek v textilním průmyslu, 
ale snažil se podněcovat novinkami v celé oblasti byd- 
lení Jako velkovýrobce barev zapojil do své reklamní 
akcí architekta a návrháře Joe Césara Colomba z Milána. 
Svěřil mu velkou akci - vyřešení bytu pro bezdětnou 
rodinu o ploše 90m 2 a to pomocí plastických hmot., 
syntetických vláken a oceli. Tato reklamní realizace na- 
zvaná „Visiona 1969" vyšla z myšlenky autorovy před- 
stavy o případných tvarech, které budou člověku slou- 
žit v mikrokosmu, z představy velké obytné buňky bez 
koutů a rohů, s klenutými stropy a měkce zaoblenými 
liniemi. Jednotlivé místnosti od sebe neoddělené - ne- 
uzavřené, Colombo jako novátor a odpůrce tradičního 
nábytku vybavil předměty neobvyklých tvarů. Podle 
jeho představy budoucí uživatelé jeho obytné buňky by 
ve svém obydlí mnohem více leželi než stáli či seděli. 
Proto do prostoru pro odpočinek navrhl obrovský gauč, 
sestávající vlastně ze čtyřech pohovek sestavených tak, 
že uprostřed byl čtvercový prostor pro umístění drob- 
ného nábytku. Zde byla umístěná lednička, odkládací 
stojany pro noviny. Další drobný nábytek s gramorá- 
diem, se zásobníkem gramodesek apod. byl zasunut 
pod gaučem a podle potřeby se mohl vytahovat. Nad 
gaučem umístil knihovnu a televizi. 

Jednodivé části interiéru byly od sebe oddělitelné 
roztahovacími harmonikovými příčkami. Celá buňka 
neměla ani jedno okno, což odpovídalo představě au- 
tora, že budoucí člověk bude schopen žít jen v klima- 
tizovaných prostorách vzhledem k totálně zamoře- 
nému ovzduší velkoměst budoucnosti. Ve všech 
místnostech bylo použito hodně textilu a při absenci 
denního světla měla v celé navržené buňce místo 



276 



60. LÉTA 20. STOLETÍ 



barva. Syté fialové barvy od velmi syté k jemné šeří- 
kové barvě, přes růžovou až po tmavou a teplou čer- 
veň měly předvádět bohatou a působivou škálu barev 
Bayerových výrobků. Nejen firma Bayer, ale celá řada 
italských podniků vzala na sebe velké riziko s techno- 
logickými inovacemi i s náklady na náročné výtvarné 
experimentování. 

Odborná veřejnost byla přesvědčena, že není 
možné žít mezi zázraky technického pokroku, jezdit 
rychlovlaky, létat tryskovými letadly a po dálnicích 
projíždět auty mnohakilometrovými rychlostmi, mít 
veškeré pohodlí díky domácím elektrickým přístrojům 
a podílet se na životě dvacátého století a přitom usedat 
do starodávných fotelů a uléhat na lůžka zdobená vo- 
lutami, pseudohistorickými ozdobami a obklopovat se 
nábytkem napodobujícím minulost tak jak tomu bylo 
ve značné části evropských domácností. Architekti, 
v úzké spolupráci s technology, dokázali za krátkou 
dobu vytvořit pro plastické hmoty zcela nové tvaro- 
sloví. Návrhy nábytkových předmětů musely vycházet 
zcela logicky z nových technologií a začaly být nově 
převáděny do volných tvarů. Přitom se plastické hmoty 
již ze své podstaty mohly považovat za legitimního dě- 
dice funkcionalistických principů. Tvarování plastic- 
kých hmot bylo ale návratem k oblosti, křivkám a pra- 
tvarům. Pravoúhlost, která byla jedním ze symbolů 
funkcionalismu, se stala nepřijatelnou z výrobních 
principů. Vznikala neobyčejně nová, technická krása, 
tvrdá, pro lidské pocity strohá, často až laboratorní, 
a přitom ji bylo možné nazvat neobarokní. Současně 
tak vznikal zcela neznámý kontrast mezi uměním 
a technikou, při kterém technika předcházela umění. 
Jako v opojení novými možnostmi opomněli tvůrci no- 
vých tvarů na skutečnost, že pro přijetí výsledků zcela 
nového a odlišného tvarování - pro přijetí nových 
uměleckých návrhů není připraven estetický vkus širo- 
kých spotřebitelských mas. Průmysl byl natolik pružný 
a vyhověl proměně vkusu a návrhům designérů. Při- 
tom italští návrháři byli talentovaní a natolik avant- 
gardní, aby mohli nabídnout výrobcům nábytku oso- 
bité výtvory. Je zajímavé, že se v tomto čase trh podílel 
na této rovnováze. Vypjatost mladých návrhářů bylo by 
možné označit jako „transavantgardu". Bylo to i ob- 
dobí, kdy zrálo mezi mladými designéry a architekty 
přesvědčení, že ne architektura, ale design se musí stát 
účinným nástrojem přetvoření a humanizace reality, 
která obklopuje člověka. 

Italští mladí architekti věřili, že prostřednictvím „to- 
tálního designu" ovlivní kulturní, sociální, ale snad 
i politický život společnosti. V šedesátých letech ustou- 




Obr. 36 Pojízdný malý úložný prostor který autor Joe Colombo po- 
jmenoval .Boby" - výroba z plastické hmoty ABS fy Bieffeplast (1970) 
Obr. 37 Axonometrický pohled na výstavní exposici fy Bayer „Visiona" 
Sedací nábytekJoe Colomba. Obr. 38 Systém vytvořený z jednotlivých 
polštářových článků s polyuretanovou náplní, který autor nazval Addi- 
tional Uving Systém. Obr. 39 Židle 4860 vytvořená v roce 1 965 z plas- 
tické hmoty ABS, vyráběná firmou Kartel, od roku 1967 vyřešená jako 
zvyšovacl pomocí vyméňovacích nohou, které byly navrženy ve dvou 
délkách. Obr. 40 Křeslo z plastické hmoty autor Joe Colombo 1 968. 



277 



pil funkcionalismus v italském průmyslovém návrhu 
ještě víc tzv. sochařskému proudu. V Itálii tento směr, 
který využíval nejen dekorativní umění, malířství, ar- 
chitekturu ale i grafiku nazvali směrem „integrálním" - 
integrujícím výsledky všeho umění. Nastolení tohoto 
směru bylo víc jak žádoucí. A tak již od šedesátých let 
přicházely z Itálie na trh nové myšlenky i v konstrukci 
nábytku. Za svůj cíl ve své tvorbě nábytkových před- 
mětů měli italští návrháři často na prvním místě přede- 
vším nové formy a zcela nový umělecký výraz a to kaž- 
dého navrhovaného předmětu. Přitom brali vždy 
v potaz velkou touhu italské společnosti po exkluzivitě 
a současně usilovali vyhovět i životním zvykům italské 
mladé, konvencemi nesvázané generace. 

V Itálii jako dominující hnutí byl po druhé světové 
válce etablován disciplinovaný design „Bele design". 
Zrodil se jako obdobný proud „Gute Form" v Německu 
a vyvíjel se v kontextu doby, v atmosféře prudkého 
rozvoje industriálního severu Itálie. Přitom vycházel 
z kulturních tradic uměleckého řemesla. Byl distingo- 
vaný - přísný a často i strohý. Přináležel ke své době. 
Jeho původní obsah a impulsy se ale záhy vyčerpávaly. 

V šedesátých letech souběžně s vlivem pop-artu, 
onoho amerického směru, který se otevřeně přiznával 
ke své inspiraci vizuálními jevy městské civilizace, se 
ještě více rozrostla odvaha experimentovat. Byla to od- 
vaha spojená s vrozeným italským citem pro tvar a ba- 
revnost, která provázela vznik snad každého nového 
nábytkového předmětu. V oněch šedesátých letech ital- 
ští výtvarníci prošli i obdobím kritiky buržoazní společ- 
nosti a současně si začali uvědomovat, že pokud chtějí 
vytyčovat směr ve vývoji moderního tvarování, musí se 
ve svých návrzích zbavit komplexu nadřazenosti. 



Obr. 41 Italský nábytek se stal typickým odvážnými pokusy při použ ■ 
vání nových materiálů a využití jejich vlastností při jejich nejrúznějšír 
tvarování. Zcela netradiční charakter představoval návrh křesla SACCC 
Pietra Gattiho, Césara Paoliniho a Franca Feodora. Pro náplň kožený: r 
nebo textilních vaků použili kuličky z polystyrolu. Když v roce 1968 vs- 
tavila fy Zanota poprvé v Paříži na mezinárodním veletrhu nabyt*", 
tento prototyp šokovala tím odbornou veřejnost. Obr. 42 „Blow cha - 
Nafukovací křeslo design Jonathan De Pas, Donato D'Urbino Paolo 
mazzi Carla Soolari - vyrobila z polyvinylchloridu v roce 1 967 firma Z; 
notta Obr. 43 Stůl .Poker" design Joe Colombo ( 1 968) - výroba fy Z 
notta (1968) Obr. 44 Stůl s kruhovou stolní plochou vyrobila : - 
Kartel ze zesílené polyesterové pryskyřice v roce 1970 podle naV- 
A. Castelliho a i. Gardelliho. 



KAPITOLA O TVORBĚ NÁBYTKU POD 
HESLEM „MÉNĚ JE NUDA" ANEB 
„MOŽNÉ JE VŠECHNO? " 



Máme-li hovořit o tvorbě nábytku podle uvedených 
hesel, musíme se vrátit do počátků sedmdesátých let, 
do doby, kdy ropná krize roku 1973 přivodila rozčaro- 
vání z „plastového opojení' novými hmotami. Zvýšení 
cen ropy na čtyřnásobek a zasycení trhu nábytkem 
z plastických hmot zakončilo slavnou éru zcela nových 
tvarů, vycházejících ze zcela nových technologií. 
Umlkly futurologické vize o nábytku budoucnosti 
a skončily bezstarostné experimenty. Současně pak 
mezinárodní styl, který se po druhé světové válce začal 
cílevědomě prosazovat, a který pronikl posléze do 
všech koutů Evropy i do USA, se začal ocitat v koncích. 

Spotřební zboží - nábytek s jeho povrchovými úpra- 
vami a se zdrcující stejností se objevoval za výlohami 
stejně tak v Londýně, Paříži, New Yorku, Tokiu a dal- 
ších metropolích celé konzumní společnosti. 

Nejprve reakcí na zdánlivě neotřesitelné pozice me- 
zinárodního stylu byla tvorba tehdy mladých architektů, 
ovlivněná pop - artem, který se stal jakousi konzumní 
subkulturou a protestem, především ale kritikou kon- 
zumnosti, která se ve spotřební společnosti stala průvod- 
ním jevem. (Pozn. Pop art se z velmi prostého důvodu 
v tehdejším socialistickém Československu nekonal. Po- 
jem dostatku a nadbytku byl v tzv. socialismu pojmem 
zcela neznámým. Místo konzumní euforie se i v oblas- 
tech výroby nábytku projevoval hlad po alespoň trochu 
zajímavých a výtvarně kvalitnějších předmětech.) 

Funkcionalismus, který se stal v západní Evropě 
a v Americe mezinárodním stylem, začal být terčem 
často i velmi nevybíravé kritiky. Byli to především ar- 
chitekti v USA - Stanley Tigerman, Charles Jencks, Mi- 

Obr. 1 Ještě v počátku sedmdesátých let vznikaly v mnohých evrop- 
ských městech stavební celky jak urbanisticky tak i architekturou, vytvo- 
řené v „mezinárodním stylu". Obr. 2 Židle a stůl (Chippendale) - sou- 
prava patřící k řadě nábytku {M Nouveau, Gothic and Biedermeyer 
Chairs"), která se v roce 1984 stala součástí sortimentu nábytku firmy 
Knoll. Obr. 3 - Obr. 4 Sedačka a křeslo ze série nábytku z recyklova- 
ného papíru (lepenky], který připravil Frank Owen Gehry v letech 
1 969-1 972. Sedačka pod názvem „Easy Edges" sklidila obdiv jako smys- 
luplná alternativa nábytku z plastických hmot. Obr. 5 Křeslo nazvané 
„Powerplay" -jedno z části kolekce vytvořené v roce 1 990-1 992 z tva- 
rovaných laminovaných lamel Frankem 0. Gehrym. 




279 



i 



MOŽNÉ JE VŠECHNO?" 




chael Graves, kteří se svými pracemi stali jedněmi 
z prvních kritiků modemismu. Realizacemi svých zcela 
nových přístupů k tvorbě, šokujícím tvaroslovím pro- 
sazovali nové, často i hravé tvary. Oporou mladých ar- 
chitektů zde byli i někteří učitelé působící na výtvar- 
ných školách a na architektonických učilištích. Na 
prvním místě je nezbytné jmenovat Roberta Venturiho, 
Hugha Hardyho a Charlese Mooratda. 

Svými díly a teoretickými studiemi se postavili do 
čela nového hnutí. 

Je pravdou, že náznakem rozchodu s ortodoxním 
funkcionalismem se vyznačoval i italský design již svými 
„organickými tendencemi" v padesátých letech. Byl to 
ale především italský anti-design z konce šedesátých let, 
který vyplynul jako reakce proti odosobněným průmy- 
slovým produktům. Teprve však návrhy s šokujícím tva- 
roslovím a nová oslnivá barevnost předmětného světa, 
se kterou v roce 1976 přišli italští tvůrčí pracovníci ve 
Studiu Alchymia, se staly výzvou k zcela novým přístu- 
pům. Samotné jméno tohoto studia, dosti výmluvné, sli- 
bovalo měnit přízemní a všední předměty ve „zlato". 

Pojem alchymie vycházel ze středověkých představ 
proměny méně ušlechtilých látek na látky ušlechtilé. 
Design skupiny Alchymia se opíral o zásadu „nového 
řemeslnictvf", které ale neznamenalo zřeknutí se vy- 
soce náročných a složitě vyvinutých technologií. Al- 
chymia si osobovala přístup postmoderní a zaměřovala 
se především na cíle esteticko-umělecké. Právě tento 
cíl si předsevzali milánští architekti. Mezi jinými Ales- 
sandro Mendini, Etore Sottsass jr., Andrea Branži, Mi- 
chele De Lucchi, Paola Navone, Robert Haussmann. 
Z této skupiny vyšly pak zásadní podněty pro obrodu 
evropského designu osmdesátých let. Jedním z prů- 
kopníků této skupiny se stal Alessandro Medini 
(1931). V Mediniho redesignérské práci, ve které se 
vracel ke slavným nábytkovým předmětům, vytvoře- 
ným předcházejícími generacemi, byl vyjadřován ná- 
zor, že avantgarda a její díla se již přežily a také názor, 
že žádné formálně nové designy již ani nelze vytvořit. 
K prvním projektům skupiny Alchymie patřil Bau Haus 
1 (1980) a následně pak Bau Haus 2. Šlo o ironizaci 
a banalizaci tradic Bauhausu. Byla to v jistém slova 
smyslu dobová polemika s odkazem funkcionalismu. 

Obr. 6 Designér Michele De Lucchi vytvořil židli nazvanou „First" jako 
jeden z artefaktů prací studia Memfis. Obr. 7 Drobné křeslo „Whis- 
key", očalouněné textilním nebo koženým potahem s polyuretano- 
vou a polyesterovou kypřící hmotou vyrábí firma Casina od roku 
1983 - design Maria Bělini. Obr. 8 Návrhář Vico Magistretti - ve- 
randa, 1984. Obr. 9 Židle „Secodda" kterou v roce 1982 ve stalu 
„Matt-black" navrhl Mario Botta 



„MÉNĚ JE NUDA" ANEB „MOŽNÉ JE VŠECHNO?" 



Počátkem osmdesátých let v Itálii vzniklo zcela nové 
hnutí, které ve svém programu radikálně odmítlo funk- 
cionalismus. 

Průbojnými italskými architekty byla odmítnuta 
„diktatura" tohoto mezinárodního stylu, který vnutil 
spotřebitelům, jak poznamenal Michal Ragon: „...ne- 
milosrdný svět konstruovaný podle geometrických zá- 
konů - monotónost včelí plástve - svět anonymnější 
než děrný štítek..." 

Milánská skupina, ve které se v roce 1980 po ná- 
zvem Memphis sdružili významní italští návrháři a vý- 
tvarní kritici, byla zřejmě posledním úspěšným poku- 
sem dvacátého století, po vytvoření vlivné designérské 
koncepce. Na předním místě to byli architekti Michel 
de Lucchi a především Ettore Sottsass (*1917) prorocký 
průkopník italského postmodernismu. Zatím co se Luc- 
chi svými pracemi zařadil mezi přední radikály desig- 
nérského hnutí počátku sedmdesátých let, Ettore Sott- 
sass byl jedním z prvních italských vyznavačů 
pop-artu. Při založení Memphisu se pak stal jako ar- 
chitekt, keramik, ale i malíř spiritus agens této skupiny. 
(Pozn. Sottsass se již záhy po druhé světové válce stal 
význačným návrhářem a malířem, který ale ani návr- 
hářství, ani malířství nestudoval.) 

Spolu s ním se založení Memphisu zúčastnil výrobce 
nábytku Renzo Brugola i majitelé velkoprodejny byto- 
vého zařízení Mario a Brunella Godanoniovi. Navrho- 
vané předměty hýřící oslnivými barvami vytvářené 
s vtipem až ironizujícím, které mnohdy vypadaly jako 
šokující hříčky daleko víc než seriózní nábytek, se 
zcela logicky staly terčem ostrých polemik. 

Jednotlivé předměty plné překvapivých materiálo- 
vých kombinací, zářící barevnou úpravou jako „neó- 
nové" poutače, byly pojaty spíše jako hříčka než jako 
seriózní interiérová a nábytkářská tvorba. Fantazie, 
snění, vzpomínky, naděje a novátorsky využívané tech- 
nologie - to vše obsahoval směr nazývaný „nová vlna". 
Členové skupiny Memphis používali abstraktní, velmi 
často i naivní tvary a provokativně působící povrchové 
úpravy. Mnohým kritikům jejich návrhy velmi často při- 
padaly jako obyčejný kýč, přesto se staly novým im- 

Obr. 1 0 Police „Carlton" - autor Ettore Sotsass jr. v roce 1 98 1 ve sku- 
pině Memphis vytvořil zařizovací předměty, připomínající totem. 
Obr. 1 1 Sofa „Torso"- autor Paulio Deganelo 1 1 982), výroba firma Cas- 
sina. Obr. 1 2 Autor Vico Magistretti v roce 1 982 navrhl nekonvenční 
řešení, při kterém navrhl kostru křesla, na kterou byla přehozena vl- 
něná deka obšitá širokou paspulí, v zadní části prosté sepnutá. Celá 
koncepce odpovídá Magistretttiho filosofii, obsažené i v názvu firmy, 
kterou založil v Dulwíchi (Velká Británie), a kterou pojmenoval „Broo- 
mstick Designs" („Návrhy ze smetákových tyčí"). 




v: 


■ y 




m — 


■ IV 



■mi 



VŠECHNO?" 



pulsem pro celosvětovou tvorbu nábytkových před- 
mětů. Autoři zřejmě zcela právem nazvali své snažení 
úsilím o nový mezinárodní sloh, ve kterém dokázali 
slučovat s uměním i kýč. 

Tvůrci Memphisu používali přímé odkazy na utvá- 
řející se komunikační společnost a zastávali názor, že 
objekt je pouze do té míry současný, do jaké míry pů- 
sobí jako medium, které stejně jako ostatní media 
slouží k přenosu určitého sdělení. Studia Alchymia 
a Memphis na sebe poutaly pozornost veřejnosti svými 
teatrálními návrhy a mnohdy i očividnou legrací z na- 
vrhování. Svým přístupem k tvorbě nábytku posunuli 
těžiště italské užité tvorby a průmyslového návrhu ná- 
bytkových předmětů o další krok vpřed. 

Onou „ztřeštěností" byli často ovlivněni i vynikající 
návrháři, pracující systematicky pro osvědčené italské 
firmy Cassina, Artemide, Kartel, Acerbis aj. Výrobky vy- 
tvořené v „novém pojetí" se poprvé objevily na milán- 
ském salonu v roce 1980. Byla to současně ukázka 
splynutí prací „avantgardních" nositelů tvůrčích in- 
vencí, s výrobci „kanonického" designu - s význačnými 
zavedenými a bohatými firmami, které v postmoder- 
ním designu začaly nacházet svůj zcela nový výraz. 

V Dánsku, Švédsku, ale i Finsku a Norsku bohatství 
návrhů posledních let před koncem dvacátého století 
povýšilo nábytkářskou produkci na vysokou výtvarnou 
úroveň. V mezinárodně postmodernistických osmdesá- 
tých letech získaly prostor i jiné hodnoty než čistě ra- 
cionální a funkcionalistické. 

Řemeslná práce i výrobky vycházející z továren do- 
sáhly prvotřídní kvality a návrháři dokázali zručnost 
truhlářských mistrů a strojové práce ve svých návrzích 
využít a zhodnotit natolik, že výrobci nábytku ve Skan- 
dinávii dokázali vyrábět nejlepší nábytek na světě - 
krásný, perfektně zpracovaný, z vysoce kvalitních ma- 
teriálů, ale poněkud dražší. I tak se ale zvýšil vývoz 
skandinávského nábytku. Jeho tvorba dospěla k novo- 
dobým vrcholům, k souhře tvaru, dekoru a účelu. Tu 
se začalo odehrávat cosi, co jsme poznali při sledování 

Obr. 1 3 Židle vyrobená z kombinace materiálů - dřevěné lamely, pře- 
kližkový sedák a 8mm drát použitý pro zádové opěradlo - autor Rudolf 
Tvede. Obr. 14 Police „Pilaster" z mořeného buku, kterou švédský ná- 
vrhář nábytku John Kandel podřídil návratu ke švédskému lidovému 
truhlářství. Před koncem svého života (+ 1 99 1 ) vytvořil v osobitém po- 
dání selská křesla, trojnožku na mléko a celou řadu židlí a skříňového 
nábytku, vyznačující se rysy anonymní selské truhlářské práce. Obr. 1 5 
Křeslo které v roce 1 985 navrhl Anders Hermasen jako tvatově odleh- 
čený předmět pomoci kombinace materiálů. Obr. 1 6 Prvek lavicové se- 
stavy pro vybavení hal vytvořil v roce 1 986 Fleming Steen Jensen. 



„MtNt jt NUDA ANEB „MOŽNÉ JE VŠECHNO?' 



celé historie nábytkového umění. Návrháři dospěli ve 
svém tvůrčím díle k vrcholům a nemohli dost dobře, 
snad kromě zdokonalování detailů, objevovat další 
nové možnosti. Veřejnost současně začínala být přesy- 
cená onou dokonalostí a začaly se ozývat i hlasy o es- 
tetické sterilitě. Přitom v osmdesátých letech vítězný 
prapor skandinávského designu pevně drželi ve svých 
rukou současně s Finy, Dány a Švédy především norští 
nábytkáři. 

Od počátku sedmdesátých let Norsko velkoryse in- 
vestovalo do mladých výtvarníků, kterým byl poskyto- 
ván prostor k experimentování. V kontaktu s kodaň- 
ským ortopedem doktorem Mandalem vznikaly řady 
sedacího nábytku zcela nově koncipovaného. Sku- 
tečné novinky vycházely z ateliérů Petera Opsvika, 
Svein Asbjornsena, Jan Lande, Svein Gusrunda, Tor- 
stena Nilsena, Torstein Flatoye a Hanse Ch. Mengsho- 
ela, kteří podřídili svoji práci hledání odpovědí na er- 
gonomické požadavky a využívali již tehdy klasickou 
technologii laminovaného dřeva. Výsledkem byla ne- 
jen nová koncepce sedačky Balans od Petera Opsvika, 
ale i nové typy sedacího nábytku z vrstvených dýh sle- 
povaných v lamely. 

Když hovoříme o posledních desetiletích druhého 
tisíciletí, nesmíme opomenout na skutečnost, že i na 
opačném konci Evropy, na Pyrenejském poloostrově, 
se vynořila nová tvůrčí síla nábytkářů, do té doby 
ostatní Evropou nepoznaná. Stín Francovy vlády, který 
ležel nad Španělskem téměř půl století, způsobil izo- 
lací. Díky tomu však nebyli architekti, návrháři i umělci 
ve Španělsku zasaženi onou stejností, unifikovaností, 
která ovládala celý civilizovaný svět. Je pravdou, že 
Francova vláda navodila hospodářskou letargii, která 
zatěžovala i vývoj nábytkové tvorby až do smrti diktá- 
tora v listopadu 1975. Výrobci byli důrazně směrováni 
k výrobě levných kopií výrobků, které měly úspěch 
v ostatních evropských zemích. Bylo to nekonečné ko- 
pírování starých osvědčených vzorů. 

V čele francouzských tvůrců stanul především Phi- 
lippe Starek, Pascal Mourq, Piere Paulin, Pierre Mazai- 
rac, Marc Berthier Daniel Pigeon, Marc Berthierem, 
Marc Jitiaux či Michel Cedesti. Jejich návrhy se vyzna- 
šují vytříbenou vysokou estetickou kvalitou. 

Francouzskému designu se v osmdesátých letech 
věnovaly osobnosti rovnající se svým předchůdcům 

Obr. 17 Židle z ocelového drátu - design Achile a Pier Castilioni. Obr. 18 Jídelní souprava „Cocorde" - norského návrháře Torsteina Flatoye 
1 1 986). Obr. 1 9 Židle, kterou její autor norský architekt Torstein Nilsen pojmenoval „Totem". I když zádové opěradlo bylo vytvořeno jako zají- 
mavý vějíř, nestal se tento nábytkový předmět ani příliš .hlučným" ani „vychloubavým". Obr. 20 Španělský nábytkářský podnik Akaba v roce 1 987 
začal vyrábět pohovku nazvanou MOR podle návrhu Pepe Cortéze a Javiera Mariscala. 





' ""•"•Jí /.» *V._T» 3*1 



283 



slUDA" ANEB „MOZNE JE VŠECHNO?" 





jako byli Le Corbusier, René Herbst i Eileen Gray. Je- 
jich nábytek z trubkové oceli, jejich funkční typy všech 
druhů základního mobiliáře udávaly směr vývoje, který 
ale francouzská spotřebitelská veřejnost považovala za 
neadekvátní. Francouzští a španělští spotřebitelé 
upřednostňovali spíše tradiční nábytek, vycházející 
z klasických tvarů šlechtického a dvorského nábytku. 

Situace v Československu 

Stav výroby nábytku v Československu v osmdesá- 
tých letech snad nejvýstižněji charakterizoval nestor 
českých nábytkových architektů Jaroslav Kadlec, který 
neúnavně na stránkách časopisu „Domov" pravidelně 
informoval veřejnost o neutěšeném stavu českosloven- 
ského nábytkářství: „Na našem trhu s nábytkem pře- 
vládá průměrnost a taje největší bariérou hlubšího pro- 
nikání dobrého designu ke spotřebiteli. V této 
průměrnosti žije výroba bez větších problémů. V této 
průměrnosti se daří i obchodu, nebot spotřebitel ve 
velmi širokém spektru, málo orientovaný v soudobé by- 
tové kultuře, je vcelku spokojen. Nemá totiž ani mož- 
nost srovnávání, ani většího poučení..." 

Nebyla to ale jen zmíněná průměrnost, vždyť řada 
talentovaných návrhářů nábytku působila jak v brněn- 
ském Vývoji nábytkářského průmyslu, tak ve vývojo- 
vých odděleních národních podniků, družstvech tak ' 
i v podnicích komunálních. 

O slovo se hlásili absolventi pražské UMPRUM, kteří 
od roku 1977 se pod vedením L. Vrátníka zaměřili na 
nábytkovou tvorbu. 

Je pravdou, že tento stav o kterém hovořil J. Kadlec, 
zapříčinila především neschopnost nejvyšších řídících 
pracovníků a výroba pro výrobu, která pohřbívala ta- 
lenty. Hodnotnější návrhy se zpravidla nedočkaly víc 
jak vystavení na brněnském výstavišti. 

Nemalý rozruch novými myšlenkami, nezvyklými, 
nekonvenčními, vzrušujícími a velmi často bizarními 
vnesla v roce 1987 mezi produkci nábytkového sucho- 
páru výstava mladých architektů Atika. 



Obr. 21 Chaise longue navrhl Pascal Morgue v duchu postmoder- 
nismu a postonstruktivismu. Odlehčená kompozice graficky vymeze- 
ných základních geometrických tvarů přispěla k vytvářeni stylu doby. 
Obr. 22 Židle „Z", autor Jiří Pelcl. Obr. 23 Sedadlo spojené se stolkem, 
které autor Jiři Pelcl nazval .Café" - prototyp z roku 1983. Obr. 24 
Stolky .Party"- autor Jiři Pelcl, prototyp z roku 1983. Obr. 25 Židle -je- 
den z artefaktů ateliérové tvorby kolektivu Atika , autor Vit Cimbura. 



KAPITOLA POSLEDNÍ O POSTMODERNĚ 
V TVORBĚ NÁBYTKU 



Tak jak jsme v předcházejících kapitolách konstato- 
vali, ozývaly se velmi dlouhou dobu kritiky celé mo- 
dernistické tvorby 20. století. Kritizována byla přede- 
vším skutečnost, že architekti, jako odborníci opírající 
se o ideály vyplývající ze sociálních věd, tvořili pro po- 
myslné „vyspekulované" lidi, pro vyspekulované ži- 
votní funkce. Je pravdou, že architekti kteří projekto- 
vali byty pro hromadnou výstavbu a zpracovávali 
návrhy hromadné výroby nábytku, tvořili pro uživatele, 
kterého si vytvořili podle svých představ. Svoje návrhy 
a projekty podřizovali svým často velmi subjektivním 
představám o chování lidí - o jejich potřebách. Vedeni 
svým vlastním názorem navrhovali předmětný svět, 
který měl naplňovat touhy a cíle jedinců. Stále inteziv- 
něji se ozývaly kritiky, které signalizovaly konec mezi- 
národního stylu. 

Dnes je obtížné vysledovat, kdy byl zahájen odpor 
vůči funkcionalismu v oblasti designu. 

Snad to bylo vystoupením W. Nehlse v Mnichově již 
v roce 1968. Místo hesla Adolfa Loose „Ornament a zlo- 
čin" požadoval prohlásit za zločin na lidech celé úsilí 
funkcionalistů, které vyústilo v „mezinárodní styl". 

Již šedesátá léta dvacátého století se stala přede- 
hrou k postmoderně a v sedmdesátých letech se hla- 
satelé a tvůrci postmoderny začali nekompromisně 
stavět do opozice. 

Proti heslu: „less is more" - méně je více - v osmdesá- 
tých letech postavili heslo „les is a bore" - méně je nuda. 

Postavili se proti strohému funkcionalistickému po- 
jetí, které tolik vyhovovalo i velkosériové výrobě ná- 
bytku. Byly vyhlašovány zcela protichůdné tendence, 
které vyústily do vytváření kontrastů. 

Chaelsi Jencksovi, jednomu z nejvýznamnějších 
amerických představitelů postmoderny, byla položena 
otázka, kdy vlastně vznikl tento nový směr. 

Bez velkého rozmýšlení prý prohlásil, že doba vzniku 
postmoderny začala odpoledne 15. července 1972 ve 
3 hodiny 32 minut, když bylo do vzduchu vyhozeno síd- 

Obr. I Tančící dúm - Rašinovo nábřeží v Praze, návrh Frank Owen 
Gehry a Vládo Miíunič. Obr. 2 Úložný prostor - autor Ettore Sottass. 
Obr. 3 Stůl - autor Hans Hollein. Obr. 4 Toaletní stolek - návrh Mi- 
chael Graves. Obr. 5 Židle - návrh Robert Venturi 




POSTMODERNA 




Obr. 6 Židli .Dora" navrhl Bruno Huber [Huttwil, Švýcarsko). Obr. 7 
Židle - návrh Dietra Waeckerlina (Emden). Obr. 8 - Obr. 1 0 Židle - 
Vlastimil Teska. Obr. 1 1 Křeslo - Marek Teska 



liště Pruitt Igoe v St. Louis ve státě Missouri - areál ozna- 
čovaný za model sociálního obytného obydli, postavený 
v duchu ortodoxní funkcionalistické architektury. Bě- 
hem krátkého času byl tento areál tak zchátralý, že mu- 
sel být pro beznadějný stav odstraněn. Podle názoru Ch. 
Jenckse byl tento případ dokladem absolutního ztrosko- 
tání celého mezinárodního stylu. 

Moderna, která se zdála být nevyčerpatelným pra- 
menem, zestárla. Proti strohému pojetí začaly být vy- 
hlašovány tendence, které vyústily do vytváření kon- 
trastů proti příliš věcnému, racionálnímu prostředí 
a především proti strohosti techniky. To již doba mezi- 
národního stylu v architektuře staveb a v tvorbě ná- 
bytku pominula úplně. 

Hlavním cílem postmodernismu byla snaha navrátit 
architektuře její humánní dimenze. Mnozí autoři začali 
tvořit i nábytek všemožných a často zcela nemožných 
tvarů v domnění, že stačí užit přírodní formy a přírodní 
materiály a architektura se stane humánní. 

Dokonce i firma Knoll, která byla „vlajkovou lodí" 
mezinárodního stylu, při tvorbě nábytku zvolila zcela 
nový kurs. Robert Venturi připravil v roce 1985 pro sor- 
timent fy Knoll eklektický sedací nábytek z ohýbaného 
laminovaného dřeva s vyřezávanými zadními opěradly, 
pomalovaný různými barvami a vzory. Byla to rehabi- 
litace ornamentu? 

Většina toho, co v první polovině tohoto století no- 
sitelé modernismu vášnivě odmítali, se stalo dnešním 
„avantgardistům" opět sympatické. 

„Postmodernisté chtějí všechno, co modernisté zavr- 
hovali- historii, ornament, kontrast, rozmanitost, sym- 
bolismus, fantasii, metaforu. A pouštějí se za nimi oka- 
mžitě a to všemi směry. Mám vůči postmodernistickým 
strukturám mnoho výhrad. Stylově představují tyto kon- 
strukce to, co Le Corbusier odsoudil jako ozdobné péro 
na klobouku ženy." Ada Luisa Huxtableová. 

Na prvním místě při pohledu na postmodernu je 
nezbytné zdůraznit, že se zcela vytratilo opovrhování 
minulostí. 

Mnozí návrháři nábytku se při hledání inspirací ob- 
rátili do historie a současně začali rozvíjet regionální 
vlivy. Rozmanité světy počaly existovat vedle sebe. Mi- 
nulost, přítomnost a budoucnost i v tvorbě interiérů 
a nábytkových předmětů začaly splývat. Je pravdou, že 
funkcionalističtí teoretici a tvůrci avantgardní architek- 
tury již v samotných počátcích tohoto mezinárodního 
usilování o funkcionalistickou tvorbu velmi radikálně 
odmítali vše předchozí. Oproti ortodoxním vyznava- 
čům funkcionalismu začala být mladá generace tvůrců 
postmoderny minulostí zcela pohlcována. 



19 f. 



V návrzích tvůrců postmoderny nastalo období 
shromaždování roztroušených epizod Z bohaté historie 
a využívání jejich symboliky. 

Jako reakce na totalitu funkcionalismu se postmo- 
dernismus otevřel zeširoka tvarům - nápadům i roz- 
marné barevnosti. Nastal pravý opak od situace, kdy 
hlasatelé ortodoxního funkcionalismu vyžadovali od 
svých stoupenců mimo jiné také tvůrčí disciplínu, která 
pak byla v architektuře striktně dodržována - často tak 
jako vojenský řád. Do výroby funkcionalistického ná- 
bytku, a to nejen v totalitních režimech, byly vkládány 
programy a návrhy bez ohledu na pocity, tužby i ná- 
roky jejich uživatelů. 

Tvorba autorů postmoderny se stala reakcí na tuto 
totalitu, která vyžadovala věcnost nábytkových před- 
mětů. Tvůrci ale neváhali přiblížit se až ke kýči a velmi 
často i k banalitě. Oblíbili si rozmarné hříčky sloužící 
radosti a vše pak podřídili dekorativní stránce. Výtvarné 
výstřelky se staly zcela běžnou praxí - jakoby neznaly 
žádných omezení, otevřela se tak cesta i diletantům. 
{Pozn, - Je pravdou, že pravidla, tradice a konvence ni- 
kdy neomezovaly skutečné tvůrce, právě jako neumož- 
ňovaly druhořadému, aby vytvářel geniální díla.) 

Postmodernismus vyvolal velké rozpaky, pro mnohé 
byl překvapením a mnohé rozesmál. Toto hnutí bylo 
označováno mnoha přívlastky: za „bláznivé", „schizof- 
renické", „klaunovské", ale i „úsměvné", „snivé" a „mys- 
tické". Bylo zcela logickou odezvou na pravoúhlou ste- 
rilní „přiložníkovou" tvorbu. Toto uvolnění mělo za 
následek, že se mnozí talentovaní návrháři nábytku po- 
čali koncem dvacátého století zabývat návrhy nábytku 
jako ateliérovou tvorbou „uměleckých objektů". 

Z prostých předmětů, jakými jsou židle, stolky, 
skříňky či lůžka začali mnozí návrháři vytvářet „umě- 
lecké předměty". A zde si ale s mnoha moudrými mu- 
síme položit otázku: Je nezbytné a potřebné aby kni- 
hovna vedla s uživatelem esteticko-intelektuální 
rozhovor, má sedací nábytek, který by měl být v prvé 
řadě a především zdravotně nezávadnou podpěrou 
hýždí, vyjadřovat estetické cítění sedícího?" 

Úsilí po zviditelnění a snaha po originalitě vede ke 
stupňování tvarových kreací a k tomu, že navrhovaný 
tvar věci přerůstá jeho účel a to natolik, že vznikají 
předměty, které neslouží žádnému účelu a přitom se 
neustále tváří jako použitelný nábytek. Navrhování 

Obr. 12 New Yorský mrakodrap - Philip Johnson (1978-1982). 
Obr. 1 3 - Obr. 1 4 Židle podle návrhu Michaele Gravese. Obr. 1 5 
Křeslo pro butik Diany von Funsternbergové, autor Michael Graves. 
Obr. 1 6 Fasáda rodinného domu podle návrhu Roberta A. M. Sterna 
z let 1979-1980 (Lawson House Qugue). 



POSTMODERNA 




POSTMODERNA 




Obr. 1 7 - Obr. 1 8 Židle - autor Milan Knížák Obr. 1 9 Kávový stolek - 
autor Javier Mariscal, Barcelona. Obr. 20 Stůl - autor Peter Shire - Los 
Angeles Obr. 21 Stůl - autor Milan Knížák 



nábytku sklouzlo v pracích mnoha autorů do snahy 
vytvořit z prostých předmětů umělecká díla a jako 
velká umělecká díla chtějí být také hodnocena, pře- 
devším finančně. 

Návrháři se často snaží vymyslet nejneobyčejnější 
kombinace barev, nejneobyčejnější tvar, jen proto, aby 
upoutali a uchvátili obecenstvo, aby zvítězili v konku- 
renci. Převládl nekritický postoj, který dovoluje vše. 
V něm se pak rozplývá vše a vše je možné. 

Je to snad i tím že jako rozčarovaní prožíváme ob- 
dobí konců utopií, podle kterých měla technika přinést 
lidstvu naplnění všech základních lidských potřeb. Do- 
šlo k velkým deziluzím. Vytratil se velký příběh a pro 
mnoho lidí vyprchala i víra křestanská. Ve stavu pro- 
kletí se ocitl socialismus, který jako svůj teoretický štít 
v sobě nesly generace avantgardy funkcionalistů. Z ná- 
vrhů předmětného světa v pracích mnoha návrhářů 
předmětů denní potřeby se vytratil onen tradiční cha- 
rakter, který byl v Evropě ještě v předcházejícím ob- 
dobí založen na tvůrčím hledání hodnot. 

Sociální funkce jako základní poslání práce na návr- 
zích každodenních předmětů se vytratila současně s ná- 
vrhy, které by podněcovaly další technologický rozvoj. 
Navrhování tak ztratilo svůj tradiční charakter založený 
na praktických, ale i sociálních hodnotách a často i na 
hlubším tvůrčím hledání. Mnohými návrháři přestal být 
dokonce řešen soulad základních faktorů poctivé práce, 
spočívající ve vazbách mezi materiálem, rozměrovými 
parametry, konstrukcí a konečným vzhledem. 

Snad to, co se odehrává v oblasti navrhování ná- 
bytku před koncem druhého tisíciletí, vysvětluje i po- 
známka významného francouzkého uměleckého kri- 
tika Géralda Gassiota-Talabota, který v roce 1985 
o nábytkové tvorbě poznamenal: „...nejhorší nepřítel 
současného designu nábytku je samotné současné na- 
vrhování nábytku, se svým konformismem, se svou 
skandální praxí vysokých cen, které udržují širokou ve- 
řejnost mimo dosah předmětů, které by mu měly být 
přednostně určeny, v estetické nejasnosti předmětu, 
který je odvrácen od své funkce a přeměněn na prvek 
okázalosti, porušujíc všechny vztahy k architektuře..." 

Psát odpovědně o nábytkovém umění koncem dva- 
cátého století je nejen obtížné, ale vzhledem k příliš 
malému časovému odstupu snad i neužitečné. Postih- 
nout v závěrečné kapitole tvorbu nábytku posledních 
let konce druhého tisíciletí je složité především proto, 
že neexistuje jednotný vývoj tak jak tomu bylo ve všech 
předcházejících etapách. Je nesnadné pronášet soudy 
nad současnými pokusy návrhářů nábytku, obzvlášť 
těch, kteří si za svůj hlavní cíl předsevzali být za kaž- 



288 



POSTMODERNA 



dou cenu zvláštní, originální a je náročné kritizovat realizace, kterými jejich autoři chtějí šokovat a při tom je dobře 
hospodářsky zhodnotit. 

Jedinou cestou jak je možné se z této situace dostat, není zřejmě pouze obrana svobod pluralitních forem, ale 
navrácení tvorby nábytkových předmětů k plnění základního poslání. 

Necháváme pak autorům, kteří u nás snad napíší další kapitoly o vývoji nábytkového umění otevřenou po- 
slední kapitolu, aby v ní zaznamenali zda se podaří navrátit se při tvorbě nábytkových předmětů k celému člo- 
věku. Měli by v ní popsat jak budou v předmětném světě navrhovaném s pokorou talentovanými návrháři ná- 
bytku naplňovány lidské tužby a potřeby. Budeme s nadějí a vírou v lidskou moudrost očekávat že v ní bude 
napsáno, že se tvorba nábytku našla cestu k upřímnému spoluvytváření předmětného světa, který by odpovídal 
prostému životu nezatíženému na jedné straně extravagancemi a na druhé konvencemi. 

„Aby dílo mohlo řádně posloužit, musí býti nejprve ve svém oboru skutkem - činem, musí být jako báseň, jako so- 
cha, jako symfonie, něco nového, bohatého, hutného, co v sobě zahrnuje jako zárodky v lůně mateřském- zárodky 

mnohých děl příštích ale to je možné jen tehdy, je-li dílo plodem celé osobnosti , nejen jeho pouhého já..." 

F. X. Šalda 



Je potřeba aby se nad hromadným životem společnosti zvedala kultura. Jen ta může dávat lidským dovednos- 
tem řád, smysl ale i směr. " 

„Svou vlídností a pozorností k lidským potřebám z jedné strany, svou snahou o řád, jasnost i jistotu z druhé strany 
měly by nové nábytkové předměty být dílem výtvarným, vyžadujícím od svých tvůrců jak hluboké a konkrétní ži- 
votní zkušenosti, tak pevné a jasnovidné tvarové vůle. " 

Jindřich Chalupecký 



„Obyčejnost je označení velké ctnosti, která se obyčejně nevyskytuje. Obyčejnost nepřekvapuje, ale často chytí 
lidi za srdce. Je to tedy věc citová. Obyčejná voda, ovšem výborná, chutná nejlépe ze všech nápojů, které jsme kdy 
pili. Ta jedině osvěží. Snad bylo nutné, abychom vše možné poznali, zkusili, přetrpěli. ale právě tak je asi nutné, 
abychom ze zmatku, nadbytku a neobyčejnosti dospěli ke skromnosti a obyčejnosti. " 

J. E. Koula 



„Potřebujeme kolem sebe předměty (zařízení je našim širším „já") dokonale přizpůsobené účelu ipříznivě vyzní- 
vající v našem vnitřním životě. " 

Adolf Benš 



289 



LITERATURA 



POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA 



Antické uměni. Praha, Artia 1970. 
Bauhaus Wohnhaus-Industrie - Buch 3- Mnichov 1925. 
Bauhaus Zeischrift fůr Bau und Gestaltung I— III. Mnichov 1929. 
Bayer, H.: Bauhaus 1919-1928. New York 1938. 

Cimburek, R, Halák, J., Herain, K., Whirt, Z.: Dějiny nábytkového umění. Brno, Rovnost 1948. 

Dieckmann, E.: Móbelbau in Holz, Rohr und Stáhl. 1931- 

Dlabal, S.: Kapitoly o bydlení. Praha, Teps 1983. 

Dlabal, S.: Thonetova židle. Praha, Architektura ČSR 7/1982. 

Dlabal, S.: Variabilní bydlení. Praha, ÚBOK 1972. 

Dlabal, S., Kitrichová, E. a kol: Nábytek, člověk, bydlení. Praha, ČSVA 1977. 

Gabrini, G.: Starověké kultury předního východu. Praha, Atria 1971. 

Geiss, H.: Starověký Knóssos. Praha, Vyšehrad 1985. 

Gombrich, E. H.: Příběh umění. Praha, Odeon 1992. 

Halabala, J.: Výroba nábytku tvorba a konstrukce. Praha, SNTL 1975. 

Hayward, H.: Le meuble dans le monde. Paris, Flammarion 1967. 

Hejzlar, G.: Etaiskové a jejich výtvarná práce. Praha-Brno 1969- 

Hinz, S.: Innenraum und Mobel. Berlin, Henschelverlag 1976. 

Honzík, K.: Cestou k socialistické architektuře. Praha, SNTL 1960. 

Honzík, K.: Determinanty architektonické tvorby. Praha, Svaz architektů 1957. 

Honzík, K.: Tvorba životního slohu. Praha 1946. 

Honzík, K.: Úvod do studia psychických funkcí v architektuře. Praha 1944. 
Júrgen, K.: Moderně Klassiker Móbel, die Geschichten machen. 1982. 
Koula, J. E.: Snaha o nový český interiér. Praha, ÚBOK 1977. 
Koželka, K: Dnešní byt. Praha 1962. 

Kreisel, H.: Die Kunst des deutschen Móbels I— III . Mnichov, C. H. Beck 1968, 1970, 1973 
Larousse: Umění a lidstvo. 

Lassus, J.: Raně křesťanské a byzantské umění. Praha, Atria 1971. 

Le Corbusier: Précisions sur un état présent de Tarchitecture et 1'urbanisme. Výňatek z článku „L'aventure 

de mobilier, otištěného v IX ročníku časopisu Stavba - 1930—1931. 
Lilley, S.: Stroje a lidé v dějinách. Praha, Orbis 1973- 
Lucie-Smith, E.: Furniture. Londýn, Thames and Hudson 1979. 
Mouchová, B.: Záhadní Etruskové. Praha, Mladá Fronta 1966. 
Mrázovi, B. a M.: Secese. Praha, Obelisk 1971. 
Múller-Christensen, S.: Alte Móbel. Mnichov, Brúckmann 1981. 
Nagel, G: Mobel. Mnichov, Battenberg Verlag 1979. 
Pechar, J.: Československá architektura 1945-1977. 
Philip, P.: Furniture of the World. Londýn, Octopus Book 1978. 



Poche, E.: Pražské interiéry 

Richter, G. M: A Furniture of Greeks, Etruscan and Romans. 1966. 

Savický, N.: Renesance jako změna kódu. Praha, Prostor 1998. 

Schlemmer, O.: Das Staatliche Bauhaus in Weimar. 1925. 

Stroney, D. E.: Uměni světa. 

Syrový, B. a kol: Architektura - svědectví dob. 

Šimoníková, J.: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem. 

Teige, K.: Moderní architektura v Československu. Praha, Odeon 1930. 

Teige, K.: Nejmenší byt. Praha, nakladatelství V Petr 1932. 

Teige, K.: Práce J. Krejcara. Praha, nakladatelství V Petr 1933. 

Umění nové doby. Praha, Odeon 1970. 

Umění pravěku a starověku. Praha, Odeon 1967. 

Umění renesance a baroku. Praha, Odeon 1970. 

Umění středověku. Praha, Odeon 1969. 

Vařeka, J.: Lidová architektura. Praha, SNTL 1983. 

Vitlich, P.: Česká secese. 

Wilhem von Vacano, O.: Die Etrusker. Stuttgart 1955. 
Winter, Z.: Kulturní obraz českých měst. 

Winter, 1:. Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Praha 1914. 
Winter, Z.: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století. Praha 
Woodbury, R. S.: Dějiny soustruhu do roku 1850. 



LITERATURA 



CITOVANÁ LITERATURA 



sír. 10 Čapek, K.: Jak se co dělá. Praha, Československý spisovatel 1973. 
str. 10 Syrový, B. a kol.: Architektura - svědectví dob. Praha, SNU 1977. 
str. 12 Park, R. E.: Příspěvek k sociologii města a bydleni. 
str. 13 Lips, J.: O původu věcí. Praha, Orbis 1960 
str. 15 Bible - Starý zákon 10 3-4. 

str. íó"Xenofón: O Kýrově vychováni, překlad V. Bahník, Praha 1967. 
str. 23 Homéros: Odysseia 
str. 24 Siting, E. 

str. 27Xenofón: Vzpomínky na Sokrata. 

str. 29 Pausaniás: Cestování po Řecku (Periégesis tés Hellados) 

str. 30 Lips, J.: O původu věcí. Praha, Orbis 1960. 

str. 31 Livius Titus: Dějiny. (Překlad P. Kuchařský, Č. Vránek 1971 / AK. sv. 11.) 
str. 38 Livius Titus: Dějiny. (Překlad P. Kuchařský, Č. Vránek 1971 / AK. sv. 11.) 
str. 41 Goff, J: Kultura středověké Evropy. Praha, Odeon 1991. 
str. 57 Guarinus, doktor 

str. 57Winter, Z.: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století. Praha 
str. 60 Winter, Z.: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století. Praha 
str. 61 Winter, Z.: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve 14. a 15. století. Praha 
str. 77Steten, P.: Paměti. 

str. 87 Gombrich, E. E: Příběh umění. Praha, Odeon 1992. 

str. 145 Zweig, S.: Marie Antoinetta. Amsterodam 1964. 

str. 147 Gtím, M: Correspondance Littéraire philosophie et critique. 

str. 159 Maurois, A.: Dějiny Francie. Praha, Lidové noviny 1994. 

str. 174 Koula, J. E.: Snaha o nový český bytový interiér. Praha, ÚBOK 1976. 

str. 184 Vitlich, R: Česká secese. Praha, Odeon 1982. 

str. 186 Čapek, K.: Časopis Kultura bydlení ročník 1925. 

str. 186 Janák, P.: O nábytku a jiném. Praha, Umělecký měsíčník, únor 1912. 

sír. ISdSteam, M.: 

str. 190 Giedion, S.: Walter Gropius. Londýn, The Architectural Press 1954. 
str. 190 Merc, von.: 

str. 192 Čapek, K: časopis Kultura bydlení, ročník 1925. 

str. 193 Semper, G.: Uber Baustyle 1860. Der Stil in den technischen und tektonischen Kůnsten. Frankfurt 

am Main, Verlag fůr Kunst und Wissenschaft. 
str. 196 Morris, W.: On Art and Socialism. Londýn, Lehman 1947. 
str. 205 Šalda F. X.: Šalda a nová architektura. Pražská revue 1937-38/2 
str. 208 Janák, P: Hranol a pyramida. Praha, Umělecký měsíčník, leden 1911. 
str. 211 Krejcar, J.: Uarchitecture contempotaine en Tchécoslovaquie. Praha, Orbis 1928. 
str. 212 Benešová, M.: Rondokubismus. Praha, časopis Architektura ČSSR, XXVIII 1969. 



LITERATURA 



str. 214 Horneková, J.: České art deco. Praha, Katalog k výstavě U. M. 1993. 
str. 215 až 216 Le Corbusier: Vers une architecture. Paříž 1929- 
str. 219 Gropius, W.: Wohnhaus - Industrie Bauhaus-Buch 3 Munchen 1925. 
str. 220 Gropius, W: časopis Bytová kultura (1924-1925) 

str. 220 Schlemmer, O.: Das Staatliche Bauhaus in Weimar - Idee und Wirklichkeit. Berlin 1965. 
str. 223 Róssler J.: Bytová výstava ve Stuttgarte. Praha, časopis Styl, VIII 1927-28. 
str. 223 Teige, K.: Moderní architektura v Československu. Praha, Odeon 1930. 
str. 224 Dresdner Nachrichten ze dne 13. 7. 1932 

str. 225 Teige, K.: De Stijl a holandská moderna. Praha, časopis Stavba, III 1924-25. 

str. 225 Berlage, H. P.: Názory o slohu. Haag 1905. 

str. 226 Doesburg, T.: Obnova architektury. Praha časopis Stavba, roč. 1924. 

str. 227 Teige, K.: Moderní architektura v Československu. Praha, Odeon 1930. 

Str. 228 Kitrichová, E.: Vývoj bytového interiéru. Brno, časopis Rozhledy 1970. 

str. 228 Adlerová, A.: České užité umění 1918-1938. Praha, Odeon 1983. 

str. 229 Janák, P.: Praha, časopis Styl, roč. 1920. 

str. 232 Koželka, K.: Funkcionalismus včera a dnes. Praha, Malá knižnice ÚBOK 1968. 
str. 232 Vaněk, J.: Právo na obydlí - povinnost industrie. Úvodní článek k prvnímu vydání časopisu 
Bytová kultura 

str 238 Vrátník, L: Sborník přednášek Nábytek 1986. Brno, ČSTVS 1986. 

str. 239 Nový, O.: Česká architektonická avantgarda. Praha, Prostor 1998. 

str. 240 Le Corbusier: Vers une architecture. Paříž 1929- 

str. 242 Le Corbusier: Vers une architecture. Paříž 1929. 

str. 243 Koula, J. E.: článek Architektura 1969. 

str. 246"Wright, F. L: The living city New York. 1958. 

str. 249 Die Tischlerzeitung - Truhlářské noviny. Praha 10. 8. 1943- 

str. 249 Nová doba 30.3.1941 a Lidové noviny 30. 3- 1941. 

str. 254 Markalous, B.: Přehled světové tvorby. Brno, Bytová kultura 1924-25. 

str. 257 Salicath, B: článek pro časopis Domov 

str. 259 Larsonová, L: 

str. 266 až 267 Koula J. E., Koželka, K.: Padesát let úsilí o nový český interiér. Praha, Architektura ČSSR 
1968. 

str. 266 Koželka, K.: K otázkám bytové kultury a bytových zařízení. Praha, Tvar VII 1955. 
str. 268 Chalupecký, J.: Tvarový vývoj nábytku. Praha, ÚBOK 1962. 
str. 268 Koula, J. E.: Otázky bytové kultury a bytových zařízení. Praha, Tvar 52 VII č. 2. 
str. 269 Lamarová, M.: 

str. 280 Kadlec, J.: K problematice průmyslového designu nábytku v ČSSR. I. P. D. 1980 
str. 282 Huxtableová, A. L: 

sír. 285 Chalupecký, J.: Tvarový vývoj nábytku. Praha, ÚBOK 1962. 



293 



LITERATURA 



DALŠÍ CITOVANÁ LITERATURA, ZDROJE 
SEKUNDÁRNÍCH CITACÍ 



Fuchs, B., Polášek, J.: Brno, časopis Index 1929. 

Hofman, V.: Příspěvek k charakteru moderní architektury. Praha, Umělecký měsíčník, leden 1911. 
Janák, P: Časopis Styl, ročník 1922. 

Kandinski, W.: Staatliches Bauhaus 1919-1923. Weimar-Můnchen, Bauhaus. 

Kvasnička, I.: Vývoj čs. bytového interiéru a bydlení mezi dvěma světovými válkami. Praha, ÚBOK 1969. 

Lamarová, M.: Fenomén evropské kultury - italský design. Praha, Domov 1984. 

Raiser, J.: Přednáška na semináři bytových architektů, Brno 22,dubna 1970. 

Savický, N.: Renesance jako změna kódu. Praha, Prostor 1998. 

Starý, O.: Padesát let československé architektury. Praha, Architektura ČSSR 1968. 

Svoboda-Rott, J.: Základy teorie architektury. Praha 1953- 

Štursa J., Štursová, V.: Lidový nábytek. Praha, Architektura II. 1942. 

Teige, K.: Nejmenší byt. Praha, nakl. V. Petr 1932. 



REJSTŘÍK 



REJSTŘÍK 



A 

aerodynamismus 234 
Age of mahagony 135 
aglomerace 33 
Akaddská říše 12 
akant 37,78 
akantové listy 122, 93 
akantové úponky 148 
Akropolis 25 
akroterie 37 
Alchymia, skupina 276 
Amiens 51 

anglické nábytkové uměni 133 
antický grotesk 141 
anti-design 276 
aplikace mosazné 164 
apliky bronzové 122 
arabesky 78, 94 
architekt profesionální 73 
arkádové podepření 74 
arkády 55, 75 
ArtandCraft 195 
Art deco 213 
ArtNouveau 200 
Artek 261 

Artěl (též Ateliér pro výtvarnou práci) 209 
asketismus 50 

Asociazzione per il Disegno Industriale 

264 
Asyřané 11 

athénská trojnožka 153 
Atomium 269 
atrium 35 
avantgarda 239 

B 

Babyloňané 11 
bakelit 248 

baldachýn 46,57,60,70 

sloupkový 79 

trámkový 80 
balustrády 143 



balustrování 67 
balustrové tvarováni 105 
Barbaři 41 
baroko 87 

pozdní klasicistní 96 
Bauhaus 217 

bergere (též čalouněné křeslo) 120 
bergere en gondole (též ušák) 120 
biedermeier 173 
bronz 20 
litý 108 
budoir 118 
buffet 56 
bufet 86, 96 

bureau a cylindre (též stůl psací 
s žaluziovým uzávěrem) 122 
bureau commode 94 
Bureau du Roy 113, 149 
bureau du roy Stanislaus 149 
bureau ministře 164 
bureau-plat (též stůl psací plochý) 122 
Bydlení na míru 253 
Byzance 41 

C 

cabinetto chinesse 125 

cabriole leg (též noha prohnutá) 135 

canapé 120 

Canterburry 51, 59 

cassapanca (též truhlová lavice) 66 

casseta (též truhlička na šperky) 68 

cassone (též svatební truhla) 67 

cechy 55 

celuloid 248 

cistátor (též truhlář, truhličník) 62 
cisterciáci 51 

club foot (též kyjovité zakončení noh) 133 
cockfight (též židle pro psaní) 133 
couch (též gauč) 138 
Cristal Paláce (též Křišťálový palác) 190 
cupboard (též kredenc uzavřený) 80 



295' 



REJSTŘÍK 



Č 

čalounění 93 
časopis 

Architectural Record 246 

Bytová kultura 231 

Domov 280 

Stavba 227 

Umělecký měsíčník 208 
čepování 171 
čepy 15 

klínové 19 
České umělecké dílny 250 
česko-renesanční 194 
čínská čajovna 126 

D 

danteska 70 

DeStijl 217,225 

dekor lidového nábytku 170 

design 

italský 262 

průmyslový 246 

skandinávský 257 
desornamento 83 
Die Wohnung 222 
dílcová výroba 182 
Direktorium 157 
divan 120, 190 
dláto 20,24,30 
dóm 59 
domus 34 
drapérie 109 
dřevo 

akáciové 19 

cedrové 19 

cypřišové 64 

ebenizované 196 

ebenové 14, 19 

gabonové 22 

hruškové 64 

javorové 64 

modřínové 64 

ořechové 64 

sykomorové 19 

teakové 14 
dřevořezba 20 



dům 
atriový 34 

nájemní (činžovní) 185 
dýha 19 

dýhování zvlněných ploch 90 
dynamika 208 

E 

ebenisté 105 
Ecole de Nancy 198 
empír 159 

en bateau (též postel-lod) 162 
Encyklopedie 115 
Esprit Nouveau 212, 215 
estetika mašinistická 226 
etažér 177, 192, 198 
Eufrat 12 

F 

faltwerk 56 

faraón 18 

femme-fleur 199 

festony 90 

fiály 60, 186 

fládrování 101 

florální motivy 146 

Floreale 202 

formalismus 221, 248 

fošny 48 

fotel 190 

frézka 188 

frygická čapka 158 

funkcionalismus 221, 237, 253 

G 

garnitury (též sedací soupravy) 163 
garnitury plyšové 189 
gauč (též couch) 138 
geometrický řád 221 
geometrismus 226 
girlandy 90, 152 
gobelín 92 

gotické růžice 53, 57, 186 
gotika 51 
Grácie 36 

gresso (technika plastické dekorace) 71 
guéridon (též stolek odkládači) 121 



2®h 



REJSTŘÍK 



H 

Halberstadt 51 
hedvábné drapérie 114 
hermy 65, 75, 116, 164, 165 
high-boy (též skříň komodová) 144 
historismus nacistický 249 
hliník eloxovaný 251 
hmoždinky 19 
hoblík 46 

macek 60 
hřeby 

kovové 30 

rozetové 59 

s ozdobnou hlavicí 77 

Ch 

chaires (též židličkáři) 108 
chaise longue 120, 151, 223 
Chartres 51 
chebská technika 101 
chinoserie 124 

I 

IKEA 260 

iluminace knižní 43 
impluvium 37 
inkrustace 71 

intarzie 19, 56, 71, 76, 89, 107, 123, 142 
interiér 

orientální 125 

á la grecque 141 
islám 54 

J 

japonská kultura bydlení 199 
jarmara 170 
jezuité 87 
jizba 

černá 34,46,167 

dýmná 167 
Jugendstil 200 

K 

kabinet 66, 86, 93, 176 
kabinet stolový 95, 99 
kanalizace 12, 23 

kartibulum (též stůl mramorový) 37 



kartuš 89 

karyatida 66, 74, 164 
katedrály 51 
kazatelna 88 
kladivo 24 
klasicismus 147 
kláštery 44 
klekosed 274 
Klementinum 99 
klíh kostní 30 
klínování 171 
knihovna 65,138, 177 
knihovní skříň 192 
Knóssos 23 
kolébka 167 
Kolín nad Rýnem 51 
Koloseum 38 
kolovrat 169 
koltra (též závěs) 61 
komoda 94 

komoda s psacím pultem 95 
komplety 189 
kompozice geometrická 56 
konstrukce rámová 156 
konstruktivismus 222 
kontra - konstrukce 225 
konzola volutová 89 
koupelna 23 

koutnice (též skříňka rohová též rychtářská) 
172 

kování 47, 49, 90 
kování železné 53 
kovový nábytek 30 
kožené kupóny 81 
Královská manufaktura 111 
Krásná jizba 235 
krb 46 

kredenc 57,194 
otevřený 80 
stolová 66 

uzavřený (též cupboard) 80 
Kréta 23 
kružby 60 
kružidlo 30 
křeslo 48 

bednové 54 

Brno 238 



REJSTŘÍK 



caquetoire 75 


meridiene 158 


čalouněné (tez bergerej IzO 


poloobloukovité 36 


čalouněné 220 


z ocelové trubky 239 


rautuil 93, 108 


lenoska 


houpací 144, lyl 


indiskretni 191 


chrámové 52 


lásky 191 


kathedra 38 


listovec 64 


111 í ATA 

klubové 220 


Lišov 102 


kurulské 38 


lišty krepované profilované 76 


mrzout (boudeuse) 191 


liti do ztraceného vosku 14 


na pérech 192 


loculificer (tez lavicnik) 61 


ritscnilu 191 


loketniky 79 


ropucha (crapaud) 191 


Louisez 152 


s podaickami 82, 87 


ložnice 35 


1 —ir\ 

savonarola 70 


lůžko 


solium 38 


rokokové 123 


truhlove 52, 58 


roztahovací 21 


trůnní 75 


vestavěné 47 


tnnohe 52 


výklopné 187 


ušák 80, 91 


vysunovací 70 


z ocelových trubek 239 


1 • 1 vyji ✓ -t /-i 

lvi okřídleni 161 


křesťanství 41 




Křišťálový palác (též Cristal Paláce) 190 


M 


křižáčtí rytíři 54 


11 1 1 r -f 

Magdeburg 51 


kubismus 207 


..,„1. .,,...„ -12/ 
mahagon 134 


kuchyň černá 168 


malba na dýhovaných plochách 142 


kultura 


malování 62 


egejská 25 


manufaktura 104 


minojska 23 


manufakturní výroba 92 


kvakeři 143 


manuskript ilustrovaný 43 


kýč 192, 249 


manýrismus 125 


kyjovité zakončení noh (též club foot) 133 


marketene 89, 94, 106, 123, 142, 198 




marquise 120 


L 


mastaba 17 


lak 101 


matrace 28, 47 


orientální 124 


maurský řemeslný vliv 81 


lambrekýn lil 


meandr 146, 158 


laminovaní 180 


med 20 


laťovka 235 


Memphis, skupina 276 


1 ! An Si 

lavice 48, 61 


mensa 35 


chórové 60 


menstator (tez stolar) 62 


konšelská 60 


merkantilismus 104 


pevně zabudovaná 167 


město, městský celek 11 


s překlápěcím opěradlem 58 


mezopotámská civilizace 13 


subselium 38 


mingský nábytek 137 


Ledenice 102 


misník 86, 167, 170 


lehátko 27 


mistři cechu 55 


kliné 27 


mobiliář sakrální 58 



298 



REJSTŘÍK 



moderna 205 
Modern-Styl 201 
monumentalismus barokní 88 
mozaika 

benátská 72 

certosina 63 

kamenná 83 

mramorová 71 
mrakodrapy 245 
mušle (též rocaie, rokaje) 117 
Múzy 36 

N 

n. p. 

Jitona 271 

Interiér 272 

Rousínov 267 
nábytek 

konvertibilní 194 

lidový 167 

malovaný 170 

reprezentační 64 

sektorový 230 

sestavovací 230 

skandinávský 256 
nákres mistrovský 129 
nároží 106 
nebozez 24 
nebytové prostory 34 
neoliberty 264 
neorenesancismus 187 
nepálené cihly 13 
Neue Sachlichkeit 234 
New Bauhaus 248 
nika 24 

noha prohnutá (též cabriole leg) 135 
nohy 

balustrové 77 

kyjovité 128 

soustaihované 79 

vřetenové 77 
Nový dům 233 
nůž 20 

O 

ocel nerezavějící 251 
odpočívadlo 
lit de repos 108 



récamier 162 
ohřívadla 31 
ohýbání 

dřeva 64 

svazku dýh 180 

svazku hranolků 181 
ornamenty 

abstraktní 199 

barokní 187 

geometrické 158 

rokokové 187 
osvícenství 115 

otoman (též ottomane) 120, 151 
ozdoby typové 189 

P 

palác 

Černínský 99 

Valdštejnský 99 
paláce (též palandy podstropní) 168 
palice 20 
papírmašé 190 
parní stroj 182 
Partheón 27 
pec 46 

pembroke-tables 134 
pemza 29 
peristyl 35 
perleť 107 
perlovec 146, 158 
Peršané 12 
Petit Trianon 145 
petlice (a zámky) 54 
pila 20,24 

pásová 188, 191 

strojní 191 

ušatka 53 

vodní 53 
pilastr 65, 94, 161 

žlábkový 76 

iónský kanelovaný 153 
pilník 30 

plastické hmoty 214 
plateros (též stříbrotepci) 82 
plexisklo 248 
plochy šikmé 208 
podhlavník 21 
pódium 79 



299 



REJSTŘÍK 



podnožka 41, 133 
pohovka 120, 36 

méridienne 162 

rohová 128 

sultáne 121 

těte a téte 121 

vis-á-vis 121 
police 48 
polokřeslo 142 
polštáře a prostěradla 48 
polyant 93 
polychromie 71 
Pompeje 34 
pompejský dekor 146 
porcelán sévreský 164 
postel 43,48,57 

á la francaise 123 

á la polonaise 123 

postel-lod (též en bateau) 162 

sklápěcí 144 
postelník (též spondistor) 61 
postmoderna 281 
postupimský zámek 127 
potahové látky 92 
potahy damaškové 163 
prádelník 94 
pravítko 30 
prima versa 107 
profilování 48 
protireformace 87 
překližka 19, 235 
překližka tvarovaná 219 
příborník 57, 129 
psací pult 58 
pseudohistorismus 185 
pseudorenesanční 194 
pulpit psací 176 
pulty čtecí a psací 49 
pyramidy 18 

R 

racionalismus italský 262 

rám s výplní 53 

ratan (též španělský rákos) 110 

Red House 195 

régence 113 

rekatolizace 87 

Remeš 51 



renesance 63 

anglická 79 

francouzská 73 

italská 65 

německá 77 

nizozemská 75 
reprezentace 90 
rohový spoj ozub 54 
rokaje (též mušle, rocaie) 118 
rokoko 113 

anglické 129 

české 130 

druhé 187 

francouzské 113 

italské 128 

německé 125 
románská ornamentika 49 
románský sloh 45 
rondokubismus 211 
rozeta 147 

Ř 

řasení 56 
řeholníci 50 
řezačka dýh 71 
řezba 

plochá 57, 62 

reliéfní 57 
řezbářství 44 
Řím 33 

římské legie 33 
římsy 66, 106 

S 

sál kapitulní 54 

secese 194, 197 

seconda versa 107 

secretaire á cylindre 164 

sedací nábytek chrámový 51 

sedací soupravy (též garnitury) 163 

sedačka 

„placet" čalouněná 108 

pouffe 191 

skládací 58 
sedadlo chauffeuse 191 
sedátko 

placent 93 

scamnum 38 



300 



REJSTŘÍK 



sella 38 
sekretář 122, 176, 164 

komodový 95 
sektor 267 
sekyra 20 

sévreské porcelánové destičky 149 
Sezesion 202 
sfingy 161 

skandinávské nábytkové umění 44 

skleník 95 

sklolaminát 270 

Skonvirkestil 203 

skriptoria 56 

skříň 62, 76 

čtyřdveřová 74, 78, 98 

dvoudílná 94 

dvouetážová 68 

kabinetní psací 65 

kabinetní 94 

klasicistní 154 

knihovní 125 

komodová (též high-boy) 144 
malovaná 169 
prádelníková 165 
psací 98 

s jednokřídlovými dveřmi 177 
s prosklenými dveřmi 165 
Schapp 98 
spížní 172 
šatní 139 
tablium 39 
v sakristii 48 
skříňka 
mincovní 111 

rohová (též rychtářská též koutnice) 172 
Skupina Umělců Výtvarných 208 
slamník 48 
sloh 

georgiánský 136 

Ludvíka XVI. 145 

QueenAnne 136 
slonovina 107 
sloupky 

balustrované 164 

balustrové 153 

kanelurované 82 

točené 143 

vřetenové 90, 100 



sofa 120, 151, 173, 190 
solitér 66 

soupravy nábytkové 189 
soustruh, soustružení 48 
soustružení 100 
splachovací záchod 23 
spoj 

rohový - ozub 19 

rybinový 19 

na pokos 231 
spondistor (též postelník) 6l 
stolař (též menstátor) 62 
stolek 

hrací (též table á jeu) 95, 121, 134 

kávový 247 

konferenční 222 

konzolové 164 

nízký přístavný 134 

noční 164 

odkládací (též guéridon) 121 

psací dámský 121, 153, 164 

s odklápěcí horní deskou 175 

se zásuvkami 175 

servírovací hnízdový 222 

sklápěcí (též table de lit) 121 

šicí 121, 164, 175 

toaletní 122, 164, 176, 188, 95 

trojnohý 37 

vide-poches 123 

z ocelové taibky 241 
stolička 

sgabello 69 

skládací 48 
Storzziové 69 

stříbrotepci (též plateros) 82 
Stuartovci 79 
Stuartovci 97 
studijní program 218 
stůl 49 
aragonský 81 

jídelní s kruhovou stolní deskou 174 
jídelní 95 

konzolový 105, 122, 95 
kredencový 65 

kulatý se středovou nohou 175 
kupecký 61 
maršálský 164 
mramorový 37 



301 



REJSTŘÍK 



pevný 76 

psací cylindrový 152 

psací diplomatický 122 

psací plochý (též bureau-plat) 122 

psací s nástavcem 130, 188 

psací s pohyblivou deskou 153 

psací s žaluziovým uzávěrem (též bureau a 

cylindre) 122 

psací 110, 176, 58, 61 

roztahovací 69, 128, 175 

řezaný 86 

s trnoží 169 

se sešikmeným nástavcem 84 
se sklápěcími stolními deskami 58 
servírovací 79 
sklápěcí 128 

sklápěcí s kulatou stolní deskou (též tip top 
table) 134 
skříňový 58 
španělský 81 
Tylžský 152 
vykládaný 86 
styl 

bruselský 269 

copový (též Zopfenstil) 155 

královny Anny 133 

proudnicový (též streamline) 247 

regentský 142 
styling 246 
suchá montáž 182 
Sumerové 12 
svastika 165 

římská 158 
svatý kout 167 
Svaz českého díla 210 
světnice 175 

selská 167 
svícny 31 

svidřík (smyčcový vrták) 19 
svlakování 171 
symboly vojenské 162 
symetrická kompozice 149 
symposion 26 

Š 

škrabadlo 20 
škrabka 30 

španělský rákos (též ratan) 110 



502 



šperkovnice 22 
šrajptiš 86 
šrouby 182 
štafíři 100 
štít 90 

štít zámku 54 
štok 61 
štukverk 60 
Švédská moderna 256 

T 

table á jeu (též stolek hraď) 121 
table de lit (též stolek sklápěcí) 121 
taburet 73, 93, 119 
taburetka 109 

tarsia pittorica (vykládání ploch různobarevnými 

dřevinami) 71 
technika sanitární 223 
technologie ohýbaného dřeva 182 
tercia versa 107 
tesla 19 
teslice 13, 20 
textil bytový 231 
Tigris 12 

tip top table (též stůl sklápěcí s kulatou stolní 

deskou) 134 
tovaryšové 55 
triclinium 35 
Trienále 250 
trnož vyřezávaná 79 
trojlístky 60 
trojnožky 31 
trubka ocelová 224 
truhla 39, 42, 49, 56, 62, 169 

archibanco 67 

malovaná 170 

svatební (též cassone) 67 

zásuvková 143 
truhlář, truhličník (též cistátor) 62 
truhlice 22 

truhlička na šperky (též casseta) 68 
truhlová lavice (též cassapanca) 66 
trůn 28,66 

s baldachýnem 45 
Tudorovci 80 
Tugendhatova vila 238 
tvarosloví antické 158 



u 

úchytka 90, 106 

kovová 54 
Umakart 270 
UMPRUM 280 
U. P. závody 228 
umový tvar 111 

Ústav bytové a oděvní kultury 269 
ušák (též bergěre en gondole) 120, 133 
utility furniture 253 
uzávěr žaluziový 122, 164 

V 

válendy 270 

vargueňo (španělský sekretář) 81 

vavříny l6l 

vejcovec 78, 146 

Velká francouzská revoluce 157 

věnce 90, l6l 

Versailles 103 

vestibul 35 

vimperky 60 

vitrína prosklená 177 

vodováha 30 

voluta 67, 91 

vrtačka 188 

vrták 30 

výchova studentů 218 
výstava 

Atika 280 

Bydlení 249 

Bydlení 249,250 

výstava Expo 58, 269 

Lidový byt 249,250 

Mezinárodní výstava moderního umění 
dekorativního a průmyslového, Paříž 1925 
212, 213 

Umění v řemesle, průmyslu a obchodu a 

architektuře (též výstava Werkbundu) 210 
XII. trienále v Miláně 269 

W 

Ward Willis House 245 
Weissenhof 221 
Werkbund 210 
Wúrtzburská rezidence 153 



zámek 

Hořín u Mělníka 131 

Sanssouci 126 

Veltrusy 131 
zámková zděř 89 
zámky (a petlice) 54, 106 
závěs (též koltra) 61 
závěs skříňový 170 
závěsy dveřní 47, 54 
zděře 106 
zikkurat 12 

Zopfenstil (též styl copový) 155 
zrcadla 31 
zubořez 78 
Zwinger 126 

Ž 

železné pásy 53 
železo 20 
želvovina 107 
židle 61 

biskupská kovová 52 

česací 120 

chaise 93 

klismos 27 

lombardská 69 

pérovací 222 

pro psaní (též cockfight) 133 

románská třínohá 48 

selská 171 

sussexská 196 

toskánská 69 

voyeuse 120, 151 

windsorská 135 
židličkáři (též chaires) 108 
žlábkování 48 
žlábky točené 153 



3 



JMENNÝ REJSTŘÍK 



Aalto, Hugo Henrik Alvar (1898-1976) 261 
finský architekt, tvůrce nábytku 
z laminovaného dřeva 

Adam, Robert (1728-1792) 134 

anglický architekt, dekorátor, designér 

Alberti, Leon Battista (1404-1472) 65 

architekt italské renesance, autor teoretického 
díla „Deset knih o stavitelství" 

Aleš, Mikoláš (1852-1913) 194 
český malíř, kreslíř, ilustrátor 

Baccio, Pontelii 72 
italský intarzista 

Bauer, Leopold (1872-1938) 184 
vídeňský architekt 

Behrens, Peter (1868-1940) 200 

německý architekt, představitel Jugendstilu 

Běrain,Jean (1638-1711) 105 

francouzský designér, návrhář, dekorátor, 
vedoucí královských dílen krále Ludvíka XIV. 

Berlage, Hendrik Petrus (1856-1934) 225 
nizozemský architekt, odpůrce historismu 
19. stol., propagátor přirozených materiálů 

Blois, Jean Macé de 106 

nizozemský nábytkář pracující ve Francii 

Blondel, Jacques - Francois (1705-1774) 115 
francouzský architekt 

Boffrand, Gabriel Germain (1667-1754) 115 
francouzský návrhář 

Botticelli, Sandro (?1444-1510) 72 

italský ranně renesanční malíř, vyučený zlatník 

Boulle, André Charles (1642-1732) 89 
francouzský návrhář a mistr marketerie, 
hlavní ebenista Ludvíka XIV. 



Breuer, Marcel (1902-1981) 218, 248 
americký architekt madarského původu, 
absolvent a posléze učitel Bauhausu 

Brokoff, Ferdinand M. (1688-1731) 100 

barokní sochař a řezbář německého původu 

Brosse, Sollmon de (1571-1626) 73 
francouzský architekt 

Brustolon, André (1662-1732) 129 
italský architekt a sochař, řezbář 

Buben, František (1880-????) 212 
český architekt 

Cafiéri, Philippe (1714-1774) 116 
francouzský truhlář, návrhář, sběratel 

Castrucci, Giovanni 83 

italský intarzista, řezač drahých kamenů, 
v letech 1610-1615 působil na dvoře císaře 
Rudolfa II. 

Du Cerceau, Jacques Andouet (1550-1614) 75 
francouzský mistr řezbářský, architekt 

Cressent, Charles (1685-1768) 116, 117, 122 
francouzský ebenista, cizeléra řezbář 

Cubr, František (1911-1976) 269 

český architekt, profesor AVU, m.j. spolutvůrce 
čs. pavilónů na Expo 58 

Danhauser, Josef Ulrich (1780-1829) 174 
rakouský nábytkář 

David, Jacques Louis (1748-1825) 158 
francouzský malíř, zakladatel 
francouzského klasicismu 

Delone, Philibert 74 

francouzský renesanční architekt 

Desmalter, Jacob 164 
francouzský nábytkář 



304 



JMENNÝ RtJSTRIK 



Devigny, P. H. 181 

anglický architekt 

Dientzenhofer, Ignác Kilián (1689-1751) 99 
přední architekt českého baroka, pokračoval 
v díle svého otce Kryštofa 

Doesburg, Theo van (1883-193D 226 

holandský architekt, malíř a teoretik umění, 
zakladatel hnutí de Stilj 

Drobner, Jan 100 

český truhlář 

Dubois, René (1737-1799) 151 

francouzský dvorní ebenista královny 
Marie Antoinetty 

Dugourc, Jean Démosthéne (1749-1825) 151 
francouzský designér 

Eames, Charles (1907-1978) 252, 264 
americký architekt a designér 

Eamesová, Ray (1916-1988) 252 
americká architektka, návrhářka, 
scénografka 

Eckmann, Otto (1865-1920) 200 
německý výtvarník 

Endel, August (1871-1925) 200 
německý výtvarník 

Engel, Antonín (1879-1959) 206 
český architekt 

Fanta, Josef (1856-1954) 203 

český architekt, představitel české secese 

Feidiás, (P460-430 př. Kr.) 30 
starořecký sochař 

Fiorentino, Rosso (1494-1540) 74 
italský renesanční architekt a malíř, 
působil převážně ve Francii 

Flótner, Peter (1490-1546) 78 
švýcarský řezbář a kreslíř 

Foggini, Giovanni Battista (1652-1725) 87 
italský architekt, nábytkář 



Foliot, Nicolas Quinibert (1708-1776) 119 
francouzský truhlář 

Fontaine, Pierre (1764-1838) 160 
francouzský architekt 

Gabriel, Jacques Angre (1698-1782) 145 
francouzský královský architekt Ludvíka XV. 

Gallé, Émile Charles Martin (1846-1904) 198 
francouzský secesní sklář a návrhář 

Gaudí y Cornet, Antonio (1852-1926) 201 
španělský modernistický architekt 

Gilly, Friedrich (1772-1870) 165 
německý architekt a spisovatel 

Gočár, Josef (1880-1945) 206, 207, 212 
český architekt, urbanista, designér 

Goujon,Jean (1510-1566) 74 
francouzský renesanční architekt 

Graves, Michael (nar. 1934) 276 
americký architekt, designér 

Gray, Eileen (1879-1979) 280 

irský architekt, tvořil zejména ve Francii 

Gropius, Walter (1883-1969) 219, 248 

vůdčí osobnost Bauhausu, architekt a designér 

Grunt, Jaroslav (1893-1988) 228 

český architekt, designér, scénograf urbanista 

Guimard, Hector (1867-1942) 200 
francouzský architekt 

Hacker, David 150 
berlínský ebenista 

Halabala, Jindřich (1903-1978) 233, 267 
vedoucí architekt Spojených U. P. závodů 

Havlíček, Josef český (1899-1978) 241 

Hepplewhite, George (?-1786) 134 
anglický nábytkář 

Herbst, René 279 
francouzský architekt 



305 



Herrera, Francisco de (1622-1685) 83 
španělský barokní architekt, malíř 

Hippodamus Z Mileta, (5. stol. př. Kr.) 26 
starořecký architekt 

Hoffman, Josef (1870-1956) 184 

vídeňský architekt, zakladatel Wiener Werkstdtte 

Hofman, Vlastislav (1884-1964) 207 
český kubistický architekt 

Honecourt, Villard de 53 

francouzský stavitel a konstruktér vodní pily 

Honzík, Karel (1900-1966) 241 
český funkcionalistický architekt 

Hope, Thomas (1769-1831) 142 
anglický architekt 

Hoppenhaupt, Johan Michael 126, 127 
berlínský řezbář 

Horta, Victor (1861-1947) 198 
belgický architekt 

Howard, Ebenezer (1850-1928) 238 
anglický reformátor 

Hrubý, Josef (nar. 1906) 269 
český architekt 

Chippendale, Thomas (1718-1779) 130 
anglický nábytkář 

Chochol, Josef (1880-1956) 207 

český kubistický architekt, urbanista, designér 

Jackl, Matouš Václav (1655-1738) 100 
český sochař a řezbář vrcholného baroka 

Jacob, Georges I. (1739-1814) 149 
francouzský mistr ebenísta 

Janák, Pavel (1882-1956) 206, 207, 212 

český architekt, urbanista, památkář, teoretik 

Jeanneret, Pierre (1896-1967) 215 
švýcarský nábytkář, designér 

Jencks, Charles (nar. 1943) 275 
americký postmoderní architekt 



Jirák, František 233 

český architekt U. P. závodů 

Jones, Inigom (1573-1652) 140 
anglický architekt 

Johnson, Thomas (1714-1778) 130 
anglický rytec a návrhář 

Jurkovič, Dušan Samo (1868-1947) 204 
český modernistický architekt 

Kadlec, Jaroslav (nar. 1926) 280 

český nábytkový architekt, designér, pedagog, 
publicista 

Kamprad, Ingevar (har. 1925) 260 
zakladatel firmy IKEA 

Kaňka, František Maxmilián (1674-1766) 99 
český barokní architekt a návrhář 

Kaufmannová, Angelika (1741-1807) 141 
švýcarská malířka 

Kittrichová, Emanuela (1909-1989) 250 
česká architektka a publicistka 

Klimt, Gustav (1862-1918) 202 
rakouský secesní malíř 

Klint, Kaare (1888-1954) 255 

dánský nábytkář, architekt, učitel 

Kment, William (1694-1753) 129 
anglický architekt 

Knobelsdorf, Georg Wencelaus von (1699-1753) 126 
německý stavitel a malíř, tvořil na přechodu 
baroka a klasicismu 

Kolotes, (5. stol. př. Kr.) 30 
starořecký truhlář 

Kotěra,Jan český (1871-1923) 203, 206 
architekt, urbanista, designér, pedagog 

Koula,Jan (1855-1919) 194, 204 

český architekt, malíř, publicista, profesor ČVUT 

Koželka, Karel (nar. 1909) 250 

český architekt, nábytkář, teoretik, publicista 



306 



JMLNNY KhjMKlK 



Králíček, Emil (.1877-1930) 207 
český architekt 

Kysela, František (1881-1940) 212 
český malíř, grafik, scénograf 

Le Brun, Charles (1619-1 690) 105 

francouzský malíř, správce sbírek krále 
Ludvíka XIV., rektor Akademie 

Le Corbusier, (vl. jménem Ch. E. Jeanneret) 
(1886-1965) 215 

švýcarsko-francouzský architekt, návrhář, 

malíř, pedagog 

Leleu,Jean Francois (1729-1807) 122 
francouzský ebenista 

Le Pautre, Pierre (1659-1744) 117 
francouzský architekt 

Lescot, Pierre (1510-1578) 74 

francouzský renesanční architekt 

Lippi, Filip (1457-1504) 72 
italský renesanční malíř 

List, Franz 181 
rakouský továrník 

Loos, Adolf (1870-1933) 204 
český architekt 

Lorecký ze Lkouše, Jiří 60 
český gotický truhlář 

Lotto, Lorenzo (1480-1557) 72 
italský renesanční malíř 

Lucchi, Michele de 276 
italský architekt 

Macintosh, Charles Rennie (1868-1928) 201 
britský návrhář 

Madame de Pompadour, (vl. jménem Jeanne 
Antoinette Poison) (1721-1764) 115, 122 

francouzská královská metresa, která podstatnou 

měrou ovlivňovala vkus své doby 

Maderna, Carlo (1556-1629) 87 
italský architekt 



Majorell, Louis (1859-1926) 198, 200 
francouzský truhlář 

Malmsten, Carl (1888-1972) 259 
švédský architekt 

Mánes, Quido (1828-1880) 169 
český malíř 

Mansartjules Hardouin (1646-1708) 109 
francouzský architekt, hlavní projektant 
versailleského areálu 

Mareček, Vladimír 233 

český nábytkář, pracovník a později ředitel 
U. P. závodů 

Markalous, Bohumil (1872-1952) 231 

český literát, šéfredaktor časopisu Bytová kultura, 
profesor Palackého Univerzity v Olomouci 

Marot, Daniel (1661-1752) 93, 96 

mistr francouzského baroka, architekt, návrhář, rytec 

Martin, Robert (1706-1765) 125 
pařížský nábytkář, výrobce laků 

Meil, Johann Wilhelm (1733-1805) 126 
berlínský rytec, návrhář 

Meissonnier, Justin Auréle (1693-1750) 114, 117, 123 

francouzský návrhář 

Meyer, Hannes (1889-1954) 219 

německý architekt, vůdčí osobnost Bauhausu 

Michelet,Jules (1798-1874) 
francouzský historik 

Mondrián, Piet (1872-1944) 226 

holandský malíř, představitel hnutí De Stijl 

Monnoyer.Jean Baptisté (1636-1699) 110 
francouzský návrhář a grafik 

Montagna, Bartolomeo (1450-1523) 67 
benátský malíř 

Morris, William (1834-1896) 195 

anglický básník, výtvarník, architekt, designér 
a sociolog, představitel hnutí Art and Craft 

Moser, Koloman (1868-1916) 202 
rakouský architekt 



50? 



Mucha, Alfons Maria (1860-1939) 203 
český secesní malíř a návrhář 

Mullerová, A. 236 

česká architektka 

Muthesius, Hermann (1861-1929) 237 
německý architekt, zakladatel Werkbundu 

Nonnemacher, Marek (1643-1720) 91, 100, 101 
německý pražský dvorní truhlář, autor katalogu 
návrhů barokního nábytku 

Novotný, Otakar (1880-1956) 206, 207 
český architekt 

Nymburský, Jakub 
český gotický truhlář 

Oeben, Jean Francois (1721-1763) 113, 116 
francouzský ebenista 

Ohman, Bedřich (1858-1927) 203 
český architekt 

Olbricht, Joseph Maria (1867-1908) 200, 202 
rakouský secesní architekt 

Olbrist, Herman (1863-1927) 200 

německý výtvarník 

Oud, Jacobus Johanes Pieter (1890-1963) 225 
holandský architekt 

Ozefant, Amedée (1886-1966) 215 

francouzský malíř, teoretik umění, zakladatel 
směru purismu 

Palladio, Andreo (1508-1580) 146 
italský architekt průkopník klasicismu 

Pankok, Bernard (1872-1943) 200 
německý výtvarník 

Panton, Verner 273 
dánský architekt 

Parléř, Petr (1330-1399) 60 

německý stavitel, sochař, kameník - 
představitel pražské gotiky 

Passe, Crispijn van de (1597-1670) 75 
nizozemský návrhář, publicista, spisovatel 



Pengel, Jan Jáchym 150 
kodaňský ebenista 

Percier, Charles (1762-1853) 160 
francouzský empírový architekt 

Picasso, Pablo (1881-1973) 207 
španělský malíř, grafik, sochař 

Pietila, Reima (1923-1993) 273 
finský architekt a pedagog 

Pineau, Nicolas (1684-1754) 117 

francouzský sochař, kreslíř a návrhář 

Piranesi, Giovanni Batista (1720-1778) 141 
italský architekt 

Platzer, Ignác František (1717-1787) 101 
český rokokový a klasicistní sochař 

Plečnik,Josip (1872-1957) 203 

slovinský architekt, urbanista, designér, pedagog 

Primaticcio, Francesco (1504-1570) 74 
italský renesanční architekt a malíř 

Procházka, Antonín (1882-1945) 207 
český architekt, malíř a ilustrátor 

Proudhon, Pierre Joseph (1809-1865) 161 
francouzský malíř, filozof, kritik, utopista 

Prutscher, Otto (1880-1865) 184 
vídeňský architekt, designér 

Pugín, Augustus Welby Northmore (1812-1852) 255 
anglický architekt 

Renner, Georg Narcissus (1502-1535) 88 
německý ausburgský truhlář, malíř 

Riemerschmid, Richard (1878-1957) 200 

německý secesní výtvarník, umělecký řemeslník 

Riesner,Jean Henry (1734-1806) 113, 116, 149 
francouzský ebenista 

Rietveld, Gerrit (1888-1964) 226 
nizozemský architekt a návrhář 

Rohe, Mies van der (1889-1954) 219, 248 
německý architekt, vůdčí osobnost Bauhausu 



308 



JMENNÝ REJSTŘÍK 



Roith, František (1876-1942) 206 
český architekt 

Róntgen, Abraham 122, 127 
německý nábytkář 

Róntgen, David (1743-1809) 127, 150 
německý ebenista 

Ruhlmann, Emile Jacques (1879-1933) 213 
francouzský nábytkář, tvořil v duch Art Deco 

Ruskin,John (1819-1900) 195 
anglický estetik, malíř, kritik 

Saarinen, Eliel (1873-1960) 252, 265 
finský secesní architekt, působil v USA 

SantiniAichel,Jan Blažej (1667-1723) 99 
architekt české barokní gotiky 

Semper, Gottfried (1803-1879) 193 

německý architekt, teoretik umění, profesor 
architektury na akademii v Drážďanech 

Sheraton, Thomas (?-1806) 134 
anglický nábytkář 

Sottsass, Ettore jr. (nar. 1917) 276 

rakouský architekt, keramik, malíř, tvořící v Itálii 

Stockar, Rudolf (1886-1957) 207 
český architekt 

Sullivan, Louis Henry (1856-1924) 237 
americký architekt 

Štěch, Václav Vilém (1885-1974) 210 
český teoretik umění, profesor UPS, AVU 

Štursa, Jiří (1910-1995) 250 

český architekt, sochař, profesor ČVUT 

Teige, Karel (1900-1951) 219 

teoretik českého funkcionalismu, publicista, 
typograf, překladatel 

Thonet, Michael (1796-1871) 179 

zlepšovatel technologie ohýbání dřeva, konstruktér 
ohýbaného nábytku, zakladatel Thonetových závodů 



Utzon,Jorg(nar. 1918)272 

dánský architekt, působil v USA a v Austrálii 

Vaněk, Jan (1891-1962) 228 

český nábytkář, architekt a zakladatel U. P. závodů 

Velde, Henry van de (1863-1957) 198, 218 
belgický secesní architekt 

Voysey, Charles Francis Annesley (1857-1886) 255 
britský architekt 

Vrátník, Ladislav (nar. 1927) 284 

český architekt, pedagog prof. a po roce 1989 
rektor UMPRUM 

Vries, Hans Vredeman de (1527-1604) 75 
nizozemský návrhář 

Vrubel, Michali (1856-1910) 200 
ruský architekt 

Wagner, Otto (1841-1918) 202 
vídeňský profesor architektury 

Webb, Philip (1831-1915) 195 
anglický architekt 

Wiehl, Antonín (1846-1910) 194 
český architekt 

Winckelmann, Joachim Johan (1717-1768) 147 
německý klasický archeolog 

Wren, Christopher (1632-1723) 140 
anglický architekt a astronom 

Wright, Frank Loyd (1869-1959) 245 
americký architekt, designér 

Žák, Ladislav (1906-1960) 241 

český funkcionalistický architekt, publicista 



Unmuth, Jan Ignác 100 

pražský truhlář německého původu